religionista píše:Dalailama kdysi řekl, že není možná jít po dvou cestách zároveň.
Ano, Dalajláma měl zcela jistě na mysli jít zároveň cestou dovnitř a ven. Tedy hledat tu Pravdu, hledat to, co navždy naplní všechny naše touhy, ve světě, nebo v nás samých.
Všechny ty cesty vedoucí k Pravdě jsou cesty dovnitř, do nitra, přesahují prostor, čas, mysl, projekci psychosomatiky. Tedy všechny jdou jedním směrem a s nadhledem se tak stávají jednou cestou.
Zjednodušeně se to dá zobrazit jako divadelní představení, jehož projekci vnímáš v hlavě, v těle. Ztotožníš se s hlavním hrdinou toho představení a prožíváš s ním všechna dobrodružství, můžeš o tom hlavním hrdinovi zpracovat celé vědecké práce, ale pravdu, kdo skutečně jsi, nezjistíš zkoumáním toho hlavního hrdiny ve Tvém životě, ale obrácením pozornosti k tomu, kdo si to všechno uvědomuje.
Stále se nemůžu plně rozhodnout. Nevím jak bych mohl popřít zkušenost svojí minulosti a zahodit ji jen kvůli jednomu skvělému učení. Co když cesta tímhle směrem nevede. Buddhismus to znamená žít v přítomnosti, to ale zase moc dobře nejde dohromady s mým koníčkem jímž je můj zájem o historii.
Jo, je to těžké, když chceme brouzdat v představách o tom, co si myslíme, že bylo, o tom, co si myslíme, že bude a zároveň poznávat pravdu, která je vždy za všech okolností pravdou, tedy, která se nijak nemění a nikdy se nestává iluzí, snem.
Chceme-li poznávat pravdu, nemůžeme se uchylovat k představám a to, co si myslíme, že víme o minulosti nebo budoucnosti, jsou vždycky jenom představy.
Pokládám historii i minulost všeobecně za stejně důležitou jako budoucnost, protože je v tom velké poučení. A navíc je obtížné v tomhle světě být asketou a pracujícím člověkem zároveň. To je skoro chtít, abych byl věřící a komunista zároveň. Takže se pořád cítím tak na půl cesty.
Je to ještě horší, proto je tak málo osvícených.
Ne, neber mě vážně.
Skrz filtr mysli se jeví jako brutálně nebezpečné nic nemít, ničím nebýt, ničeho nedosahovat, vzdát se úplně všeho...Jít cestou askeze.
Jenže všechny cesty, které vedou skrz připoutanost k formě, hmotě, mysli, tělu jsou brutální. Asketická cesta Gautama Buddhy je jen odstrašující ukázkou, že tudy cesta ve své podstatě nevede.
Svou Osmidílnou stezku začal Buddha učit až po tom, co tuhle cestu askeze opustil.
Ale někdy je to nejlepší způsob jak poznat, že i když je tělo úplně na dně a není zdrojem žádného potěšení, i když nám svět nenabízí nic, co by mohlo uspokojit touhu po poznání pravdy a zbavit nás utrpení, tak v hloubi nitra je cosi zcela naplňujícího, něco takového, co lze poznávat v hlubokém sladkém spánku beze snů.
Není potřeba se ve fyzickém světě čehokoliv odříkat. Osho říká: "Hrajte své hry, ale bez připoutanosti."
Bez lpění. Malé dítě vidí motýla, raduje se z něj, ale když motýl odletí, nerozpláče se, že ho nemá, nepotřebuje ho žmoulat v hrsti, aby ten motýl patřil jen jemu. Dokáže se vzápětí radovat z květiny, z popelářů, pejska...
Ty sám musíš vnímat, co je pro Tebe pravdou, co je Tvůj obor, o co Ti jde.