Když se hledá Bůh

[Linda]

To víš, i osmdesátiletá baba se může někdy cítit jako prcek

[nop]

.....

Svobodou bylo třeba pro Ježíše i to, že mohl vyhánět penězoměnce z chrámu.

....Penězoměnci vlezli do chrámu, který byl určen k osvobození ducha od připoutaností. A oni na místo osvobozování svého ducha věnovali pozornost připoutanosti k hmotě. Objevilo se tady to, co v normálním životě. Jakmile si popleteme hodnoty a stanovíme si špatně priority, tak dostaneme od života na držku.

Jak to běhalo v realitě tehdy: v Palestině platily dvě měny:
1/ židovská a v té se odváděly poplatky a dary do chrámu,

2/ římská, imperiální, jako tvrdá měna pro celou říši, ale s tou se nesmělo do chrámu, protože na těch penězích byla vyražená na jedné straně lidská podoba císaře a na další straně podoba boha Jova. Každá podoba byla náboženstvím zakázaná, ale život je takový, že peníze jsou.

Římští vojáci dostávali na den až tři zlatky, ale pro trh je potřebovali vyměnit, protože při kupování za zlatku by neměli obchodníci na trhu dost drobných nazpátek.

A tak římská tvrdá měna se pro chrám musela vyměnit za domácí židovskou, než se dal do chrámu desátek.
Chrám byl veliká stavba s nádvořími a v těch se usadili penězoměnci, zatímco v úzkých uličkách by se tísnili.
Rovněž tam byli prodejci obětních beránků a holubic pro příchozí poutníky.

Penězoměnci nebyli pouze ve chrámovém nádvoří, ale i v branách města. Tam sedávali i celníci. Jeden z celníků se stal apoštolem, tuším Matouš.

Ježíš tedy rozdělil plochu tak, že očistil chrámové náádvoří, obnovil hranici posvátného okrsku.
Včetně prodávaných obětních zvířat.