Mysl a srdce

[Návštěvník]

ZKRATKY DUCHOVNÍ CESTY I. Eduard Tomáš

Předneseno 9. června 2001 v pražské Lucerně

„Vážení přátelé, žádný z nás, jak jsme tady, nikdy v životě neopustil své božské bytí, tj. podstatu své existence, a ani ji opustit nemohl, i kdyby nakrásně chtěl. Jeho nevědomost mu však nedovolila, aby si tuto skutečnost plně uvědomil.“

„Chceme-li alespoň trochu pokročit v pochopení tajností absolutna a jeho sil, musíme podstatně zeslabit to, co tomu překáží, tj. naše ztotožňování se s egem, a posílit naše uvědomování si těchto záhadných sil.

Ego nesmí být vedoucím činitelem na naší duchovní cestě jako dosud, ale právě naopak. Musí se plně odevzdat Nadjá.“

„Je svatou odvěkou pravdou, že ve své nejvnitřnější přirozenosti nejsme od Boha odděleni, ale přímo v něm neoddělitelně zakotveni.“

„Tím, co nás poutá, je iluze ega. Nic jiného než pouhá nesprávná a nepravdivá myšlenka ega, které se spojilo s tělem a které brání člověku opět přímo pohlédnout k pravdě, i když – ačkoli o tom ani neví – ji nikdy neopustil.“

„Proč nemůžeme ego hned teď eliminovat, respektive zrušit? Především proto, že nese při sobě jistý prvek nesmrtelnosti, neboť pochází z Nadjá.“

Lze však přesunout svou identifikaci z ega a těla na Nadjá. Z hlavy do Srdce!

„Já jsem se o to pokusil a rada se osvědčila. Obrátil jsem pozornost z hlavy do duchovního srdce (to je v pravé části hrudi, kam mimoděk ukážete prstem, když řeknete „já“), odložil jsem ztotožňování se s egem, které sídlí hlavně v hlavě, a začal jsem považovat své pravé Jáství čili Nadjá za Boha. Ono je přímou a živou emanací Boha, jak už jsem řekl. A ztotožnil jsem se s ním.

Začalo mě to hřát kolem Srdce jako v malých kamnech nebo jako když vám na pravou stranu hrudi svítí intenzivní paprsek letního slunce. Bylo to nesmírně příjemné, lahodně hřejivé a mně se zdálo, že se mi náhle v Srdci i kolem něho podivuhodně vyjasnilo. Stal jsem se Duchem, nekonečným duchem, i když jsem o svém těle stále věděl a vím.“

„Můžeme ve svém běžném myšlení, ve svých denních reakcích na události a svět přesunout svou identifikaci, tj. ztotožňování, z ega na Nadjá. My jsme se do tohoto neuspokojivého stavu vmysleli, a tak se z něho můžeme správným myšlením a ponořením se do nitra opět vymanit.

Nyní si to tedy provedeme, přátelé.

Přesuňme svou identifikační pozornost z hlavy do duchovního srdce, stáhněme ji dolů, do středu prsou, maličko doprava a připomeňme si, že tam někde sídlí přítomnost Boží, tj. Nadjá – a držme se tam po celou dobu. Vyciťujme Nadjá. Ne ego, ale bytí. To jsme my. To bude teď naším duchovním cvičením.

Neustálým připomínám si totiž, čím skutečně jsme – Nadjá, zde, nyní právě v tomto okamžiku -, se v hlubině Srdce osvobozujeme. „Proč čekat na to, co již je.“ říká Brunton. Touto zkratkou činí člověk sám sebe objektem hledání. „

„Pamatujme si tedy, že tato pravda musí proniknout naše myšlení, naše cítění, naši víru i naši činnost, neboť – jsme-li božskými a bezčasými bytostmi již nyní, pak jsme jimi byli vždy.“

Jak se můžeme vyvíjet my, když jsme již nezávislými, dokonalými bytostmi? Nezdá se pravděpodobnějším, že něco cizího nás obrostlo, že zakrylo vznešenější vědomí a že prací času není nás povznést, ale osvobodit? Že nepátráme po vznešenějším stavu, ale po původním stavu, po obnovení naší někdejší velikosti?

Ano, je to tak.

To, co potřebujeme, není růst, nýbrž vědět!

Evoluce nám nemůže pomoci, ale poznání sebe ano. To znamená: přesunout identifikační pozornost z hlavy do ticha našeho duchovního srdce, případně až do bezčasovosti a stále a stále si připomínat, čím skutečně jsme zde, nyní, právě v tomto okamžiku a v každém okamžiku. Tím se osvobodíme, tím pronikneme až do ticha našeho vlastního ústředního bytí. Ponořme se až do ticha za myslí.

Každý člověk je v tichu ústředního bytí za myšlenkami stále, ať to ví nebo neví, nikdy je neopustil a ani je opustit nemůže.

Čím více člověk chápe fakt, že svaté Nadjá je přítomno v jeho mysli právě v tomto okamžiku, a upírá na něj pozornost, tím je schopnější pociťovat velký klid, který následuje za touto jeho realizací, tím se jeho myšlenky automaticky ztišují. „

„Vnější zkušenosti jsou všechny v čase, a tudíž jsou odsouzeny k zániku, ale člověk, tj. čisté vědomí za ním, za vědomím ega, je mimo čas, a proto je nesmrtelný.

Božská přítomnost je už zde, proto je tu také její sílá. Člověk z ní může mít užitek prostřednictvím milosti.“

„To, co nikdy nebylo ztraceno, nemůže být nikdy nalezeno.“

Člověk by měl místo hledání Nadjá, jakožto něčeho nahoře, za ním nebo odděleného od něho, by měl zcela zastavit hledání a poznat „já jsem“ jako „Já jsem“ hluboko v Srdci.

Proveďte to v Srdci! Hned!

Mnohým z vás se do tohoto cvičení stále ještě pletlo ego. Protože pro hledající ego je nemožné stát se Nadjá, musí hledající pochopit, že on je Nadjá, to je ta identifikace, a přestat přemýšlet v egoistických termínech o postupu na stezce nebo o dosahování cíle. On není tělem ani smysly, on je Nadjá.

Proto to, co hledáme, nám již patří. Protože Nadjá je zde vždy a nyní, neexistuje ve skutečnosti žádné hledání, které má být sledováno, žádná stezka k putování a žádný cíl k dosažení.

Trpíme klamem, že musíme postupovat centimetr za centimetrem celou dlouhou cestu do království nebeského. Udiveně a skepticky zíráme, když nám mudrc řekne, že jsme již v něm.

Zde skutečně není nic k dosažení, pouze něco, co má být přijato, fakt naší božské podstaty, ne tělo, ale Nadjá, emanace skutečného, nekonečného Boha.

Člověk na dlouhé cestě, který se pohoršuje nad svými hříchy a je spokojen se svými ctnostmi, musí být vystřídán člověkem na krátké stezce, který se příliš nezabývá ani jedním, ani druhým. Proč?
Protože oboje jsou to aspekty ega, a on se nyní snaží plně pochopit a uctívat Nadjá, ne ego.

Jak při meditačním cvičení, tak v praktickém životě se moudrý člověk odvrací od osobního ega, otevírá oči a poznává přítomnost Nadjá jako sebe sama, nebo aspoň jako svého vždy přítomného strážného anděla. S tímto aktem zření přijímá též jeho milost. Ctnosti do jeho rukou padají pak jedna po druhé, stejně nenuceně jako zralé plody. Tento postup řadou postojů vede nakonec k něčemu, co všechny postoje překračuje – posunu vědomí od ega k Nadjá. To je ta identifikace. Potřebujete tedy jít přímo ke zdroji, k božské milosti, do ticha za mysl, abyste zpřetrhali svůj mentální svazek s egem a započali radostné spoléhání se na Nadjá. To je ten správný postoj, pokud chceme vůbec nějaký mít.

Musíme se oprostit od všeho egoistického duchovního snažení přenesením pozornosti k tomu, co je hluboko za egem. Musíme myslet jen na Nadjá, na jeho přirozenost a přívlastky, na jeho tiché projevy a emanaci jako znamení přítomnosti, na jeho skutečnost a na jeho věčnost.

Krátká stezka vám nabízí nejrychlejší cestu k požehání duchovní radosti, pravdy a síly. A protože tyto věci jsou přítomny v Nadjá a protože Nadjá je přítomno v nás všech, každý z nás, i když je tu třeba poprvé, může uplatňovat nárok přímým prohlášením o své pravé identitě.

Nedbejte všech opačných idejí, o kterých nás zevní svět přesvědčuje, pohrdejte emocemi a žádostmi ega a „modlete se bez ustání“ k tomuto zdroji.

Co to znamená?

To znamená, že na něj v nitru trvale udržujeme soustředěnou pozornost hluboko v duchovním srdci, dokud nepocítíme jeho osvobozující vlastnosti a nerozšíříme se do jeho zářivé nádhery. Nejste tělo, nejste mysl, vy jste Nadjá! Čiré Jáství! Duch!

„Svědomité provádění krátké cesty a cvičení, které poskytují stálou bdělost a postoj Svědka, může přinést realizaci ve velmi krátké době (během jednoho týdne až sedmi let, píše Dr. Brunton). Nisargadatta Mahárádž uvádí, že sedával takto s myslí upřenou na čisté „Jsem“ či „bytí“, Jáství po celé hodiny. „Brzy se radost, mír a všeobjímající láska staly mým normálním stavem,“ píše. „V něm zmizelo vše – já sám, můj guru, můj život, svět kolem mne. Jen mír zůstal, mír a bezedné mlčení.“ Nisargadatta píše, že takto realizoval během tří let.

Žádá se od vás obrat. a prohloubení ve vašem duchovním životě.

Až dosud jste řídili své duchovní věci, duchovní konání a snažení, vlastně celý svůj duchovní pokrok pouze vlastním „já“, to znamená egem. Dělali jste, co jste sami chtěli, co jste uznali za dobré.

Od nynějška tomu musí být jinak.

Přál bych si, přátelé, mohu-li vyslovit poslední přání, abyste opustili své dosavadní egocentrické snažení a namísto toho se otevřeli a podřídili se vyšší síle ve vás, ve vašem nitru, jejím příkazům, jejím ustanovením a jejím tichým našeptáváním. Tím, že nyní začínáte obracet svou pozornost z hlavy do Srdce, neutralizujete ego. Vzhlížejte proto už pouze k onomu jedinému a vyššímu Jáství hluboko ve vašem duchovním srdci, k Nadjá a bděte nad tím trvale.

Když přesunete střed vašeho zájmu dokonce od ega až k tichu, do bezčasovosti, váš život se počne zařizovat sám. Pak se události seběhnou, aniž byste sami zasahovali.

Hrubé a agresivní ego musí nakonec zmizet, podrobit se nebo rozplynout. Ego a univerzální Jáství nikdy nemohou vedle sebe existovat a nikdy nebude existovat vztah mezi nimi. To, abyste nezabloudili v marné snaze zachovat si ego až do konce cesty.

Jak může být Bůh pochopen?

Učitel říká: „Buďte bez starosti, člověk není opuštěn ve své smrtelnosti ani zcela ponechán ve své konečnosti. Tajemné Božství totiž poskytuje svědka své svaté existence – zástupce, který vydává svědectví o jeho tajné vládě. A tento svědek a zástupce může být nalezen, neboť dlí nepomíjející v samém středu člověka.

I řekl jsem si: „Átmana čili Nadjá čili Ducha svatého nemůžeme vidět očima, protože to je naše vlastní pozorující Jáství, ale můžeme se jím vědomě stát, tj. stát se jeho vlastním světlem, jeho vlastním jemně vibrujícím životem.“

Přesunul jsem pozornost z hlavy hluboko do duchovního srdce. To byl začátek. Poprosil jsem velmi hluboce a stáhnul vědomí až do ticha.

„Co vám mám, přátelé, povídat? Od té doby to žiji, od té doby si to uvědomuji nebo se o to vážně snažím a někdy jsem si dokonce sebe vědom, i když tělo spí. Je v tom radost, moudrost a také štěstí a mír. To všechno najednou je nyní často zjevně ve mně jako boží emanace, boží bytí, boží záření. Ve stále žijícím nekonečném Nadjá, které je trvalé a nikdy, nikdy se nemění. To jsem já. S láskou, obdivem a úctou chtěl bych tak zůstat na věky věků.“

Poproste Nadjá čili Ducha svatého ve svém duchovním srdci, aby se vám nejen zjevil, ale aby byl místo ega trvale vámi samotnými.

Proveďte to třeba hned. Někdy to jde hned…

Tak, a teď jste ve svém Srdci a záříte jím na všechny světové strany nahoru i dolů. Vy jste Nadjá! Ne tělo, ne ego. Za egem, v hlubokém tichu jste nekonečný, božský Svatý duch. Žijte jím trvale! A buďte šťastni! Děti moje…

SUBHAM ASTU SARVADŽAGATAM!

Šťastny ať jsou všechny bytosti!

ÓM

[Návštěvník]

ZKRATKY DUCHOVNÍ CESTY II.

Předneseno 6.října 2001 v pražské Lucerně

Co je to Nadjá?

Je to stav ryzí inteligence bez intelektuálního procesu, uplatňuje s bez přemýšlení. Je to něco, čím se člověk musí stát. Ono vlastní nás, nikoli my je.

Nadjá je nepředstavitelné, nemá žádný tvar, ani pohyb či zvuk.

Poznat Nadjá můžeme jedině tím, že jím budeme, nikoli uvažováním o něm. Ono je za myšlenkami, neboť ono samo je myšlenkou čisté mysli. Abychom je poznali, musíme se s ním ztotožnit. Proto musíme změnit svou identifikaci z ega na Nadjá.

Další možností, jak poznat Nadjá, je systém cvičení „Svědka“ čili pozorovatele.

Cvičení spočívá v tom, že žák psychicky rozdělí svou bytost na dvě části – na část pozorující a část pozorovanou. Pozorovatel je klidný, vyčkávající a citově vzdálený.

Aspirant opouští normální situaci, do které byl zapleten a stává se tichým pozorovatelem neboli Svědkem. Pozoruje všechny zúčastněné, sebe nevyjímaje, s klidnou nezaujatostí. Při tomto pozorování mu jeho vlastní osobnost připadá jako „někdo druhý“. Tím, že se odmítá ztotožňovat s okolím, zůstává divákem a chrání se citového zapojení a uchovává si tak vládu nad sebou.

Začínáme tím, že pozorovateli, tedy sobě, nabídneme své vlastní ego jako objekt k pozorování. To nebude zpočátku příliš úspěšné, protože v elementu pozorování je také ještě zapletena část našeho ega. Toho si nebudeme všímat a brzy v praxi dojdeme k jisté nestrannosti a nevšímavosti této nedůležité části ega.

Nadjá čili pozorovatel jakožto emanace boží svou svatou přítomností vzbuzuje v člověku posvátné vibrace, tj. rozechvění, a to mu pomáhá zdárně pokračovat.

Mentální představy odmítá žák myšlenkou „to je také jako sen“.

Nastává další stahování do nitra a proces myšlenek je zastaven ideou „nejsem tato mysl“. Pak se žák ponoří do ticha.

„Je-li žák hluboko ponořen do ticha, což se stane po chvíli, může se mu například zdát, že na sebe pohlíží z výšky a že vidí své osobní ego jako úplně bezvýznamnou věc, kterou ono také skutečně je. Lidi a místa, které jako svědek registruje, mu připadají jako sen a jak se při tom uvolňuje, cítí se šťastným. A zatímco tělo a intelekt vykonávají svou práci, jak Nadjá, tak i vědomí, Svědek, zůstávají uvolněné a bez tísně jako téměř apatický pozorovatel.

Ačkoli původně vyciťoval, že Nadjá sídlí v jeho duchovním srdci, nyní paradoxně shledává, že on sám je Nadjá.

Tím člověk odhalí své Jáství, svou pravou individualitu. Duše je s ním zde a nyní – nikoli v nějakém vzdáleném světě nebo čase, někdy až tělo zanikne, a je proto pro žáka velkou radostí si to nyní plně uvědomit.

Nadjá se pro člověka může stát velmi skutečným, když člověk pociťuje jeho věčnou přítomnost ve všech svých zkušenostech, když se probudí k jeho věčnému nyní.

Nadjá není ani chladným metafyzickým pojmeme, ani přechodnou vlnou emocí. Je to přítomnost, vznešená, posvátná, blahodárná, která uchvátí naše srdce, myšlení i tělo svou vlastní tajemnou mocí, jejímž působením pohlížíme na život ušlechtilejšího stanoviska.

Dr. Paul Brunto říká:

„Jakmile jednou cítíme Nadjá v Srdci jako živoucí přítomnost, ono vyzdvihne vědomí ze sevření oněch částí naší bytosti, kde jsou egoistická přání, osvobodí je z výkyvů nálad a emocí, které se v těchto částech nacházejí. Dává pocit vnitřního uspokojení, které samo sebou je dokonalé a nezávislé na vnějších okolnostech. K tomu, co nám Nadjá má říci, není zapotřebí mnoha slov. Z jeho přítomnosti se dá vycítit pravda, moc i ctnost.

Proto máme hledat ne rozšiřující se, ale prohlubující se Jáství.

Nadjá může přijmou neosobní postoj i k samotnému egu, a to při všech jeho zkušenostech a proměnách. Je tedy každodenně ve svém světě jak hercem, tak i divákem.

Čím více je člověk odpoután od světa a zevních věcí, tím hlubší mír vychází z něho samotného.

Čím hlubším je Svědkem, tím víc je odpoutáván a naopak, čím víc je odpoutáván, tím hlubším je Svědkem. Tímto způsobem nesrovnatelně snadněji řeší všechny vlastní a někdy i cizí problémy.

Jeho život se stává jasnějším, klidnějším, svobodnějším a šťastnějším, jako by na všechno shlížel z nějaké vysoké hory.

Postavení neosobního pozorovatele může mít na cvičícího zvláštní účinky. Když je správně zakotveno v chápání, názoru i praxi, samo toto postavení pozorovatele způsobí přívod neosobní síly pomoci, v jejímž důsledku jsou pozorovatel a pozorované ego se svým tělem a světem absorbovány a pohlceny nerozdělenou myslí, respektive absolutnem. To je mimořádný důsledek tohoto cvičení.

Maharši tvrdí: „Ani na okamžik neztrácejte Já z dohledu,“ radí. Přejdete tak z iluze do skutečnosti.

Realizace se udává jemnou myslí (subtle mind). Je to vlastně stav nad zkušeností, a to stav transcendentální. „Já nejsem tělo, já jsem čistý, ryzí Duch“ – je výsledkem tohoto cvičení. To není konec, protože, jak říká Maharši: „Žák nerealizoval nepřetržitou, věčnou blaženost, jelikož jeho mysl nebyla zcela vyhlazena. Blaženost osvobození v životě je možná jedině pro mysl zaostřenou a uklidněnou dlouhými, opětovnými meditacemi.“

A dále říká:

„Životní problémy vám způsobují starosti, dokud neshledáte, že jakési hlubší Já řídí všechny vaše pohyby uvnitř i zevně. Když toto poznáte, uzříte, že něco jiného tu po celou dobu vykonávalo a že nemáte žádného osobního břemena, které byste nesli.“ „Nadjá je zde připraveno, aby se stalo vámi, jsouc samo pozadím božského pohybu.“

Absolutno jest! Ono fakticky existuje.

(Já- neměla,bych-li oči, viděla bych slunce? Neměla bych-li uši, slyšela bych zpěv ptáků? Nemám-li sedmý smysl, mohu vědět o bohu?)

Žák jako pozorovatel musí zůstat uvolněný a bez tísně, je téměř apatickým pozorovatelem, zatímco jeho tělo a intelekt vykonávají ve světě svou práci a svou přidělenou úlohu.

[Návštěvník]

EDUARD TOMÁŠ:

ZBLOUDILI JSME DALEKO. NYNÍ JE NEJVYŠŠÍ ČAS SE VRÁTIT.

Co ale dělat? Kam se vrátit? Kde je přestupní stanice do lepšího života?
Na to existuje jediný, ale jednoduchý a spolehlivý lék - přestat si vymýšlet další pochybné zábavy a činnosti, přestat se zabývat stále novými „povinnostmi" sloužícími jen k ukrácení chvíle, omezit styky se společností konvenčních přátel a společníků a uzavřít se na chvíli ve své samotě.

Zavrhnout veškerá napětí a usilování o cokoli předmětného, a namísto toho se úplně uvolnit zevně i vnitřně, obrátit pozornost do nitra své bytosti a tam nalézt zdroj duchovního odpočinku.


U samotného pramene lásky, pravdy, míru, štěstí a duchovní blaženosti.


Příčinou naší bídy je pouze a jen ego.


Bída tkví jedině v našich vlastních myšlenkách.


Dostaneme-li se alespoň částečně za ně - za myšlenky a nekonečná přání - při plném vědomí sebe, jsme v míru dokonalého Bytí.
Můžete namítnout: „Ale to je přece jóga!"

Máte pravdu.


Je to snaha člověka o spojení s absolutnem, snaha o zastavení nebo zpomalení myslícího principu, snaha o nalezení nejvyššího dobra, moudrosti a štěstí. Je to světlo jógy v záři meditace.


EDUARD TOMÁŠ
CESTA LÁSKY
BHAKTIJÓGA