Re: Jak pečujete o své zdraví

Zdraví je náš přirozený stav a vyléčit se je náš přirozený sklon.
Být nemocný vyžaduje větší úsilí, než uzdravit se.

Re: Jak pečujete o své zdraví

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 13. úno 2014 18:18:00

nop píše: A já jsem jim zpupně odpověděl: "duchovní člověk nemá problémy." Potom jsem nakonec přenesl stoličku od vedle.

:)
Návštěvník
 

Re: Jak pečujete o své zdraví

Nový příspěvekod quarnum » pát 14. úno 2014 0:21:23

irulan píše:Můj názor je zlata střední cesta. Nic se nemá přehánět. Ani ta péče ani ta nepéče. A jako zdravotnik mam taky dostatek "materialu" k odpozorovani, ze kdyz je ta péče přehnaná, člověk si ani ten život a risk neuzije, akorát se porad pozoruje a řeší kdeco. Kdyz se na to zase úplne kašle, nedají se čekat zázraky zvnějšku. Telo je naši součástí, kdyz ho popirame nebo se jim moc zabyvame, asi nám bude představovat nejaky problem.

Smírné řešení je také řešení
Uživatelský avatar
quarnum
 
Příspěvky: 32
Registrován: ned 04. zář 2011 22:58:24

Re: Jak pečujete o své zdraví

Nový příspěvekod nop » pát 14. úno 2014 2:22:38

Na návštěvu divadla si beru kravatu, na hory rozhalenku když moc nefouká.
Přílohy
Lucenec,2014,02,02 -a.jpg
jezírko v parku s vodním ptactvem
DSC09703 -2.JPG
koňská cesta na svážení dřeva
DSC09702 - 2.JPG
Slovenské Rudohorie 3.února 2014
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 2514
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Re: Jak pečujete o své zdraví

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 12. led 2018 16:24:03

Klíčem ke zdraví je pocit štěstí, odhaluje unikátní studie

Chcete se dožít požehnaného věku a úspěšně se vyhýbat nemocem? Představte si, že můžete. Stačí jen pěstovat mezilidské vztahy, být se svými blízkými „zadobře“ a vést spokojený život. Takhle jednoduché to je! Tedy alespoň podle vědců…

Obrázek

Český básník Adolf Heyduk kdysi v jedné ze svých básní uvedl, že „štěstí je muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá“. Kdyby tento mistr psaného slova tehdy věděl, že štěstí má přímo léčivou moc, možná by znění oné básně ještě o něco upravil. Podle tvrzení odborníků je totiž pocit blaženosti nedílnou součástí nezlomného zdraví. Znamená to tedy, že kdo je v životě spokojený, ten nepotřebuje doktora? Prý ano!

Všechno je to v hlavě

Výzkumníci působící na americké Harvardově univerzitě učinili nebývalý objev. Na základě jejich studie, která je považována za jedinou svého druhu, jelikož doba trvání se „protáhla“ na necelých 80 let, naznačují, že jedinci, kteří denně zažívají pocity štěstí, jsou mnohem zdravější, čímž se také dožívají delšího věku. Pochopitelně v porovnání s těmi, kteří jsou nespokojení, ustavičně si na něco stěžují a patří do kategorie zapřisáhlých pesimistů. Přijde vám to jako hloupost? Ještě zadržte, ono to celé má vlastně logiku. Však uvidíte sami…

Sonda do hlubin štěstí, která nemá obdoby

Odborníci k tomuto fascinujícímu závěru došli po mnohaletém monitorování třech stovek dobrovolníků, přičemž sledovali všechny faktory v jejich životě – konzumací alkoholu počínaje, finanční stabilitou a mezilidskými vztahy konče. Tento unikátní náhled do soukromí, bankovního účtu i běžných návyků respondentů přinesl zajímavé závěry.

Peníze? Na těch zase tolik nesejde

„Při analýze získaných dat jsme byli nejvíce překvapení z toho, že naše vztahy a hlavně štěstí, které v nich prožíváme, je pro naše zdraví naprosto zásadní. Ti lidé, kteří během našeho výzkumu uváděli silné mezilidské vztahy, byli ti, kteří byli nejzdravější a nejšťastnější. Naopak účastníci studie, jež neměli silné sociální vazby a trpěli jistou izolací, vykazovali pokles fyzického a duševního zdraví. A to i v případě, že měli dostatek finančních prostředků a vysoké postavení,“ přibližuje spoluautor studie a zároveň profesor psychiatrie na Harvardské lékařské fakultě Robert Waldinger. Odborník tak nepřímo naznačuje, že na bohatství zase tolik nezáleží. Ten největší poklad, který přispívá k dlouhověkosti a předchází nemocem, jsou vlastně vaši blízcí, kteří vás dělají šťastné.

Autor: Shutterstock
Návštěvník
 

Re: Jak pečujete o své zdraví

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 28. led 2018 21:45:10

MUDr. Jan Hnízdil

Dvacet let strávil jako internista a rehabilitační doktor v bílém plášti a předepisoval pilulky. Pak zjistil, že přes veškerou snahu klasické medicíny se u mnohých pacientů léčebný efekt ne a ne dostavit. Nemocnici opustil a vydal se cestou komplexní psychosomatické medicíny, která neléčí symptomy, ale hledá příčinu onemocnění v životě nemocného a snaží se s ní aktivně pracovat. Jana Hnízdila vyhledávají především pacienti, kteří už nevědí, kudy kam. Mají za sebou kolečko nejrůznějších vyšetření, trápí je chronické problémy, léky berou po hrstech, a přesto se jejich stav nelepší. Jan Hnízdil tvrdí, že zdraví má každý ve vlastních rukách a vyléčení závisí také na ochotě něco udělat se sebou a se svým životem. Založil Hnízdo zdraví, v němž nabízí komplexní pohled na nemoci a uzdravení. Mezi vědci získal nálepku kontroverzního léčitele, spolek Sisyfos mu v roce 2015 dokonce udělil anticenu Bludný balvan, vrásky si z toho ale nedělá. Naopak, od té doby je hrdým nositelem titulu MUDr. Jan Hnízdil, Bl.b.

Z rozhovoru s MUDr. Janem Hnízdilem:

Píší vám lidé dotazy ke svému zdraví? Chtějí, abyste je diagnostikoval na dálku?
Jistě, ale radit na dálku je nesmysl. Medicína musí být založená na osobním vztahu, na tom, že se s pacientem potkám, vyslechnu ho, zjistím, jakou má povahu, chování...“

Když se dneska objednám, kdy se na mě dostane?
Čekací doby jsou osm měsíců. Denně mám šest nových pacientů, na každého hodinu a to je hučák. Mám toho plnou hlavu, protože lidé jsou často zoufalí, pacienti s depresí, onkologickými nebo různými autoimunitními onemocněními.

Komplexní medicína je založená na vztahu, to znamená, že s nimi vztah musím navázat, vlastně se na ně napojit. A představte si, že se za den napojíte na čtyři, pět lidí s depresemi a úzkostmi. To je obrovský výdej energie.

Jak se to dá zvládnout?
Jakmile skončím, okamžitě se musím zase odpojit. Neexistuje, abych si práci nesl domů, takže se to snažím z hlavy okamžitě vymazat. Když si mě večer zeptáte, kdo u mě byl přes den v ordinaci, tak vám to neřeknu. Pacienty mám v počítači, ale nemám je v hlavě. Kdybych to nosil v hlavě, tak jsem dávno v Bohnicích.

Máte nějakou metodu, jak práci ventilovat z hlavy?
Naštěstí mám špičkového „psíchologa“ (ukazuje na svého psa Skipa, který během rozhovoru pobíhá kolem nás v parku na Břevnově). To je úžasná posila. Je strašně hodný, laskavý, citlivý. A po každém pacientovi se na mě podívá a jdeme se vyvenčit. V poledne mám hodinovou pauzu, to se vždycky jdeme projít.

Kolik let jste strávil v bílém plášti jako internista a rehabilitační lékař?
Dvacet let, prakticky do revoluce. Na klinice, v bílém plášti. Pak jsem zjistil, že je mi těsná jak medicína, tak ten plášť. A tak jsem to vzal z jiného konce, pacientům nabízím lidovou medicínu v rodinném prostředí. Žádné oficiality, bavíme se o životních starostech, a zdravotních potížích a jak to spolu souvisí.

Když jste byl klasický lékař, hlodalo vám v hlavě, že by se dalo léčit jinak?
Trápilo mě, že jsem nemocem svých pacientů nerozuměl. Chodili ke mně, měli různé choroby, posílal jsem je na vyšetření, psal neschopenky, indikoval operace, léčil, předepisoval prášky, ale oni se mi neuzdravovali a pořád se vraceli. Potom jsem potkal kolegu Jiřího Šavlíka, psychosomatika, který mi vysvětlil úplně jednoduchou věc, že nemoc je informace. Informace o tom, jaký člověk je, jakou má povahu, jakým způsobem a v jakých podmínkách – rodinných, partnerských, společenských – žije. Informace o tom, že v životě dělá nějakou chybu. Mně se to hrozně zalíbilo, začali jsme s Jirkou Šavlíkem spolupracovat.

Začal jsem se zajímat nejen o objektivní nálezy, které jsou důležité, ale také o pacienta jako člověka, o jeho životní situaci...Postupně jsem se naučil tu chybu v životě pacienta najít

Dá se ta chyba najít během hodinového povídání s pacientem?
To se dá zvládnout za dvacet minut. Je to skutečně tak jednoduché.

Jedna věc je chybu najít. Vy jim třeba řeknete, že žijí ve stresu, manželství se jim hroutí, nemají na sebe čas, dusí se v práci, tak ať s tím něco udělají. Jenže to nejsou jednoduché životní změny, to nejde ze dne na den.
To je jasné. Ale je potřeba, aby pacient porozuměl tomu, co mu jeho tělo nemocí říká. To je první krok. Základem psychosomatiky je slovo somatizace, což znamená ztělesňování složité neřešené životní situace. Člověk má nějaké životní starosti, je ve stresu, bezradný, a to, co není schopen ve svém životě změnit vědomě, tak postupem času začne tělo na nevědomé úrovni dělat za něj. Dostane třeba bolesti hlavy, závratě, točí se mu hlava, pálí ho žáha, má vysoký tlak, úzkosti, deprese… Všechno jsou to jasně čitelné signály. Já lidem jen vysvětluji, kde dělají chybu a potom společně hledáme možnosti, co je v jejich silách, aby změnili a uzdravili se. Když ale zjistím, že je člověk úplně na dně, že vlastními silami to zvládnout nemůže, tak mu samozřejmě doporučím léky: antibiotika, antidepresiva, kortikoidy… Snažím se je ale ordinovat jen dočasně. Tak, aby mu pomohly se odrazit ode dna, aby využil jejich efektu k životní změně. To už je zase otázka vůle a možností pacienta.

Kdo ve spektru vašich pacientů převládá?
Beru děti od šesti let, kdy už se s nimi dá rozumně komunikovat, do nekonečna. Od pupínku na nose po onkologické pacienty, poruchy autoimunity, deprese, zkrátka všechno. Nerozlišuji pohlaví, věk, víru ani diagnózu. Vysvětlení nemoci se vždycky najde v životním příběhu. Poslední léta ke mně chodí lidé už poučení, kteří jsou ochotní a schopní za sebe převzít zodpovědnost a jdou se poradit, jak na to. Když jsem byl ještě na klinice, tak za mnou chodili, že mají bolesti, závratě a divili se, když jsem jim nedal prášky. Teď je zakázka opačná. Pacienti mi říkají, že berou spousty prášků, stále mají zdravotní potíže, tak co mají udělat, aby se uzdravili, kde dělají chybu. Teď mám tisíc sedm set čekatelů, nával je obrovský. Čím dál tím víc lidí chce svým nemocem rozumět a pracovat na uzdravení.

V nejnovější knížce Příběhy obyčejného uzdravení https://www.google.cz/search?source=hp& ... 2A64Eh41CA líčíte případy svých pacientů, kterým se to povedlo, udělali aktivní krok, změnili život. Přemýšlela jsem o tom, kolik lidí na to má sílu a kolik zůstane zabředlých ve své realitě, která jim škodí.
Celou knížku jsem poskládal z příběhů pacientů, kteří ke mně přišli s nemocí, brali léky, já jim vysvětlil, kde dělají chybu, oni ji odstranili, uzdravili se, léky neberou. Někteří z nich svůj příběh v rámci terapie sepsali sami. Jako návod a naději pro ostatní pacienty. Prostřednictvím knihy chci lidi inspirovat, že mohou zvládnout i zdánlivě nezvladatelnou situaci, rakovinu, roztroušenou sklerózu, depresi. Další výhodou je, že když se najdou v některém z příběhů a pochopí svoji nemoc, tak už za mnou nemusejí chodit. Takže se vlastně uzdraví na dálku.

Onkologickým pacientům snad nezakazujete léky?
Samozřejmě že ne. I když to někteří chtějí. Nedávno u mne byl asi čtyřicetiletý muž s nádorem lopaty kosti kyčelní. Onkology doporučenou operaci a radioterapii odmítl. Přišel za mnou, že se nechce nechat řezat a ozařovat, ale léčit alternativně. Během hodinové konzultace jsem mu vysvětlil, že jeho onemocnění je tak závažné, že by ho vlastními silami nezvládl. Přesvědčil ho, ať neztrácí ani den a využije možností moderní onkologie. Od alternativního lékaře s titulem Bl.b. to vzal.

Chodí za vámi hodně pacientů, kteří vás vnímají jako poslední instanci?
Když ke mně přijde pacient a začne mi říkat, jak jsem úžasný, jak přečetl všechny moje články a že jsem jeho poslední naděje, tak se mi okamžitě rozsvítí červená kontrolka. Je mi jasné, že na mě ten člověk hodlá naložit něco, co nemohu unést, že jeho očekávání je naprosto nereálné. Řeknu mu, že se musí obrátit k nejvyššímu, že je tady špatně.

Já nejsem spasitel. Nic neslibuji, zázraky nedělám, jen obracím pacienty k sobě samým, aby chybu i nápravu hledali v sobě, nespoléhali se jen na západní medicínu, ale ani na čínskou medicínu a další alternativní směry. Zkrátka aby byli nezávislí a používali selský rozum. Závislost může být jak na lécích, tak na léčitelích. To je pak ode zdi ke zdi.

Stává se, že pacienti sami vědí, co mají změnit, jen to potřebují slyšet od vás, potřebují potvrzení od lékařské autority?
Lidé si obecně rádi vyslechnou diagnózu od nějaké autority, nejlépe ověnčené tituly. Ve chvíli, kdy dám člověku diagnózu, tak z něj udělám pacienta a on se mi odevzdá. Chce ode mne, abych ho uzdravil. Předá zodpovědnost na moji stranu. Proto diagnózy záměrně nedávám, ze mě je nedostanou. Najdu a popíšu jejich životní problém a ten začneme společně řešit. Třeba dneska jsem tady měl dvě maminky s chronicky nemocnými dětmi. V obou případech byli problémem rodiče. Jedné jsem řekl, že přeci nebudeme léčit osmiletého kluka s migrénami. Je nesmírně citlivý, starostlivý. Nikdo na něm nic nenašel, neurologie, ORL, oční… Nechal jsem si ho v ordinaci samotného a zeptal se ho, co mu dělá starosti. Okamžitě se rozbrečel a spustil: rodiče se rozvádí, oba je má rád. Ani nemohl mluvit, tak mu to stahovalo hrdlo. Doma byly hádky, maminka zažádala o rozvod a klukovi se to somatizovalo v migrénách.

A místo toho, aby ho rodiče uklidnili, tak ho posílali na neurologická vyšetření?
Přesně tak. Tady se pořád hledá a vylučuje objektivní příčina, přitom stačí se pacienta zeptat, co ho trápí, jaké má starosti, čeho má plnou hlavu. To ale neznamená, že jsou veškerá vyšetření zbytečná. Jestliže mám u pacienta sebemenší pochybnost, na cétéčko nebo rezonanci ho také pošlu.

Jsou rodiče vůbec schopni přijmout, že je problém na jejich straně?
Já jim jen povím, co mi v jejich nepřítomnosti dítě řeklo, co ho trápí. Protože to rodičům nedokáže říct přímo, tělo to dělá za něj, nemocí. Já to rodičům přetlumočím. Pak už je to na nich. Dokud se rodinné klima nezmění, tak jim nepomůže žádný doktor. Při práci s pacienty vlastně supluji rodinného doktora. Podle mě základem medicíny není špičková klinika s nejmodernějším vybavením, ale praktický doktor, který zná rodinu, děti, rodiče, babičky, dědečky, ví, jak to v rodině chodí. Oni k němu mají důvěru, a když k němu přijdou s nějakým problémem, dokáže ho velice rychle zasadit do souvislostí života rodiny. Snažím se to dělat podobně. Zjišťuji, jaký ten člověk je, jakou má povahu, co v práci, co děti, co manželka.

Komplexní medicína není nic revolučního, nic objevného. Je to návrat k tradici, zkušenosti a moudrosti rodinných doktorů, dnes navíc vybavených špičkovou technikou a léky.

Kdyby tohle fungovalo, tak odpadne obrovská spousta úplně zbytečných vyšetření, léků a operací. Jenže představte si, že by lidi najednou začali rozumět svým nemocem, měnili své chování a byli zdraví. To nemůžeme dopustit, co by najednou dělaly pojišťovny, ministerstvo, farmaceutické firmy?

... ... ...

https://patalie.cz/jan-hnizdil-vystoupi ... ho-proudu/

Návštěvník
 

Re: Jak pečujete o své zdraví

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 29. led 2018 9:46:16

Jan Hnízdil: Porozumět signálům těla je důležité

Co je opravdovou příčinou našich nemocí? Nad touto otázkou se zamýšlí známý celostní a rehabilitační lékař MUDr. Jan Hnízdil. „Všechny nemoci jsou psychosomatické, protože každý člověk je psychosomatický, každý má tělo i duši,“ říká.

Co je to psychosomatika?

Psychosomatika není žádný revoluční objev. Je to návrat ke zkušenosti a moudrosti rodinných doktorů. Takový doktor znal rodinu, děti, jejich vztahy, povahy, způsoby chování. Když k němu přišel pacient, dokázal nemoc zasadit do souvislostí jeho života. Porozuměl mu a vnímal ho komplexně, psychosomaticky. V současné době má navíc k dispozici moderní diagnostiku a léky.

Jak poznám, že mám psychosomatický problém?

Poznáte to tak, že je vám špatně. Dělení nemocí na psychosomatické a jiné neuznávám. Všechny nemoci jsou psychosomatické, protože každý člověk je psychosomatický, každý má tělo i duši. Stres oslabuje imunitu, to vytváří podmínky pro vznik infekcí nebo nádorů. Ty pak zpětně ovlivňují psychiku. U každé nemoci je nutné posuzovat nejen objektivní nálezy, ale i stavy duše, životní souvislosti. O zdraví rozhoduje nejen rovnováha mezi tělem a duší, vztah k sobě, ale i vztahy k bližním a k životnímu prostředí.

Jaké psychosomatické problémy jsou v dnešní době nejčastější?

Za naprostou většinou nemocí je stres. Od ekzému přes úzkosti a deprese až po rakovinu.

Klíčovým slovem psychosomatické medicíny je somatizace. Znamená ztělesňování složité neřešené životní situace. Člověk má nějaké životní starosti, je ve stresu, neví si rady. To, co není schopen změnit ve svém životě vědomě, začne postupem času dělat tělo na nevědomé úrovni za něj. Začne za něj stonat. Typickým způsobem: bolestí hlavy – má toho plnou hlavu, vysokým tlakem – je pod tlakem, bolestí zad – naložil si víc, než unese, pálením žáhy – leze mu to krkem. To, co nedokáže vysvětlit nejmodernější medicína, skvěle vystihují stará lidová přísloví.

Jak psychosomatika funguje a jak nás dokáže léčit?

Kouzlo psychosomatiky je v její jednoduchosti. Vysvětlení nemocí je skutečně velmi jednoduché. To, co je složité, je změna chování a způsobu života pacienta. Žádné zázraky nedělám ani neslibuji. Jen pacientovi vysvětlím, jakou informaci mu tělo nemocí sděluje, kde dělá chybu, poradím, co má změnit, aby se uzdravil. Pak už je to na něm. Když ale zjistím, že by nemoc vlastními silami nezvládl, doporučím mu léky. Snažím se je ordinovat jen krátkodobě, aby mu pomohly odrazit se ode dna. Využít jejich účinku k životní změně, po které tělo volá.

Co je častou příčinou psychosomatického onemocnění?

Nemoc je nastavené zrcadlo. Říká nám: Takový jsi, takovým způsobem a v takových podmínkách žiješ. Zastav se, zamysli se nad sebou, tímto způsobem už dál žít nemůžeš. Není nic pravdivějšího než nemoc. Záleží jen na pacientovi, jestli má odvahu se do zrcadla podívat, nebo jestli začne pravdu potlačovat léky. Léčit se, až do úplného vyléčení. Tím ale nijak nezpochybňuji úžasné možnosti současné medicíny. Vyzkoušel jsem je sám na sobě. Když jsem si poranil meniskus kolene, pomohla mi artroskopie. Když jsem důsledkem pracovního stresu vyčerpal svoje síly a dostal zánět dutin, zachránila mě antibiotika.

Může si za každou nemoc člověk sám?

Ano. Za většinu nemocí si může člověk sám. Nemoc je vlastně porucha chování. Člověk je nemocný, protože se nezdravě chová. Velkou roli v tom hraje síla myšlenky a autorita lékaře. Jestliže do ordinace přijde člověk s bolestí kyčle, bývá bez dlouhého vyptávání odeslán na rentgen. Tentýž objektivní nález pak může lékař interpretovat dvojím způsobem – psychotraumaticky, nebo psychoterapeuticky. Ten první vypadá asi takhle: Člověče, máte tam artrózu jako hrom. S tím už toho moc nenadělám, dám vám obstřik, předepíšu prášky, na čas vám to uleví, ale do dvou let to vidím na endoprotézu. Pacienta tímto sdělením zdeptá, demotivuje, odstartuje v jeho chování vědomé i nevědomé procesy směřující k tomu, že si do dvou let pro endoprotézu poslušně přijde. Nález na rentgenu, pokud není skutečně dramatický, ale můžete pacientovi sdělit i takhle: Artrózu tam sice máte, ale není to úplná katastrofa. Pokud se o kyčel začnete starat, jezdit na kole, plavat, rozcvičovat, zajedete si do lázní nebo k moři, shodíte pár kilo, může vám ještě spoustu let dobře sloužit. A třeba se endoprotéze úplně vyhnete. Tímto způsobem pacienta uklidníte, poradíte mu a mobilizujete ten neúčinnější lék, který existuje – samouzdravné schopnosti.

Může si tedy člověk nemoc sám vyléčit?

Jen do jisté míry a do jisté doby. Každá nemoc začíná funkčními obtížemi. Jestliže jsme třeba ve stresu, tělo na to reaguje přechodným zvýšením tlaku. Když stres poleví, tlak zase klesne. Pokud ale žijeme ve stresu delší dobu, tlak zůstane zvýšený a cévy a srdce na to reagují trvalými změnami. Ty mohou vést k infarktu nebo mozkové mrtvici. Organické změny už jsou nevratné, bez léků se pak člověk neobejde. Důležité proto je porozumět signálům těla včas, ve fázi poruchy funkce. Ta se ještě dá napravit.

Myslíte si, že má každá nemoc i nějaký svůj pozitivní důvod či přínos pro člověka? Záleží na tom, jak ji zpracuje. Knížku Příběhy obyčejného uzdravení jsem poskládal z příběhů pacientů, kteří to dokázali. Přišli za mnou s nemocí, brali léky a já jim vysvětlil, kde dělají v životě chybu. Oni ji odstranili, uzdravili se a léky už neberou. Krásným způsobem popsal svůj příběh mladý pacient s rakovinou krve. Zakončil ho slovy: Čeká mě ještě dlouhá cesta. Cítím ale, že už jdu konečně správným směrem. Věřím, že jednou budu mít možnost bez nadsázky prohlásit: Rakovina mi zachránila život.

Co je tedy hlavním posláním této knihy?

Přiblížit lidem, jak obyčejná a jednoduchá je medicína, které se věnuji. Příběhy jsou proložené rozhovory s neobyčejnými lidmi, kteří mi nějak vstoupili do života, nebo jsem do života vstoupil já jim. Mimo jiné se spisovatelem Michalem Vieweghem, psychiatrem Radkinem Honzákem, etnologem Mnislavem Zeleným Atapanou, filozofem Stanislavem Komárkem, životním poradcem Janem Konfrštem a dalšími. Příběhy i rozhovory mají pacienty inspirovat, dát jim návod a naději, že zvládnout se dá i těžká nemoc.

Ptáte se svých pacientů i na psychologické otázky? Co u nich zjišťujete?

Mám opačný problém než většina lékařů. Lidé jsou přesvědčení, že jsem zvědavý na všechny podrobnosti jejich osobního života, křivdy, závisti, trápení, že mi to musí všechno vypovědět. Na to nemám kapacity, nemohu připustit, aby mě pacient zahltil. Když se chystá rozpovídat, okamžitě ho zastavím a řeknu mu: Abych se zorientoval ve vašem stonání, domluvíme se. Položím vám jednoduchou otázku, prosím jednoduchou odpověď. Potřebuji jen základní informace. Když ale zjistím, že je potřeba jít do hloubky, nabídnu pacientovi péči našeho psychologa.

Mohou být u některých nemocí příčiny zakořeněné už z dětství a výchovy?

Až léty praxe jsem zjistil, jak důležité je pro pochopení nemocí mých pacientů znát povahové vlastnosti rodičů, vztahy původní rodiny. Od té doby pokládám všem pacientům otázky typu: Jakou povahu mají váš otec a vaše matka? Jaký s nimi máte vztah? Jak spolu vycházejí vaši rodiče? Jakým způsobem vás rodiče vychovávali? Jestliže mezi rodiči vládne napětí, matka je úzkostná a otec cholerický, pak dítě neustále stresují. Přísnou výchovou ho zase stavějí do pozoru. Napětí si děti přenášejí do dospělosti. Nikdo už jim ale nezavelí: Pohov! A vědomě se samy uvolnit neumějí. Napětí se postupem času začne projevovat řadou zdravotních a sociálních problémů: neklidem, poruchami chování, oslabenou imunitou, bolestmi hlavy, problémy ve škole a podobně. Pochopit je pak lze pouze v souvislostech vztahů původní rodiny.

Jaké myšlenky a jaké věty rodičů vůči dětem mohou být obzvláště nebezpečné?

Rodiče by měli dávat dětem dostatek lásky a pozornosti. Zase ale ne moc. Současně by je měli vést k samostatnosti a nezávislosti. Každý extrém škodí. Mám spoustu dětských pacientů, kteří jsou obětí hyperprotektivní úzkostné matky. Rodiče by si ale měli také dávat pozor na to, jak se před dítětem chovají, jak spolu mluví. Nevěřila byste, jak to děti vnímají a prožívají. Šestiletá holčička s oslabenou imunitou mi pověděla, že jí dělá starost, aby rodiče vyšli s penězi. Vzali si hypotéku, jsou z toho ve stresu a před dcerou to neustále řeší. Jí to trápí a je z toho nemocná. To zase zvyšuje stres rodičů. A tak pořád dokola.

http://www.biorevue.cz/zdravi/jan-hnizd ... m7djK7iaov
Návštěvník
 

Re: Jak pečujete o své zdraví

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 29. led 2018 10:02:55

Děkuji.
Návštěvník
 

Předchozí

Zpět na Zdraví

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník