Svět

Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 11. srp 2013 7:31:29


Je posledním Cílem pozitivní átman nebo negativní śúnja?

(Rasa Ravi)
Podle zvláštního hlediska advaita védánty je stvoření jako výsledek máji pro člověka skutečné. Tzv. neskutečnost se objeví jen u Nejvyššího, kde z hlediska Velké Pravdy malá pravda karmických věcí je neskutečná, falešná. Obecně a populárně vzato je to advaita védánta, která mluví o neskutečnosti či iluzornosti fenomenálního světa. Pravda je však složitější. K podobnému světovému názoru je mnohem bliže buddhistická filozofie. Ve svém májáváda učení se Śankaráčárja postavil proti buddhistické májávádě či idealismu, přestože na první pohled mají hodně společného. Ačkoliv Śankaráčárja svou nauku vypracoval jak na základě buddhistické májávády, tak i učení svého gurua, Gaudapády, filozoficky došel dál a vystoupil proti buddhistickému idealismu s tvrzením, že svět není projekcí mysli, a tudíž čirou iluzí jako takovou. Přesto vše je často sám Śankaráčárja líčen jako propagátor podobných myšlenek, hlubší studium jeho filozofie ale ukazuje jiné. Svět jako neskutečný se může jevit pouze z transcendentálního hlediska. Právě tato vysoce filozofická stránka (povrchně vzato jednoduchá myšlenka, podpořit ji filozoficky bylo a je velmi obtížné) a hloubka jeho učení dovedla mnohé k nesprávnému tvrzení, že adoptuje buddhistické teze máji. Jedna purána ho přímo napadá, že je buddhistou a že se snaží začlenit (z hlediska bráhmanismu neortodoxní) buddhistické myšlenky do hinduismu. K iluzornosti světa je nejblíž buddhistická májáváda, podle které je náš svět klamem, iluzí. Učení o světě jakožto projekci mysli vypracovala buddhistická škola vidžňánaváda. Tato škola tvrdí, že vše, co existuje, je pouze výtvorem mysli a tudíž neskutečné. Samozřejmě, zde podávám tyto teorie velmi zjednodušeně (co je to mysl atd. se musí nejprve definovat: ve vidžňánavádě se rozhodně nejedná o obecně „známou“ mysl běžného člověka...)
Nágárdžuna, který posouvá učení vidžňánavády, jde při negacích ještě dál a učí, že všechny věci jsou „prázdné“ (śúnja). Je to další z mnoha nepochopení povrchního západního čtenáře, který śúnju často chápal a chápe jako nihilistickou nicotu, prázdnotu, nic. Jak uvidíme z následujících vlastních slov Nágárdžuny, jeho śúnja je vlastně metafyzickým ekvivalentem pro hinduistický átman (tomuto tvrzení se ale budou oba filozofické tábory bránit). „Když člověk věří v prázdnotu, věří ve vše. Když člověk nevěří v prázdnotu, nevěří v nic. — Když člověk věří v prázdnotu, věří, že všechny objekty (dharma), které patří do našeho světa, jsou transcendentní. Takový člověk věří v učení, že objekty jsou produkty kombinace příčin a předpokladů.“ V nihilismu jde především o zapření či popření čehokoliv existujícího (něčeho až všeho); princip śúnji toto hledisko metafyzicky překračuje (1. nihilismus je stav mysli a śúnja podobně jako koncepce átmana překračuje všechny myšlenkové konstrukce a tvrzení; 2. co je existující a co ne, je vážný filozofický problém).
Tvrzení, že átman se rovná śúnja, určitě pobouří mnoho buddhistů i hinduistů. Jedná se jen o různé výrazy podložené odlišným chápáním metafyziky, ale vyjadřující stejnou „věc“. Když člověk probírá buddhistické texty, ve kterých se popírají názory hinduistických škol, je zřejmé, že autoři těchto textů nepochopili, co si hinduista představuje pod pojmem átman či Brahman. Buddhisté átmana ztotožňují s inteligencí, intelektem atd., z čehož správně usuzují, že jsou to měnící se fenomény, nestálé, tedy zavrženíhodné jako ekvivalent pro poslední Skutečnost (či Ne-Skutečnost). Částečně se opírají o nejisté vysvětlení nejranějších upanišadů, kde je átman často ztotožňován s pránou apod. Od tohoto bodu šla hinduistická védánta „pozitivním“ směrem a buddhismus „negativním“. Pozdější, již filozoficky vypracovaná, védánta je mnohem jistější a preciznější ohledně tohoto i dalších pojmů. Tehdy však už buddhistické školy běžně používaly termínů átman a neátman (anátman—oblíbené filozofické obraty Nágárdžuny používané např. v Múlamadhjamaka-kárice). Ovšem v zcela jiném chápání než v hinduistické védántě. Slovo átman rozhodně není jediným a ojedinělým výrazem (a příkladem), kdy různé darśany a filozofie stejný pojem chápou (někdy naprosto) jinak.
Metafyzika upanišadů včetně koncepce Brahmana vždy byla a je i dnes náročná na pochopení. Mnohdy archaická řeč upanišadů navíc často pochopení ještě komplikuje. Tím, že upanišady netvoří (!) ucelené metafyzické hledisko, se tyto texty těžko vysvětlují a interpretují. Pozdější védánta, jako ortodoxní darśana, se pokusila tyto teorie sjednotit a sama sebe považuje za plnohodnotný výklad upanišadů. Že je problematika složitější, dokládá nemalý počet védántských škol, které ohledně nejvyšších metafyzických principů postulují rozličné koncepce.
Buddhismus rozvíjel odlišný způsob uvažování o posledních věcech ve filozofii a použil vlastní pojmový slovník, který tkví v odlišném metafyzickém chápání světa na úrovni scholastiky.
Buddhistická Pradžňá-páramitá-sútra říká: „...Forma je Prázdnota a Prázdnota je vskutku forma. Prázdnota není odlišná od formy, forma není odlišná od Prázdnoty. To, co je forma, je Prázdnota, to, co je Prázdnota, je forma. Proto vnímání, pojmenování, koncepce poznání a koncepce čehokoli jsou také Prázdnotou. Vskutku, ó Śáriputro, všechny věci mají podobu Prázdnoty. Nemají začátek ani konec, jsou jak bez vady, tak i s vadou, jsou dokonalé a zároveň nedokonalé. Proto, ó Śáriputro, v této Prázdnotě není žádné formy, žádného vnímání ani jména ani koncepce ani mysli...“
Různí védántští učitelé pojednávali o koncepci falešnosti a významu máji. Víme, že buddhisté přijali tři druhy existence:
– svrchovaná Skutečnost (paramárthasattva)
– běžná fenomenální existence normálních zkušeností (samvrtisattva buddhistů a vjávakárikasattva védántistů)
– iluzorní existence (bhrama)
Poukazuje se i na čtvrtý druh existence, který můžeme popsat jako nemožnou koncepci, což se technicky nazývá tuččha (něco jako kulatý čtverec nebo koňský roh). S velkou pravděpodobností byl Śankaráčárja ovlivněn tezemi těchto čtyř druhů existence. Padmapáda, Śankaráčárjův přímý žák, rozlišuje mezi dvěma významy falešnosti (mithjá):
– falešnost jako jednoduchá negace
– falešnost nepopsatelná, nevyslovitelná

Pravděpodobně je to právě Padmapáda, který jako první interpret vysvětluje avidju či adžňánu na základě materiální přirozenosti, která v sobě skrývá sílu či energii . Dále ve své interpretaci říká, že je to materiální síla adžňány, která ustanovuje materiální příčinu projevů světa.
Abhinavagupta cituje Bháskaru v Íśvarapratjabhidžňá-vimarśiní následovně: „Ó Velké Poznání, když posíláme mysl blízko k Tobě, aby vnímala Tvůj objekt, jenž se tam nemůže nacházet, a Ty přece dáváš možnost to poznat, pokud známe tuto skutečnost, máme zkušenost Tvé do Sebe vcházející expanze.“
Śankaráčárjovo učení, že svět je i není skutečný, má velikou hloubku. Skutečnost či neskutečnost světa záleží na pohledu pozorovatele a zrcadlí esoterickou stránku metafyziky. Śaktická tantrická soustava, jež metafyzicky patří také do védánty, prohlašuje na rozdíl od nejistých pasáží Śankaráčárjových tezí, že svět je rozhodně skutečný. Svět jako vibrace a energie je projevem Velké Matky (Maháśakti), a protože Śakti je skutečná, tedy i svět, jenž je od Ní odvozen, je skutečný. Śakti je i májá resp. je májá tattvickou úrovní svrchované Śakti.
Základní otázkou je, co je vlastně skutečnost. Jestliže skutečný objekt je ten, který má vlastní existenci nezávisle od způsobu vnímání a vnímatele, tj. subjektu (člověk), potom je svět v tomto smyslu skutečný. Avšak tato nezávislost je z absolutního hlediska závislostí. Protože když přijímáme koncepci všejednoty nedualistické filozofie, musíme hledět na věci z hlediska, že všechno se vším je neustále spojené. Je-li tedy každá věc, bytost atd. závislá na ostatních a naopak, absolutní identita dané věci, bytosti atd. nemůže existovat. A tak vlastně svět musíme považovat za neskutečný, protože věci nemají vlastní existenci, která by byla oddělena od způsobu vnímání a vnímatele. Tento paradox je největší příčinou filozofických debat s ohledem na skutečnost–neskutečnost světa. Zde již pochopíme, proč Śankaráčárja říká, že svět je i není skutečný.
Tattvagarbhastótra neboli Hymnus k Lůnu Skutečna zpívá: „Považuji Tě za máju, jež je příbytkem Tvého božského projevu. Spontánní duše je zde zakotvena, když na jedné straně trpí vlastní nevědomostí, a na druhé straně uvnitř je součástí velkého Blaha.“
Íśvarapratjabhidžňá neboli Rozpomenutí se na Boha říká: „Síla máji se odkryje, když všechno projevené je v oddělenosti a je vnímáno jako jáství (ahantá). Toto jáství nepřebývá ve vnitřní Podstatě, ale v prázdnu, intelektu a těle.“ Také Bhagavadgítá (7.14): „Tuto moji božskou máju skládající se ze tří gun je těžké překročit. Jenom ti, kteří Mě uskutečnili, ji dokážou překročit.“
Ve Vidjádhipati čteme: „Z absolutního hlediska (paramártha) jednota se neliší od oddělenosti. Jedna jediná Skutečnost se projevuje jako jednota různorodostí. Když není pochyb o pravé vlastnosti různorodosti (oddělenosti), člověk poznává, že se od jednoty neliší. Když není pochyb o pravé vlastnosti jednoty, člověk poznává, že se neliší od oddělenosti. Nebe, země, vítr, slunce, moře, řeky a světové strany jsou všechny částmi vnitřního psychického orgánu (antahkarana), jenž je založen externě.“
Skutečnost či neskutečnost světa je i zrcadlem toho, jestli se daná metafyzická soustava dívá na absolutní Pravdu jako na Bytí či Ne-Bytí. V Manthánabhairava-tantře tato Pravda je svrchovaná kaula (śaktická) Skutečnost, jež je věčným spojením Śivy a Śakti, tj. Akuly a Kuly. Tato Pravda je velebena jako „věčně projevená, bez ředitele, zbavena všech zrozených individualit“.
Džňánam-tarasájana citovaná v komentáři od Śivópádhjájy k Vidžňánabhairava-tantře říká: „Ne-Bytí založené v Bytí je svrchovaný princip nacházející se za všemi principy.“
Důležitým zdrojem śivaistického a tantrického pohledu je Svaččhandabhairava-tantra. Śiva, svrchovaný Bůh a konečný princip, je většinou v tomto textu označen kladnými výrazy. Na některých místech však tato tantra vysvětluje transcendentální a kosmickou vlastnost svrchované Skutečnosti tak, že je zbavena všech fenomenálních druhů bytí. Abháva, tedy Ne-Bytí, značí v této tantře svrchovanou Skutečnost, i když v tomto smyslu To nemůžeme nazývat „skutečností“. Tato Skutečnost je Śiva, který se tak považuje jak za transcendentální Ne-Bytí, tak i za Toho, který zároveň přítomen ve všech věcech tvoří vlastní Podstatu ve formě čistého Bytí (sattámátra). Tím toto Bytí je vlastně Ne-Bytí. Pokud je buddhismus s „negativní“ koncepcí nirvány a śúnjaty na protější metafyzické straně od obecného hinduismu se svým „pozitivním“ popisem nejvyššího principu (átman, brahman, Śiva atd.), tak Svaččhandabhairava-tantra velmi chytře sjednocuje obojí.
„Všechny cíle, které chceme dosáhnout světskými způsoby nebo různými doktrínami, můžeme lehce dosáhnout poznáním Śivy, jež se zrodí na konci velké Cesty (atimárga). Ó Bohyně, ne každý je schopen toho dosáhnout, protože to předpokládá extrémní čistotu a sjednocení (jóga) se svrchovaným Zdrojem. Tento Zdroj je Ne-Bytí. Ne-Bytí se nachází za kontemplací a za Univerzem. Je osvobozeno od mysli, intelektu a ostatních tattev, je zbaveno příčiny a řádu. Je nezničitelným Pánem, kterého nelze nijak vnímat či poznávat žádnými způsoby, který je nad příčinou a původem, svobodný od pout a všech manter, vševědoucí, všudypřítomný, pokojný v Sobě, čistý a bez ohraničeností.“
Všimneme si, že tato tantra prohlašuje, že svrchovaná Skutečnost, zde jako Ne-Bytí, se nachází za mantrou, příčinou, řádem atd., a jiné epistemologické spisy říkají, že Skutečnost je místo, odkud všechny mantry vycházejí, je příčinou světa a univerzálním řádem apod. Důležité je, aby adept rozpoznal nerozporuplnost těchto tvrzení, aby poznal, že vyjadřují stejnou Pravdu. Hlavní překážkou v uskutečnění této jednoty myšlenek je většinou neznalost specifických výrazů, kterými jedna či druhá filozofická soustava vyjadřuje metafyzické problémy. Proto není nelogické tvrdit, že Bůh je za mantrou, a je také samotná svrchovaná mantra. V prvním případě se zdůrazňují ty aspekty, které obsahuje i výše uvedený citát. V druhém případě, což např. reprezentuje kašmírská škola Spanda, je mantra svrchovaný pojem vyjadřující prvotní zvuk, vibraci, Óm, svrchovanou Energii, která je Śakti, a Śakti je vlastně dynamický Śiva, tj. teologicky absolutní Bůh. Když pochopíme různé metafyzické koncepce vyjadřované jednotlivými darśanami, vyhneme se nedorozumění, které potkává mnoho badatelů a myslitelů.
Tato tantra dále říká: „Kontempluj nad Ne-Bytím stejným způsobem jako nad Bytím, jež nemá prokazatelný základ. Tak dosáhneš pláň Ne-Bytí, která je bez ohraničeností. Je to opuštění všech příčin.“ O prázdnu a Ne-Bytí dále mluví takto: „Ne-Bytí je „to“, v čem existující věci přestaly existovat. Je to jinak čisté Bytí (sattámátra), svrchovaný klid. Tato pláň existuje určitým nedefinovatelným způsobem.“
Tato tantra dále mluví o jóginovi, jehož základ je v síle (śaktistha), a pokračuje ve výkladu probouzení kundaliní. Toto probouzení osvobozuje adepta od nevědomosti, která je příčinou tělesného vědomí. Odstranění této duchovní překážky vede k uskutečnění vlastní všudypřítomné Podstaty, jež dále vyústí v Śivovu všudypřítomnost. Když se takto jógin nachází v cyklu Śakti, sjednotí se se svrchovanou Energií Śivy (svabhávastha). Je to pláň za všemi stavy a úrovněmi, včetně kontemplací nad prázdnotou (śúnjabháva). Tuto pláň lze dosáhnout opuštěním všech myšlenek, včetně myšlenky o vykoupení. Ten, kdo již netouží po ničem, ani po vykoupení, dosahuje toto vykoupení spontánně, protože kontrast mezi spoutaným stavem (amókša) a vykoupením (mókša) je pouhá myšlenková konstrukce.
Zasvěcení, meditace, recitace manter nebo jakákoliv duchovní disciplína jako taková nemohou vést k pochopení poslední Skutečnosti, která je zbavena všech objektivně rozdělitelných charakteristik (alakšja). Úlohou těchto metod je jen cvičit mysl adepta. Tuto koncentrovanou mysl a všechno, co má vazbu k mysli, nakonec jógin musí opustit.
O Ne-Existenci a Ne-Bytí zajímavě píše Śrítantrasadbháva: „Duchovní disciplína, která je souhrnem myšlenkových staveb, je, ó Bohyně, příčinou Tvého probuzení, jež je nedualistické, osvobozené od myšlenek, smyslů, myslí a všech od sebe se lišících přívlastků. Jak může to, co není objektivně rozlišitelné, mít nějaké charakteristiky? Jak může to, co je za myslí, uvažovat? Moudrý proto, aby dostal odpověď, položí sebe do Toho, co je zbaveno mysli (amanas). Ne-Bytí (nástikja) prodlévá věčně, proto opusť své vlastní (individuální) bytí... Ne-Existence je vykoupení, velké Štěstí, proto se vnoř do ní a věz, že všechno je prázdné.“ Tento text nás dále poučuje , že cílem je realizovat Rovnost (samatva) ve všech věcech. Toho se dosahuje zanecháním všeho existujícího a všech stavů bytí (bháva). Poté se mysl osvobodí od myšlenek a nachází se v Ne-Bytí (abháva). Avšak to ještě není konec Cesty, protože jógin musí zanechat i Ne-Bytí a vejít do Bytí, což je vlastní přirozenost (svabháva) Ne-Bytí. Tak meditativní mysl (manóbindu) se rozpustí, podobně jako kapka vody v oceánu. Zanechat Ne-Bytí a vejít do Bytí neznamená jakýsi návrat, ale komplexní spojení obou, kdy pojmy i metafyzické koncepce jako takové již dávno přestaly existovat...
Kašmírský text Vidžňánabhairava (verš 127) praví: „To, co není předmětem poznání, nemůžeme vnímat. Je prázdnotou založenou v Ne-Bytí. Nad takovouto věcí se má meditovat (bhávja) tak, že je identická s Bhairavou . Na konci meditace adept prožije zkušenost probuzení Vědomí.“
Víme dobře, že jsou jógini, kteří mají psychickou sílu tak velkou, že dokáží ovlivnit mysl i celé skupiny lidí. Tyto poznatky již byly mnohokrát dokázány. Docela dobře zná naše věda i sílu hypnózy, kdy člověk pod vlivem sugesce třeba nevidí kliku na dveřích a nedokáže tak opustit místnost. Tyto a podobné poznatky byly a jsou hojně popsány, a tudíž je můžeme považovat za dostatečně reálné. Teď si však hypoteticky představme, že existuje takový jógin, který dokáže ovlivnit mysl nejen určité skupiny lidí, ale celé populace naší planety. Nenávratně všem vsugeruje, že např. Měsíc neexistuje. A od této doby by nikdo již Měsíc neviděl. O existenci Měsíce by věděl jen on sám jediný. Teď si položme otázku: Existuje nebo neexistuje Měsíc? Kdo má pravdu? Zmiňovaná sugesce jógina ho dostala do postavení, kdy jeho skutečnost bude bludem z hlediska naprosté většiny. Tato většina nebude věřit, že jógin může vidět na obloze něco, „co není“, a prohlásí ho za blázna. Na čí straně je pravda? My z příběhu víme, že jógin může vidět Měsíc, protože Měsíc je pro nás vnímatelný objekt a věříme v jeho existenci. Z příběhu víme také, že zbylá populace byla pod silnou sugescí, pod určitým závojem klamu či falešného nepravého poznání, a nesprávně hodnotila existenci Měsíce.
Změňme teď náš příběh tak, že nikoli jógin je hypnotizérem či příčinou falešného, iluzorního poznání, ale nějaká nadplanetární síla. Dále, sugesce se nebude vztahovat na to, aby lidé ignorovali existenci Měsíce, ale na to, aby sami neviděli či nevěděli, čím ve skutečnosti jsou, a aby se ztotožňovali se svým tělem a myslí. Koncepce máji i karmy je tak blíž k pochopení.
Vraťme se však k máji. Nadplanetární síla či vesmírný hypnotizér tedy zakrývá mysl lidí. Opakovaně si položme otázku: Kdo má pravdu a co je skutečnost? Má pravdu malá menšina lidí, která rozpozná, že pouze pod vlivem máji se člověk ztotožňuje se svým tělem a myslí, a ve skutečnosti je Esencí, která proniká celým vesmírem? (Je to už jen krok si uvědomit, proč kašmírská tantrajógická škola Pratjabhidžňá učí právě takové „rozpomenutí se“.) Nebo naprostá většina lidí, kteří jsou pod sugescí či vlivem máji (a máju prohlásí za nesmysl) a ignorují bláznivou fantazii jógické menšiny? Na čí straně je pravda a skutečnost? Většina prohlásí, že my jsme většina, tudíž pravda je na naší straně. Tím skutečnost menšiny se stala neskutečností (z hlediska většiny). Co je objektivní a co subjektivní? Každé prohlášení musí mít určitý opěrný bod, jenž je východiskovým bodem zkoumání.
Tento bod je buď hledisko menšiny nebo většiny. Ze zvoleného hlediska se však mění objektivita a subjektivita, skutečnost a iluze, pravda a lež. Když náš opěrný bod je jiný, mění se fundamentálně všechna tvrzení. Když se dokážeme vcítit do této metafyzické problematiky, hned pochopíme, proč jsou některé filozofické soustavy antagonistické, proč jedni považují svět za skutečný, jiní za falešný.
Májá a karma působí na smysly i mysl lidí tak, aby všechno vnímali podle karmického kódování. Smysl hmatu (jako prostředník je druh prány) pak dává informace: když se ruce dotknou nějakého předmětu, mysl člověka to zpracovává tak, aby měl představu, že se dotkl něčeho, co je vně něho a co není on sám. Toho je velmi důležité si všimnout, protože při cestě Poznání takovéto představy se bod za bodem přehodnotí a mění. Jógin pak vnější předměty necítí vně sebe, ale jako součást Sebe. Když se svým bytím položí do Brahmana, všechno je Brahman. Není zde potom žádný stvořený vesmír, protože se vymanil z pout těchto vjemů. To, čím si jógin uvědomuje, že se nachází nad májou, není dualistická mysl (manas) či vědomí jako takové (čitta), ale vyšší princip, který kašmírské školy nazývají nadmyslí (unmaná), jež pracuje na monistické bázi (tedy kde již není subjekt–objekt).
Když Buddha říká, že všechno se neustále mění, všechno je v pohybu a nic není stálé, říká Pravdu, protože z hlediska negativismu ani nirvána „není“. Hinduisté kladou důraz na sat-čit-ánandu, kdežto buddhismus se přibližuje k vyjádření absolutna z jiného filozofického úhlu. Buddhistická nirvána či śúnja je totožná s koncepcí Brahmana.
Buddhismus říká, že vskutku není tu ničeho, co by se znovu zrozovalo. Hinduismus na to říká, že je tu přece duše (džíva), která podléhá novým a novým zrozením. Buddhisté však zdůrazňují, že i samotná duše se neustále mění, není stálým principem, a proto duše již za několik okamžiků bude odlišná od toho, čím byla. Každá duše neustále komunikuje skrze smysly, mysl atd., a neustále přijímá nové a nové informace. Některé karmické složky úspěšně vyrovnala, dalším složkám podlehla. Již po přečtení jedné knížky člověk ví víc, než předtím. Kde tu pak vzít neměnnou duši, která se znovu zrozuje? Duše každým vtělením je již jiná, než byla! Duše je shluk energií, jenž se neustále mění a podle dosažených aktuálních dispozic (v závislosti na karmickém programu) bere na sebe určitou formu, tělo. Átman jako princip se nepotřebuje znovuzrozovat, vždyť je všude a ve všem nezávisle na času, na životu i žijících entit.
Když si člověk vzpomene na své minulé životy, je to stejně absurdní jako pravdivé. Absurdní proto, že co to znamená „své“? Vždyť toto „své“, tj. duše, se neustále mění. Nikdy nemůžeme prožít události z „předchozích vtělení“ tak, jak je tehdejší duše prožívala. Tyto události, když si je promítneme, prožíváme současnou duší (a karmou), s nynějšími znalostmi a pamětí mysli. Nic se neodehraje dvakrát stejně! Tento fakt se vztahuje také na budoucnost. Ve vizi o budoucích událostech používáme současnou mysl a poznatky. Používáme mysl, která je časoprostorově zde. Budoucnost vytvoří své aktuální časoprostorové dimenze v samotné budoucnosti, když se aktualizuje jako (budoucí) přítomnost. Proto není možné přesně „vidět“ budoucnost, pouze „přibližně“. Budoucnost je objektivita samotná a naše současná duše je subjektivita. Subjektivní pohled na budoucí objektivitu nikdy nebude objektivní, bude vždy více či méně ohraničen poznáním subjektu a náležitě jím zpracován. Proto každá vize budoucnosti (nebo vize jako taková) bude jen „podobná“ tomu, co se v budoucnosti odehraje resp. co se děje vůbec. Toto „podobné“ závisí na mnoha faktorech vycházejících z dispozic vnímatele-subjektu.
Když si prožijeme určité události z minulosti, které dáváme do souvislosti s naší duší, vždy se objeví obrazy, scény, pocity atd., které jsou důležité pro náš další duchovní pokrok! Proto se objevují, abychom je řešili. Ať si duchovní praktikant uvědomí, že všechny vjemy, ať pocity z dětství, příběhy z „dřívějších životů“ nebo myšlenkové bloky, nejsou ničím jiným než nečistotou v mikrokosmické síti nádí. Každý obraz, pocit, vjem, jak příjemný, tak i hrůzostrašný, který se vynořuje při mystickém cvičení, je nečistota – karma. Karma nás může poutat i blaženým stavem extatičnosti, překrásnými obrazy a světy vyšších oktáv. Sádhaka však musí opustit vše, vzdát se všeho, všech prožitků, pocitů. I láska poutá, pokud milující a milovaný nejsou si Jedno. Nejtěžší je vzdát se různých magických sil – siddhi. Pokud se sádhaka nevzdá všeho, co se vztahuje ke stvořenému (!) vesmíru, nevymaní se z pout samsáry. Proto ánanda není radost ani extatická láska, ale nedvojná Blaženost, která projeví jen Sama Sebe a je nepoznatelná člověkem. Lidství se musí překročit. I vesmír se musí překročit. S ánandou se dá jen ztotožňit vlastní smrtí (ega), ale nikoliv pochopit a popsat, což již potřebuje mysl a další orgány operující na dualistické úrovni.
Ještě jednou zdůrazňuji, že když praktikant tvrdí, že v dřívějším životě byl faraónem, králem, velkým magikem nebo jóginem z Himálaje, měl by se namísto toho, aby o sobě tyto fámy šířil, věnovat řešení problému, proč právě teď a tak se vynořily tyto obrazy. Říkat si, že jsme králem, ale poddaným nikoliv, znamená, že duše, která to tak subjektivně (!) prožívá, nezná ještě vyšší principy. Pouze se zkušeností, která promítne duši, že je jak král, tak i poddaný, že je jak každým milovaný světec, tak každým opovrhovaný, zbabělý a ohraničený jedinec trpící nemocemi, že je jak kámen, strom a rostlina, tak vítr, oheň a gravitační zákon atd., lze dospět k Poznání. Tato Zkušenost nám řekne, že vskutku aham idam – Já (jsem) To.

„Neskutečno je vpravdě odlišné od skutečna
a skutečno je vpravdě odlišné od neskutečna, ó Pane.
Ty nejsi ani skutečný ani neskutečný,
ale podstata obou, skutečna i neskutečna.
I když záříš větším leskem než paprsky tisíce sluncí,
i když pronikáš všemi světy, přece nejsi viditelný.
V nevědomém světě Tvá forma je Vědomí.
Mezi poznatelnými Ty jsi Poznávatel.
Mezi konečnými Ty jsi Nekonečný.
Jsi Nejvyšší ze všeho.“

Důležité je, aby si čtenář uvědomil, že koncepce máji, stejně jako mnoho jiných esoterických výrazů v sanskrtu, nemá jednoznačnou definici plně akceptovanou všemi myšlenkovými školami. Na závěr této kapitoly stará, ale poučná myšlenka: „Myšlení poskytuje poznání Skutečnosti, je to však pouhé pochopení a nikoliv Skutečnost sama.“
Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 01. čer 2015 17:11:14

Werner Ablass

"Iluze: moje vjemy jsou pravdivé

Obdélníky A, B a C se celé hodiny baví o smyslu své existence.

A je ateista, proto věří, že jejich bytí coby obdélníků v obdélníkovém světě vzniklo náhodně, takže má jen ten smysl, jaký mu každý dá.

B je věřící a podle něho byly obdélníky bohem stvořeny vlastně jako čtverce, protože se ale bouřily proti svému božímu tvaru, „zvrhly" se v obdélníky. Jejich životní úkol teď spočívá ve usilování stát se zase „dokonalým" čtvercem.

C je agnostik, atak věří, že je možné nanejvýš vytvářet teorie o vzniku jejich bytí coby obdélníků.

Každý má - podle svého názoru - pro svoje stanovisko dobré důvody. Ateista A argumentuje takto: „Věřím jen tomu, co vidím. A co vidím? Samé obdélníky, které stojí na různých místech obdélníkového světa. Mám čtyři hrany a úhly a v těchto hranicích se pohybuji. Když umřu, přestanu existovat a volné místo po mně vyplní jiný obdélník."

Křesťan B odporuje: „Myslíš vážně, že by naše bytí mohlo být založeno na náhodě? Jen se podívej na tu dokonalost a ten řád našeho obdélníkového světa. Ne, to považuju za vyloučené. Musel ho stvořit nějaký stvořitel. A podle svého obrazu, tudíž podle čtverce. Jenže my jsme se zvrhli v obdélníky. Kdo se ale rozvzpomene na svůj původní tvar, ten našel smysl své existence a po opuštění tohoto obdélníkového světa se dostane do čtvercového nebe."

Zapojí se i agnostik C: „Ale to je přece jen domněnka. Ty nic nevíš, já také nic nevím, a svou teorii nedokázal ani jeden z vás."

A se brání: „Samozřejmě, že ne. Ale to je mi úplně fuk. Jsem smířený se svým obdélníkovým bytím, takovým, jaké je, a snažím se z něho vytěžit maximum. A kdyby po mém zmizení z tohoto světa vyšlo najevo, že měl B pravdu, budu naprosto spokojený."

„Jenomže pak bude pozdě," namítá B, „protože kdo se v době své existence coby obdélník nesnaží, aby se vrátil do svého původního stavu, do tvaru čtverce, po svém zmizení už k tomu nebude mít příležitost. Bude vhozen do obdélníkového pekla a tam bude navěky hořet."

D, ačkoli se nachází hned vedle, se diskuse nezúčastňuje, stejně jako se většinou nezúčastňuje žádných debat. Tvarem se sice od ostatních neliší, chová se ale poněkud svévolně. Protože A s B se nedokážou domluvit, zeptají se nakonec D: „Poslouchej, co je podle tebe smyslem naší existence? Odkud přicházíme, proč jsme tady a kam jdeme?"

„Odnikud nepřicházíme, nejsme tu z žádného určitého důvodu a nikam nejdeme," odpoví D klidně.

„Ale to přece není možné!" rozčiluje se B, „to, že jsme obdélníky, přece musí mít nějaký důvod! A také musí mít nějakou příčinu, že máme VŠICHNI stejný tvar a každý z nás tvoří VLASTNÍ obdélník."

„Vlastně vůbec neexistujeme," říká D takovým tónem, jako by jeho tvrzení bylo to nejobyčejnější na světě, „jenom to vypadá, jako kdybychom byli obdélníky, které jsou od sebe navzájem oddělené a stojí na různých místech."

„Co to povídáš?", rozesmějí se ostatní obdélníky na celé kolo, popadají se za svá obdélníková břicha a A se nechá slyšet: „Takovou pitomost jsem ještě neslyšel! Jsi snad slepý obdélník?"

„Ne ne," odpovídá D a pomrkává, „vidím, že jsme obdélníky, ale říkám vám: ten dojem je omyl."

B vrtí nesouhlasně hlavou, ale agnostik C je najednou zvědavý. „Povídej dál", naléhá na D, „co myslíš tím, že ten dojem je omyl!?"

„Všichni jsme vlastně nekonečná bílá plocha," říká D, „a jenom na nás leží MŘÍŽKA, která navozuje pocit oddělenosti."

„Jaká mřížka? O čem to vůbec mluvíš?" rozčiluje se A. „Já jsem JEDNOZNAČNĚ obdélník a ty taky.. Přestože máme stejný tvar, jsme odlišní. Protože já jsem na svém a ty taky na své místě. Jak jsi přišel na tu absurdní myšlenku, že my všichni jsme bílá plocha?"

„MY VŠICHNI říkáme jen proto, že nerozpoznáváme klam, zprostředkovaný mřížkou - že jsme obdélníky, zaujímající různá místa. A už jsme si tak zvykli se považovat za oddělené a na různých místech umístěné obdélníky, že jsme úplně ztratili z očí pravou příčinu své ,oddělenosti´."

„A co je tou příčinou?" ptá se zvědavě C.

„Pochopitelně ta mřížka. Když ji odstraníš, zmizí i všechny obdélníky," odpovídá D a přitom se usmívá, plný pochopení. „Co zůstane, co vždycky zůstane, je nekonečná bílá plocha. A jen TOU doopravdy jsme! Nekonečnou bílou plochou."

A i B nevěřícně vrtí svými hranatými hlavami a obracejí se k sousedovi, který podobnou myšlenku rovněž považuje za absurdní, ale C ji náhle pokládá za velmi zajímavou. Je mu, jako by v hloubi duše už dávno něco takového tušil. Proto se vyptává dál:

Prosím tě, pověz mi ještě: jak můžu dospět ke stejnému poznání? Co musím udělat, abych překonal své omezené obdélníkové bytí a se stal znovu bílou plochou?"

„Jak se stát bílou plochou? Ale vždyť jí už jsi a nikdy jsi ničím jiným nebyl. Jen díky té mřížce se považuješ za jeden z obdélníků mezi mnoha dalšími."

„Jak ale můžu tu mřížku odstranit?"

„Vůbec ji nepotřebuješ odstraňovat. Jen musíš vidět, že jde o hru bílé plochy na obdélníky. Při tvém omezení se ti coby obdélníku zdá, že existují samé obdélníky, které se ptají, odkud přicházejí, proč jsou tady a kam jdou - dokud si neuvědomí, že jsou bílou plochou. Pouze dělící mřížka každému vnucuje zdání jedinečnosti mezi mnoha jinými obdélníky." A při téhle poslední větě se D začne smát a směje se tak dlouho a tak dětinsky, že je skoro zaplněný slzami smíchu, které se kutálejí z jeho obdélníkových očí.

„To se ti lehko řekne," zlobí se C; „ tvoje teorie zní rozumně, dokonce až lákavě logicky, to musím bohužel přiznat, ale přesto se považuju za obdélník. Začínám teď sice chápat, že coby obdélník jsem jen iluzí, ale NEVIDÍM to. Mohl bys mi nějak pomoci, abych to uviděl jasně a zřetelně?"

„Jak by mohla bílá plocha uvidět, že je bílou plochou? Vždyť je tam jen nekonečná bílá plocha. A ta může vidět jen to, co ji ohraničuje nebo rámuje! Tedy obdélníky. Proto taky vidíš jen je, nic jiného. Vidět sám sebe coby bílou plochu je nemožné, protože je tu jen nekonečná bílá plocha, jinak nic."

„Jak bych tedy mohl prohlédnout to, co mě ohraničuje, jako iluzi?"

D se znovu zasměje. „Uvědomuješ si vůbec, jaké říkáš nesmysly? To jediné, co existuje, je bílá plocha, která se zdá být rozdělená na samé obdélníky. TO je všechno. A nic víc není vidět."

„Ale jak jsi k tomu hledisku došel? Přece jsi někdy musel pochopit, že jsi ta bílá plocha a že obdélníky jsou jen klam, vyvolaný mřížkou? Nebo jsi to viděl odjakživa?"

„Ne, taky jsem byl kdysi přesvědčený, že jsem jen jeden obdélník mezi mnoha jinými. A jako ty jsem hledal smysl své existence. Hledal jsem dokonce zoufale. Díval jsem se z jedné strany na druhou a zpátky, sem a tam mezi svými čtyřmi hranami, hledal jsem ve všech čtyřech dimenzích, které jsme si zvykli nazývat délka, šířka, výška a čas. Ale nenacházel jsem nic jiného než hranice obdélníku, za které jsem se považoval. Tak to šlo tak dlouho, až jsem zoufalý a zklamaný přestal hledat ..."

Rozrušený A ho přerušil. „A co se stalo potom?"

„Když jsem konečně přestal hledat smysl svého bytí mezi hranicemi a nesnažil jsem se dostat za hranice svého obdélníku, uviděl jsem, co nazýváme ,meziprostor' - totiž tu bílou plochu."

„Ale ty obdélníky tam přesto byly, nebo snad ne?" zeptal se A rozčileně.

D s úsměvem přikývl. „Samozřejmě, že tam byly hranice mezi obdélníky. Ale pochopil jsem, že jde o bílou plochu, rozdělenou na obdélníky. A jen kvůli tomu se domníváme, že jsme obdélníky. Ty ale skutečnosti ale jen zprostředkovávají zdání oddělenosti, protože to, co rozdělují, nebylo nikdy nic jiného než jediná bílá plocha."

„To je mi jasné. Proč ale tedy proboha je ta jednotná bílá plocha vůbec rozdělená na obdélníky? Jaký má smysl to ,zdánlivé' rozdělení?"

„Protože to té bílé ploše nabízí jedinou možnost, jak poznat sebe samu. Bílá plocha je prostě jen bílou plochou. Není v ní žádné poznání, žádné vidění, žádná zkušenost, ani prožitek, ani ty, ani já, žádný Stvořitel a jeho dílo - jen nekonečná mírumilovná bílá plocha. Prostřednictvím mřížky se sama sobě jeví jako obdélník mezi mnoha jinými. Hranice tedy existují jen zdánlivě. A pak, může se také změřit. A když nakonec sebe samu změřila do všech směrů obdélníku, aniž se přitom našla, je vržena zpátky a při tom pozná sebe samu jako bílou plochu. Bez prožitku oddělenosti by to bylo naprosto nemožné. Jelikož, jak jsem předtím vysvětlil, bílá plocha nemůže sebe samu poznat - jedině když se sobě samé ukáže jako rozdělená."

„Kdy začala ta nesmyslná hra na obdélníky?"

„Tahle hra nikdy nezačala, protože existuje jen bílá plocha, bez začátku a bez konce, bez času a prostoru. Mřížka, která vytváří iluzi obdélníků, je tak říkajíc věčná hra bílé plochy, jejímž prostřednictvím věčně definuje sebe samu. Napřed se sobě jeví jako rozdělená a nakonec se v té zcela bezvýchodné omezenosti zase najde. A když k tomu dojde, nestane se v podstatě vůbec nic. Všechno zůstane takové, jaké to bylo, jen představa bytí jako obdélníku mezi mnoha ostatními se ukáže jako pouhá iluze. Proto jsem ti už na začátku řekl: nepřicházíme odnikud, nejsme tu z nějakého důvodu a nikam nejdeme. Obdélníky jen slouží bílé ploše k sebepoznání. A dokud se vnímáme jako obdélníky, hrajeme hru na mřížku."

„Přestal jsi hrát s ostatními?"

„Jak bych mohl? Dokud se ve hře na mřížku vnímám jako obdélník mezi obdélníky, nemůžu jinak než s nimi hrát dál. Ale ať se hra hraje jakkoliv: já jsem bílá plocha. Bez času, bez prostoru, bez omezení. A v tom jsem našel hluboký mír."

„Já si to prostě nedokážu představit. Jak by mohla jistota, že jsem bílá plocha, přivodit hluboký mír? Bílá plocha, to se mi zdá takové studené, takové neutrální."

„To chápu. Ale až budeš jednou vržený zpátky do své pravé bytosti, rozpoznáš pravou podstatu bílé plochy."

„A co je pravou podstatou té bílé plochy?"

„Láska, příteli. Nic než nekonečná láska."


(přeložila Lída)
Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 01. zář 2017 18:45:12

Skutečnost neexistuje, ledaže se na ni podíváme,

a budoucnost rozhoduje o minulosti


Známý fyzik Niels Bohr kdysi řekl: "Pokud vás kvantová mechanika hluboce nešokovala, ještě jste ji nepochopili." Kvantové zákony mají totiž tendenci odporovat zdravému rozumu. Experimenty v této oblasti fyziky nám neustále ukazují, jak moc ještě nerozumíme světu kolem nás. Jedním z témat, které je skutečně bizarní, je povaha toho, co definujeme jako realitu.

Dánský fyzik Niels Bohr přišel s myšlenkou, že částice jsou vlastně vlny pravděpodobnosti, které se do konkrétního stavu zhroutí až ve chvíli pozorování. Židle může být v jednu chvíli zároveň stůl, kočka nebo pařez. A židlí se „rozhodne být“ teprve ve chvíli, kdy k ní obrátíme zrak. Kvantové experimenty tento předpoklad jen potvrzují. Vědci navíc zjistili, že čas jde zpět. Příčina a účinek se zdají být převráceny. Minulost byla zapříčiněna budoucností.

Točí se vám z toho hlava? Nic si z toho nedělejte, protože nejste jediní. Vědci jsou z toho stejně ohromeni jako většina z nás.

Obrázek
Vůbec první zobrazení světla, které se chová jak jako částice, tak jako vlna.

Wheelerův myšlenkový experiment s odloženou volbou

Kvantoví fyzici studují subatomové částice, které jsou základními stavebními kameny reality. Veškerá hmota, včetně nás samotných, je z nich utvořena. Ale zákony řídící se drobným mikroskopickým světem se liší od těch, které diktují, jak se chovají větší objekty v naší makroskopické realitě.

Tým fyziků z Australské národní univerzity provedl Wheelerův myšlenkový experiment s odloženou volbou, v němž pohyblivý objekt dostal volbu jednat buď jako částice, nebo vlna. Cílem pokusu bylo určit, v jakém bodě se foton rozhodne pro jedno či druhé.

Zdravý rozum říká, že objekt má buď podobu vlny nebo částice, nezávisle na tom, jak ho měříme. Kvantová fyzika na druhou stranu předpovídá, že to, zda pozorujete chování vlny nebo částic, závisí pouze na tom, jak se to opravdu změří na konci cesty.

Obrázek
Nic neexistuje, pokud se na to nezaměříme.

Místo světla se tým australských vědců rozhodl v experimentu použít atomy helia, které jsou "těžší" než světelné fotony, v tom smyslu, že fotony nemají žádnou hmotu, zatímco atomy ji mají.

Vědci nejprve polapili soubor atomů helia ve stavu Bose-Einsteinova kondenzátu a pak jeden po druhém odpalovali pryč, až jim zbyl jen jediný atom helia. Poté vytvořili mřížky z protisměrných laserových paprsků a sledovali chování dotyčného atomu helia v těchto mřížkách.

Vědci nakonec potvrdili Bohrův pohled na celou záležitost. Podle Nielse Bohra nemá smysl řešit vlnové či částicové chování hmotné částice předtím, než dojde k měření v rámci experimentu. Jinými slovy, atom helia se stal částicí nebo vlnou až v okamžiku měření. Do té doby nebyl jedním, ani druhým. Se špetkou nadsázky lze říct, že realita neexistuje, dokud ji nezměříme.

“Pokud se člověk rozhodne věřit, že se atom skutečně vydal na cestu, pak musíme uznat, že budoucí měření ovlivní minulost atomu,” prohlásil vedoucí výzkumu Andrew Truscott.

"Atomy necestovaly od A do B. Teprve když byly měřeny na konci své cesty, nastalo u nich chování podobné buď vlnám, nebo částicím," upřesnil.

To by znamenalo, že šíp času zřejmě funguje naopak a minulost je zapříčiněna budoucností!

"Je to důkaz, že měření je vším.

Na kvantové úrovni realita opravdu neexistuje, pokud na ni nezaměříte svoji pozornost,”

vysvětluje Truscott.
Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod dodo » ned 03. zář 2017 9:45:34

...Je absolutně nesmyslné chtít na vědě, aby jí byla pouze tehdy, když se jí podaří převést všechny jevy na mechanické procesy a projevy. Mechanika v přírodním dění je přece pouze pohybem, který se stává nesmyslem, když není měřitelný na něčem, co pohybem není.

To ve zkusmé psychologii, která je mystikou, bylo už dávno pochopeno. Praktickým důsledkem toho bylo, že se stanovila poučka o nezbytnosti zastavit duševní činnost, což musí uskutečnit každý sám za sebe a pro sebe.
Jen zastavením duševní činnosti dospěje celá bytost na stanovisko „nepohybu“, který se stane základnou vědění, jakmile bude při tomto stavu zachováno čisté vnímající vědomí, tj. bdělost. Bdělost a „nepohyb“ jsou sice protiklady, ale na psychologické bázi se dají sloučit.

Není třeba slučovat duševní „nepohyb“ se ztrátou bdělosti, což se zdá přirozenější než naprostý duševní klid provázený bdělostí. Vědomí je totiž složkou bytí, která koná svou funkci jen potud, pokud nesleduje vlnění citu a mysli.
V tom případě se vědomí stává pozorovatelem, jenž může identifikovat i nejslabší vzruchy, odehrávající se na hladině psychologické bytnosti.

Tato bytnost, jak praktický mystický výzkum ukáže, není "věcí samou o sobě". Je pouze osobním vědomím, vyhraněným jevem, ve skutečnosti fyzikální složkou vesmíru. Z toho důvodu dokonalá analýza všech duševních procesů bytí je vědeckým zkoumáním přírody na úrovni fyzikálních jevů, cestou k poznáni vesmíru v jeho tvůrčím jádru.

Tato cesta pak vede mystiky k uskutečnění stavu absolutní osobní svobody...


Květoslav Minařík - Drahokamy 2
Cesta k poznání
dodo
 
Příspěvky: 673
Registrován: stř 01. črc 2015 0:01:01

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 08. zář 2017 17:45:07

Tattvy a guny
Vznik vesmíru
Na počátku stvoření byl ŠÚNJÁKÁŠA – prázdno, prázdný prostor. Šúnja ovšem neznamená „nic“, naopak, je to nezměrný potenciál dřímající energie, „prostor“, ve kterém existuje veškerenstvo jakožto neprojevená, avšak projevitelná možnost. Všechno, co si jen lze představit, může vejít v existenci, podobně jako když na prázdný papír napíšeme text nebo namalujeme obraz.
Tvorba započala tehdy, když se Božské Vědomí projevilo v prvopočáteční vibraci, v prapůvodním zvuku ÓM.
Zvuk je vibrace a energie podobně jako světlo. Světlo a zvuk jsou podoby, které na sebe ve vesmíru bere Božské Já. ÓM je odraz Absolutní Skutečnosti, ÓM je ÁDI ANÁDI – bez počátku a bez konce. Ve védách se říká:
NÁDA RÚPA PARA BRAHMA – Podobou Nejvyššího je zvuk.
Vibrace ÓM symbolizuje projevení Boha v podobě. Ticho mezi dvěma zvuky ÓM zjevuje princip Boha bez podoby.
ÓM objímá „všechno, co je“, minulost, přítomnost, budoucnost, veškeré sféry kosmu, svět i Pravdu, která za vesmírem stojí, hmotu i ducha, cestu i cíl. Všeprostupující a všeobjímající mantra ÓM je boží jméno, nejvyšší vibrace. Tresť všeho vědění spočívá právě v tomto tónu. V trojzvuku A-U-M se sjednocují tři základní aspekty božské energie, ŠAKTI:
BRAHMA-ŠAKTI – tvořivá síla, která dala vzniknout vesmíru.
VIŠNU-ŠAKTI – ochranná síla, která vesmír udržuje.
ŠIVA-ŠAKTI – osvobozující síla, síla proměny a obnovy.
Když zvuk ÓM rozděloval jednotu šúnjákáše, vzešly z něho dvě síly:
PURUŠA – pra-vědomí;
PRAKRTI – pra-příroda.
Prakrti je nepřetržitý proud boží energie. Puruša je naproti tomu neměnný, všudypřítomný a vševědoucí svědek veškerého dění a veškerých změn, které se v prakrti odehrávají. Puruša je Božské Já. Prakrti vyvinula jako jeden ze svých aspektů sílu přitažlivosti, aby si udržela spojení s vědomím.
Touha po soudržnosti stejně tak jako pud se množit a šířit jsou „přirozené“ – tedy vlastní přírodě – prakrti. Proč klíčí semeno vložené do země? Protože je v něm vložen pud růstu. Růst, rozvíjet se, spojovat se, rozmnožovat se, chránit, živit – stručně řečeno milovat, je základní existenční rys prakrti, pra-přírody. V lásce je obsažen impulz k rozvoji a k rozmnožování a láska je součást božího bytí.
Z prakrti vzešly tři GUNY neboli tři základní vlastnosti a pět elementů – TATTEV.
TATTVY:
PRTHIVÍ – země;
ÁPAS – voda;
TÉDŽAS – oheň;
VÁJU – vzduch;
ÁKÁŠA – prostor.
Tattvy ovšem nejsou s to se spojit samy o sobě. K tomu je potřeba působení gun.
GUNY:
RADŽAS – aktivita, pohyb, neklid, vášeň;
TAMAS – strnulost, tupost, tma, nevědomost;
SATTVA – harmonie, světlo, čistota, vědění.
Tattvy a guny jsou prasíly, které fungují jak v materiální, tak v astrální rovině. Hmotný, psychický i duchovní vliv tattev a gun působí na veškeré živé formy od počátku až do konce jejich pozemské existence. Multidimenzionální interakce těchto elementárních sil formuje složité funkce i tak komplexních orgánů v lidském těle, jako jsou nervy a mozek, utváří lidskou psychiku a duchovní rozměr člověka.
Různé variace, které vznikají při tom, když se pět hrubohmotných tattev podílí na tvorbě fyzického těla, se nazývají „prakrti“, přírodní síly. Prakrti regulují tělesné systémy.
Pokud tattvy existují v prostoru jako jednotlivé, nepropojené entity, nijak se neprojevují. Teprve když se více rozptýlených a neřízených sil spojí a soustředí v určitém bodě, vzniká něco kvalitativně nového. Nejprve je ovšem potřeba onen sběrný bod vytvořit tak, aby byl s to vesmírné energie spojit a asimilovat. Nejvýše vyvinutý a největším počtem schopností obdařený organismus na této zemi je člověk. Podobně jako se včely shlukují kolem své královny, tak se veškeré síly a tattvy soustřeďují kolem átmá a následují je, když vstupuje do lidského lůna. Na vzniku lidské bytosti se podílí nesmírné množství tvůrčích sil. Podobné síly působí i při vzniku rostlinných a živočišných forem, avšak s mnohem menší intenzitou.
V lidském těle se kosmické síly setkávají v určitých centrech zvaných ČAKRY. Čakry fungují jako elektrárny. Vtahují do sebe kosmické energie, proměňují je, skladují, distribuují a vysílají zpátky do vesmíru.
Tattvy se spojují v těle, aby vytvořily sídlo pro duši, a když tělo umírá, opět se rozpojí a vplynou do vesmíru. Duše putuje dál, aby se za vhodných předpokladů opět vtělila do hmotné podoby. Tento cyklus je označován jako (LAKH) ČAURÁSÍ KÁ ČAKRA, „kolo znovuzrozování“.
Podle tradičního učení jógy existuje na zemi osm milionů a čtyři sta tisíc živočišných forem. Dělí se podle toho, v jakém prostředí žijí:
NABHAŠČARA – ve vzduchu;
TALAČARA – na zemi;
DŽALAČARA – ve vodě.
Kritériem dalšího dělení je způsob, jakým se živé bytosti rozmnožují:
DŽARÁJUDŽA – se rodí z dělohy (lidé, savci);
ANDADŽA – se líhnou z vajec (ptáci, plazi, ryby atd.);
SVÉDADŽA – se množí dělením (nižší živočišné formy, např. bakterie);
UDBHIDDŽA – vzcházejí ze semene (rostliny).
Příslušníci každé z těchto skupin mají specifické schopnosti a předpoklady. V sanskrtu se nazývají KALÁ. Rostliny disponují jednou kalá, nižší živočišné formy dvěma, tvorové líhnoucí se z vajec třemi, savci a lidé čtyřmi. Zatímco zvířata ustrnula na stupni, kam je vynesl vývoj, lidé v sobě mohou rozvinout až šestnáct kalá pomocí cvičení, koncentrace a dodržování jógových zásad. Lidé tedy mají šanci rozmnožit čtyři přirozené kalá, které sdílejí s ostatními savci, o dalších dvanáct schopností „nadpřirozených“.
Proto je zrození v lidském těle tím největším štěstím, jaké může duši potkat. Účinkuje při tom s božím požehnáním bezpočet kosmických sil. Jejich součinnost lze přirovnat k velkému ohni. Kvalitativně jsou si duše všech tvorů rovny. Liší se ovšem kvantitou či mírou nebo stupněm rozvoje. Tak i blikavý plamínek svíčky představuje určitou kvantitu ohně – ovšem jasné, intenzivní světlo vzniká teprve spojením mnoha plamenů. Podobně je tomu s člověkem. Člověk žije intenzivněji a uvědoměleji než zvíře a od zvířete se liší zejména tím, že byl obdařen intelektem – BUDDHI.
Kolo zrození a smrti se točí bez přestání a duše prochází řadou existencí, posouvána podle božího plánu a podle KARMY. Jedinou možnost jak se vyprostit z tohoto kruhu poskytuje lidský život. Člověk je sice poután zákonitostmi přírody, avšak rozum mu umožňuje hledat v sobě ony „nadpřirozené“ síly. Jenom člověk je schopen pochopit Boha. Jenom člověk je schopen Boha v sobě uskutečnit, vyprostit se tak z koloběhu znovuzrozování a pomoci v tom i druhým.
Řídí-li se člověk jógovými pravidly, urychluje svůj vývoj. Jóga pomáhá poznat skutečné dimenze života, osvětluje smysl lidské existence, úlohu člověka, vede člověka k tomu, aby si uvědomil veškeré své lidské potence.
Rozvoj vědomí končí vplynutím do „stavu Boha“ – SAMÁDHI. To je stav, kdy se sjednocuje poznávající, proces poznání a předmět poznání. Od počátku existence touží Já po sebepoznání: kdo jsem? Když pak ve stavu samádhi pozná, že ono samo je tím, co hledá a co chce poznat, rozhostí se v něm výsostně blažený prožitek jednoty a rozplyne se bludná představa dvojnosti.
Cestu k Nejvyššímu Vědomí pomáhají zprostředkovat dvě duchovní tattvy: ANUPADA-TATTVA a ÁDI-TATTVA. Anupada-tattva, zvaná též GURU-TATTVA, uskutečňuje vesmírný Božský Princip cesty „ze tmy ke světlu“, vede živé bytosti od nevědomého k vědomému bytí. Ádi-tattva je samo Božské Já, ÁTMÁ. Proto se také jinak nazývá ÁTMA-TATTVA anebo ÁTMA-DŽŇÁNA.
Jógin, který dosáhl sebepoznání, je BRAHMANIŠTHA ŠRÓTRIJA neboli ten, kdo poznal Boha, a TATTVA-DARŠÍ – ten, kdo nazřel tattvy. Jeho poznání a jeho zkušenost jsou neohraničené. Přesahují čas, prostor a intelekt. Je BRAHMA-DŽŇÁNÍ – neboli ten, kdo poznal Boha. Jeho vlastní já se v Bohu rozpouští a splývá s ním v jedno.
Šrí Maháprabhudží napsal v jednom bhadžanu:
Nekonečná je zkušenost tattva-darši-gurudévy
a požehnaný je žák, který si to uvědomí,
neboť tomu se podaří přeplout oceán nevědomosti.
Hledal jsem všude, hledal jsem v nebi i v pekle,
hledal jsem ve všech třech světech,
a nikde jsem nenašel nikoho,
kdo by se vyrovnal gurudévovi.
Jógin je udatnější než bojovník na bitevním poli,
neboť se rozhodl přemoci čtyři nejsveřepější nepřátele:
hněv, připoutanost, žádostivost a pýchu.
Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 10. led 2018 18:32:26

Umí vědomí vytvořit materiální svět?

Předtím než si na tuto otázku odpovíme, musíme se podívat na to, z čeho se materiální svět skutečně skládá.

Obrázek

„Realita“ není tvořena jen fyzickými částečkami. Molekuly se skládají z atomů a atomy ze subatomických částiček – protonů a elektronů – které jsou z 99,99% prázdným prostorem a elektrickými otáčkami.

Interagujeme se světem fyzických objektů, ale jenom díky tomu, že náš mozek překládá smyslová data. V tom nejmenším a nejzákladnějším měřítku pro přírodu nic takového jako „fyzická realita“ neexistuje.

Držitel Nobelovy ceny a otec kvantové fyzika, Niels Bohr, pronesl:

„Všechno, co nazýváme reálné, je ve skutečnosti složeno z něčeho, co reálné není.“

Když dáte své ruce k sobě, prázdný prostor se dotýká dalšího prázdného prostoru. Konzistence hmoty nemá absolutně žádnou fyzickou strukturu. Když tohle pochopíte, dojde Vám, že signály přijaté naším mozkem mají úplně stejnou strukturu. Myšlenky rovněž patří mezi aktivity vesmíru.

Vědomí vůbec je jedním z největších problémů vědy. Neexistuje totiž žádný způsob, jak vysvětlit fakt, že materiální a chemické reakce dávají vznik něčemu nemateriálnímu. Kdybychom se opravdu snažili dopátrat původu vědomí, možná že by nám došlo, že mysl a realita nejsou zas tak odlišné věci, jak si myslíme.

Zde je pár principů kvantové mechaniky vybrané z knihy „The Self-Aware Universe“ napsané profesorem teoretické fyziky, Dr. Amitem Gozwamim.

1) Vlnová funkce

Kvantový objekt (jako je elektron) může být na vícero místech najednou. To znamená, že je možné jej zaměřit ve více bodech napříč vlnou, která se točí vesmírem. Tento jev se nazývá vlnová funkce.

2) Diskontinuity

Kvantový objekt má vlastnost existovat na dvou místech najednou. Říká se tomu kvantový skok a v základě jde o teleport.

3) Kvantové provázání

Co se stane jednomu kvantovému objektu, stane se i jeho vzájemně závislému protějšku nehledě na to, jak daleko jsou od sebe. Cokoli se stane s elektronem, stane se úplně stejně anebo opačně i s protonem.

4) Observační efekt

Kvantový objekt se nemůže projevit v časoprostorové realitě, dokud ho tak nezačneme vnímat. Existuje totiž jako nekonečný a v čase a prostoru neumístěný objekt, odkud na něj nezačneme konkrétně nazírat. Vědomí doslova nabourává vlnovou funkci této částice.

Tento poslední bod je velmi zajímavý. Nejen že pozorování ruší to, co má být měřeno, ale de facto vytváří samotný efekt. Observační efekt kompletně nabourává to, co předpokládáme o fyzickém světě.

Toto vede vědce k otázce, zda by vesmír bez vědomí existoval jako nedeterminovatelné nekonečno kvantové potencionality. Jinými slovy, že fyzický svět nemůže existovat bez toho nefyzického. Bez vědomí není žádné hmoty. Vědomí doslova vytváří fyzický svět.

Tvrzení „To my tvoříme realitu“ odkazuje na fakt, že naše myšlenky vytvářejí perspektivu okolního světa. Je však důležité podívat se hlouběji na toto tvrzení a uvědomit si, že vytváříme nejen perspektivu, ale naše vědomí dává vznik celému fyzickému vesmíru.

Evoluce5d.cz
Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 07. čer 2020 5:30:30

Profesor Jan Rak: Ráj na zemi nastane, až zjistíme, že si realitu vytváříme sami

Obrázek

S profesorem kvantové fyziky a vědcem CERNu o tom, jak se díky urychlovači částic dá zjistit, co je a není realita, a jak tato zjištění mohou pomoci světu

Je realita to, co vidíme? Nebo si ji každý z nás vytváří po svém? Co nám vlastně o realitě říká hrnek s kávou na stole? „V každém okamžiku existuje nekonečné množství možností, ze kterých vědomí a soustředěná pozornost vytváří naši realitu,“ vysvětluje přední český jaderný fyzik, profesor Jan Rak. Ten jako jeden z mála Čechů působící mimo jiné i v Evropské organizaci pro jaderný výzkum v Ženevě, známé pod zkratkou CERN. Porozumět tomu, o čem kvantový fyzik mluví, chce pro „normálního smrtelníka“ přece jen trochu fantazie. Výpovědi kvantové fyziky o „realitě“ jsou však jednoznačné. Žádná univerzální realita neexistuje.

Kvantová fyzika naše dosavadní klasické vnímání reality převrací vzhůru nohama. To, co tato věda vypovídá o světě kolem nás, je proto se všemi důsledky obtížné akceptovat i pro zkušené experty. „Je to pro ně podobné, jako když chcete změnit směr plavby obrovského zaoceánského parníku. I v tom případě je potřeba překonat obrovskou setrvačnost,“ snaží se o přirovnání renomovaný český vědec.

Jan Rak působí na mezinárodních univerzitách a v CERNu pracuje na Velkém hadronovém urychlovači, kde se věnuje studiu srážek relativistických částic. Když si uvědomíte, co vše je a není v našem světě reálné, možná vám začne běhat mráz po zádech. Jako během rozhovoru mně.

Co vlastně takový urychlovač umí a jak vypadá?

Pamatujete si na staré televizory s elektronkovými lampami? Elektronková lampa je vlastně také urychlovač. Z rozžhaveného kovového vlákna se uvolní elektrony, které se pak urychlují sadou mřížek pod napětím. Výsledkem je svazek elektronů, který se používal na vykreslení obrazu na stínítku obrazovky. Urychlovače v CERNu jsou vlastně podobné elektronkové přístroje obrovských rozměrů, v nichž je rychlost částic tak vysoká, že se blíží rychlosti světla.

Spousta lidí žije v zajetí, že něco nejde, něco jiného se musí a tak dále, ale to je pouze omezování vlastního vědomí a nesvoboda. Ve skutečnosti má každý možnost vytvářet si takovou realitu, jakou chce

Urychlovače jsou takhle obrovské, protože částice s tak vysokou rychlostí a energií je obtížné udržet v pohybu na kruhové dráze. Toho se dosahuje pomocí velkých, často supravodivých magnetů s elektrickým proudem přesahujícím 10 tisíc ampérů. Největší cernský urychlovač se nachází sto metrů pod zemí a po obvodu měří téměř 27 kilometrů.

Na co všechno ho využíváte?

Urychlovač je v podstatě obří mikroskop. Když se díváte optickým mikroskopem, můžete studovat mikroorganismy, buňky a podobně, ale při studiu jemnějších struktur narazíte na limity dané fyzikálními vlastnostmi světla. Chcete-li spatřit ještě jemnější strukturu pozorovaného objektu, musíte použít paprsky s větší energií, čehož využívá například elektronový mikroskop. No a urychlovač vytváří svazky částic s obrovskou energií, které umožňují studovat ty nejjemnější detaily sub-nukleární struktury.

Obrázek
Urychlovač v CERNu nabízí i zcela nový pohled na svět a na to, co je realita


Jde o objekty, které jsou více než 100tisíckrát menší než samotný atom. A aby to bylo ještě zajímavější, ukazuje se, že jevy probíhající na takto nepatrných škálách svým způsobem vypovídají i o procesech formujících hvězdy, supernovy i raný vesmír. Fyzika vysokých energií tudíž pomáhá osvětlovat zákonitosti jak mikrokosmu, tak i makrokosmu.

Co už urychlovače pomohly odhalit?

Fyzikální zákony a jevy, které platí na mikroskopické úrovni, jsou úplně jiné, než na co jsme zvyklí z naší každodenní zkušenosti. Běžně totiž nikdo nepochybuje o tom, že když pozorujeme nějaký objekt, třeba hrnek na stole, tak tam ten hrnek prostě je. A to i ve chvíli, kdy se na něj zrovna nikdo nedívá. Jenže zkoumání mikrosvěta takové chápání okolní reality hodně podkopává. Ukazuje se, že částice neexistují jako „rozumné“ objekty, ale spíš jako možnosti, které se projeví jako objekt či lépe jako informace o existenci objektu pouze v okamžiku, kdy vědomí pozorovatele nekonečnou množinu možností „zkolabuje“ do jedné konkrétní informace.

Vznikne tak dojem o existenci částice v daném čase a místě. Ve skutečnosti však existuje pouze informace a částice dál existuje ve formě možností. Technicky se rozložení možností v čase a prostoru popisuje takzvanou vlnovou funkcí.

Takže vlastně vidíme jen to, co chceme, abychom viděli? Je to jakýsi mentální koncept?

Obávám se, že takový závěr je nevyhnutelný. Ukazuje se, že stavební kameny veškeré hmoty, tedy částice jako objekty, které se nacházejí v daném čase v nějakém bodě prostoru, ve skutečnosti neexistují. Existenci částice lze spíš charakterizovat rozložením možností v čase a prostoru, tedy kde všude by se částice vyskytovat mohla, kdyby se někdo na její výskyt zaměřil. Takže místo objektu v nějakém bodě máme vlnovou funkci, která takové rozložení pravděpodobnosti výskytu v prostoru a v čase popisuje. Vše je přitom matematicky perfektně podchyceno.

Žádné částice a jevy tedy neexistují ve smyslu existence na pozorovateli a vědomí nezávislém. Existují jen ve formě možností, že se objeví, nebo stanou. Když pozorovatel na něco zaměří pozornost svým vědomím, vznikne informace o částici a ta se pak jeví jako reálná, přestože ve skutečnosti je to jen projevená možnost. No, a když se trochu popustí uzda fantazii, dojdeme k závěru, že s existencí objektivní reality to asi bude podobné, protože makroskopické objekty nejsou ničím jiným než souborem kvantových, a tudíž „iluzorních“ objektů.

To se ovšem od fyziky dostáváme spíš k filozofii.

Celé to téma by vyžadovalo mnohem větší prostor, ale zjednodušeně lze klasický pohled na objektivní realitu nazvat „dualistickým“ přístupem. Dualismus znamená rozdělení na protipóly – objekt-subjekt, hmota-vědomí a tak dále.

A proč se takhle na svět nedíváme?

Protože někde v historii západní civilizace došlo v důsledku narůstajícího pnutí mezi racionálním poznáváním reality a religiózním dogmatismem k rozštěpení filosofie na vědu a víru. Řeklo se, že vědci mohou racionálně zkoumat nebeské i pozemské fyzikální zákonitosti, aniž by riskovali svůj život jako Giordano Bruno nebo Galileo Galilei, a otázky duše a spirituality si ponechá ve své pravomoci církev.

Tato dichotomie dualismu fungovala poměrně dobře stovky let. Na začátku dvacátého století ale toto rozdělení podkopala právě kvantová fyzika. Mnohé významné představitele nového fyzikálního oboru, jako byli Eugene Paul Wigner, Werner Heisenberg, Wolfgang Pauli a mnozí další, vedly záhadné jevy kvantového světa k vytvoření filozofického proudu, který se nazýval Quantum Mysticism. Dlužno dodat, že po druhé světové válce, hlavně v souvislosti s objevením strašlivých možností jaderné energie, mezi vědci převládl pragmatický přístup. Filozofické aspekty kvantové fyziky jsou dnes spíš marginalizované.

Co je tedy z vašeho pohledu hmota?

Jedním slovem informace. Kvantová fyzika, jejíž základy byly položeny už před více než sto lety, nahlodala představu o tom, co to vlastně je takzvaná realita. Materialistický přístup je založen na existenci objektů, které jsou pozorovány subjektem, ale kvantová fyzika toto celé podkopává. Nastolila spoustu důležitých otázek, které na první pohled vypadají jako nevědecké, přestože o výzkumech a výsledcích nikdo nepochybuje.

Teleportace, okamžité působení na dálku, kvantový Zeno efekt, Casimirův jev, průchod potenciálovou bariérou a mnoho dalších jevů z království kvantové fyziky vypadají spíš jako výtvory potřeštěného sci-fi autora než jako seriózní vědecká pozorování.

Vy ale seriózně působíte...

Mě osobně pochopení plného významu objevů kvantové fyziky před lety zasáhlo jako blesk. S plnou naléhavostí mi došlo, že to nejsou jen rovnice v učebnicích, ale že náš život je kvantová fyzika v praxi. Objektivní a nezávislý vesmír neboli svět každého z nás je skutečně rafinovaná iluze. Existují pouze subjektivní vesmíry, které vytváříme tím, na co soustředíme svoji pozornost, čili jak myslíme a jak se chováme. Zásadně to změnilo nejen moje přemýšlení, ale i směr mého dalšího profesního vývoje.

Kdy se tedy podle vás výzkumy kvantové fyziky propojí s běžným chápáním?

Domnívám se, že jsme na prahu velkého zlomu, který je nevyhnutelný, protože tu jsou jasná fakta. Jenom jde o to přestat je tabuizovat. Principy kvantové fyziky se zatím naprosto mylně aplikují pouze na chování mikrosvěta, ale ve skutečnosti jsou zřejmé všude a ve všem, tedy i v makrosvětě kolem nás.

Kudy se kvantová fyzika ubírá teď?

Základní vědecký výzkum v současnosti hledá odpověď na otázku, co je to vědomí. Jestliže vědomý pozorovatel ovlivňuje mikrosvět, ovlivňuje i makrosvět a realitu dokonce vytváří. Osobně mě velmi ovlivnil profesor Roger Penrose z Velké Británie, jeden z největších současných géniů, který díky přesahu z matematiky a fyziky do filozofie napsal řadu knih o tom, jakým způsobem kvantová fyzika souvisí s vědomím. A dokud nenajdeme způsob, jak uchopit to, že vědomí tvoří realitu, nikam dál se podle mě nedostaneme ani ve fyzice.

Je k tomu třeba multioborová vědecká syntéza, kdy budou fyzici spolupracovat s lékaři, biology a podobně. Pak to celé dá mnohem hlubší smysl a dá se v tom najít spoustu osvobozujících informací, které zásadním způsobem pozvedávají kvalitu života. Člověk si uvědomí, že ovládnutím svého myšlení začne vyzařovat úplně jinou realitu, než když si třeba bude stále jenom stěžovat. Když se vám to podaří uchopit, pak už jenom žasnete a objevíte skutečnou nádheru života. Spousta lidí žije v zajetí, že něco nejde, něco jiného se musí a tak dále, ale to je pouze omezování vlastního vědomí a nesvoboda. Ve skutečnosti má úplně každý možnost vytvářet si takovou realitu, jakou chce, a možností je nekonečné množství.

Jak je to podle vás s hypotézou o takzvaném velkém třesku?

Podle mého názoru je to do velké míry nevědecká hypotéza, protože téměř všechny informace o velkém třesku jsou neověřitelné. Vesmír vzniká neustále, tady a teď. A rozpíná se nejen do budoucnosti, ale i do minulosti. Právě na téma přítomnosti jako počátku reality se začínají objevovat články i v zahraničních renomovaných odborných časopisech a vše je na základě prokázaných dat. Spousta uznávaných odborníků se přiklání k tomu, že jediné, co je v tomto vesmíru skutečné, jsou informace. Včetně informací o minulosti, které spoluvytvářejí vnímání přítomnosti.

Když připustíme, že vše je pouze mentální, proč se člověk zabije skokem ze skály?

Důsledek takového činu je pro nás všechny takový proto, že v této otázce sdílíme stejnou komplexní informaci, která jinou možnost vylučuje. Nejde totiž jen o to, čemu věříme, ale také – a to zejména – o to, čemu věří všichni ostatní. Platí to pro nás tak, jak to máme obecně nastavené.

https://www.flowee.cz/planeta/6682-prof ... .sznhp.box
Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 27. črc 2020 21:30:12

Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 26. zář 2020 10:49:49

Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 26. zář 2020 10:51:23

Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 30. zář 2020 12:25:10

Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 10. říj 2020 10:22:04

Najdi jistotu v nejistotě

Karel Spilko by o sobě řekl, že je jedním ze sedmi miliard nástrojů, skrze které poznává Bůh sebe sama a ochutnává tento svět. Vše je jeho slovy předem napsáno a život přirovnává ke hře, ve které zastáváme každý svůj part. On tu v rámci své role napsal několik knih o nedualitě, přednáší lidem a baví se tím, kdo Karel skutečně je. Povídáme si, jak s tímto nastavením prožívá rok 2020 a události, které přináší.


Je něco, co vás o sobě tento rok naučil?

Nechci říct, že nenaučil, ale spíš potvrdil, že úhel pohledu na tento svět, a každý z nás má svůj, mně pomáhá velmi jemně a lehce našlapovat. Samozřejmě že na pandemii a Covid existují mraky různých scénářů a námětů, proč se to stalo, ale já osobně se tím netrápím. Nechci říct, že bych to snižoval, ale nijak mě to nezasáhlo. Pomáhá mi koncepce, kterou předkládám. Ještě několik let zpátky byla má slova v české kotlině docela nepřijatelná a vypadalo to, že si Spilko vymýšlí. V tomto světě není nic jistého. Nic. Ani zítřek. Nevíme, jaká myšlenka nám za chvíli nastoupí do hlavy. Nevíme vůbec nic a snažíme se najít nějakou jistotu. Kdo najde jistotu v nejistotě, respektive si nejistotu připustí, tak může pandemii a karanténu brát sportovně. Můj přístup k životu probíhá skrze odmocňování, protože jsme ve hře a vše se mění. Důležité je, aby byl člověk v pohodě sám se sebou. To je nejdůležitější aspekt, ze kterého se odvíjí úplně všechno ostatní.

Vašimi slovy nemůžeme zažívat jen příjemné, jako bychom čekali, že se počasí nikdy nezmění. Co když ale někoho trápí úzkosti a strachy z nemoci nebo ztráty financí. Jak se sebou pracovat?

Hlavně se sebou nijak nepracovat a ještě na sebe vyvíjet tlak. Tvrdím, že vše bude tak, jak má být. I kdyby se Spilko stavěl na hlavu, tak nemůže zabránit tomu, co se má stát, a vynutit si to, co se stát nemá. Toto přijetí, nikoli vzdání se, současné situace a sami sebe takoví, jací jsme, s financemi jaké máme, je základní bod programu a bez toho se nemůže nic zlepšit. Neznám člověka, který by se jenom zlepšoval. Je to nahoru dolů. Mám hodně financí, nemám hodně financí. Klid nebo štěstí, které člověk hledá, nenajde v běhu života, ale v přístupu k životu, který je jednoduchý - děj se vůle tvá.

Čili věříte, že to celé řídí něco vyššího.

Naše podstata, Bůh, Šiva, nekonečná láska, to dokonale naprogramovala a Karel je k tomu vždycky jen přivedený a zírá. Současně každý den dělá Karel to, co si myslí, že má dělat. To je koncept, který přináší absolutní klid. Ať se rozhodnete pro variantu A, nebo B a nakonec skočíte na Céčko, tak to tak evidentně mělo být. A to je klid, protože Karla nebo Lenku řídí síla, která je naší podstatou a přesahuje jakékoli poznání. Nemůžeme ji poznat, protože nejde vidět. Všechno, co si myslíme, že jsme, nejsme. V duálu, ve fyzické realitě, to vždycky bude těžké. Když nebude pandemie, bude člověk smutný, že mu někdo ukradl třeba kolo. Nebo se ráno probudíte s rýmou a budete nemocní. Nebo se naopak budete radovat, jak jste zvládla den, a zítra se něco stane. Musíme počítat s tím, že se cesta mění a bude se měnit nikoli podle Karla, ale skrze Karla.

Ta vyšší síla, o kterou se opíráte, je konkrétně co?

Zdroj. Naše podstata. To je to nebo ten, kdo obývá tělo jako nástroj, který je naprogramovaný skrze naše vlastnosti, vzorce z dětství, návyky prostředí atd., a proto má život Karla nějaký koloběh. Skrze Karla ten zdroj, neboli naše podstata či vědomí, poznává samo sebe. Ochutnává skrze zkušenosti a situace úhel pohledu zvaný Karel. Díky tomu je sedm miliard různých úhlů pohledu.

Jak jste na to přišel?

Řekněte mi, jak se staly velké události vašeho života? Lidské bytosti, a nebudu to dehonestovat, se považují za lidské bytosti proto, aby se ta hra mohla hrát. To vědomí, Bůh, bytí hraje hru na zapomnění. Někdy se probudilo a chtělo poznat sebe, tudíž muselo vytvořit něco, skrze co se bude poznávat, a vytvořilo sedm miliard nástrojů, přičemž každý hraje svůj part. Vědomí se nastěhovalo do těla, zapomnělo na sebe, a Karel si od svých pěti let myslel, že je Karlem. Nato začalo celé strastiplné hledání štěstí, lásky a podobně. Jenže Bůh není blb, ale geniální umělec, a tak si udělal pojistku, aby na sebe nezapomněl tím, že vždycky přijde zklamání. Až když bude Karel natolik zklamaný, že složí šípy, které vystřílel, mysl se teprve začne obracet dovnitř.

Kdy u vás nastal moment, že jste svět tímto způsobem začal vnímat?

Byl jsem dřív manažer, později jsem měl prodejny potravin. V roce 2009 jsem z toho vystoupil a začal se bavit tím, že nevím, kdo je Karel. To hledání začne třeba ve čtvrtek odpoledne určitého roku a do té doby člověk neví. Lidé neustále tlačí na to, že to vše chtějí hned. Říkám jim, ať to nechají, protože je to automatický osobní proces, který u vhodných psychosomatik s nejvhodnějšími vlastnostmi dojde, anebo nedojde. Na tom vůbec nezáleží. Náš i váš zdroj je stejný a stejně tam všichni jednou vplujeme.

Tudíž žádný stres….

Pokračujte v životě tak, jak to jde, a uvidíme. Vždyť něco se přece jen stane. Bůh sám na sobě zažívá následky svých rozhodnutí a ochutnává sám sebe. Vytvořil prostředí a nástroje s pěti smysly, aby se mohla fyzická realita přepisovat. Někdo je empatický, někdo flegmatický. Potkáte se, s kým máte, a nepotkáte, s kým nemáte. Není to jednoduché? Je to tak úžasně jednoduché, že to lidská mysl ani nechce. Říká si „To neexistuje žádná svobodná vůle?“. Ale koho svobodná vůle? Jedinec tady není, stejně jako vlny na moři, které jsou všechny stejně plné vody. Proud unáší vlny tam, kam má. Je to kosmický vtip, že má Karel něco v rukou. Pokud si to myslí, přichází mu trápení. Když nám to vychází, říkáme si, jaká je to nádhera, a když něco nevychází, ptáme se, co jsme udělali špatně. Mělo to být tak, jak bylo, protože pro chod celku měla daná situace dopadnout takto. Lidé se ke mně chovají tak, jak je napsáno ve scénáři, protože skrze ně hovoří také Bůh. Není špatná cesta, dobrá cesta, je jen role a ta se hraje.

Má tedy ve vašem podání smysl pátrat po smyslu života?

Jestli je někdo naprogramovaný, že bude pátrat, tak bude pátrat a nebude moci té touhy zbýt. Jako když má někdo touhu vypít dva litry Jägermeistera. Kdo touhu může stáhnout z oběhu? Ten kdo ji přece vytvořil. A to není Karel, ta touha přišla a je součástí role. Tudíž pokud někdo pátrá po smyslu života, tak to má smysl. Tento koncept není proti ničemu, nechci filozofovat a mudrovat. Buďte pozorovateli sama sebe a hrajte tak, jak si myslíte, že máte hrát, a netrapte se. Uvidíte, že se dostaví svoboda.

Napsal jste řadu knížek o poznání. Předpokládám, že jste jich i spoustu přečetl. Pořád čtete?

Na základě tohoto poznání si knížky čtete už tak ze srandy. Každý napsal nějakou knížku ze svého úhlu pohledu a své role. Vy ji buď přijmete, nebo odložíte. Když něco přichází a líbí se mi to, řeknu ano, děkuji, když nelíbí, řeknu ano, děkuji a odložím to stranou. Ano tedy na vaši otázku - taky čtu. A taky mám, respektive Karel má, problémy, a taky se v tom plácá kluk jeden, ale já ho chápu. (Smích)

Co když má Karel hlavu plnou myšlenek a nedaří mu je ukočírovat?

Já je už delší dobu pozoruju. Je to jako být jednou nohou doma. Stejně jako když vás teď pozoruju a částí pozornosti se dívám na vás a částí jsem doma, vevnitř v tom obrovském prostoru, který jsem nikdy neviděl. Když mě zastaví policisté, řeknou si o občanský průkaz, tak jim ukážu datum narození a jsem dvacet procent doma a osmdesát venku. Když ale jedu autem sám, jsem osmdesát procent doma a dvacet venku, abych do něčeho nenarazil. Mám v tomto zřejmě už výhodu, byly roky dlouhého hledání, a teď už ten domov neopouštím.

Je to vaše kotva?

Ano, moje stabilita a kotva. Jednou nohou jsem zaparkovaný doma a dívám se skrze oči Karla ven do vnější reality a zároveň ve vnější realitě Karla hraju – podávám si ruce, zdravím se s lidmi. Ve vnější realitě však štěstí nenajdeme. Potěšení ano a střídavý klid také, ale ne to, co podvědomě hledáme, což je naše podstata, ať už ji pojmenujeme klid, láska nebo štěstí. To najdeme doma, odkud se díváme ven. Když jsou vlny vnější reality moc vysoké, tak se stáhneme zpátky domů. Dřív jsem hledal štěstí ve vztazích a druhých lidech, situacích, penězích, pěkném autě, ale to jsou takové chytáky. Je dobře si je užívat, nejsem žádný asketa, ale je dobré být mezi oběma světy rozkročený. Když jste moc ve svém já, já, já, tak vám to nebude fungovat, a když budete jako indičtí jogíni meditovat daleko od společnosti, tak zase budete moc vzadu.

Máte na závěr radu, jak tuto hru života hrát?

My jsme ke každé situaci dovlečeni a vymýšlíme si kolem ní různé nesmysly. Stejně se situace zase změní v jinou a jinou. Karel je tlačen a hopká po různých událostech a stále se chce rozvzpomínat proč, proč, proč? A proto je dobré ze seriálu vystoupit a přijmout všechno tak, jak to je. Navenek budeme hrát stejně, ale uvnitř už budeme hrát s vědomím. Karel je napsaný. Nemůžu si říct, že budu reagovat na tuhle větu takhle. Proto nedává smysl se jakkoli obviňovat. Já bych si s myšlením moc velkou hlavu nedělal. Ráno, když se probudíte, taky si neřeknete – dnes nebudu myslet. Už je myšleno. Pak přijde myšlenka, Karel se s ní ztotožní a jde do koupelny. Přijde další myšlenka - co si dá na snídani? Dá si kafe. To je celý příběh. My v tom hledáme složitosti. Nemáme se, co učit. Jen prožívat. Vědomě.

Karel Spilko se v minulosti živil jako manažer a provozoval prodejen potravin. Dnes vystupuje jako lektor v oblasti osobního rozvoje a spisovatel, který se zabývá tvořením vlastní reality a konceptem neduálního světa. Vydal například tituly Malý průvodce životem, Tvořivé myšlenky - řiďte si svůj život tak, jak sami chcete, Matrix jako příležitost nebo Probuď se ze snu.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... nejistote/
Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 02. pro 2020 13:24:34

Pravda či skutečnost světa

31. Jako pavouk ze svých úst souká niť pavučiny a znovu ji do sebe vtahuje, tak i mysl promítá svět sama ze sebe a znovu jej do sebe vstřebává.

31. Jako pavouk, vládnoucí obdivuhodnou schopností vyloučit ze svých úst vlákna pavučiny a pak je vtáhnout zpět, i mysl rozvine svět z nitra sebe samé a pak jej vtáhne zpět do sebe.

(DG) Bhagaván: Stejně jako pavouk ze svého nitra spřádá vlákno pavučiny a opět jej do sebe vtahuje, tak mysl promítá svět ze sebe samé a opět jej v sobě rozpouští. (The Path of Sri Ramana, I, str. 184)

Otázka: Jaký je vztah mezi myslí a objektem? Liší se nějak mysl od objektu, který zprostředkovává, jako např. svět?

Bhagaván: Svět je uvědomován ve stavech snění a bdění čili je objektem vnímání a myšlení. Obojí jsou to mentální činnosti. Jestliže tu nebudou žádné činnosti, jako bdělé či snové myšlení, nebude žádné vnímání světa či uvažování o světě. Ve spánku, kde tyto činnosti nejsou, objekty a svět neexistují. Proto je „skutečnost světa“ vytvořená egem, a to jeho vynořením se ze spánku. A tato „skutečnost“ může být člověkem spolknuta či rozpuštěna, když se ve spánku navrací do své podstaty. Objevení se a zmizení světa lze přirovnat k pavouku, který vytvoří tenoučkou pavučinu a pak ji vtáhne do sebe. (Talks with Sri Ramana Maharshi, č. 25)

32. Když mysl prochází mozkem a pěti smyslovými orgány, z nitra se tím projektují jména a formy (světa). Setrvává-li mysl v Srdci, jména a formy se tam navrátí, ulehnou a skryjí.

32. Když se mysl vynoří, zprvu skrze mozek a pak skrze smysly, spolu s ní jsou z nitra ven vytlačeny i jména a formy. A naopak, když mysl odpočívá v Srdci, jména a formy zase vstupují do Srdce a zde odezní.

33. Tento svět, vrchovatě plný rozličných jmen a forem, bude existovat jako (nerozlišené) brahman, když budou jména a formy odstraněny. Nevědoucí člověk zakrývá Svrchované pomyslnými jmény a formami, čímž se klame a spatřuje Boha (brahman) jako svět.

33. Svět ve všem projevuje svoji rozdílnou různorodost skrze jména a formy. Když jména a formy navždy zaniknou, pak je (svět) brahman. Člověk s omezenou myslí zakrývá skutečného Boha (brahman) představami jmen a forem. Vidí jej jako svět a je zmatený a vystrašený.

(DG) Bhagaván: Říká se, že brahman je skutečné a svět je iluzí. A jinde se říká, že celý vesmír je vyobrazením brahman. Jak sladit tato dvě tvrzení? Z pohledu sádhaka je třeba říci, že svět je iluze. Jiná cesta není. Jakmile totiž člověk zapomene, že je brahman, které je skutečné, věčné a všudypřítomné, klame se tím, že o sobě smýšlí jako o těle ve vesmíru, který je naplněný pomíjejícími těly a pachtí se pod nákladem této iluze. Musí se mu připomínat, že svět je neskutečný a je klamem. Proč? Protože jeho náhled, v němž je zapomenutí na své Já, se zaobírá vnějším materiálním vesmírem, a proto, dokud do něj nevtlačíte, že všechen tento vnější hmotný vesmír je neskutečný, tak se nestočí sebezkoumáním do nitra. Jakmile si uvědomí, že je svým vlastním Já a také, že neexistuje nic jiného než jeho vlastní Já, bude na celý vesmír nahlížet jako na brahman. Bez jeho Já neexistuje žádný vesmír. Dokud člověk nespatřuje své Já, které je původem všeho, a místo toho hledí na vnější svět jako na skutečný a trvalý, musíte mu říkat, že všechen tento vnější vesmír je iluzí. Jinak mu nemůžete pomoci. Vezměte si papír – vidíme jen písmena a nikdo si nevšímá papíru, na němž jsou písmena napsaná. Papír existuje, ať už na něm písmena jsou či nejsou. Těm, co hledí na písmena jako na skutečná, musíte říci, že jsou neskutečná, jsou iluzí, protože spočívají na papíru. Moudrý člověk vidí oboje – papír i písmo – jako jedno. Tak je to i s brahman a vesmírem. (Letters from Sri Ramanasramam, 24. 8. 1946)

34. Svět vytváří klamná představa „jsem tělo“. Svět je jen zdánlivým projevením jmen a forem, které zdají skutečné, čímž se současně člověk spoutává touhami (po světě).

34. Svět, který je s námi ve spojení jako zdánlivé projevení jmen a forem, je prchavý jako záře blesku. Nejisté poznání „jsem tělo“ představuje falešný prostředek, který nás přiměje bažit po světu, jako by byl skutečný, a tím nás okamžitě chytá do mocné pasti svázanosti.

Muruganar: Svět nemůže vyvádět bez těla. Zmatené přesvědčení „já jsem tělo“ je mája, která projektuje představení jmen a forem. Klam, způsobující projevení jmen a forem a spatřovaný jako odlišný od svarúpy, je to, co tvrdí, že je svět skutečný. Jeho kořenem je prvotní nevědomost „jsem tělo“.



35. Tento svět dvojic a trojic, projevujících se jen v mysli, je klamný, stejně jako iluzorní ohnivý kruh, který ve tmě vzniká roztočením hořícího konce lana. V čirém pohledu Já neexistuje.

35. Tento svět jevů, skládající se z dvojic a trojic, září díky myšlenkám. Je klamný stejně jako zdánlivý kruh, vytvořený ve vzduchu roztočeným hořícím dřevem, a v čirém pohledu Já neexistuje.

David Godman: Dvojice představují protikladné opozice jako např štěstí a bída. Trojice jsou skupiny viděného, vidění a vidoucího či poznávaného, poznávání a poznávajícího. Kdekoli je v zde v textu použito slovo triputi (trojice), označuje to jednu z těchto dvou skupin.

Podobenství s pohybujícím se hořícím dřevem, které vytváří neskutečný obrazec, pochází z komentáře Gaudapady v Mandukjoupanišadě: Jako se hořící klacek jeví rovný či pokroucený, když se s ním hýbe, tak se i vědomí v pohybu jeví jako vnímající, vnímané a vnímání.

https://www.ramana-maharisi.cz/article/ ... t-sveta-iv
Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 17. pro 2020 11:37:23

Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 21. pro 2020 13:02:42

Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 24. pro 2020 7:11:08

Zkoumání ega a zkoumání světa

Když naprosto důkladně prozkoumáme ego, spatříme, že je jen brahman. Ale když naproti tomu důkladně zkoumáme svět, nikdy tímto způsobem nespatříme, že je svět brahman.
Michael James

Obrázek
Michael James

Jistý přítel, který nyní pročítá knihu Ramana Maháriši: Korunní klenot advaity od Johna Grimese, mi přes WhatsApp aplikaci poslal dvě zprávy:

Jsem nadšený. Prvně jsem četl, či spíše prvně pochopil rozdíl mezi iluzorní podstatou světa a jedince.
Je to na stranách 147 a 148.

Spatřování lana jako hada a spatřování bílé ulity škeble jako žluté ulity, kvůli nepoznatelně zažloutlé sklenici v níž je ulita umístěná . Úžasné
vysvětlení, které mě dostalo. Brahman, projevující se jako svět, viděný však jako jakýsi skutečný svět, je klam, podobně jako spatřování lana coby hada. Jedinec, ačkoli je pouze brahman a také se pociťuje jako „já“, tak kvůli egu (zažloutlé sklenici) bere chybně „já“ jako „mé“.

Takže zatímco obojí představuje iluzi, tak iluze jedince tkví v aspektu či podstatě Já (Self), třebaže zakouší či vnímá (osobní) já. Když je odstraněna
nevědomost, bude poznáno, že je to brahman, které bylo celou dobu zakoušeno jako „já“, protože neexistují dvě já.

Následující text je úpravou odpovědi, kterou jsem mu napsal.

Předpokládám, že John Grimes měl pro použití těch dvou přirovnání dobré důvody, ale z toho, co jste napsal, nejsou jeho důvody zřejmé, takže nejsem schopný přesně porozumět, jaký s pomocí těchto dvou přirovnání dělá rozdíl. Pokud mohu soudit, tak by měly být použity obráceně. Totiž, že ať jakkoli podrobně zkoumáme svět, nikdy tímto způsobem nemůže zjistit, že svět je brahman, stejně jako když se jakkoli pozorně budeme přes žlutou sklenici
dívat na bílou ulitu, bude se nám stále zdát, že je žlutá. Naše ego je jako ta žlutá sklenice, protože dokud hledíme přes ego, vidíme pouze náma rúpa (jména a formy; jevy, které představují svět) a ne že je to brahman, které je jen čiré sat-čit-ánanda (bytí-vědomí-blaženost), nepotřísněné náma rúpa.
Když však dostatečně pozorně zkoumáme ego, zjistíme, že to není ego, které se zdá existovat, ale jen brahman, stejně jako když se pozorně podíváme na iluzorního hada, tak uvidíme, že to není hada, který se zdál existovat, ale jen lano. Svět (tedy úhrn všech jevů, ať už v přítomném, nebo nějakém jiném podobném stavu, když všechny jsou jen sny) je druhotnou iluzí, zatímco ego je primární iluzí, která této druhotné iluzí dává vznikat, protože ego samo je to, co si obou těchto iluzí všímá. Bez ega by žádný svět neexistoval, a dokud se zdá, že existuje ego, zdá se, že existuje nějaký či jiný svět. Ego se totiž zdá být jen s uchopením se nějakého těla jako „já“. A ať už jako „já“ uchopí jakékoli tělo, toto tělo existuje spolu s nějakým světem jako jeho součást. Proto je ego kořenem veškeré iluze.

Ego je určitou iluzí, která vyvstává bez jakéhokoli zprostředkujícího média, zatímco každá další iluze, jak například svět, se objevuje a je vnímána pouze přes zprostředkující médium ega. Vidění bílé ulity jakožto žluté, když se na ní hledí přes žlutou sklenici, je proto vhodným příkladem spatřováním brahman jako všech jevů, které utvářejí tento, nebo nějaký jiný, svět, když je brahman viděno přes zprostředkující ego.

Kdežto spatřování lana jako hada je v mnoha ohledech dobrým přirovnáním pro vidění brahman jako vnímajícího ega, protože stejně jako je had jen přímým (nezprostředkovaným), ale chybným vnímáním lana, tak i ego je přímým (nezprostředkovaným), ale chybným vnímáním brahman, naší skutečné podstaty.

Ovšem zatímco had je vnímám odděleným pozorovatelem, (a proto se zdá, že existuje jen před jeho zrakem), ego je vnímáno
samo sebou, (a proto se jeví existovat jen v jeho vlastním pohledu).

Myslím si, že možný důvod, proč John Grimes tyto přirovnání použil, tkví v tom, že se dívá na iluzi z hlediska dávných advaitistických úvah, podle nichž je kořenem problému nevědomost (avidjá), protože nevědomost je tím, co zatemňuje naše uvědomění brahman. Ovšem podle Bhagavánovy hlubší analýzy jen ego představuje nevědomost, zatímco bez ega tu žádná nevědomost není, a proto je jen ego kořenem problému.

Dávné advaitistické úvahy jsou správné potud, že pravou podstatou ega je nevědomost. Mnohými lidmi je však tato úvaha nepochopena ve smyslu, že nevědomost je to, co egu dává vznik. Ve skutečnosti není nevědomost nic než ego samo o sobě, a proto ji bez odstranění ega nemůžeme nijak jinak odstranit, a navíc, jelikož ego je jen chybným uvědoměním si sebe sama, může být odstraněno pouze uvědoměním si sebe sama tak, jak skutečně jsme.

Proto, jak nás všechny Bhagaván učil, vše, co k odstranění ega (spolu s jeho nevědomostí) potřebujeme udělat, je pečlivě se na něj podívat, a tím spatřit, že je jen brahman. To je nejlépe ilustrováno příkladem lana, které se zdá být hadem, protože vše, co potřebujeme udělat k odstranění iluze, že je to had, je pečlivě se podívat, a tím zpozorovat, že je to jen lano.

Toto přirovnání v případě ega znázorňuje tři pravdy:

1) to, co se zdá být egem, je ve skutečnosti jen brahman,

2) že nemůžeme vidět brahman samo o sobě tak dlouho, dokud jej vidíme jako ego,

3) (a co je nejdůležitější) že můžeme vidět brahman jaké je (tj. jako čiré a nekonečné sebe-uvědomění, kterým ve skutečnosti jsme) pouze zkoumáním ega.

Ačkoli je tato analogie lana, které se zdá být hadem, často používána k vysvětlení faktu, že co se zdá být světem, je ve skutečnosti jen brahman, také z ní vyplývá, že nemůžeme vidět brahman jaké je, dokud jej vidíme jako svět (jak to Bhagaván vysvětluje ve třetím odstavci Kdo jsem já?).

Toto přirovnání je pro svět použitelné jen v tomto rozsahu, protože pokud se jej snažíme dále rozšířit, zdá se nám to naznačovat, že bychom zkoumáním světa dokázali vnímat brahman jaké je, což evidentně není tento případ. Po této stránce je mnohem vhodnější tradiční příklad s viděním bílé ulity jako žluté, protože se na ni dívá člověk stižený žloutenkou (nebo, ve variantě používané Johnem Grimesem, protože ji vidíme přes
žlutou sklenici). Je to náš nedostatek jasného zření, a to kvůli vyvstání nás samých jako ega, co způsobuje, že vidíme brahman jako svět, stejně jako nedostatek jasného zření kvůli žloutence (či mezilehlé žluté sklenici) je příčinou, že vidíme bílou ulitu jako žlutou. Takže abychom viděli brahman jaké je, potřebujeme odstranit ego, stejně jako k vidění bílé ulity se musíme zbavit naší žloutenky (či mezilehlé žluté sklenice).

Z toho, co píšete, se zdá, že John Grimes poukazuje na jeden z nejdůležitějších rozdílů mezi egem a světem, a sice že ego si je vědomo samo sebe jakožto „já“ (jinými slovy – je si vědomé sebe sama), když Já je podstata brahman. Ego je sebe-vědomé, protože je popletenou směsicí čistého vědomí (čit), které je brahman, a přívlastků (upádhis), počínaje tělem, když všechny tyto přívlastky jsou ne-vědomé (džada). Proto se
ego nazývá čit-džada-granthi – uzel (granthi), vzniklý svázáním čit s džada. Tím se jeví, jako by bylo jediné (jeví se jako pocit „já jsem či existuji jako osoba – pozn. překl.).

Z těchto dvou prvků, z čit a z džada, které zahrnují ego, je skutečné jen vědomí (čit), protože je stálé a neměnné, zatímco k němu přidružený prvek džada se skládá jen z přídavků, které jsou pomíjivé a mají sklon ke změně. Proto se podstata skutečnost ega neskládá z nějakých jeho přechodných přídavků, ale pouze z jeho stálého sebe-uvědomění. Takže když ego patřičně dychtivě zkoumá samo sebe, uzří, že je jen čiré a nekonečné sebe uvědomění, a proto již dále nebude klamně spoutáno přídavky a nebude se považovat za omezené sebevědomí, nazývané ego.

Jelikož je čiré sebe-uvědomění (pradžňánam) brahman, jak je stvrzeno v mahávákja (velkém výroku): „pradžňánam brahman“ (Aijtaréja Upanišad, 3.3), skutečná podstata brahman bude odhalena, pouze když ego zkoumá sebe samo (svojí vlastní sebepozorností), a tím se rozplyne zpět do svého původního stavu – do čirého sebe-uvědomění.

Po napsání této odpovědi mi můj přítel zaslal fotokopie tří stránek knihy, na níž se odkazoval, a po jejich přečtení jsem pochopil, co chtěl John Grimes objasnit použitím oněch dvou analogií. V případě lana, podobajícího se na hada, je existence hada zcela skrytá, když se lano jeví být hadem, stejně jako je zcela skrytá podstata brahman, když se zdá být světem. Zatímco ve druhém případě bílé ulity, viděné přes žlutou sklenici, to co je žlutou sklenicí zakryto, není existence ulity jako takové, ale jen jeden z jejich aspektů, a sice její bělost, stejně tak jako objevením se ega není zakryta celá podstata brahman, ale jen jistý aspekt jeho podstaty, protože ego si je vědomo samo sebe jako „já“, když Já je podstatou brahman.

Ovšem současně si také sebe uvědomuje jako omezenou formu, jako tělo, které je v rozporu s bezforemnou, a proto nekonečnou formou brahman. Sebe-uvědomění je skutečnou podstatou brahman a stejné sebe-uvědomění září dokonce i v egu, ale nikoli ve světě. Jediná citnost, v níž na světě září (projevuje se) sebe-uvědomění, je ta v pohledu ega, které si je vědomo sebe sama jakožto osoby. Všichni další lidí a cítící bytosti světa se zdají být stejně vědomí sebe sama, ale předpokládané sebe-vědomí jiných lidí není egem zakoušeno přímo, ale je egem pouze odvozeno z jejich chování, což pro naše současné uvažování dostatečné.
Vždyť i všichni další lidé a cítící bytosti, vidění egem ve snu, se zdají být sebe-vědomé, ale když se ego ze snu probudí, zjistí, že všichni tito lidé a jejich sebe-uvědomění byli jen jeho vlastní mentální projekcí. Takže pokud je náš současný stav jen sen, jak tvrdí Bhagaván, pak všichni další lidé, které na tomto světě vidíme, a jejich zdánlivé sebeuvědomění, je stejně tak jen naší vlastní mentální projekcí.

Pro naše účely můžeme říci, že svět, jako takový, si není ničeho vědom, ani sám sebe, ani ničeho dalšího. Zatímco ego si je vědomo jak samo sebe, tak i dalších věcí.

Vědomí o jiných věcech není podstatou brahman, protože v čirém pohledu brahman jen ono samo existuje, takže tu pro něj není nic jiného, čeho by si bylo vědomo. Brahman si je proto vědomo samo sebe jen jako Já, a proto Bhagaván často říkal, že září jako Já jsem Já.

Kdežto ego si je sebe vědomo jako „já jsem tělo.“ Takže sebe-uvědomění brahman je ve světě skryto, zatímco v egu skryto není, je však zatemněné. Místo aby zářilo jako čiré sebe-uvědomění (vědomí samo sebe a ničeho jiného), tak září jako s přídavky smíchané sebevědomí „já jsem toto“, což způsobuje uvědomování si jiných věcí, než samo sebe.

Jinak řečeno – ego je sebeuvědomění, znečištěné vědomím jiných věcí (když všechny se zdají existovat jen v jeho pohledu, stejně jako vše, co je vnímáno ve snu, se zdá existovat jen pře zraky snícího), zatímco brahman je sebe-uvědomění, neznečištěné ani tím sebemenším povědomím o čemkoli jiném. Aby si bylo ego vědomo sebe sama jako brahman, což je to, čím vždy skutečně je, vše, co musí ego udělat, je stáhnout svoji pozornost od všeho ostatního a intenzivně ji zaostřit na sebe sama. Neboli – zdáme se být toto ego tak dlouho, dokud jsme si vědomi čehokoli jiného než sami sebe (jiného než naše čiré sebe-uvědomění, což je to, co ve skutečnosti jsme).

Když jsme natolik dychtivě sebe-pozorní, že si už nejsme vědomi ničeho jiného, spatříme, že jsme jen čiré sebe-vědomí, a proto se ego, kterým se zdáme být, navždy rozplyne v nekonečném světle čirého sebeuvědomění, které to, čemu říkáme brahman. Díváme-li se vně, abychom pozorovali něco jiného, než sebe, zdáme se být toto ego. Ale když se stočíme pozornost do nitra, abychom pozorovali jen sami sebe, uzříme, že nejsme nic jiného než čiré a nekonečné sebe-uvědomění.

Proto Bhagaván často říkal, že pozornost obrácená vně je ego či mysl a že když je ego či mysl stočená dovnitř, zůstává jako átma svarúpa – skutečná podstata nás samotných. Ve slovech, které Dévarádža Mudaliar zapsal v angličtině, třebaže Bhagaván ve skutečnosti mluvil jen tamilsky (a proto to, nač Mudaliar odkazuje jako na Já (Self), je to, co Bhagaván nejspíše nazval átma svarúpa, nebo možná jen svarúpa, což označuje naši skutečnou podstatu), čteme: „Mysl, nasměrovaná ven, má za následky myšlenky a objekty. Mysl stočená dovnitř se stává samotným Já.“ A jinde: „Mysl stočená do nitra je Já, směřující ven se stává egem a celým světem.“
http://happinessofbeing.blogspot.com/20 ... gh-we.html
Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 16. led 2021 21:07:40

Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 04. úno 2021 21:13:01

Návštěvník
 

Re: Svět

Nový příspěvekod Pedriito » čtv 04. úno 2021 21:41:36

Tohle vlákno bezpochyby každýho osvítí o tom žádná...
Pedriito
 

Re: Svět

Nový příspěvekod lklknml » pon 15. úno 2021 22:35:54

Docela zajímavý, tenhle proslov (channeling):
lklknml
 
Příspěvky: 2410
Registrován: ned 20. led 2019 18:12:05

Další

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 20 návštevníků