Za prostor a čas

[Návštěvník]

str. 96, kapitola: Bratrstvo Ducha
Jako mocný řetěz, složený z jednotlivých článků, stojí ve Světle Vesmírné
Bratrstvo – a jeho dobrý pomocný vliv obepíná zemi. Jejich symbolem je dotek
podaných rukou. Žijí skryti mezi námi, většinou nepoznáni, považováni za obyčejné
lidi, Velcí Bodhisattvové – Mahasattvové, a pracují pro dobro lidstva a všech bytostí
– pro jejich prozření. V první řadě jsou ti, kteří skryti očím nevědoucích, v nejhlubším
mlčení, vyzařují sílu Dobra a Světla. Teprve za nimi jsou velcí učitelé lidem projevení,
kteří z tohoto zdroje Světla čerpají sílu ke své činnosti.
Toto Bratrstvo nemá viditelných organizací. Jsou v něm zařazeni nebo se
postupně do něho zařazují všichni ti, kteří usilují upřímně o realizaci nejvyšší Pravdy.
Ti, kteří se opravdově snaží o poznání své Božské Podstaty – svého pravého Já.
Jestliže v tomto snažení nepovolí a vydrží, dosahují postupně hlubších a hlubších
stupňů Poznání. Jsou to ti, „kteří jdou od Probuzení k Probuzení“. Jeden z těchto
stupňů se vyznačuje uvědoměním si sounáležitosti s Vesmírným Bílým Bratrstvem.
Tohoto stupně bezpečně dosahují ti, kteří ve svém snažení o poznání svého
pravého Já nastoupili a sledují stezku jednobodového soustředění mysli, neboť jen
takto, když je mysl soustředěna, může odhalit Pravdu.
Ani jediný její paprsek nesmí být od celistvosti mysli odňat – pak by nebylo
jednobodové soustředění. Mysl by byla jinak zeslabena a nestačila by svou neúplnou
intenzitou na odhalení největšího Tajemství všech dob, jež není z hlediska plně
zkoncentrované mysli naprosto žádným tajemstvím – na poznání sebe sama.
„Největším tajemstvím je, že naprosto žádné tajemství není.“
A my se o realizaci této moudrosti pokusíme a budeme se pokoušet tak
dlouho, až ji uskutečníme.

Jednobodová mysl není soustředěním mysli na nějaký bod, třeba do středu
prsou, do Duchovního srdce (tak jak lidé Duchovní srdce chápou, že je umisťují
někam na určité místo) nebo do místa mezi obočím, ač tato cvičení mají také svůj
hluboký význam, ale nejsou ještě pravým jednobodovým soustředěním mysli. Je zde
stále mnohost, rozvitá mysl, místo jednoho Centra. Někdo, kdo se soustřeďuje, něco
(bod), na nějž se soustřeďuje, a proces aktivity vědomí mezi těmito dvěma body.
Dokonce i když se vám podaří hluboké ponoření do některého bodu, ještě vám
zbývá, jak říká Budhha, „toto tělo zde“.
Jenže opravdová jednobodovost mysli je tam, kde celý její obsah, tedy
vše, co vnímáme, pociťujeme, musí být zkoncentrováno do jediného ohniska,
do jediného bodu. Tak jako celá rostlina i s kořeny, lodyhou, listy, květy a plody
je obsažena v jediném nepatrném semínku – tak musí být zkoncentrována mysl
tak zastavená, až nemyslí, ale žhne Vědomím.

Do tohoto bodu se musí stáhnout
především vědomí těla a všech jeho pocitů.
K tomu je potřebí napřed tělo oživit, protože nemůže být vráceno do Centra
Vědomí (pravé Duchovní Srdce) nic, co by nebylo uvědoměno – oživeno.
K oživení těla potřebujeme ozřejmit si stále jasnější a jasnější bdělost mysli.
Pokornou, moudrou bdělost, abychom na každém dosaženém stupni byli svolni tak
odložit a rozpustit své ego, aby se nám mohla plně otevřít možnost dosažení ještě
hlubší realizace. To znamená: „od Probuzení k Probuzení“.
Bdělost musí zachvátit a oživit celé tělo. Každičká buňka, každá čiva musí
bdít. Velmi důležitý stupeň je Oživení Těla, neboli „Vzkřísení Těla s mečem“, což
znamená ostrým, jasným bděním v celém těle dojít poznání, že tělo je
zkoncentrované Vědomí do tohoto tvaru a hutnosti. A tento tvar a hutnost musí být
nyní zpětněběžným způsobem oživeny poznáním jako Vědomí.
Existuje modlitba křesťanů, kde vyznávají: „Věřím v těla vzkříšení a život
věčný.“ Je-li tělo vzkříšeno do Vědomí, je tu nesmrtelné Vědomí, i když tělo umírá.
Ale není tu mylné ztotožnění Vědomí s proměnlivou formou – tělem.
V této samé modlitbě, jejíž obsah nasvědčuje, že byla složena zasvěcenci, je
také: „Věřím v svaté obcování.“ To znamená společenství světlých Bratří, jejich
vzájemné svaté působení – nejvyšší satsang. Do něj se můžeme i my kdykoli svým
úsilím zapojit, a proto se o to nyní pokusíme.
Posadíme se zpříma, ale pohodlně. Povolíme každý sval, každé sebemenší
napětí. Od nohou postupně celé tělo – nohy, trup, ruce, krk a hlavu. A když jsme se
uvolnili a uklidnili, ještě se hlouběji uvolníme a uklidníme. Dýcháme klidně, zvolna,
tiše, nenásilně. Mírně utajený dech napomáhá soustředění.
Nyní si představíme, že dech je nadechován nejen nosními otvory, ale
chodidly nohou a je veden od nohou (jako pumpami), jako mocný, očisťující,
ozdravující a produchovňující proud celým tělem. Každou buňkou nahoru do prsou,
kde je hromaděna jeho dobrá síla – z prsou prosakuje dech do krku a hlavy a pak je
vydechován obrácenou cestou zpět nohama ven.
Toto je velmi účinné duchovní cvičení, je-li děláno správně a uvědoměle.
Očisťování – mytí nohou. Mentální jedy klesají do nohou. Ježíš myl nohy svým
učedníkům. Vědomé omývání nohou tím nejjasnějším, nejbdělejším vědomím, jaké v
sobě kdo umí probudit. Zkvalitnit nadechování a vydechování tímto Vědomím. A s
každým nádechem a výdechem se prodýchávat do ještě jasnějšího a bdělejšího
vědomí.
„Od Probuzení k Probuzení.“ Přitom prohřejme vědomí nejhlubší láskou k
Pravdě, která nás spojuje s Vesmírnými Bratry. Otevřeme se této bratrské
sounáležitosti, svolme v sobě ke spolupráci s nimi za vlastní Poznání, za dobro pro
všechny bytosti, za vítězství Světla.
Podání rukou, jak je to krásný symbol, jaké vyjádření bratrské pospolitosti!
Silnější podává ruku slabšímu, slabší vztahuje ruku k silnějšímu v tiché prosbě, a
tam, kde jsou dva rovní spolu, je stisk rukou vyjádřením jejich věrnosti a sjednocení.
A což teprve podání oživených rukou velkých, Bílých Bratří – vyjadřující jednotu
Poznání – to je Neporovnatelný dotek.
str. 99, kapitola: Co je Nirvána?
Jednou jsme seděli s Fráňou Drtikolem u stolu a pili jsme kávu. Fráňa vzal do
ruky lžičku, ukázal na stojící kávu, a řekl: „Toto je Nirvána.“ Pak kávu zamíchal a
dodal: „A toto je samsáro.“ Usmála jsem se: „Nirvána je naprosté svolení k boží vůli.“
„Tak, tak,“ řekl a také se na mě usmál.
Karma a činy jí podmíněné se stále vracejí a opakují, až do jejich pochopení a
stínovitého vymizení. To jest: opakování je stále ve svých vásanach (závislostech)
slabší a slabší, až tyto tiše vyhasnou a dobro, které se tu postupně vytváří, zesílí tak,
že otevře dveře Poznání. Svolí-li člověk svým egem k boží vůli, otevírá v sobě cestu
boží milosti, která postupně překrývá a rozpouští v sobě jeho malé já, které je stejně
jen vlnou nebo bublinou na nekonečném oceánu velkého Já. Představte si
nekonečný provaz (Já), na kterém je nespočetné množství vlnících se smyček,
malých či větších, podle velikosti ega stvořených bytostí, oddělených od mateřského
provazu zdánlivě uzlem. Až se vám podaří rozvázat tento uzel, pochopíte, že vaše
malé já (smyčka na provaze) bylo jen zdánlivě odděleno od velkého Já. Uzel
nevědomosti byl rozvázán a nic ve věčnosti nepřibylo ani neubylo, co by tu již
odedávna nebylo.
Ztratila se nevědomost, omyl zdánlivé oddělenosti. Omyly se rozplynuly a v
nic se neproměnily, protože byly neskutečné.
Svolí-li člověk zcela k boží vůli, otevírá v sobě cestu k boží tvorbě a nepřekáží
jí, jak to činil dosud svým egem. Tak se poznává jako velké Já a jeho ego se stává
uvědomělým nástrojem boží vůle. Pracuje a tvoří inspirováno touto boží vůlí v
souzvuku s božským řádem ve vesmírné harmonii tvoření. Tehdy je jeho činnost
vědomá, dobrá, bez karmických následků, jestliže se on sám nevychýli.
Z velkého Dobra vychází a k tomuto univerzálnímu Dobru zpátky opět
směřuje, tím, že přetváří samsáro – nevědomost v Poznání.
Takový člověk v sobě cítí touhu tvořit, pracovat, jednat silou božské inspirace.
Není tedy nečinný, ačkoli je tak symbolicky v mnohých svatých knihách uváděno. Je
nečinný pouze svým egem, ale je činný uvědoměle, podnětem svého lepšího Já.
Jedná a tvoří v souladu s vesmírným řádem. Tvoří a je šťasten, neboť v sobě cítí a
postupně si více a více uvědomuje spoluúčast na boží tvorbě.
Má-li však člověk sobecká přání, neuvědomuje si svoji sounáležitost s boží
tvorbou. Ve své nevědomosti se z ní vylučuje právě svým egoismem, svou
objektivizací.
Vytvořil si „svůj“ střed a tím sama sebe omezil. Uzavřel se do svých zdí
malého já a tím ztratil vědomí svého pravého Já.
Chce něco vytvořit pro „svůj“ zisk, pro „své“ výhody, na úkor jiných, plete se do
boží činnosti, která pracuje pro dobro všech bytostí, pro dobro celého stvoření.
Takový člověk překáží v boží harmonii tvoření a božskou přítomnost v ní si
neuvědomuje. „Míchá“ Nirvánou a je nešťasten, protože co „namíchá“ negativně, v
nesouladu s vesmírným řádem, to samé jej vždy zasáhne ve svém karmickém
zpětněběžném působení odplaty a vyrovnání.

Místo vědomí Nirvány si vytváří vlastní bardo (úroveň nevědomosti) a může trvat dosti dlouho,
než z něho opět vyjde. Jednou však z něho přece vyjít musí,
neboť Nirvána a samsáro jsou jen dva aspekty Jednoho. „Nirvána je právě samsáro
a samsáro je právě Nirvána,“ řekl Buddha.
A každý má tu možnost ve svém samsáru Nirvánu poznat, neboť jeho
omezené, zobjektivizované vědomí je právě Vědomí, jeho omylem omezené.
Zatímco omyl je dočasný, Vědomí je věčné.

Je velmi zajímavé a přímo typické, jak někteří žáci, kteří trochu čichli k
esoterickým naukám, velice rádi sami sebe pasují na učitele druhých. Všichni by
chtěli pomáhat druhým, zatímco by měli především pomoci sami sobě, zkvalitnit a
vyškolit především sebe, aby jejich následná pomoc byla účinná. Přemýšlela jsme o
tom a osvětlilo se mi, proč tomu tak je: Tito aspiranti na budoucí učitele v sobě již
vyciťují své budoucí povolání. Ale také bohužel je tu ještě moment záporný, a sice
ten, že ve svém vědomí „jistotu“ pevného zevního světa opustili, či lépe opouštějí a
pevnost vnitřní ještě spolehlivě nenašli. Shánějí tedy „své“ příslušníky, „své“ žáky,
aby tak podepřeli svojí důležitost, a tedy sami sebe. Proto si tak ty „své“ žáky hlídají,
poutají je na sebe ve svém omylu důležitosti a tím je zdržují od jejich vlastního
vývoje. Bohužel, také tím zdržují od dalšího vývoje sami sebe.
Jako učitele jsem měla vždy na prvním místě Božství – nejčistší Vědomí a
několik lidských učitelů jsem vždy chápala jako jeho zevní projev. Jeden z nich,
Fráňa, mi jednou pomohl „vytáhnout mě z omylu „já vím““ tím, že mi řekl: „Nakopni
to!“, když jsem byla neomezeným Vědomí ve všem, co existovalo, a zalíbilo se mi to.
Byla to jediná drsná slova, která jsme kdy od Fráni slyšela, ale pomohla mi. Nebýt
Fráňovy bratrské pomoci, třeba bych si v této sféře libovala ještě dodnes a nevylezla
bych tak z ní, podobně jako někteří autoři, kteří na této úrovni Nekonečného vědomí
zůstali a myslí si, že je to cíl. Někteří z těch mála, kteří do této sféry došli, byli již na
dobré cestě z ní vyjít, ale zalekli se třetího vnoru, Mystické smrti ega, a vrátili se zpět
na druhý stupeň. Nic nechtít, nic nemít a nic nevědět, toto zažije a pozná jen
opravdu málo lidí. Ale všichni tu možnost mají a je na nich, aby se dovedli vzdát
nejen blaženosti vědění, ale i Boha pro Boha.
Prozření, které se mi o něco později stalo, souhlasilo s tím, co popisuje
Ramana Maháriši z Árunáčaly, Buddha či jiní mudrci. Fráňa to také znal a byl v té
době jediný, který mi mohl říci: „Ano, je to ono.“ A také to řekl, aniž bych se ptala. Ale
i kdyby tisíce, nebo miliony Fráňů bylo tehdy řeklo: „Není to ono“, naprosto by to pro
mě nic neznamenalo a nepohnulo jistotou prozření do Jednoty. Proto se nikdo
nemusí obávat, že by „To“ nepoznal až k tomu vyjde ze svých omylů.
Učitelů a vážných snažících se je více, ale každý vás může přivést dále jen
tam, kde je sám, kam až sám došel. Proto radíme všem vážným hledajícím to, co
vždy radíme svým žákům, či spíše přátelům, neboť se nikdy jako učitelé
nevyvyšujeme, aby se vždy ve svém úsilí obraceli k Nejvyššímu Božství. Pak jim
poslouží v pravou chvíli jako boží nástroj ten nejsprávnější učitel.

https://www.magiemysli.cz/pdf/20_Tom%C3%A1%C5%A1ovi.pdf

[salmo1cz.]

Jednobodová mysl, můžeme to označit takovým trochu nevábným slovem synchronicita.

74 Řekl: Pane, mnozí jsou okolo (pramene), ale žádný v [pram]eni. (J 4,14)

[Návštěvník]

Když se napiješ pramene Poznání v jednobodovosti se jím stáváš, a kdokoliv se z Tebe v jednobodovosti napije, stává se pramenem Poznání.

Jedna hořící svíce může zapálit mnoho dalších, aniž by sama cokoliv ztratila.