ŠŤASTNY AŤ JSOU VŠECHNY BYTOSTI

[Návštěvník]

10. Odpověď na tyto snahy je někdy hlášena jemným, občas i silnějším intuičním pocitem „Já“.

Musíme mu věnovat nejbystřejší pozornost a ještě něco dalšího: musíme se mu zcela podrobit!

Tiše, jemně a naprosto nenásilně dovolíme vnitřnímu světu, aby se nás ujalo a stalo se námi.

I zde jsou ještě myšlenkové vlny, ale jen jakoby v dáli, jakoby na povrchu. My se však s nimi nespojíme. Jsme úplně odevzdáni výhradně vnitřnímu „Já“, toužebně je očekáváme. V poddajném postoji a ve stálé a oddané touze po „Já“ se přidržujeme tohoto vnitřního pocitu Já, odstraníme všechny myšlenky kromě myšlenky „Já“ a upřeme mysl na tuto jedinou myšlenku tak dlouho, dokud nejsme do „Já“ úplně vtaženi a úplně se v něm rozplynuli.

Jde o jakousi moudrou a cílevědomou pasivitu.

Tím naše úsilí končí a už ani být nemůže.

Je zničen klam, který nám dosud zastíral samozářící Jáství. Neosobní božské Já uskutečníme jen úplným a dokonalým
splynutím s ním.

Musíme být ovšem bdělí a opatrní. Nesmíme dopustit, aby tato naše vysoká pasivita skončila ospalostí nebo skleslostí.

Zůstaneme proto bystří a soustředění do jednoho bodu k Já, k prameni vlastní pozornosti, k svatému mlčení Jáství.

To je naším jediným cílem. Pokud bychom běželi s pohybující se myslí, nikam než do duality bychom nedospěli. Nedovolme tedy své mysli, aby mluvila.

Nesmíme jí dovolit, aby se rozvíjela. Nesmíme ji nechat povídat. Na tomto stupni zamítneme každou myšlenku, každý obraz i každou naši představu, jakmile se jen vynoří.

I myšlenku „já medituji“. To je metoda, jak zvládnout myslící princip. Pro většinu žáků je dosti těžká, myšlenkový pochod je úžasně mocný a trvalý.

Unaví-li nás tento boj, můžeme podstoupit jiný.

Nemusíme nutně zamítat všechny myšlenky! Vybereme si jednu z nich a té se držíme – máme zájem jen o ni. Jde o myšlenku-cit „já“ čili ego. Snažíme se ji poznat. Jakmile vyvineme tuto snahu, naše ego začne měnit svou povahu – bere vždy méně a méně podíl na těle a víc a víc přibírá vědomí vnitřního „Já“. Nakonec se v něm samo rozplyne. Když se totiž ptáme otázkou „co jsem já“, nakonec poznáme, že taková věc jako osobní „já“ nebo „moje“ ve skutečnosti není, protože tento klamný pocit
zmizí a zůstane jen neduální, nedvojné „Já“, neosobní Jáství, bytí, božský stav, který je přirozeným stavem naší mysli, přirozenou zkušeností bezprostřední Pravdy.

Stav, ve kterém není ego, je Pravdou!

Tam, kde končí individuální „já“, existuje skutečnost, dokonalé bytí, absolutní „Já jsem“. Proto je rozpuštění ega naším jediným úkolem.

11. Milujme Já, zůstaňme v něm zakotveni! Jakmile jsme se ho jen vláskem dotkli, jakmile jsme jen maličko vycítili jeho bytí, vědomí nebo blaženost, zakotvěme v něm.

Anebo stůjme v jeho čisté pozornosti. Když ho ale nebudeme dostatečně milovat, nebude to snadné. Pouze při splnění této podmínky – horoucí lásky – můžeme doufat, že setrváme v bdělosti a ustavičné pamětlivosti Já.

Proto milujme své božské Já! A zkusme to hned teď, aby to nebyla jen teorie. Bez odkladu zaujměme tento vnitřní postoj a vypusťme ze svých srdcí vše, co mu překáží!


12. Po dlouhých cvičeních, čistém životě, stoprocentní oddanosti a vnitřní bdělosti rušivých myšlenek, nakonec ubývá jejich počet i jejich intenzita se zmenšuje. Naše touha po Bohu, naše láska k němu, náš zájem o poznání, naše vytrvalá cvičení ovládání mysli vzbudily a vyvolaly účast absolutna.

Nyní musí být síla pozornosti snesena do jediného bodu v duchovním srdci. Ego, které se tam zrodilo, vrací se zpět do místa svého původu, aby v něm dobrovolně zemřelo.

Skončila naše touha? Skončilo naše úsilí? Vzdali jsme se opravdu všeho? I touhy po duchovnu?

Čekejme a naslouchejme. Vědomí je nyní připraveno, aby se osvobodilo od ega, jestliže mu to dovolíme svojí vysokou pasivitou. Blížíme se k jednobodovosti. Rozeznáváme již jen jediný bod ve svém duchovním srdci, do něhož se zvolna stahuje naše pozornost.

Co máme dělat?

Naše běžné těžiště bylo dosud v osobnosti, v činném osobním jáství, v egu. Je třeba, aby bylo přeměněno do klidu a míru neosobní skutečnosti, čistého vědomí.

Tím jsme právě my. Čisté vědomí Já není a nikdy nebylo odděleno od nás. Je to náš pravý domov. Cesta k němu vede bodem v duchovním srdci.

Nyní je třeba, abychom použili veškeré své energie a soustředivosti. Zároveň však musíme zůstat pokorní jako malé děcko v matčině náručí.

Naše snaha musí být jemná, nenásilná, ale stoprocentní. Přitom ani na okamžik nesmíme pozorovat výsledky svého snažení...

Jak je to subtilní! Musíme být zcela indiferentní k výsledkům duchovní práce, ať jsou jakékoli.

Jsou dvě pomůcky, jak uspíšit spojení s bodem v srdci:

a) Když jsme po nějakou dobu pozorovali tento bod v soustředěné a oddané pozornosti k Já, položme se mu na ní na roveň; pokládejme se za tento bod. Odmítněme se považovat dále za činné jáství, tak jako jsme to činili dosud, zbavme se pocitu „já jsem konatel“.

Buďme jenom v tomto bodě a tímto bodem.

b) Jinou představou, která nám na tomto stupni může velmi pomoci, je pokládat onen bod v srdci za mistra, za gurua, ať už se jedná o gurua v těle či mimo tělo v našem vnitřním Já. Budeme tento bod pokládat za sílu mistra, přítomnost mistra, zkrátka za sídlo božství.

Vždyť mistr, jak již víme, není tělem, nýbrž naším nejvnitřnějším bytím, božstvím. S touto představou uvítáme s radostí a ve zbožné oddanosti jeho příchod a pak mu předáme veškerou další akci. My už nejsme, je jenom božství.

13. Někdy se dostaví dva divné pocity. Budeme cítit, že umíráme a zároveň, že začínáme žít v neosobnosti, v nepopsatelném osvobození.

Nebojme se pocitu smrti! Vždyť nejsme tělem, myšlenkami ani pocitem. Či jsme na to zapomněli? Buďme na pozoru, tento klam má tendenci se vracet. A tak – jestliže jsme nezvládli analýzy, jestliže jsme v touze po rychlých výsledcích toto
počáteční cvičení rozboru podcenili – svádíme bitvu předem prohranou.

Pokud jsme však dokonale pochopili, že nejsme tělem a proč, pak to nebude bolestné. Jen pozorně čekejme v pokorném odevzdání.

Stanovisko ega, které tak dobře známe, není jediným stanoviskem v životě. Stanovisko neosobního bytí je lepší a neskonale vyšší. Aby k němu došlo, stačí jen odložit ego.

Pro zralou, čistou a moudrou mysl je to zkušenost naprosto přirozená, k jejímu prohloubení přispívá nutně i v této fázi alespoň částečné zatajení dechu.
Jedině tehdy, když jsme se nezbavili připoutanosti k tělu, se dostaví strach.

14. Čím častěji dospějeme k jedinému bodu v srdci, tím lépe pro nás. Den ze dne bude boj snazší, den ze dne bude odhodlání zemřít větší, víc a víc si budeme zvykat na nádherný, osvobozující pocit neosobnosti. Nakonec dojde k rozplynutí ega bez nejmenšího pocitu strachu a úzkosti.

Ale pozor! Než k tomu dojde, budou nás blaženost, mír a rozplývání svádět k tomu, abychom se z toho radovali. Důvodů k radosti bude mnoho, ale radost samu si nesmíme v této úrovni cesty ještě dovolit. Byla by totiž předčasná. Dokud naše malé „já“ nebude trvale a úplně vlastněno, spaseno svatým božským „Já jsem“, radost z dílčích úspěchů, která není ničím jiným než jemnou formou egoismu, by byla překážkou konečného úspěchu. A teď ještě něco velmi důležitého.

15. Nesmíme si ani na okamžik myslet, že ego je v našem snažení odkázáno samo na sebe. Tato myšlenka je jedním z největších omylů na duchovní cestě. V této práci má každý z nás nesmírného a nanejvýš milosrdného pomocníka. Kdo to je?

Ten, kdo je hledán! Je to naše vlastní Já. Ono není nečinné a není ani indiferentní k našemu úsilí. To si musíme jednou provždy uvědomit a této skutečnosti musíme svoji cestu přizpůsobit. Jak to uděláme? Jemně, ale v naprosté bdělosti a oddanosti budeme pozorovat naše božské „Já“, jak pracuje zevnitř.

Budeme tiše pozorovat nesmírně jemnou, láskyplnou sílu, kterou nás ono k sobě přitahuje.

Je to milost Boží.

Važme si jí, klaňme se jí, milujme ji a prosme o ni neustále. Bez milosti by nebylo naše úsilí nic platné. Bez úsilí by však nebylo milosti. Vždyť koneckonců jedině milost je s to odstranit a zničit náš egoistický pocit „jsem činitelem“. Jedině ona nás může dovést k sobě samé a k poznání našeho vnitřního, božského principu, neosobního Já, které je totožné s absolutnem.

16. Nakonec vědomé úsilí docela ustalo a již není ani možné. Není co objektivizovat. Není, čeho bychom mohli být ještě svědkem.

Dosavadní pocit „já jsem konatelem“ zmizel.

Je jenom sat-čit-ánanda. Existence-vědomí-blaho.

Těsně před tím, než se tak stane, uvědomme si ještě jednu, poslední ideu.

Totéž „Já“, které září v srdci jako neosobno, je také nekonečné jako prostor. Samo ze sebe naplňuje svět sebou samým, stále jej takto tvoříc.

Svět není bez Já. Není rozdílu mezi „Já“ a světem. Jak říká mistr Mahariši: „Já září uvnitř jako osvobození, zevně jako svět.“

Toto je jóga nad protiklady.

17. Osvobození? Z čeho? Z otroctví? Vždyť ani tato zkušenost není konečnou Pravdou – v Pravdě není
dualita.

Proč jsme ji tedy vůbec tak úporně hledali? Protože v nás iluze omezenosti zapustila tak hluboké kořeny.

Pro věky trvající nevědomost – proto je hledání nutné.

V Pravdě není protikladů. Protiklady jsou pravdivé jen relativně – když člověk zabloudí ze stavu Jsoucna.

Ve skutečnosti je jen jediná Pravda, stejnost, jednota, jediná vesmírná mysl. Odstranění pocitu osobního jáství a vlastnění čehokoli přináší osvobození. Jednota nezná osobní „jáství“.

18. Před splynutím v této jednotě si proto s největší ostrostí – nikoli slovy, nýbrž přesvědčením – uvědomme, že obsah vědomí, který jsme s takovou námahou a s tolikerým úsilím již téměř opustili, se ve své podstatě neliší od svaté skutečnosti „Já jsem“!

Za vteřinu či dvě rozdíly splynou v jednotícím ohnisku – v oceánu nadblažené nepopsatelnosti.

Až budeme opět vidět rozdíly, uvědomme si, že to jsou jen jevy, jen povrchové jevy. Vlny na oceánu bytí.

My sami zůstaneme už navždy pouze pravdou bytí. Budeme vědět, že tyto jevy, jimž říkáme svět, nejsou od Pravdy
odděleny, že jsou s ní zajedno, že jsou totožné s nekonečným, jediným „Já“.

Můžeme proto zůstat klidnými a vyrovnanými i v činnosti a rozumně oceňovat rozdíly, jež příroda přináší, ale přitom budeme vždy vědět, že vše je jen jediným projevem, jediným obrazem skutečnosti „Já“, jedinou jednotou a stejností, nepojmenovatelnou, nevyslovitelnou, ale úplnou pravdou „Já jsem“.

Vše jsou jen vlny na oceánu bytí. Nic vyššího tu k nalezení není.

[Návštěvník]

Eduard Tomáš, Jóga velkého symbolu
str. 6

Jóga velkého symbolu začíná závratnou poučkou:

Nemysli na minulost, nemysli na budoucnost, nemysli na to, že prodléváš v tichém pozorování pozornosti.


Což vlastně znamená: Nemedituj! Buď! Ať to zní sebevíc paradoxně: Nemedituj! Buď!
Být.

Jen být.

Ne něčím, nebo někým. Jen být samotným, neosobním Bytím.

Být prázdným, to znamená uvolněným od všeho ostatního.

Ale být prázdným všeho, znamená být Prázdnem samým.

Nauka o Prázdnu.

Jaké to zvláštní učení. A přece nic nového pod sluncem.

Představme si, co by se stalo, kdyby zmizely všechny vlastnosti toho, co vnímáme.

Všechna jména a všechny tvary, složení a zdánlivá pevnost věcí, jejich barva, drsnost nebo hladkost, vůně, chuť, třpyt, teplota a všechny ostatní vlastnosti.

Co zbude? Sat, čit, ánanda – existence, vědomí, blaho.


Ale co je to existence-vědomí-blaho? Je to něco, co lze uchopit? Nějaká věc?

Není to tedy ve skutečnosti jen Prázdno?

Bezmezné, nekonečně veliké Prázdno? Nepostižitelné? Nedefinovatelné? Tedy negace, jak byste možná řekli.

Pro většinu lidí se Prázdnota rovná nicotě.

Ale co je Nicota? Něco, co je bez jevů a bez představy, které potřebuje lidská mysl k tomu, aby mohla vůbec o něčem přemýšlet.

V překladu to znamená Nirvána.

Nirvána je ticho bez zvuků, bez tvarů, bez činnosti. Je to nic? Ne, není to nic!

Neboť tato nesmírná Prázdnota, šunjatá, jak jí říkají Tibeťané, není prázdnem ničeho.


Existence-vědomí-blaho není ničím, ono Jest.


Vůbec to není místo.

Je to stav. A ať se to zdá sebevíc zvláštní a ze začátku téměř nepochopitelné, tento stav je pravým původem všeho, co existuje.

Tato neomezenost je absolutním jsoucnem, příčinou a původcem všeho neomezeného.

Neboť Nirvána, Prázdnota, je absolutnem.

Ale Prázdno – absolutno není identické s nicotou.

I když v něm nic není, ono samo není ničím, ale ono Jest.

Není individualitou, není individuem, ale jest.

Neboť má jedno jediné, co žádná věc a žádný tvar, či jméno, čas ani prostor nemohou postrádat, mají-li
vůbec existovat.

Co to je? Je to Bytí. Kladné Bytí. Bůh jest.

Třebaže není něčím speciálním, naprosto není nicotou.

On jest, možno-li to tak říci, právě negací nicoty!

Bůh je bytím.


A proto být, jenom být, znamená realizovat ho! A to je právě úvodní požadavek jógy velkého symbolu.

[Návštěvník]

str. 10

Trátaka je způsob, jak ovládnout mysl pomocí zraku. Víme, že naše mysl se nejvíc zaměstnává tím, co zaznamenávají naše smysly, především zrak – tedy obrazy věcí viděných. Zavřít oči nepomáhá – když je zavřeme, pozorujeme dál obrazy, které si představuje naše mysl. Toto pozorování obrazů, ať viděných mimo naše tělo nebo představovaných, tvoří devět desetin obsahu naší mysli.

Takže spoutáme-li zrak zevní i vnitřní, spoutáme tvoření obrazů a staneme se pány devíti desetin naší mysli a to už za to stojí!

Postup je následující: upneme zrak na nějaký předmět umístěný pokud možno v úrovni našich očí ve vzdálenosti maximálně jeden a tři čtvrtě metru. Může to být bod na stěně, může to být květina, obraz nebo fotografie vašeho duchovního mistra.

Může to být ale také nějaký krystal, nebo lesknoucí se kousek kovu či kapka rosy. Zpočátku na předmětu vizuálního soustředění tolik nezáleží, později, v pokročilejším stupni, je však správná volba velmi důležitá, protože i předměty denního života mají svou duchovní emanaci, kterou od nich přijímáme.

Je tedy dobré volit si věci duchovně čisté, ryzí, pokud možno nesložené a nesložité, s duchovními aspekty, povznášejícími mysl.

Na takový předmět upneme pak svoji pozornost, ale nepřemýšlíme o něm. Jen se naň díváme – klidně a pozorně, ale nezaujatě, indiferentně, aniž bychom přitom pohybovali očima.

Když pozornost k předmětu ustálíme, stáhneme ji opatrně po lince pohledu od předmětu do duchovního srdce, do svého nitra.

Oči přitom necháme dál otevřené, stále se díváme na náš předmět, ale jako bychom jej už neviděli. Zrak je jím tedy spoután, ale pozornost je obrácena na sebe samu.

Netěká od obrazu k obrazu, netvoří si představy, nepoznává – jenom Jest.

Být.

Opět jsme u tohoto postulátu. Být,

to je moudrost ne-poznávání.

Mysl je prosta všech myšlenkových procesů.

Netvoří další myšlení. Nezaznamenává smyslové vjemy. Jenom jest.

Je pokorná, a přitom nemyslí,

nehloubá, nepozoruje, neuvažuje, vědomí zachovává ve

svém přirozeném, nerozptýleném stavu.

[Návštěvník]

str. 13

Pro šťastné je tělo vodítkem ke svobodě, protože jen v těle je možno ji zažít, ale pro ostatní je vůdcem k
nižším, bídnějším existencím.

Tento náš život je mezníkem, od něhož může vést cesta buď vzhůru, nebo dolů. Náš čas je zde drahocennou dobou, v níž se každý musí rozhodnout k té či oné cestě, k dobru nebo zlu.

Je proto třeba jít jasně k cíli. Je třeba pochopit klamnost obecně rozšířených názorů o pravé skutečnosti ega, to je pochopit klam ega.

Za tím účelem musí být vědomí udržováno v utišení, v němž mlčí myšlenky, pojmy a poznatky tak, aby se přesmeklo do stavu mírného klidu, jehož udržování se děje vyciťováním osobního svědka „Já“ v pozadí mysli – říká se tomu tiché myšlení.

Pak mohou plynout dny, měsíce a třeba i roky, aniž by člověk něco postřehl.

Když se však tímto mírným klidem nedá svést k zapomenutí a k nevědomosti, nýbrž si uchová úsudek čili schopnost uvědomování – rozlišování – dosáhne čirého stavu pokojného vědomí čili nadvědomí.

Tento stav nadvědomí nemůže být prožíván osobou, nýbrž pouze tím, co je v člověku neosobního, nadlidského.

Původem tohoto stavu bylo zírání do nitra pozornosti, stálá vnitřní bdělost. Avšak tato vnitřní bdělost nesmí být citově chladná, musí být podniknuta v soucitném zaměření, to jest v touze, aby zásluhy vlastní námahy nenesly užitek klamnému egu, ale aby byly obráceny k obecnému blahu.

Musí být vztyčen a jasně se rýsovat cíl touhy, vznešenější nad jiné oblasti myšlení.

Je nutno mít tak hluboké požehnání pro druhé, že jím jsou vytlačeny i vlastní uvědomovací procesy myšlení.

A ještě něco. Tak jako samotné jméno "potrava" netiší hlad, nýbrž hladovějícímu musí být podáno jídlo, stejně tak člověk, který chce zakusit prázdnotu myšlenek, musí pozorovat Prázdno tak hluboce, až je sám prožije.

To znamená, že musí ustavičně cvičit duchovní bdělost vědomí, až se tato stane automatickou, to jest, až se stane člověku zvykem a přejde sama od sebe do velikého nepopsatelného ne-vědomí.

[Návštěvník]

str. 15

Vnitřní bdělost nesmí být jen intelektuální, ale musí být bezprostředně provázena altruistickou náladou nebo hlubokou citovou oddaností k hledanému cíli.

Tím se vymýtí z duchovní cesty prvek egoistického snažení.

[Návštěvník]

str. 15

Buďme bdělí svého vlastního bytí. Nežádejme si něčeho nového, jiného, čím nejsme, ale buďme tím, čím ve skutečnosti již odjakživa jsme.

Svolme v sobě k probuzení pravého skutečna v nás.

[Návštěvník]

str. 19

Kdybychom to měli říci teologicky, Bůh jenom JE!

Realizovat ho, znamená realizovat svobodu, což z hlediska člověka neznamená nic jiného než zbavit se otroctví myšlenek, strachu a tužeb.

Zbavit se otroctví myšlenek a tužeb, zase neznamená nic jiného než zbavit se ega, neboli prohlédnout omyl ega, prostě být svoboden, a to neznamená nic jiného než pouze BÝT.


Kruh se uzavírá.

Jak to provést?

Jóga velkého symbolu má návod – opusťte normální postoj!

Chtění a nechtění nahraďte postojem odevzdané, nesmírně bystré bdělosti!

Co je to bdělost?

Být naprosto bdělým znamená být vědomým si svého Já.

To je vrchol bdělosti.

Nic nechtít. Jen si uvědomovat Já, bez chtění, bez uchovávání čehokoli.

[Návštěvník]

str. 22

Mahariši z Arunáčaly říkal: „Nedívejte se na věci jako na věci, ale jako na Boha!“

Ale jak se máme dívat na Boha?

Očima jej přece nemůžeme spatřit, na to nestačí, neboť samy jsou jen nástrojem.

Na Boha se tedy můžeme dívat jen božským pohledem, tedy jen božstvím, které se v nás samých projevuje čistým srdcem.

Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou! Co to znamená?

Znamená to, že pouze absolutno může vidět absolutno, jinak řečeno, že se člověk musí obrátit do nitra, a
utišit se tak, aby v něm zářila (tj. „viděla“) jen všudypřítomná božská podstata.

Musíme se stát indiferentními ke jménům a tvarům věcí

a uvědomit se vnitřně nejen v sobě samém, ale i ve věcech jako jejich existence, vědomí a blaho.


To je ztotožnění vnitřní božské podstaty člověka s vnitřní božskou podstatou věcí.

Jak říká Pradžňápáramitásútra:

„Nejhlubší poznání se uskutečňuje jen převelikou čistotou mysli.“

Nikoli likvidací mysli, ale pochopením jejího obsahu „převelikou čistotou mysli“.

Ještě jednou si to řekneme z jiné stránky: Zastavíme-li pohyb smyslů a utišíme-li současně svoji mysl až do její prapůvodní čistoty – prázdnoty – bez dalšího rozvíjení mysli a jestliže v tomto stavu tiše a pokorně zůstaneme jako malé děti, začne se v nás vynořovat to, co tam odjakživa je – božské vědomí.

Dochází k zastavení vnímání, smyslovosti, k rozpuštění vnímání jmen a tvarů, které později přejde v nenásilné zření Boha všude a ve všem.

Zření? Ono to není zření, ale spíš chápání univerzální existence.

On je ve všem a vše je v něm.

Velmi výstižně o tomto stavu mluví jeden zenový koán.

Žák se ptá mistra: „Jak můžeme proměnit tyto hory a řeky v Já?“ A mistr mu odpovídá: „Jak vlastně měníme
Já v tyto hory a řeky?“

První část koánu se týká odtažení smyslů od věcí, rozpouštěním věcí (empiricky prožívaného vesmíru) do vědomí. Druhá část se týká vědomého tvoření vesmíru.

[Návštěvník]

Ten, kdo dosáhl hlubokého Poznání, prožívá stav, jemuž se říká „prvotní tvoření“.

Podmínkou je obrácení mysli do nerozptýlenosti, do jednoho bodu, s touhou po Pravdě a s uvědoměním si jí nejdříve v nás a potom cestou moudrosti ve všem.

Jen zcela výjimečně můžeme k tomuto poznání přijít i bez metafyzických úvah, a to bhaktijógou, cestou lásky k Bohu.

Ale musí to být ta nejvyšší láska, jaké je člověk schopen, vesmírná préma, jak se jí říká, a člověk v ní musí na sebe sama naprosto a úplně zapomenout.

Čím větší je láska k Bohu, tím menší je zájem o vlastní osobu a tím menší je i připoutanost k okolnímu světu – nejen ke jménům a tvarům věcí, ale i k našim vlastním dosavadním, mylným a povrchním názorům, které obyčejně zkreslují a znemožňují poznání absolutna ve všem.

Přistoupíme-li však k tomu bez názoru – jako tabula rasa –, uvědomíme si nejen svatou podstatu naší bytosti, ale vůbec všeho: všech bytostí i věcí kolem nás.

Ne osoby a předměty, ale jejich základ.

Málokterý bhakta je ovšem bez názoru.

[Tara]

Tady to zase zavonělo :-)
(Když, tak Jani moji poznámku smaž, ale nemohla jsem si pomoct, je tak šťastné po dlouhé době číst slova a cítit tu známou vůni moudrosti, nepřipoutanosti, svobody :-))

[Návštěvník]

[Pedro.]

Dobrý Návštěvníku

[Návštěvník]

str. 26

Existují některé dobré cviky, ke kterým osobního učitele není třeba. Je to třeba sledování dechu. Tentokrát však napomáhající k pročistění lotosů neboli čaker.

Existuje sedm center v jemném těle, o kterých se na Východě soudí, že jsou středisky určitých sil, ale také žádostí a závislostí. Tyto závislosti strhávají člověka z duchovní cesty a brání mu v trvalé realizaci. Tibetská praxe vychází z teze, že pročistíme-li tato centra, odplavíme závislosti člověka i s jejich kořeny.

Cvičení, o které se dnes pokusíme, vede právě k tomuto cíli. Jeho sympatické výsledky nejsou však okamžité. Naopak. Je-li vásan více, jsou první výsledky spíše opakem klidu.

Je to jako když zahýbete vodu ve studánce. Kal usazený na dně se zvíří. Chcete-li však mít studánku čistou, musíte to dříve či později udělat, abyste mohli všechnu špínu vybrat nebo ji nechat odplavit.

Cvičení se provádí takto:

Dýcháme klidně a nenásilně. Vědomí je upřeno na dechový proces. Pozorujeme, jak dech nosními dírkami vniká do hloubky plic, jak se tam vyvíjí, jak je zadržen, jak znovu odchází – sledujeme rytmický proces celého dechového cyklu. Přitom si uvědomujeme, že s dechem přijímáme vesmírnou životodárnou sílu – pránu.

A nyní přestaneme sledovat cestu dechu do plic a zavedeme tento rytmus do průduchů v jemném těle, jimiž proudí prána. Do idy, pingaly a sušumny.

Jsou to tzv. nádí. Je jich mnoho v lidském těle, hlavní jsou však tyto tři. Nejdůležitější je sušumná neboli centrální nerv, který
prochází středem páteře. Ida a pingala se nacházejí po stranách páteře.

Centrálním nervem, středem páteře – sušumnou – vedeme nádech.

Někteří jógini spojují nádech a výdech s mantrickými slabikami. Můžeme si to zkusit: každý nádech v představě provázíme slabikou AUM nebo ÓM v křišťálově bílé barvě a vedeme jej od konce páteře vzhůru k tzv. Brahmovu otvoru na temeni hlavy.

Celý nádech je naplněn posvátným zvukem AUM. Je to očistěný nádech, oproštěný od negací, plný soucitu a lásky.

A nyní vydechneme.

Když vydechujeme, vydechujeme zároveň s dechem zvuk HÚM, což znamená „bytí“, doprovázený představou modré barvy.

Vedeme dech dolů idou po levé straně páteře do prvního lotosu.

Tady nastává třetí fáze dechového cyklu – zadržení dechu.

V prvním lotosu na konci páteře zadržíme dech.

Krátce, nenásilně. Tento dech po dobu zadržení v prvním lotosu je doprovázen zvukem AH v barvě červené.

Po zadržení dechu změníme červené AH na bílé AUM a opět nadechujeme vzhůru sušumnou až nad hlavu. Poté opět
vydechneme zase modré HÚM a vedeme jej po pravé straně páteře dolů – pingalou.

A tak se to stále opakuje.

Důležitý při cvičení je mentální postoj, s nímž se toto cvičení dělá. Modř zvuku HÚM je symbolem moudrosti a věčnosti, červené AH je symbolem lásky, bílé AUM symbolizuje absolutní čistotu ducha.

Žák si musí uvědomit, že tu jde o spojení nejvyšší moudrosti s nejvyšší láskou. A že z tohoto spojení jako výslednice vychází svoboda pravdy.

[Návštěvník]

str. 28

My dnes již víme, že absolutno je vším a ve všem!

Že věci a osoby, které se projevují jen svými změnami, nejsou v podstatě ničím jiným než oním. Nedokážeme však z toho pro náš život učinit správné závěry.

Člověk to rozumem přijme, ale jak podle toho žít, to už obyčejně neví. A přece je celkem snadné to domyslet.

Víme-li, že vše je Bůh, pak musíme nezvratně chápat, že věci a lidé kolem nás nejsou a nemohou nám být ve své podstatě cizí, že v základě ani nemohou být nepřátelští, i když je dosud mezi lidmi tolik různic.

Nedejme se tím mást! Víme-li opravdu, že Bůh je vším, pak je přímo naší povinností podle toho žít. Žít harmonicky se
svým tvůrcem i s jeho stvořením.

Jak se to dělá?

Nechme své žití plynout samo sebou, přirozeně, samovolně, jako když se vlní zralé obilí.

Žijme život, v němž se nezapomíná, že vše je svaté pouhou svou existencí, pouhou silou Pravdy, která v tom žije.

Opravdu moudrý člověk tuto jednoduchou svatost cítí ve všem a už o ní neuvažuje, jen ji klidně a spokojeně žije.

A vůbec ne svatoušsky nebo úzkoprse, jak si mnozí myslí, nýbrž přirozeně.

Jednou se mě ptal jeden mladý muž, zda se mu budou ještě líbit děvčata, když půjde touto cestou.

Ujistil jsem ho, že děvčata budou pro něho ještě krásnější, až pozná jejich vnitřní podstatu.

Moudrostí člověk nezchudne, naopak – zbohatne.

Lidé často soudí, že mudrc si nesmí dopřát radostí života jako druzí, ale tak tomu není.

Může žít právě tak jako ostatní, není však na kladech života ani na jeho záporech osobně závislý.

Na rozdíl od druhých lidí je může kdykoli bezbolestně odložit nebo třeba natrvalo ztratit – a bude mu to jedno.

Tato naprostá svoboda a nepřipoutanost je jeho úžasnou výhodou.

Jeho největší radostí nejsou totiž malé lidské rozkoše a přechodná potěšení, po nichž se lidé tolik pachtí a o něž celý život usilují, nýbrž vědomí, že on sám je nekonečným bytím a nikoli jen omezenou osobou.

Proto se také nedá nikým přemluvit či stáhnout do staré úzkoprsé nevědomosti, třebaže u druhých ji může dobře tolerovat, protože je chápe.

[Návštěvník]

str. 29

Teorie. Je jich mnoho a všechny mohou být velmi dobré. Nejsou však naším konečným cílem, ale jen ukazatelem k němu.

Nesmíme proto ulpět ani na nich. A také si nebudeme všímat žádných malých cílů, těch drobných želízek, jichž máme vždy tolik v ohni. Nemysleme na ně.

Nechme ta naše želízka vyhasnout. Mysleme bez ustání na jediný, skutečný, konečný cíl. Na veliký cíl. Na realizaci Pravdy v nás i kolem nás.

„Hledejte nejprve království nebeské a vše ostatní vám bude přidáno,“ pravil Ježíš.

Vyšli jsme z království nebeského a jdeme k němu zpět.

Ve skutečnosti jsme je ovšem nikdy neopustili, neboť vše je ono. A tak se tam teď – zdánlivě – vracíme, třebaže to je právě náš omyl.

Nicméně se jakoby vracíme. Držet se přitom malých podružných cílů a zapomínat na ten hlavní znamená držet se tohoto omylu a ještě se v něm utužovat. Upevňovat se v něm jako v nějakém zakletém hradě. Moudrý má vždy jen jeden cíl. A příliš se nezdržuje drobnostmi života.

Je veliký rozdíl mezi člověkem, který takto žije, a těmi ostatními.

Zhruba takový jako cestovat v letadle, nebo tlačit káru. Tlačíme-li káru, jedeme pomalu a brzy nás začnou bolet ruce i nohy, protože neodoláme, abychom cestou tu a tam něco do své káry nepřihodili, takže bude čím dál tím těžší.

Cestujeme-li letadlem, cestujeme pohodlně, rychle, nic netlačíme, ani netáhneme. Letí to samo. Nemůžeme, pravda, sbírat oblázky při cestě ani vonět ke kytičkám, ale alespoň se tím nezdržujeme a nebolí nás ruce a nohy.

Pohybujeme se daleko rychleji než náš přítel s károu.

Budeme brzy, velmi brzy u cíle, kde na nás čeká bohatá odměna za naši odvahu.

[Návštěvník]

str. 31, Co je to osobní cíl?

Osobním cílem žáka duchovní cesty je dosáhnout nirvány, Poznání, zaživa uskutečnit Pravdu. Ne jako něco nového, jako nějakou věc, kterou bychom mohli nalézt, objevit nebo dostat či která by nám mohla být přidána k tomu, co již známe, ale jako osvobození od nevědění.

Od nevědění, které je příčinou žádostí a hněvu, od nevědomého nazírání na ego a svět. Toho je třeba se vzdát.

Je třeba prohlédnout, že my sami ve své podstatě jsme tím, co hledáme.

A v tom je právě potíž, protože všechno ostatní lze poznat pozorováním, kdežto živou Pravdu, podstatu, posledního pozorovatele v nás lze poznat jen vědomým ztotožněním se s ním.

Být jím.

My jsme však zvyklí jen pozorovat, a nikoli být.

Být tím, co jediné jest. To je cílem.

Tento cíl si musí žák jógy pevně vytknout, musí k němu obrátit svou mysl v pokorné oddanosti a neustoupit za žádnou cenu, dokud není cíle plně a definitivně dosaženo.

Obrátit mysl k cíli znamená obrátit ji dovnitř, ke své podstatě, k Já – nikoli ven. Znamená to být bdělým, být vědomým si svého pravého Já. Až tak hluboko, že se jím vědomě staneme. Hlavní pomůckou je tu duchovní bdělost.

Co je duchovní bdělost? Je to trvalé upření pozornosti na božské Já v nás v citové odevzdanosti a oddanosti Jemu s úmyslem realizovat Pravdu Já. Stát se jí.

Stát se Pravdou, nebo lépe řečeno dovolit, aby ona se stala námi. To je totiž ta jediná možnost, jak Pravdu poznat.

Síla odhodlanosti dosáhnout absolutní Pravdy musí být opravdu značná, má-li se dojít k úspěchu. Jen
stoprocentní odhodlanost zaručuje stoprocentní úspěch.

[Návštěvník]

Při povídání si o duchovní práci žáka na cestě je ovšem potřeba zdůraznit, že neznamená, že by jen vlastní vůle člověka stačila k tomu, aby k poznání došlo.

Poznání přijde, obrazně řečeno, až přijde jeho čas a jeho vůle, ne naše.

My se jen musíme učinit schopnými je přijmout – být pro ně prázdní.

Musíme vyčistit, uprázdnit svou mysl, jako se nádoba na vodu musí vyprázdnit a vymýt od kalu a usazenin, než
se do ní nabere nová čistá voda. A to v moci naší vůle je!

Zároveň je zde však nutno zdůraznit, že proti vůli člověka Poznání nepřijde nikdy.

Nikdo a nic nemůže osvobodit toho, kdo sám nechce být osvobozen.

Osvobození je tak osobním cílem žákovy duchovní cesty.

[Návštěvník]

Co je pravda?

str. 37
Pravda je stav bez ega. Altruismus ego vytlačuje,
proto vede k Pravdě.

[Návštěvník]

str. 39

Jedním ze cvičení je stáhnout své vědomí do ústředního nervu v páteři, do sušumny, jednak proto, aby tím byla životní síla pozvednuta nad hlavu, jednak aby tím byly zničeny nebo alespoň oslabeny vásany – vrozené sklony a závislosti.

Tyto sklony se vztahují k tělu a mysli a jsou největší překážkou člověka na duchovní cestě. Je to právě jejich síla, síla vásan, nahromaděná tisíci reinkarnacemi, jež způsobuje, že se člověk ztotožňuje s tělem a mylně se považuje za konajícího.

Když zničí vásany u kořene, přímo v jejich centrech – nacházející se v jemném těle člověka na sedmi místech páteře a hlavy, uvolňuje tím onen vyhraněný kontakt s tělem.

Přirozeným důsledkem je, že se časem odpoutává od těla a postupně se poznává ve své pravé neosobní skutečnosti.

Nevědomý egoista je vždy spojen s tělem, to si dobře pamatujme. Proto pokládá svět za oddělený od sebe, za něco druhého, popřípadě i nepřátelského. A právě tento pocit odlišnosti, jehož pramenem je klam, resp. klamné ztotožnění s tělesnou schránkou, je zase příčinou, že si nevědomý člověk tvoří nové žádosti, strachy, záliby – prostě je příčinou tvoření nových vásan.

Je to opravdu začarovaný kruh, který je nutno někdy a někde prolomit. Žák jógy pracuje právě na prolomení tohoto začarovaného kruhu. Nejdříve karmajógově odevzdaným životem a následně – a někdy i současně – pročistěním a případně i odstraněním závislostí, vásan.

Zvládnout mysl pročistěnou a bdělou jde daleko rychleji než mysl kalnou a karmicky zatíženou. Existuje celá řada dechových cvičení v páteři.

Řekneme si dnes ještě o jednom, které lze cvičit bez učitele. Jde o velmi účinné cvičení, protože nejenže čistí vásany, ale ještě člověka zbavuje klamné a zafixované představy, že je pouze tělem.

Žák si představí svoji páteř jako úzkou trubičku z červeného hedvábí, širokou asi jako malíček. Trubička je dutá, nahoře otevřená. Ze všech stran z ní vyrážejí barevné paprsky, na pohled velmi krásné. Uvnitř je prázdno a v této prázdnotě žák dýchá – ve své představě, samozřejmě.

A nyní trubičku s každým dechem na všechny strany rozšiřujete. Nejdříve do síly palce, pak ruky, pak
nohy, pak sloupu, pak místnosti, pak hory, pak celé planety a nakonec do nekonečna, do velikosti nekonečného vesmíru.

Uvnitř se stále dýchá a tento dech je v představě čistší než ozon na horách…

Potom zase stahujete svou představu zpět až do velikosti makového zrna. A pak ještě dále – až se představa červené trubičky docela ztrácí.

Když žák představu páteře jako prázdné trubičky a dechu v páteři zmenšil na nulu, až na úplné prázdno nebo na „ne-bytí představy“, pak zde – pokud je to začátečník – obvykle svá cvičení končí.

My však právě v tomto kritickém bodě cvičení vypneme své úsilí jak možno nejvíc, abychom je překročili až do bezúsilí!

Nyní je třeba používat veškeré inteligence k rozeznávání, kdo nebo co si v nás uvědomuje tento stav prázdna.

Oč tu jde? O soustředění bez objektu soustředění.

O soustředění subjektu na subjekt. Sami na sebe sama.

Co se přitom děje?

Myšlenka – cit „já“, které říkáme ego, nemá vlastní neodvislou existenci; vyvěrá z hledaného základu. Proto
jakmile se na ni soustředíme – ztrácí svůj osobní charakter a rozplyne se do svého pramene, do neosobnosti.

Ego to přirozeně kvalifikuje jako svou ztrátu a snaží se z této situace uniknout nejrůznějšími zákruty charakteru a
zvyklostí. Zde je nezbytné použít nejvyšší inteligence a schopnosti rozlišování, protože současně s pocitem zániku ega, který není vždy příjemný, vzniká v nás nový, neznámý, blahý pocit – osvobozování, rozplývání se do toho, co jedině jest, do pravé vnitřní skutečnosti.

A právě k tomu se inteligence musí co nejúžeji přiklonit a tomuto neosobnímu bytí se podrobit.

Opakuji! Je to soustředění bez objektu – jen na subjekt.

V této vysoké fázi cvičení musí proto žák vyloučit jakoukoli osobní činnost, jakékoli osobní chtění, i chtění vlastní spásy, prostě jakékoli osobní úsilí. Proto ta oddanost s láskou k hledanému cíli u křesťanů a hinduistů a proto to altruistické zaměření na spásu druhých u buddhistů.

A ještě něco můžeme v této vysoké úrovni udělat, něco, co nám rychle pomůže od ega – předat svou snahu svatému principu, který je hledán.

Dovolit, aby božské bytí samo zasáhlo, jako by mělo samo sebe hledat a nalézt. Tak vysoká je to pasivita, ovšem pasivita dynamická, přímo nabitá neosobní existencí, bytím! Bytím bez přívlastku. „Jsem, který jsem!“ To je ono.

Zde končí osobní snahy žáka, byly by naopak překážkou. A přece jsou nějakým způsobem nutné. Zase o jeden paradox víc.

Úkolem žáka je totiž střežit myšlenky, nedovolit, aby k nim došlo – včetně myšlenky o Poznání, o Pravdě, o Bohu a včetně myšlenek duchovního úsilí a snahy po Poznání.

Jak je to subtilní! Jak jen vysvětlit ono dělání „nicnedělání“?

Snad nejlépe oním Eckhartovým „nic nemít, nic nechtít, ničím nebýt a nakonec i nic nevědět“. Jen setrvat v podstatě bytí jakožto ono samo.

V nirváně.

Kdyby jen člověk mohl a dovedl nerušeně po delší dobu setrvat v odevzdané, láskyplné nepohnutelnosti, jíž původně zaujal! Zcela jistě by bylo rychle dosaženo konečného cíle. Jenomže člověk se zpočátku brzy unaví střežením a potlačováním myšlenek, které se stále ještě vynořují i při těchto vysokých duchovních pokusech. Důsledkem velké únavy žák propadá liknavosti a ztrácí pozornost k pozornosti, k Já.

Jeho ponoření není pak už stejně hluboké a nerušené, stává se nestejnoměrným. Rovnováha je porušena.
Aby se těmto výkyvům zabránilo, přidává se k tomuto cvičení ještě jedno, tzv. cvičení na udržování duchovní rovnováhy. Říká se mu odborně „pletení bráhmanské šňůry“. Proč se tak jmenuje? Bráhmanská obětní šňůra nesmí být totiž při své výrobě pletena ani příliš pevně, ani příliš volně, ale stejnoměrně. Právě tak při pozorování pozornosti nebo myšlenky-citu „já“ se žák nesmí příliš dlouho napínat, ale postupovat tak, že myšlenky střídavě potlačuje (s výjimkou altruistického soucítění), a když je napětí příliš velké, zase je uvolňuje – znovu s výjimkou altruistického soucítění nebo odevzdanosti, jedině tuto oddanost a soucítění drží trvale.

Tento způsob střídavého napětí a uvolňování se nazývá „uchopování vědomí“ ve stavu „pletení bráhmanské obětní šňůry“.
Zopakujme si to stručně:

1) Odevzdaný neegoistický život.
2) Rozšíření pocitu prázdna v páteři do nekonečna a stažení opět až k nule.
3) Odevzdávání duchovního úsilí pro dobro druhých.
4) Udržování duchovní rovnováhy formou tzv. pletení obětní bráhmanské šňůry.

[Návštěvník]

str. 45

Jóga velkého symbolu není žádnou filosofickou teorií, je to praktická cesta, vedoucí k osvobození podle zkušenosti těch, kdo ji napsali. Proto je tak cenná. Proto má stotisíckrát větší cenu jí porozumět a cvičit ji než ji jenom slyšet nebo číst.