Otevři své srdce

Bódhičitta - probuzené srdce

Nový příspěvekod Tara » čtv 06. srp 2015 20:25:21

Jenom srdcem vidíme správně. To podstatné oči nevidí - Antoine de Saint Exupéry

Když mě bylo asi šest, dostala jsem lekci o bódhičittě od staré ženy, která se vyhřívala na slunci. Šla jsem okolo ní a cítila se opuštěná, smutná a zavržená a kopala jsem do všeho, co mi stálo v cestě. Usmála se na mě a řekla: „Děvče, nedovol, aby ti život zatvrdil srdce."

Rovnou jsem tak dostala tu nejpodstatnější radu. Okolnosti nás mohou zatvrdit do vzdoru a strachu, nebo obměkčit, učinit nás laskavějšími, nebo otevřít tomu, čeho se bojíme. Máme na vybranou.

Kdybychom se zeptali Buddhy co je to bódhičitta, asi by nám řekl, že je snazší tomu rozumět, nežli to vysvětlit. A doporučil by nám, abychom sami hledali, co to pro nás znamená a ještě by nás nalákal tím, že je to to jediné, co uzdravuje a co je schopno transformovat i to nejtvrdší srdce a zavilou, vystrašenou mysl.

Čita je v sanskrtu „mysl," ale také „srdce," nebo „postoj". Bódhi znamená „probuzený," osvícený," nebo „zcela otevřený". Někdy nazýváme otevřené srdce a mysl bódhičitty citlivým místem, zranitelným jako otevřená rána. Bódhičitta je částečně naše schopnost milovat. I ti nejkrutější lidé ji mají. I krvelačné šelmy milují svá mláďata. Jak říká Čögyam Trungpa rinpoče: „Každý něco miluje, třeba jenom chleba."

Bódhičitta je také soucit, schopnost vnímat cizí bolest. Kdyby to tak nebylo, nechránili bychom se před cizí bolestí, protože se jí bojíme. Stavíme si okolo sebe ochranné zdi našich názorů, předsudků a strategií, bariéry založené na hlubokém strachu z bolesti. Svými emocemi je ještě posilujeme: zlostí, toužením, lhostejností, žárlivostí, závistí, arogancí a pýchou. Naštěstí pro nás je to měkké místo v nás, naše schopnost milovat a pečovat, trhlinou v našem opevnění. Zcela přirozeně rozrušuje zdi, které si okolo sebe ze strachu stavíme. Naše praxe nás učí tyto trhliny nacházet. Probouzet bódhičittu v okamžicích lásky, vděčnosti, osamělosti i nedostatečnosti.

Podobné bódhičittě je krvácení zlomeného srdce. Někdy z takového zranění vznikne panika a úzkost, jindy zloba, odpor a obviňování. Pod touhle tvrdou skořápkou je ale citlivý a opravdový smutek. Ten nás spojuje se všemi, kteří kdy milovali, a může nás naučit soucitu. Umravnit nás, když jsme arogantní a obměkčit, když jsme hrubí. Probouzí nás, když bychom raději spali a protíná naši lhostejnost. Tahle trvalá bolest srdce je požehnáním, které když ho přijmeme, můžeme sdílet i s ostatními.

Buddha řekl, že nám osvícení není vzdálené. Dokonce, i když jsme na dně, není pro nás nedosažitelné. To je významné prohlášení. I obyčejní lidé jako my, zmatení a se závislostmi všeho druhu, mají mysl osvícení - bódhičittu. Otevřenost a vřelost bódhičitty je ve skutečnosti naší pravou podstatou. Dokonce, i když neuróza zakrývá naši moudrost, když jsme ve zmatcích a beznaději, bódhičitta je jako otevřené nebe. Věčně přítomná a neoslabená ani mraky, které ji mohou dočasně zastínit.

Možná tomu můžete jen těžko uvěřit, je ale pravda, že uprostřed utrpení a nejhorších časů můžeme vyvolat vznešené srdce bódhičitty. Je stále zde, v bolesti, stejně jako v radosti.

Jedna žena mi napsala, že se ocitla na Středním východě, obklopená ječícími lidmi, kteří ji a jejímu příteli hrozili kameny, protože jsou Američani. Samozřejmě se bála, je ale zajímavé co se stalo. Najednou se identifikovala se všemi lidmi v historii, kteří byli opovržlivě nenáviděni. Pochopila co to je, být opovrhován z jakýchkoliv důvodů, etnických, rasových, nebo podle pohlaví. Něco se v ní zlomilo a poznala, jak se cítí milióny utlačovaných lidí a uviděla to v nové perspektivě. Dokonce pocítila lidství, které ji spojuje i s těmi co ji nenávidí. Tenhle pocit hluboké sounáležitosti ke stejné rodině, to je bódhičitta.

Bódhičitta má dvě úrovně. Zaprvé je to absolutní, nepodmíněná bódhičitta, čerstvá zkušenost okamžiku, bez představ, názorů a postojů. Je to něco tak úžasně dobrého, že nejsme schopni to ani obsáhnout. Jako když víte na té nejvnitřnější úrovni, že nemáte co ztratit. Pak je tady relativní bódhičitta, naše schopnost mít srdce a mysl otevřené bolesti a neuzavírat se před ní.

Ti, kteří se cvičí v probouzení absolutní a relativní bódhičitty jsou bódhisattvové, bojovníci. Nikoliv bojovníci, kteří zabíjí a ničí, ale bojovníci nenásilí, kteří slyší pláč světa. Jsou to muži a ženy, ochotni cvičit se uprostřed problémů. Znamená to, že tito bódhisattvové vstupují do obtížných situací, aby zmírnili utrpení. Také to znamená, že jsou ochotni utnout své osobní reakce a sebeklamy ve prospěch odkrytí nezastíněné energie bódhičitty. Máme mnoho takových příkladů jako je Matka Tereza, nebo Martin Luther King, kteří poznali, že největší zlo pochází z naší vlastní agresivní mysli. Obětovali svůj život, aby to pomohli pochopit i jiným. A je spousta dalších obyčejných lidí, kteří se učí celý život otevírat své srdce a mysl, a pomáhají ostatním dělat to také tak. I my to můžeme dělat jako oni. Probouzet v sobě odvahu a lásku.

Máme formální i neformální metody k probouzení statečnosti a laskavosti. Máme praxe pro zvyšování schopnosti radovat se, milovat, plakat a uvolňovat kontrolu nad věcmi. Učí nás neuhýbat před nejistotou. A jiné nám pomáhají zůstat, když bychom se radši uzavřeli.

Ať jsme kdekoliv, můžeme být bojovníky. Praxe meditace, milující laskavosti, soucitu, radosti a vyrovnanosti jsou našimi zbraněmi. Můžeme jimi odkrýt citlivé místo bódhičitty. Ve smutku i vděčnosti, ve zlobě i strachu. V osamělosti, stejně jako v laskavosti.

Raději bychom praktikovali něco, co není tak nepohodlné. Současně ale chceme být uzdraveni. To nejde dohromady. Bojovník akceptuje to, že nikdy neví, co se stane. Snažíme se z touhy po bezpečí řídit nekontrolovatelné, chceme bezpečí a pohodlí. To ale nikdy nemůžeme zaručit. Nejistotě se nelze vyhnout. Je v každém dobrodružství, je tím co nás leká.

Výcvik v bódhičittě neslibuje žádný happyend. Spíš to „já," které hledá bezpečí a které se chce něčeho podržet, může konečně dospět. Hlavní otázkou bojovníka tedy není jak se vyhnout nejistotě a strachu, ale jak s tím pracovat. Jak nakládat s obtížemi, emocemi a nepředvídatelnými událostmi všedního dne.

Většinou se chováme jako ptáčata, která nechtějí opustit hnízdo. Sice zasmrádá a už dlouho neslouží své funkci, nepřichází nikdo, aby nás nasytil, nikdo nás nechrání ani nezahřívá, stejně ale doufáme, že se naše ptačí matka přece jen objeví.

Mohli bychom si udělat laskavost a konečně vypadnout. Je jasné, že to chce odvahu a pár dobrých rad. Možná se necítíme dost zralí na bódhisattvovský výcvik. Chceme ale dospět a mít přímý vztah k životu, nebo budeme žít a umírat ve strachu?

Všichni můžeme pociťovat rozechvělost, zlomené srdce, bolest a nejistotu. To všechno je znamením bódhičitty v nás. Jack Kornfield říká, že to viděl v Kambodži za vlády Rudých Khmerů. Padesát tisíc lidí se muselo před namířenou hlavní přihlásit ke komunismu a hrozila jim smrt, když budou pokračovat ve svých buddhistických praxích. Navzdory tomu postavili v utečeneckém táboře malý chrám a dvacet tisíc lidí se tam účastnilo obřadu pod otevřeným nebem. Nikdo nepřednášel žádné učení ani modlitby, jednoduše jen recitovali jedno z hlavních Buddhových učení:



Nenávist nelze zastavit nenávistí, ale jen láskou.

Tohle je starý a neměnný zákon.



Tisíce lidí tak recitovali a plakali s vědomím toho, že pravda těchto slov je větší, než jejich utrpení. Bódhičitta má takovou moc. Inspiruje a vede nás v dobrých i zlých časech. Je to jako objevit odvahu a moudrost, kterou jsme ani nevěděli, že máme. Tak jako alchymie mění kovy ve zlato, bódhičitta, pokud dovolíme, transformuje naše slova, činy a myšlenky v prostředky k osvícení a soucitu.



Pema Chödrön: The Places That Scare You: A Guide to Fearlessness in Difficult Times.
Tara
 
Příspěvky: 930
Registrován: stř 20. lis 2013 8:44:22

Re: Bódhičitta - probuzené srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 07. srp 2015 12:47:28

Bódhičitta

Bódhičitta (tib. བྱང་ཆུབ་ཀྱི་སེམས་ byang chub kyi sems, skt. बोधिचित्त bodhicitta , čínsky 菩提心 pudixin, japonsky 菩提心 bodaishin, česky: osvícená mysl, osvícený přístup) je výraz používaný v buddhismu, především pak v buddhismu Velké cesty.


Relativní bódhičitta je altruistický stav mysli opírající se o soucit a lásku ke všem cítícím bytostem a také pomáhání těmto bytostem z kola samsáry až ke konečnému osvícení. Znamená to zdokonalování sebe sama skrze šest osvobozujících činností ku prospěchu všech bytostí. Relativní bódhičitta se dělí na dva typy:
1.Bódhičitta aspirace - chuť dosáhnout dokonalého osvícení ku prospěchu a nejlepší pomoci všem cítícím bytostem.
2.Bódhičitta rozvinutí šesti páramit.

Absolutní bódhičitta je rozpoznání podstaty mysli a z toho vzniklá spontánní aktivita bez úsilí, myšlenek a váhání. Tohoto stavu se dosáhne, pokud zmizí oddělenost mezi prožívajícím, prožívaném a samotném prožívání a tyto tři se stanou neoddělitelným celkem. V některých zdrojích se také pro absolutní bódhičittu používá výraz "absolutní moudrost" (prázdnota, v sans. šúnjatá).


Zřídla rozvoje bódhičitty

Pět činů, které způsobují nastavení mysli k dosažení stavu Buddhy:
Být v blízkosti přátel, kteří neporušili sliby samaja.
Nenásledování špatných myšlenek.
Následovat instrukce svého učitele.
Rozvíjet soucítění.
Vytrvalá praxe.

Dalších pět dodatečných činů:
Nevidět chyby v jiných.
Když je vidíme, nemyslíme o nich zle.
Bez arogance.
Bez žárlivosti k druhým.
Vidět všechny bytosti jako své děti.



Čtyři nezměřitelné vlastnosti bódhičitty (pro nezměřitelné počty bytostí)
Milující dobrota: (aby všechny bytosti dosáhly štěstí a příčiny štěstí).
Soucítění: (aby všechny cítící bytosti byly bez trpění a příčin utrpení).
Společná radost: (aby všechny cítící bytosti nebyly odděleny od pravdivého štěstí, ve kterém není utrpení).
Rovnost: (aby všechny cítící bytosti mohly žít bez lpění na blízkých a nechuti k druhým v překonání o rovnosti všeho, co žije).



Tyto dva aspekty bódhičitty by nikdy neměly být oddělovány. Jsou jako dvě ptačí křídla: k tomu, aby mohl pták létat, jsou nutná obě. Nelze dojít k osvícení ani skrze samotný soucit, ani pouhou realizací moudrosti. Dilgo Khjentse rinpočhe

Srdce učení mahájány je praxe prožívání bódhičitty, osvícené mysli. Bódhičitta v sobě zahrnuje dva aspekty – úsilí ve prospěch nás samých a úsilí ve prospěch druhých. Pokud skutečně provádíme praxi, rozvíjíme bódhičittu, která zahrnuje nás samé rovněž jako i všechny ostatní bytosti.

16. karmapa

http://www.mystika.info/news/bodhicitta-/

Návštěvník
 

Re: Bódhičitta - probuzené srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 18. lis 2015 7:17:44

Bódhičitta, tato hluboká něha vůči životu, se v nás probouzí tehdy, když se přestaneme schovávat před zranitelností své situace, před základní křehkostí existence. Jak řekl šestnáctý Gjalwa Karmapa: „Všechno to přijměte do sebe. Nechte bolest celého světa vniknout do svého srdce a proměňte ji v soucítění.” V těžkých chvílích je bódhičitta jediným účinným lékem. Když nenacházíme inspiraci a nejraději bychom všechno vzdali, tehdy se uzdravení skrývá v něžnosti, která leží v jádru samotného utrpení. Je to chvíle jako stvořená k tomu, abychom se dotkli ryzího srdce bódhičitty. Uprostřed osamění, uprostřed strachu, uprostřed pocitu, že nám nikdo nerozumí a všichni nás zavrhli, skrytě bije ryzí srdce smutku. Podobně jako drahokam, který může miliony let ležet pohřben v zemi, aniž by ztratil barvu, aniž by utrpěl sebemenší újmu, není naše vznešené srdce nijak ovlivněno vším tím naším zmatkem a povykem. Drahokam může být kdykoli vynesen na světlo a bude zářit, jako by nikdy nebyl zakopán. Se srdcem bódhičitty je to stejné – bez ohledu na to, jak moc jsme se oddali nelásce, sobectví a chamtivosti, nemůžeme o něj přijít. Je přítomné ve všem, co žije, neposkvrněné a neporušené. Myslíme si, že když sami sebe chráníme před utrpením, jsme k sobě laskaví. Ve skutečnosti tím ale jen stupňujeme svůj strach, zatvrzelost a odcizení. Vnímáme sami sebe jako oddělené od všeho ostatního. Tato oddělenost se nám stává vězením, které omezuje naší perspektivu na osobní strachy a naděje a naši lásku a péči na pár našich blízkých. Je to paradoxní, ale připravujeme si utrpení právě tím, že se snažíme chránit se před nepohodlím. Když se však neuzavřeme a připustíme, aby cosi v našem srdci povolilo, objevíme sounáležitost se všemi bytostmi.

Pema Čhódron
Návštěvník
 

Otevři své srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 17. led 2016 13:42:46

Návštěvník
 

Re: Otevři své srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 17. led 2016 13:44:27

Tarthang Tulku:

Jak otevřít své srdce


Jakmile se jednou naše srdce otevře, celá existence se nám bude zdát přirozeně krásná a harmonická.


Základní nauka duchovní cesty se rodí uvnitř našeho srdce. Když se srdce stane učitelem a dodá nám jistotu, pak naše duchovní potrava začne plynule proudit srdečním centrem, a osvobodí tak i vnitřní potenciál léčivé energie. Od toho okamžiku se jakékoliv zábavy a příjemné vjemy ve srovnání s tím začnou podobat pouhým bludičkám v bažinách. Je tedy nesmírně důležité, abychom se konečně dotkli hlubin svého srdce a začali naslouchat vnitřnímu tichu.

Většinou ale své myšlenky a pocity poznáváme i studiem v meditaci pouze povrchně. Neakceptujeme se takoví, jací jsme, ale trávíme svůj život sněním a ulpíváním na vnějších požitcích. Tyto fantazie nás přímo hypnotizují, a tím zároveň zabraňují, abychom se dotkli těch nejniternějších pocitů, skrytých pod vrstvami zklamání z nesplněných očekávání. Fantazírování tak odděluje mysl od těla.

Pokud je srdce uzavřeno, život se zdá prázdný. Čteme knihy, ptáme se na názory přátel či blízkých, hledáme útěchu v materiálních hodnotách, ale stále cítíme úzkost, nespokojenost a nenaplnění. Zábavy nás brzy nudí a my nenalézáme nic krásného, co by nás posléze stejně nezklamalo. I ta láska je prchavá záležitost, takže se zdá, že vůbec nic nemá význam ani smysl. Jednoduše se opět potácíme v problémech a zase hledáme jakousi metodu, techniku či způsob, jež by uvolnily naše napětí a tlak, které jsme si vytvořili svou vlastní nejistotou a strachem. Nakonec si třeba potají i zapláčeme.

Na dně oceánu lze nalézt kameny, jež voda omývá už tisíciletí, ale přesto jsou uvnitř suché. Podobně se my můžeme snažit sami sebe pochopit, ponořit se do studia různých idejí a filosofií, avšak pokud máme srdce uzavřené a studené jako kámen, pak se nás jejich pravý smysl ani nedotkne. Pokud neumíme být otevření, pak nikdo, ani ten největší učitel, nás nedokáže oslovit, ať jsme kdekoliv a děláme cokoliv.

I když jsme už dospělí, v každém stejně ještě zůstává kus dítěte. A toto dítě chce růst, tančit a vyzrát, ale chybí mu správná výživa. Zná totiž pouze jediný způsob, jakým si chce získat uspokojení, a to ten, že se neustále něčeho dožaduje a na něčem ulpívá. Ego stojí v pozadí každého jednání, neustále něco řídí, něčím nebo někým manipuluje anebo se něčeho snaží zmocnit.

Někdy pociťujeme ve své nespokojenosti úlevu, ale vzpomínky brzy vytvoří opět nové ulpívání. Snažíme se opakovat své minulé zkušenosti a hledáme stále nové způsoby, jak potěšit nebo uspokojit sebe či jiné. A přesto je náš život z velké části zoufalý a frustrující. Ačkoliv všichni toužíme po štěstí, jen málokdo ve zdánlivě nekonečném kolotoči očekávání a následných zklamání svého cíle dosáhne. Tento bludný kruh lze však ukončit. Jakmile se vzdáme lpění a žádostivosti, otevře se před námi možnost duchovního růstu a my můžeme najít opravdové štěstí. Pomysleme například na včely, které se živí nektarem květů, a přesto na květech nijak neulpívají.

Existuje tedy způsob bytí, v němž ego není. Můžeme přece pouze být, zapomenout na ego, odhodit je a úplně se uvolnit. Nepotřebujeme neustále myslet na to, co je "moje" a co "tvoje", na ztrátu či zisk. Pouze v sobě nechme rozpínat relaxující pocit klidu a radosti. Pak se začne rozšiřovat i naše bdělé vědomí -- vědomí osvobozené od ega, očekávání, posuzování a ztotožňování. Když se to naučíme, skutečný růst může začít.

Jakmile jednou vědomě rozpoznáme, že očekávání vede pouze ke zklamání a frustracím, pak nás neustálé ulpívání již nepoutá a my jsme konečně s to otevřít se vůči svým zkušenostem, protože uspokojení lze najít v čemkoliv. Například i obyčejná procházka nás může více rozradostnit než nějaká rafinovaná zábava. Dokud ale neotevřeme své srdce, nacházíme jen málo inspirace, vnitřního světla a vřelosti, jež by nám byly oporou, neboť si svým egoismem neustále podkopáváme půdu pod nohama. Nikdo kromě nás samých nám v podstatě nemůže pomoci, pokud my sami neuděláme první krok, nezaposloucháme se do svého vnitřního hlasu, nepovzbudíme se a nedodáme si sebejistoty tím, že vlastní srdce přijmeme jako své útočiště.

Začněte tedy tím, že se zaposloucháte do svého srdce, do svých pocitů a myšlenek, do svého vnitřního dialogu. Věnujte velkou pozornost všemu, co se ve vás odehrává. Nejdříve se samozřejmě budete příliš posuzovat a svou bezprostřední zkušenost odmítat pro nelibost, jež se ve vás díky tomu často objeví vůči sobě i druhým. Nebo se budete cítit otupěle a ztrnule, budete mít sevřené srdce nebo nebudete cítit vůbec nic. Proto velmi obratně, opatrně a s citem naslouchejte svým pocitům. To je velmi důležité. Naslouchejte svému srdci, doslova naslouchejte jeho tlukotu. Obyčejně si ani nejsme vědomi, jak rychle nebo pomalu naše srdce tepe. Nerozptylujte se myšlenkami a koncepty, naslouchejte jen svému vnitřnímu hlasu a najednou se budete cítit daleko volněji a radostněji.

Když nasloucháte velmi pozorně, můžete někdy dokonce zaslechnout něco i uprostřed ticha. Není to ovšem ten zvuk proudění vnitřní energie, který vnímáte, když tělo prochází přirozeným procesem uvolňujícího se napětí, nýbrž k vám hovoří vaše myšlenky. Jestliže jsou vaše smysly skutečně klidné a tiché a jste-li opravdu uvolnění i soustředění, pak můžete v sobě zaslechnout různé tóny. Někdy vysoké a pronikavé, jindy hluboké, to závisí jen na vaší individuální zkušenosti. Ve skutečnosti existuje deset různých tónů a každý z nich má svou specifickou vibraci. K tomu, abyste je ale mohli rozeznat, si musíte nejprve prohloubit soustředění a bdělost do takové míry, až budete naprosto pozorní a zcela se otevřete.

Je však důležité se o takovou zkušenost nijak nesnažit. Proto je třeba se uvolnit, vyhnout se roztěkanosti a neztrácet bdělé vědomí. Někdy se stává, že po delší meditaci, když už jste velmi klidní a pozorní, můžete v těle zaslechnout krásnou a jemnou hudbu, jakousi tichou hudbu mezi myšlenkami. Díky meditaci a své citlivosti se tuto hudbu naučíte vnímat.

Dokud nejsme schopni naslouchat uvnitř svému vyššímu jáství, musíme se naučit přijímat sami sebe a mít se rádi. Časem se naše srdeční centrum přirozeně samo otevře; a toto je začátek cesty otevřenosti, soucítění a našeho závazku. Jakmile jsou naše tělesná centra otevřena, je snadné poznat určité mentální a fyzické znaky nebo energie, jež mají vliv jak na emoce, tak na nervový systém. Pak doslova cítíme, jak je naše srdce otevřené a jak dobře s ním komunikujeme.

Jakmile se jednou naše srdce otevře, celá existence se nám bude zdát přirozeně krásná a v harmonii. To není nějaká další fantazie -- skutečně je možné tento pocit mít, a právě to je jádrem duchovní nauky. Samo srdce nám odhalí všechno poznání. Proč srdce, a ne mysl? Protože ego kontroluje hlavu, a srdce je proto daleko otevřenější a svobodnější.

Jakmile se srdce jednou otevře, žádný problém již není natolik velký, aby se nemohl vyřešit. Můžeme ztratit majetek, přátele i celou rodinu, ocitneme se sami a nebudeme mít nikoho, kdo by nás podpořil nebo vedl, a přesto najdeme oporu ve svých nejvnitřnějších pocitech, v tichém nitru. Tím, že použijeme vnitřních zdrojů, jsme schopni se snadněji vyrovnat s komplikovanými emočními a intelektuálními situacemi, protože se již nenecháme zaplést do žádného problému. I kdybychom dokonce měli čelit smrti, budeme pokojní, klidní a vyrovnaní.

Potřebujeme tedy jen povzbudit v sobě vřelé a pozitivní pocity. Tato vřelost není žádná povrchní ani sentimentální emoce, která by nás mohla vyvést z rovnováhy a která často podporuje paniku namísto klidu. Je to ve skutečnosti ryzí, nefalšovaná otevřenost, kterou cítíme jako hlubokou vřelost ve svém srdci, neboť srdce se již stalo naším útočištěm a pravým domovem.

A právě zde, v centru srdce, se naše přirozená podstata plně rozvíjí. Když se srdce otevře, všechny bloky zmizí a duch intuice prodchne tělo, a celé naše bytí se tím oživí. O tomto "duchu" se někdy hovoří jako o esenci lidské energie nebo jako o podstatě pravdy. Ale ať jej nazveme jakkoliv, dokud mu neumožníme, aby pronikl celým naším bytím, pak tělo může být aktivní, ale srdce zůstane uzavřené, a my tak zůstáváme sami sobě cizí.

Jsme-li schopni spojit mysl se srdcem a jednání s intuicí, pak náš život získá opravdový smysl. Problémy s emocemi se automaticky zmírní a my v sobě najdeme inspiraci, vhled, motivaci i sílu ke změně. Přirozeným způsobem začneme sami sebe obohacovat vlastní vnitřní energií, nově se motivovat a nabývat sebejistoty. Pohlédněme tedy do svého srdce a snažme se vidět, co se v něm děje. Toto je klíčová příprava k tomu, abychom v životě poznali pravdu.
Návštěvník
 

Re: Otevři své srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 25. led 2016 14:07:16

9. Co je vlastně Srdce?
Posvátné texty jej popisují slovy:
Uprostřed prsou, v hrudníku a nad břichem se nachází šest orgánů různých barev (nejedná se
o čakry – pozn. v textu knihy). Jeden z nich, podobající se poupěti lotosu a umístěný na dva
prsty vpravo od středu hrudi, je Srdcem. Poupě směřuje dolů a uvnitř je drobounký vstupní
otvor, jež je místem neproniknutelné temnoty (nevědomosti), plným tužeb. Veškerý nervový
systém (nádí) je na něm závislý. Je to sídlo životních sil, mysli a světla (vědomí).
Samotné Srdce (hridajam), ačkoli je takto popisováno, znamená pravé Já (Self, átman).
Třebaže je označováno termíny jako bytí, vědomí, blaženost, věčnost a neomezenost (sat,
čit, ánanda, nitja, púrna) neobsahuje žádné rozdělení ve smyslu vnější a vnitřní, či nahoře
a dole. Tento stav, ve kterém všechny myšlenky docházejí svého konce, se nazývá Self. Když
je tento stav dosažen – takový, jaký je – odpadají tím všechny dohady o tom, zda je Srdce
umístěno v těle či mimo něj.
Návštěvník
 

Re: Otevři své srdce

Nový příspěvekod Saruman » úte 26. led 2016 11:20:57

Návštěvník píše:Základní nauka duchovní cesty se rodí uvnitř našeho srdce. Když se srdce stane učitelem a dodá nám jistotu, pak naše duchovní potrava začne plynule proudit srdečním centrem, a osvobodí tak i vnitřní potenciál léčivé energie. Od toho okamžiku se jakékoliv zábavy a příjemné vjemy ve srovnání s tím začnou podobat pouhým bludičkám v bažinách. Je tedy nesmírně důležité, abychom se konečně dotkli hlubin svého srdce a začali naslouchat vnitřnímu tichu...

Niekomu vyhovujú takéto prozaické návody. Ja dávam prednosť jednoduchým technickým návodom,
kde sú veci jasne pomenované. Otvoriť svoje srdce pre mňa znamená otvoriť 4. čakru.
Uživatelský avatar
Saruman
 
Příspěvky: 96
Registrován: sob 10. říj 2015 13:59:32

Re: Otevři své srdce

Nový příspěvekod arikiran » úte 26. led 2016 18:14:44

Kdyz se otevre srdce...mohu-li pouzit tohoto rceni...pak je to jemna vnitrni zalezitost, kterou nemusim jasne vnimat...ale poznam to!
Podle ceho?
Zmeni se me mysleni...coz je bomba!
Zmeni se me telo...DNA pocinaje....
A zmeni se muj svet...
Jak?
Samozrejme k lepsimu!
Zadne schizo-vymysly, ale konkretni hmatatelne veci
Jo, ukoly zustanou, ale uz na ne nejsi sam!
SRDCE JE S TEBOU...a srdce je mobil na Boha
a s Nim vydrzis,
i kdyz pridou zkousky a kanadske zertiky
Pokusitelu
Pootevrit trochu vic srdce je doporucenihodne
Trosku se otevres ty
A trosku se otevre Srdce
Jaxe to dela?
Vitas, Milujes a Oteviras se
kdejake kravine...jax to hodnotil jeste pred chvili
Ale ted to vidis jako darek od Mistra
...x...
...děkuji.em...
Uživatelský avatar
arikiran
 
Příspěvky: 857
Registrován: pát 22. led 2016 11:05:50

Re: Otevři své srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 27. led 2016 19:03:33

♥♥♥ ČLOVĚČE,


VSTUP DO MÉHO SRDCE VE SVÉM NITRU.
NENÍ MÍSTA, NENÍ STAVU VĚTŠÍ LÁSKY, KRÁSY A RADOSTI!

HLEDÁŠ CESTU ZA MNOU A CÍTÍŠ SE SÁM
A PŘESTO JSEM V TOBĚ A JSEM TEBOU.

NENÍ SAMOTA, NENÍ SMUTEK, NENÍ BOLEST, KDE "JÁ JSEM"
HLEDÁTE MĚ, VYDÁVÁTE SE PO CESTÁCH ZA MNOU.

NIKAM NECHOĎTE, NIKDE MĚ NEHLEDEJTE.
JSEM VODOU VAŠÍ VLASTNÍ STUDNY.
JSEM PRAMENEM Z NĚHOŽ TRYSKÁ VODA VAŠEHO VLASTNÍHO SRDCE.
JSEM MLÉKEM Z NĚHOŽ ŽIJETE.

NENÍ MEZI NÁMI VZDÁLENOST.
JSEM JEDNO S VÁMI . JSEM ŽIVOTEM VAŠÍM.
MÁM SRDCE STÁLE OTEVŘENÉ A RUCE LÁSKY VZTAŽENÉ K OBJETÍ.

NEVYDÁVEJTE SE NA CESTU OD JEDNOHO KE DRUHÉMU.
BUDETE ZNAVENI, PROTOŽE ČLOVĚK ZE SVÉ LIDSKÉ PODSTATY,
BYŤ JEHO LIDSKÁ LÁSKA BYLA VELIKÁ, NEMŮŽE NAPLNIT VAŠE NITRO.

TO JE MŮJ CHRÁM - DŮM OTCE MÉHO,
KAM SE NAVRACÍ "SYN" Z MARNÝCH CEST,
ABY POZNAL, ŽE TO, CO HLEDAL, NALEZL TAM,
ODKUD ODEŠEL.

...DÁM TI PROŽÍT JEDNOTU SE MNOU.
VRAŤ SE DO MÉHO SRDCE, KTERÉ JE TVÝM VLASTNÍM.
DARUJ MNĚ SÁM SEBE PRO DRUHÉ.
BUDEŠ ROZDÁVAT A NEBUDE UBÝVAT.

VYPRÁZDNÍŠ VŠAK DŽBÁN SVÉHO EGA.
AŽ BUDE PRÁZDNÝ, NAPLNÍM JEJ PO OKRAJ SÁM SEBOU, A BUDEŠ MOCI TĚŠIT A NAPÁJET OSTATNÍ.

UKÁŽEŠ JIM SÁM NA SOBĚ ZDROJ UZDRAVENÍ A RADOSTI.
STANEŠ SE UZDRAVENÍM A RADOSTÍ PRO SVÉ BLIŽNÍ.

JSEM S TEBOU PO VŠECHNY DNY DO PŘEMĚNY TMY VE SVĚTLO BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ.

MILOVAL JSEM TĚ DŘÍV, NEŽ JSI SE NARODIL,

DŘÍV, NEŽ SE ZRODILA HMOTA.

MILUJI TĚ A NEPŘESTANU MILOVAT...

JSEM ONLINE

AMEN ♥♥♥
Návštěvník
 

Re: Bódhičitta - probuzené srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 27. dub 2018 11:29:08

Mudita - radost z radosti


Radostivost
Jan Lípa


Motto: "Nad radost nic v světě není,
budiž zdráva radosti,
vstupujeme opojeni
ve Tvé krásné království."
Beethowen, 9. Symfonie - Óda na radost


Bezpříčinná radostivost byl stav, na který si ze svého dětství vzpomněl Gautama Buddha a který jej přived na Střední cestu, jak popisujeme v textu Vzpomínka na Buddhu. V Čechách pak dokonce na radostivosti založil mistr jedné z českých buddhistických škol celou nauku. Sám jsem se jednou ptal Evžena Štekla: Co kdybych navodil stav radostivosti a udržoval jej stále? Evžen odpověděl pro něj s charakteristickým důvtipem a vtipem: Teď si na to kápnul, dělat totiž můžeš cokoli! Mínil tedy ke cvičení čakramů a bdění. Ale jak je to tedy s onou radostivostí?

O radostivosti mluvil i Ježíš Kristus. Je jen škoda, že se zmínky o ní v Evangeliích prakticky nedochovaly. Výjimkou jsou názvy Evangelií, tedy slovo evangelium jako takové je odvozeno z řeckého euangelion - dobrá, radostná zpráva. Ježíš mluvil o tom, že vše se děje tak, jak má, Vše k větší slávě Boží, všechno je tedy v nejlepším pořádku. Mluvil ale také o překonání prvotního hříchu, jehož zatížení je pouze iluzorní, i tom, že všichni jsme již spaseni. Spása je naší přirozeností a naším normálním stavem. Spása je nám blíže, než bychom si mohli myslet. Je všem dostupná a nikdo z ní není vyčleněn. Je tu stále, je všude, je teď, j právě v onom přítomném okamžiku - v Teď. Přesto si ji v tzv. normálním stavu neuvědomujeme a musíme o ni bojovat. Setřít nános nevědomosti, který ji zakrývá a prozřít. Očistit, vyprázdnit svou mysl, jež je božské podstaty, či buddhovské? Je zajisté více než pozoruhodné, nakolik se Ježíšovo učení blíží vadžrajáně, nakolik je podobné, ba přímo až shodné a ve své době pochopitelně také zcela revoluční.

Je fakt, že s radostí jde všechno lépe, jak se říká. Pochopitelně i meditace či samotné celodenní bdění. Ovšem její úloha vychází ještě z něčeho jiného. Podíváme-li se na popisy vnorů, zjistíme, že první čtyři vnory výborně popisuje Slovo Buddhovo v negativním smyslu tak, že vypočítává, která z vásan a vlastností již v tom kterém vnoru chybí a je překonána, odstraněna. Čtyři vyšší vnory pak popisuje Kniha chudoby (121. sutta Majjhima Nikaya - Sbírky středních řečí nazvaná Krátká Buddhova řeč o prázdnotě - Cula-Suňňatta Sutta) jako formu rozšířeného vědomí či phova, přesun vědomí.

Před mnoha lety jsme se s Michalem Harantem pokoušeli o pozitivní definici jednotlivých čtyř nižších vnorů dle pro ně charakteristického průvodního jevu. Prvnímu vnoru pak bylo nutno přiřadit právě onu bezpříčinnou radostivost. Tou tedy začínají všechny vnory, jí začíná samotná meditace. Pro druhý vnor je charakteristický klid, pro třetí jasné vědomí a čtvrtý vyrovnanost. Z vyšších vnorů je pak pro pátý charakteristická neomezená sféra prostorová, pro šestý neomezená sféra vědomí, pro sedmý sféra nebytí a pro osmý pak rozhraní možného vnímání. Dosahování vnorů však nemusí probíhat tak, jak je mnohé texty a různí učitelé popisují a do značné míry tím i oddalují jejich dosažení, tedy postupným a časově dlouhodobým vstupem do jednotlivých vnorů, dle biblického: Sami do Království nebeského nemohou a jiným v tom brání. Ale mohou proběhnout v jednom okamžiku všechny najednou, či spíše okamžitě po sobě. V zásadě platí, že pokud se objeví první vnor, již tu jsou i všechny ostatní, jak může doložit autor tohoto textu z vlastní praxe. Naše mysl však musí být připravena - čistá, prázdná a bdělá!

Radostivostí se tak na jednu stranu dostáváme přímo do 1. vnoru, na stranu druhou ji koncentrace tohoto vnoru přímo poskytuje. Jedná se tak o vzájemné sepjetí, zpečetění obou. Radostivosti však můžeme dosahovat i jinak než jen koncentrací, například skrze podklady všímavosti - tedy bděním, ale může ji dobře zprostředkovat i vhodná četba. Na tomto místě je nutno zmínit a doporučit knihu Ohnivý keř od Kartla Weinfurtera, s níž měl autor těchto řádek vynikající zkušenosti i přesto, že jde o knihu křesťanské mystiky, tedy nebuddhistickou. Stejného účinku však můžeme dosáhnout i studiem Evangelií a dalších novozákonních textů, spisů Ramana Maharišihi či Fráni Drtikola nebo studiem vadžrajánových textů, tedy těch, které učí, že osvobození není nic neobvyklého, že je naším přirozeným stavem, že tu je, bylo a bude vždy.

Jednotlivé stupně vnorů a způsoby jejich dosahování popisuje 8. člen stezky. Avšak tento je nutno praktikovat společně s ostatními a nezapomínat na 7., který učí pozorování všímavosti, jíž je dosahováno osvícení, jak uvádějí buddhistické texty. Tedy lépe řečeno kombinací praxe 7. a 8. členu.

Jak taková radostivost vlastně vypadá? Nejlépe by se dala popsat jako mírný, klidný, vlídný a laskavý stav štěstí plynoucí z prožívání přítomného okamžiku - jasně zářícího, čistého a prázdného Teď. Nicméně je pochopitelně subjektivním prožitkem a třeba byste ji popsali jinými slovy. Záleží tedy především na zkušenosti.

Samotnou praxi radostivosti nacházíme v buddhistických textech a jejich návodech jako metta, karuná a muditá, na něž tímto odkazujeme, a proto na tomto místě nebude blíže rozebírána. Otázkou ovšem, která se nutně nabízí, je, zda vědomé, cílené navození bezpříčinné radostivosti je bezpříčinné. Ale to nás trápit nemusí, neboť praxe sama ukáže nejvíce. Jinou otázkou je, zda udržovat tento stav radostivosti či jakýkoli jiný stav nebo upřednostnit bdění. Ale i na to můžeme odpovědět podobně jako v článcích Mantram a Zvnitřnění - radostivost, podobně jako mantru, lze využít jako meditační podklad a to i během celého dne, např. pokud se nám něco bdění ztěžuje. Cesta onoho zmíněného českého mistra byla právě cestou stavů. Stav jako takový a jeho udržování je pak koncentrací, jíž lze zařadit do 8. členu Stezky, zatímco bdění je samo o sobě praxí 7. členu. Užití bdění je však předepisováno i pro člen 8. Je přeci jen základní a univerzální meditací předanou Gautamou Buddhou.

Radostivost pro radostivost samotnou může být jistě kouzelná záležitost. Radostivost tak může být vhodným doplňkem praxe. Nemusíme ji sice přímo vyvolávat a udržovat, ale rozhodně bychom ji vzhledem k jejímu významu měli zaznamenávat, všímat si jí. Nicméně, to je právě ta Síla, že To přijde samo, říkával Evžen Štekl. A pokud přijde, plně vědomě ji prožívat, koupat se v ní. Je jednou z podmínek vedoucích k poznání. Ty jsi To! A proto se radujte! Již jste spaseni!
http://silamoudrosti.unas.cz/cs/lipa/li ... ost_cs.php
Návštěvník
 

Re: Bódhičitta - probuzené srdce

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 25. zář 2018 11:31:02

Stav duchovního probuzení, který umožňuje okamžité uvědomění pravdy.

Vzhledem k tomu, že v češtině pro duchovní osvícení žádný speciální jednoslovný termín neexistuje, lze tento výraz překládat jako sanskrtský pojem bódhi (duchovní probuzení), jenž odpovídá japonskému slovu „satori“ (nebo „kenšó“). Tento jev duchovní povahy nemá naprosto žádnou spojitost s nějakým optickým světelným jevem.

V případě autentické zkušenosti duchovního osvícení se tímto výrazem přesně míní mimořádný okamžik, kdy si lidská bytost výrazně uvědomí blažené božské prázdno (v sanskrtu „šúnjatá“, japonsky „ku“), které je samo (svou vlastností mikrokosmu) jako celý vesmír (makrokosmos, v němž se nachází).

Tento zásadní prožitek, jímž duchovní osvícení je, je jediný, který umožňuje bytosti okamžitě si uvědomit a pochopit skutečnou božskou povahu každé bytosti, věci nebo jevu.

Protože představa osvícení je mnohdy směšována s pojmem světelného jevu a nejrůznější světelné (fosfénové) projevy mylně považovány za osvícení, dospělo se k tomu, že ve většině případů je upřednostňován pojem „duchovní probuzení“, který je mnohem blíže pravdě.

Božská blažená prázdnota, kterou si v tu chvíli náhle uvědomíme, není, jak bychom se mohli domnívat, prázdnota nicoty, ale prázdnota nezachytitelného, nemožnosti myšlenkově i smyslově uchopit a zcela pojmout nevýslovnou nekonečnost, která se náhle odhalí za bytím i nebytím. Tato blažená prázdnota není nějakou konkrétní věcí, kterou by lidská bytost mohla pochopit. To lze jedině s podmínkou určitého překonání hranic ega a splynutím jí samé s tímto prázdnem v důsledku její transformace na prázdnotu.

Například dokonalé osvícení Buddhy Šákjamuniho je mezníkem počátku objevování toho, v čem spočívá jeho skutečná nesmrtelná povaha neboli jinými slovy jeho dharmy. Ve své vlastnosti základního přirozeného zákona makrokosmu je dharma nerozlučně spjata s karmou: lidská bytost může uskutečnit svou dharmu jedině v mezích své karmické situace. Buddha říkal: „Činy a schopnost lidské bytosti porozumět závisejí do velké míry na její karmě.“ Proto je Buddhovo dokonalé osvícení mezníkem počátku Buddhovy dharmy neboli jinými slovy toho, co bylo později nazváno „buddhismem“, jenž není ničím jiným než duchovní naukou duchovního osvícení.

Bez nevýslovné zkušenosti osvícení nelze hovořit o buddhismu. Ačkoliv je duchovní osvícení svou povahou vždy totožné se sebou samým, existují různé stupně duchovního osvícení.

Přirovnáme-li analogicky jev osvícení ke zdi, kterou chceme prohlédnout, je možné tak učinit a dostat se „za“ prostřednictvím maličké dírky, ale i úplným rozmetáním naší překážky, jako je tomu v případě dokonalého osvícení Buddhy. Mezi těmito dvěma extrémy nacházíme, co se osvícení týče, veškeré možné stupně jeho intenzity. Rozdíly v jasnosti a přesnosti náhledu, který je možné získat, jsou tudíž obrovské, a to i přesto, že předmět náhledu je ve všech případech stejný. Tento příklad nám umožňuje vysvětlit a snáze pochopit, jak a jakým způsobem mohou nastat tyto rozdíly ve stupni osvícení, ale zároveň vede k chybnému způsobu představování si záhadné reality duchovního osvícení jako nějakého předmětu, který může být vnímán vnějším subjektem. Navíc tento příklad může vzbudit falešný dojem oddělenosti mezi světem osvícení, blažené prázdnoty a absolutna – a světem jevovým, což bychom si v žádném případě neměli myslet. Pravé hluboké osvícení nám vždy odhaluje, že blažené prázdno a jevy, absolutno i relativita jsou jedním.

Jedinečná zkušenost opravdové skutečnosti se vždy odhaluje přesnou niternou zkušeností nevýslovně pociťované jednoty. „V tu chvíli je forma vnímána jako blažené prázdno a blažené prázdno je zakoušeno jako forma,“ říká pojednání východní moudrosti „Mahápradžňá paramitá hrdájasútra“, což v překladu znamená „Pojednání o podstatě srdce“. V této jedinečné chvíli si osvícený uvědomuje, že neexistují a že nikdy neexistovaly dva různé vesmíry. V těchto zásadních okamžicích je u osvíceného překonáno ego, ve fázi hlubokého osvícení (ego) zemře a náhle zmizí. Jeden starodávný text zenové moudrosti nám přináší dokonalé poznání toho, co se v tu chvíli děje: „Ten, kdo díky osvícení zemře ještě dříve, než zemře, nezemře nikdy, ani poté, co zemře.“

Vznešeným důsledkem tohoto zdánlivého zániku, této velké smrti, je velký nesmrtelný život, život v Bohu, plný míru, blaženosti a naprosté svobody.
https://www.jogin.cz/slovnik/duchovni-osviceni/
Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron