Poradna zdarma

Druhý vnor tedy je „on je tím nekonečným vědomím“ a to je velice krásné. Odtud se málokomu chce pokračovat dál, protože to je taková krásná, svatá a blažená jistota - plno krásných přívlastků byste tam mohli dát. A přece jednou se i toto musí překročit!

Vzpomínám si, jak mi tehdy Fráňa Drtikol docela hrubě řekl: „Nakopni to!“ A dobře udělal. Jednou se to tedy musí překročit. Vzdát se tohoto vnímání – nekonečně krásného, blaženého, šťastného, svatého a vědoucího. To největší pokušení je vědomí – „já vím“ – „já“ - ještě pořád je tam to maličké, byť svaté a čisté já.

Pak přichází třetí vnor - „položit já k nohám Vševědomí“ - je to řečeno obrazně, kdyby to Vševědomí mělo nějaké nohy.

Položit – je to napsáno i v jedné básni: Veliká pokora je potřeba k vzdávání se i lásky Boží, protože v tom druhém vnoru je obrovská láska Boží. A tak se vzdát i toho, to zažívat.

Proč tomu tak je? Protože jestliže je tu malé, svaté, čisté já - pořád z té Jednoty nějak vyčnívá, překáží, jakoby tu jednotu zdánlivě omezovalo. Svým způsobem nic tuto jednotu nemůže omezit, všechno v ní je - i ta nejhorší „já“ jsou v Jednotě. Ono je jenom jedno Já, a i to nejtemnější tam je.

Četla jsem v jedné knize, že největší hrůza je, když se má toto „já“ odložit (napsal to Kapleau) - není to pravda! Pro někoho určitě ano, ale jsou lidé pokorní, čistí, kteří toto „já“ pokládají Božství pokorně, z lásky.

Když se tento stav opravdu přejde, nastává čtvrtý vnor, jenže ono se to hned tak každému nepovede. Od tohoto mezníku mnozí utečou a víckrát utečou! Raději se vrátí do nekonečného vědomí, protože je tam všechno tak svaté, slastné a překrásné.

Víte jaký je rozdíl mezi druhým a čtvrtým vnorem? Velice malý - není tam to já. Ono to jen je.

https://www.mystika.info/news/ctyri-vno ... tomasovou/

Míla Tomášová – z dopisů duchovnímu příteli:

"Po duchovní cestě je třeba jít bděle, s otevřeným srdcem i rozumem. Různé vasany zmlkají jedna po druhé.

Jen to vše tiše pozoruj, velice se utiš. Musíš stanout v úplné nahotě své duše.

To, co se drží "sebe”" tak houževnatě, je právě ten blud omezení. Jako když na nekonečném provaze je jedno místečko odděleno uzlem a bojí se toto malinkaté místečko uzel rozvázat, aby se neztratilo, tak se bojí o sebe omezené jáství. Ale vzdání je těžké. Proč? Protože je tu sobectví, které chce mít svoje místečko."