Na konci všeho.

[vostal.petr]

Drž se Pepo... nebo spíš... pusť se, Pepo?

No to jsi jen schrnul zdejší šum bláznů do jedný věty....

[konec zvonec]

ja bych rekl, ze po vsem tom vyhybani se tomu co se nelibi ... vidim ze to neni to co me strachu zbavilo ...

... ale ...
kdyz se mi podari ... prekrocit vsechny ty predstavy jak to je hrozne nebo bajecne ... a proste jit a otevrit dvere ... a uvidet skutecnost ...
... hmmm ...
jakou vahu pak maji predstavy o skutecnosti ... tvari tvar prozivane skutecnosti ... zadne ...

ale konkretne ...
... mam jit za chlapikem ...
povida se o nem jak je hroznej ... predstava ...
v mysli se mi zacne rozvijet pribeh o tom jaky je ... ten pribeh je obvykle jeste hroznejsi nez se o nem povida ...
pribehy se cykly ... nervy pracuji ... napeti se stupnuje ...
... a pak ...
jednoho dne ... nikdo nevi proc (mozna proto tlak na nervy me kopne) se vydam az chlapikem ...
vse je vybaveno za 5 minut .... chlapik se usmiva a nebo ne ... nicmene ... je to za mnou ...
vsechny predstavy jsou videny jako neskutecne ... vedle skutecnosti samotne.
... a je tu uleva.

rekl bych ze je jedno ... jestli mam jit za chlapikem ... nebo kamkoliv jinam.

[vostal.petr]

a myslis Peto ze rezignace je neco co muzes udelat ... nebo se to proste po vsem tom usili proste objevi?
me se to jevi tak ze to nelze udelat ... muzu je cekat az se objevi ...

K tomu lze dojít různými způsoby,
vždyt je to jen uvolnění

ovšem, jak psal Roman, nesmí to být v případě rezignace odmítnutí něčeho..

Budha rezignoval,
a bylo to pro něj osvobozující a pozitivní...rezignace má být pozitivní událost

Tedy já osobně bych rezignaci nedělal a ani se o ni nesnažil,
ani se nesnažil o "něco"
prostě jen relaxace (bez snahy relaxovat)

I na cestě úsilí, touhy (po něčem) nakonec dojdeš do stavu "jednobodové mysli" a to je uvolnění mysli,
od pozorovaných jevů, třeba i toho strachu

muzu je cekat az se objevi ...[

Rozhodně na nic nečekej,
čekání tedy určitě není rezignace,
pust čekání,


nebo si zkus až půjdeš spát, čekat na spánek, určitě neusneš, dokud budeš čekat,
je to podobný princip,
jen nejde o usnutí, ale realizaci,
k obojímu je ovšem třeba pustit aktivity ega...

jakou vahu pak maji predstavy o skutecnosti ... tvari tvar prozivane skutecnosti ... zadne ...

No tak pust, proč bys to nepustil ?

[konec zvonec]

ok ... pripustim-li ... ze vsechno co tu placame ... sou kecy ... co zbyva ?? ... hmmmm.

[Sy_]

Já ti radím, abys už nečetl ani řádek a nenechal si od nikoho radit

Čus

[konec zvonec]

Já ti radím, abys už nečetl ani řádek a nenechal si od nikoho radit

Čus

diky ... to zni rozumne.

[Sy_]

Já Pepovi ale neříkám, ať neposlouchá vás a poslouchá mě nebo někoho jiného,
já říkám ať neposlouchá vůbec nic.

To totiž pořád hledá, jak z toho ven, ale z toho žádná cesta ven neexistuje.

I to úsilí nebo snaha být bez úsilí a pouštění nebo držení se jsou jen pokusy o to nějak to ukončit, co nejrychleji, aby tím nemusel projít.
On už tím prochází, tak co je všechna ta snaha nějak tomu pomoct platná?

I když mu budeš dokola opakovat, aby všechno pustil bez toho, aniž by se o to snažil, k čemu to bude, když nemůže nic udělat?

Myslíš si, že mu můžeš něčím, co napíšeš, jakkoli pomoct?

[Sy_]

Udělat nemůže nic, ale existuje cesta suchopáru, pekla, kdy se mysl vyprázdní, všechno se pustí, ale neobjeví se uvědomění spojení s existencí, ze Životem, Kristem. Pak je život živořením, peklem a nebere to konce. Pořád to není celé.

Pak existuje cesta spojení s Bohem, probuzení Kristova Vědomí, poznání Božího království, štěstí pravého Já.

Dejme tomu že ano. K čemu je znalost těchto kategorií dobrá?

[irulan]

Jozifku, pokazdy kdyz jsem se snažila a na něco čekala, nic se nedělo. Nejaka změna nebo inspirace, jestli to tak muzu nazvat, přišla vždycky nečekaně, proste kdyz jsem to vzdala - to, ze by se mohlo něco někam pohnout. A bylo to jiné, nez jsem měla ve svých představách. Ale narozdíl od mých představ to bylo nakonec perfektní, protože jsem dostala přesně zkušenost, jakou jsem potřebovala. Jenže to dochází až později.
A vis co, dost trápení si děláme sami tim, ze se bereme strašně vážně. Obcas se mi stane, ze se začnu strašlivě smát svým snahám - a muze to byt cokoliv - treba jenom zakamuflovani vlastního ztrapnění se - no tak jsem trapná no a co .....nakonec o nic nejde, vsichni jsme strašně trapní jak se snažíme...
(P.s. Vždycky kdyz si natahuju moje oblíbeny pruhovany triko, vzpomenu si tvý slova, jak jsem tu za namornika .....no dyk, porad jsme tu za něco, je to hra, nic víc)

[Návštěvník]

To, co popisuje irulan, může být i forma úniku do relativismu - smích, vše je jen hra, popř. láska, popř. na hovno.
Osoba (zase) utekla.

Jediná cesta je cesta dovnitř..., ne ven...

[Návštěvník]

je tu možnost o které mluví například Adyashanti a také ta moudrá žena z hor

"Co tedy můžeš dělat? Uvědomovat si. Zbývá ti jen uvědomování. Být si vědomý sám sebe, toho, co si uvědomuje a zbytek ti je jedno. A Vědomí si tě samo vede. Neustále si uvědomovat to, co si v tobě vše uvědomuje a neustálé uvědomování přítomnosti a sebe - vědomí - v přítomném okamžiku. Zbytek je na Vědomí samotném, ono si rozhoduje, jak se bude v tomto človíčkovi projevovat."

a to může dělat kažý za každých okolností, Gáia za kterým Josef chodí o tom mluví taky pořád dokola

[irulan]

To, co popisuje irulan, může být i forma úniku do relativismu - smích, vše je jen hra, popř. láska, popř. na hovno.
Osoba (zase) utekla.

Jediná cesta je cesta dovnitř..., ne ven...

Nemyslela jsem to jako únik. Proste se na sebe podívám nějak jakoby zvenku, a koukám co to děláš? O co ti tady jako jde? Byt lepší, vypadat lepší, vidět moudřeji a klidněji a vyrovnaně atd.. A najednou jsou mi ty moje vlastni snahy k smíchu. Jsem tak jak jsem, tak co muzu měnit..

[Návštěvník]

To, co popisuje irulan, může být i forma úniku do relativismu - smích, vše je jen hra, popř. láska, popř. na hovno.
Osoba (zase) utekla.

Jediná cesta je cesta dovnitř..., ne ven...

Nemyslela jsem to jako únik. Proste se na sebe podívám nějak jakoby zvenku, a koukám co to děláš? O co ti tady jako jde? Byt lepší, vypadat lepší, vidět moudřeji a klidněji a vyrovnaně atd.. A najednou jsou mi ty moje vlastni snahy k smíchu. Jsem tak jak jsem, tak co muzu měnit..

I toto je cesta ven - do projevu..., všímá se projevů a uteklo se zase jen do projevu - smích, nemohu nic měnit - vše toto jsou jen projevy osoby..., cesta dovnitř je obrácení pozornosti od projevů osoby, od osoby do jejího nitra, k její podstatě..., voda se zavřela, pohltila vše.... kruhy ustaly a všude vládne smíření... a klid.
Tvůj popis je popisem přístupu osoby k viděným jejím snahám, kteréžto končí jejím smíchem a afirmací: co mohu měnit? Nic:-) Zůstává se dál v osobě, coby středu.
A v tom je rozdíl mezi jedním a druhým.

[Návštěvník]

Taky si můžeš neuvědomovat,

....

to jo, to většině z nás potíže nedělá akorát ty stavy potom ... ty stavy utrpení

[Návštěvník]

cesta dovnitř je obrácení pozornosti od projevů osoby, od osoby do jejího nitra, k její podstatě.

A toto dělá kdo, duch svatej nebo santa Klaus ?

Kdo tu pozornost někam obrací ???

Vědomí. Přitahováno silou setrvačnosti k sobě samému.
Jinak to vypadá, když je osobní vědomí (zabarvené představou osobní vyjímečnosti) táhnuto ven, k projevům osobního vědomí, osobní mysli, pak to vypdá podobně, jak popisuje irulan.

[irulan]

To, co popisuje irulan, může být i forma úniku do relativismu - smích, vše je jen hra, popř. láska, popř. na hovno.
Osoba (zase) utekla.

Jediná cesta je cesta dovnitř..., ne ven...

Nemyslela jsem to jako únik. Proste se na sebe podívám nějak jakoby zvenku, a koukám co to děláš? O co ti tady jako jde? Byt lepší, vypadat lepší, vidět moudřeji a klidněji a vyrovnaně atd.. A najednou jsou mi ty moje vlastni snahy k smíchu. Jsem tak jak jsem, tak co muzu měnit..

I toto je cesta ven - do projevu..., všímá se projevů a uteklo se zase jen do projevu - smích, nemohu nic měnit - vše toto jsou jen projevy osoby..., cesta dovnitř je obrácení pozornosti od projevů osoby, od osoby do jejího nitra, k její podstatě..., voda se zavřela, pohltila vše.... kruhy ustaly a všude vládne smíření... a klid.
Tvůj popis je popisem přístupu osoby k viděným jejím snahám, kteréžto končí jejím smíchem a afirmací: co mohu měnit? Nic:-) Zůstává se dál v osobě, coby středu.
A v tom je rozdíl mezi jedním a druhým.

Jo smích je asi vnější projev na to viděni. Výsledek toho je pusteni toho "problému", proste uz není problémem. To je moje zkušenost.
Jaka je tvá? Jak můžeš popsat tu cestu dovnitř? Ze svého pohledu, zajímá me to..
Ja osobně nevím jak to ma byt a jak to funguje jinde, ale paradoxně se vidím jakoby zvenku...

[Návštěvník]

to jo, to většině z nás potíže nedělá akorát ty stavy potom ... ty stavy utrpení

Koukám,
že to znáš

A čím jsi pak trpěl ?

jo znám to dobře

depresema a frustrací z toho, že to není tak jak to chci mít

[Návštěvník]

Vědomí. Přitahováno silou setrvačnosti k sobě samému.

Jedině tak setrvačností úsilí, které jsi do toho vložil...

Ne. Setrvačnosti Vědomí samotného. Úsilí vždy přináleží osobě, osobnímu vědomí, osobní mysli.

Je to podobné, jako když vypínáš na noc čudlíkem mobil. Zmáčkneš čudlík, chvilinku držíš (zastavení) a pak pustíš (vše odevzdáš).
Nic se vrací k nic. Do stavu prapostaty.

To je odpověď i pro irulan. Mobil, čudlík, osoba co mačká, mačkání jsou svou podstatou neexistující, protože jsou to formy pomíjivé. I samotná osoba (co vidí samotnou osobu z venku - zaměřením pozornosti Vědomí - vidí zase jen pomíjivou formu).
Jediné, co je skutečné, je samo Vědomí. Je to, co Je. Nepomíjivé a věčné...

[Návštěvník]

Jo smích je asi vnější projev na to viděni. Výsledek toho je pusteni toho "problému", proste uz není problémem. To je moje zkušenost.
Jaka je tvá? Jak můžeš popsat tu cestu dovnitř? Ze svého pohledu, zajímá me to..
Ja osobně nevím jak to ma byt a jak to funguje jinde, ale paradoxně se vidím jakoby zvenku...

jsem jíný návštěvník než ten co tu reaguje na tvoje postřehy

mám obdobnou zkušenost jako ty - dává to možnost nadhledu, člověk se pak zasměje vlastnímu blbnutí, protože si to uvědomí

[Návštěvník]

prostě si uvědomí tu absurditu - tak jako na to poukazuje ta citace A.