Smrt a umírání

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod vostal petr » úte 13. úno 2018 17:24:41

„Asi 35 procent dětí, které tvrdí, že si pamatují předchozí životy, mají mateřská znaménka a nebo vrozené vady, které odpovídají ránám osoby, o kterých uvádí, že si její život pamatují. Byly zkoumány případy 210 těchto dětí," napsal s tím, že tyto vrozené vady byly většinou velmi vzácné povahy. Z jeho studie cituje server Express.


Tak to já si docela dobře pamatuji,

že jsem dobře dvakráte, třikráte umřel na záchvaty smíchu,

když mně někdo vysvětloval reinkarnační teorii...

Proto mám taky v týdle inkarnaci hubu vod ucha k uchu...
vostal petr
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 13. úno 2018 18:02:41

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 06. bře 2018 16:11:33

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 06. bře 2018 20:05:20

Lidová moudrost praví:
Lepší dobře se oběsit než špatně se oženit.
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 12. bře 2018 6:35:07

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 02. dub 2018 17:28:18

Kvantové vzkříšení? Hawkingův učitel má teorii o životě po smrti

Obrázek

Podle elitního fyzika Rogera Penrose (a jeho kolegy anesteziologa) naše vědomí neumírá. To jen z mozku mizí kamsi do vesmíru.

Lidský mozek má hmotnost mezi 1300–1400 gramy. Obsahuje až 100 miliard neuronů, mezi nimiž existuje snad až biliarda (to je číslo tvořené jedničkou a patnácti nulami) synapsí, tedy spojení, sloužících k přenosu vzruchů. Věda vše zatím nedokázala zmapovat, a i kdyby, těžko tím vysvětlí, jak se tvoří naše nehmotné myšlenky. Existuje obrovské množství teorií, ale zatím žádná nezískala všeobecnou podporu. Není se čemu divit. Otázka, co to je lidské vědomí, je logicky pro lidské vědomí docela oříšek.

V současných teoriích vědomí očividně cosi chybí. Australský filozof David Chalmers se domnívá, že vědomí může existovat mimo nám známou realitu. Jeden z největších problémů současné filosofie mysli je takzvaný Obtížný problém vědomí, což je pojem zavedený právě Davidem Chalmersem. Pokládá otázku, jak je možné, že konkrétní věci v nás vybudí určitý dojem – známe jejich vlastnosti, třeba barvu nebo zvuk, který vydávají, ale krom prostého konstatování, že je to barva modrá a hlas flétny, si uvědomujeme, že je to naše oblíbená tmavomodrá a tón jednočárkované „C“, jejž si spojíme s písničkou, kterou nemůžeme vystát. David Chalmers si klade otázku, proč zpracování vizuální a akustické informace kognitivními systémy by mělo dát základ bohatému vnitřnímu životu.

KVANTOVÝ KLÍČ?

Známý oxfordský fyzik a matematik, kromě jiného učitel a spolupracovník Stephena Hawkinga sir Roger Penrose, hledá vysvětlení s odvážnou a za současného stavu lidského bádání vyloženě provokativní teorií. Říká, že potřebujeme zásadní revoluci v našem chápání fyzického světa, abychom se dopracovali k pochopení vědomí. Je to ale možné, když se při studiu vědomí jej pokusíme pochopit pomocí kvantové mechaniky. To zatím však většina neurobiologů a dalších vědců odmítá. Dokonce nedávno zesnulý Stephen Hawking tuto myšlenku odmítl, když uveřejnil, že má strach, když teoretičtí fyzici mluví o vědomí. „Penroseovy argumenty mi připadají, že když vědomí je tajemství a kvantová mechanika ve spojení s teorií relativity jsou další tajemství, tak musí být příbuzné.“

Lidské vědomí jako program možná nepřestává fungovat ani po naší smrti. To pouze mikrotubuly ztratí svůj kvantový stav, ovšem kvantová informace z nich nebude zničena, jen se rozplyne do vesmíru jako celku.

Fyzik Penrose si však našel zajímavého spojence ze zcela jiného vědního oboru. Je jím anesteziolog Stuart Hameroff z Arizonské univerzity v Tusconu. Roger Penrose v odkazu na Gödelovy věty o neúplnosti (zjednodušeně – určité závěry z matematiky jsou pravdivé, ale nemohou být prokázány) uvádí, že jestli je lidská mysl chápe, tak nemůže fungovat jako počítač podle komputační teorie mysli z druhé poloviny minulého století.

MIKROTUBULY


Hameroff zkoumal vliv anestezie na mozkové struktury. Spolu pak uvedli teorii, že lidská mysl je nekomputační, protože vlnové funkce kvantových stavů samovolně kolabují, tedy že se ve vnitrobuněčné struktuře nervových buněk (mikrotubulech) redukují vlnové funkce. Teorie o orchestrované objektivní redukci pak dostala zkratku Orch-OR (Orchestrated objective reduction). Nedílnou součástí takovéto kvantové teorie mysli je i domněnka, že k této redukci nedochází náhodně a ani se neřídí nějakým algoritmem. Ovlivňují ji snad informace z Planckovy stupnice, z čehož může vyplývat, že po fyzické smrti člověka se kvantové informace z mikrotubulů neztratí, ale zůstanou ve struktuře vesmíru jako protovědomí.

VELKÁ MYŠLENKA

Teorie protovědomí kvantové struktury reality vychází z toho, co Hameroff naznačuje, že mikrotubuly jsou kvantové zařízení, které Penrose ve své teorii hledal. Zjednodušeně řečeno – lidský mozek sice neodpovídá definici počítače podle otce umělé inteligence Marvina Minsky, jenž prohlásil, že mozek je jen computer vyrobený z masa, ale lidské vědomí je program, který v něm běží, přičemž tento program neboli duše nepřestává fungovat ani po naší smrti. To pouze mikrotubuly ztratí svůj kvantový stav, ovšem kvantová informace z nich nebude zničena, jen se rozplyne do vesmíru jako celku. Jestliže se podaří klinickou smrt překonat, a člověka vrátit k životu, vrátí se podle Hameroffa kvantová informace zpět do mikrotubulů. Resuscitovaný člověk pak může mít vědomí blízké smrti, často popisované jako cesta tunelem za světlem a náhlý návrat.

Proud znalostí směřuje k nehmotné realitě. Vesmír začíná vypadat více jako velká myšlenka než jak velký stroj.

Sir James Hopwood Jeans, britský fyzik, astronom a matematik, v první polovině minulého století mimo jiné napsal:

„Proud znalostí směřuje k nehmotné realitě. Vesmír začíná vypadat více jako velká myšlenka než jak velký stroj.“

Penrose ovšem takový vesmír nechápe tak, jako většina z nás. Zavedl do něj pojem twistor a twistorový prostor, což je prostor matematicky reprezentovaný uspořádanou čtveřicí komplexních čísel, ovšem s projektivním rozšířením tak, že normální světelný paprsek je v něm zobrazen jako bod. Nechápete? Nevadí, může nás blažit vědomí, že jestli mají Roger Penrose a Stuart Hameroff pravdu, naše kvantová nevědomost má šanci to po smrti napravit.
https://www.flowee.cz/spirit/4099-ucite ... -internetu
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 05. dub 2018 17:55:47

Lékař, který byl na hraně smrti: Umírání je i příjemné, vrátil jsem se a uvěřil v život po životě

10 zástav srdce denně. To byl život vedoucího lékaře Institutu sportovního lékařství Jiřího Dostala. Byl na hraně smrti. A vždy se vrátil. V rozhovoru s Pavlem Štruncem popisuje, jaký to je pocit a proč se z něj stal skoro až věřící člověk.

Obrázek
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Jana » pát 04. kvě 2018 16:31:46



:yes:
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 6884
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 01. říj 2018 18:53:58

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 04. říj 2018 6:29:40

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 06. říj 2018 18:57:25

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 24. lis 2018 11:30:25

Tento text zapsal před svou smrtí Steve Jobs,
jeden z nejbohatších mužů této planety, zakladatel počítačové firmy APPLE, jeho jmění je odhadnuto na 8,3 miliardy dolarů. Zemřel na rakovinu slinivky ve svých 56 letech.

Došel jsem až na vrchol úspěchu ve světě byznysu. V očích druhých je můj život nejspíš ztělesněním úspěchu. Nicméně mimo práce mám jen málo radosti. Na konci je bohatství jen aspektem života, kterému jsem přivykl. Když teď ležím na nemocniční posteli a promítám si celý svůj život, uvědomil jsem si, že všechno to uznání a bohatství, na kterém jsem si tolik zakládal, zbledlo a ztratilo význam tváří v tvář blížící se smrti.

Ve tmě se dívám na zelená světla strojů, které mě udržují při životě a slyším jejich mechanické bzučení. Cítím, jak se blíží dech boha smrti. Teď už vím, že když nakumulujeme dostatečné bohatství, aby nám vydrželo po zbytek života, měli bychom usilovat i o něco dalšího, co s bohatstvím nesouvisí.

Mělo by to být něco mnohem důležitějšího: možná vztahy, nebo umění, snad sen z mládí… Bezuzdné následování bohatství nás promění v pokřivené bytosti, jako jsem já. Bůh nám dal smysly a možnost cítit lásku v srdci každého, ne iluzi, kterou přináší bohatství. Bohatství, jež jsem vyhrál v mém životě si nemůžu vzít s sebou. Mohu si odnést jen vzpomínky vysrážené láskou. To je skutečné bohatství, které vás bude následovat, doprovázet a dodávat vám světlo a sílu k tomu jít dál. Láska může cestovat tisíce mil. Život nemá žádné omezení. Jděte tam, kam chcete jít. Dosáhněte výšin, kterých chcete dosáhnout. Je to všechno ve vašem srdci a ve vašich rukou. Jaká postel je nejdražší na světě? Nemocniční postel.

Můžete zaměstnat někoho, kdo bude řídit vaše auto, někoho kdo pro vás bude vydělávat peníze, ale nikdy nemůžete najmout někoho, kdo by za vás nesl vaši nemoc. Ztracené materiální věci lze nalézt. Ale je tu jedna věc, která nemůže být nikdy nalezena v případě ztráty – život. Když jede člověk na operační sál, uvědomí si, že existuje jedna kniha, kterou má ještě dočíst – Kniha zdravého života. Bez ohledu na stadium života, v němž se nacházíte, budete každý jednou čelit dnu, kdy se opona zatáhne. Ochraňujte lásku k vaší rodině, lásku k svému partnerovi, lásku vůči svým přátelům … Mějte rádi sami sebe a s láskou opatrujte ostatní.

Steve Jobs
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 26. pro 2018 7:11:38







Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 07. úno 2019 7:24:48

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 03. bře 2019 16:34:28

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 26. kvě 2019 6:21:25

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 05. zář 2019 14:54:37

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 05. zář 2019 15:05:36

"Člověk umírá šťastný ve chvíli, kdy tu není nikdo, kdo by měl umřít."
Alan Watts
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 17. zář 2019 11:36:52

5 věcí, kterých před smrtí nejvíc litujeme

Život běží a my si ani neuvědomujeme, že to skutečně důležité pomíjíme.

Obrázek

Život se bohužel nedá žít odzadu. Bylo by to hezké s nabytou moudrostí se prokousávat do stavu plného mládí a síly. To bohužel nejde. Co nám zbývá? Poučit se z životního příběhu jiných.

Australská paliativní zdravotní sestra Bronnie Wareová napsala knihu o svých zkušenostech s doprovázením klientů ke smrti, která se stala světovým bestsellerem (Čeho před smrtí nejvíce litujeme). Příběhy lidí, o které pečovala, si zaznamenávala a dost nad nimi přemýšlela. A čeho umírající lidé nejčastěji litovali?

1. Škoda, že jsem neměl kuráž žít podle svého

„Tohoto lidé litují nejčastěji. Když je už život téměř za nimi, tak zjistí, že už si své sny nikdy nesplní,“ vysvětluje Bronnie. „Nebo by rádi vše napravili teď, ale už nemají dost síly a zdraví. Pokud toužíte někam jet, jeďte nyní, pokud toužíte změnit zaměstnání, udělejte pro to něco.“

2. Neměl jsem pracovat tak tvrdě

Téměř každý člověk, o kterého se Bronnie starala, litoval toho, že se příliš věnoval práci a neudělal si dost času na děti a partnera. Posedlostí prací trpí převážně muži, kteří si tím potvrzují svůj status, jenže děti vyrostou, partnerka může odejít a oni zjišťují, že žijí v prázdnotě.

3. Neměl jsem dost odvahy, abych dal najevo své city

Lidé často potlačují své city – nejen pozitivní, ale i ty negativní, aby náhodou nerozvrtali vztahy ve svém okolí. Jenže pak zůstane mnoho nevyřčeno a okolí vlastně neví, co chceme, po čem toužíme. Zároveň si v sobě pěstujeme hořkost a zlobu, že nás nikdo nemá rád. Ale i lásku se musíme naučit vyjadřovat.

4. Škoda, že jsem nezůstal ve spojení se svými přáteli

Lidé si na přátele neudělají čas a neudržují kontakty. Pak, když chtějí na konci života někoho vidět, najednou zjišťují, že nevědí, kde přátelé žijí a zda vůbec žijí. Je velmi těžké je doslova vystopovat.

5. Proč jsem si nedovolil být šťastnější?

Cítit se šťastným je otázka volby, jenže my si to v životě většinou nedovolíme. Raději zůstáváme uvězněni ve starých kolejích, než abychom něco změnili. Máme strach ze změn.

https://www.databazeknih.cz/knihy/ceho- ... 8203?c=all
Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 07. lis 2019 16:51:52

Poznala vlastní smrt. Bylo to extrémní, říká Češka, která dnes doprovází umírající

V době, která oslavuje mládí, se téma smrti často opomíjí. Každý člověk ale bývá dřív či později konfrontovaný s tím, že nikdo nežije věčně. Přesně to se přihodilo Kateřině Černé Grofové, která dnes v rámci iniciativy Na konci dechu doprovází umírající a jejich blízké.

Obrázek
Když jí bylo 23 let, navštívila v nemocnici svou umírající prababičku. Cítila se ale úplně bezradná, takže z nemocnice utekla. Po této zkušenosti už Kateřinu Černou Grofovou téma smrti neopustilo.

Kdy se vás téma smrti poprvé osobně dotklo?

Když jsem byla ještě malé dítě, tak jsem si se svou sestrou hrála na to, že děláme pohřby pro různá zvířátka, třeba pro broučky a motýlky. V té době mi ale nedocházelo, že se smrt týká i člověka. Když mi bylo 23 let, zavolala mi babička, že to s její maminkou nevypadá moc dobře a bylo by vhodné, kdybych za ní zašla do nemocnice. Nebyla jsem připravená na to, co mě v nemocnici čeká. Ve chvíli, kdy jsem vešla do jejího pokoje, uviděla jsem, jak sedí na posteli s nohama svěšenýma k zemi a jak se jen tak nepřítomně dívá do prostoru.

Připadalo mi, že je úplně průsvitná a že se změnila k nepoznání. Vůbec nereagovala na to, co říkám, ani na samotnou moji přítomnost. Cítila jsem se úplně bezradná, slzy se mi draly do očí a nechtěla jsem, aby mě prababička v tomhle stavu viděla, takže jsem z pokoje radši odešla. Už jsem nenašla sílu se tam znovu vrátit a prababička v ten den zemřela. Tahle zkušenost pro mě byla natolik silná, že mi obrátila život vzhůru nohama. Říkala jsem si, jak je možné, že jsem v tak základní životní situaci netušila, co mám dělat.

Poté jste ale začala pravidelně docházet do hospiců a mluvit s umírajícími pacienty. Rozhodla jste se záměrně podstoupit zkoušku ohněm?

Asi rok a půl od momentu, kdy mi zemřela prababička, za mnou přišel kamarád, který už v hospicích dobrovolníka dělal, a nabídl mi, jestli to taky nechci zkusit. Jedna část mě se bála, protože jsem pořád nevěděla, jak s umírajícími být, ale druhá část mě se do toho chtěla pustit a ta nakonec převážila. Koordinátoři samozřejmě dobrovolníkům vždycky dali nějaké základní instrukce, ale ve chvíli, kdy vstoupíte do pokoje, kde leží třeba tři lidé v závěrečné fázi života, tak stejně přesně nevíte, co dál. Jaká komunikace je užitečná a jaká ne, jsem tak zjišťovala metodou pokus-omyl. Došla jsem k závěru, že když je člověk dostatečně vnímavý, tak zpětnou vazbu umírajícího velmi rychle zachytí.

Zjišťovala jsem, že žádná šablona nefunguje a ke každému člověku musíte přistupovat jinak. Některým lidem například může pomáhat, když s někým o smrti mohou mluvit otevřeně, ale zobecnit se to nedá. Podle mě je dobré to vždycky alespoň zkusit, abyste měli jasno, jestli o to ten konkrétní člověk má zájem, nebo ne. Navíc i když vám nejdřív řekne, že si o smrti povídat nechce, za týden už to nemusí platit a je dobré to ověřovat. Při dobrovolnické práci v hospici mi velmi pomáhaly zkušenosti se zenovou meditací, díky kterým jsem nepanikařila, zůstávala jsem přítomná, trpělivě jsem toho člověka vnímala a dařilo se mi se odpoutat od vlastních myšlenkových konceptů, s nimiž jsem tam často přišla.

Jak jste se k zenové meditaci dostala?

Z hlediska víry a náboženství jsem do té doby byla nepopsaný list. Svou cestu k duchovnímu životu jsem vůbec neplánovala, moje otázky týkající se smrti mě ale přiváděly do situací, které mi na ně pomáhaly nacházet odpovědi. Když jsem docházela do hospice, byla jsem v posledním ročníku studií speciální pedagogiky a dostala jsem výjimku, abych mohla psát diplomovou práci o doprovázení umírajících. Zhruba rok po prababiččině smrti mě pak můj tehdejší partner přivedl právě k zenové meditaci. V Česku jsem nejdřív navštěvovala zenové meditační centrum, které bylo součástí mezinárodní buddhistické školy vycházející z korejských kořenů. Tam jsem určitou dobu také žila.

Život s meditační praxí byl pro mě natolik intenzivní a důležitý, že mi postupně měnil i pracovní a osobní život. Po několika letech, kdy jsem dělala jazykové korektury ve významné české IT firmě, jsem tohle zaměstnání opustila a tři roky jsem strávila v buddhistickém klášteře v Maďarsku, který se tenkrát teprve stavěl a stal se vůbec prvním místem pro mnichy a mnišky v Evropě. Měla jsem možnost být při celém jeho zrodu, pečovala jsem o klášterní kancelář a ubytování lidí, kteří tam podobně jako já přijížděli kvůli možnosti strávit 90 dní v ústraní, kdy od rána do večera sedíte v meditaci a nevyrušují vás žádné světské věci. Díky tomu se člověk může dotknout hlubokých věcí v sobě.

V dnešní západní kultuře na lidi útočí tolik vnějších podnětů, že málokdo dokáže jen tak vypnout a říct všem okolním ruchům stop. Jak dlouho tedy trvá, než meditace skutečně začne přinášet nějaké ovoce?

Důležitá pro mě byla myšlenka reinkarnace. Ve chvíli, kdy věřím, že se po smrti znovu zrodím, že navážu na to, co jsem si odžila v tomhle životě, dostává pro mě život úplně jiný význam, než když si myslím, že smrtí všechno skončí a po mě ať přijde potopa. Pokud jsem přesvědčená, že vztahy a způsoby chování, které jsem v tomhle životě budovala, budou v nějaké formě pokračovat, získávám motivaci se jim více věnovat, více zkoumat, jak jednám a proč tak jednám. Kdybych naopak zůstala u toho, že po smrti z tohohle světa jenom zmizím, chybělo by mi nutkání se ptát, proč tady vůbec jsem a co tady po mně zůstane.

Podobný význam má koneckonců posmrtný život i v křesťanství, nemyslíte?

Ano, taky jsem postupně došla k tomu, že ačkoli buddhismus a křesťanství používají jiný jazyk a jiné symboly, esence, která leží za nimi, je velmi podobná. Proto teď k duchovním naukám přistupuju tak, že tolik nelpím na formě učení, ale spíš se soustřeďuju na obsah a sama v něm hledám smysl. Takhle se mi to v hlavě začalo skládat potom, co jsem před několika lety podstoupila ceremonii s amazonskou medicínou a prožila při ní svou vlastní smrt.

Tehdy jste se zúčastnila rituálu s nápojem ayahuasca, který vyvolává psychedelické účinky. Jak byste svou zkušenost s indiánským halucinogenem popsala?

Měla jsem před tím velký respekt i strach, ale zároveň jsem cítila, že to neberu jenom jako nějaký úlet a že mě ta zkušenost opravdu volá. Ayahuasca je přírodní medicína vytvořená z výtažků rostlin z amazonského pralesa. Tamní indiáni prý ovládají rozvinutou mimosmyslovou komunikaci s rostlinami, takže dokážou velmi dobře rozpoznat, k čemu jsou rostliny vhodné. Proto jsou tak dobří bylinkáři a až díky téhle souhře rostliny navozují ty stavy, které navozují. Nápoj z nich vám pak pootevře dveře k vašemu vyššímu vědomí a vy si uvědomíte, že si vaše tělo pamatuje i věci, o kterých jste ani netušili, že je máte někde uložené. Současně vám dovolí nahlédnout i do svého potenciálu, tedy do toho, co dokážete, ale o čem vám vaše mysl celý život říkala, že to není možné, a do kolektivního vědomí, které se skládá ze zkušeností celé společnosti.

Indiáni ayahuasku používají k léčbě těla i duše, ale určitě jí nechci dělat reklamu a nabádat každého, kdo chce poznat vlastní smrt, aby zkusil amazonskou medicínu. Pouhá zvědavost není ta správná motivace, protože to setkání bylo opravdu náročné a rozhodně není vhodné pro všechny. Projít si tím extrémně silným zážitkem je navíc jenom jedna část procesu a minimálně stejně důležitá je i následná integrace, tedy návrat zpátky, který vyžaduje pečlivou psychoterapii.

Co si mám představit pod tím, že jste pod vlivem ayahuasky zažila vlastní smrt?

Při ceremonii dochází k rozšíření vědomí. Tento proces bývá provázený prožitkem rozpadání nebo rozpouštění obvyklé struktury mysli, tak jak ji známe. Já jsem při svém prvním takovém zážitku na chvíli ztratila kontrolu nad svou myslí i tělem a prožila jsem obrovskou paniku. Ego, které je u každého člověka do určité míry zdravé a potřebné pro zachování jeho identity, se toho rozpouštění začalo děsit, protože se najednou nemělo čeho držet. Bálo se, že přestane existovat, že už nic nebude jako dřív. Když jsem touto částí ceremonie prošla, prožila jsem naopak nepopsatelný pokoj, hlubokou lásku a sounáležitost s celkem. Když jsem se na ten zážitek zpětně dívala, došla jsem k tomu, že právě tak může probíhat proces lidského umírání. Trvalo mi ale několik měsíců, než se to ve mně poskládalo a začalo to dávat smysl.

Rok po první zkušenosti s ayahuaskou jsem cítila, že chci téma smrti vynášet na povrch. Začala jsem překládat texty na toto téma, pořádat semináře, workshopy, zvát zajímavé lektory z Česka i ze zahraničí, kteří do témat konečnosti, umírání a smrti vnášejí jiný úhel pohledu. Podařilo se mi pozvat i lidi, kteří umírající a jejich blízké provázejí zkušeností s koncem života. Například v Austrálii nebo ve Spojených státech už jsou tito takzvaní death walkeři běžnou součástí společnosti. Vyplňují místo mezi církví a zdravotními institucemi, dovedou o smrti hovořit srozumitelným jazykem a poskytují doprovázení se spirituálním přesahem.

Obrázek
"Většinou příbuzné umírajících povzbuzuju, aby rozhovor o smrti vůbec zahájili. Často se bojí, jak a kdy to zkusit, aby nezpůsobili víc škody než užitku."

Podobnou službu teď sama nabízíte v rámci iniciativy Na konci dechu, kterou jste založila. Jací klienti o ni mají nejčastěji zájem?

Z 90 procent se mi ozývají lidé, kterým někdo z příbuzných umírá. Ti mají někdy na téma smrti jiný náhled než zbytek jejich rodiny. Vždy jsou to lidé, kteří mají k potřebám umírajících velký cit, ale potřebují povzbudit v tom, že ty potřeby opravdu chápou správně, a nasměrovat, s jakými komunikačními dovednostmi mohou pracovat. Někdy přicházejí sami a někdy s sebou dovedou i ostatní. Obvykle se mě ptají na to, jak mají rozpoznat, jakým způsobem s umírajícím mluvit, jak zjistit, co si přeje, a podobně.

Co jim v takové situaci radíte?

Většinou je povzbuzuju, aby rozhovor o smrti vůbec zahájili. Často se bojí, jak a kdy to zkusit, aby nezpůsobili víc škody než užitku. Já jim ale připomínám, že právě oni nejlíp znají jazyk, jakým se v jejich rodině mluví, že právě oni mají ke svým příbuzným nejblíž. Nejdřív si samozřejmě musí udělat jasno, že téma otevřít chtějí, ale pokud k tomuhle dojdou, správnou chvíli a vhodná slova už sami najdou. Jak už jsem říkala, když jsme se bavili o hospicích, ten rozhovor si stejně nikdy nepromyslíte dopředu a nezbývá vám než reagovat na zpětnou vazbu od vašich umírajících.

Taky se rovnou nemusíte ptát na jejich názor a nejdřív pojmenovat vlastní pocity, které se vám se smrtí pojí. Tím otevřete prostor pro dialog, a když budou umírající nebo ostatní členové rodiny chtít, tak na to zareagují. Dialog se ale nemá týkat jen péče o umírajícího. Do procesu vždycky vstupuje vztahová dynamika mezi jednotlivými rodinnými příslušníky, na povrch často vyvěrají celoživotní témata, která byla dlouho odsunutá pod kobercem a je třeba s nimi pracovat.

Bývá moment, kdy člověk leží na smrtelné posteli, zlomovým bodem, v němž pocítí potřebu vyřešit si konflikty, kterým se během života vyhýbal?

To je hodně individuální. Najdou se lidé, kteří konflikty do poslední chvíle odsouvají, protože to dělali třeba desítky let a příliš se s tím identifikují. I ve chvíli, kdy víte, že vám v životě zbývá nějaký omezený čas, není úplně lehké se jen tak lusknutím prstu začít k problémům stavět jinak. Smrt je sice vždycky příležitost se probrat, uvidět, že něčeho lituju, a říct to ostatním, ale ne vždycky se to stihne. Někdy se to člověku nepovede třeba proto, že s konflikty nikdy neuměl pracovat a čas, který mu zbyde, není dostatečný na to, aby to ještě změnil.

Někdy se říká, že nebe a peklo nejsou nějaká konkrétní místa, ale spíš stavy mysli, což mi dává smysl. Když je člověk celý život plný zloby, tak s touto emocí a její energií i umírá, je to poznat na jeho tělu a umírání je pro něj velmi náročné. U lidí, kteří se během života chovali laskavě, naopak mnohdy vidíte, že tento svět opouštějí velmi smířeně a svobodně. Občas za mnou přicházejí i klienti, kterým někdo umřel už před delším časem, ale oni si chtějí zodpovědět otázku, proč se to stalo tak, jak se to stalo, nebo se vyrovnat s tím, že od umírajícího už neslyšeli něco, co od něj ještě slyšet potřebovali.

Tomáš Maca
Návštěvník
 

PředchozíDalší

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 14 návštevníků