Nepodmíněná láska

Nepodmíněná láska

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 14. dub 2014 12:03:27

Láska buď je nebo není a má několik vlastností - je nekonečná, všudypřítomná, všemohoucí, absolutní a mimo mnoho dalších je i bezpodmínečná. Ale láska je jen jedna, a jejím vyjádřením je např. čisté a prosté "Miluji Tě". A to "miluji" je osobní, nevyvratitelné, pravdivé, absolutní a mimo jiné též bezpodmínečné.

Čili žádná "bezpodmínečná láska" jako speciální kategorie odlišná od jiné lásky neexistuje, přesto často termín "bezpodmínečná láska" používáme. Co to vlastně je? Je to prostě a jednoduše láska dávaná bez podmínek, nic víc a nic míň. A druhým či sobě buď dáváme lásku nebo místo ní dáváme podmínky.

Někteří lidé hledají za termínem „bezpodmínečná láska“ spoustu dalších komplikací a dodatečných vysvětlení, které často doplňují výčtem toho, proč taková láska je nemožná či nepravděpodobná. „Abych začal milovat bezpodmínečnou láskou, tak bych musel..." a vyjmenují deset podmínek, kterými podmiňují svou lásku. Bezpodmínečná láska je ale jen bezpodmínečná, prostě je, nečeká nic zpět a je dávaná z čistého srdce.

Pro názornost napíšu, co je to "podmíněná láska", která je opakem toho bezpodmínečného „miluji tě“: "Budu tě milovat, až se zlepšíš." "Miloval bych tě, ale když ty jsi tak hrozná." "Dokud budeš dělat takové věci, nebudu tě mít rád." "Abych tě mohl milovat, musíš přestat kouřit." „Budu tě milovat, až budeš milovat ty mě.“ „Když už mě nemiluješ, tak tě ani já nemiluji.“ „Miloval jsem tě, ale ty jsi se tak změnila."- jak vidíte, v podmíněné lásce je vždy nějaká podmínka (aby, abych) nebo výjimka (ale, až), kterou musí druhý splnit, abychom ho milovali a tak ta láska není přítomná v přítomném okamžiku, ale jen v minulosti či budoucnosti. Čili jednoduše NENÍ přítomná.

Bezpodmínečná láska JE naopak přítomná tady a teď a pro to, aby jí druhá osoba od nás dostala, nemusí udělat vůbec nic, nemusí se změnit, nemusí se zlepšit, nemusí nás milovat, nemusí se kát za minulost, je jedno, co v minulosti udělala nebo co chce udělat v budoucnosti, nečekáme žádnou protislužbu (např.sex). Prostě ten člověk má naší lásku bezpodmínečně, čili si neklademe žádnou podmínku k tomu, abychom jí byli ochotni dávat.

Mnoho lidí si myslí, že na světě není nikdo, kdo umí bezpodmínečně milovat, nebo se ti lidé dají spočítat na prstech jedné ruky, protože to jsou takoví svatí jako matka Tereza nebo dalajlama. Ale já věřím, že to umíme všichni, vždyť základní vlastností lásky je všudypřítomnost, vidím tu lásku na každém z nás. Každý člověk čas od času, místo od místa, či situace od situace dává svou lásku bezpodmínečně. Když se narodí miminko, tak na něj naprosto nic než bezpodmínečně dávaná láska neplatí, zkuste mu hrozit nebo mu něco slibovat nebo mu dávat nějaké podmínky, vysměje se Vám. Nebo jak milujeme naše domácí mazlíčky nebo přírodu nebo vesmír. Téměř všemu na světě jsme ochotní dát lásku bezpodmínečně, snad jen sobě samým nebo určitým druhým lidem ne, a zde vytváříme hory podmínek. Není to směšné?

Mnoho lidí si myslí, že milovat bezpodmínečně je těžké, ale bezpodmínečná láska je ta nejsnadnější láska na světě, milovat bezpodmínečně je to nejjednodušší milování. Všechny ty těžkosti a trable v lásce způsobují jen ty podmínky, které sobě či druhým klademe. Bez podmínek je to prostě jednoduché. Každé malé dítě umí milovat bezpodmínečně, nikde se to neučilo, nikdo mu nic nemusel vysvětlovat, prostě to umělo od narození, protože to je naší podstatou. Co jsme se ovšem museli naučit, je klást si ty podmínky. Takže návrat k bezpodmínečné lásce není o učení, ale o odnaučování, je to o zapomínání. Odnaučujeme se klást podmínky a zapomínáme je. Všimněte si, že stejně bezpodmínečně jako malé děti milují i staří a nemocní lidé, protože už zapomněli na všechen ten balast a zůstala jen ta podstata - bezpodmínečná láska.

A po teorii trochu praxe. Vyjadřujete lásku, kterou v sobě máte? Dokážete druhým lidem (nejen svým partnerům) říkat bezpodmínečně „miluji tě?“ Pokud ještě ne, můžete zkusit mezikroky.

Stydíte se za svou lásku nebo za to, že byste jí vyjádřili druhým? Ale přitom víte, že to v sobě máte, jenže se vám takové přímé vyjádření lásky zdá nebezpečné a nekonvenční? Tak zkuste říkat to „miluji tě“ bez hlasu či potichu.

Už jste se trochu srovnali s tím, že jste plní lásky a už si dokážete přiznat, že druhé lidi milujete? A dokážete jim to říkat v duchu? Můžete zkusit další krok, říct to nahlas. Možná je pro vás těžké vyjádřit to z očí do očí, protože byste se raději neviděli, tak to zkuste s pohledem bokem. Vynikající příležitost je při odejmutí. Mnoho lidí se také cítí bezpečněji, když místo „miluji tě“, zpočátku říkají třeba "s láskou" nebo "mám tě rád", obě vyjádření jsou nepřímá, ale je to prostě krok dál.

A když už se nestydíte za svou lásku a máte čistou mysl i čisté srdce, dokážete druhému do očí říct „miluji tě“. Je v tom obrovská síla a odvaha a to druzí lidé cítí, takhle vyjádřená láska jde přímo na komoru, k podstatě a dotýká se srdcí.
Návštěvník
 

Re: Nepodmíněná láska

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 14. dub 2014 13:28:23

http://www.jirivacek.cz/index.php?optio ... &Itemid=26

Láska je jednotou vědomí a jeho moci

„Bez džňány nepoznáš lásku a bez lásky není džňána trvalá.“

Bhagavan Nitjánanda

Podstatou Nejvyšší skutečnosti i našeho pravého Já je slovy advaity: sat – čit – ánanda neboli bytí – princip uvědomovací – blaženost. Slovy nedvojné tantry: prakáša – vimarša – samarasa, tedy světlo vědomí – sebe si vědomá dynamika vědomí – homogenní ryzí blaženost. Tyto trojice nechápejme jako od sebe rozdělené, nebo dokonce substanciálně různé aspekty nebo kvality, ale naopak jako trojjedinou skutečnost (trika), kterou je vědomí. Ánanda a samarasa představuje ryze transcendentní, tedy neprojevenou a ničím nepodmíněnou samo sebou existující blaženost, blaho, lásku. Láska je tedy nejen zcela plnohodnotný aspekt Já i Boha (Nejvyšší skutečnosti), ale ve skutečnosti z pohledu hledajícího je tím nejžádanějším Božím projevem, neboť ve skutečnosti všichni, všechny bytosti, hledají jediné: Lásku. Nikoliv z nadsázky lze oprávněně říci, že všechny nejrůznější aktivity lidé provádějí pro jediné: dosáhnout podmíněné, omezené, a v konečném důsledku kvůli nevědomosti neuspokojivé střípky této Lásky.

Tato Láska – Blaženost – ale také pravé Dobro a Uspokojení, není ničím z projeveného, stejně tak, jako samo vědomí není ničím z projeveného. Tato ničím nepodmíněná Blaženost a Láska není ani citem prožívané lásky, ani lidským milováním druhých bytostí či tvorů, ale výrazem svobody ducha, svobody a plnosti našeho Já, kterým je samo vědomí. Je-li vědomí plné své moci, je svobodné a tato svoboda, která je současně i nejvyšším projevem moci vědomí, je ryzí s ničím neporovnatelná Blaženost – Láska – Uspokojení. Láska je Bůh. Lásku jako svůj vlastní stav bytí – vědomí přímo zakoušíme, když je naše Já svobodné a plno své moci. Proto také nauky uvádějí princip Lásky – Blaženosti až jako poslední v celé trojici. Proč, je zřejmé: v praxi jej na cestě poznáváme a sdílíme až později, tedy po dosažení poznání sebe sama v Já a po jeho ustálení v plnosti jeho moci a svobody – či z jiného pohledu neomezenosti. Pak zcela přirozeně spočíváme – sdílíme existenci čisté, ryzí ničím nepodmíněné Lásky. Tato ryze duchovní a vše projevené, tedy i naší omezenou schopnost milovat druhé citem a prožívat lidskou lásku, překračující duchovní blaženost je stavem našeho bytí – vědomí, je doslova námi samými, naším Já. Láska je náš plný stav bytí – vědomí, je plností uvědomění v našem pravém Já. Není jiné Lásky a blaženosti než Já, tedy vědomí. To, proč mnohdy naší zkušenosti chybí ryzí nepodmíněný prožitek věčné duchovní blaženosti Lásky, je nedostatek uvědomění v Já, včetně jeho moci, tedy svobody a neomezenosti. Pokud sice dosahujeme v různé míře uvědomění v Já, ale tato zkušenost poznání není plná své moci, tedy svobodná, je často bez onoho aspektu blaženosti ryzího bytí Lásky – Blaženosti. Obecně tantry hovoří o tom, že prvek blaženosti se stává plným a trvalým až v pozdějším duchovním vývoji. Ramana Maháriši hovoří například o „zrání“ samádhi, a obecně advaita i různé tantry uvádějí různé stupně dosažení džňáninů, které se liší právě stupněm moci vědomí a blažeností svého samádhi – spočívání v Já. Prostě Láska není nějaký různý nebo další aspekt Boží, ale je součástí trojjediné povahy skutečnosti Boha a Já. Láska je výsledkem růstu v duchovním poznání a svobodě.

Láska je Bůh, neboť Bůh je Vědomí a Moc. Dynamický vztah vědomí – moc je projevem – aktivitou Lásky. Proto také opětným sjednocením – spojením Já se svou mocí dosahujeme přímé zakoušení i posledního aspektu Božího: s ničím neporovnatelné svobodné a samo sebou existující Lásky – Blaženosti. Láska je naše vlastní bytí, naše vlastní existence, která je soupodstatná se vším, co je – s Bohem, světem i všemi bytostmi. Jediné, co ve skutečnosti jsme a prožíváme, je Láska a Blaženost vědomí a jeho moci.

Nelze ve skutečnosti milovat Lásku jako něco mimo nás samé a dosažené poznání a uvědomování v Já. Lze být Láskou, nikoliv ji dosahovat. Láska se nedosahuje, ale lze se jí otevřít díky plnému spočinutí v Já. Pokud jsme Láskou, tak zcela přirozeně vše a všechny milujeme, nikoliv proto, že je „my“ milujeme, ale proto, že jsme Láskou – Blažeností. Tuto pravou lásku k druhým, našim bližním, ale druzí mohou prožívat i jako nelásku či dokonce nepřátelství. Proč? Láska je spojením vědomí a jeho moci, je plností svobody ducha, a ta útočí na vše v nás, co tuto pravou Lásku, Blaženost a Svobodu nechce, a tak se v nás probouzí odpor proti působení tohoto mocného „kouzla“ ryzí svobodné Lásky. Často tak vidíme v těch, co se stali samotnou Láskou, nepřátele projevující se vůči nám neláskou a nepřátelstvím – máme přeci ty nepříjemné pocity, ne? V tom je pravá Láska zcela svobodná. Ona prostě je, a tak miluje vše a všechny, reakce milovaných však jsou vždy podmíněné na základě vlastního sjednocení s Láskou.

Nemáme se starat o to, zda druhé správně a moudře milujeme nebo nemilujeme, ale pouze o to, abychom byli láskou, tedy i vědomím – mocí. Pak zcela přirozeně i moudře milujeme, milujeme druhé, aniž bychom jim museli prokazovat cit lásky, dokonce můžeme být zevně i odtažití k dotyčnému, a přesto druhé milovat ryzí Láskou. To je nutné rozlišovat: pravou Lásku a pravé milování druhých od citové lásky k bytostem, ať už v podobě nelásky, nebo náklonnosti. Pravá Láska není ani náklonnost, ani averze, ale je stavem bytí – stavem naplněného sjednoceného Já, které se tak stalo zdrojem a vřídlem Boží Lásky samé.

City lásky jsou vždy klamné a nejsou Láskou, pokud současně my sami nejsme vědomě Láskou. Když zakoušíme cit lásky a neznáme své Já, nezakoušíme ve skutečnosti projev Boha, ale cit, jehož pouze prvotní zdroj je v Bohu. Dokud propadáme náklonnosti k jedněm a odporu k druhým, dotud nepoznáváme samotnou vždy přítomnou esenci Lásky, kterou je plné svobodné Já. Jakmile přestaneme své city dělit na ty „dobré“ a „zlé“, ale nahlížíme je všechny jako různé projevy původního nerozlišeného svobodného „citu“ svobodného vědomí, kterým je Láska – Blaženost, dotud nás všechny city znesvobodňují.

Pravou duchovní Láskou – Blažeností nejsou ani vyšší city projevené individuality, které lze zakoušet skrze srdeční centrum. Tato vyšší vzplanutí, jak říkáme „lásky“, ať již všeobjímající, nebo soucitné, nejsou pravou duchovní blažeností – Láskou samou, ale jejími citovými projevy povstávajícími stále z omezené osobnosti, nikoliv z Boha. Jsou „našimi“ prožitky lásky, ale nikoliv Láskou a její ničím nepodmíněnou blažeností. Skutečná duchovní Láska – Blaženost není ani „láskou ke všem tvorům a bytostem“, ani „soucitným pohledem – oním soucítěním“ na utrpení světa a jeho bytostí, které nás plní jistou nižší formou blaženosti.

Zejména křesťanští světci zaměňují tyto své prchavé zkušenosti lásky ve své hrudi za onu Boží lásku – proto ji také stále ztrácejí a pak zase trpí odloučením od milovaného Krista, apod.

Někteří buddhisté podobně zase zaměňují své soucítění se všemi živými tvory a z toho plynoucí jisté potěšení za pravou Lásku – Blaženost.

Duchovní Láska – Blaženost není ani „křesťanskou“ láskou ke Kristu mnohých světců, ani buddhistické soucítění, ale stav našeho bytí jako výsledek svobody vědomí. Tato Láska prostě Je a není k ní možné nic dalšího přidat, ani „soucítění s druhými“, ani „lásku ke všemu stvořenému“ – všechny tyto přídavky jsou pouze přídavky mysli a omezené osobnosti, nikoliv skutečnou Láskou a Blažeností vědomí. Láska je Láskou samou o sobě, je ničím nepodmíněná, jsoucí – existující – pulsující mocí vědomí.

Z pohledu pedagogiky duchovní praxe můžeme vidět dva přístupy. Ti, co praktikují výhradně intenzivní podobu stezky lásky a oddanosti, tzv. bhaktové, sice dosahují zkušenosti Boha jako Lásky, ale to jim současně v mnoha případech zabraňuje rozpoznání jejich pravé podstaty a plného poznání. Mnohdy je navíc orientovaná tato bhakti na božstvo ve tvaru, což je v konečném důsledku znesvobodňující, pokud se na tomto stupni ustrne. Je známo, že bhaktové jako Púndža dosáhli poznání Já až díky vlivu Ramany Mahárišiho.

Ti, co kráčejí stezkou sebepoznání, nejprve dosahují uvědomění v jejich pravém Já, jehož zkušenost prohlubují odstraňováním všech omezení vědomí, a tak v jejich zkušenosti „roste“ vědomé sjednocení a spojení s Bohem. Vědomí získává na „plnosti“, čímž poznávají i jeho další přirozené vlastnosti, jakými je i přirozený stav ničím nepodmíněné Lásky – Blaženosti.

Láska – Blaženost Já je ve skutečnosti právě projevem v Já spočívající inherentní moci vědomí. Proto tantry hovoří o tom, že vše projevené povstává z pohledu vědomí z Lásky – Blaženosti. Obnovením a návratem sil vůle, poznání a konání do svého základu v Já dosahujeme i poznání přirozenosti Lásky jako našeho stavu ničím nepodmíněné existence.

Jak milujeme? Spočíváním v Lásce milujeme vše a všechny zcela přirozeně, a to bez všech projevů zevních citů náklonnosti – lásky k jednotlivcům nebo beze slov sdělujících „miluji tě“. Opravdu milovat druhé můžeme pouze jako milování Sebe sama – naší pravé podstaty, kterou je i Láska – Blaženost. Pokud tedy nespočívám ve svobodném Já plném své vlastní inherentní Lásky – Blaženosti, která je uvědomována jako jediná skutečnost a podstata všeho existujícího, tak nemiluji, i kdybych projevoval city lásky, náklonnost a opakoval „miluji tě“.

Druhé opravdu milujeme pouze tehdy, pokud je nazíráme jako projev Lásky, kterou jsme my sami, která vyvěrá z jediného společného základu vědomí – bytí. Pak můžeme o sobě říci, že milujeme druhé, ale nejsme to „my“, ale Láska milující Sebe samu – Lásku – všude a ve všem, a tedy i v druhých. Takto milujeme druhé, aniž by to museli vůbec vědět, nebo si to uvědomovat, takto milujeme i své nepřátele, kteří k nám ve své nevědomosti a pádu promítají své zlé city. Takto milujeme beze slov a bez projevů citové náklonnosti. A jen to je pravou Láskou – v té také nejsme nikdy zklamáni – nemůžeme, je darem sama sobě, je Bohem v jeho svobodném projevu.

Chceš-li poznat Lásku, musíš poznat Sebe sama a dosáhnout plného uspokojení Boha v tobě, svobodu vědomí Já.

Jaká je ochrana před projevy nelásky a nepřátelství? Jediná: spočívání v Lásce – Blaženosti Já. Pokud spočíváme bez ega ponořeni v jediné skutečnosti, kterou je Láska – Blaženost, pak není a nemůže vzniknout prostor pro objevení se hnutí nelásky, závisti, žádosti, žárlivosti, chtění, či podobného. Tam, kde vládne Láska, tam nevládne nikdo jiný. Tato Láska – Blaženost je Láskou a Blažeností Moudrosti, neboť je Blažeností Já – ryzího svobodného vědomí – moci – jednoty Šivy-Šakti, jejichž věčné vzájemné objetí je zdrojem ničím nevyčerpatelné Lásky, kterou jsi ty sám.

Kdo si stěžuje, že nemá Lásku, může si stěžovat pouze na sebe, že Lásku odmítá a místo ní volí nižší projevy citů, které jsou v nejlepším případě pouze v souladu s Láskou – Blažeností.

Mudrc spočívající v ryzím stavu duchovní Lásky – Blaženosti v plnosti Já miluje všechny, neboť vše nazírá jako Lásku. Tato Láska je však moudrá a rozlišující, přesto stále milující. Kdo se nestal sám jedinou Blažeností – vědomím a bytím, marně hledá lásku jinde. Pravá láska není „v“ „nás“, ale je námi samými i podstatně vším co existuje. Nejsme ve skutečnosti ničím jiným než Láskou – Blažeností – vědomím a jeho mocí.
Návštěvník
 

Re: Nepodmíněná láska

Nový příspěvekod rafael » pon 14. dub 2014 15:31:58

nepodmíněnou lásku mají malé děti, dokud ještě nemají ego.. no a taky realizovaní lidé..a bůh
Uživatelský avatar
rafael
 
Příspěvky: 599
Registrován: stř 02. led 2013 13:13:54

Re: Nepodmíněná láska

Nový příspěvekod malpan » pon 14. dub 2014 16:15:33

rafael píše:..a bůh

bůh nemá nic a všechno současně - nedívej se na "něj" "(na to)" jako na oddělenost nebo "něco s vlastnostmi člověka" - tím se usilovněji držíš víc v nepochopení
malpan
 
Příspěvky: 726
Registrován: pon 19. zář 2011 17:10:06

Re: Nepodmíněná láska

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 15. dub 2014 12:20:23

Přijímat je opakem odmítat. V obojím je osobní uvědomění - přijímám, neodmítám, nemohu přijmout atd. Je dobré si to uvědomovat, že je zde stále hrozně důležité já, které se odděluje od toho, co se děje tím, že to přijímá nebo nepřijímá.

Jj, tak do probíhá dost dlouho, dokud dochází k rozhodnutí osobního já, že tohle tedy přijme.

Je to první fáze, potom, co člověk rozpoznal nesmyslnost snahy zametat všechno nežádoucí pryč z dohledu vědomí, a učí se to tedy přijímat.

Během let se ale ukáže, že ty negativní reakce se přijímáním zřejmě rozpouštějí, začnou být o dost slabší a někdy se kupodivu neobjeví ani v situaci, kde by se daly celkem logicky čekat. A cokoliv se opakovaně ukazuje jako funkční, se nakonec stane samozřejmou reakcí, o které se už neuvažuje jako o něčem, co by se mělo správně udělat, aby... děje se to celkem přirozeně se vším, nakonec i s přijímáním nepřijatelného. Vlastně je to jen rozumné jednání. Navíc si čím dál jasněji uvědomuješ, že o tom, co tě právě napadne, rozhodují jen navyklé reakce mozku, a nad těmi nemáme naprosto žádnou moc.

Není vůbec marné se dozvědět, jak funguje náš plazí mozek, limbický systém a neokortex, které mají v popisu práce všechno si uzpůsobit k vlastní sebeobraně. Ke změně může začít docházet, teprve když začíná být aktivní prefrontální neokortex. Do té doby můžeme reakcím svého duchovního jáčka dál spokojeně skákat na špek a považovat je za kdovíjakou pokročilost.

Přitom jestli k jejich rozpoznávání dojde, nebo nedojde, nezávisí vůbec na člověčím "já", jen na tom, nakolik se vzdává Tomu, jehož tripem je to celé je. Jenže ani to sebevzdání není závislé na naší vůli. Dochází k němu, nebo ne...
Návštěvník
 

Re: Nepodmíněná láska

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 16. dub 2014 21:24:52

Setkání s Bytostným Já

Bolest říká: Pokud chceš někoho učit, musíš si nejprve získat studentovu pozornost. To já umím znamenitě.

Jsem hluboká. Kdyby ses mě nebál, byl bys hluboký jako já.

Přicházím ze středu. Mým znamením je bod. Bodnutí uštědřuji kosmickým ostnem.

Kdyby ses mě nebál, žil bys v každém okamžiku stejně hluboce, jako mě zakoušíš.

Jsem velká očišťovatelka. Pouze to podstatné dokáže moje působení vydržet. Vše ostatní je spáleno.


Jsem tím, kdo stanovuje hodnoty. Všechny hodnoty pocházejí ode mne a od mého partnera, od Smrti.

Jsem bránou k mystériím. Tvoje nejvyšší idea posvátna je mým obrazem. Jsem nejčistším výrazem Nyní. Čekám ve skrytu na ty, kterým se nedostává jejich denní dávky života. Pokud není tento elixír spotřebován, shromažďuje se a nakonec se ze své malé lahvičky vylije; rozlije svůj příval po lhostejné duši.

Jsem andělem, jenž zvěstuje své děsivé Nyní. Čas je plížícím se hadem. Jeho kůže je pokryta drahokamy – každý drahokam je jedním Okamžikem.

viewtopic.php?f=140&t=3325&p=69774#p69774

Návštěvník
 

Re: Nepodmíněná láska

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 20. dub 2014 23:03:13

Tři barvy lásky - Erós a agapé


Erós a agapé

Když Nový zákon mluví o lásce, používá zpravidla řecké slovo agapé. Význam tohoto slova se nám podaří pochopit teprve tehdy, když pochopíme Boží podstatu. Stručně vyjádřeno znamená agapé takovou podobu lásky, která není zapálena přeskočením nějaké jiskry způsobené setkáním mezi milujícím a milovaným (jak je to charakteristické pro sekulárně-romantické pojetí lásky), nýbrž se k druhému přiklání skrze milující skutky proto, že jej chce milovat. Agapé-láska nám umožňuje, že se láska může stát rozhodnutím.

V době Nového zákona existovaly – jako i dnes – i jiná pojetí lásky. Když Řek – nekřesťan mluvil o lásce, pak měl zpravidla na mysli erós. To se však v žádném případě nevztahovalo jen na pohlavní touhu. Tehdy se slovem erós označovala zcela obecná touha po tom, co člověk nemá, ale mít by měl či chtěl – tedy láska, která je uváděna do pohybu na základě setkání s milovaným. Erós-láska v tomto smyslu znamená: „Chci tě, potřebuji tě, toužím po tobě, protože bez tebe nejsem celý.“

Přístup založený na „erótu“

Rozlišení mezi přístupem založeným na erótu a přístupem založeným na agapé může sloužit jako základ pro typologii, která má dalekosáhlé a velmi praktické důsledky. Erós-láska je odkázána na to, že má svůj počátek v láskyplných pocitech vůči milovanému. Jen tak jsou pak lidé schopni také láskyplných myšlenek, ze kterých nakonec vyrůstají láskyplné skutky. Graficky je to vyjádřeno na prvním ze dvou na konci tohto oddílu uvedených schémat (pocity - myšlenky - skutky).

Pojetí lásky většiny lidí se orientuje podle tohoto přístupu založeného na erótu. Na počátku celého procesu jsou zde pocity. Pro mnoho křesťanů je obtížné projevovat vůči druhým skutky lásky, protože mají dojem, že takový postoj není upřímný. Jejich pocity těmto skutkům neodpovídají. V kategoriích přístupu založeného na erótu je také tato argumentace zcela logická. Bez pocitů zde nefunguje vůbec nic.

Obrázek


Přístup založený na „agapé“

Přístup založený na agapé mé jiné východisko. Protože agapé-láska se nezapaluje setkáním s milovaným, nýbrž vychází ze samotného milujícího, není v rámci tohoto přístupu zapotřebí, aby na počátku lásky stály láskyplné pocity. Při tomto přístupu se nejprve rozhodneme o druhém láskyplně smýšlet. Tohoto rozhodnutí vůle je každý člověk, který sám zakusil Boží lásku, schopen. Naše láskyplné myšlenky nás pak uschopňují k láskyplným skutkům. Tyto skutky pak posléze mají – když ne vždy, pak přeci jen v nesčetných případech – pozitivní dopad na naše pocity. Graficky je tento přístup založený na agapé znázorněn na druhém ze schémat uvedených na konci předchozího oddílu (myšlenky - skutky - pocity).

Všimněte si, že tento přístup v žádném případě nevylučuje naše pocity. Ty však nestojí na počátku, nýbrž na konci celého procesu. Jinými slovy: Pocity vyplývají z našich myšlenek a skutků. Agapé-láska znamená: Nemusíte čekat na to, až ve vás vystoupí láskyplné pocity, abyste mohli milovat druhé lidi. Protože Boží agapé-láska je ve vás, jste schopni se rozhodnout pro láskyplné myšlenky a láskyplné skutky. A pak se můžete klidně natáhnout s rukama za hlavou a s úžasem pozorovat, jak tato láska, která skrze vaše myšlenky a skutky proudí k druhým lidem, také příjemně ovlivňuje i váš citový život!

Jen na bázi tohoto přístupu založenému na agapé lze pak také pochopit Ježíšovo přikázání lásky k nepřátelům (Mt 5,44). Ježíš řekl: „Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?“ (Mt 5,46-47). Na sekulárně-romantickém pojetí lásky není skutečně nic zvláštního. Když už jednou funguje (to znamená, když silné pozitivní pocity stojí na počátku), prima! Ale jestliže by takovéto pocity neměly být přítomné, najednou nefunguje nic. Přístup založený na erotu nám nenabízí nic, co by nám mohlo pomoci v obdobích emočních krizí. Agapé-láska nás oproti tomu uschopňuje milovat i v takových situacích, kdy my sami jsme proniknuti silnými negativními pocity.

Praktické cvičení

Udělej si nyní chvilku čas a zkus si představit někoho, kdo je odkázán na tvoji lásku, ale vůči kterému je pro tebe náročné lásku vyjadřovat. A nyní se pokus v rámci svého vztahu k této osobě rozehrát dva myšlenkové scénáře: jeden inspirovaný přístupem založeným na erotu a druhý inspirovaný přístupem založeným na agapé. Přitom pozoruj, jaké praktické důsledky ten který scénář do tvého života přináší.

Dole na této stránce uvedený diagram je příkladem tohoto cvičení, který vznikl v rámci mých seminářů. Načrtni si podobný diagram přizpůsobený konkrétnímu vztahu, na kterém chceš pracovat.

Obrázek


Christian A. Schwarz

Z tohto zběžného pohledu na pojímání erótu v dějinách i v přítomnosti vyplývají zcela zředelně dvě věci. Především to, že mezi láskou a božstvím existuje určitý vztah, láska přislibuje neomezenost, věčnost, což je větší a naprosto jiná skutečnost nežli naše každodenní existence. Zároveň se také vyjasnilo, že cesta vedoucí ke zmíněnému cíli nespočívá v tom, že by se člověk nechal prostě přemáhat instinktem. Je třeba očištění a zrání, které se uskutečňuje i prostřednictvím odříkání. To neznamená odmítnutí erótu, není to jeho "otrávení", nýbrž jeho uzdravení a zaměření k jeho pravé velkoleposti... Ano, erós nás chce pozvednout "do extáze" vůči božskému, vyvést nás za hranice nás samotných, ale právě proto vyžaduje putování směrem vzhůru, putování charakterizované odříkáním, očišťováním a uzdravováním...

... Ve skutečnosti ale platí, že erós a agapé, tedy vzestupná a sestupná láska, se nedají nikdy vzájemně kompletně odtrhnout. Čím více obě zmíněné dimenze lásky dospívají k oprávněnému sjednocení v jediné skutečnosti lásky, tím více se také uskutečňuje pravá povaha lásky obecně. I když je erós na počátku především žádostivý, vzestupný, což je dáno ohromením z velkého příslibu štěstí, pak při přibližování se druhému si člověk stále méně klade otázky ohledně sebe a bude stále více usilovat o štěstí toho druhého, bude se stále více zabývat jím, daruje se a bude toužit "existovat pro" druhého. Tak se do erótu začleňuje prvek agapé. Pokud k tomu nedojde, erós upadá a nakonec ztratí i svou vlastní povahu. Na druhé straně platí, že člověk určitě nemůže žít výlučně v sestupné a dobropřejné lásce. Nemůže stále jen obdarovávat, musí také přijímat. Kdo chce darovat lásku, musí také sám lásku přijímat jako dar. Jistě, člověk se může, jak praví Pán, stát pramenem, z něhož prýští proudy živé vody (srov. Jan 7,37-38). Má-li se člověk opravdu stát takovým pramenem, musí se sám stále znovu napájet z onoho prvního a původního zdroje, jímž je Ježíš Kristus, z jehož probodeného srdce prýští Boží láska (srov. Jan 19,34).

Benedikt XVI., Deus Caritas est, čl. 5 a 7

http://www.farnostcheb.cz/index.php?opt ... Itemid=343
Návštěvník
 

Nepodmíněná láska - Jeff Foster

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 22. dub 2014 16:18:32

"Tato láska, toto hluboké a vždy-přítomné ticho, kterým jste, je tak obrovské, že pohltí všechno. Nevěnuje žádnou pozornost představám, jaké by mělo být. Nesnaží se udělat dojem, nezajímá se o odměny, přijetí nebo potvrzení. Nepředstírá, že je nadpřirozené, beze strachu, za bolestí, nemá žádný užitek ze slova "spirituální" nebo "osvícený", nejedná, jako kdyby bylo nade vším. Nezná žádné obcházení, žádné chytré triky, žádné způsoby, jak se oblbnout. Špiní si ruce.

Ano, je to nečistá láska. Vše nemilované, nechtěné a nesplněné mu uvízne pod nehty. Chce všechny své děti, ne jen ty hezké. Je to matka, otec, milenec, guru, po kterých jsme vždy toužili. Miluje, protože to je všechno co umí. Vydalo by ze sebe všechno jenom proto, aby bylo tady.

Předstíráme, že jsme beze strachu a nad lidskými starostmi jenom proto, že se bojíme. Předstíráme mírumilovnost a pohodu jenom proto, že uvnitř je bouře. Namáháme se, abychom ukázali druhým, jak daleko za hněv jsme došli, jen proto, že hněv v nás stále zuří a touží po tom, abychom se s ním setkali. Ukazujeme naše perfektní spirituální znalosti na veřejnosti, abychom zakryli své vnitřní pochybnosti. Je to perfektní rovnováha.

Kdo přestane předstírat? Kdo se potká se "stínem", nepochopenou "temnou stránkou" života, těmi vlnami nás, které nejsou samy o sobě negativní nebo hříšné nebo temné, pouze zanedbané a opuštěné a toužící po domově? Kdo se chce potkat se sirotky života? Kdo zničí své představy pro potěšení z nevědění? Je to takové úleva, když už déle nemusíme předstírat, že jsme cokoliv - ani "probuzený", ani "vědoucí", ani "šťastný zažívající" ani "spirituální expert" - a namísto toho znát sebe v hlubší rovině jako domov pro ty osiřelé části zážitků, o kterých jsme si vždy mysleli, že by "měly" zmizet.


Naše nechtěné děti nemohou zmizet, dokud jim nedáme úplnou volnost, aby se v nás mohly objevit. A když jsou opravdu svobodné, kdo by chtěl, aby zmizely? Když už déle nejsou nechtěné, je někde nějaký problém? I ti nechtění jsou zde chtění v nesmírnosti, kterou jsme. Je zde spousta prostoru.

Za probuzením je tahle milost, nevyslovitelné a srdcervoucí bezčasé přivítání všeho tak, jak to vyvstává. Špiněním sama sebe až dokud už se nejde špinit, láska čistí sama sebe."

http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... o-kde-jsi/
Návštěvník
 

Re: Nepodmíněná láska

Nový příspěvekod roman » úte 22. dub 2014 16:30:41

Rozlišit ubližování či neubližování také koresponduje s představou dobrého a špatného, správného či nevhodného?
Podle čeho se pozná "negativní" aspekt mysli od "pozitivního"? Co je měřítkem?
    To ubližování(neg. aspekty mysli) chápej jako nevědomé vzorce chování,které fyzickou či psychickou reakcí chtějí nad druhým či druhými získat převahu či nějaký zisk(at materialní nebo psychologický). Transcendovaná mysl je těchto tendencí prosta.
      Co je na zodpovědném chování PODMÍNĚNÉ ?
        No podmíněné je v tom, že takovéto chování vychází z nějakého předpokladu, tedy představy, jak má zodpovědné chování vypadat. Tedy jak zodpovědné tak nezodpovědné chování jsou podmíněné a jsou na sobě závislé. Kdyby neexistovala nezodpovědnost, tedy chování nějakým způsobem morálně či eticky nevhodné, nebyla by ani zodpovědnost. 2 strany 1 mince. Spontaneita, která nevychází z chaosu mysli, ale je důsledkem plného spočinutí v Já, tedy plného nazírání skutečnosti je nad obojím, je mimo zodpovědné i nezodpovědné chování.
          Není náhodou spontaneita realizovaného přirozeně zodpovědná?
            Není přirozeně zodpovědná je pouze přirozená.
              roman
               
              Příspěvky: 304
              Registrován: pon 07. lis 2011 12:56:02

              Re: Nepodmíněná láska

              Nový příspěvekod Návštěvník » úte 22. dub 2014 16:46:37

              Odpovědnost


              Eduard Selea

              Článek ze série přednášek o vlastnostech, které by měl projevovat každý aspirant určité duchovní cesty (přepis záznamu setkání).

              Další podstatnou vlastností autentického aspiranta duchovní cesty, která by měla být hluboce pochopena a osvojena, je odpovědnost. V úvodu přednášky musím zdůraznit, že pozitivní kreativní postoj vůči jakémukoliv závazku znamená reálně vnímat tuto odpovědnost jako příležitost - a nikoliv jako zátěž. Takový postoj nám hlavně v začátcích dopomůže ke snadnějšímu zdárnému zvládnutí naší povinnosti, podobně jako ve známém přísloví: „S chutí do toho a půl je hotovo.“ Pokud dokážeme tento postoj zaujímat i na podvědomé úrovni, přinese nám následně do života řadu blahodárných zkušeností a prožitek překvapivého nadšení při uvědomování si odpovědnosti ke svému vlastnímu životu.

              Odpovědnosti se nikdo nemůže vyhnout. Každý musí dříve nebo později dospět. Je to přirozené, a pokud se záměrně vyhýbáme tomuto přirozenému vývoji, značí to jen útěk z reálného života. Ano, život, to je radost, láska…, ale také odpovědnost. Mohli bychom říci, že existují dva druhy odpovědnosti: ta, kterou zaujímáme vůči vnějšímu vesmíru (okolnímu světu), a ta, kterou máme k našemu vnitřnímu vesmíru. Odpovědností, kterou zaujímáme k vnitřnímu vesmíru, je např. odpovědnost:
              vůči fyzickému obalu (annamajakóša): udržovat naše tělo čisté, zdravé, starat se a pečovat o něj;
              vůči éterickému obalu (pránamajakóša): zajistit dobré proudění energie skrze naše nádí a pocit vitality;
              vůči astrálnímu obalu (manómajakóša): zaujímat pozitivní postoj, kontrolovat přebujelou představivost a uchovávat si dobrou paměť; pokud se budeme chovat odpovědně i vůči našemu podvědomí, je to znamenitý krok navíc k tomu, abychom i do něj vnášeli světlo našeho vědomí;
              vůči nadvědomému obalu (vidžňánamajakóša): odpovědnost za probuzení naší duše;
              vůči obalu blaženosti (ánandamajakóša): uvědomovat si jeho existenci a vědomě probouzet vytříbená ohniska rezonance; v případě átmanu je naší největší odpovědností poznat svou skutečnou podstatu a přestat se mylně ztotožňovat s egem či s nižšími těly.

              Příležitostí, jak se chovat odpovědně k vnějšímu světu, je mnoho. Obecně je dobré vykonávat svobodnou vůli a směřovat ji k naplnění vůle univerzální, abychom tak následovali učení vyjádřené v tomto citátu: „Štěstím je to, když lidské bytosti používají veškeré své fyzické, citové i mentální energie pro dobro lidstva, pro dosažení nebeského království, pro Pravdu a božskou Spravedlnost.“

              V rámci našeho okolního světa jsme tedy odpovědní za to, že pomáháme odstraňovat a rozpouštět vše zlé a negativní. Avšak směřování k božskému není možné jakkoliv vynutit, musíme být o jeho správnosti sami hluboce přesvědčeni. Nebylo by však velkou výhodou, kdyby lidská bytost byla proti své vůli nucena směřovat k dobru a ke světlu? Nikoliv. Stvořitel a další vyšší bytosti vždy nechávají lidskou bytost svobodnou, aby rozvíjela vlastní vědomí a učila se odpovědnosti za své směřování. Tuto svobodu nemáme chápat jako nějaký volnomyšlenkářský styl života, protože ve skutečnosti jsme to stále my, kdo je odpovědný za jakoukoli naši myšlenku a za každý náš skutek.

              Čím rychleji zdárně projdeme duchovní cestou, tím dříve se dostaneme k jejímu konci: ke spojení s Bohem. Zkoušky a různá odpovědnost, kterou máme, nás na této cestě vlastně prověřují, zda jsme již připraveni na další krok. Pokud přijmeme a zvládneme nové výzvy moudrým božsky integrovaným způsobem, je to vlastně další krok k přiblížení se konečnému cíli. Tváří v tvář každé nové zodpovědnosti, která se nám nabízí, se máme zastavit, zvážit situaci a přijmout ji, pokud se nám podle našeho nejlepšího přesvědčení jeví jako příznivá pro náš duchovní pokrok a pokud víme, že jsme schopni ji zvládnout.

              Poznat, jakým způsobem „utrácíme“ svoji energii v různých oblastech a činnostech, je také mimořádná příležitost pro vývoj každé bytosti, jelikož také v tomto bodě má každý z nás další díl velké odpovědnosti. Bůh nám nedal život, abychom ho utráceli a konzumovali, naopak vše, co děláme, je nějak důležité jak pro nás, tak i pro vývoj celé lidské společnosti. Jeden z největších zázraků je Život sám. Každý z nás získal od Boha tento výsostný zázrak stvoření. A to předpokládá i určitou odpovědnost, abychom ho „neutráceli“ zbytečně, abychom mu dokázali odpovědět na otázku: „Co jsi udělal se svým vlastním životem?“

              Tento přístup se odráží například i v praxi plné kontroly sexuálního potenciálu, skrze niž člověk zabraňuje vyčerpání životní síly tím, že uchovává tvořivý potenciál, který je předpokladem zrození života na fyzické úrovni.

              Abychom byli opravdu mravní, znamená to být odpovědní ke všemu, co činíme, nejen na fyzické úrovni, ale také na astrální a mentální úrovni. Neznamená to podřizovat se nějakým vnějším pravidlům, ale neustále vnitřně vytvářet blahodárné a světelné myšlenky a city, abychom ve dne v noci vysílali ze srdce a z naší duše subtilní jevy zmiňované dříve, které jsou ale reálné a které mimořádně příznivě působí na všechny lidské bytosti.

              Život, i náš duchovní průvodce, nám postupně předkládají řadu možností, jak projevit a dokázat míru naší odpovědnosti. To nás motivuje a činí nás to silnějšími. Rovněž učitelé, rodiče a profesoři ve škole používají podobný přístup, aby podnítili lepší výsledky svých dětí či žáků. Když v dobrém ukážeš, že od někoho něco čekáš, protože mu důvěřuješ, bude se sám opravdu snažit, aby danou věc co nejlépe zvládl. I u tzv. problémových dětí můžeme dosáhnout dobrých výsledků, pokud jim svěříme odpovědnost za něco skutečného, a tím jim ukážeme, že v ně chováme důvěru. Duchovní průvodce nám jako v zrcadle vždy ukazuje to, čím se můžeme stát a co můžeme získat, abychom tak dokázali následně skutečně prožívat božskou realitu. Proto nám tak často říká, že „co jsi nyní ty, byl jsem i já, to, co jsem teď já, staneš se i ty“.

              Duchovní průvodce nám odhaluje cestu tím, že nám uděluje duchovní impulsy a rady, ale odpovědnost za to, co máme udělat anebo změnit, patří jenom nám. Průvodce nás může jenom podpořit, abychom tuto výzvu přijali již tady a teď. Podobně jako dítě dospívá skrze svoji odpovědnost, dospělý (člověk) dospívá duchovně skrze svoji duchovní odpovědnost.

              Důležité je rozeznávat původ každé role, která od nás vyžaduje určitou odpovědnost, protože svět se bude moci „přetrhnout“, aby nám předkládal všemožné nabídky, a někteří lidé budou velice šťastní, když nám budou moci svěřit nějakou roli v jejich vlastním díle. Některé z těchto rolí jsou velice přitažlivé a slibů je mnoho, proto je důležité, abychom se často radili se svým nejhlubším nitrem či s duchovním průvodcem a co nejvíce tyto nabídky rozlišovali, abychom se neztratili ve světě dříve, než poznáme, kdo vlastně jsme, anebo ještě dříve než dostaneme šanci prožít hluboké duchovní probuzení.

              Z toho důvodu je důležité, abychom byli upřímní jak k ostatním, tak i sami k sobě, a abychom si vypěstovali cit pro své vlastní poslání. Zodpovědnost sama k sobě předpokládá, abychom se milovali a byli na sebe milí. Sami jsme totiž odpovědní za to, v co věříme a co přijímáme. Někdo nám může třeba vykládat různé lži, ale není to jeho vina, pokud mu uvěříme. Stejně tak není třeba, abychom se nějak trestali, pokud jsme se dopustili omylu nebo pokud jsme jednali nezodpovědně či nevědomě. Místo toho je dobré sjednat nápravu a přijmout za vlastní chování odpovědnost. Tak můžeme opravit svůj omyl a uvědomit si, že i tyto omyly jsou našim právem a určitou odpovědností.

              Připomeňme si dále přísloví: „Potrefená husa nejvíc kejhá“. Nemáme vinit vnější faktory za výsledek, kterého jsme dosáhli. Tak málo z nás dokáže přiznat potíže na své vlastní straně a zbytečně hází těžkosti na ostatní v naději, že se tak vyhne své vlastní odpovědnosti. Jenom tehdy, když se nám otevřou oči, pochopíme, že čím více se snažíme vyhnout se zodpovědnosti a čím více problémů vkládáme na ramena ostatních, tím více nás pak tyto těžkosti budou tížit. Více užitku a radosti budeme mít, když nám takové situace pomohou otevřít oči a my získáme nějakou velmi konkrétní zkušenost ohledně určitého přesného aspektu našeho života.

              Zde doplním, že lidé skutečně často, když musí v životě něco překonat a zvládnout problém, hledají vinu všude kolem jenom ne u sebe. To poukazuje na jejich nedospělost, protože se vyhýbají přijetí vlastní odpovědnosti. Pokud člověk „řeší“ věci tímto způsobem, daná situace ho nedonutí zaměřovat na ni pozornost a on si tak často ani nemůže uvědomit její skutečný význam a rozsah. Je to známka povrchnosti, když se nesnažíme pochopit, proč zrovna nám do života přišla tato událost. První krok má vždy být její přijetí a přijetí naší odpovědnosti. Jít do sebe a skutečně uvědomovat, proč se to stalo, a tím si současně uvědomovat sám sebe, své postoje a chování. To vede k sebepoznávání. Odpovědnost znamená vlastně určitý stav či osobní postoj, který se snaží tato přednáška postihnout, kdy se vědomě účastníme situací našeho života, přijímáme je a následně jednáme.

              Obecně existují tři druhy reakcí na krizové situace:

              Buď se co nejrychleji snažíme zbavit vlastní odpovědnosti a házíme vinu na ostatní lidi. Nebo zapojujeme pouze naše emoce, vnitřně se na sebe zlobíme a různě se užíráme tím, jak jsme mohli něco takového udělat a do takové situace se dostat. Anebo poslední možnost, vezmeme situaci vědomě a objektivně do vlastních rukou a přijmeme za ni odpovědnost a jako skutečně dospělý člověk se ji snažíme řešit. Pouze tímto způsobem něco získáváme a rosteme.

              Obdobně se tyto tři druhy reakcí objevují také v duchovní sféře při překonávání různých zkoušek na naší cestě. Pokud jsme se dopustili omylu, napravíme ho a pokračujeme dále. Jedině když se odpovědnosti nevzdáváme, můžeme se něco naučit a získat zkušenosti. K projekci odpovědnosti na druhé lidi se váže jeden příběh:

              Někdo se zeptal Nasredina: „Proč jsi tak smutný?“ On odpověděl: „Moje žena mě přesvědčila, abych už nehrál karty ani jiné hry, abych nekouřil ani nepil. A já se všech těchto neřestí vzdal.“ „To musí být tvá žena ale velmi šťastná…“ „No, právě v tom je ten problém. Protože mi už nemá co vyčítat, je z toho vlastně velmi nešťastná. Začne něco říkat, ale protože už nemá nic, za co by mě mohla vinit, nemá jak mě udělat odpovědným za její neštěstí. Myslel jsem, že když se vzdám všech těch věcí, bude šťastná, ale ona je ještě více nešťastná než kdykoliv předtím…“

              Uvědomme si, že kdykoliv si něco vybíráme, zapojujeme přitom naši odpovědnost. Když to pochopíme, nebude již potřeba žádné sebelítosti, věčných úvah a výčitek. Dokud nejsme odpovědní za svá rozhodnutí, nejsme s to přijmout pravdu o nás samotných ani o ostatních, kterým také ponecháváme volbu vlastního rozhodnutí. Pokud sám učiním rozhodnutí, tak i když bude nakonec mylné, vždy se z toho něco naučím. Pokud místo toho házím odpovědnost na jiné a rozhodnutí se vyhýbám, nejsem ani nucen se situaci řádně věnovat a nijak se z ní nepoučím.

              Stejně tak není dobré přebírat odpovědnost za ostatní, tím totiž ani jim neumožníme, aby se učili a vyvíjeli. Jsou to jejich lekce, ne naše. Když se někdo v našem okolí dopustí omylu, nejlepší, co můžeme udělat, je pomoci mu stát se odpovědným za jeho chybu. Jde tu o to pochopit, co vlastně znamená odpovědnost, a umět si s touto energií pohrát a dokázat odhadnou její správné uplatnění. Tak získáváme sebeuvědomování a duchovně rosteme, což je klíč nejenom k duchovní dospělosti, ale i té životní.

              Jelikož odpovědnost je vždy zdůrazněna při nějaké životní zkoušce, řada lidí k ní má záporný vztah. Většinou ji bereme jako něco velmi těžkého a nepříjemného, ale právě tento pohled nám brání získat správné uvědomování významu její energie. Je důležité naučit se, do jaké míry je třeba se do věcí zapojovat. A to je opravdu velmi podstatné, i když to nemusí být na první pohled patrné.

              Čím více se snažíme vyhnout našemu rozhodnutí, tím více jsme se situací vlastně konfrontováni. Není totiž možné cokoliv se naučit jen skrze popírání. Význam situace pro naši přítomnost dokážeme v plném významu pochopit, jenom když se jí díváme přímo do tváře a přijmeme za ni odpovědnost. Konfrontace se strachem a trémou je tudíž prvním krokem k jejich odstranění.

              Na druhou stranu nejsme odpovědní za rozhodování ostatních, ale ani oni nejsou odpovědní za naši volbu. Přitom se od druhých můžeme vždy učit a je dobré, když tak činíme, protože naše volba a rozhodnutí nejsou často až tak odlišné od toho, co si volí a jak se rozhodují naši bližní. Jednoduše často děláme stejné chyby. Znovu, důležité je, abychom za nás nenechávali rozhodovat o osobním štěstí naše blízké, ani pokud se jedná třeba o našeho milence či milenku. Pokud se dokážeme smířit sami se sebou, vnitřní mír přichází sám. Jedním z nejpodstatnějších rozhodnutí je touha dosáhnout klidu a míru ve vlastním srdci a mysli. Někteří si jistě myslí, že taková rada je velmi sobecká a nezodpovědná. Myslí si, že před dosažením vlastního štěstí musí nutně zachránit a spasit svět. Ale pokud někdo nenajde štěstí nejdříve sám v sobě, jak by asi mohl učinit svět šťastnějším?

              Náš duchovní průvodce nám také připomíná: „Ty sám musíš být tou změnou, kterou chceš vidět ve světě.“ A pokud sledujeme jeho radu, budeme směřovat pozornost k přítomnému okamžiku. Snažíme se být šťastní teď, nečekáme na štěstí, které snad přijde v budoucnu, ale udržujeme pozornost v přítomném okamžiku.

              Také není třeba přijímat odpovědnost za zlovolnou kritiku pocházející od lidí, kteří se nás snaží nějak poškodit. Naším úkolem je pouze říci pravdu, i když se to někomu nemusí líbit. Transformovat a duchovně se obnovit neznamená vyhýbat se světské moci. Do chvíle, než naše poslání není úspěšně splněno anebo předáno do „správných rukou“, bylo by chybou vzdát se své odpovědnosti. Něčeho podobného býváme někdy svědky i v páru, kdy jeden z partnerů (případně oba) vztah vzdává, aniž by se v něm snažil transformovat to, co je nutné změnit a chová se podobně jako rozmazlené dítě, které odhazuje hračku pro nějakou její nepatrnost. Pokud chceš být součástí duchovního páru, bereš na sebe velkou odpovědnost. A ta předpokládá mnoho aspektů, mezi které patří například přijmout druhého takového, jaký skutečně je. To znamená odstranit vlastní (iluzorní) projekce do druhé osoby, osvojit si skutečné city a vyjadřovat je. Toto gesto dokáže znovu prolomit hranice a vytvoří tak nový prostor, ve kterém se milenci mohou skutečně „slyšet“ a ve kterém vnímají jeden druhého.

              S našimi myšlenkovými vzorci, které jsme si osvojili skrze opakování sugescí a našim způsobem uvažování, je to podobné jako s malými dětmi. Když zlobí, jsou zcela bez disciplíny, tropí jenom neplechu a nakonec, pokud sami selžeme, vrazí k nám sousedé či policie, aby zasáhli a pokusili se sjednat pořádek. A protože za chování svých dětí jsou zodpovědní rodičové, jsou to oni, kdo musí za své potomky zaplatit. Stejně tak i uvnitř páru draze platíme za všechny automatismy. Proto i zde je třeba, abychom byli odpovědní.

              Jinou velkou odpovědností je tedy výchova dítěte. Protože malé dítě ještě nemá potřebné schopnosti, aby se mohlo samo uvést v životě, zůstává pod ochranou a vlivem svých rodičů. Občas se bohužel rodičové radují z úspěchu svých dětí, i když si to nezaslouží, a poskytují jim nesprávné rady bez znalosti jamy a nijamy, namísto toho, aby jim jasně dávali najevo, že i ony budou mít jednoho dne velkou zodpovědnosti a budou muset dokázat, že jsou hodni svého úkolu. Později, když dítě roste a cítí se stále silnější a schopnější, chce také přijmout odpovědnost, pracovat a něco dokázat. V tomto období začínají skutečné starosti, protože se musí spolehnout samo na sebe, na své schopnosti, svou sílu a na svůj způsob vnímání reality.

              K tomu dodám, že být dospělým nebo dítětem není ani tak otázka věku, jako spíš otázka postoje. Proto je tak důležité, aby nás odpovědnost tolik „netlačila“, abychom i my dokázali být dětmi. Mezi další oblast ve vnějším světě, v níž je třeba projevovat odpovědnost, patří například vztah k naší planetě. Existuje stále více lidí, kteří přijímají tuto odpovědnost a chovají se skutečně ekologicky.

              Božsky integrovaný postoj, díky úplnému a nepodmíněnému věnování plodů našich činností Bohu a skrze vnímání jeho odpovědi (jak známe z praxe karmajógy), nám pomůže osvojit si postoj vyjádřený myšlenkou: „Pane, ty znáš moji službu, která mi byla těžká a plna odpovědnosti, ale já cítím, že už mi není tak těžká. Cítím, že vše se děje samo od sebe a problémy se řeší jakoby samy. Jsem nyní mnohem klidnější, protože vím, že Ty jsi vždy se mnou. Všechna práce, minulá i současná, nabývá nového řádu a smyslu. Děje se tak, protože Ty konáš vše se mnou a skrze mne!“

              K tomu je zapotřebí přijmout svůj díl odpovědnosti, vyrazit do života a věnovat vše Bohu Otci. Neměli bychom zapomínat na odpovědnost, kterou jsme přijali ve chvíli, kdy jsme zatoužili slyšet slovo Boží, vůli našeho Otce, například prostřednictvím duchovního průvodce. Přijímáme tak odpověď na naši žádost a současně aspirujeme uplatňovat Boží vůli v praxi. Naslouchání božskému slovu bez jeho uvedení v život má pramalou hodnotu. Uvedu příběh, který odkrývá spojení mezi mírou naší odpovědnosti a kvalitou toho, co děláme:

              Jeden reportér dělá pro své noviny rozhovor se třemi zedníky. Mluví s prvním, o kterém je známo, že je nejslabší a v práci obvykle dělá nejvíce chyb: „Dobrý den, můžete nám prosím říct, co tady děláte?“ „Vy nevidíte? Skládám cihlu na cihlu.“ Pak přijde k druhému, jehož práce vykazuje znatelně lepší kvalitu a zeptá se i ho: „Dobrý den, můžete nám říci, co tady děláte?“ „Není to snad jasné, stavím zeď.“ Nakonec přijde i k poslednímu, který má ze všech nejlepší výsledky, a zeptá se ho úplně stejně: „Dobrý den, můžete nám říct, co tady děláte?“ „Vy to nevidíte? Stavím přece katedrálu!“

              Podobně je tomu i u nás, jestliže si na duchovní cestě pečlivě vybíráme naše cíle a praktikujeme ještě s větší odpovědností, i naše výsledky budou kvalitou odpovídat cílům, které si vybíráme. Existuje pevný vztah mezi mírou naší odpovědnosti, kterou máme, a stavy osvícení, kterých můžeme dosáhnout. Vyjadřuje ho následující příběh:

              Žák přijde ke svému mistrovi: „Už roky se snažím dojít k osvícení“, říká. „Cítím, že jsem tak blízko, ale potřebuji vědět, jaký je další krok. Proč se točím stále dokola a nemůžu realizace dosáhnout?“ „A čím se živíš?“, zeptá se mistr. „Nejsem ještě zcela samostatný, pomáhají mi rodiče, ale to je jen maličkost.“ A mistr mu poradí: „Ten další krok, který musíš udělat, je dívat se půl minuty přímo do slunce.“ Žák poslechne jeho radu a po půlminutě ho mistr požádá, aby mu popsal, co vidí. „Nemůžu vidět vůbec nic, slunce mě zcela oslepilo.“ „Kdo hledá jenom světlo a vyhýbá se vlastní odpovědnosti, nemůže nikdy dojít osvícení. Jakož i ten, kdo se dívá pouze do slunce, bude jím oslepen“, odvětí mu jeho mistr...

              Aforismy o odpovědnosti
              Nikdo jiný není odpovědný za vaše štěstí, pokud vám chybí, můžete si za to jen vy sami.
              Přijmi vlastní odpovědnost, přestaň vymýšlet výčitky, nech zmizet lež. Nikdo zde není obětí, pokud se sám nerozhodne se jí stát.
              Duchovní společnost neznamená jenom společný cíl a směřování, ale i vykonání určité společné věci, kterou je nutno tvořit velice odvážně, s odpovědností a bez výčitek.
              Silný cit pro odpovědnost je to nejkrásnější a nejdůležitější ze všeho, co v nás probouzí duchovní vědu. Tento pocit působí, že dokážeme chápat život a budeme si z celého srdce přát, oceňovat jeho hodnotu v souladu s proudem evolučních změn.
              Odpovědnost je cennou velkolepostí.

              http://www.jogin.cz/Odpovednost/
              Návštěvník
               

              Další

              Zpět na Inspirativní myšlenky

              Kdo je online

              Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

              cron