Nesmysl non-duality

[konec zvonec]

Rozhovor českého Sámanery Mantakusaly (MK) s Áyukusala Therou (AT).

Sámanera Mantakusala: Bhante, co je to non-dualita?

Áyukusala Thera: Nesmysl – tedy v představě mnoha lidí, které jsem to slyšel říkat. Kde jsi to slyšel? Co si myslíš, že to znamená?

MK: Četl jsem o tom v knize napsané dvěma americkými meditačními učiteli. A je to také zmíněno v jednom interview s tebou. Tam je to označeno jako nebuddhistický názor jednoho českého buddhistického mnicha.

AT: Tak tam se to tedy vztahuje na myšlenku vypůjčenou z hinduistické Védanty. Oni věří na dualitu velkého božského „Já“, které nazývají sanskrtsky Paramátman a malého osobního „já“, kterému říkají Átman. Když se jim tyto dvě části duality podaří sjednotit v náboženském prožitku, hovoří pak o non-dualitě, sanskrtsky Advaita. Všechna já jsou podle nich věčná a identická. Někteří Buddhisté, kteří se také tolik zabývají svým já, napodobují tento hinduistický způsob vyjadřování. Dokonce i někteří soudobí buddhističtí učitelé meditace mluví často o egu, které chtějí překonat nebo zničit. A to všechno je nesmysl podle Buddhova učení.

MK: Proč?

AT: Buddha ukázal, že ve skutečnosti žádné já neexistuje. Vyjádřeno indickými jazyky: v Páli žádné Attá, v Sanskrtu žádné Átman. Toto je jedinečná buddhistická nauka anattá. Ti, kdo věří v attá, žijí podle Buddhy v klamu, vnímají pouze slova bez schopnosti vidět realitu. Někteří lidé lpí na klamném přesvědčení, miččhá-ditthi, o tom, co je já a co já není, co je moje a co není moje a tak dále. Buddha ukázal že v běžném hovoru, vohára-vačana, používáme osobní zájmena jako výhodné zkratky, ale v hovoru o skutečných významech, paramattha-vačana, se nemůžeme vztáhnout k žádnému já, egu nebo identitě. Žádná věc v tomto světě není věčná, žádná osoba a žádná skutečná věc nemá identitu a ani ega, ani já. Všechny věci v tomto světě existují v relativitě anattá. Vytvořit první klam, že je nějaká dualita oddělených identit a tento pak překonávat druhým klamem non-duality je nesmysl.

MK: Mě se ale to čtení o non-dualitě líbilo…

AT: Nejsi sám, koho fascinují řeči o non-dualitě. A k čemu tě to dál vedlo?

MK: Pomohlo mi to pochopit mou vlastní zkušenost non-duality.

AT: Cože?!

MK: Měl jsem zážitek non-duality během meditace kráčení na intenzivním meditačním zásedu áyukusala. Najednou jsem si uvědomil, že není žádné já. Cítil jsem se nedílnou součástí světa. Nechodilo tam žádné oddělené ego, nebyly tam žádné hranice rozdělující universum na části, které bych mohl nazvat já a zbytek světa. Byl jsem si jistý, že jsem dosáhl Nibbány skrze zážitek non-duality. Šel jsem to říct meditačnímu učiteli áyukusala – a dostal jsem vynadáno.

AT: Dobře ti tak!

MK: Ale musel jsem na to myslet do teď.

AT: Tak to je dobré! A nyní jsi dospěl k té zralosti, že s tím můžeš ven a žádáš vysvětlení.

MK: Co si tedy myslíš, Bhante, že jsem ve skutečnosti zažil?

AT: Proč já bych měl vymýšlet něco o tvém zážitku? Jen ty sám můžeš vědět, co jsi zažil!

MK: Jak to teď vidím, nešlo tam o žádnou non-dualitu. Zažil jsem skutečnost, takovou jaká je. To, co jsem nazýval dualitou, byla ve skutečnosti zaslepenost. Co ty na to, Bhante?

AT: Tak to máš!

http://www.volny.cz/buddha.cz/nesmysl.htm

[šelma]

V nirváně není žádný svět. V nirváně není vůbec nic. Advaitové sjednocení je opakem toho, kam se dostal Buddha. Obě varianty jsou možné. Ta druhá, kdy se feminita postaví nad maskulinitu, je výjimečná. Hádat se nebudu, protože to nemá smysl.

[Petra]

V nirváně není žádný svět. V nirváně není vůbec nic.

Dualita je sice iluzórní, ale jen díky ní se dá vnímat svět.

Hádat se nebudu, protože to nemá smysl.

[konec zvonec]

to je prave ten for .... dualita je nesmysl ...
dualita je vymyslena ... predstavovana ... zmatenym ztotoznenim.
to ze to takhle pojmenovavame a vidime a pak hledame jak z toho ven neznamena ze to existuje.

hledame cestu z neceho co neni ... nekam kde uz jsme.
hra na dualitu je jen snuska vyznamu ... snaha o chapani a ovladani sveta.
svet neni treba chapat a ovladat ... svet na to prdi ... svet si stejne porad je.
svet jsme my.

neni kam jit ... neni ceho dosahnout ... neni nic rozdelene ... neni co spojovat.
na tohle nakonec prisel Buddha.
a uvidel ze cely dosahovani, hledani a spojovani neni skutecne ... je to jen sen ze ktereho se .... probudil.

[konec zvonec]

Dualita je sice iluzórní, ale jen díky ní se dá vnímat svět.

No, je to zajímavé, díky iluzi se dá vnímat iluze.
Díky projevovanému se dá vnímat projevované.

Co já vím ?
Vím úplný prd.
A vůbec to nevadí.

jasne !
existuje ten ktery je osviceny? ano.
existuje ten ktery je neosviceny? ano
existuje ten ktery prave nekoho zabiji nebo zachranuje? ano

neni to v tom co a jak delame, nebo chapeme ... ale v to ze existujeme. tka je to jednoduchy.
no a existuje i prave narozene dite ... ktere jeste o svete, dualite a nedualite nic nevi a je mu to jedno.

[Návštěvník]

No to je pěkný, že to nakonec Buddha prohlídl, že dualita neexistuje, že je jen Přítomnost, ale kolik běhá po světě Buddhů?
Ty řeči, co se kolem toho vedou - neexistuje nic než přítomnost, popř. láska atd. atd., kdo to říká a proč to říká? No říká to jeden, co je chycený také do pasti představ o sobě a světu, protože by to neříkal, kdyby byl svobodný, skutečně svobodný. Láska, osvobození, prostor, probuzený ze sna (resp. do sna) atd. to vše se týká prožívající osoby, jako entity. Je to jednotlivost vymezená z Celku, z toho, co je jak je, jak píše občas Josef. A proč to píše (nejen Josef)? Proč o tom stále přemýšlíme? Proč ten kolotoč v jeho (naší) hlavě z pojmů a dojmů? Protože se mysl stále musí něčím zabývat, něco přežvykovat, nad něčím bádat, třeba jak je to s tím osvobozením a nedualitou a dualitou a snem a skutečností.
Když bychom byli k sobě hodně pravdiví, nabízí se automaticky otázka - proč to stále děláme (neděláme to občas, ale stále, přiznejme si to, stále uvažujeme, přemýšlíme, cítíme jako oddělené jednotlivosti já a svět, já a to).
Proč to děláme? Proč píšu tahle písmenka?
Protože jednotlivost potřebuje mít POCIT samostatné jednotky a tím si to potvrzuje. Já jsem, já existuji (jako samostatná jedotka), já, důležitost. A máme tu rázem to (druhé), se kterým jsem ve vymezení a samozřejmě v čase, v ose času, chyceni v podmíněnosti.

Zkusme se někdy zastavit a podívat se na sebe a své jednání z výšky, jestli uvidíme to, co jsem nyní uviděla já. A esenci, vůni toho zastavení si pamatujme, protože přátelé, to je přesně ono.

Zdravím Josefa :-)

[malpan]

...proč to říká?

proč to stále děláme...

proč tohle, proč tamto,... tenhle napsal tohle, ten tamto......proč ne ?! ... s čím to stále "bojujeme"? není to jen tisíce podob téhož ?
.....tolik energie na "otevření očí" - nejdříve drama, pak dlouho napínavá hra se mění v úsměv

[Aves passeri]

Tahle diskuze se mi líbí. Chtěla jsme přihodit něco moudrého (třeba o tom, co jsem vyčetla z knížky Davida Loye o různých pojetích neduality, i té hinduistické, i té buddhistické), ale jo, co lepšího o tom říct, než se zasmát.
Znáte to video na youtubu
?
Jeff Foster a smích, smích, smích.

Já jsem ve stavu, kdy mi někdo fór vysvětlit, ale nějak mi ještě pořádně nedošel. Tak se jen tak usmívám.....

[konec zvonec]

Zkusme se někdy zastavit a podívat se na sebe a své jednání z výšky, jestli uvidíme to, co jsem nyní uviděla já. A esenci, vůni toho zastavení si pamatujme, protože přátelé, to je přesně ono.
Zdravím Josefa :-)

ano to je presne ono!
esence ... vune ...

neco jako ... "mam to na jazyku" ... "no ... vsak vite.."
je toho plny jazyk ... je to tam vsude ... ale jak to jen rict ... jak to pojmenovat ... mam to na jazyku ...
vlastne o tom nic nevim ... a ... prece to tam je ... je to tam vsude ... je to tim plny ... mnam.

tahle vune ... esence ... je za vsemi temi slovy ... pismenky ... predstavami ... myslenkami ... ponozkami ... traktory ...
je to tam ... uplne vsude ... a prece to tam neni.
vypada to tak ze to tam neni ... protoze je to bez vyznamu ... bez tvaru ... bez nazvu ...
pro mysl je to rozpor ... nemuze to pojmenovat ... tu rozlehlost ... dokonalost ... a tak to pro ni neni ...
jenze je tu ten pocit ze to pres to vsechno ... je ... existuje to ... jen tak.

ta pidichvile ... pred tim ... nez vyslovim ... jsem ...
tam je to okynko ... dirka kterou je videt skutecnost ...
kdyz se nadechnu a tesne pred tim nez zazni ... "jsem" ... se zastavim ... a je to tam ...
neni to videt, slyset, citit a zaroven je to videt, slyset a citit
vlastne to nic neni ... vubec nic.

prosta skutecnost ...
je to co je ... a to je jedina odpoved.

i ja te rad vidim ... navstevnice bez identity

[Návštěvník]

Řekla bych, že celé to, o co jde, je pustit tu těžkost, tu těžkopádnost žití.

Když se ta těžkost přijme, pustí se sama.
Jinak tu dál přetrvává pouštějící, kterej se rozhodl něco pustit, aby ta těžkost zmizela

[konec zvonec]

Řekla bych, že celé to, o co jde, je pustit tu těžkost, tu těžkopádnost žití.

Když se ta těžkost přijme, pustí se sama.
Jinak tu dál přetrvává pouštějící, kterej se rozhodl něco pustit, aby ta těžkost zmizela

se prijima sama od sebe ... nebo ji nekdo prijme?
pak je jedno jestli poustis nebo prijimas ... furt jetu "ja" co ma pocit ze to musi udelat aby cokoliv.

[Návštěvník]

pak je jedno jestli poustis nebo prijimas ...

Ahoj Josefe
nejspíš každý chápeme význam slov jinak

Mně trvalo dost dlouho rozpoznat ten rozdíl... že "u-puštění" má v sobě pořád ještě energii "já", které se rozhodlo něco pustit a tím o to přijít. Je v tom slabounký nádech negativity ve smyslu rezignace, protože puštěním čehokoliv o tu věc vždycky přijde to "já", které ji předtím vlastnilo (např. v reálu, když pustíš na zem misku, rozbije se...) a podvědomí tyhle dosavadní zkušenosti a s nimi spojené pocity okamžitě asociuje s tou momentální zkušeností úplně automaticky, i když si to neuvědomujem

Kdežto přijetí je souhlasná, celobytostná otevřenost tomu, co právě je, pouhé spokojené tichounké "tak jo" - a to je něco docela jiného než vzdání se upuštěním, které vždycky souviselo se zkušenostmi ztráty.

[Návštěvník]

PS.

pouhé spokojené tichounké "tak jo"

je sjednocení s tím, co JE...
tím zmizel domnělý "někdo", který se o něco snažil

[Nnn]

Řekla bych, že celé to, o co jde, je pustit tu těžkost, tu těžkopádnost žití.

Když se ta těžkost přijme, pustí se sama.
Jinak tu dál přetrvává pouštějící, kterej se rozhodl něco pustit, aby ta těžkost zmizela

se prijima sama od sebe ... nebo ji nekdo prijme?
pak je jedno jestli poustis nebo prijimas ... furt jetu "ja" co ma pocit ze to musi udelat aby cokoliv.

[nop]

Jakého opaku dosáhl Buddha ? Dosáhl Buddha něčeho ? Nebo jen zmizel ?

Stal se mámou a nágou z ráje. (2:29)
Až bude kvůli němu vyhnáno do samsáry dostatek bytostí, nic z něho nezbude.

Při čtení Tvých příspěvků, Šelmičko, se pohybujeme na úrovni, která není přístupná běžnému racionálnímu myšlení.
.....Samo narození nevnímám jako vyhnání z ráje. ....
A vůbec nerozumím tomuhle, co říkáš:
"Až bude kvůli němu vyhnáno do samsáry dostatek bytostí, nic z něho nezbude."

Také mi to nezapadá. Nág je ovšem had.
Až bude kvůli němu (Nágovi, hadu) vyhnáno dostatek bytostí z ráje, nic z něho - hada - nezbude? Nebo z ráje nic nezbude?
Až bude z Buddhy vyhnáno dost bytostí do samsáry, Buddha bude prázdný?

[šelma]

Ze srdce hada se rodí nové duše. Had umře, až přestane mít děti. Buddha bude mrtvý. "Bude v parinirváně."

[Petra]

to je prave ten for .... dualita je nesmysl ...

Malé já si občas myslí, že dualita je nesmysl.

[Návštěvník]

pak je jedno jestli poustis nebo prijimas ...

Ahoj Josefe
nejspíš každý chápeme význam slov jinak

Mně trvalo dost dlouho rozpoznat ten rozdíl... že "u-puštění" má v sobě pořád ještě energii "já", které se rozhodlo něco pustit a tím o to přijít. Je v tom slabounký nádech negativity ve smyslu rezignace, protože puštěním čehokoliv o tu věc vždycky přijde to "já", které ji předtím vlastnilo (např. v reálu, když pustíš na zem misku, rozbije se...) a podvědomí tyhle dosavadní zkušenosti a s nimi spojené pocity okamžitě asociuje s tou momentální zkušeností úplně automaticky, i když si to neuvědomujem

Kdežto přijetí je souhlasná, celobytostná otevřenost tomu, co právě je, pouhé spokojené tichounké "tak jo" - a to je něco docela jiného než vzdání se upuštěním, které vždycky souviselo se zkušenostmi ztráty.

To vnímám přeně naopak. Puštění pro mě znamená svobodu, odlehčení, volnost, kdežto přijmutí zátěž - musím něco vzít a tahat to s sebou.

Tohle je docela praktická ukázka, jak obtížné je dorozumívat se pomoci slov

Pro mě přijetí znamená, že se tím už dál nezabývám (netáhnu to za sebou). Když jsem opravdu přijal, že mi zvedli činži, vezmu to jako fakt (inflace, atd...) a už o tom dál nespekuluju. Stalo se to, hotovo, nějak to zvládnem. Kdežto kdybych si jen řekl "ale no co, pustím to z hlavy", bude se mi to znovu a znovu vracet, jaká že to je lumpárna - potáhnu to za sebou... Protože kdykoliv se v minulosti něco mělo pustit, podvědomí si to zastrčilo do emocionálního šuplíčku "ztráty" a jako takové to pořád vnímá... táhne za sebou všechno, co s pouštěním souvisí...

[malpan]

přijímám, že věci jsou jaké jsou a tudíž opouštím svůj názor posuzovatele....

[Návštěvník]

Řekla bych, že celé to, o co jde, je pustit tu těžkost, tu těžkopádnost žití.

Když se ta těžkost přijme, pustí se sama.