"... můj život, vím to, mi již nenáleží, ale ještě jsem živ !
Duše - řekl bych - je úkazem hromadným: jestliže jesť, má ji, to jesť, měl by ji míti každý. I zvířata i květiny ? Ovšemže ! Ha slyšte ! Jenomže ne lidskou. A jakou tedy prosím ? Tu, která je tolik šlechtí a krásní: duši vesmíru. A člověk a člověk ? Nu tutéž. Ale u člověk je k tomu přidružována svobodná vůle, to znamená, že duše vesmírná se v něm individualizuje na jeho odpovědnost a nebezpečí.
Vidím to tak: tělo + svět + sobě-libost skládají Osobu. Znáš Osobu ? Ó ta je zlá ! Na tu se musí dát pozor. To ne tělo, to ona, Osoba, má rozpor s duší. A tam právě, ve znamení tohoto rozporu, jsem duši potkal a poznal ji. Hlásím se o duši !
Pravím-li, že jsem potkal duši, předpokládá to, že jsem musel nejprve potkati Osobu, abych v tom, co od sebe odhání jako žebráka, zase rozpoznal jako duši.
Neměl jsem o ni, jako o Osobě, včas dostatečného povědomí, neznal jsem jí hned. Dosti dlouho jsem ji zaměňoval s člověkem, což je určitý omyl, neboť Osoba si toho důtklivě nepřeje, aby byla považována za pouhého člověka a kladena jemu jen tak na roveň, nemá k němu vůbec žádné vážnosti ani ohledů.
A jak by měla, když nevyšla jako on bezprostředně z díly Stvoření ?
... vytvořil si ji, tak jako jiné mnohé neblahé věci, člověk sám, a povýšil si ji nad sebe, sklání se poslušně před jejím vrchovenstvím."
http://www.rodon.cz/admin/files/ModuleK ... outnik.pdf