od Návštěvník » pát 08. zář 2017 20:43:36
Intelekt a intuice
Ideálem intelektu je objevit jednotu, která obsahuje subjekt i objekt. Pracovním principem logiky i života je, že taková jednota existuje. Nalézt její obsah je cílem filosofického úsilí. Avšak toto úsilí je odsouzeno k nezdaru vzhledem k vrozené neschopnosti intelektu chápat celek. Intelekt se svými symboly a hesly, věrami a konvencemi, není sám o sobě adekvátní, aby chápal reálno, „od něhož se veškerá řeč i mysl odvrací, neboť není schopna je obsáhnout“. „Oko tam nemůže proniknout, ani řeč, ani mysl. Nevíme. Nechápeme, jak tomu někdo může učit.“ Poslední skutečnost se nemůže stát objektivní představou, kterou by intelekt chápal.
Objektivní poznání átmana je nemožné. Je „neviděný, ale vidoucí, neslyšený, ale slyšící, nevnímaný, ale vnímající, nepoznaný, ale poznávající“. Átman není neexistující prostě proto, že si jej nemůžeme objektivně představit. Ačkoli lidské intelektuální schopnosti nejsou adekvátní, aby jej postihly, přece neexistují pro nic jiného než pro něho. „To, co nikdo nemůže myslit svou myslí, avšak to, o čem se praví, že způsobilo, aby mysl myslila, věz, že pouze to je brahman.“
Intelekt pracuje s kategoriemi času, místa, příčiny a síly, které nás zavádějí do slepých uliček. Buď musíme postulovat první příčinu, ve kterémžto případě přestane kauzalita být univerzální zásadou, nebo se ocitáme v nekonečném regresu. Otázka nemůže být rozřešena pouhým intelektem. Musí si přiznat, že intelekt selhává, když je položena poslední otázka: „bohové jsou v Indrovi; Indra je v bohu Otci, bůh Otec je v Brahmovi, avšak v čem je Brahmá?“ a Jádžňavalkja odpovídá: „Neptej se příliš“. Naše intelektuální kategorie mohou podat popis empirického vesmíru ve formách prostoru, času a příčiny, avšak reálno je nad nimi. Zatímco zahrnuje prostor, není prostorové, zatímco zahrnuje čas, překračuje čas; zatímco má v sobě kauzálně spoutaný přírodní systém, není podrobeno zákonu příčinnosti. O sobě existující brahman je nezávislý na čase, prostoru a příčině. Prostorová nezávislost je v upanišadech ukazována jen v hrubých rysech. O brahmanu se praví, že je všudypřítomný, všepronikající, nekonečně velký a nekonečně malý. „To, co je nad nebesy, ó Gárgí, a to co je pod zemí, to, co lidé nazývají minulostí, přítomností a budoucností, to vše je tkáno uvnitř a veskrze v prostoru. Avšak v čem pak je tkán prostor uvnitř a vně? Vpravdě, v tomto nezničitelném Jediném je tkán prostor uvnitř a vně, ó Gárgí!“ Brahman se popisuje jako oproštěný od všeho časového ohraničení. Je považován za věčnost bez počátku a konce nebo za okamžité trvání nezaujímající žádný určitý časový interval. Je nezávislý na minulosti a budoucnosti a pán všeho, u jehož nohou ubíhá čas.
Při zdůrazňování nezávislosti kauzálních vztahů je brahman představován jako absolutně statické bytí, prost všech zákonů vznikání, jehož univerzální normou je příčinnost. Tento způsob podporuje koncepci brahmana jako absolutní existence o sobě a neměnného trvání a svádí k mylným názorům. Kauzalita je normou všech změn na světě. Avšak brahman je zbaven podřízenosti kauzalitě. V brahmanu není žádné změny, ačkoli každá změna má základ v něm. Není nic druhého mimo něj, ani nic odlišného. Musíme ponořit všechnu pluralitu do brahmana. Na něm spočívá veškerá blízkost v prostoru, následnost v čase, vzájemná závislost vztahů. Nepochopíme tuto hlubokou filosofickou syntézu, pokud setrváme na úrovni intelektu.
Upanišady někdy prohlašují, že myšlení nám podává nedokonalé, částečné odrazy skutečnosti a jindy, že myšlení je organicky neschopné postihnout skutečnost. Obírá se vztahy a nemůže chápat bezvztažné absolutno. Na zemi neexistuje nic v prostoru nebo čase, co by nebylo projevem absolutna. Žádné poznání není zcela klamné, ačkoli žádné poznání není zcela pravdivé. Nejvíce se přibližuje k pravdě pojetí organického celku, ačkoli není zcela pravdivé pro vztažný charakter, který není nikdy absolutně odstraněn, jakkoli se může přiblížit ke svému zrušení. Je však nejvyšší formou absolutna, na niž může lidská mysl připadnout. Intelekt ve smyslu pouhého chápání, pracující s ohraničenými kategoriemi času, prostoru a příčiny, není k tomu adekvátní. Rozum rovněž selhává, ačkoli nás vede nad toto chápání. Rozumová idea je nedokonalý fragment skutečnosti, která je více než idea. Skutečno není ani pravdivé, ani mylné. Naše úsudky o reálnu mohou být pravdivé nebo mylné, poněvadž v sobě zahrnují dualismus ideje a skutečnosti. Musíme pokročit nad myšlenku, nad rozpor protiv, se kterými se setkáváme, když pracujeme s ohraničenými kategoriemi abstraktního myšlení, chceme-li dosíci reálna, v němž se lidská existence a božské bytí kryjí. Je-li myšlení zdokonaleno v intuici, pak se zmocňujeme vize reálna. Mystikové na celém světě zdůrazňovali tento fakt.
Podle upanišadů existuje vyšší Síla, která nám umožňuje uchopit tuto centrální spirituální Skutečnost. Spirituální věci vyžadují, aby byly spirituálně poznávány. Jógová metoda je praktická disciplína ukazující cestu k tomuto cíli. Člověk má schopnost božského vhledu čili mystické intuice, kterou překračuje intelektuální rozdíly a řeší rozumové záhady. Touto intuitivní realizací „neslyšené se stává slyšeným, nevnímané vnímaným a nepoznané poznaným“. Problémy vytyčené intelektem se samy řeší v okamžiku, kdy překonáváme rozumování a počínáme žít nábožným životem. Upanišady nás proto vyzývají, abychom odložili svou intelektuální a sebevědomou pýchu a přibližovali se k faktům se svěžím pohledem dítěte. „Nechť se bráhman odřekne učení a stane se dítětem.“ „Ať nehledá mnohá slova, neboť to je jenom slabost jazyka.“ „Nikoli učením se dosahuje átman, nikoli géniem a mnohou knižní znalostí.“ Dosahují ho mystikové v okamžicích osvícení. Je to přímé poznání nebo bezprostřední nazírání. Není nic vyššího nad to. Tato spirituální vize nás osvobozuje od všech vášní a utrpení.
Plotinos praví: „Ve vizi boha to, co vidí, není rozum, nýbrž něco většího a dřívějšího než rozum, něco rozumem předpokládaného, jako objekt vize. Ten pak, který vidí sebe, když vidí, uvidí sebe jako prosté bytí a bude sjednocen v sobě, a bude mít v sobě pocit, že se stává takovým. Nemělo by se ani říkat, že vidí, nýbrž že bude tím, co vidí, je-li ovšem možno ještě dále rozlišovat vidoucího a vidění, a nikoli přímo uznat, že tito dva jsou jedno. Patří Bohu a je s ním ztotožněn jako dva soustředné kruhy; jsou jedním kruhem, když se kryjí a dvěma, jen jsou-li odděleny“. Je nejvyšším cílem lidského úsilí, ukončením osobního života. „Toto je nejvyšším cílem onoho, toto je nejvyšším pokladem onoho, toto je nejvyšším sídlem onoho, toto je nejvyšší blažeností onoho.“ Je na úrovni vjemové zkušenosti, avšak není tato zkušenost objektivní a nedá se ověřit někým druhým. Nemůže to být sděleno druhým jako zdůvodněné poznání. Je nemožné podat o něm formální výklad. Mystické nazírání je nesdělitelné. Jako člověku od narození slepému nemůžeme vysvětlit krásu duhy nebo nádheru zapadajícího slunce, zrovna tak nemůže být nemystikovi popsána vize mystikova. „Bůh to vložil do mé hlavy, a já to nemohu vložit do tvé“ je poslední slovo mystické zkušenosti. Jen proto, že to není sdělitelné, nestává se to méně platné než jiné formy poznávací. Můžeme popsat tuto zkušenost jen v metaforách. Neboť světlo nás oslepuje a činí nás němými. Nemůžeme podat plnou zprávu o nevýslovném.
Když byl Báhva žádán, aby králi Váškalimu vysvětlil povahu brahmana, mlčel, a když král opakoval svou žádost, mudřec odpověděl: „Říkám ti to, avšak ty nerozumíš, śántó´jam átmá: tento átman jest klidný, tichý“. Na každou navrhovanou intelektuální definici můžeme toliko odpovědět: toto není to, toto není to. Negativní definice ukazují, jak pozitivní vlastnosti nám známé nejsou adekvátní k vyjádření Nejvyššího. „Není míry pro toho, jehož sláva je opravdu veliká.“ Brahmanu jsou přikládány protikladné vlastnosti, čímž se naznačuje, že musíme tak dlouho používat negativních koncepcí, pokud používáme intelektuální dialektiky, kdežto pozitivní rysy se objevují, když na brahmana nazíráme intuitivně. „Je menší než nejmenší, větší než největší.“ „Pohybuje se, nehýbá se; je daleko a je blízko; je uvnitř všeho a vně všeho.“ Tato zdánlivě si odporující vysvětlení nesvědčí o zmatenosti myšlenek.
Absolutno je obsaženo v každé zkušenosti, neboť každý objekt světa je založen na absolutnu, ačkoli žádný z těchto objektů je úplně nevyjadřuje.
Tak ti, kdož si myslí, že neznají absolutno, znají je, ačkoli nedokonale; a ti, kdož si myslí, že znají skutečně absolutno, neznají je vůbec. Kéna-upanišad praví: „(Brahman) je neznám těm, kteří ho znají a znám těm, kteří ho neznají.“ Upanišady netvrdí, že intelekt je bezvýznamným vůdcem. Výklad skutečnosti, podávaný intelektem, není nesprávný. Selhává jen, když se pokouší chápat skutečnost v její plnosti. Kdekoli jinde má úspěch. Co intelekt zkoumá, není nic neskutečného, ačkoli to není absolutně skutečné. Filosofie založená na intuici nemusí nutně odporovat rozumu a chápání. Intuice může vrhnout světlo na temná místa, kterými intelekt nemůže proniknout. Výsledky mystické intuice vyžadují, aby byly podrobeny logické analýze. Intelektuální výsledky budou bez pomoci intuice mdlé a prázdné, nedokončené a kusé, zatímco intuitivní nazírání bude slepé a němé, temné a cizí bez intelektuálního dotvrzení. Intelektuální ideál je realizován v intuitivní zkušenosti, neboť v tom nejvyšším jsou všechny rozpory urovnány. Jen spojením vědeckého poznání a intuitivní zkušenosti můžeme dospět i k pravému nazírání. Pouhé rozumování nám k tomu nepomůže