Bá-Snění

[Pedriito]

No dobře.
Tak neumím psát básně.
Nevyznám se v duchovnu.
Jen kopíruji vyčtené
A jsem uvnitř fuj.
A navrchu machruju.
A co ty, Návštěvníku?
Jakpak to máš ty?

[Pedriito]

Jaro voní pod okny
Do toho závan hnilobný
Do můj tvůj plete jednotu
Hlas, však čí je,
Kdo to tu?

E
Já

A ta hnilobnost jsem já
dík za upřímná slova.

[Návštěvník]

Jaro voní pod okny
Do toho závan hnilobný
Do můj tvůj plete jednotu
Hlas, však čí je,
Kdo to tu?

E
Já

A ta hnilobnost jsem já
dík za upřímná slova.

Jsi-li romantik, teprve potom skládej dík.

Neber všechno na se, co kol vítr vane
to bylo k uším, jež neříkají ti pane.

[Pedriito]

Jaro voní pod okny
Do toho závan hnilobný
Do můj tvůj plete jednotu
Hlas, však čí je,
Kdo to tu?

E
Já

A ta hnilobnost jsem já
dík za upřímná slova.

Jsi-li romantik, teprve potom skládej dík.

Neber všechno na se, co kol vítr vane
to bylo k uším, jež neříkají ti pane.

Proč teprve potom? A nejsem romantik.
Romantika je snění.
Tedy až na romantiku trampskou. Kukot do ohně. Zpívání táborových písní.

[Tara]

Já se hlásím k romantikům :-)

Romantika je pro mě něco jako poezie.... a myslela jsem si, PEDRO, že k básníkům duše také patříš....

V souvislosti s tou poezií mi přišla na mysl část z knížečky Šienšanský mudrc, mám ji, tuším, celou uveřejněnou na vlákně Tara.
Než se ta knížečka a ona je opravdu útlá, má pár listů, ke mně dostala, to bylo porod.
Nakonec se objevila na půdě kamaráda, který mi ji s lehkým srdcem poslal, protože on tíhne k jiné cestě.....

Dám sem kratinký úryvek:


II.

UMĚNÍ

Zeptal jsem se moudrého muže, co je umění.
Seděli jsme právě na výšině pod ochranou skal. Před námi se prostíral oceán, lesknoucí se do nekonečna ve sluneční záři. Na jeho hladině zvolna pluly plachetnice a nad nimi se míhali v ušlechtilém letu rackové. Do azuru oblohy narůstaly velké bílé mraky jak nedotčený sníh a přibližovaly se v mohutném šiku.
Pokračoval jsem:
„Co je poezie?“
Moudrý muž odpověděl:
„Překvapí tě, jak je to prosté a přirozené, jako moře, jako ptáci i jako obloha. Pochopíš to jistě snadněji a jistěji než Tao. Podívej se jen všude kolem sebe, po zemi, po vodstvu, po vzduchu.
Poezie existuje stejně dlouho jako nebesa a země.
Zároveň s nebem a zemí byla totiž zrozena i nejvyšší krása. Slunce a měsíc nasvěcují mraky a zrůžovělý ranní i večerní opar, přitom tu není určitá barva, která by jimi pronikala, jako je tomu u jiných látek, a přece tvoří tak obdivuhodný a proměnlivý úkaz, to velké, „viditelné“ pod oblohou.
Každý zvuk vzniká z pohybu. Všechno kolem nás v přírodě má svá ústa. Jsou-li v pohybu rty kohokoliv na světě, slyšíme zvuky. Zaposlouchej se do proudu vody, když se v horách řítí ze skal. Jakmile je v pohybu, zvučí vysokým nebo hlubokým, dlouhým nebo kratším tónem, sice ne přesně podle zákonů hudby, ale má přesto osobitý výraz a rytmus. To je přirozený zvuk země a nebes, rodící se sám ze sebe.
Jestliže je lidské srdce prázdné světem a naplněno duchem, vychází z něho při pohybu zvuk. Tím vzniká i literatura.
Poezie je tedy zvuk srdce. Můžeš ji slyšet a vidět všude, protože všude je příroda jediným opravdovým básníkem, který rezonuje v tvém srdci. A protože je to tak prosté a jednoduché, je to provázeno přísností a neměnitelností; kde vyráží pramen pohybu, tam se taky ozývá zvuk verše.
Žádný jiný zvuk nelze za poezii pokládat. Zvuk musí vyvěrat samovolně, sám ze sebe. Poznáš mnoho lidí, kteří zvuk vyvolávají nepřirozeným způsobem. Nejsou to proto básníci, připomínají jednání opice nebo papoušky. Je málo opravdových básníků, jejichž verš plyne sám sebou, je plný zpěvnosti, podobně jako horský proud hučí přes skály, jako hrom duní v mracích, jindy zašumí jako mírný déšť v podvečer nebo je jako tichý vánek letní noci.
Poslouchej moře u našich nohou! Nezpívá snad pozoruhodnou píseň? Není to snad báseň a opravdová hudba? Vidíš ty vlny ve stálém pohybu, jak jdou jedna za druhou a zase dál se jiné proti nim vracejí a opět se ztrácejí v tónech. Slyšíš ty jemné rytmy….
Velký a prostý musí být i básník, jeho motivace je podobná moři, podle pohybu vycházejícího z Taa, kterým se musí dát unášet tiše, bez vlastních impulsů, poslušný jako dítě! Veliké je moře, veliký je básník. Ale ještě větší je Tao, které není velké.“
Stařec domluvil a zaposlouchal se do zvuku moře. Bylo znát, jak ho hudba naplňuje.

[Návštěvník]

Romantika je snění.

Jak daleko od bá-snění?

[Pedriito]

Já se hlásím k romantikům :-)

Romantika je pro mě něco jako poezie.... a myslela jsem si, PEDRO, že k básníkům duše také patříš....

Romantika má zřejmě mnoho poloh. Taková ta známá milostná ve vztahu k partnerovi není moje parketa.
Tam mě to spíš vede k realismu.
Poetiku a úctu v takovém vztahu pokládám za něco jiného.
Proto jsem se zmínil o "romantice" trampské, která
je ve vztahu k přírodě. Ale to není ten "hlavní proud" ve významu toho slova.
Takže je to zas o vnímání významů pojmů.
Čili jsem to pro mnohé, jak ty významy vnímají, nevyjádřil přesně.
Avšak mínil jsem to takto.
:-)

[Pedriito]

Dá se říct, že každý má svůj systém slov, to co pro něj znamenají a vyjadřují.
Některé ty systémy jsou si vzdálenější a jiné bližší. Málo kdy jsou totožné.
Proto si například i mnoho duchovňáků tak málo rozumí. A to i když dokonce
sledují stejné směry. Někdy se poštěstí a k dorozumění dojde, to když zrovna,
v nějakém jemnějším rozpoložení, ten osobní systém pro ně ztratí důležitost, grády...

[Návštěvník]

No dobře.
Tak neumím psát básně.
Nevyznám se v duchovnu.
Jen kopíruji vyčtené
A jsem uvnitř fuj.
A navrchu machruju.
...

Poctivé přiznání, vzácné to doznání

[romantik]

No dobře.
Tak neumím psát básně.
Nevyznám se v duchovnu.
Jen kopíruji vyčtené
A jsem uvnitř fuj.
A navrchu machruju.
...

Poctivé přiznání, vzácné to doznání

A po tom doznání
nastane vydání

katu Mydláři

[Návštěvník]

No dobře.
Tak neumím psát básně.
Nevyznám se v duchovnu.
Jen kopíruji vyčtené
A jsem uvnitř fuj.
A navrchu machruju.
A co ty, Návštěvníku?
Jakpak to máš ty?

Co se nad čím vytahuje,
to se časem zboří,
nic si z vejtahů nedělej,
vždyť jsi jenom Boží.

[romantik]

No dobře.
Tak neumím psát básně.
Nevyznám se v duchovnu.
Jen kopíruji vyčtené
A jsem uvnitř fuj.
A navrchu machruju.
A co ty, Návštěvníku?
Jakpak to máš ty?

Co se nad čím vytahuje,
to se časem zboří,
nic si z vejtahů nedělej,
vždyť jsi jenom Boží.

[Pedriito]

[Pedriito]

No dobře.
Tak neumím psát básně.
Nevyznám se v duchovnu.
Jen kopíruji vyčtené
A jsem uvnitř fuj.
A navrchu machruju.
...

Poctivé přiznání, vzácné to doznání

A po tom doznání
nastane vydání

katu Mydláři

Hleďme, kdo se zas chytil.. a kolem prstu by omotávat chtěl.
Srandu nerozezná, ani ironii, zvuk much si plete s bzukotem včel.
Usměj se na svět prdijede, ať ti vlak Domů neujede.

[Návštěvník]

Jedu dědek jede jede