Ja.na píše:Linda. píše:Ego odmítá pochopit, že neosobní pozorování neznamená "něco dělat". Pud sebezáchovy osobního já je přímo úměrný síle nerozpoznaných závislostí, proto osobní já volí útěk do sebeztotožnění s představou, že neexistuje.
Proč ne, můžeme se ztotožnit s čímkoliv, co si představíme
Jenže ego ztotožněné s představou, že neexistuje a že je tichem, ztichnout nemůže.
Musí ujišťování "já neexistuji, je tu jen láska..." neustále opakovat a pořád znovu se v tom utvrzovat.
V tichu srdce nejen že neexistuje nikdo, kdo by mohl něco dělat, ale ani nikdo, kdo by mohl něco chápat.
Pro osvobození od připoutanosti k mysli není potřeba, aby ego něco chápalo. K čemu by mohlo být pro osvobození od iluze ega dobré ? Věříš tomu, že když ego něco pochopí, tak zmizí ?
Když se člověk začne zajímat o duchovní cestu, Jano, postupně pochopí, případně mu Učitel řekne základní informaci: že není cílem, aby něco pochopilo ego, protože jediným zájmem ega je přežít a jakékoliv pochopení si vyloží ve svůj vlastní prospěch. Učitel neoslovuje ego, oslovuje hlubší úroveň toho, kdo před ním stojí. Tak jako se o to pokoušela Rosada na jiném vlákně, říkala "nemluvím k tobě, Jano, oslovuji TO." Z reakcí bylo ovšem zřejmé, že jí na všechno odpovídala jen osoba Jany.
Existuje ale i možnost, že síla osobní sebeochrany není už tak neproniknutelná, a zareaguje hlubší, vědomá rovina Bytí, která je podstatou každého stvoření a kterou předtím neustálé reakce ega překřikovaly: pak může v té bytosti dojít k uvědomě
ní a následně i ke zkušenosti, že při neosobním pozorová
ní jde o rovinu neosobního vnímá
ní, kterou ego nesmělo připustit, protože při neosobním vnímá
ní dochází k rozpouště
ní ega z hlubší úrovně: dochází k neosobnímu rozpoznává
ní..., vnímá
ní..., přijímá
ní vyvstávajících myšlenek a pocitů ... coby nejrůznějších tvarů Vědomí.