Je svět skutečný?

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Tara » sob 30. kvě 2015 12:30:55

"...Je to opatrné neustálé prozkoumávání terénu pomocí citu a železné rozhodnutí současně.
To je všechno, co ti k tomu mohu říci.Každá rada, kterou ti k tomu zápasu dá, je jed.
Zde je úskalí, přes které ti nepomůže nikdo jiný, než ty sám.

Pokud jsi dosáhl tohoto stádia, blíží se říše strašidel, o které jsem ti říkal.
Zjeví se ti strašlivé i zářící postavy a budou se ti snažit namluvit, že jsou bytostmi z jiného světa.
Jsou to jen myšlenky ve viditelné podobě nad kterými ještě nemáš úplnou moc!
Čím vznešeněji se budou tvářit, tím zhoubnější jsou, pamatuj si to!
Leckterá bludná víra byla vybudována na takových zjeveních a strhla lidstvo zpátky do temnot.
"


Vzpomněla jsem si na tento úryvek z Milarepy:

Strach

Nastávalo nové jaro, pestré a vonící, hýřící vodami tajícího sněhu a ledu, bohaté horskými kvítky a jejich líbeznou vůní, opájející čirým, průzračným vzduchem.

Umírající však o tom sotva věděl. S námahou ve své kamenné sluji rozpoznával jen změnu dne a noci. Slabostí nevydržel sedět ani v ásaně. Lehl si proto na zbytky suché trávy a zavřel oči.

Tu měl náhle silný dojem, že není v jeskyni sám. Rozhlédl se. Neviděl nikoho. Zavřel opět unavená víčka a v tom znovu pocítil mocný psychický náraz něčeho strašlivého. S nesmírným úsilím vytřeštil zraky do tmy a náhle ho spatřil. V dálce uvnitř samotné hory jakoby v nejzazších tajemných hlubinách skalního masivu ohnivě zasvitly dva zelené body.

Otřásl se hrůzou. Přichází. Věděl, kdo přichází, ale nechtěl to vědět, vzpíral se tomu, ale přece to věděl a věděl také, že i on o něm ví, že o něm vždycky věděl, že na něj ani na vteřinu nezapomněl. Přichází právě teď, v pravou chvíli pro velmi snadnou kořist. Dvě oči bez víček se zeleně zablýskly z bezedné kamenné tmy. Nyní již byly blíže než prve, ohnivé, a přece vražedně chladné a strašné na pohled jak pozorovaly umírajícího jógina. Dvě tvrdé zornice krvelačné šelmy, nemilosrdně se ve tmě lesknoucí svou zlobou.

Tělem projela znovu nesmírná hrůza jako náhlý blesk a zmateně se usadila kdesi v okolí srdce. Chtěl se začít modlit, aby ji zahnal, chtěl volat Mistra na pomoc, ale nešlo to. Jako zhypnotizován musel hledět do těch dvou neúprosných zraků, příšerných a zlobných, o nichž věděl jen tolik, že nepatří žádnému z lidských ani zvířecích tvorů, ale samotnému ďáblu, králi všech ďáblů, Velikému Zelenému Zlu.

"Zadong Murnag, Zadong Murnag," pomyslel si Töpaga, šílený strachem.

Ale sotvaže v duchu vyslovil tu myšlenku, zlé oči prorazily náhle skalní stěnu a ocitly se v jeskyni v těsné blízkosti jeho hlavy a s nimi celý ten pekelný tvor.

"Volal jsi mne? Zde jsem!" řekl hlas, znějící jako praskání skal. "Konečně...! Však to také trvalo..." dodal jízlivě.
Töpaga se odsunul až ke skalní stěně, dál už nemohl. Nemohl však také odtrhnout oči z té příšery a věděl, že nyní nebude moci myslet na nic jiného, než na co myslí ona. Snažil se proto opět zavřít oči, ale přesto ji stále viděl.

"Nevolal jsem tě. Proč bych tě volal?" podařilo se mu konečně vyrazit z vyschlého hrdla.

"Ovšemže, proč bys mě volal? Jsem přece stále zde. To jen pro ta tvoje odporná duchovní cvičení, pro ty tvoje šílené koncentrace jsem ti byl dočasně neviditelný. Ale teď už to bude lepší. Teď budeme stále spolu, tak jako kdysi... pamatuješ?"

Ta krutá slova jakoby vrátila umírajícímu poslední zbytek odvahy a sil.

"Nebudeme spolu!" odvážil se odporovat příšeře do očí.

A tu poznal, že tímto odporem nad ní nečekaně a definitivně zvítězil.

"Nebudeme už nikdy spolu!" opakoval.

Křičel to ze všech zbylých sil. "Nikdy! Nikdy! Slyšíš? Už nikdy, neboť jsem se tě už navždy zřekl. Rozumíš? Navždy! Navždy!" volal a řval jí to nyní přímo do očí.

Příšera couvla.

"Ale, ale, proč bys to dělal, bláhový? Ty se svou odvahou? Ty se svými nádhernými přírodními silami? Se svou vůlí? Staneš se vládcem mezi námi všemi, mistrem zvrácených existencí, králem a pánem nade vším, co si jen budeš přát..."

"Dost," řekl Töpaga. "Namáháš se marně, naprosto zbytečně..."

"Nikdy se nenamáhám zbytečně," řekl přízrak. "Však ještě uvidíme. Ale to není to, co jsem ti přišel říci..."

"Co tedy ještě chceš!?"

"Že není žádné Absolutno," řekla příšera suše a opět to znělo jako drcení skal. "A Pravda že je jenom prázdný žvást. Soucit a láska, hlouposti pro děti. Nic takového ve skutečnosti není, Töpago. To tvoje slepá víra tě kdysi zklamala a tvůj Mistr se mýlil. Co má nějakou cenu, je jedině síla. Síla je pohyb. Klid, to je nesmysl. Pohyb je boj a hrůza a strach. Jen smrt pohltí všechno, cožpak to necítíš? Až v tobě vyschne tenhle tupý mozek, pak přece bude všemu konec. Všemu! Že má Absolutno věčný život? Jakýpak život, kde není nic a nikdo, jen směšná agonie bez konce. Je-li kdo pánem přírody, pak je to smrt a já jsem SMRT, jak víš, jak nejlíp víš ty sám, jenž jsi tolikrát s mou pomocí vraždil..."

"Dost, už dost! Co vlastně ode mne chceš?" sípal Töpaga, který zase ztrácel svou jistotu.

"Sejdi tam dolů, dokud máš ještě možnost! U Maun Survur, u jezera Manasrovaru, jak víš, jsou pěkné gönpy a sýpky plné jídla a dobrého pití dost a dost, pod nimi dole čisté vesnice s hojností dobré campy a vonícího másla a masa, nacpi si jimi břicho, až ti bude praskat, nacpi si je, nebo v tom zuboženém těle život pohasne. A hlavně... zažeň od sebe ty bludné mátohy, ty nesmyslné prý duchovní cviky, až zalezou jak vypráskaný pes. Stačí ti, co už víš, co máš, co dovedeš. To samo ti přinese schopnost užívat, využít mocných sil, budeš-li ovšem živ. Pak bys je mohl použít tam dole, ty hloupý, pro sebe! Za zlato je budeš prodávat, za zlato je vyměníš tam dole, bohatě vyměníš. Žij za ně, užívej! Zlato je přece vskutku dobrá věc, cožpak to nechápeš? Copak je jóga uměním pro hlupáky? Jaké to máš už nyní nádherné, přenádherné síly k páchání zla! Zlo, ano zlo - jenom se tolik nediv, dnes ti to můžu říci už naplno - má ve světě ještě nějakou cenu. Či snad znáš někoho, kdo platí víc než ten, kdo je dost zlý, aby ovládal druhé?"

Ale Töpaga se už zase ovládl a nabyl nové odvahy a síly a rozvahy. Teď věděl, na čem je, a věděl, s mým má tu čest.

"Jdi, jen jdi," řekl klidně a skoro přátelsky. "Jdi už konečně pryč, Zelený. To je jen blábolení, výplod chorého, neduživého mozku."

Ale přízrak nezmizel.

"Jsi silný, Töpago", zasípal s obdivem. "Pojď, budeme spojenci. Obdivuji tvou sílu, úžasnou sílu, úžasnou sílu vůle a mládí... Pojď, budeš věčně mlád, budeš-li chtít... budeš jako já," šeptal tajemně. "Nejvyšším bohem zvrácených rozkoší... a ty bys chtěl, bloude, klid? Ubohý, bídný klid?"

Töpaga mlčel a jen ho pozoroval.

"Tvojí bohové mlčí? Anebo přijímáš? Prodloužím tvůj život o sto, o dvě stě let, to už přece něco je, Töpago, souhlasíš? Nu, podej mi svou ruku. Kvůli malé kapce krve, jediné kapičce té rudé tekutiny."

"A pak?"

Zlé oči se zploštily v proužky zelenavého světla.

"Pak? Pak budeme stále spolu, vždy znovu a znovu a v nových proměnách... tak jako s miliony ostatních..."

"S oprátkou na krku a veden bosý po žhavých železech..." řekl klidně Töpaga. "Prohlédl jsem tě, Zelený, už s tebou nepůjdu. Přišel jsem sem pro Světlo Svobody a Nejvyšší Inteligence už můj postoj přijala. Utvrdila mne v tom, že je to ONA, kdo bude vykonávat všechnu práci za mne, kdo bude skrze mne jednat, hovořit a pracovat, a proto tě už nepotřebuji. Ona mne osvobodila od posledních zbytků touhy, pýchy a hněvu a naplnila mne poznáním Jednoty. Tak ve mně nalezla své svaté ohnisko, chápeš to, ty malý, prohnaný ubožáku, který si myslíš, že jsi silný...? Chápeš to, Zelený?"

"A nechala tě chcípnout a žrát jen kamení... che, che!"

"Ne, ještě ne, ještě jsem nezemřel. Nejvyšší Inteligence má dost možností uživit své dítě i mezi kamením, když bude chtít, aby ještě žilo... A nebude-li chtít, bude to zas jen její, jen její svatá vůle..."

Zelený přízrak začal ztrácet půdu pod nohama. Bylo to, jako by se rozplýval ve vzduchu.

"Ty, Zelený, nyní ale pro všechny časy zmiz!" řekl rozhodně Töpaga. "A nikdy víc už se mi neobjevuj. Poroučím ti to, rozumíš, ty červe. Neboť je věru třeba k dokončení všech věcí už jenom to, abys ty, právě ty ještě zmizel. Ty, právě ty, Zelený Bazilišek, Zadong Murnag, jenž nejsi nikdo jiný než vlastní, staré, nízké a prohlédnuté "já", ty, bytost klamná, bytost zbloudilá a přízrak pradávných a mrtvých nadějí..."

A jógin zavřel oči a víc se o svoji vidinu nestaral. Otevřel je opět, až když jasný paprsek bílého dne východem slunce zazářil do jeskyně. Byl opět sám.

Úryvek z knihy Milarepa, Eduard Tomáš
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod miroslav » sob 30. kvě 2015 12:55:58

.Petra píše:Ale jak správně píše Tara, času je dost a dost, tak proč si nezahrávat.
:)


Spíše proč si zahrávat - jak správně píše Tara :)
Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 1154
Registrován: čtv 29. kvě 2014 10:33:24

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 30. kvě 2015 13:17:53

miroslav píše:
.Petra píše:Ale jak správně píše Tara, času je dost a dost, tak proč si nezahrávat.
:)


Spíše proč si zahrávat - jak správně píše Tara :)

A přece a přece...
Návštěvník
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 31. kvě 2015 16:26:51

Já bych ty příšerky brala obrazně, neboť ona nejsou nic jiného než, cituji: Neboť je věru třeba k dokončení všech věcí už jenom to, abys ty, právě ty ještě zmizel. Ty, právě ty, Zelený Bazilišek, Zadong Murnag, jenž nejsi nikdo jiný než vlastní, staré, nízké a prohlédnuté "já", ty, bytost klamná, bytost zbloudilá a přízrak pradávných a mrtvých nadějí..."
A toto klamné, chtivé je nutné jednou pro vždy odhodit... (jinak řečeno prohlédnout), "chce-li se" spočinout v Pravdě, protože Pravda není nic jiného, než jak řekl Krishnamurti - území bez cest - a nebo jak řekl E. Tomáš - stav bez ega...
Návštěvník
 

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod nop » ned 31. kvě 2015 18:09:27

Alaja. píše: mne zajímalo, kam vlastně duchovní mistři chodili na ty příšerky, co je pak v mysli urputně pokoušely - Buddha, Ježíš, K. Minařík, včetně těch, co jste tu už vyjmenovali... :what:

Viz: Re: Proč je současné pojetí emancipace špatné?

Příspěvek od Zdeněk » ned 17. kvě 2015 18:20:30 , "...Při boji s "démony" (či jak to nazvat) může člověk dosáhnout mistrovství, zároveň ale dosahují mistrovství i démoni. Klíma měl mimořádně odolné zdraví, normální tělo by jeho boje nevydrželo. Alkohol byl v jeho případě ze začátku dobrodiní, zřejmě jako anestetikum.

Nižší já si prostě nemůže ze své vůle přivlastnit vlastnosti já vyššího (ev. Boha). Zdeněk
=
a viz: od miroslav » ned 17. kvě 2015 23:20:08 ,
...Sv. Prokop byl nejspíš - v potýkání se s démony úspěšnější, nejspíš že v něm nebyla pýcha....Jsou to cenné zkušenosti pro druhé, podobně jako třeba zkušenosti a poznatky Maria Curie-Skłodowské, která zemřela na aplastickou anémii způsobenou zřejmě ionizujícím zářením materiálů, se kterými pracovala bez ochranných prostředků. Nevěděla ještě, že jsou potřeba a že to, s čím pracuje, je nebezpečné.
=
a viz: od nop » pon 18. kvě 2015 2:49:39
Někdy zbytečně válčíme s tím, co nechceme přijmout. Odporem se to posiluje, objektivizuje, nebo neosobní energie dostává podobu bytosti.
Vivékánanda jednou zahlédl černou postavu, kterou chápal jako hřích. Ve vidění vyšel z něho sannjásin s mečem a tu postavu zabil.
Sv. Markéta viděla bestii, kterou spoutala řetězem.

Sestra Faustyna Kowalská, která v Polsku ve XX. století založila kult Božího milosrdenství, cítila jednou energii v pase a žádala od Ježíše, aby ji zbavil "nízké žádosti". Poprvé nic nepodnikl, ale po opakovaném přání jí ve vidění dal zlatý pás a ujistil, že ji už nízká žádost nebude vyrušovat.
Možná, že kdyby sestra Faustyna nebyla jeptiškou, která slíbila celibát, mohla by síly v těle chápat jako přirozené schopnosti pro mateřství, vdát se, mít děti a milovat Ježíše, děti a muže.

=dodatek: u mystika je to pořadí: božská osoba - děti (krev z krve mé) a druh do života (manželka, manžel).

=dodatek2: schopnosti se mohou rozvíjet postupně, i na přeskáčku. Faustýna se také vyvíjí se schopnostmi jako člověk a nad to poznává a miluje Ježíše. Je tedy zbožná dívka. Později se po dokončení rozvoje ženské bytosti ukazuje, že má také schopnost ženy k mateřství, na což dříve nereflektovala. Faustyna to považuje za prvek odvádějící pozornost.
Dívka obyčejně už v 19 letech má jasno o své cestě a je schopná založit vlastní rodinu (muži mají ve zralosti zpoždění obvykle 2 až tři roky, i déle a zarytí mládenci i pořád).
Ale Faustýna považuje svůj osobní vývoj za dozrálý, předtím totiž se rozhodla pro panenství, a dala v klášteře slib setrvání v řeholi a proto nově pocítěnou a nečekanou schopnost mateřství považuje za konkurenci pro to, co cítila dříve a vyhrocuje se to jako boj dvou tendencí a schopností.

Ježíš radil svým žákům: "nepřísahejte při ničem co je na zemi ani na nebi..."
Jeptiška přísahá věrnost ideji a přísahá při svém panenství, přísahá při svém těle, že zachová status quo (nic neměnit).

Kdyby nic dopředu nevyhranila slibem nedotknutelnosti, mohla by mezi láskou k Ježíši zachovat věrnost Ježíši také jako matka, v nové zbožné roli, která by pro dosáhnutí mateřství potřebovala mezičlánek, to je muže k zajištění početí (a mohla by také jeho mít ráda, alespoň jako bratra ve víře a službě).

=dodatek3: V Itálii ve XIX. století žil mnich Gérard Majella, předtím byl krejčí, v kláštře v tomto řemesle pokračoval. Byl oddaný ctitel Ježíše. Vykonal i několik zázraků a byl jako nadaný psycholog schopný promluvit lidem do duše a odhalit jim jejich vásany a poradit.
Byl veselý do svých 27 let.
Pak se u něho projevila schopnost obrazně řečeno stát se otcem, neboli zamilovat se.
Byl z toho velmi zmatený. Doposud znal jen lásku a oddanost k Ježíši. A najednou viděl, jak u něho klíčí možnost ještě jiné oddanosti, oddanosti ženě. Dříve to neznal. Byl překvapený, že je možná i taková druhá oddanost, vlastně zájem. Předpokládal svoji 100-centní oddanost Ježíši a najednou byl jako rozkolejněný.
Kdyby byl Gérard židem, klidně by se oženil a byl by i s manželkou oddaný Hospodinu.
Ale mniši už dopředu prohlašují, že lidská osoba se z tak blízkého stavu vylučuje.
Výsledku jeho duševního boje jsme se nedočkali. Ani ne za dva roky zemřel. Romantické osoby by třeba prohlásily, že mu žalem puklo srdce. Ale pokud vím z jeho životopisu, není známá žádná konkrétní osoba jako předmět jeho rozkolísanosti.
Usuzuji, že ho překvapila ne konkrétní láska k nějaké jisté bytosti, ale obecně probouzející se schopnost zaujmout se citově a osobně pro ženu vůbec, tedy určitá zralost. Inu, u mládenců ta zralost pro sblížení s osobou mívá vývojové zpoždění.
Přílohy
sv,Faustyna-a-Jezis.jpg
obraz Milosrdenstvo
sv,Faustyna-a-Jezis.jpg (6.84 KiB) Zobrazeno 619 krát
sv,Marketa.jpg
sv. Marketa - krotitelka
sv,Marketa.jpg (9.28 KiB) Zobrazeno 619 krát
sv,faustyna-kowalska-tw.640x480.jpg
sestra Faustyna
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 2487
Registrován: ned 04. zář 2011 22:53:28
Bydliště: Praha

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod miroslav » ned 31. kvě 2015 19:59:09

Buddhismus mi přijde naopak velice optimistický a to moudře optimistický (ne hloupě optimistický).
svět nepovažuje za špatné místo a člověka nepovažuje za špatného tvora.


To, že je něco utrpení, člověk může poznat až když ho to přejde, do té doby, když nic lepšího nepoznal, to považuje za normální, dokonce blažený stav.
Ty takovou zkušenost ve svém životě nemáš? Máš se od narození stále stejně "dobře"?
Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 1154
Registrován: čtv 29. kvě 2014 10:33:24

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod miroslav » pon 01. čer 2015 8:46:23


touha rozpoznat a pojmenovat a zprázdnit a dosáhnout apd.


U mne to touha není, spíše automatizmus dělat, to co je zrovna třeba. Taková relaxace v činnosti i nečinnosti.
Jako třeba lékař, když k němu přijdu, tak nemám pocit, že nějak zvlášť touží určit diagnozu případně mi předepsat příslušnou terapii, přesto to dělá a většinou dobře.
Na počátku třeba byla touha být lékařem, pomáhala mu vystudovat, ale když už je starší, tak momentální motivace jeho konkrétní činnosti a přemýšlení - tady a teď - je to, že je to třeba. Alespoň tak jsem to u většiny lékařů vypozoroval.
Uživatelský avatar
miroslav
 
Příspěvky: 1154
Registrován: čtv 29. kvě 2014 10:33:24

Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 01. čer 2015 18:11:14

Werner Ablass

"Iluze: moje vjemy jsou pravdivé

Obdélníky A, B a C se celé hodiny baví o smyslu své existence.

A je ateista, proto věří, že jejich bytí coby obdélníků v obdélníkovém světě vzniklo náhodně, takže má jen ten smysl, jaký mu každý dá.

B je věřící a podle něho byly obdélníky bohem stvořeny vlastně jako čtverce, protože se ale bouřily proti svému božímu tvaru, „zvrhly" se v obdélníky. Jejich životní úkol teď spočívá ve usilování stát se zase „dokonalým" čtvercem.

C je agnostik, atak věří, že je možné nanejvýš vytvářet teorie o vzniku jejich bytí coby obdélníků.

Každý má - podle svého názoru - pro svoje stanovisko dobré důvody. Ateista A argumentuje takto: „Věřím jen tomu, co vidím. A co vidím? Samé obdélníky, které stojí na různých místech obdélníkového světa. Mám čtyři hrany a úhly a v těchto hranicích se pohybuji. Když umřu, přestanu existovat a volné místo po mně vyplní jiný obdélník."

Křesťan B odporuje: „Myslíš vážně, že by naše bytí mohlo být založeno na náhodě? Jen se podívej na tu dokonalost a ten řád našeho obdélníkového světa. Ne, to považuju za vyloučené. Musel ho stvořit nějaký stvořitel. A podle svého obrazu, tudíž podle čtverce. Jenže my jsme se zvrhli v obdélníky. Kdo se ale rozvzpomene na svůj původní tvar, ten našel smysl své existence a po opuštění tohoto obdélníkového světa se dostane do čtvercového nebe."

Zapojí se i agnostik C: „Ale to je přece jen domněnka. Ty nic nevíš, já také nic nevím, a svou teorii nedokázal ani jeden z vás."

A se brání: „Samozřejmě, že ne. Ale to je mi úplně fuk. Jsem smířený se svým obdélníkovým bytím, takovým, jaké je, a snažím se z něho vytěžit maximum. A kdyby po mém zmizení z tohoto světa vyšlo najevo, že měl B pravdu, budu naprosto spokojený."

„Jenomže pak bude pozdě," namítá B, „protože kdo se v době své existence coby obdélník nesnaží, aby se vrátil do svého původního stavu, do tvaru čtverce, po svém zmizení už k tomu nebude mít příležitost. Bude vhozen do obdélníkového pekla a tam bude navěky hořet."

D, ačkoli se nachází hned vedle, se diskuse nezúčastňuje, stejně jako se většinou nezúčastňuje žádných debat. Tvarem se sice od ostatních neliší, chová se ale poněkud svévolně. Protože A s B se nedokážou domluvit, zeptají se nakonec D: „Poslouchej, co je podle tebe smyslem naší existence? Odkud přicházíme, proč jsme tady a kam jdeme?"

„Odnikud nepřicházíme, nejsme tu z žádného určitého důvodu a nikam nejdeme," odpoví D klidně.

„Ale to přece není možné!" rozčiluje se B, „to, že jsme obdélníky, přece musí mít nějaký důvod! A také musí mít nějakou příčinu, že máme VŠICHNI stejný tvar a každý z nás tvoří VLASTNÍ obdélník."

„Vlastně vůbec neexistujeme," říká D takovým tónem, jako by jeho tvrzení bylo to nejobyčejnější na světě, „jenom to vypadá, jako kdybychom byli obdélníky, které jsou od sebe navzájem oddělené a stojí na různých místech."

„Co to povídáš?", rozesmějí se ostatní obdélníky na celé kolo, popadají se za svá obdélníková břicha a A se nechá slyšet: „Takovou pitomost jsem ještě neslyšel! Jsi snad slepý obdélník?"

„Ne ne," odpovídá D a pomrkává, „vidím, že jsme obdélníky, ale říkám vám: ten dojem je omyl."

B vrtí nesouhlasně hlavou, ale agnostik C je najednou zvědavý. „Povídej dál", naléhá na D, „co myslíš tím, že ten dojem je omyl!?"

„Všichni jsme vlastně nekonečná bílá plocha," říká D, „a jenom na nás leží MŘÍŽKA, která navozuje pocit oddělenosti."

„Jaká mřížka? O čem to vůbec mluvíš?" rozčiluje se A. „Já jsem JEDNOZNAČNĚ obdélník a ty taky.. Přestože máme stejný tvar, jsme odlišní. Protože já jsem na svém a ty taky na své místě. Jak jsi přišel na tu absurdní myšlenku, že my všichni jsme bílá plocha?"

„MY VŠICHNI říkáme jen proto, že nerozpoznáváme klam, zprostředkovaný mřížkou - že jsme obdélníky, zaujímající různá místa. A už jsme si tak zvykli se považovat za oddělené a na různých místech umístěné obdélníky, že jsme úplně ztratili z očí pravou příčinu své ,oddělenosti´."

„A co je tou příčinou?" ptá se zvědavě C.

„Pochopitelně ta mřížka. Když ji odstraníš, zmizí i všechny obdélníky," odpovídá D a přitom se usmívá, plný pochopení. „Co zůstane, co vždycky zůstane, je nekonečná bílá plocha. A jen TOU doopravdy jsme! Nekonečnou bílou plochou."

A i B nevěřícně vrtí svými hranatými hlavami a obracejí se k sousedovi, který podobnou myšlenku rovněž považuje za absurdní, ale C ji náhle pokládá za velmi zajímavou. Je mu, jako by v hloubi duše už dávno něco takového tušil. Proto se vyptává dál:

Prosím tě, pověz mi ještě: jak můžu dospět ke stejnému poznání? Co musím udělat, abych překonal své omezené obdélníkové bytí a se stal znovu bílou plochou?"

„Jak se stát bílou plochou? Ale vždyť jí už jsi a nikdy jsi ničím jiným nebyl. Jen díky té mřížce se považuješ za jeden z obdélníků mezi mnoha dalšími."

„Jak ale můžu tu mřížku odstranit?"

„Vůbec ji nepotřebuješ odstraňovat. Jen musíš vidět, že jde o hru bílé plochy na obdélníky. Při tvém omezení se ti coby obdélníku zdá, že existují samé obdélníky, které se ptají, odkud přicházejí, proč jsou tady a kam jdou - dokud si neuvědomí, že jsou bílou plochou. Pouze dělící mřížka každému vnucuje zdání jedinečnosti mezi mnoha jinými obdélníky." A při téhle poslední větě se D začne smát a směje se tak dlouho a tak dětinsky, že je skoro zaplněný slzami smíchu, které se kutálejí z jeho obdélníkových očí.

„To se ti lehko řekne," zlobí se C; „ tvoje teorie zní rozumně, dokonce až lákavě logicky, to musím bohužel přiznat, ale přesto se považuju za obdélník. Začínám teď sice chápat, že coby obdélník jsem jen iluzí, ale NEVIDÍM to. Mohl bys mi nějak pomoci, abych to uviděl jasně a zřetelně?"

„Jak by mohla bílá plocha uvidět, že je bílou plochou? Vždyť je tam jen nekonečná bílá plocha. A ta může vidět jen to, co ji ohraničuje nebo rámuje! Tedy obdélníky. Proto taky vidíš jen je, nic jiného. Vidět sám sebe coby bílou plochu je nemožné, protože je tu jen nekonečná bílá plocha, jinak nic."

„Jak bych tedy mohl prohlédnout to, co mě ohraničuje, jako iluzi?"

D se znovu zasměje. „Uvědomuješ si vůbec, jaké říkáš nesmysly? To jediné, co existuje, je bílá plocha, která se zdá být rozdělená na samé obdélníky. TO je všechno. A nic víc není vidět."

„Ale jak jsi k tomu hledisku došel? Přece jsi někdy musel pochopit, že jsi ta bílá plocha a že obdélníky jsou jen klam, vyvolaný mřížkou? Nebo jsi to viděl odjakživa?"

„Ne, taky jsem byl kdysi přesvědčený, že jsem jen jeden obdélník mezi mnoha jinými. A jako ty jsem hledal smysl své existence. Hledal jsem dokonce zoufale. Díval jsem se z jedné strany na druhou a zpátky, sem a tam mezi svými čtyřmi hranami, hledal jsem ve všech čtyřech dimenzích, které jsme si zvykli nazývat délka, šířka, výška a čas. Ale nenacházel jsem nic jiného než hranice obdélníku, za které jsem se považoval. Tak to šlo tak dlouho, až jsem zoufalý a zklamaný přestal hledat ..."

Rozrušený A ho přerušil. „A co se stalo potom?"

„Když jsem konečně přestal hledat smysl svého bytí mezi hranicemi a nesnažil jsem se dostat za hranice svého obdélníku, uviděl jsem, co nazýváme ,meziprostor' - totiž tu bílou plochu."

„Ale ty obdélníky tam přesto byly, nebo snad ne?" zeptal se A rozčileně.

D s úsměvem přikývl. „Samozřejmě, že tam byly hranice mezi obdélníky. Ale pochopil jsem, že jde o bílou plochu, rozdělenou na obdélníky. A jen kvůli tomu se domníváme, že jsme obdélníky. Ty ale skutečnosti ale jen zprostředkovávají zdání oddělenosti, protože to, co rozdělují, nebylo nikdy nic jiného než jediná bílá plocha."

„To je mi jasné. Proč ale tedy proboha je ta jednotná bílá plocha vůbec rozdělená na obdélníky? Jaký má smysl to ,zdánlivé' rozdělení?"

„Protože to té bílé ploše nabízí jedinou možnost, jak poznat sebe samu. Bílá plocha je prostě jen bílou plochou. Není v ní žádné poznání, žádné vidění, žádná zkušenost, ani prožitek, ani ty, ani já, žádný Stvořitel a jeho dílo - jen nekonečná mírumilovná bílá plocha. Prostřednictvím mřížky se sama sobě jeví jako obdélník mezi mnoha jinými. Hranice tedy existují jen zdánlivě. A pak, může se také změřit. A když nakonec sebe samu změřila do všech směrů obdélníku, aniž se přitom našla, je vržena zpátky a při tom pozná sebe samu jako bílou plochu. Bez prožitku oddělenosti by to bylo naprosto nemožné. Jelikož, jak jsem předtím vysvětlil, bílá plocha nemůže sebe samu poznat - jedině když se sobě samé ukáže jako rozdělená."

„Kdy začala ta nesmyslná hra na obdélníky?"

„Tahle hra nikdy nezačala, protože existuje jen bílá plocha, bez začátku a bez konce, bez času a prostoru. Mřížka, která vytváří iluzi obdélníků, je tak říkajíc věčná hra bílé plochy, jejímž prostřednictvím věčně definuje sebe samu. Napřed se sobě jeví jako rozdělená a nakonec se v té zcela bezvýchodné omezenosti zase najde. A když k tomu dojde, nestane se v podstatě vůbec nic. Všechno zůstane takové, jaké to bylo, jen představa bytí jako obdélníku mezi mnoha ostatními se ukáže jako pouhá iluze. Proto jsem ti už na začátku řekl: nepřicházíme odnikud, nejsme tu z nějakého důvodu a nikam nejdeme. Obdélníky jen slouží bílé ploše k sebepoznání. A dokud se vnímáme jako obdélníky, hrajeme hru na mřížku."

„Přestal jsi hrát s ostatními?"

„Jak bych mohl? Dokud se ve hře na mřížku vnímám jako obdélník mezi obdélníky, nemůžu jinak než s nimi hrát dál. Ale ať se hra hraje jakkoliv: já jsem bílá plocha. Bez času, bez prostoru, bez omezení. A v tom jsem našel hluboký mír."

„Já si to prostě nedokážu představit. Jak by mohla jistota, že jsem bílá plocha, přivodit hluboký mír? Bílá plocha, to se mi zdá takové studené, takové neutrální."

„To chápu. Ale až budeš jednou vržený zpátky do své pravé bytosti, rozpoznáš pravou podstatu bílé plochy."

„A co je pravou podstatou té bílé plochy?"

„Láska, příteli. Nic než nekonečná láska."


(přeložila Lída)
Návštěvník
 


Re: Je svět skutečný?

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 01. zář 2017 19:45:12

Skutečnost neexistuje, ledaže se na ni podíváme,

a budoucnost rozhoduje o minulosti


Známý fyzik Niels Bohr kdysi řekl: "Pokud vás kvantová mechanika hluboce nešokovala, ještě jste ji nepochopili." Kvantové zákony mají totiž tendenci odporovat zdravému rozumu. Experimenty v této oblasti fyziky nám neustále ukazují, jak moc ještě nerozumíme světu kolem nás. Jedním z témat, které je skutečně bizarní, je povaha toho, co definujeme jako realitu.

Dánský fyzik Niels Bohr přišel s myšlenkou, že částice jsou vlastně vlny pravděpodobnosti, které se do konkrétního stavu zhroutí až ve chvíli pozorování. Židle může být v jednu chvíli zároveň stůl, kočka nebo pařez. A židlí se „rozhodne být“ teprve ve chvíli, kdy k ní obrátíme zrak. Kvantové experimenty tento předpoklad jen potvrzují. Vědci navíc zjistili, že čas jde zpět. Příčina a účinek se zdají být převráceny. Minulost byla zapříčiněna budoucností.

Točí se vám z toho hlava? Nic si z toho nedělejte, protože nejste jediní. Vědci jsou z toho stejně ohromeni jako většina z nás.

Obrázek
Vůbec první zobrazení světla, které se chová jak jako částice, tak jako vlna.

Wheelerův myšlenkový experiment s odloženou volbou

Kvantoví fyzici studují subatomové částice, které jsou základními stavebními kameny reality. Veškerá hmota, včetně nás samotných, je z nich utvořena. Ale zákony řídící se drobným mikroskopickým světem se liší od těch, které diktují, jak se chovají větší objekty v naší makroskopické realitě.

Tým fyziků z Australské národní univerzity provedl Wheelerův myšlenkový experiment s odloženou volbou, v němž pohyblivý objekt dostal volbu jednat buď jako částice, nebo vlna. Cílem pokusu bylo určit, v jakém bodě se foton rozhodne pro jedno či druhé.

Zdravý rozum říká, že objekt má buď podobu vlny nebo částice, nezávisle na tom, jak ho měříme. Kvantová fyzika na druhou stranu předpovídá, že to, zda pozorujete chování vlny nebo částic, závisí pouze na tom, jak se to opravdu změří na konci cesty.

Obrázek
Nic neexistuje, pokud se na to nezaměříme.

Místo světla se tým australských vědců rozhodl v experimentu použít atomy helia, které jsou "těžší" než světelné fotony, v tom smyslu, že fotony nemají žádnou hmotu, zatímco atomy ji mají.

Vědci nejprve polapili soubor atomů helia ve stavu Bose-Einsteinova kondenzátu a pak jeden po druhém odpalovali pryč, až jim zbyl jen jediný atom helia. Poté vytvořili mřížky z protisměrných laserových paprsků a sledovali chování dotyčného atomu helia v těchto mřížkách.

Vědci nakonec potvrdili Bohrův pohled na celou záležitost. Podle Nielse Bohra nemá smysl řešit vlnové či částicové chování hmotné částice předtím, než dojde k měření v rámci experimentu. Jinými slovy, atom helia se stal částicí nebo vlnou až v okamžiku měření. Do té doby nebyl jedním, ani druhým. Se špetkou nadsázky lze říct, že realita neexistuje, dokud ji nezměříme.

“Pokud se člověk rozhodne věřit, že se atom skutečně vydal na cestu, pak musíme uznat, že budoucí měření ovlivní minulost atomu,” prohlásil vedoucí výzkumu Andrew Truscott.

"Atomy necestovaly od A do B. Teprve když byly měřeny na konci své cesty, nastalo u nich chování podobné buď vlnám, nebo částicím," upřesnil.

To by znamenalo, že šíp času zřejmě funguje naopak a minulost je zapříčiněna budoucností!

"Je to důkaz, že měření je vším.

Na kvantové úrovni realita opravdu neexistuje, pokud na ni nezaměříte svoji pozornost,”

vysvětluje Truscott.
Návštěvník
 

PředchozíDalší

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník