Z rozhovoru s MUDr. Janem Hnízdilem:Píší vám lidé dotazy ke svému zdraví? Chtějí, abyste je diagnostikoval na dálku? Jistě, ale radit na dálku je nesmysl. Medicína musí být založená na osobním vztahu, na tom, že se s pacientem potkám, vyslechnu ho, zjistím, jakou má povahu, chování...“
Když se dneska objednám, kdy se na mě dostane? Čekací doby jsou osm měsíců. Denně mám šest nových pacientů, na každého hodinu a to je hučák. Mám toho plnou hlavu, protože lidé jsou často zoufalí, pacienti s depresí, onkologickými nebo různými autoimunitními onemocněními.
Komplexní medicína je založená na vztahu, to znamená, že s nimi vztah musím navázat, vlastně se na ně napojit. A představte si, že se za den napojíte na čtyři, pět lidí s depresemi a úzkostmi. To je obrovský výdej energie.
Jak se to dá zvládnout?Jakmile skončím, okamžitě se musím zase odpojit. Neexistuje, abych si práci nesl domů, takže se to snažím z hlavy okamžitě vymazat. Když si mě večer zeptáte, kdo u mě byl přes den v ordinaci, tak vám to neřeknu. Pacienty mám v počítači, ale nemám je v hlavě. Kdybych to nosil v hlavě, tak jsem dávno v Bohnicích.
Máte nějakou metodu, jak práci ventilovat z hlavy?Naštěstí mám špičkového „psíchologa“ (ukazuje na svého psa Skipa, který během rozhovoru pobíhá kolem nás v parku na Břevnově). To je úžasná posila. Je strašně hodný, laskavý, citlivý. A po každém pacientovi se na mě podívá a jdeme se vyvenčit. V poledne mám hodinovou pauzu, to se vždycky jdeme projít.
Kolik let jste strávil v bílém plášti jako internista a rehabilitační lékař?Dvacet let, prakticky do revoluce. Na klinice, v bílém plášti. Pak jsem zjistil, že je mi těsná jak medicína, tak ten plášť. A tak jsem to vzal z jiného konce, pacientům nabízím lidovou medicínu v rodinném prostředí. Žádné oficiality, bavíme se o životních starostech, a zdravotních potížích a jak to spolu souvisí.
Když jste byl klasický lékař, hlodalo vám v hlavě, že by se dalo léčit jinak? Trápilo mě, že jsem nemocem svých pacientů nerozuměl. Chodili ke mně, měli různé choroby, posílal jsem je na vyšetření, psal neschopenky, indikoval operace, léčil, předepisoval prášky, ale oni se mi neuzdravovali a pořád se vraceli. Potom jsem potkal kolegu Jiřího Šavlíka, psychosomatika, který mi vysvětlil úplně jednoduchou věc,
že nemoc je informace. Informace o tom, jaký člověk je, jakou má povahu, jakým způsobem a v jakých podmínkách – rodinných, partnerských, společenských – žije. Informace o tom, že v životě dělá nějakou chybu. Mně se to hrozně zalíbilo, začali jsme s Jirkou Šavlíkem spolupracovat.
Začal jsem se zajímat nejen o objektivní nálezy, které jsou důležité, ale také o pacienta jako člověka, o jeho životní situaci...
Postupně jsem se naučil tu chybu v životě pacienta najítDá se ta chyba najít během hodinového povídání s pacientem?To se dá zvládnout za dvacet minut. Je to skutečně tak jednoduché.
Jedna věc je chybu najít. Vy jim třeba řeknete, že žijí ve stresu, manželství se jim hroutí, nemají na sebe čas, dusí se v práci, tak ať s tím něco udělají. Jenže to nejsou jednoduché životní změny, to nejde ze dne na den.To je jasné.
Ale je potřeba, aby pacient porozuměl tomu, co mu jeho tělo nemocí říká. To je první krok. Základem psychosomatiky je slovo somatizace, což znamená ztělesňování složité neřešené životní situace. Člověk má nějaké životní starosti, je ve stresu, bezradný, a to, co není schopen ve svém životě změnit vědomě, tak postupem času začne tělo na nevědomé úrovni dělat za něj. Dostane třeba bolesti hlavy, závratě, točí se mu hlava, pálí ho žáha, má vysoký tlak, úzkosti, deprese… Všechno jsou to jasně čitelné signály. Já lidem jen vysvětluji, kde dělají chybu a potom společně hledáme možnosti, co je v jejich silách, aby změnili a uzdravili se. Když ale zjistím, že je člověk úplně na dně, že vlastními silami to zvládnout nemůže, tak mu samozřejmě doporučím léky: antibiotika, antidepresiva, kortikoidy… Snažím se je ale ordinovat jen dočasně. Tak, aby mu pomohly se odrazit ode dna, aby využil jejich efektu k životní změně. To už je zase otázka vůle a možností pacienta.
Kdo ve spektru vašich pacientů převládá? Beru děti od šesti let, kdy už se s nimi dá rozumně komunikovat, do nekonečna. Od pupínku na nose po onkologické pacienty, poruchy autoimunity, deprese, zkrátka všechno. Nerozlišuji pohlaví, věk, víru ani diagnózu.
Vysvětlení nemoci se vždycky najde v životním příběhu. Poslední léta ke mně chodí lidé už poučení, kteří jsou ochotní a schopní za sebe převzít zodpovědnost a jdou se poradit, jak na to. Když jsem byl ještě na klinice, tak za mnou chodili, že mají bolesti, závratě a divili se, když jsem jim nedal prášky. Teď je zakázka opačná. Pacienti mi říkají, že berou spousty prášků, stále mají zdravotní potíže, tak co mají udělat, aby se uzdravili, kde dělají chybu. Teď mám tisíc sedm set čekatelů, nával je obrovský. Čím dál tím víc lidí chce svým nemocem rozumět a pracovat na uzdravení.
V nejnovější knížce Příběhy obyčejného uzdravení https://www.google.cz/search?source=hp& ... 2A64Eh41CA líčíte případy svých pacientů, kterým se to povedlo, udělali aktivní krok, změnili život. Přemýšlela jsem o tom, kolik lidí na to má sílu a kolik zůstane zabředlých ve své realitě, která jim škodí. Celou knížku jsem poskládal z příběhů pacientů, kteří ke mně přišli s nemocí, brali léky, já jim vysvětlil, kde dělají chybu, oni ji odstranili, uzdravili se, léky neberou. Někteří z nich svůj příběh v rámci terapie sepsali sami. Jako návod a naději pro ostatní pacienty. Prostřednictvím knihy chci lidi inspirovat, že mohou zvládnout i zdánlivě nezvladatelnou situaci, rakovinu, roztroušenou sklerózu, depresi. Další výhodou je, že když se najdou v některém z příběhů a pochopí svoji nemoc, tak už za mnou nemusejí chodit. Takže se vlastně uzdraví na dálku.
Onkologickým pacientům snad nezakazujete léky?Samozřejmě že ne. I když to někteří chtějí. Nedávno u mne byl asi čtyřicetiletý muž s nádorem lopaty kosti kyčelní. Onkology doporučenou operaci a radioterapii odmítl. Přišel za mnou, že se nechce nechat řezat a ozařovat, ale léčit alternativně. Během hodinové konzultace jsem mu vysvětlil, že jeho onemocnění je tak závažné, že by ho vlastními silami nezvládl. Přesvědčil ho, ať neztrácí ani den a využije možností moderní onkologie. Od alternativního lékaře s titulem Bl.b. to vzal.
Chodí za vámi hodně pacientů, kteří vás vnímají jako poslední instanci? Když ke mně přijde pacient a začne mi říkat, jak jsem úžasný, jak přečetl všechny moje články a že jsem jeho poslední naděje, tak se mi okamžitě rozsvítí červená kontrolka. Je mi jasné, že na mě ten člověk hodlá naložit něco, co nemohu unést, že jeho očekávání je naprosto nereálné. Řeknu mu, že se musí obrátit k nejvyššímu, že je tady špatně.
Já nejsem spasitel. Nic neslibuji, zázraky nedělám, jen obracím pacienty k sobě samým, aby chybu i nápravu hledali v sobě, nespoléhali se jen na západní medicínu, ale ani na čínskou medicínu a další alternativní směry. Zkrátka aby byli nezávislí a používali selský rozum. Závislost může být jak na lécích, tak na léčitelích. To je pak ode zdi ke zdi.
Stává se, že pacienti sami vědí, co mají změnit, jen to potřebují slyšet od vás, potřebují potvrzení od lékařské autority? Lidé si obecně rádi vyslechnou diagnózu od nějaké autority, nejlépe ověnčené tituly. Ve chvíli, kdy dám člověku diagnózu, tak z něj udělám pacienta a on se mi odevzdá. Chce ode mne, abych ho uzdravil. Předá zodpovědnost na moji stranu. Proto diagnózy záměrně nedávám, ze mě je nedostanou. Najdu a popíšu jejich životní problém a ten začneme společně řešit. Třeba dneska jsem tady měl dvě maminky s chronicky nemocnými dětmi. V obou případech byli problémem rodiče. Jedné jsem řekl, že přeci nebudeme léčit osmiletého kluka s migrénami. Je nesmírně citlivý, starostlivý. Nikdo na něm nic nenašel, neurologie, ORL, oční… Nechal jsem si ho v ordinaci samotného a zeptal se ho, co mu dělá starosti. Okamžitě se rozbrečel a spustil: rodiče se rozvádí, oba je má rád. Ani nemohl mluvit, tak mu to stahovalo hrdlo. Doma byly hádky, maminka zažádala o rozvod a klukovi se to somatizovalo v migrénách.
A místo toho, aby ho rodiče uklidnili, tak ho posílali na neurologická vyšetření?Přesně tak. Tady se pořád hledá a vylučuje objektivní příčina, přitom stačí se pacienta zeptat, co ho trápí, jaké má starosti, čeho má plnou hlavu. To ale neznamená, že jsou veškerá vyšetření zbytečná. Jestliže mám u pacienta sebemenší pochybnost, na cétéčko nebo rezonanci ho také pošlu.
Jsou rodiče vůbec schopni přijmout, že je problém na jejich straně?Já jim jen povím, co mi v jejich nepřítomnosti dítě řeklo, co ho trápí. Protože to rodičům nedokáže říct přímo, tělo to dělá za něj, nemocí. Já to rodičům přetlumočím. Pak už je to na nich. Dokud se rodinné klima nezmění, tak jim nepomůže žádný doktor. Při práci s pacienty vlastně supluji rodinného doktora. Podle mě základem medicíny není špičková klinika s nejmodernějším vybavením, ale praktický doktor, který zná rodinu, děti, rodiče, babičky, dědečky, ví, jak to v rodině chodí. Oni k němu mají důvěru, a když k němu přijdou s nějakým problémem, dokáže ho velice rychle zasadit do souvislostí života rodiny. Snažím se to dělat podobně. Zjišťuji, jaký ten člověk je, jakou má povahu, co v práci, co děti, co manželka.
Komplexní medicína není nic revolučního, nic objevného. Je to návrat k tradici, zkušenosti a moudrosti rodinných doktorů, dnes navíc vybavených špičkovou technikou a léky.
Kdyby tohle fungovalo, tak odpadne obrovská spousta úplně zbytečných vyšetření, léků a operací. Jenže představte si, že by lidi najednou začali rozumět svým nemocem, měnili své chování a byli zdraví. To nemůžeme dopustit, co by najednou dělaly pojišťovny, ministerstvo, farmaceutické firmy?
... ... ...
https://patalie.cz/jan-hnizdil-vystoupi ... ho-proudu/