Není to naše konání - Darryl Bailey

Není to naše konání - Darryl Bailey

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 22. čer 2015 19:02:49

Obrázek

Od svého dětství prožíval svět jako pohyb. Toto vnímání, které se tak lišilo od toho, jak vnímali svět ostatní, ho fascinovalo natolik, že se ve svých čtrnácti letech začal intenzivně věnovat meditaci a zkoumání povahy této skutečnosti.

Není to naše konání - Darryl Bailey
Jak vytváříte to, co se právě teď děje? Vážně. Způsobujete nějak dění tohoto okamžiku?

Například, základní pocit, že se teď něco děje, pocit existence nebo bytí. Musíte vynakládat úsilí, abyste to vytvořili? A nebo jednoduše pociťujete, že to právě probíhá?

Abyste mohli číst tento článek, musíte ovládat tyčinky a čípky vaší sítnice? Nebo se to děje samo od sebe? Musíte vytvářet vrozenou schopnost mozku rozpoznávat písmenka a přeměňovat je ve význam?

Vy nezpůsobujete to, že vám bije srdce nebo že se nadechujete a vydechujete. Nezpůsobujete to, že vám koluje krev v žilách nebo že vám funguje imunitní systém. Nezpůsobujete stárnutí a umírání buněk a vznik buněk nových.

Nevytváříte žádné vibrace, chvění a pocity tohoto okamžiku. Nedáváte vzniknout nepříjemným pocitům ani nutkání se jich zbavit.

Zvuky, které slyšíte, se jednoduše dějí; nezpůsobujete, aby kůstky vašeho vnitřního ucha dělaly svou práci. Vynořují se různé myšlenky, které zase odchází. Nálady přijdou a odejdou. Dokonce, i když nechcete žádné myšlenky a nálady, stejně se dějí.

Možná vás napadne, že jste se rozhodli číst tento článek, ale to by nebylo pravdivé z vaší zkušenosti. Pokud článek čtete, je to proto, že je zde zájem ho číst. Vy jste ale ten zájem nevytvořili.

Nerozhodli jste se před lety, že ho budete mít potřebu číst v tuto chvíli. To vyvstane v běhu života. Své zájmy a potřeby nevytváříte.

Právě teď se někdo někde velmi vášnivě zabývá žonglováním velkého množství míčků novým a úžasným způsobem a tráví každičkou volnou chvilku touto svou zálibou. Pravděpodobně to nejste vy, poněvadž vy místo žonglování čtete tento článek. Avšak ani tento žonglér ani vy jste svou vášeň nevytvořili.

Někteří lidé studují teoretickou matematiku nebo jazyky dávných peruánských civilizací a jsou hnáni svým zájmem právě tak, jako vy jste podníceni číst tento článek.

Nevytvořili jste své schopnosti. Nerozhodujete se být tím, čím jste. Pokud byste mohli, jsem si jist, že byste si vybrali být tak bohatí jako Bill Gates, tak inteligentní jako Einstein, milující jako Matka Tereza a sexy jako kdokoliv, koho považujete za nejvíce sexy. Vše v jednom balení. Ale to se nestane.

Jakékoliv rozhodnutí, které zdánlivě děláme, vzniká na základě potřeb, zájmů, nutkání, schopností anebo nedostatku schopností, které nám život dal. Tato rozhodnutí fungují jako automatická reakce na vnější okolnosti, které nám nabízí také život samotný. Všechno z toho je skvělé, ale nic z toho nezpůsobujeme.

Pokud budeme mít potřebu někoho uhodit anebo nebudeme, toto nutkání jsme nevytvořili. A pokud bude jedno nutkání silnější než druhé, nevytvořili jsme to. Je to tak, jak to je.

Právě teď zkuste přestat cítit to, co cítíte. Přestaňte milovat věci, které milujete nebo dělat věci, které rádi děláte. Nezastavíte to, protože jste to nestvořili.

Vše je konáním něčeho většího než takzvané lidské bytosti. Můžete to nazvat pohybem přírody nebo vesmíru nebo velkým duchem – to záleží na tom, co jste nuceni říct. Jsme toho projevem. Je jenom to.

Kdo ví, co to je? Jedna věc je přesto jasná. Není to naše konání.

------------------------------------------------------
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... yl-bailey/
Návštěvník
 

Re: Není to naše konání - Darryl Bailey

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 23. čer 2015 10:35:41

z rozhovoru s Marinou ...

"Celé dílo je o bytí v současnosti. Bytí v současnosti a nereflektování minulosti.
Dotýkáme se věcí, které nejsou důležité, a jediné, co dokážeme pevně uchopit, je přítomnost. Ta je jediná reálná. Budoucnost se ještě nestala a minulost už je pryč. Takže to, jak prodloužit přítomnost a zapojit do ní další lidi, je pro mě velmi důležité. Vždycky jsem věřila, že umění v 21. století bude umění bez objektů."


"Umění a to, co se kolem něj děje, je velmi komplexní. Zaprvé, muzea se staly moderními chrámy. Lidé nechodí do kostelů, lidé chodí do muzeí, protože umění může pozdvihnout jejich duši určitým směrem bez toho, aby museli být nábožensky založeni."

"Jeden rok jsem žila v poušti s australskými domorodci. Viděla jsem hodně věcí, myslím tím prožila něco ohromujícího. Mají zvláštní způsob vnímání. Chodí po ektoplazmě bez toho, aby se dotýkali země. Žila jsem s kmenem celý rok. Je to dlouhá doba. Změnilo mi to život. Kompletně mi to změnilo život. Australští domorodci se s touto schopností rodí. My se učíme techniku, abychom to zvládli, ale oni nemusí. Nemusí dělat nic.

A co my?

Jsme úplně zoufalí. Jsme vlastně invalidé, protože nás technologie odřízla od tohoto typu vnímání.

Udělali jsme si z technologie berličku.

Říkají o nás, „chudák bílý muž, nemá své vlastní sny.“ Protože oni vlastní sny mají; jsou propojeni s přírodou. Všechno je spojené se vším. Urbanistickým způsobem života, zakrýváním země betonem a parketami, nevíme, kam kráčí naše geny. Nemůžeme brát energii z planety.

Jsou nebezpečí a bolest tím, co v tvé práci zesiluje přítomnost?

Ne, je to víc o tom pochopit fyzické hranice těla. Chtěla jsem vědět, kde ty fyzické hranice jsou. V raných fázích mých performance jsem se chodila dívat na operace do nemocnic. Mozek, kyčel… vydržela bych tam 3, 4 hodiny. Používali pily, dráty, používají cokoli, aby vyzkoušeli, kde jsou hranice. Později jsem skrze tyto performance objevila zájem o psychické hranice, které je podle mě mnohem těžší určit. Každý říká, „ona nedělá nic těžkého.“ Ale to není pravda. Ty ostatní byly krátké, dokázala jsem udělat jeden kus za hodinu nebo dvě a pak šest měsíců odpočívat.

Jo, fyzická bolest je něco hmatatelného. Psychická je abstraktní a něco, na co se hůře zvyká, je to tak?

Naprosto. Protože se musíš vypořádat s něčím, co ne úplně znáš, víš?

Ve své práci působíš velmi asketicky.

Je to všechno spojené. Myslím, že lidé se se mnou dokáží ztotožnit právě kvůli té lidskosti. Protože každý má v sobě svůj protiklad, ale bojí se ho ukázat.

Když se před tebou někdo rozplakal, co se ti honilo hlavou?

Někdy jsem plakala s nimi, protože si vytvoříš tuhle bezpodmínečnou lásku, což je opravdu neskutečný pocit k cizímu, k někomu, koho jsi nikdy neviděl. Viděla jsem jednoho obrovského chlapa. Byl jako cyklista nebo tak něco. Sedl si na židli fakt naštvaný. O deset minut později plakal. Neřval, jen mu prostě tekly slzy. Byl neuvěřitelný. Musela jsem brečet. Prostě najednou přišla tahle reakce.

Dívat se cizím lidem do očí je většinou považováno za výzvu. Jako když v říši zvířat se dívají na sebe dva psi.
Taky existuje ta myšlenka o souboji pohledem.

Jenom na začátku je to souboj. Po nějaké době, když tam sedíte a začnete přemýšlet, už se mi ani nedíváte do očí. Vlastně… díváte se sami do sebe. Je to něco jiného. Já vytvářím pódium a pravidla. Vše ostatní co se stane, je na tobě. Spouští to všechny ty emoce a ty emoce jsou pohlcující. Poslední týden vystoupení čekali lidé hodiny. Muzeum se zavíralo v 17.30 a ti, co čekali celý den a nedostali se na řadu, prostě počkali do dalšího dne. Bylo to ohromující.

To je neuvěřitelné.

Vlastně je čekání také součástí procesu.

V určitém momentě se vzdáš. Úplně vzdáš. Něco se v tobě usadí, ať už tam jsi, nebo ne. Změnila jsem se kvůli téhle show na několika úrovních. Jsem jiná. Spousta věcí mě už netrápí. Nic mě nemůže vytočit. Je to úžasné.

Říkal jsem si, jestli vědomí smrtelnosti má něco společného s vnímáním času v tvé práci.

Oh, spousta práce je o tom. Vždycky jsem si myslela, že každý umělec může ve své vlastní práci sledovat, jak umírá. Je to zvláštní.

Když přemýšlím o své vlastní smrti, nejdůležitější je zemřít se zdravým rozumem. Vědoma si vlastního štěstí, a bez dluhů a zlosti. Je to hrozně důležité. Sufisté říkají, že „život je sen a smrt je probuzením“, takže se chci probudit hezky."
Návštěvník
 

Re: Není to naše konání - Darryl Bailey

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 07. bře 2018 20:26:13

Rozplynutí představ

Úvodní kapitola z knihy Darryla Baileyho - Rozplynutí představ:

Obrázek

Byla jednou jedna skupina přátel, kteří leželi na kopci a pozorovali mrak. Při procházce krajinou je uchvátil jeho vzhled. Byl tak nádherný, masivní a dmoucí se, chvíli vypadal jako dům a náhle jako houf balónků. Pak zase jako lesy a města, zvířata a lidé, příchody a odchody, neutuchající pohyb.

Shodou náhod se nedaleko nich potuloval starý muž, cizinec. Když ho přátelé spatřili, vykřikli nadšením: Pojď, starý muži, přidej se k nám! Pozoruj s námi tento mrak!

Po kvapném představení a přesouvání ležících těl zaujal své místo ve skupině.

Odpoledne příjemně plynulo a mrak nepřestával překvapovat. Byli v něm vojáci ve válce a hrající si děti. Divocí tvorové – ptáci, savci a ryby i soumaři a pracovní zvířata. Byla tam matka s dítětem. Řada scén ze života: narození, smrt, nemoc, mládí a stáří. Milenci a bojovníci, přátelé a nepřátelé, interakce skupin a jednotlivé dojemné portréty.

Čas plynul, den ubýval a starý muž se nakonec zvedl k odchodu. Poděkoval svým novým přátelům a začal se s nimi loučit, ale při pohledu na skupinku zaváhal.

Mohu se vás na něco zeptat?

Samozřejmě, odpověděli všichni po svém.

Znepokojilo vás to, co jsme dnes odpoledne viděli?

Co? Zeptali se.

Ty postavy, které jsme viděli: vojáky, zvířata, děti.

Přátelé se na sebe zmateně podívali.

Jeden z nich odvětil: Staříku, tam nebyli žádní lidé ani zvířata, byl to přece jen mrak.

Ostatní souhlasně kývali hlavou.

Jak to víte?

Jak víme co?

Jak víte, že to byl jen mrak?

To je přece očividné, to vidí každý.

Vidí co?

Že to je jen mrak, pořád tam je.

A co všechny ty tvary, které jsme viděli?

To nebyly tvary, jen mrak a ten nemá žádný konkrétní tvar.

Jak to víte?

Jen se na něj podívejte a uvidíte.

Co vidíte?

Nejsou tam žádné tvary.

Jak to víte?

Protože se neustále mění. Žádný tvar tam ve skutečnosti není. To, co si myslíme, že vidíme, se neustále proměňuje, přeskupuje.

Jak to víte?

Jen se podívejte! To stačí.

Nebyli tam žádní vojáci, zvířata nebo děti?

Ne. Mohlo se to zdát, ale byl tam jen mrak.

Nebyli tam vojáci odhodlaní bojovat ani milenci připraveni milovat?

Jak by se tyto falešné dojmy mohly rozhodnout cokoliv dělat? Byl to jen pohyb mraku.

A tak se mrak rozhodl hýbat?

Ne. Mrak se nerozhodl hýbat. Nemá tvar. Prostě se jen pohybuje. Je to jeho povaha.

Jak to víte?

Už jste někdy viděl mrak, který by nebyl proměnlivý? Každá jeho část se nějakým způsobem hýbe. On o tomto pohybu nerozhodl, je to automatické. Pohyb se zkrátka volně odehrává.

Nebyli tam lidé?
Nebylo tam zrození a smrt?


Zrození a smrt čeho? Je to pouze mrak. Zdá se, že tam je řada věcí, které vznikají a zase zanikají, ale nepřestává to být beztvarý mrak.

A nikdo nerozhoduje o tom, že se bude něco dít?

Ne. Zdá se, že tam jsou tvary, ale ve skutečnosti tam nejsou, protože každý je proměnlivý a postupně zmizí. Je jen dění nebo pohyb. Ty tvary nejsou skutečné, jsou to falešné dojmy, zjevení, je to pouhý pohyb, proudění bez konkrétní formy.

Ale ti milenci, kteří se sblížili…?

Nebyli tam ani milenci, vojáci, ani zvířata. Je jen ten mrak.

Starý muž o tom uvážlivě přemýšlel.

Nebyly tam žádné tvary?
Žádná rozhodnutí jednat?
Ani zrození ani smrt?


Přesně tak! Odpověděli přátelé a mysleli, že mu to konečně objasnili.

Ale jak to můžete s jistotou vědět?

Jen se podívejte, tvary se neustále mění. Bez přestání. Žádná skutečná forma tam nikdy není. Pokud byste měl popsat mrak, neřekl byste, že vypadá jako kůň nebo voják. To by nezprostředkovalo skutečnou podstatu mraku. Ten se neustále proměňuje.
Přítomnost tvaru není realitou. Proces proměny však ano. To je základní fakt. Není zde příchod a odchod, zrození a smrt, nepadají žádná rozhodnutí, ač se to tak může zdát. Je zde pouze pohyb, to vidí každý, pokud ho sleduje dost dlouho.

Starý muž vyřčené pečlivě zvážil.

Jste si naprosto jistí?

Ano! Jsme si naprosto jistí.

A to vše jste vyčetli z pozorování té neustálé změny, pohybu, této dynamiky?

Ano.

Starý muž se zahloubal.

Mohu vám položit ještě jednu otázku?

Přátelé mlčky vyčkávali.

Jste vlastně lidé?

O čem to mluvíš? Samozřejmě jsme lidé.

Ale měníte se.

Cože?

Vše, co jste – vaše tělo, myšlenky, emoce, zájmy, pudy, touhy, schopnosti, rozhodnutí, zaměření, představy, činnosti – vlastně víc, než co jste, všechno, čeho jste si vědomi.

Co s tím?

Neustále se to všechno mění.

Ano, povzdychla si skupinka, mění se to.

A to je měníte vy?

Ne, staříku, prostě…

Přátelé na něj zírali, myšlenky se jim honily hlavou, pod tlakem hledali nějakou jinou odpověď.

On na ně také hleděl.

Oni se na něj dívali.

On se na ně díval.

Po zdánlivě velmi, velmi dlouhou dobu.

Pak se pousmál, otočil se a odešel.
_________________________________________________

Pokračování v celé knize:
Výše uvedená ukázka je úvodní kapitolou z právě vydané knihy Darryla Baileyho - Rozplynutí představ.
Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků

cron