Smrt a umírání

Smrt a umírání

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 10. srp 2013 22:33:23

Návštěvník
 

Re: Smrt a umírání

Nový příspěvekod Jana » ned 22. čer 2014 9:43:54

Smrt a umírání je téma, o kterém málo kdo z nás je ochoten otevřeně hovořit. Důvodem může být odpor ke smrti a umírání jako takovému, neznalost problému, strach ze smrti. Strach ze smrti je zakódován v těle coby pud sebezáchovy, je ale špatně interpretován a pochopen. Ve skutečnosti by měl být – a mnohdy tomu také tak je – člověk na prahu smrti se smrtí smířen. Umírající člověk, který žije těsně před hranící konce života, cítí úlevu, cítí se mnohem lépe – tělo přestalo bojovat s nemocemi a je připraveno zemřít, je se smrtí smířeno a pud sebezáchovy už také není tak silný a strach ze smrti je ten tam. Člověk cítí zvláštní klid. Smrt už není tak hrozná jako dřív, smrt je prostě přirozená součást života a někteří takto připravení lidé se na smrt těší. To je také důvod, proč se člověk těsně před tím, než zemře, pořádně nají, má velkou chuť jídlu a tu zvláštní radost – protože se prostě po dlouhé době cítí lépe. Dovolím si říct, že nejšťastnější jsou ti, kteří ve stáří netrpí žádnými nemocemi ani stresem, smrt a umírání si nijak nepřipouštějí, prostě se soustředí na to, co jim život nabízí a hltají ho po plných doušcích. Neřeší, jestli zemřou dříve či později, neřeší smrt, řeší jen život samotný a užívají si radosti života, prostě se soustředí jen a jen na život a na to dobré, co jim život kdy přinesl a stále nabízí. Tito lidé nepodléhající strachu ze smrti a nepřipouštějící si žádný strach, obvykle zemřou v klidu ve spánku, nikoliv na nemoci, ale na stáří – a v kruhu svých blízkých a rodiny. A doma. Tomu se říká šťastný člověk až do smrti.

Realita je bohužel dnes taková, že umírání, místo toho, aby bylo poklidným procesem, bývá pro umírajícího člověka utrpením a smrt vykoupením. Umírání patří k životu, úplně každý si tím projdeme, a pokud se budeme k problematice umírání stavět tak jako doposud, bude i pro nás závěr života peklem. Rodina nás odstrčí, protože se nás jakožto umírajících lidí bude štítit – a to díky nám, protože jsme to naše potomky sami tak naučili. Je potřeba a považuji to za nutnost, už od malička lidem vysvětlovat, že smrti není třeba se bát – protože to stejně jednou každého z nás čeká. Na každého čeká smrt, na někoho dříve, na někoho později, ale nikdo z nás jí neunikne, to je přirozený řád věcí, svět je takto postaven, vždycky tomu tak bylo a vždycky tomu tak bude. Každý, kdo se jednou narodí, také jednou zemře. A je na náš všech, jestli budeme umírat v klidu a pokoji, šťastní a spokojení, nebo jestli pro nás bude smrt i nadále strašákem.

"Pravda byla vždy vítána kamením. Není snadné ji hlásat: ti, kdo ji vyslechnou, se změní ve vaše nepřátele a chopí se klacků. Nejsou ve skutečnosti proti vám, jen chrání sebe a své lži."
(Osho)


http://www.umiram.cz/
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 9141
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

O smrti

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 10. srp 2014 10:11:30

SMRT A VĚČNOST

Když jdete lesem, který ještě nebyl zušlechtěn lidskou rukou, vidíte kolem sebe nejen bujný život, ale také padlé stromy, práchnivějící kmeny a hnijící listí. Kamkoli se podíváte, všude vidíte život i smrt.

Podíváte-li se trochu lépe, zjistíte, že hnijící listí a práchnivějící kmeny nejen plodí nový život, ale samy jsou plné života. Pracují v nich mikroorganismy. Molekuly mění svou strukturu. Takže všude není jen smrt. Život prochází metamorfózou. Co se z toho můžete naučit?

Smrt není opakem života. Život žádný opak nemá. Opakem smrti je zrození. Život je věčný.

Filozofové a básníci si vždycky uvědomovali snovou povahu lidské existence – zdánlivě tak reálnou, a přesto prchavou.

V okamžiku smrti se vám život může skutečně jevit jako sen, který právě končí. Nicméně i ve snu musí existovat nějaká esence, která je reálná. Musí existovat vědomí, v němž se sen odehrává; jinak by žádný sen neexistoval.
Kdo to vědomí vytváří? Vytváří jej vaše tělo? Nebo vědomí vytváří sen o vašem těle?
Proč se přestali bát smrti lidé, kteří se dostali na práh smrti? Přemýšlejte o tom.

Samozřejmě víte, že umřete, ale smrt pro vás zůstane abstraktním pojmem, dokud se s ní nesetkáte „osobně". Jestliže onemocníte vážnou nemocí nebo pokud vám umře blízký člověk, smrt vstoupí do vašeho života jako vědomí, že i vy jste smrtelní.
Spousta lidí se od strachu odvrátí, ale když si uvědomíte, že vaše tělo je smrtelné a že může umřít každou chvíli, přestanete se ztotožňovat se svou fyzickou a psychologickou formou, se svým „já". Pokud přijmete fakt dočasnosti každé životní formy, naplní vás jakýsi zvláštní klid.

Tváří tvář smrti se vaše vědomí do jisté míry osvobodí od svého ztotožnění s formou. Proto někteří buddhističtí mniši pravidelně navštěvují márnice, kde meditují mezi mrtvolami.

Většina lidí v západním světě smrt odmítá. Dokonce i staří lidé se snaží na smrt nemyslit, těla zesnulých jsou rychle odvážena, aby je nikdo neviděl. Kultura, která odmítá smrt, se nutně musí stát mělkou a povrchní, protože se zabývá jen vnějšími formami existence. Když popíráte smrt, život ztrácí svou hloubku. Možnost poznat, čím skutečně jsme, čím jsme v transcendentní dimenzi, zmizí z našeho života, neboť smrt je bránou do této dimenze.

Lidé nemají rádi konce, protože každý konec je tak trochu smrtí. Proto se lidé loučí slovy „na shledanou".

Kdykoli něco skončí – například rodinná oslava nebo dovolená – umíráte částečnou smrtí. „Forma" představující onu událost ve vašem vědomí se rozpustila. Zůstává jen pocit prázdnoty, který se většina lidí snaží necítit.

Naučíte-li se přijímat nebo dokonce vítat konce ve svém životě, možná zjistíte, že se počáteční pocit prázdnoty mění v pocit hlubokého vnitřního klidu.
Každý den se učíte tak trochu umírat, a tím se otvíráte Životu.

Většina lidí si mysli, že jejich vědomí vlastního já je velmi cenné, a z tohoto důvodu o ně nechtějí přijít. Proto mají takový strach ze smrti.

Zdá se nepředstavitelné a děsivé, že by vaše „já" mohlo přestat existovat. Vy si však toto cenné „já" pletete se svým jménem, formou a minulostí. „Já" není nic než dočasná forma v poli vědomí.

Pokud znáte pouze svou vnější formu, neuvědomujete si, že tím nejcennějším je vaše esence, vaše nejvnitrnější „já", které je samotným vědomím. A toto vědomí je věčné – takže to je to jediné, co nikdy nemůžete ztratit.

Kdykoli utrpíte nějakou hlubokou ztrátu ve svém životě – když přijdete o blízkého člověka, dům, zaměstnání nebo majetek – něco ve vás umře. Ztratíte sebevědomí a cítíte se dezorientovaní. „Co teď vlastně jsem... když jsem o tohle všechno přišel?"
Když se rozpustí nějaká forma, z níž jste se nevědomě ztotožňovali, je to nesmírně bolestivé, neboť ve vašem životě zůstane takzvaná díra.

Pokud se vám něco takového stane, neignorujte bolest, kterou cítíte. Přijměte ji. Uvědomte si, že mysl má sklony konstruovat kolem vaší ztráty příběh, v němž vám přisoudí roli oběti. K této roli patří pocity strachu, hněvu, zášti a sebelítosti. Uvědomte si, co je za těmito pocity i za tímto vymyšleným příběhem – uvědomte si onu díru, onu prázdnotu. Jste schopni přijmout ten pocit prázdnoty? Jestliže ano, možná zjistíte, že to není tak strašné. Možná vás to překvapí, ale z prázdnoty začne vyzařovat klid.

Kdykoli někdo umře, kdykoli se rozplyne nějaká životní forma v prázdném prostoru, jenž po ní zůstane, začne zářit Bůh. Proto je smrt to nejposvátnější v životě. Proto lze dosáhnout hlubokého klidu kontemplací a přijetím smrti.

Jak krátký je lidský život. Existuje něco, co by nepodléhalo smrti, existuje něco věčného?

Kdyby existovala jen jediná barva, řekněme modrá, a všechno na světě bylo modré, pak by žádná modrá vlastně neexistovala. Aby mohla existovat modrá, musí existovat něco, co modré není.

A abychom si mohli uvědomit prchavost všeho, není nutné, aby existovalo něco trvalého? Jinými slovy, pokud by bylo všechno včetně vás dočasné, mohli byste si dočasnost vůbec uvědomit? Není uvědomění si přechodnosti všeho důkazem, že v sobě máte něco, co nepodléhá rozkladu?

Ve dvaceti si uvědomujete své tělo jako vitální a silné; o šedesát let později si uvědomujete své tělo jako staré a zesláblé. A ačkoli se změnilo i vaše myšlení, nezměnilo se vaše vědomí, které si uvědomuje, že vaše tělo zestárlo a vaše myšlení se změnilo. Toto čisté vědomí je ve vašem nitru věčné. Je to Jediný Život. Můžete o to přijít? Nemůžete, protože tím jste.

Někteří lidé se těsně před smrtí stanou klidnými a téměř průzračnými, jako by něco vyzařovalo z jejich rozpadající se tělesné formy.

Někteří velice staří nebo nemocní lidé se během posledních týdnů, měsíců nebo dokonce roků života stávají téměř průhlednými. Když se na vás dívají, z očí jim září jasné světlo. Tito lidé už necítí žádné psychologické utrpení. Už se dávno odevzdali a jejich ego se rozpustilo. Umřeli dlouho před svou fyzickou smrtí a v poznání, že v sobě mají něco nesmrtelného, našli hluboký vnitřní klid.

Každá pohroma či neštěstí obsahuje potenciálně spásnou dimenzi, kterou si obvykle neuvědomujeme.

Nesmírný šok neočekávané smrti může vyburcovat vaše vědomí z jeho ztotožnění s vnější formou. V posledních okamžicích života, těsně před tělesnou smrtí si uvědomujete sami sebe jako čisté vědomí oproštěné od jakékoli formy. Náhle zmizí veškerý strach a zůstane jen hluboký klid a vědomí, že „všechno je v pořádku" a že smrt je jen rozpuštěním formy. Uvědomíte si, jak je smrt vlastně iluzorní – stejně iluzorní jako tělesná forma, s níž jste se ztotožňovali.

Smrt není anomálie ani děsivá událost, jak by vás ráda přesvědčila moderní kultura, smrt je to nejpřirozenější na světě; je stejně přirozená jako její protiklad – narození. Vzpomeňte si na to, budete-li sedět u postele umírajícího.

Být svědkem posledních okamžiků života umírajícího je posvátný akt a velké privilegium.

Až budete sedět u postele umírajícího, neodmítejte žádný aspekt toho zážitku. Nepopírejte nic z toho, co se děje, a nepotlačujte své pocity. Vědomí nemožnosti pomoci umírajícímu vás možná rozesmutní nebo rozzlobí. Přijměte své pocity. A jděte ještě dál: přiznejte, že nemůžete vůbec nic dělat, a smiřte se s tím. Hluboce se odevzdejte každému aspektu toho zážitku, vzdejte se svým pocitům i bolesti, kterou umírající zakouší. Odevzdaný stav vašeho vědomí a hluboký klid, jenž to přináší, usnadní umírajícímu odchod z tohoto světa. Bude--li vhodné něco říci, slova přijdou z ticha ve vašem nitru. Nicméně nebudou příliš důležitá.

S tichem přichází požehnání: hluboký klid.

(Z knihy ET - Ticho promlouvá)
Návštěvník
 

Re: O smrti

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 03. lis 2015 19:26:22

Co se děje po smrti?
Obrázek
Návštěvník
 

Re: O smrti

Nový příspěvekod nop » pon 09. lis 2015 14:50:20

Návštěvník píše:Co se děje po smrti?
Obrázek


co k tomu říká Minařík, opis od str. 125, kap. IX Znovuvtělování, str.125 až 130 ve vydání Canopus, v dotisku 1997

Pro povahu příští inkarnace je rozhodující povaha myšlení v posledním okamžiku tohoto života....

Dobrým myšlením a jednáním si nahromadíte utkvělé dojmy, tzv. samskáry, dobré povahy. Ty se slijí a výsledkem bude, že ve smrtném procesu převládnou dobré obrazy nad špatnými. Tyto obrazy vlastně samy určí existenční podmínky našeho příštího života, neboť jen ony unášejí vědomí do nové existence. ...

Prochází-li energie člověka, uvolněná smrtí, postupně sférami vnitřního života a vyvstávají-li před ním obrazy, které jsou podle lidského názoru hrozné, bojí se jich člověk jakožto intelekt a utíká před nimi. Podaří-li se mu na tomto útěku nalézt nějaký „útulek“, který může být případně zvířecí dělohou, vnikne do ní, čímž ji podráždí. Pak nastane spáření a bytost se zrodí třeba jako zvíře. To nám prozradí i tento citát:

Zatím, co se konají všechny tyto obřady, kráčí „duch“ přes bardo (přechodný stav). Jeho zrakům se objevují zářivé bytosti svrchované krásy a jiné ohyzdných podob, různě zbarvené cesty a spousta podivných zjevů. Nevěda kudy kam a zmaten, bloudí duch mezi všemi těmi zjevy, které ho stejně děsí. Podaří-li se mu slyšet pokyny, kterými ho zahrnuje lama a řídit se jimi, může jako poučený zasvěcenec, přišlý s vědomostmi na onen svět, dát se cestou, která ho přivede k tomu, aby se znovuzrodil mezi bohy. Ti však, kdo se za svého života nenaučili, co je to bardo, a kdo do něho přijdou docela zaujati lítostí, že opustili život, ti nemohou těžit z rad, které dostávají. Snad jich ani neslyší.
A tak propasou příležitost být „obratní“ a „dovedností“ se vyhnout matematické nevyhnutelnosti následků svých činů. Šťastné cesty jsou za nimi. Zjevují se jim lidské nebo zvířecí dělohy. Oni je pokládají, podléhajíce halucinaci, za jeskyně a paláce a vstupují do nich, doufajíce, že v nich naleznou příjemný odpočinek. Tím si sami určí povahu svého znovuzrození....“

(citát z knihy Alexandra David-Neelová: Mystikové a mágové v Tibetě, Praha 1934, str. 3132).

(Minařík pokračuje...) Aby se člověk při převtělování mohl zachránit před sestupem v řádu bytostí, musí udržovat mysl povznesenou. Musí vymýtit představy a myšlení plné pozemských věcí a stejně tak musí potlačit hmotné zájmy. Pak se v něm probudí napětí vyššího stupně a to samo způsobí, že se nebude muset vtělit na nižší úrovni. ...

Neohroženost je vlastnost. jejíž rozvoj na nás žádá sám zákon přírody. ...

Chcete-li přenést vědomí do příští inkarnace, musíte se naučit je přemísťovat, naučíte se to jógou.... Tím je myšleno, že dosáhnete schopnosti uvědomovat se ve všem a mimo tělo....
...pak se vám je (to vědomí) v okamžiku smrti dost snadno podaří přemístit z mozku a srdce do jiných částí těla a tam přečkat strašnou srážku psychických sil, která zpravidla každého omráčí. Musíte tam setrvat, dokud nenastane uklidnění, a pak se vám podaří pronést (uvědomit si) slůvko „já“. Potom se můžete klidně a úplně vědomě z těla „vystěhovat“.
...Kdo bude mysticky cvičit, mnohokrát prožije pochody smrti a ty ho samy zdokonalí v „obratnosti“.... Je třeba prožívat všechno vědomě, analyzovat to...

...Když někdo žije pode směrnic, které mu ukládá církev, neboť jejich morální hodnota spočívá v tom, že vedou k povznášení mysli k Bohu... Někdy se právě náboženskou kázní podaří spojit mysl s oním „Já“, které se převtěluje; poněvadž je mysl vždycky následována ostatními duševními složkami, je úplně zřejmé, že to může vést k upamatování se na minulý život...
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 2336
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Re: O smrti

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 09. lis 2015 18:44:28

ECKHART TOLLE- VĚDOMÁ SMRT:

Kromě bezesného spánku, existuje ještě jedna nevědomá brána do sféry neviditelného Bytí. Ta se otvírá v okamžiku vaší tělesné smrti. I když promarníte všechny ostatní příležitosti k duchovní realizaci, okamžitě po smrti vašeho těla se vám otevře poslední brána. Mnoho lidí, kteří se octli na prahu smrti, hovoří o tom, že viděli zářivé světlo a měli pocit blaženosti a hlubokého klidu. V Tibetské knize mrtvých je to popsáno jako „nádhera bezbarvého světla Prázdnoty”, která je „vaším skutečným já”. Tato brána se otvírá jen na krátký okamžik, a pokud jste si neuvědomili dimenzi neviditelného Bytí během svého života, pravděpodobně si toho nevšimnete.

Mnozí lidé se příliš ztotožňují s hmotným světem, takže když zahlédnou tuto bránu, okamžitě se odvrátí a ztratí vědomí. Všechno pak následuje nevědomě a automaticky.

Nakonec začne další cyklus narození a smrti, neboť jejich vědomá přítomnost nebyla dost silná, aby si uvědomili svou nesmrtelnost. Takže smrt není naprosté zničení? Je to konec vaší osobnosti, nikoli konec vaší skutečné přirozenosti. Vaše přirozenost se nikdy neztratí. Nic hodnotného, nic reálného se nikdy neztratí. Umírání a smrt – rozklad hmotného těla -je vždy příležitostí k duchovní realizaci.

Tato příležitost nám skoro vždy tragicky uniká, protože žijeme ve společnosti, která neví téměř nic o smrti a ničem skutečně důležitém. Každá brána do sféry neviditelného Bytí je branou smrti, smrti falešného já. Když takovou branou projdete, přestanete se ztotožňovat s formami vytvořenými vaší myslí. Uvědomíte si, že smrt je pouhá iluze, stejně jako vaše ztotožnění s hmotnou formou. Konec iluze – to je smrt. Je bolestivá jen tehdy, když na iluzi lpíte.

ECKHART TOLLE:MOC PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU KNIHA O DUCHOVNÍM OSVÍCENÍ
Návštěvník
 

Re: O smrti

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 12. lis 2015 20:55:48

Rostislav Kocourek, Antonín Bajer
VEDA A JÓGA
Jóga pro tretí tisíciletí


Jóga vychází z životní reality a jako taková se zabývá rešením životních problému –
nikoliv rešením zábavných teorému, napr. zda je možné zmenit neco, co se nikdy
nestalo. To je zábavná otázka, protože se zdá, že není možné zmenit jen to, co se
stalo. Ale jogín takovými otázkami neztrácí cas – je zde, má k dispozici pouze sebe a
je v situaci, která se mu nejeví jako optimální, protože ví, že na této Zemi nic
neprežije. Proto se své smrti ptá: "Co a jak mám udelat, aby situace optimální byla?"

http://osviceni.unas.cz/veda/vedaajoga1.html
Návštěvník
 

Re: O smrti

Nový příspěvekod jaosiva1 » čtv 19. lis 2015 6:16:51

Temer kazdy proces ve 3D svete...ma vyvoj koncici smrti a rozpadem...kamen zvetra...rostlina vykvete a uschne...zvire pojde a clovek umre...
Z toho vznika potreba celit nejaknstrachu, ze to potka I me...a kazdy si to celeni uchysta podle sve natury....od fascinace smrti a neustaleho brebenteni o ni...az po naproste ignorovani...zameteni pod koberec...ci vselike podpurne psychologicke pripravy...

Momentalne ziju ...ucim se tedy pokudmozno zit lip, nez vcera...a kalhoty nesundam...kdo vi, zda se vubec k brodu dostanu...
...x...
jaosiva1
 
Příspěvky: 349
Registrován: úte 14. led 2014 21:55:05

Re: O smrti

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 19. lis 2015 8:16:56

Příprava na smrt jako vážný životní úkol

Obdržel jsem v poslední době otázky, které se týkají posledních věcí člověka a rád bych na ně aspoň takto odpověděl...

Úvodem nutno uvést, že mnoho odpovědí lze nalézt v mé knize Co víme o smrti (nakladatelství Epocha 2006, 416 stran), která se až dosud setkává s příznivou odezvou, o čemž svědčí recenze v Českém rozhlase, denním tisku (mj. Marta Švagrová v LN), ale zejména kladné posudky prof. Dr. Heleny Haškovcové z Fakulty sociálních studií UK nebo MUDr. Marie Svatošové, zakladatelky hospicového hnutí v ČR po vzoru Velké Británie.

V této zemi pracuje moje dlouholetá přítelkyně (od roku 1945!) Zuzana Poláková, která zprostředkovala kdysi osobní návštěvu Marie Svatošové v tamních hospicech. Zuzana je zapojena do charitativní činnosti v ČR i nadále, jezdí do ČR, je ve styku s našimi hospicovými zařízeními a ústavy se sociální a charitativní náplní. Nejméně třikrát do roka se u nás objeví, rád se s ní vždy setkám, její životní výpověď bude obsažena mj. v chystaném Almanachu českých novinářů, jehož jsem editorem. (Vyjde v osmičkovém jubilejním roce 2008 v nakladatelství Libri). Je to skvělá žena a ve svém vysokém věku stále aktivní.

Nyní k otázkám a odpovědím.

1. Rozdíl mezi smrtí člověka a zvířete je pouze biologický. Avšak i zvíře cítí svůj konec (za normálních okolností) a očekává od svého okolí, které s tím musí též počítat, v jeho posledních chvílích péči, laskavost, pochopení. Každý chovatel svého němého přítele by se měl o tom informovat alespoň u veterinárního lékaře, jak postupovat, co dělat, ale existuje již i odborná literatura. Bolestná a tíživá je každá ztráta života pokud jde o živého tvora. Ale při normálním odchodu ze světa by neměla být ani stopa tragedie, ale měl by být pojímán jako součást života, láskyplné rozloučení se světem, se svými blízkými a přáteli.

2. Anonymní smrt ve filmech a médiích snižuje práh citlivosti ke skutečné realitě, že smrt se týká všech, že může přijít i nečekaně, bez ohledu na vyspělost medicíny. U některých, zvláště mladých lidí (vynechávám primitivní jedince) se umocňuje pocit, že nenadálá smrt se týká těch druhých, kteří si prostě nedávali pozor, inu “holt“ měli smůlu. A ti největší hazardéři se životem si chtějí sami na sobě dokázat, co všechno vydrží a zda překonají sami sebe, případně některé nesmyslné „rekordy“ v adrenalinových sportech. Nejde o obranný mechanizmus, jak to nazýváte, ale podle mne jde vždy a jenom o hazard! Co vědí tito lidé o životě? Co vědí o smrti? Aby se člověku dobře umíralo, musí se naučit žít, aby dobře žil, musí se naučit o smrti. A to už od dětství, od školních let - až dosud je to stále tabuizované téma, ale kolem dětí umírají lidé, děti sledují televizi – všude teče krev. Kdo je poučuje nebo by měl poučit v této otevřené, mnohdy divoké, kruté a nemilosrdné době?

3. Pokud možno by se měli lidé v otázkách smrti a umírání vzdělávat, nevyhýbat se jim, snažit se naopak získat co nejvíce informací o sobě, svých blízkých, těžce nemocných a naopak o lidech šťastných, rozdávajících energii druhým, kteří hledí do budoucnosti vstříc bez obav, mají svůj cíl, ideál, k němuž směřují. Takových příkladů je mnoho, leč málo zveřejňovaných. Ti, kteří mají žízeň, tak se vždy napijí, ale přivézt kohokoli k pramenu vody, nemá-li žízeň, pít nebude. Tím spíše násilím...

4. Takovou nabídku, abych si prožil ještě jeden život, bych nebral. Jiná je záležitost hodnocení svého života, co jsem měl udělat jinak, lépe, ale cožpak je člověk už od narození vzdělaný, moudrý? Pokud jsem získal nějaké životní zkušenosti, dospěl k určitým názorům, neměl bych s nimi odcházet do hrobu. Jsou tu moji potomci, přátelé a s nimi bych o svých životních zkušenostech měl hovořit. Uleví se mi, jde o blažený pocit člověka, který má téměř život za sebou, je sám se sebou vyrovnaný a od života nic jiného nečeká, než právě tu milosrdnou smrt. Víra v posmrtný život je také cesta, nikomu tuto víru neupírám, mám humánní cítění a vychování.

5. Z předchozích odpovědí je zřejmé, že se smrti nebojím. Mám tři děti, šest vnoučat a jedno pravnouče. Vše, co jsem mohl pro ně učinit během svého života, jsem učinil, a stejně tak obráceně – ctím tradiční rodinu, vzájemná setkávání, vzájemnou pomoc zejména v tíživých životních situacích. Jsem nábožensky vzdělán, jsem ovlivněn učením TGM – našeho největšího humanisty a vzdělance, člověka nesmírně lidského. O smrti toho najdete u něho velmi mnoho, zejména v souvislosti s jeho spisem o sebevraždách.

Rodina, příbuzní, škola, učitelé, spolužáci, přátelé, zaměstnání, práce, spolupracovníci – tam všude je nutné hledat zdroj smyslu života a smrti. Jde o dvojjedinný fenomén, na to nelze zapomínat. Rodiče, maminka a tatínek, jsou těmi, kteří mají malého tvorečka, přivedeného na tento svět, uchránit pro život, vychovat, poskytnout mu možnost vzdělání a dalšího růstu – už více méně bez jejich pomoci.

Vzájemný respekt, tolerance, mravnost, svoboda – to jsou pro mne od prvopočátků, když jsem začal chápat tento svět a naučil se „desateru“, pojmy nesmírně hluboké.

Vážím si svého života, protože jsem se sám ocitl v roce 2003 na pokraji života a smrti, raněn mrtvicí a díky Bohu (v tomto případě ztělesněném mojí ženou, která dokázala ještě včas zavolat rychlou záchrannou službu, a také lékaři, kteří můj život zachránili) jsem začal jakoby znovu žít. Zahloubal jsem se při rekonvalescenci do otázek života a smrti natolik, že vznikla moje kniha Co víme o smrti. Ještě než zemřu, pokusím se shromáždit co nejvíce poznatků k těmto věčným tématům. To byla moje idea, zdařila se a jen si přeji, aby alespoň těch 2000 kusů jejich výtisků se dostalo mezi lidi. Zatím se té knížky prodalo jen 700 kusů podle nakladatele. I to je námět k přemýšlení...

Upřímně a rád jsem odpovídal, nesmírně si vážím každého, kdo o těchto problémech přemýšlí, tím spíše mladého člověka, který má život teprve před sebou.
Miroslav Sígl
Návštěvník
 

Re: O smrti

Nový příspěvekod nop » čtv 19. lis 2015 8:33:24

...To, co je tím nejsilnějším magnetem, který nic nezastaví, je láska k Bohu. Láska ke zdroji všeho. ...
Jak říká Einstein: "Všechno má smysl, i když tomu nerozumíme." ....

I Tvé reakce na to všechno, sem patří a jsou v pořádku.

Nejde jen o to, že tu něco je a že máme reakce. Ale také o to, jak se vyspořádáme, jaké ty reakce jsou.
Cituji z internetu slova psychologa Jana Majera:

Proč je tu tak smutno

Svět kolem nás je v pohybu a jede na negativní energii. Včera jsem odpovídal neteři, která mi napsala strohý mail: „Honzi, já se hrozně bojím, co se to děje?“ Během chvilky jsem do mobilu naťukal zprávu:

Neboj. Když ti bylo asi sedm, děly se strašné věci kousek od nás, v bývalé Jugoslávii. Když se narodila tvoje máma, přijeli sem Rusáci s tankama. Tohle je normální svět. Je nebezpečný, ale nebezpečná je i cesta autem z Moravy do Prahy, když jedeš za náma. Svět vždycky nebezpečný byl a bude, bez nebezpečí by nebyla evoluce. Všichni šílej, ale bez toho by řešení nevzniklo. Podívej se místo Facebooku a zpráv kolem sebe, slunce svítí, jídlo máme, doktoři fungujou, voda z kohoutku teče...

Napsala, že jí to pomohlo. Ano, aby byl svět bezpečným místem, museli toho lidé hodně udělat, mnohé pochopit, mnohé obětovat a také se s mnohým smířit. A budou to dělat dál. To samé platí pro náš vnitřní svět.....

Ke článku připsal motto: „Kdo neměl dobrého otce, musí si ho vytvořit.“ Friedrich Nietzsche
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 2336
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Další

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron