Vzdal jsem se vlastní slabosti a přišla úleva

[Andrew]

To co budu popisovat v tomto topicu není ani tak duchovní věc a ani to o čem mluví Tolle - vzdání se přítomného okamžiku.
Ale spíš čerstvý popis co se vě změnilo v "mé" psychyce, nastavením mysli.

__________________



Byl jsem vychováván, abych všechno věděl, byl na vše připravený, byl tvrdý, atd atd.
Zvláštní tlak jsem si sám v sobě pěstoval od dětsví, kdy se mi zalíbil model "šéfa", jakožto role někoho mocného, uznáveného, atd...
Sám jsem tedy tohle přijal za své.
Dokonce jsem i podnikal, a v úřednických košilích jsem opravdu vypadal jako ti důležití muži v oblecích co pracujích v těch vysokých skleněných mrakodrapech.
Po sedmi letech jsem s radostí odešel z podnikání, totálně vyčerpaný a psychycky na dně.

Je to téměř rok, co se zotavuji mimo jakékoliv dění.

Nicméně do včerejška mi ve hlavě pořád jel jeden z principů mysli a to být lídr, šér, mít vše pod kontrolou atd.
Mě to nevyhovovalo a pokud bych si měl pro sebe vybrat šťastný způsob života, tak už znova bych nechtěl mít a nést zotpovědnost, tíhu... kterou takoví lidé musí nést a snést.
Takže jsem byl neustále pod tlakem, před obavami z budoucnosti, že zase budu tomuto vystaven.
(bylo to jako trápení navíc - já jsem z toho nemohl uniknout, tyhle myšlenky mě pronásledovali každý den, neexistující ale předem nalajnovaná budoucnost plná nepříjmených situací, kterým budu muset čelit)

Včera jsem se nad tím zamýšlel a z ničeho nic mi na mysl přišla citace z horoskopu mého znamení "netouží velet, ale s úlevou se podrobí".
Vyhledal jsem si tento horoskop a pročetl jsem si dál, že "nechce vládnout, nestojí o slávu, nechce se za něco bít".

A teprve včera mi to došlo, že je to pravda. Je to opravdu v mojí přirozenosti.

Vzdát se tomu dřív se rovnalo, vzdát se společností "cenněných/prestižních" vlastností. A to jsem si nechtěl dovolit. Navíc by to byla slabost. Za co by člověk stál, nebýt "někým důležitým".

Já jsem o tom chvíli přemýšlel a hledal jsem jestli to přece jen nemůže být pravda. Jestli by mi to nevyhovovalo více.
A pravda to byla. Opravdu bych si takové věci nezvolil, pokud bych chtěl být šťastný.

A okovy spadly. Taková úleva!

Bylo to pryč, v jednom okamžiku, kdy jsem si to uvědomil.

Vědomě jsem si zvolil svou přirozenost = tím pádem být šťastný = přesně takový jaký jsem, bez přetvářky či snahy tlačit se do něčeho

....

____



Jsem někým "méně důležitým"?

Ne - mám klid, mám přesně takovou přirozenost která je harmonická s tím co se dá nazvat šťastným způsobem života.

Velice jednoduchý příklad - žili by jste raději v supermoderním velkoměstě, nebo v na ospalém venkově?
Pro některého z vás může být jasná volba ta první, pro někoho zase ta druhá.
Je některá z obou možností "lepší" než ta druhá? Nedomnívám se, každá možnost je úplně něco jiného.
Já bych si vybral tu možnost která mě osobně ukazovala, že právě tam mi to vyhovuje.

.





.