připoutanost k partnerovi

[rafael]

co si myslíte o tom že sme připoutaní myslí egem k partnerovi s kterým žijeme..

[teonik]

že to je dobrá škola...pokud toho využijeme k učení...
............................

[irulan]

Pripoutanost k partnerovi...zřejmě to vychází z toho, zda dokážeme žít sami se sebou a s tim co právě je. Hledáme domov a protože ho neumíme najít v sobe (i kdyz mnozí víme, ze je uvnitř), hledáme ho v jistotě soužití a lásky s druhým. Nejdrive je láska, oboustranné sdílení a proudění energií. Pak nastupuje strach, ze by to mohlo skončit a vědomě se k sobe pripoutavame pocitem chteni vlastnit. Držet si tu jistotu sdílení. Zacnou se vytvářet další vnější pouta, manželství, děti, společný majetek, které se casto zdají byt tou zárukou.
Žádná záruka není.
Láska je svobodná, nelze ji zaručit, spoutat, potvrdit smlouvou.
Mám rada svého manžela, i kdyz dává přednost jiným věcem. I kdyz často pochybuju nad jeho láskou, protože je se mnou mnohem méně, než by si ma mysl predstavovala. Ale je to pro me škola - učím se byt sama se sebou. Mít rad, to je i umět nechat odejít. Nechat být.

[Návštěvník]

připoutanost k partnerovi..

třeba společný majetek- byt, dům či pozemky, společné děti, společné konto v bance, společné hypotéky nebo půjčky...i když už zamilovanost pominula..

nejhorší způsob připoutanosti k partnerovi je, když vám dvěma dá do začátku peníze tchýně, třeba na koupi bytu a musíte podepsat smlouvu, že se nerozvedete, jinak peníze musíte vrátit všechny i s úrokama...

[rafael]

Pripoutanost k partnerovi...zřejmě to vychází z toho, zda dokážeme žít sami se sebou a s tim co právě je. Hledáme domov a protože ho neumíme najít v sobe (i kdyz mnozí víme, ze je uvnitř), hledáme ho v jistotě soužití a lásky s druhým. Nejdrive je láska, oboustranné sdílení a proudění energií. Pak nastupuje strach, ze by to mohlo skončit a vědomě se k sobe pripoutavame pocitem chteni vlastnit. Držet si tu jistotu sdílení. Zacnou se vytvářet další vnější pouta, manželství, děti, společný majetek, které se casto zdají byt tou zárukou.
Žádná záruka není.
Láska je svobodná, nelze ji zaručit, spoutat, potvrdit smlouvou.
Mám rada svého manžela, i kdyz dává přednost jiným věcem. I kdyz často pochybuju nad jeho láskou, protože je se mnou mnohem méně, než by si ma mysl predstavovala. Ale je to pro me škola - učím se byt sama se sebou. Mít rad, to je i umět nechat odejít. Nechat být.

děkuji..

[rafael]

K realizaci „Já“ je nutné oprostit se od všech připoutaností. Když se oženíš (vdáš) a máš děti, automaticky se připoutáš k rodině, to je nevyhnutné. Jestli miluješ svou rodinu víc než Boha, nikdy na duchovní stezce nepokročíš dál. Já ale lidem neříkám, aby opustili manžela (manželku) a děti. Snažím se jim pouze říci, aby vykonávali rodinné povinnosti s co možná nejmenším vtažením se do nich. Pokud se však objeví pokročilý hledající a není dosud ženatý (vdaná), nepodporuji ho (ji) v tom, aby se oženil (vdala). Když cítím, že je žák schopen mou radu následovat, od manželství ho spíš odrazuji. Jestli si říkáš: „I když se ožením (vdám), budu nadále plně oddán božskému „Já“, a zůstanu nepřipoután k partnerovi a rodině“, obelháváš tak jen sám sebe. Pokud kromě Boha netoužíš po ničem jiném, nikdy se neoženíš (nevdáš). Lidé, kteří opravdu touží po Seberealizaci, by si neměli přibírat nové závazky, které vedou k připoutanosti. Proto říkám zdejším brahmačárinům, aby se neženili (nevdávaly). Pokud miluješ Boha, Bůh ti neustále lásku oplácí. Neopustí tě ani třeba po dvaceti letech, jen proto, že by se rozhodl oženit a odejít. Všechna láska je stejná, ale jiná láska než láska k Bohu je pouhé mrhání. Když dva lidé milují jeden druhého a vezmou se, co ve skutečnosti milují? Milují navzájem jen svá těla a mysl. Pokud se dva lidé vezmou a věnují všechnu lásku jen jeden druhému, stavějí kolem sebe silnou zeď. Nezbývá jim už žádná láska k Bohu, „Já“, a proto nikdy nepocítí lásku božského „Já“. Z duchovního pohledu je ideální vztah mezi ženou a mužem takový, kdy spolu žijí jako bratr se sestrou a namísto vzájemného plýtvání láskou jednoho ke druhému věnují všechnu lásku Bohu. Jakákoliv touha po dětech nebo partnerovi, která vyvstane při pohledu na jiné páry, nebo při pocitu osamocenosti, vychází z iluze. Léčbou je stabilizování se ve Zdroji lásky tak, že zintenzívníš svou praxi odevzdanosti. Já jsem si vždycky ve své mysli udržovala podobu Swámiho a byla jsem do něj zamilovaná. Proto jsem nikdy necítila prázdnotu, osamělost ani znuděnost, jež podněcují růst touhy po partnerovi nebo po dítěti. Když se partneři spolu hádají nebo provokují jeden druhého, to nevidíš. Čirá, věrná a oddaná láska mezi dvěma lidmi je zcela výjimečná, proto by ses neměl nechat oklamat sladkými idejemi a naivně doufat, že takové štěstí najdeš. Odevzdej svou lásku jen Bohu. Láska hledajícího k Bohu by měla být tak silná, že by pro ni měl být schopen umřít. Neměl by myslet na nic jiného, neměl by na ni zapomenout či ji v mysli vytěsnit něčím jiným. Pak všechny překážky budou zvládnuty a Bůh i hledající splynou v jedno. Hledající musí být kdykoliv schopen opustit vše, aby následoval Guruův hlas. To je pravá odtažitost. Žádný vztah, věc, místo nebo situace by neměla být důležitější než Bůh. Když Ramakrišna položil ruku na hrudník Vivékanandy, Vivékananda opustil své tělo a dosáhl by Seberealizace, kdyby mu nepřišla myšlenka na rodiče, při které se lekl, co s nimi bude dál. Tato připoutanost k rodičům Vivékanandovi zabránila naprosto se odevzdat a dojít tak k plné Seberealizaci. Pokud chceš praktikovat účinnou sádhanu, pak by ses měl šikovně vyhýbat všem možným přátelům, kromě Gurua, protože tě strhnou a odvedou pozornost jinam. Nebuď strháván vnějšími vzruchy. Debaty v přátelském kruhu začínají rozebíráním duchovních podnětů, jenže pak se stočí k probírání sádhan ostatních a jejich způsobu života. Buď na to opatrný a pokud možno se tomu vyhni. Navíc, pokud vyprávíš ostatním lidem o svých duchovních zážitcích a snech, ztrácíš vnitřní sílu. Uchovávej ji pro sebe či Gurua. Spolčování se znamená trávení času povídáním o všem možném jen ne o Bohu a jedinec pak rychle upadá do Máji.

[papadev]

zde,na zemi,letíme kosmem...jsme zde připoutaní,jako dobrý řidič ke svému ferari....

je otázkou:kolika pásy se připoutáváme...cokoli kolem nás se vyskytne-lze se k tomu připoutat...připoutat se-není žádná ostuda,např i Alonso se připoutává...

myslím,že čas ale ted vážně nahrává odpoutávání

proč?

protože jízda končí,budeme vystupovat!!!

.............................

[irulan]

vypůjčeno od Milpina:

Vzpomínka na neutralizovaný postoj.
V jednom klášterním kostele v Praze mají mši jednou za týden přístupnou pro veřejnost. Rád chodím do mnoha kostelů, ale tento jsem ještě neviděl.
Vypravil jsem se tam tedy podívat se na další prostory chrámu Božího v červenci loňského roku. Bylo tam nezvyklé ticho, lidé nepřicházeli, za zahrádkou jsou budovy, ale branka na cestu zavřená. Zazvonil jsem. Vyšla řádová sestra a na mou otázku o mši sdělila, že o prázdninách nejsou mše přístupné pro veřejnost, ale jen ve školní době, protože dívky, které tam jsou ubytované, jezdí na prázdniny domů. Nebylo tedy o čem mluvit.
Řekl jsem jí než jsem odešel: „je zajímavé, že když někdo je zaměřený k Bohu a potká druhého člověka, který je také zaměřený k Bohu, pak si vlastně ani nemají co říci, protože nejsou zaměření k sobě, ale tam“ (ukázal jsem vzhůru).......

http://forum.jitrnizeme.cz/viewtopic.php?f=15&t=1222&p=60794#p60794

[papadev]

jak to,že nejsem zaměřený k sobě?

já se považuji za zaměřeného k bohu,ale tím není řečeno,že nejsem zaměřený k sobě..

jsem!

jsem zaměřený ke všemu,neb bůh je ve všem

................................

[irulan]

Dala jsem to sem, protože se mi ta myšlenka zdála zajímavá a taky mě zajímalo, jak ji chápou jiní. Nevím, jak to Milpino skutečně myslel, ale já to pochopila takhle: jsme-li zaměření do stejného bodu, není potřeba mluvit a jakkoli komunikovat, protože oba víme...není tedy o čem mluvit...
Zajímalo by mě, zda lidé navzájem si toto uvědomující, tuto zaměřující energii ještě více násobí ...mám pocit, že ano.

[papadev]

zaměřenost...k čemu vlastně?

jeden je zaměřený k bohu a druhý také..a přesto se mlátí po hlavě,neb jeden je zaměřený k hospodinovi a druhý k alahovi...

musí tedy být veliké štěstí,když potkám někoho stejně "zaměřeného" k něčemu,tak neuchopitelnému jako k bohu a vidíme ho i v alahovi i v hospodinovi i v pampelišce u cesty...a i v sobě..což zřejmě autor příspěvku nedohlédl...

na druhé straně myslím,že je koherence myšlení,tj stejná zaměřenost ke stejnému cíli,vskutku synergická a sebesama posilující...což ovšem zase může mít jak pozitivní tak negativní konsekvence-dopady...

..................................

[irulan]

jeden je zaměřený k bohu a druhý také..a přesto se mlátí po hlavě,neb jeden je zaměřený k hospodinovi a druhý k alahovi.
..................................

to máš pravdu....ale pak to asi nebude ta opravdová zaměřenost k bohu, tak to vnímám..

na druhé straně myslím,že je koherence myšlení,tj stejná zaměřenost ke stejnému cíli,vskutku synergická a sebesama posilující...což ovšem zase může mít jak pozitivní tak negativní konsekvence-dopady...

taky si to myslím.

[irulan]

http://konechledani.blog.cz/1303/realne-o-vztazich

[konec zvonec]

http://konechledani.blog.cz/1303/realne-o-vztazich

toho typka mam rad ...
a
tenhle komentar se mi moc libil ...

********
2 Sy_ | E-mail | Web | 20. března 2013 v 8:53 | Reagovat
[1]: A není to žádné kouzlo. Realita má schopnost vytrhnout tě z utrpení, pokud jsi připraven/ochoten/schopen opustit příběhy ve své hlavě a podívat se, jak se věci skutečně mají. Lidé většinou, na rozdíl od tebe, nejsou
připraveni/ochotni/schopni nechat svoje pohádky bokem, což je první důvod, proč zbytečně trpí.
To, že lze takto snadno prohlédnout utrpení neznamená, že realita nebolí - často bolí sviňsky a tomu není úniku, přestože spousta lidí tvrdí opak a hezky na tom vydělává, protože po "dokonale bezbolestném životě" touží tolik lidí.
Život bez bolesti je jen hloupá fantazie.
Každého z nás čeká minimálně rozložení fyzického těla, většinu postupné selhávání orgánů, někoho smrtelné nemoci, těžké úrazy. Nebo i jen to zlomené srdce, ztráta někoho blízkého - jak může existovat život bez bolesti? Patří to k němu a je to tak perfektní.
Málokdo z lidí ve spiritualitě si to ve své honbě za dokonalostí, štěstím a nesmrtelností chce připustit - to je druhá věc, která může za tolik utrpení. Z bolesti se stalo něco špatného a nepřirozeného. V duchovních kruzích je z bolesti sprosté slovo.
A tak tu máme naprosto reálnou možnost alchymisticky učinit ze zbytečného utrpení reálnou bolest... jenže lidé nechtějí reálnou bolest! Dají přednost nereálnému, plodícímu další a další utrpení, před reálnou bolestí. Proč? Protože jsou šílení. A protože netuší, že cesta bolesti je nechat bolest bolet, dokud neodejde.
To je pro ně příliš nedokonalé! Radši si vymyslí astrální entity, karmu a konspirační teorie, takže si vytvoří imaginární příčiny, proč cítí něco, co cítit nechtějí. Radši začnou hledat a platit někoho (guru, věštec, médium, horoskopář, psycholog, psychiatr), kdo jim pomůže bolest překrýt imaginárním řešením, místo aby ji nechali plynout, dokud neodejde.
Bolest nemusí mít odhalitelnou příčinu, obzvláště ta psychická. Hledat ji je většinou jen na obtíž.
Bolest existuje, nejsi od ní žádným způsobem oddělený a snaha cokoli s ní udělat vytváří zbytečnou iluzi, že ty a bolest jste dvě oddělené entity. To je lež, a lež může jen za další utrpení.