Před pár dny mi Jana napsala tohle:
...jednu věc bys měl vědět, bez ohledu na to, co si o sobě myslíš, bez ohledu na to, co si o Tobě myslí ostatní, Ťě Bůh miluje. Pokud mu to dovolíš, pokud se mu odevzdáš , schoulíš do jeho náruče, tak začneš poznávat lásku, jakou jsi dosud nepoznal.
Tohle je aspoň jedna malá pomoc v těžkých chvílích, kdy to vypadá, že se každou chvílí psychycky zhroutím.
To vědomí, že existuje něco, co mě přece jen má rádo...
i když jsem taková troska/rujna/odpad...
ikdyby se celý svět ke mě otočil zády a nenáviděl mě...
I přesto mě něco má rádo...
Vytahuje mě to a uklidňuje. Odčerpává žal, přichází uklidnění. Nastává ticho po bouři.
V klidu si můžu lehnout, uvolnit tělo, nechat jej odpočinout, odevzdaně v láskyplnosti a klidu vše pustit a upadnout ve spánek.
Láska mi není odebraná a je k dispozici.
____
To slovo Bůh se mi často plete s křesťastvím, které považuji za zlo...
Pokud si ale správně vzpomínám, dle Jany ten pojem Bůh je pravé já, které je tu už před tímto životem, a bude tu i potom...
