Tagore

Moderátor: rosada

Tagore

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 21. srp 2013 7:38:50

/1/ Skloň mou hlavu do prachu u svých nohou a utop všechnu mou pýchu v slzách! Chtěl jsem se obdarovat hrdostí, a dal jsem si jen ponížení; stále znovu bloudím kolem sebe sama. Utop všechnu mou pýchu v slzách!

Nechci svou prací hlásat jenom sebe sama – Tebe chci dosáhnout celým svým životem. Toužím po Tvém svrchovaném míru, toužím mít v duši Tvou nejvyšší krásu – zastiň mě plátky lotosu svého srdce! Utop všechnu mou pýchu v slzách!

/15/ Celým světem se volně šíří píseň radosti. Kdy zazní její hluboké tóny i v mém nitru? Kdy se naučím milovat vítr, vodu, oblohu, světlo? Kdy v různých převlecích naplní síň mého srdce?

Kdy se otevřou obě oči, aby duši zaplavila spokojenost? Pak půjdou všichni s radostí tou cestou, kterou půjdu i já. Kdy slova „Ty jsi“ stanou se samozřejmou součástí života – kdy zazní samo od sebe Tvé jméno v každém díle?

/25/ Vidím, jak odloučení od tebe neustále sužuje celý svět. V hájích i na polích, na nebi i v moři bere na sebe nejrůznější podoby. Mlčky čeká v nehybných očích každé hvězdy po celou noc, zní šumění červencového lijáku v listí stromů.

Odloučení od Tebe houstne v bolest v každém domě, v každé lásce, v každé touze, v každém štěstí i neštěstí, v každé práci.

Odloučení od Tebe plní mé srdce, činí mi celý život lhostejným a rozplývá se v mých písních a melodiích.

/32/ Rozbij, rozbij můj strach! Obrať svou tvář ke mně! Když zůstáváš odvrácen stranou, nevidím nic, dívám se sem a tam; pohleď s úsměvem přímo na mé srdce, ty obyvateli mého nitra!

Promluv, ó promluv ke mně! Dotkni se mého těla! Vztáhni svou pravici a pozvedni mne! Co chápu, to chápu špatně, co hledám, to hledám špatně – zbytečně se směji, zbytečně pláči. Pojď přímo ke mně a rozptyl ty omyly!

/60/ Když vše je ponořeno do snění a obloha temná, kdo to tak rozeznívá struny mé loutny? Ukradl spánek mým očím; opouštím lůžko, dívám se zrakem doširoka otevřeným, ale nevidím nic.

Nitro se naplnilo zpěvem – nevím, jaký mocný hlas to zní v té neklidné melodii. Nevím, jaká bolest to naplnila srdce slzami, ale chce si mi pověsit mu na krk svůj náhrdelník.

/85/ Už se tak nebudu vracet v hlubokém poblouznění do koutku vlastního srdce. Když se Tě pokouším sevřít pouty svých paží a oddělit Tě od ostatních, poutám vlastním provazem jedině sebe sama.

Teprve až Tě dosáhnu uprostřed všech, nalezne mé srdce svého krále. Má duše je stonkem, na němž vyrůstá lotos pro všechny – v něm se mi plně ukaž!

/100/ Vidím dnes v lidstvu podobu dešťů – jdou a hřímají, jdou v různých převlecích. V jejich srdci tančí cosi děsivého, běží a boří hranice, čímsi hnány srážejí mrak s mrakem, hruď proti hrudi, a duní hrom! Vidím v lidstvu podobu dešťů.

Semknuty do šiků ženou se k vzdáleným dálkám a nevědí proč. Nevědí, pod kterou vysokou horou se v hlubokém srpnu promění v déšť, nevědí, zda jejich prudkým bitvám vládne strašný život nebo smrt. Vidím v lidstvu podobu dešťů.

Neslyší hlas bouře, která se sbírá na severovýchodě. Jakou bolest beze slov přivane osud do strnulé tmy oblohy? V jaké dílo zhoustnou černé stíny? Vidím dnes v lidstvu podobu deště.

/114/ Až na sklonku dne stane u tvých dveří smrt, jaké bohatství jí nabídneš? Podám jí plný svůj život, nenechám jí odejít s prázdnou, až stane u mých dveří.

Všechny noci podzimů a jar, všechny večery, všechny jitra dštily svou šťávu do poháru mého života; mé srdce se pod dotekem světel a stínů radostí a žalů naplnilo mnoha plody i květy.

Všechno to bohatství, jež jsem tak nastřádal, všechny ty zásoby, jež jsem tak dlouho shromažďoval – to všechno nabídnu smrti, až stane u mých dveří.
Návštěvník
 

Zpět na Poetický koutek

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků