JÁ JSEM

[rafael]

[rafael]

[vostalpetr]

armin píše :

Vše se odehrává "ve vědomí" . Všechny záře, realizace, pozorování, iluze, stavy atd. zkrátka všechny projevy
Vědomí samo nemá žádné přívlastky ani omezení, nemůže být objektem pozorování ani nic nedělá ani se neprojevuje ani neprochází nějakými stavy (nerealizuje, nepozoruje, nezáří atd.)
Vědomí samo o sobě neexistuje, je jen jedním z aspektů Skutečnosti, tedy toho, co je.

Pokud vědomí přisuzujeme nějaké jiné vlastnosti či stavy, než je aspekt "vědomosti", pak už mluvíme jen o nějakých představách, sebeprojekcích, konceptech, které označujeme pojmem vědomí (podle toho jak se nám to zrovna líbí, nebo hodí)

Pravda je před svědkem – pozorovatelem

Otázka: Je Já pouze svědkem (sákšimátra)?

Bhagavan: Pojem „svědek – pozorovatel“ je vhodný, když je zde objekt k pozorování. Pak je to dualita. Pravda leží za touto dvojicí. V mantře sákši čéta kévala nirgunaša, slovo sákši (svědek) musí být chápáno jako sannidhi (vědomá přítomnost), bez které nemůže nic dalšího existovat. Všimni si, jak je slunce nezbytné pro denní činnosti. Přesto ale není součástí dění světa – to však bez slunce nemůže existovat. Slunce je svědek činností. Podobně to je s Já.

Když hovoříme o „svědku – pozorovateli“, nesmí to vést k představě, že zde existuje pozorovatel, a něco odděleného od něj, co pozorovatel pozoruje. „Svědek“ ve skutečnosti označuje světlo, které osvěcuje pozorovatele, pozorované a proces pozorování. Před, během i po objevení se trojice pozorovatel – pozorované – pozorování, existuje osvícení. Pouze ono vždy existuje.

Den za dnem s Bhagavanem, 18. července 1946.

‎----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Komentář:

Vědomí existuje nezávisle na čemkoliv, co si uvědomuje. Je existencí samo o sobě – prvotním principem, bez kterého neexistuje nic ostatního. Aby něco mohlo existovat, musí si to vědomí uvědomovat. To, zda si něco současně uvědomujeme, nebo vnímáme pomocí mysli a smyslů, neovlivňuje samo vědomí, které propůjčuje svou duchovní moc k činnostem. Vědomí, kterým podstatně jsme a jenž je Já, existuje a je možné si jej uvědomovat i bez konkrétního pozorování. Tato základní rozlišená trojice – triputis pozorovatel – pozorování – pozorované, je zevním rozvinutím původních božských sil – mohutností vědomí, které kašmírský šivaismus nazývá iččhá šakti (síla vůle – touhy), džňána šakti (síla poznání – poznávání) a krijá šakti (síla tvoření – projevování). Objevení se pozorovatele je projevem boží vůle či touhy. Pozorování je následným rozvinutím vůle – touhy něco poznávat. Pozorované je konečným projevem – rozvinutím či odhalením touhy – vůle něco poznávat do podoby poznávaného – pozorované zkušenosti objektu. Tyto tři základní síly moci vědomí spočívají ve svém neprojeveném nerozlišeném božském stavu v samotném vědomí – jeho neprojevené duchovní moci. Ve svém božském stavu je iččhá šakti svobodnou boží Vůlí, džňána šakti je Poznáním a krijá šakti je tvořivou Mocí.

Tyto tři základní síly symbolicky znázorňuje Šivův trojzubec, který je základním atributem Šivy znázorněného jako jogína. Podobný obraz můžeme vidět u Neptuna či Poseidona – „vládců moří“, jak je známe z řecké a římské mytologie. Obě tato božstva symbolizovala samo vědomí a jeho moc rozvinutí do podoby pozorovatele – pozorování – pozorovaného.

Já, jako ryzí sebe si vědomé vědomí, zahrnuje celou rozlišenou zkušenostní trojici pozorovatel – pozorování – pozorované, a současně není ani jedním z těchto tří rozlišených aspektů naší zkušenosti. Proto často hovoříme o absolutním Pozorovateli, který je Světlem. Světlo neoznačuje nic jiného, než samo ryzí vědomí, které osvěcuje vše, co si v sobě uvědomuje, vše, co pozoruje. Jiné Světlo než samo vědomí neexistuje. Já je tedy vždy přítomno ještě před rozvinutím síly vůle nebo touhy cokoliv poznávat, a tak pozorovat – je na konkrétním pozorování zcela nezávislé. Já – Světlo ryzího vědomí je před samotným mechanismem pozornosti – tedy věnování či soustředění pozornosti k čemukoliv pozorovanému. Sannidhi je vědomá přítomnost či zkrátka „sebe-vědomí“ nebo „uvědomění sebe sama – své přítomnosti“. To je ve skutečnosti cíl, kam musíme obrátit své uvědomování neboli rozlišující moc naší pozornosti, abychom dosáhli uvědomění v Já, které je přítomno, ať již je přítomna zkušenostní trojice pozorovatel – pozorování – pozorované, nebo tato základní trojice sil Já spočívá ve svém božském stavu.

V tradiční praxi meditační řady na rozlišujícího se pozorovatele, jak ji uvádí advaita, Šankara nebo šivaismus a kterou provádíme na našich seminářích, využíváme specifické soustředěné pozorování pouze k dosažení potřebného soustředění toku pozornosti, abychom v naší zkušenosti získali prostor pro zachycení a rozpoznání právě vědomé přítomnosti – sannidhi, rozlišené od celé zkušenostní trojice pozorovatel – pozorování – pozorované, jak o tom hovoří Ramana Maháriši; tedy sebe si uvědomujícího – vědomého pozorovatele, jehož ryzím základem, prostého veškerého pozorování a pozorovaného, je ryzí vědomí samo – ryzí Světlo – Já.

Já je absolutním Pozorovatelem, který má povahu neomezeného prostoru – pole vědomí (čitákáša), které si v sobě a ze sebe uvědomuje a v sobě zahrnuje pozorované zkušenosti i vlastní pozorování daného pozorovatele, jenž jsou zevním rozvinutím – projevením původních neprojevených potenciálních božských sil Vůle – Poznání – Tvoření.

http://www.jirivacek.cz/index.php?optio ... &Itemid=76

[nop]

O změně

[Návštěvník]

Mysl se dá ovládnout vůlí, ale to je změna jen zdánlivá; vůlí se drží na uzdě všechno, co se vnímá jako nežádoucí.

[Návštěvník]

Vůli ovládá podvědomí a podvědomí ovládá víra.

[Návštěvník]

Vůli ovládá podvědomí a podvědomí ovládá víra.

Podvědomí ovládá všechno to, čemu jsme doteď nechtěli v sobě věnovat pozornost. Jsou to především naše negativní povahové sklony, které si odmítáme přiznat. Proto zapadly do stínu a odtud určují, jak v životě zareagujeme.

http://knihy.abz.cz/prodej/princip-stin ... u-strankou

...Je to ta osobnost, kterou bychom nejraději nebyli, ale kterou se nakonec stát musíme, když chceme být celiství. Náš stín, tedy naší "temnou stránku", prociťujeme velmi ambivalentně: je nám odporná, ale zároveň nás fascinuje. Práce se stínem slouží tomu, abychom se stali vědomými a je tedy v pravém slova smyslu prací se světlem. Stín je vlastně naším pokladem, obohacuje nás tak, jako málo co jiného. Vycházejíc ze zákonu osudu a pravidel hry života, odpovídá nejdůležitějšímu zákonu: zákonu polarity. Můžeme jej projikovat na druhé - anebo můžeme s jeho pomocí a spolu s ním osobnostně růst.

Ruediger Dahlke nám ukazuje, jak náš stín vypátrat a jak se s ním konfrontovat, abychom ho nakonec mohli přijmout, integrovat do své osobnosti a možná dokonce i začít milovat. Ten, kdo se pustí do práce na svém stínu, jak je představena v knížce "Princip stínu. Smíření s naší temnou stránkou", se stane otevřenějším, laskavějším a tolerantnějším - vůči sobě i vůči jiným. (smíření s naší temnou stránkou)

http://astropsychologie.najdise.cz/stin

[Návštěvník]

„Jak může někdo vidět jasně, když ani nevidí sám sebe a své temné stránky, které nevědomě vkládá do veškerého svého jednání?“

Stín je archetyp, obraz „nepřítele“
Psychický okruh zvaný Stín má archetypický základ. To znamená, že patří mezi psychické „pravzory“, psychické „okruhy“ , které utvářejí člověka. Jakožto archetyp přesahuje každého jednotlivého člověka. Archetyp Stínu je napojen (jako každý archetyp) na tisíciletou zkušenost lidstva. Archetyp Stínu má mimořádně silnou dynamiku v životě jednotlivců i kultur. Jeho dynamika je založena na tom, že „temné“ (ne)Já se přemisťuje , projikuje na obraz „nepřítele“. Nevědomá vnitřní temnota nabývá podoby vnějšího obrazu „nepřítele“, „ubožáka“, „primitiva“ nebo naopak „chytráka“, „zazobance“, atd. atd. mimo naše vlastní Já, ve vnějším světě.

Proč je Stín problémem?
Vlastnosti, které si u sebe uvědomujeme jako třeba „horší“ – např. svou lenost, nebo vzteklost, nejsou vlastně stínové. Stín začíná až ZA prahem našeho vědomí.
Stín je nevyužitá energie, která se časem kazí, stává se temnou. Avšak energie uvízlá ve Stínu nemusí být z principu temná, zlá. Temné, zlé je její uvíznutí ve Stínu.
Např. někdo může pohrdat citlivostí druhého člověka (je pro něj „měkotou“). A i když je sám „tvrďasem“, při určitých situacích se chová hystericky (na základě nekultivovaných citových postojů). Nebo je navenek „rozumářem“, a přesto zaujímá naprosto iracionální dogmatické postoje (ovlivňují ho především pouhé „sympatie“ a „antipatie“, což by stěží přiznal).

http://astropsychologie.najdise.cz/stin

[vostalpetr]

A zapomíná se držet na uzdě všechno, co se vnímá jako žádoucí.

Ale to je prostě jen "neznalost teorie praxe"

jak první krok je zharmonizování ega a rozvinutí poz. vlastností
a
hnedka jako druhý krok je rozpuštění i poz. pocitů a emocí

tedy rozpuštění ztotožnění s věškerými pocity a emocemi....


Ale toto jsou opravdu naprosté začátečnické základy,
jenže ona ta holčičí mystika je vybudována na tom rozvinutí poz. pocitů a tím to končí...

[Návštěvník]

rozpuštění ztotožnění s věškerými pocity a emocemi.....

O tom to celé je.

Aby k tomu mohlo začít docházet, je nutné si je začít všechny uvědomovat - ať jsou pozitivní, nebo negativní.
Jsou to jen modifikace emočního těla, energetické útvary, a je vcelku jedno, jestli se znamínkem plus nebo mínus.

[Návštěvník]

Potíž je v tom, že křesťanská víra učí odmítat v sobě všechno to, co označuje za hříšné (viz desatero) . Když se nějaký křesťan vrhne k Božím nohám a vydá se s plným nasazením na duchovní cestu, je rozhodnutý se všech svých hříchů zbavit, a protože svoje negativní sklony odmítá jako hříšné, odsunou se do jeho podvědomí.

Jak by potom mohl rozpouštět svoje nevědomé ztotožňování s nimi, když pro něj neexistují? Jsou ve Stínu a neprojevují se přímo, ale v tom, že všechny nedokonalosti přisuzuje ostatním a věnuje všechen svůj volný čas snaze je spasit. Kdyby druhé skutečně vnímal jako dokonalé, tak jako vnímá sebe, nevznikla by v něm žádná potřeba jim něco vysvětlovat a upozorňovat je, že jsou dokonalí.

[nop]

Vůli ovládá podvědomí a podvědomí ovládá víra.

V podvědomí nemusí být jen to, co nechci nebo odpad. Ale probíhají tam i užitečné procesy s využitím toho, s čím jsem se setkal.
Třeba ochutnám jídlo a hned se složitě vyhodnotí podle paměťových stop.
Nebo odhad objemu. Když jsem koukal na turistické lihové vařiče, viděl jsem dva typy. Jeden měl kulovou nádržku, odhadem na jedno deci lihu, druhý měl válcovitou nádržku odhadem na dva nebo tři deci.
Podobně uvažuji, když vytáhnu hrnec, abych uvařil omáčku. Objem odhadnu ve vteřině.
A zatím níže ve mně probíhá proces: „objem válce je součin plochy základny a výšky“ a vedlejší proces: „plocha kruhu je průměr krát průměr krát zhruba tři čtvrtiny“ (protože číslo „pí“ je o něco málo víc než tři).
To vše proběhne v okamžiku a vyplyne jen výsledek: „tento hrnec má litr objemu“ a tedy na omáčku vezmu menší, ¾-tě litrový a zase naopak na brambory vezmu druhý, větší.
Takže v podvědomí nejsou jen věci zasuté nebo potlačené. Je tam celá sada procesů a stereotypů, složitější než autobusové nádraží.
Jde mi proto nezatracovat paušálně uložené vědomosti. Mohou se hodit. I k bleskové analýze tváře, která mi říká: tohoto znám, tento je nevinný a tady dávej pozor.

[Ja.na]

Mysl se dá ovládnout vůlí, ale to je změna jen zdánlivá; vůlí se drží na uzdě všechno, co se vnímá jako nežádoucí.

A zapomíná se držet na uzdě všechno, co se vnímá jako žádoucí.

Když se objeví hlad a jako žádoucí by bylo se najíst, tak se nenajíš ?
Když by bylo žádoucí chodit do práce, tak do ní chodit nebudeš ?
Když by bylo žádoucí starat se o děti, tak se o ně nebudeš starat ?
Když bude žádoucí, aby ses umyl, tak se neumyješ ?

[nop]

Potíž je v tom, že křesťanská víra učí odmítat v sobě všechno to, co označuje za hříšné (viz desatero) . Když se nějaký křesťan vrhne k Božím nohám a vydá se s plným nasazením na duchovní cestu, je rozhodnutý se všech svých hříchů zbavit, a protože svoje negativní sklony odmítá jako hříšné, odsunou se do jeho podvědomí.
Jak by potom mohl rozpouštět svoje nevědomé ztotožňování s nimi, když pro něj neexistují? Jsou ve Stínu a neprojevují se přímo, ale v tom, že všechny nedokonalosti přisuzuje ostatním a věnuje všechen svůj volný čas snaze je spasit. Kdyby druhé skutečně vnímal jako dokonalé, tak jako vnímá sebe, nevznikla by v něm žádná potřeba jim něco vysvětlovat a upozorňovat je, že jsou dokonalí.

Touha zlepšit se, tedy zbavit se něčeho a ponechat jiné způsoby není zakořeněna jen v křesťanském systému. První starostí u indického jógína je dodržet doporučení a zákazy (jama - nijama), a taktéž očišťování je v základu všech zasvěcovacích postupů včetně brazilských Indiánů- navíc se učí mlčenlivosti (tři dny nepromluvit).
A je tu i silnější motiv: při křtu se říká také: "zříkám se satana i všech skutků jeho". Kdysi to bylo barvitější, zlá magie, snaha škodit atd. Dnes je z toho teenadžerský výstřelek, těžká metalová muzika.
Ale opravdu očistit si duši se dělá i tak, že o svých nedostatcích promluvím s dobrým znalým člověkem. Bohužel je nejednotnost, v jedné etapě vývoje (cca od roku 1500) se u některých směrů odmítlo mluvení s druhým člověkem o nedostatcích (tak zvaná zpověď) a lze to vykonat potichu sám v duchu před Bohem. Pak "kontrola kvality" rozhodnutí spočívá na věřícím.
Píšeš: "svoje negativní sklony odmítá jako hříšné, odsunou se do jeho podvědomí. ". Mohu všelicos nazvat hříšné (na př. mou drzou hubu nebo nenasytné břicho), ale nemusí to přejít do podvědomí. Jógin to také neodsouvá do podvědomí, ale poctivě na tom dělá.

[Návštěvník]

The Come-Back Craving ...
Just as a cut down tree sprouts up again if not uprooted, similarly: if latent and dormant craving is not uprooted, then suffering returns ever again. Dhammapada 338

z internetu

[ztracený případ]

Tak znova:

jak první krok je zharmonizování ega a rozvinutí poz. vlastností
a
hnedka jako druhý krok je rozpuštění i poz. pocitů a emocí
tedy rozpuštění ztotožnění s věškerými pocity a emocemi....

Jo to je v pohodě. Ale když napíšeš:

A zapomíná se držet na uzdě všechno, co se vnímá jako žádoucí.

Mělo by se tedy držet na uzdě všechno, co se vnímá jako žádoucí ?

[Návštěvník]

svoje negativní sklony odmítá jako hříšné

tj. cítí se provinilý, kdykoliv si něco takového u sebe uvědomí.
A protože to nechce mít, nechce být takový "špatný", odmítnutím se to odsune z dohledu vědomí - potlačí se to.

Kdyby ale ten negativní hříšný pocit bral jako přirozenou lidskou reakci, jaká se v té situaci přirozeně objeví, a jen v sobě ten pocit chvíli pozoroval, pocit by se beze zbytku rozplynul a nic z něho by se do podvědomí neuložilo.

Buddhisti to dobře vědí, proto v klášterech cvičí pozorování vyvstávajících obsahů mysli, ať je jakýkoliv - pozitivní nebo negativní. Když se objeví mentální reakce, třikrát ji slovně pojmenují - například "hněv... hněv... hněv..." Díky tomu pozorování ztratí hněvivá reakce energii a rozpustí se.

[ztracený případ]

svoje negativní sklony odmítá jako hříšné

tj. cítí se provinilý, kdykoliv si něco takového u sebe uvědomí.
A protože to nechce mít, nechce být takový "špatný", odmítnutím se to odsune z dohledu vědomí - potlačí se to.

Kdyby ale ten negativní hříšný pocit bral jako přirozenou lidskou reakci, jaká se v té situaci přirozeně objeví, a jen v sobě ten pocit chvíli pozoroval, pocit by se beze zbytku rozplynul a nic z něho by se do podvědomí neuložilo.

Buddhisti to dobře vědí, proto v klášterech cvičí pozorování vyvstávajících obsahů mysli, ať je jakýkoliv - pozitivní nebo negativní. Když se objeví mentální reakce, třikrát ji slovně pojmenují - například "hněv... hněv... hněv..." Díky tomu pozorování ztratí hněvivá reakce energii a rozpustí se.

Horší je to, když si tu hříšnost začne promítat do ostatních a pak se na nich snaží napravovat svoje chyby.

[Návštěvník]

Nebo je spasit.

To se stává, když si odmítá připustit, že by mohl takovou chybu mít sám.

[nop]

svoje negativní sklony odmítá jako hříšné

tj. cítí se provinilý, kdykoliv si něco takového u sebe uvědomí.
A protože to nechce mít, nechce být takový "špatný", odmítnutím se to odsune z dohledu vědomí - potlačí se to....

A co kdyby to neodsunul a použil starou osvědčenou praxi - jít to vypreparovat s někým? Muži s farářem, ženy s přítelkyní (to byl žert).
Jeden příklad- případ:
Žena se zpovídá a neví, jestli má hřích nebo nemá.
Farář ji vlídně poradí, aby to popsala.
"Když jsem před zrcadlem, někdy si říkám, že jsem velmi krásná, a že jsem nejkrásnější, nejde o pýchu?"
Kněz: "nebojte se, to není hřích, ale jenom omyl".