Jana píše:Linda píše:Když člověk skutečně zkouší spočívat v srdci, ve vnitřní tichosti, brzy zjistí, že je to možné jen do chvíle, než začnou probíhat běžné každodenní situace, které vyvolávají nejrůznější reakce a pocity, kladné i záporné. V té době reagujeme instinktivně, reaguje naše emoční tělo, které převzalo iniciativu. Pozornost už není v srdci, přitáhly si ji naše instinktivní reakce, negativní i pozitivní, aniž jsme si toho všimli.
Je možné i při tomhle vědomě se vracet do ticha v srdci, nenechat se vtáhnout do melodramat mysli, zůstávat nad věcí, v nadhledu, v nepřipoutanosti k projevenému, být stále vědomě v jednotě s Bohem?
Odhodlání nenechat se do ničeho vtahovat a vědomě se z vlastního rozhodnutí vracet do srdce je dobrý začátek. Mistři to doporučují nováčkům, Eduard to proto často doporučoval ve veřejných promluvách a textech určených širší veřejnosti.
Jenže když to člověk začne opravdu dělat, ukáže se, že se to nedaří pořád, a začne se ptát, proč. Teprve pak mu Učitel řekne, že je sice užitečné si tuhle praxi trochu osvojit, ale že není dobré na ní ulpět, protože snahu vracet se do srdce má ve skutečnosti subtilní duchovní ego. To je na začátku nutné trochu pěstovat, jinak bychom pořád ulpívali jen na zevních věcech, jenže když člověk už opravdu začal hledat Boha celou duší, přijde čas říct mu tvrdou pravdu: že když se v téhle fázi člověku daří spočívat v srdci, tak to, co se v tom stavu cítí dobře, je jeho subtilní ego. Prožívá blažené pocity, nesrovnatelné s potěšením z jakýchkoliv vnějších věcí, a to je důvod, proč tu praxi chce dělat dál: snaha ega necítit utrpení, cítit se jen dobře. Touží prožívat natrvalo stav, který je libý až blažený, na rozdíl od skutečného spočinutí v srdci: stavu scelení, ve kterém nic nechybí a nic nepřebývá, není tam žádný "někdo", kdo by to oceňoval a hodnotil jako blažené. Natož aby si myslel, že toho dosáhl vlastní snahou.
Proto nás duchovní Mistři znovu a znovu upozorňují, že cesta k Pravdě nevede odmítáním toho, co nám ve spočinutí v srdci brání: tím by se to jen zatlačilo pryč z dohledu vědomí. Může to fungovat pár let nebo někdy i inkarnací, kdy nic negativního v sobě nevnímáme, ale nakonec nás život stejně přinutí ke konfrontaci se vším, co jsme v sobě považovali za nebožské, a proto jsme odmítali věnovat tomu pozornost. Negativní myšlenky a pocity je třeba v sobě rozpoznávat, neodmítat je, neutíkat před nimi, a Míla ani Eduard to taky nikdy nedělali. Pokaždé si uvědomili, proč se jim ten pocit objevil a nijak se s tím netajili ani před námi.
Tady je malá ukázka.
Když člověk považuje za správné vnímat jen to pozitivní, není schopný rozpoznat, že to, co prožívá, když se koupe v příjemných pocitech, není stav jednoty s Bohem, ale že se ve skutečnosti ztotožňuje s příjemnými emočními stavy, na kterých ulpívá. Tolle by řekl, že ve skutečnosti je sjednocený s blaženými pocity svého emočního těla. Nakonec nám tak dojde, že každou, i tou sebeduchovnější snahou, se subtilní ego jen pokouší samo sebe vyzvednout za tkaničky vlastních bot, jak trefně poznamenal jeden Mistr.
Nebývá než sklonit se a přijímat všechno - i to, že dochází k sebeztotožnění, které si neuvědomujeme - a když se to stane, odevzdat to Jemu. Poděkovat za tu zkušenost a zeptat se sám sebe, jako to dělali Míla a Eduard, co ve mně to způsobilo. Časem tak začne vycházet najevo, že ani všímavost se nedá rozvíjet snahou, že vzniká postupně sama, sebeodevzdáváním Milovanému, Tomu, co celou tu Hru na Sebezapomnění a na Sebeuvědomění v Sobě Samém vytváří.
