Dobro a zlo

Dobro a zlo

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 13. dub 2014 12:04:36

Ralph Metzner

Poznej svého vnitřního nepřítele

(Nový pohled na konflikt dobra a zla z hlediska transpersonální psychologie)

Obrázek

V každém člověku je přítomen mocný psychologický komplex, který má mnoho jmen: stín, id, zvíře, ďábel, netvor, protivník. Můžeme naň pohlížet jako na psychický obraz, který funguje jako vnitřní protivník, náš protiklad, s nímž během celého života bojujeme a vedeme spor. Hlavním úkolem na cestě přeměny sebe sama, jak je uznáváno, je smířit tento protiklad. Jak odvěká moudrost Východu i Západu, tak moderní transpersonální filosofie a psychologie učí, že rozpoznat tyto protiklady, pohlížet na ně jako na aspekty našeho bytí, je nezbytně nutné k růstu a celistvosti.

Rozlišování dobro/zlo nebo dobrý/špatný je často nadstavbou duality ducha a hmoty či ducha a těla či ducha a přírody. Duchovní oblast je pokládána za dobrou, světlou či vyšší; hmotný svět, oblast přírody a tělo, za nižší, temné, pokleslé či hříšné.

Náš úkol vnitřní přeměny vzhledem k těmto protikladům je integrace: musíme docílit koexistenci protikladů - vyrovnání mužské a ženské polarity, do celku, který je obojí překračuje; člověk a zvíře sjednoceni do míruplného vnitřního přátelství či spojenectví. Duch a jeho stín se smiřují. Musíme se spřátelit s naším vnitřním protivníkem; než se tak může stát, musíme se se svým vnitřním protivníkem seznámit. Musíme dospět do bodu, kdy opravdově můžeme prohlásit s římským básníkem Terentiem: "Nihil humanum me alienum" - nic lidského mi není cizí.

Náš pocit bezpráví či omylu se odvozuje od naší schopnosti soudit. Podle židovsko-křesťanské mytologie výsledek požití plodu se stromu poznání dobrého a zlého bylo právě to, že Adam a Eva a celé lidstvo jako jejich potomstvo získalo tuto schopnost soudu.

Zatímco schopnost rozlišovacího posuzování je bezpochyby podstatná pro přežití, a tudíž něco, co nelze vyloučit, duchovní tradice důsledně poukazují na to, že tento sklon soudit je jednou z hlavních překážek rozvinutí jasného vhledu (poznání). Souzení, zvláště předpojatost, zužuje a deformuje naše vnímání, tak jak vyjádřil Kristus ve své parabole o břevnu v našem oku, na něž zapomínáme, zatímco odsuzujeme snítku v oku svého bližního. Podle kabaly zlo nastává, když schopnost rozlišování či souzení (gebura) je oddělena od svého přirozeného doplňku milující laskavosti či soucítění (chesed). Z toho vyplývá, že rozlišující soud musí být spojen s laskavostí či milosrdenstvím tak, aby mohlo dojít k přeměně tohoto protikladu.
Návštěvník
 

Re: Dobro a zlo

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 19. lis 2015 15:29:18

Dobro a zlo

Na počátku bylo jen Ticho a nekonečné Světlo. Potom každý dostal omezené množství svobody, my jsme však zneužili tuto omezenou svobodu do takové míry, že jsme si lecčím vytvořili svůj vlastní svět nevědomosti, nevědomí a nebožských sil. Jsme jako kráva přivázaná ke stromu. Zatímco využívá tu trochu svobody, kterou má, běhá dokola a ničí vše ve svém dosahu.

Zlo je v naší mysli, ne v našem aspirujícím srdci. Mysl chce okusit celý svět po malých částech, kousek po kousku. Srdce chce obejmout celý svět jako celek. Srdce cítí, že mu patří celý svět. Mysl říká: "Tohle je moje. Tohle je tvoje." Čím více může mysl oddělovat, tím větší radost získává. Zlo je pocit oddělení. Tam, kde je jednota, není žádné zlo. Máme-li dobrou vůli, lásku, pocit jednoty, potom namísto ničení světa se budeme snažit celý svět obejmout.

Je to tentýž starý příběh: neposlušnost. Posloucháme-li vnitřní zákon, potom se nic nestane. Ale neposlechneme-li vnitřní zákon, vzniká zlo. Používáme-li správně naši svobodu, potom jdeme k Božskému, ke Světlu. Ale pokud ji zneužijeme, potom se stáváme protibožskými, stáváme se nepřátelskou silou.

Nebylo záměrem Boha, aby byly nebožské síly. V tomto světě se děje mnoho věcí, které jsou tolerovány. Je jedna věc mít něco plně odsouhlaseno a jiná, když je to jen přijímáno nebo tolerováno. Mají-li rodiče špatné děti, co mohou dělat? Prostě neposlušné a zlobivé děti tolerují. Všichni jsme dětmi Boha. Některé děti jsou dobré, některé jsou špatné. Ale Bůh neměl v úmyslu mít špatné stvoření.

Bůh je všudypřítomný. Je v dobru a je také v takzvaném zlu. Když mě chce sežrat tygr, cítím, že tygr je nebožská síla. Ale Boží existence je i v tygrovi. Vše je v proudu evoluce směrem k většímu projevení Boha. Nezáleží na tom, jakého stupně evoluce člověk nebo věc dosáhla, uvnitř toho člověka nebo věci je stále Bůh.

Právě teď piji čistou vodu. Je to dobrá voda. Ale voda může být také špinavá, nečistá. Boha můžeme najít v nečisté vodě stejně tak jako v čisté. Ale přestože je v ní Bůh, nebudu špinavou vodu pít, protože vím, že to ublíží mému tělu.

Duchovní lidé, kteří meditují, se snaží vidět Boha na určité úrovni vědomí. Bůh je také ve špatných věcech, ale my se nechceme vracet do zvířecího království a do nižších říší vědomí, abychom Boha hledali.

Říkáte, že Bůh není pouze dobro, že je dobro i zlo?

Ano. Bůh je v dobrém i ve špatném, ale zároveň je nad obojím. Je to jako strom. Řekněme, že kořeny jsou zlo a větve jsou dobro. Jsou však jedním, jsou částí stejného stromu. Zlo je nižším projevením Pravdy a dobro je vyšším projevením Pravdy. Není žádná noc bez světla; dokonce i v nejtemnější noci je vždy alespoň trocha světla. Ale Bůh je nad obojím, stejně tak jako je obloha nad stromem.

Říkáte-li, že Bůh není ve zlém, potom říkáte, že Bůh není všudypřítomný. A to je jako říkat, že Bůh není Bůh. Bůh je v obou, ale není jimi svázaný. Je jako loď, která je ve vodě a také nad vodou.

Z přísně duchovního pohledu není nic takového jako dobro a zlo. Zlo existuje jen v mentálním světě. To, o čem si myslíme, že je zlo, je ve skutečnosti menší pravda nebo nedokonalost vrůstající do větší pravdy a dokonalejší skutečnosti.

Když se ponořím hluboko dovnitř,

nevidím žádnou džungli nedokonalosti,

dokonce ani kapradí obtíží,

ale jen úsměv dokonalosti

a tanec blaženosti uspokojení.



Nemohu pochopit, jak cokoliv stvořené Bohem může být nedokonalé. Jak může stvořit duši, která není na počátku dokonalá, a pak říci: "Dobrá, teď pokračuj svým vlastním způsobem, vyvíjej se, jak nejlépe dokážeš"?

Bůh nehází duši do projevení nemilosrdně. Duše není sama. Bůh sám je vždy uvnitř ní. Přišli jsme od Boha a jsme Jeho částí. Ale kde je naše uskutečnění? Kde je naše dokonalost? Vědomě směřujeme k dosažení tohoto uskutečnění a dokonalosti. Každý jednotlivec představuje Boha, ale ne každý jednotlivec Jej vědomě uskutečnil.

Absolutní Bůh, který je Nejvyšším Já, je dokonalý. To Nejvyšší, Jeden bez druhého, Bůh, který stvořil mnohost, je vždy dokonalý. Ale tento Bůh, který vstoupil do pozemské úrovně pro evoluci, přijal nedokonalost, protože přijal pozemské vědomí, které je plné omezení a nedokonalostí.

Věříte na hřích?

To, co druzí nazývají hříchem, já nazývám nedokonalostí. Byli jsme stvořeni Bohem, který je veškerou Láskou, veškerou Blažeností. Dokážeme-li odstranit závoj nevědomosti z našeho vědomí, okamžitě vstoupíme do světa dokonalosti. Tam není nic takového jako hřích. Hřích je v naší mysli, nikdy nemůže být v naší duši. Co je to hřích? Je to něco, co svazuje a omezuje, jako vězeňská cela. A co je to blaženost? Je to nekonečná svoboda dokonalosti.

Z filozofického hlediska to, co někteří nazývají zlo nebo hřích, my považujeme za nevědomost - neustálou hru Máji neboli iluze. Ten, kdo je chycen v této hře, se liší od osvobozené duše, která je oproštěna od této iluze skutečnosti. Meditací se můžeme osvobodit od nevědomosti, od iluze, a přeměnit naši lidskou přirozenost v božskou.

Radostná ochota tvého srdce

uposlechnout Boha

smyje tisíciletou

nevědomost tvé mysli.



Co míníte nevědomostí?


Definice nevědomosti jednou krátkou větou je omezené vědomí. Když vstoupíme do neomezeného vědomí, nevědomost mizí.

V tomto světě je světlo, více světla, hojné světlo, neomezené světlo a nekonečné Světlo. Bereme-li nevědomost jako zničení, tehdy děláme chybu. Musíme vidět, že to, co nazýváme nevědomostí, se skládá z omezeného světla. Dokonce i v nejtemnější noci je nějaké světlo. Jinak bychom vůbec nemohli existovat. Dítě je přirozeně ve srovnání se svým starším bratrem nevědomé, ale také ono má v sobě nějaké světlo.

Takže to, čemu říkáme nevědomost, je světlo v jiné podobě. Já jako jednotlivec, vy jako jednotlivec a ona jako jednotlivec máme omezené světlo - řekněme nekonečně málo světla - v porovnání s Bohem, který je nekonečným Světlem. Ale prostřednictvím naší modlitby a meditace vrůstáme do neomezeného a nekonečného Světla Boha a stáváme se vším, co Bůh má a vším, co Bůh je.

To, čemu říkáme nevědomost, není nic jiného než zkušenost, kterou má Bůh v nás a skrze nás. Když si uvědomíme, že jsme jen Jeho nástroji, pak nejsme nevědomostí svázáni. Vidíme, že existuje někdo, Vnitřní Pilot, který v nás a skrze nás hraje svou Kosmickou hru. Když víme, že jsme jen pouhými nástroji, potom není žádná nevědomost, není žádné světlo, je jen Nejvyšší, který je vším. On je Ten, kdo činí, On je činem, On je výsledkem, On je vším. Když však cítíme nebo si myslíme, že vše děláme my, tehdy se dopouštíme himalájského omylu.

Přijde čas,

kdy každá a všechny lidské bytosti

budou zaplaveny odvahou duše,

aby utišily pýchu noci nevědomosti.



Mluvíte o noci a světle. Věříte, že části života jsou temné a nedokonalé?


Život je složen z dokonalosti, ale můžeme říci, že existuje menší dokonalost a větší dokonalost. Nemůžeme říci, že tato strana je černá a tamta strana je bílá; řekneme, že na této straně je ve srovnání s druhou stranou méně světla. Takže není žádné negativní a pozitivní, je jen pozitivní. Ale to, co je méně pozitivní, má menší schopnost, a někdy tomu říkáme negativní.

Jednou jsem četl, že pokud si vyberete zlo, nejste skutečně svobodní. Zdálo se mi to jako zajímavá myšlenka. Objasnil byste mi to?

Nejprve musíme vědět, co je zlo. Cokoliv nás omezuje, cokoliv nás svazuje, je zlo. Zlo k nám přijde v podobě potěšení, a když se poddáme potěšení, které zlo přináší, jsme chyceni. Zlo, které nás chce učinit svým nástrojem pro svůj vlastní účel, nás nechá pocítit, že jsme bezmocní a nevědomí, a to je důvod, proč ho přijmeme.

Někdy možná nemáme žádnou svobodu v našem vnějším životě, ale ve svém vnitřním životě máme značnou svobodu. Můžeme se modlit, můžeme se koncentrovat, můžeme meditovat dokonce i ve vězeňské cele. Ale když jsme vlastněni zlem, naše vnitřní svoboda odchází a také naše vnější svoboda nás opouští. V tu chvíli musíme hledat naplnění našich tužeb nebo zlých popudů.

Všechno má svou přirozenost. Samou přirozeností zla je svazovat, samou přirozeností božskosti je osvobozovat. Přirozeností štírů je štípat. Nemůžeme očekávat, že se budou chovat jinak. Proto jim nesmíme dát příležitost bodnout nás. Musíme se od nich vždy držet daleko. Stoupneme-li si před štíra, abychom ukázali svou vlastní svobodu, je to pošetilost. Musíme cítit potřebu zůstávat jen s tím, co nás neustále osvobozuje a osvěcuje, a to je světlo.


Jak můžeme zabránit špatným silám, aby působily v našem životě nebo v životě našich blízkých?


Jsou dva možné způsoby. První způsob je skrze koncentraci, meditaci a kontemplaci. Pokud víme, jak je dobře provádět, nemusíme vstupovat do světa špatných sil. Během své oduševnělé meditace můžete požádat Boha o pevnou sílu, duchovní sílu. Dokážete-li použít tuto pevnou sílu ve svém životě, tehdy z něj špatné síly musí zmizet.

Druhý způsob je snažit se vidět nejvyšší Pravdu, Boha, ve všem. Musíme tak učinit pomocí světla naší duše. Každá lidská bytost má duši. Duše je nepatrnou částí nekonečné Pravdy. Je v přímém spojení s Božským, s Transcendentální Bytostí. Problém je, že když s někým mluvíme, neobracíme se k jeho duši. Vidíme jen vnější tělo. Fyzické je plné temnoty a nedokonalostí, a tak je pro nás obtížné dosáhnout duši. Snažme se ale vidět duši ve fyzické bytosti člověka, rozmlouvat s ní a vynést do popředí její světlo.

Když dosáhneme naprosté jednoty s Bohem, vidíme stále protipól dobra a zla?

Když jsme ve stavu jednoty s Bohem, nemůžeme říci, že toto je zlo a toto je dobro. Jakmile se sjednotíme s Bohem, vše je projevením božské Vůle. Dokud však s Bohem nejsme sjednoceni, potom jednu vteřinu jsme s Bohem, v Bohu, a další hodinu jsme sami v sobě - v našem vlastním vitálnu, v našem vlastním fyzickém vědomí. Tehdy v nás a kolem nás budou vždy nebožské i božské síly. Ale když máme nejvyšší, nejjemnější meditaci, nevidíme protipóly dobra a zla. Protože tehdy jsme sjednoceni s transcendentální Skutečností, a ta překonává všechny lidské představy dobra a zla, božského a nebožského.

Víra může věřit všemu,

co řekneme.

Důvěra může zvýšit

pevnost naší víry.

Důvěra je čistá.

Víra je jistá.

Důvěra se dívá kolem,

aby spatřila Pravdu.

Víra se dívá dovnitř,

aby nejen ucítila Pravdu,

ale aby se také stala Pravdou.


http://www.srichinmoy.org/czech/duchovn ... obro_a_zlo
Návštěvník
 

Dobro a zlo

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 26. pro 2015 21:35:43

Dobro a zlo

Ralph Metzner

(Nový pohled na konflikt dobra a zla z hlediska transpersonální psychologie)


V každém člověku je přítomen mocný psychologický komplex, který má mnoho jmen: stín, id, zvíře, ďábel, netvor, protivník. Můžeme naň pohlížet jako na psychický obraz, který funguje jako vnitřní protivník, náš protiklad, s nímž během celého života bojujeme a vedeme spor. Hlavním úkolem na cestě přeměny sebe sama, jak je uznáváno, je smířit tento protiklad. Jak odvěká moudrost Východu i Západu, tak moderní transpersonální filosofie a psychologie hlásají, že rozpoznat tyto protiklady, pohlížet na ně jako na aspekty našeho bytí, je nezbytně nutné k růstu a celistvosti. Jung se o tom ve shodě s Mikulášem Kusánským, zmiňoval jako o splynutí protikladů (coincidentia opositorum), tj. přijetí a smíření dvou polarizovaných aspektů naší přirozenosti. Podle Mikuláše Kusánského jsou duality v protikladu existující ve veškeré přírodě, včetně lidské přírody, "zdí, která činí Boha člověku viditelným".

Všem ostatním dvojným párům je často nadřazeno hodnocení dobré/zlé či dobré/špatné. Nadstavbou duality muž a žena vznikají sexistické postoje podřízenosti ženy a nadřazenosti muže či opačně. Nadstavbou dvojného páru člověk/zvíře vznikají obrazy netvorů, draků a příšer, a náš strach z vlastních zvířecích impulsů a vášní, i našich bližních. Když je tento soud nadřazen náboženským, rasovým, národním či kulturním rozdílům, výsledkem je bigotnost, rasismus, šovinismus a předsudky, které rozdělují a vzbuzují nepřátelství, ono pověstné my versus oni (nacisté/židé, černoši/běloši, Rusové/Američané atd.).

Rozlišování dobro/zlo nebo dobrý/špatný je často nadstavbou duality ducha a hmoty či ducha a těla či ducha a přírody. Duchovní oblast je pokládána za dobrou, světlou či vyšší; hmotný svět, oblast přírody a tělo, za nižší, temné, pokleslé či hříšné. Někdy je nadstavba paradoxně převrácena: Self, Duch je ztotožněn se stínem, který je nenáviděn a obáván. Děje se to tehdy, když popřeme či odvrhneme svou vyšší přirozenost, duchovní aspekt našeho bytí. Paul Ricoeur v knize Symbolismus zla (1967) dokonce uvádí, že zlo je vždy v podstatě spojeno se sakrálním - že je to obrácené zrcadlení posvátna. Pro jedince, kteří mají představu Boha jako trestajícího, strašlivého a soudícího božstva, setkání s božským či vyšším já (Self) může být traumatizujícím a otřesným zážitkem. Podobné jáství ničící setkání je zobrazeno v příběhu Joba či Jákoba zápasícího s andělem nebo Saula, který na cestě do Damašku byl oslepen Bohem.

Náš úkol vnitřní přeměny vzhledem k těmto protikladům je integrace: musíme docílit koexistenci protikladů - vyrovnání mužské a ženské polarity, do celku, který je obojí překračuje; člověk a zvíře sjednoceni do míruplného vnitřního přátelství či spojenectví. Duch a jeho stín se smiřují. Musíme se spřátelit s naším vnitřním protivníkem; než se tak může stát, musíme se se svým vnitřním protivníkem seznámit. Musíme dospět do bodu, kdy opravdově můžeme prohlásit s římským básníkem Terentiem: "Nihil humanum me alienum" - nic lidského mi není cizí.

V průběhu dějin lidé zakoušeli věc, kterou nazýváme zlo nejrozmanitějšími způsoby, jejichž společným jmenovatelem je rozpoznání, že něco není v pořádku. Udělala se chyba, stalo se něco hrozného, či něco záhadného, co ohrožuje skutečnost. Toto bezpráví je třeba napravit nebo se s ním nějak vypořádat.

Náš pocit bezpráví či omylu se odvozuje od naší schopnosti soudit. Podle židovsko-křesťanské mytologie výsledek požití plodu se stromu poznání dobrého a zlého bylo právě to, že Adam a Eva a celé lidstvo jako jejich potomstvo získalo tuto schopnost soudu. Zatímco schopnost rozlišovacího posuzování je bezpochyby podstatná pro přežití, a tudíž něco, co nelze vyloučit, duchovní tradice důsledně poukazují na to, že tento sklon soudit je jednou z hlavních překážek rozvinutí jasného vhledu (poznání). Souzení, zvláště předpojatost, zužuje a deformuje naše vnímání, tak jak vyjádřil Kristus ve své parabole o břevnu v našem oku, na něž zapomínáme, zatímco odsuzujeme snítku v oku svého bližního. Podle kabaly zlo nastává, když schopnost rozlišování či souzení (gebura) je oddělena od svého přirozeného doplňku milující laskavosti či soucítění (chesed). Z toho vyplývá, že rozlišující soud musí být spojen s laskavostí či milosrdenstvím tak, aby mohlo dojít k přeměně tohoto protikladu.

Pojednejme napřed o různých druzích zkušenosti lidí se zlem a s procesy, které probíhají při jeho přeměně. V první části nazvané "Integrace stínu", budeme uvažovat o Jungově metafoře pro temný, zlý nebo ničivý aspekt duše a jak docílit tuto přeměnu způsobující integraci. Ve druhé části se podíváme na představu, že tato temná či zlá stránka naší přirozenosti je to, co naše vědomá představa o sobě (imago) považuje za nepřijatelné; výzva k přeměně je přijmout nepřijatelné. Ve třetí části "Od popření k přijetí" bude popsáno jak to, co bylo popřeno a potlačeno musí být dovedeno do našeho vědomí a rozpoznáno. Ve 4. části "Očista a vyloučení" budeme zkoumat představu zla jako hříchu, korupce a poskvrnění a jak toto lze změnit. Potom, v oddíle s titulem "Od vnitřního válčení k vnitřnímu míru", budeme zkoumat různé přístupy k pochopení a řešení vnitřního konfliktu a opozice. V závěrečné části, "Jak čelit vlastním démonům" se zkoumá prožitková zkušenost za mnoha mýty o démonech, ďáblech a zlých duších.

Je rozdíl mezi soudem dobrý/špatný a soudem dobrý/zlý, i když mají společné to, že oba soudy jsou vštípeny a vnuceny zkušeností. Soudy, které činíme, jsou funkcí našeho podmiňování, kulturních a rodinných hodnot, které jsme vstřebali. Rozdíl je v tom, že špatné označuje, že něco je nepotřebné, bezcenné, méněcenné, čehož si nutno nevšímat nebo je vyloučit či, je-li to možné, změnit k lepšímu. Něčím, co považujeme za špatné, nejsme poděšeni. Na druhé straně zlo je daleko dynamičtější. Je to síla či sklon, který se aktivně staví na odpor dobru, pokouší se ho zničit, popřít, rozmetat, zabít. Zlo nám nahání strach a hrůzu. Tradičně bylo řečeno, že vtělení zla, ďábel, se staví proti všemu co děláme pro osvícení nebo že se pokouší zamezit nám přístup do oblasti ducha, Sebe Sama a Boha.

Integrace stínu

V Jungově psychologii stín je popisován jako temný (což značí nevědomý) aspekt osobnosti. Má emoční náboj a představuje významný mravní protiklad osobnosti-jáství. Integrace stínu je považována za nezbytný krok v procesu individuace. Musíme být schopni rozpoznat a vzít na vědomí existenci našich temných, ničivých sklonů, skrývajících se v našem nevědomém charakteru. Pokud tyto podvědomé tvořivé síly v nitru nejsou přiznány, máme sklon je promítat do jiných lidí v našem okolí. Ne my sami, ale ti druzí jsou špatní, zlí a nebezpeční; tento postoj nám umožňuje setrvávat v zaslepené nevědomosti o našich vlastních temných, ničivých stránkách. Jak napsal Jung, tyto "projekce mění svět do podoby kopie naší neznámé tváře". Tyto projekce nutno zrušit: potřebujeme "vlastnit" svůj stín, tak aby jeho ničivý dopad byl zneutralizován v psychické prostorovosti mysli. Protože Němci popřeli existenci aspektu stínu ve svém nitru, nerozpoznali, že Hitler je zosobněným vtělením tohoto kolektivního stínu. Tisíce Němců včetně Židů odmítali uvěřit, když slyšeli o vyhlazovacích koncentračních táborech. A přesto je jasné, že aby osoba mohla být do té míry ovlivněna kolektivním stínem, tak jako Němci byli ovlivněni Hitlerem, musí být nějaký vztah k psychické struktuře jednotlivce. V každém z nás je tentýž sklon a proto jsme zranitelní nákaze kolektivním stínem zosobňovaným psychopatickými demagogy či propagandisty. Musíme se stát imunní vůči propagandě zla. Příklady lze nalézt i v politické rétorice mezi Západem a Východem. Jestliže někteří američtí politikové a novináři vykreslují Sovětský svaz jako "nepřítele" či jako "říši zla" (jak doslova řekl prezident Reagan), znamená to, že popírají totéž chování a své vlastní postoje. Podobně i v SSSR bývá sklon vidět v Američanech jen kapitalistické válečné štváče. Nebezpečné důsledky podobných falešných projekcí na mír a rovnováhu celého světa jsou bolestně patrné.

Může se to zdát neuvěřitelné, ale je fakt, že protiklady jako černé a bílé metaforicky představují jednotlivce a jeho vnitřního protivníka; mohou se objevit jako symboly ve snu či v alterovaných, pozměněných stavech vědomí (např. psychedeliky) a vyvolat konflikt. Např. pro bělocha černé může symbolizovat špatnost či zlo. Zapamatujme si, že jde o symbolickou řeč duše, v níž jakákoliv forma či vzorec může být užit místo jiného tvaru či vzorce. Jaké praktické ponaučení si možno vzít z této metafory? Každý z nás musí objevit, jak si symbolicky představuje aspekt své osobnosti, který se nazývá stín. Pro některé z nás to může být černá či temná postava, pro jiné běloch, pro jiné zvíře. Jejich účinek na nás lze definovat těmito obrazy: děsí nás, ohrožují nás, útočí na nás, znásilňují nás, nejrůznějším způsobem se nám staví na odpor. Tyto obrazy, kterým se vyhýbáme či pokoušíme se je potlačit jsou právě ony, které musíme vyvést na světlo vědomí.

Přijmout nepřijatelné

I když pro většinu lidí onen "stín" je jakýsi shluk ničivých, násilných a útočných podnětů, není tomu tak vždy. Např. u vrahů z povolání či sadistických psychopatů, kteří si vědomě a záměrně libují v destruktivním jednání a chování, jejichž hodnoty jsou převrácené, to, co je ve stínu, tj. nevědomé, jsou kladná hnutí mysli. Jsou neschopni rozpoznat či vyjádřit pocity něhy, laskavosti či soucitu. Aby u těchto lidí mohlo dojít k přeměně, tyto kladné tvořivé síly musí vstoupit do vědomí a musí být do něho včleněny, aby se staly součástí vědomého charakteru.

Lišíme se tím, jaké rysy či vlastnosti považujeme za přijatelné. Pro jednoho to může být sexualita, pro druhého agresivita, pro jiné lenost či tupost. Stín jedné osoby může být docela neškodný a přijatelný pro druhou. Ona část našeho nevědomého charakteru, kterou označujeme jako stín, není ničivá sama o sobě, je však faktem, že si nejsme tohoto aspektu vědomi. To, co je nám vědomě nepřijatelné, avšak přetrvává ve vědomých vrstvách psychiky, je příčinou problémů. A tak představa něčeho nepřijatelného a tudíž skrytého je snad nejvhodnějším symbolem stínu (něčeho temného). Je možno mít pocit odmítnutí či vyloučení vůči určitému obsahu psyché - nějaké myšlence, pocitu či impulsu. Tato část je vyloučena z uvědomování si, jakož i z vědomého pocitu jáství či osobnosti. Tento cizí prvek je odvrhován, odřezáván, oddělován od uvědomování si, není přiznáván. Během procesu individuace musí být přiznán a vstřebán. Pro celistvost musíme přijmout nepřijatelné - jaká to paradoxní výzva!

Je zcela možné, že tento proces odřezávání či odmítání by mohl mít vliv na vznik nemoci jako rakoviny. Na základě důkazů jako fantazírování onkologických pacientů bylo dedukováno, že v některých případech nemoc zosobňuje jakési zmrazení odvrhovaných negativních emočních nábojů jako jsou hněv, žal, strach a jiné pocity, které jsou neslučitelné s dominantním imagem sebe sama.

Dílo R. D. Lainga o tom, co nazývá "rozdělené já", jasně popsalo proces odštěpování částí sebe sama či svého imaga v psychóze. Takový rozštěp může dostat podobu falešné já versus pravé já či dobré já versus špatné já. Laing cituje příklady psychotických pacientů, kteří se prožívají jako stroje či roboti, jako předměty, zvířata či příšery - někdy nelidské či protilidské (Laing, 1969).

Rád bych navrhl termín schizon jako alternativu pro stín v případech, kdy máme co dělat se skutečností odmítnutí či odvrhnutí aspektu vlastní přirozenosti. Na odštěpení schizonu se lze dívat jako na obrannou reakci podobnou úmyslu projekce stínu do jiné osoby. Oddělujeme onu část sebe sama, protože shledáváme, že je nepřijatelná egu, našemu vědomému imagu. Ona část naší totožnosti je poslána do vnitřního vyhnanství. Schizon tak jako stín je vnímán jako hrozba egu; vzbuzuje strach či nenávist, je popírán či ignorován.

Kromě promítnutí naší nepřijatelné stránky do ostatních je ještě jiný běžný způsob, jak se s tím vypořádat: skrýt to v koutech nevědoma psychiky, izolovat se od uvědomování se. Freud, který tento mechanismus objevil, jej nazval represí, německy Verdrängung, doslova "vyhnání pryč". V baskické kultuře výraz pro tuto zneuznávanou část naší přirozenosti, která způsobuje, že se chováme násilnými a ničivými způsoby, je ošua, což znamená "skryté". Známý mýtus o králi Minóovi, který postavil labyrint, aby v něm skryl příšerného netvora Minotaura, vyjadřuje tento námět. Jiná metafora pro tento proces je příběh o Modrovousovi, který vraždil své ženy a schovával jejich kostry v místnosti, do níž zakázal přístup.

Chceme skrýt tuto nepřijatelnou část, tento schizon, před námi samými, ale zřídkakdy jsme schopni jej zcela skrýt před ostatními, protože ti nemají potíže prohlédnout tento aspekt našeho charakteru. Např. mám-li imago, které mi nedovoluje vyjádřit vztek, budu defenzivně skrývat každý popud jej otevřeně vyjádřit. Pocit vzteku se stane neuvědomělým i moje neverbální vyjádření vzteku. Jiní lidé, kteří nejsou oblečeni do mé představy bytosti, která se nevzteká, jsou však schopni mé pocity rozpoznat.

Tato situace je ve Starém zákonu symbolizována příběhem o Kainu a Abelovi. Po vraždě Abela si Kain stěžuje, že se musí skrývat před světem. Ale také nese znamení vraha. Skrývání se přitahuje pozornost. Židovské midráše nám líčí, jak po vraždě Abela oko Boha či podle jiných verzí hlas Boží pronásledoval Kaina po celém světě. Toto je oko či hlas svědomí, před nímž se nemůžeme skrýt, protože je to oko Sebe Sama v nitru. Z hlediska malého ega, osobnosti-jáství, je to provinilé vědomí, pomstychtivé či trestající super-ego.

Oko Boží (či Sebe Sama) zří vše, co jsme a co činíme. Ale ve vztahu k ostatním pokoušíme se schizon skrýt, ono nelidské chování, protože mu sami nechceme čelit a nechceme, aby je ostatní viděli. Tradičně v náboženské mytologii tvář zla je nepředstavitelná a nepostižitelná. Toto může být dobře příčinou používání masek či přestrojení provozovateli zla jako inkvizitory, katy či členy Ku-klux-klanu. Ve filmu "Hvězdné války" Darth Vader, zosobnění zla, je s mytickým vhledem zobrazen s kovovou nelidskou maskou. Maska mění pachatele zla v ne-osoby bez tváře. Nejsou rozpoznatelné, jsouce skryty ve stínech temnoty a úkrytu, právě tak jako naše nepřijatelná stránka je skryta v nevědomém stínu či psychickém exilu schizonu.

Pro proces proměny symbolika jak stínu tak masky zdůrazňuje důležitost uvědomování si a rozpoznávání. To co se skrývá ve stínu či pod maskou, v hlubinách naší psyché, musí být uzřeno a identifikováno. Nemohu integrovat žádný svůj aspekt, dokud jej nerozpoznám, jaký ve skutečnosti je. Rozpoznáním a ztotožněním se se zlem zneutralizujeme jeho moc, která se zakládá na skrývání a maskování. A to platí jak o kolektivních projevech zla, tak o intrapsychickém procesu jednotlivce. Kdyby bylo víc Němců schopných a ochotných přivrátit pozornost na vyhlazovací tábory nacistů, nemusel tento masakr zajít tak daleko, jak se stalo. Jediná věc, která může zastavit státem páchané mučení a vraždění je odhalit je zrakům světa: dokumentovat je a přivracet k tomu pozornost, jak prokázala organizace Mezinárodní amnestie.

Aby se tento námět stal konkrétnější a osobnější, nabízím následující cvičení v sebe-uvědomování: položte si otázku, co o sobě chcete nejvíc skrýt. Jakou máte myšlenku či impuls, o nichž si nejmíň přejete, aby někdo věděl? Pokuste se přijmout možnost, že byste to mohli spáchat či být tací. Čelit stínu či skryté zlé stránce naší duše vyžaduje odvahu a inspiruje pokoru. Vyžaduje odvahu, protože temná tvář je děsivá a ničivá. Inspiruje pokoru, protože vaše imago a sebeúcta jsou takovouto konfrontací určitě sníženy.
Návštěvník
 

Re: Dobro a zlo

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 26. pro 2015 21:54:18

Od popření k přijetí

Přirozeně vyvstává otázka, proč je zřejmě pro lidi tak těžké proměnit jejich negativní komplex, když vše, co je třeba, je rozpoznat jej, identifikovat a pochopit jej. Důvodem pro tuto obtíž je to, co západní psychologie nazývá nevědomé a indická tradice avidjá - nevědomost, nevědění. Tyto hrozivé prvky psyché zůstávají nevědomé a nepoznané právě proto, že popíráme, že je máme. Toto ukazuje důležitou roli popření a negace v odštěpování těchto faktorů a jejich potlačení do nevědomého.

Byl to Sigmund Freud, který první ukázal, že represe, zatlačení něčeho do nevědomého, je procesem, který je přesnou analogií lingvistické funkce negace. Popření a potlačení říkají "ne" impulsu, myšlence či přání, která jsou potlačena či před nimiž se bráníme. V situaci, o níž se mluvilo dříve, když vidíme, že se někdo chová způsobem, který vědomě považujeme za špatný nebo zlý, patrně si pomyslíme (a snad to i řekneme) "to bych nikdy neudělal". Jinak řečeno, myšlenka či impuls jsou potlačeny. To vytváří jakýsi druh odštěpené oblasti vědomí, které se nazývá podvědomí, které udržuje negaci a popření. Represe a popření, nesčetněkrát opakované během procesu růstu a žití, vytvářejí systém zábran a zákazů, obranné valy, které se mohou stát jakýmsi vězením mysli.

Všichni známe tří až čtyřleté dítě, jímž jsme byli a jímž jsme částečně zůstali, které rezolutně prohlašuje: "Ne, já nechci!" Toto je normální rezistence a negace, ego projevující svou sílu, jemuž je nutno klást vlastní hranice. Ve vztahu k duchovnímu vývoji, funkce negace a odporování je metaforicky spojována s ďáblem. V Goetheho Faustu Mefistofeles se představuje jako "der Geist, der stets verneint" - duch, který vždy popírá. Když se psychologicky pokoušíme životnímu procesu v ustavičné proměně vnutit svou vlastní vůli, hrajeme svým způsobem stejnou hru jako ďábel.

Tento proces, mentálně zakoušen jako negace, emočně jako odmrštění a vyloučení, a percepčně jako skrývání a utajování znamená zastavení, blokádu toku životní energie. Souhrn těchto bloků a vzorců, které narušují tok životní energie symbolizoval Wilhelm Reich jako brnění, výzbroj charakteru, která slouží i jako svalová výzbroj. Podle Reicha funkcí této zbroje je chránit ego před nepřijatelnými impulsy, blokování či popírání zážitků a vyjádření těchto podnětů. Zbroj funguje jako určitý druh vězení, z něhož se pokoušíme uniknout. Reichovi imponovalo, do jaké míry tento vyzbrojující proces vede k reakcím vzteku, násilí, jak se jednotlivec nevědomě pokouší probourat obranným brněním. V tomto pokusu je nesmírné soustředění ničivého vzteku, tj. přesně onen druh chování, které bychom tradičně přisuzovali ďáblu a považovali je za opozici životní síle. Proto Reich dospěl k závěru, že brnění je pramenem ďábelského násilí člověka. "Doopravdy věřím, že v tuhé, chronické výstroji lidského zvířete jsme nalezli odpověď na otázku, odkud se bere jeho nesmírná, ničivá nenávist...objevili jsme tak říši ďábla" (Reich, 1949).

Jinou perspektivu o roli potření a negace v konfliktu dobrých a zlých sklonů lze získat při zkoumání povahy lhaní. V křesťanské teologii a folklóru jedním z běžných způsobů fungování ďábla bylo zasít semena pochyb, klást otázky, namítat, že snad tomu tak není. Tímto způsobem ďábel byl pomlouvač, podrývatel víry lidí v Božskou skutečnost. Popření existence a svrchovanosti Boha a spásné účinnosti Ducha Svatého bylo pokládáno za nejtěžší, neodpustitelný hřích, samozřejmě vnuknutý ďáblem, "tím, který vždy popírá".

Je typické, že konflikt mezi dobrými a zlými sklony v naší přirozenosti zakoušíme jako jakýsi zápas mezi ano a ne. Určitá naše část životu přitakává a jiná naše část jej popírá. Freud chápal tento zápas mezi ano a ne jako souboj mezi sexuálními a agresivními impulsy zvířecího id s racionálním, lidským egem. Argumentoval, že je to nutný a nevyhnutelný výsledek civilizovaného života. Prožitek pochyb je jiná situace ano proti ne. Když jsme ve stavu pochyb, máme o něčem "dvojí mysl". Část nás v to věří a přitakává; jiná část nás to popírá, říká ne.

Můžeme vidět, že popření samo o sobě není nutně zlé či ničivé. Je-li impuls špatný a ničivý, potom jeho popření a zábrana může být docela dobře cestou dobra. Každý tvar či vzorec má mez či hranici. Tak ono ne je zapotřebí, aby ohraničilo ano. V jejich zápase zakoušíme chronický rozštěp své povahy. A rovněž vyrábíme energii k procesu přeměny. (Podle ruského duchovního učitele Gurdžijeva ze zápasu protikladů v lidském vědomí, ze zápasu mezi ano a ne, vzniká určité tření, z něhož pramení energie, potřebná k práci na sobě.)

Doporučuji následující cvičení uvědomování si: pozorujte, co to je, co tak často sami popíráte. Čemu ve svém nitru říkáte ne? Cvičení se stane transformujícím, jestliže pak tyto věci přijmeme jako část své zkušenosti. Přijmout je neznamená, že bychom jednali z nižších popudů, spíše se smiřujeme s faktem, že je zakoušíme a že existují. Můžeme říci ano pocitu i popudu, i když říkáme ne, určujíce jeho, pokládajíce výkaly za špatné, bezcenné, za něco k odstranění. To může i vysvětlit, proč děti i dospělí v afektu hněvu používají ve vztahu k něčemu špatnému výraz "hovno".

V některých civilizacích i u některých jedinců soud, že něco je špatné a tudíž odvrhnutelné, se stává soudem, že je to zlé a tudíž něco, co budí strach a co se odsuzuje. Existuje široce rozšířená souvztažnost mezi vyměšovacími orgány a jejich funkcemi a zlem, ďáblem, která nikdy nebyla uspokojivě vysvětlena, např. staroindický mýtus, že lidé vzešli z konečníku Brahmy, boha-stvořitele. Reformátor Martin Luther např. o ďáblovi mluvil jako o něčem černém a špinavém a k vyjádření doporučovaného postoje k ďáblu užíval německého análního slangu bescheissen -- srát.

Na některých křesťanských malbách popisujících peklo a poslední soud ďábel, vládce čertů, je zobrazován jak vyměšuje hříšníky řití. V některých hinduistických mýtech původ zla se vysvětluje tak, že vyzařuje z určitých tělesných orgánů stvořitele Brahmy, buď z pyje, ale nejčastěji z řiti. V jednom mytickém cyklu lidé jsou považováni za výkaly Brahmy. Některé děti věří, že novorozenci přicházejí na svět defekací.

Podle této metafory něco, co je špatné či zlé, je poskvrna, znečištění či výkal. Musí to být vyloučeno dříve než to nakazí celý organismus či duši, v níž se to nalézá. Toto je v podstatě zdůvodnění podobných teorií nacistů o čistotě rasy. Tato groteskní a genocidní zvrácenost nás však nesmí svést, abychom přehlédli princip, že odpadní látky či toxiny v jakémkoliv organismu, jsou-li zadrženy, se stávají patologickými a pro zachování zdraví a normální funkce systému musí být vyloučeny.

Alternativou vyloučení něčeho zkaženého či hnijícího je očista. Očistu a vyloučení lze považovat za dva hlavní prostředky, jak čelit zkaženosti v duši. Takovými jsou i aspekty obecného procesu integrace stínu a smíření protikladů.

Od vnitřního válčení k vnitřnímu míru

V některé naší zkušenosti, dualita dobra a zla je pociťována jako obranné distancování se, separování, propast, odmítání. Nejsme si vědomi aspektů stínu, jsme slepí ke svým chybám, chceme se oddělit od toho v nás, co pociťujeme jako zkažené. V jiných fázích naší zkušenosti probíhá aktivnější boj či konflikt. Můžeme zároveň něco či někoho milovat i nenávidět, nebo k nim pociťovat jak přitažlivost, tak odpor. Můžeme se dostat do vřavy, kde naše strachy a zábrany zápasí s popudy chlípnosti či agrese. Během meditací či snů nebo psychedelických vizí můžeme být svědky výjevů, které se podobají srážce protichůdných sklonů v naší psychické prostorovosti mysli jako bojující vojska.

Úkolem osobní proměny je změnit tento vnitřní boj ve vnitřní smír. Musíme se smířit s "nepřáteli", jak vnitřními, tak vnějšími. Zápasící protiklady je třeba smířit. Tvořivé síly, sklony a impulsy, které jsou zapleteny do zdánlivě nekonečného boje, se musí naučit koexistenci. Kdysi jsem věřil, že je nutné se s vnitřním nepřítelem, stínem, přátelit. Nyní cítím, že to snad ani není zapotřebí, že tato druhá "stránka" naší přirozenosti asi vždy zůstane v opozici k naší pravé přirozenosti. Můžeme chtít zachovat tuto postavu, aby fungovala jako "důstojný soupeř", jak ji nazývá Castanedův Don Juan, k výcviku bojovníka. Ale tohoto nepřítele musíme pochopit. Je možné se s vnitřním nepřítelem spřátelit. Avšak poznat ho nebo ji je nezbytné.

Všechny duchovní tradice se shodují v tom, že v našem nitru jsou semena války, násilí, ničivé síly, právě tak jako mírumilovné, harmonizující síly. Svámí Šivánanda ve shodě s tisíciletou posloupností duchovních učitelů píše, že "vnitřní zápas proti podvědomým sklonům -- vásanám, a tvořivým reziduím předchozích zkušeností -- sanskárám (pálijsky sankhárám), je hroznější než jakýkoliv vnější boj". Text Filokalia církevních otců východní církve uvádí, že "je válka, v níž zlí duchové tajně bojují proti duši prostřednictvím myšlenek. Protože duše je neviditelná, tyto zlovolné síly na ni útočí a bojují s ní rovněž neviditelně." Dobrý křesťan, chtějící být spasen, je vyzýván, aby bojoval s pokušením, odrážel démonské vetřelce a škodlivé vnější vlivy. Perský súfijský básník Rúmí to vyjadřuje: "Zabili jsme vnějšího nepřítele, ale v našem nitru zůstává horší nepřítel než on. Nafs (zvířecí, nižší já) je peklo, a peklo je drak."

Jako psycholog jsem studoval četné metafory, které popisují proces proměny, abych určil jejich původ. Kladu si otázku: jak v nás vzniká pocit, že jsme ve stavu vnitřního konfliktu? Dílčí odpovědi přicházejí ze tří různých perspektiv: osobnostně-vývojové, vývojové/historické a teologicko/mýtické.

Osobnostně-vývojová základna pro zkušenosti konfliktu může částečně být v jevu soupeření sourozenců v útlém věku. Soupeření mezi bratry a sestrami o pozornost a pochvalu rodičů a jiných dospělých je velmi běžné. Tento soupeřivý postoj může být zachován v dospělosti a přenesen do osobních i pracovních vztahů s vrstevníky. Alternativně může být promítnut do nitra, takže se pociťuje jako spolu zápasící nižší a vyšší imago. Zakladatel tvarové terapie Fritz Pearls to nazval konfliktem silnějšího psa se slabším.

Je mnoho mýtů o trpkém a dlouhém soupeření mezi bratry- soky jako byl Kain a Abel, mezi Osirisem a Sethem, a příběhy o znepřátelených sestrách jako o Popelce nebo o dcerách krále Leara, které ilustrují soutěživost sourozenců. Dobrý a zlý sourozenec jsou aspekty naší přirozenosti. Vyjádřil to William Law, anglický žák Jakuba Boehmeho: "Nejste v moci žádného jiného nepřítele, nejste drženi v žádném jiném otroctví, a netoužíte po žádném jiném osvobození než z moci vašeho vlastního pozemského já. To je váš Kain, který zabíjí vašeho Abela."

Kromě tohoto původu v soupeřivosti sourozenců v dětství, námět vnitřního konfliktu má také vývojové a historické kořeny -- odvěké nepřetržité boje kmenů a společností o území a hospodářské přežití. Je otázkou, zda lidstvo jako druh se může naučit proměnit toto teritoriální a hospodářské soupeření v mírovou spolupráci. Je to každopádně náš nejtěžší úkol.

Vrátíme-li se zpět do vývoje savců, lze spekulovat o možných reziduích v genetické paměti člověka na miliony let soupeřivé interakce mezi šelmami a jejich kořistmi. Podle ekologa Paula Sheparda v masožravých šelmách se vyvinul jiný druh vědomí, jiný druh pozornosti než u býložravců, kteří byli jejich kořistí, a to ve vztahu k jejich různému způsobu života, lovu či útěku. Inteligence šelem je pátravá a agresivní, sladěná se stopováním a lovením. Inteligence kořisti je opatrná, vyčkávací, poklidná, ale připravená k okamžitému útěku. Tyto různé styly uvědomování si, tyto protichůdné vidy vstupování do vztahu vytvářejí jakýsi substrát k lidské zkušenosti agresorů (šelem) a obětí (kořisti). Což stále nelovíme a naši spolubližní se nestávají v boji o přežití naší kořistí a obětmi? Což stále v tomto paranoidním stavu nebdíme nad hrozbami, připraveni utéct či bojovat?

V obrazotvornosti člověka setkání se stínem je často zakoušeno jako konfrontace s nebezpečným zvířetem. Když se ideální ego cítí být předmětem útoku příšery, která se vynořuje z nevědomého, má pocit, že je obětí. Proměna vyžaduje si uvědomit, že i toto ideální já je také zvíře, agresor, šelma. Jsme jak lovec, tak kořist. Když si toto uvědomíme, potom ti dva mohou uzavřít smír, napřed v nitru, a potom i ve vnějších vztazích. Potom se splní staré proroctví, že lev a beránek budou léhat spolu; dřívější agresoři a oběti budou koexistovat v míru.

Třetí perspektiva k původu vnitřního konfliktu je teologicko-mytická. Mnohé mytologie starověku nabízejí příběhy o vrozeném rozštěpu kosmu nesvárem a bojem. Hérakléitos říká: "Boj protikladů je otcem a králem všeho." V zoroastrismu starého Íránu souboj sil světla a temnoty dostávají dramatický výraz. Zde nalézáme mýtus o dlouhotrvajícím zápase mezi Ahura-Mazdou, stvořitelem Světla a Ahrimanem, vládcem temnoty. Toto pojetí základního kosmického dualismu mělo bezpochyby hluboký vliv jak na judaismus, tak na křesťanství. Tento mýtus zvláště ovlivnil manicheisty a gnostiky, kteří kladli silný důraz na základní dualitu stvořitele a paralelně na dualitu stvořeného kosmu.

V tomto komplexu konfliktu a válčení, skládajícího se z osobních, vývojových a mytologických prvků je lidský příběh nelidskosti k člověku - ničivost, násilí, krutost, sadismus, úmyslné ubližování a znásilňování tělesné i psychické nedotknutelnosti bližního. Vrátíme-li se k pojednání o soudu, lze nabídnout tuto perspektivu k vysvětlení těchto projevů lidského zla: jsou projevem kombinace povýšeneckého odsuzování a prudkého vzteku. Soud je vyjádřen a následuje činnost, která je ničivá a agresivní. Ti, kteří jsou posuzováni jako špatní, zlí či protivníci, jsou předmětem útoku a ničení.

Jinak vyjádřeno: soud, který je vyřčen, slouží jako racionalizace, tj. zdůvodnění nekontrolovatelného výrazu vzteku. Racionalizace může být doslovná nebo estetická; může být falešně rasistická či genetická, jako např. Hitlerova genocida; může být náboženská, jako u trýznitelů inkvizice -- vzorec je všude stejný. Konflikt mezi persekujícím soudcem a souzenou obětí je patrně nejneřestnější ze všech svářejících se protikladů, které jsou nám známy. Tato varianta se též odehrává uvnitř psychické prostorovosti mysli. My sami jsme trestajícím soudcem (ve Freudově terminologii superego) a trestaná oběť persekuce (psychologicky ego s pocitem viny).

Aby došlo k proměně, musíme se naučit stát se moudrými, nestrannými soudci sebe sama, nikoliv trestumilovnými, pomstychtivými soudci, a musíme si začít uvědomovat, že nesmiřitelní střetávající se nepřátelé a soupeřivé síly jsou všechny uvnitř -- jak soudce a obviněný, žalářník a vězeň, kat i odsouzenec.

Jak čelit svým démonům

V tradičních i soudobých lidových náboženstvích démoni jsou příbuzní ďábla - jsou to personifikace sil zla, cizích a ničivých vlivů a sklonů. Pohlíží se na ně jako na něco vně nás, jako na nějaké ne-já. V primitivních či domorodých kulturách, kde se žije ve stavu mystického účastenství s přírodou, démoni podobně jako obři často ztělesňují ničivé, násilnické energie hurikánů, bouří, blesků, lesních požárů, lavin, zátop, zemětřesení či sopečných výbuchů. Představa, že jde o živé bytosti, ať už duchy či démony, které řídí tyto síly, působí, že ztrácejí svůj hrůzný charakter a stávají se jaksi snesitelnější.

Občas v nás naše niterné stavy vzbuzují dojem, že se vymkly kontrole; tak jako síly přírody. Hovoříme o někom, že je bouřlivák nebo že má rozbouřenou náladu, že je zaplaven žalem nebo že je výbušný jako sopka. Náš niterný život stejně jako příroda kolem nás se občas zdají být ovládány násilnými střetávajícími se energiemi, které se nám zdají cizí a nepřekonatelně mocné. Toto je jen jeden aspekt démonična.

Hinduistická a buddhistická mytologie nabízí poněkud odlišnou perspektivu o démonech čili asurech, často nazývaných hněvivými bohy či titány. V mnohých mýtech asurové hrají roli protějšku či protikladu dobrých bohů. Jsou protivníky bohů (dévů), analogie jakési kosmické mafie s hodnotami protichůdnými lidem a bohům. V buddhistickém "kole života", který symbolicky znázorňuje šest různých životních údělů, oblastí, kam se lze zrodit, svět asurů je jedním z nich. Podle buddhistů jsou démoni ovládáni pocity pýchy, žárlivosti a hněvu a zaměstnávají se věčnými soupeřivými boji a konflikty.

Z psychologického hlediska se octneme v tomto světě démonů, když jsme ovládáni pocity pýchy, žárlivosti a hněvu, a když vedeme neustálý soupeřivý zápas. Ikonografie asurů je pro nás připomínkou, jak naše city, myšlenky a úmysly (záměry) vytvářejí druh skutečnosti, v němž žijeme. Chaotické vražedné bytí démonů a lidí, ovládaných démony, je vnější důsledek vnitřního stavu.

V západní kultuře představa démona má zajímavou historii. Pro Řeky a Římany daimon (latinsky genius, duch strážný) nebyl vůbec zlý, ale božský strážce, něco na způsob toho, co pozdější evropský folklór nazýval andělem strážným. Teprve později vlivem křesťanství výraz démon nabyl významu něčeho zlovolného či ničivého. Jak známo, staří pohanští bohové jako Pan a Dionysos byli přetvořeni v ďábly či démony.

Obecně v západní judaisticko-křesťanské tradici je daleko větší tendence polarizovat dobro a zlo jako absolutní protiklady. Jen tři monoteistická náboženství mají pojem božstva zla - ďábla či satana, který je protivníkem Boha a duchovních snah lidí. V asijských tradicích a v polyteistických vírách starého Egypta a starého Řecka častěji nacházíme pluralistický názor, který přijímá množství různých perspektiv a stavů bytí různého původu a hodnot. A i když tam je mnoho škodlivých duchů, démonů a nepřátel, neexistuje jedna personifikace veškerého zla. Jsou bohové smrti jako Hades, Pluto, Jama či pokušitel Mára, ale žádný z nich se nepodobá ďáblovi či satanovi.

Postava satana v západní kultuře má veškeré rysy a vlastnosti, které jsou částí našeho stínu či nepřijatelné stránky. Je lhář, pomlouvač, ničitel, podvodník, pokušitel, který budí pocit viny a studu, protivník, nečistý, onen temný, který popírá vše, co rozšiřuje a zkrášluje život, který se staví na odpor všemu, čeho si ceníme a pokládáme za nejposvátnější.

V jungiánské terminologii ďábel představuje či ztělesňuje kolektivní stín veškeré západní judaisticko-křesťanské civilizace. Je slitou projekcí stínové postavy tisíců a milionů jednotlivců, kteří v něj během staletí věřili. Tak jako při jiných projekcích tím, že se temné popudy a pocity připisují a přisuzují ďáblovi, jakémusi ne-já, člověk se cítí zbaven za ně zodpovědnosti - jak vyjadřuje ona nejklasičtější ze všech výmluv "ďábel mne donutil to spáchat". Satan existuje ve stejném smyslu jako staří bohové a bohyně, jsou a žijí v psychách jednotlivců, kteří vyjadřují jejich vlastnosti a charakteristiky, ať vědomě či nevědomě. Zástupy forem a jmen, jimiž je ďábel obdařen, tak rozličná témata boje protikladů vzdávají hold tvůrčí obrazotvornosti lidí.

Je to mnohotvárná postava, jejíž rysy lze objevit někde pod maskou persony každého muže a ženy. Je to zvíře pronásledující každou krásu, netvor, který očekává každého hrdinu na jeho objevném putování. Jestliže ji poznáme, vezmeme na vědomí a smíříme se s ní, stane se vědomým poznáním, do té doby nevědomým, ukrytým, ve stínu. Když rozpoznáme ďábla jako aspekt sebe sama, potom stín začne fungovat jako učitel a zasvěcovatel, který nám ukáže svou neznámou tvář, a poskytne nám největší ze všech darů -- sebepoznání. Konflikt protikladů je rozřešen, stane se tvůrčí souhrou energií a jejich ohraničení.

-------------------------

lat. diabolus pochází z řeckého diaballein, dosl. rozhazovat, lhát, pomlouvat

Viz Ralph Metzner: Opening to Inner Light, the Transformation of Human Nature and Consciousness, J. P. Tarcher 1986.

Přeloženo z ReVision, sv. 8, č. 1, 1985, str. 41-52, pův. předneseno na 8. mezinár. konferenci ITA (International Transpersonal Association v Davosu ve Švýcarsku v srpnu 1983).

Autor je psychoterapeut, profesor East-West psychologie, děkan Kalifornského institutu integrálních studií v San Francisku.

http://global21.cz/vyhybka.php?str=metz ... &obor=clov
Návštěvník
 

Re: Dobro a zlo

Nový příspěvekod Linda » sob 26. pro 2015 22:07:03

Jak přijímat nepřijatelné?

Obrázek

Anotace

Význačná vůdčí osobnost amerického buddhismu Tsultrim Allione vysvětluje, že čím usilovněji bojujeme proti svým démonům, tím silnějšími se tito démoni stávají. Pokud se od tohoto boje chceme osvobodit jednou provždy, musíme svůj přístup obrátit a svým démonům věnovat potřebnou péči.

Autorka v knize poprvé přizpůsobuje revoluční moudrost největší tibetské duchovní učitelky západnímu vnímání, a zpřístupňuje tak nesmírně účinnou metodu pro vypořádání se s vnitřními nepřáteli, kteří podkopávají ty nejlepší záměry člověka. Péče o démony založená na neobyčejně jednoduché, přesto však účinné technice o pěti krocích, v hlavních rysech naznačuje strategii pro transformaci negativních emocí, vztahů, strachů, nemocí a sebedestruktivních vzorců. Tím, že své démony poznáte, dáte jim podobu a nasytíte je, se můžete z této bitvy vysvobodit. A tento model posunu od boje k nasycení démonů je možné uplatnit nejen na osobní výzvy a problémy jednotlivců, ale i na problémy světa v širokém měřítku. Kniha Pečuj o své démony obohacená o detailní příklady toho, jak jiní lidé transformovali své vlastní démony, vám poskytne pozoruhodný nový vhled do sil, jež hrozí, že vás přemohou, spolu s nástroji k dosažení vnitřního míru.


https://www.bux.cz/knihy/141834-pecuj-o ... liktu.html



Obrázek

Pojmenování démonů

"Šamani v dávných kulturách věděli, že pojmenovat to, čeho se bojíte, představuje praktický způsob, jak nad tím získat moc.

Každá duchovní cesta má jazyk pro běžné potíže, s nimiž se setkáváme. Súfijci jim říkali nafs. Křesťanští pouštní otcové, kteří praktikovali téměř před dvěma tisíci léty na pouštích v Egyptě a Sýrii, je nazývaly démony. Evagrius, jeden z jejich mistrů, zanechal latinsky psané pokyny pro ty, kdo meditují v divočině: „Mějte se na pozoru před nenasytností a touhou, ale také před démony podrážděnosti a strachu. Každý den po obědě přijde démon lenosti a ospalosti, a démon pýchy se přikrade teprve tehdy, když přemůžeme ostatní démony.“

Pojmenování zkušenosti – bez ohledu na to, jedná-li se o potíže, nebo radosti – je prvním krokem k tomu, abychom ji přivedli k bděle vědomé pozornosti. Všímavé pojmenování a přiznání naší zkušenosti nám umožňuje zkoumat svůj život, podívat se zblízka na každý aspekt nebo problém života, který se nám ukáže…

Rozpoznání a označení těchto démonů rozšiřuje naši schopnost být uprostřed nich svobodní. Když se zdokonalíme v označování své zkušenosti, objevíme úžasnou pravdu. Zjistíme, že žádný stav mysli, pocit ani emoce netrvají déle než patnáct až třicet vteřin; pak je nahradí jiné. To platí jak o radostných, tak o bolestných stavech. Obvykle se domníváme, že nálady trvají dlouho, že máme vztek celý den či držíme smutek celý týden. Podíváme-li se skutečně pozorně a označíme takový stav jako „hněv, hněv,“ zčistajasna zjistíme nebo si uvědomíme, že už to není hněv, že po deseti nebo dvaceti označeních zmizel. Možná se změní v nějaký podobný stav, jako je na příklad rozmrzelost. Jakmile označíme rozmrzelost, chvíli ji pozorujeme a najednou je z ní sebelítost, po níž následuje deprese. Pak nějaký čas pozorujeme depresi, než se změní v myšlení, které přejde zpátky v hněv, úlevu či dokonce smích. Označování obtíží nám pomáhá rovněž označovat radostné stavy. Jasnost, pohoda, uvolněnost, vytržení, klid – to všechno lze pojmenovat jako součást tohoto nekonečného představení. Čím víc se otevíráme, tím víc můžeme vnímat neustálou přirozenost toho proudu pocitů a objevovat svobodu, která se nachází za všemi proměnlivými podmínkami.


Jak udělat z démonů součást cesty

Zvolte si jednoho z nejčastějších a nejobtížnějších démonů, který se objevuje ve vaší praxi, na příklad podrážděnost, strach, nudu, chtíč, pochyby nebo neklid. Po dobu jednoho týdne mu při meditaci věnujte zvýšenou pozornost, kdykoliv vyvstane. Pečlivě je označujte. Všímejte si, jak začíná a co mu předchází. Všímejte si, jestli tento stav vyvolá nějaká konkrétní myšlenka nebo představa. Sledujte, jak dlouho trvá a kdy končí. Všímejte si, jaký stav po něm obvykle následuje. Sledujte, jestli někdy vyvstává nenápadně nebo jemně. Vnímáte ho jako šepot v mysli? Sledujte, jak nabývá na hlasitosti a síle. Všímejte si, jaké vzorce energie nebo napětí odrážejí tento stav v těle. Uvolněte se a přijměte dokonce i odpor. Nakonec zůstaňte sedět, vnímejte dech a čekejte, až se tento démon objeví. Nechte ho přicházet a odcházet a vítejte ho jako starého přítele."


Z knihy Jacka Kornfielda "Cesta srdce"
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 961
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Re: Dobro a zlo

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 21. říj 2016 18:51:43

VŠICHNI JSME ČISTÁ LÁSKA

Všichni jsme čistá láska. Ale většina z nás tuto lásku v sobě uzamkla a nepouští ji ven. Tato láska v nás však zůstává. Můžeme ji uzamknout, ale nemůžeme ji zničit a vždy máme možnost ji uvolnit. Uvolníme ji tak, že se nejdříve naučíme milovat sami sebe. Pokud nejsme schopni milovat sami sebe, nejsme schopni milovat ani nikoho jiného.

Láska je nejmocnější síla na světě; pochází z nebe, z našich duší. Je to láska, která do našeho života přináší všechnu radost a štěstí; je to láska, která nás vede správným směrem a nutí nás jít kupředu nehledě na to, co se děje v našem životě; je to láska, která dává žití smysl.
Od dob, kdy jsem byla malé dítě, mě andělé učili o lásce a pomáhali mi fyzicky vidět sílu lásky.

Neustále vidím anděly. Nepamatuji se, že bych je někdy neviděla. Od první chvíle, kdy jsem po narození otevřela oči, byli kolem mě, i když jsem tehdy ještě nevěděla, že jsou to andělé. Pořád je vidím tak jasně, jako vidím svou dceru, jak sedí naproti mě u stolu. Nikdy nebyl ani jediný den, kdy bych neviděla anděly. Také vidím fyzicky sílu lásky, ale toto je poprvé, co o tom píši.

Všechna čerstvě narozená miminka jsou čistá láska. Cítí naprostou lásku sami k sobě a ví, že jsou dokonalá, láskyhodná a jedinečná. Přesto od prvních měsíců jejich života vidím, jak tato záře bledne a ve věku deseti let většina lidí (a tím myslím víc jak 90 %) uzavře výraznou část své lásky před sebou samými i před ostatními.

Bůh nám nedovoluje, abychom zničili, ztratili nebo zmenšili lásku. Ale můžeme většinu z ní uzamknout, jako bychom ji dali do klece a zahodili klíč. Tato láska ale nikdy nezmizí a vy máte možnost ji osvobodit. Můžete se rozhodnout si dovolit ji cítit. Když to uděláte, pomůže vám to v tom, že přestanete ničit sami sebe a druhé. Váš život bude šťastnější a naplněnější. Pokud dokážete milovat více sami sebe, budete schopni milovat více druhé a budete více sami sebou.

Váš strážný anděl vám může pomoct, abyste si více uvědomili lásku, kterou jste uzamkli. Váš strážný anděl vás bezpodmínečně miluje. Nikdy vás nesoudí a jste pro něj v každém ohledu dokonalí. Požádejte ho, aby vám pomohl vidět sebe sama tak, jak vás vidí on.

Požádejte ho, aby vám to stále připomínal, obzvlášť když se začnete kritizovat a hledat na sobě chyby. Mnoho z nás si o sobě myslí tolik špatných věcí a tak málo hezkých. Jestli vám někdo někdy řekl, že se nemáte mít rádi nebo si sami sebe vážit, měli byste tuto myšlenku vzít a zahodit. Když o sobě přemýšlíme s láskou, uvolňujeme více lásky, která na nás padá jako déšť a činí nás šťastnějšími a sebejistějšími; když o sobě přemýšlíme negativně nebo kriticky, děláme přesný opak.

Vzpomínám si na jednu dívku, která za mnou před mnoha lety přišla. Byla velice nešťastná a vůbec se neměla ráda. Řekla mi, že si přijde ošklivá a že nesnáší svůj vzhled. Její strážný anděl stál vedle ní a řekl mi "Řekni jí, co vidíš, Lorno."

To jsem také udělala. Řekla jsem jí, že má nádherné oči a úsměv. Řekla jsem jí, jak je hezká - a ona byla hezká.

Ale věděla jsem, že mi moc nevěří. Její strážný anděl mi řekl, abych se jí zeptala, jestli má ráda květiny. Řekla mi, že je miluje a že její nejoblíbenější jsou narcisy. Její strážný anděl mi potom řekl, abych jí pověděla, že se má dívat sama na sebe tak, jak se dívá na narcis. To jsem jí také řekla.

Asi rok potom ke mně znovu přišla a já okamžitě viděla tu změnu. Viděla jsem, jak z ní proudí síla lásky, která se otáčí, vrací se k ní a jemně ji zkrápí jako déšť láskou, která vychází z jejího nitra. Byla mnohem šťastnější a sebevědomější. Řekla mi, že pokaždé, když začala negativně přemýšlet o svém vzhledu, si vzpomněla na krásu a dokonalost narcisu. Řekla mi, že si do rohu svého zrcadla dala obrázek narcisu, aby jí to stále připomínal. Byla tak vděčná a řekla mi, že si myslí, že nebýt mě už by tady nebyla. Řekla jsem jí, že to nebylo mnou, ale tím, že naslouchala svému strážnému andělovi a učinila potřebné kroky k tomu, aby se znovu naučila mít ráda sebe samu.

Andělé mi řekli, že my všichni se můžeme naučit mít se víc rádi a pokud se to naučíme, bude v našem světě víc lásky.

Lorna Byrne . Nebeská láska
Návštěvník
 

Re: Dobro a zlo

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 28. úno 2017 10:33:14

Láska nemá žádný opak, zlo neexistuje

Síla lásky nemá žádný opak. V životě neexistuje jiná síla než láska. Žádná negativní síla není. Za dávných dob se negativita popisovala někdy jako „ďábel“ nebo „zlo“. Být veden zlem či ďáblem znamenalo jednoduše to, že byl někdo sveden do negativních myšlenek a pocitů, místo aby si zachoval pevnou víru v pozitivní sílu lásky.

Žádná síla negativity není. Je jenom jedna síla a tou silou je láska.

Veškeré negativní věci, které ve světě vidíte, jsou vždycky jen projevem nedostatku lásky. Ať se negativita projevuje v osobě, místu, okolnosti nebo události, vždy vychází jen z nedostatku lásky.

Není žádná síla smutku – smutek je nedostatek štěstí a veškeré štěstí vychází z lásky.

Není žádná síla neúspěchu – neúspěch je nedostatek úspěchu a veškerý úspěch vychází z lásky.

Není žádná síla nemoci – nemoc je nedostatek zdraví a zdraví vychází jen z lásky.

Není žádná síla chudoby – chudoba je nedostatek hojnosti a všechna hojnost pochází z lásky.

Láska je pozitivní silou života a jakýkoli negativní projev vždycky vychází z nedostatku lásky.

Až lidé dosáhnou převratného bodu, od něhož vydají více lásky než negativity, uvidíme, jak negativita naši planetu rychle opouští. Jen si to představte! Kdykoli se rozhodnete vydat lásku, vaše láska pomáhá naklonit celý svět směrem k pozitivitě! Někdo věří, že jsme k tomu převratnému bodu již blízko. Bez ohledu na to, jestli je to pravda, právě teď je čas vydávat lásku a pozitivitu. Udělejte to pro svůj život. Udělejte to pro svoji zemi. Udělejte to pro náš svět.

Máte ve světě velkou moc, protože můžete dávat velké množství lásky.

– Rhonda Byrne: Moc
Návštěvník
 

Re: Dobro a zlo

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 11. čer 2018 5:05:05

Návštěvník
 

Re: Dobro a zlo

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 15. zář 2018 12:00:55

Zlo neexistuje

Profesor na univerzitě položil svým studentům otázku:
- Je vše co existuje stvořeno Bohem?
Jeden ze studentů nesměle odpověděl:
- Ano je to stvořeno Bohem
- Stvořil Bůh vše? - zeptal se profesor
- Ano, pane! - Odpověděl student.

Profesor se tedy zeptal:
- Jestliže Bůh stvořil vše, to znamena ze Bůh stvořil i zlo, které existuje. A díky principu, naše činnost určuje nás samé - Bůh je zlo.
Jak to student uslyšel, ztichl.
Profesor byl sám se sebou spokojený.

Najednou zvedl ruku jiný student:
- Pane profesore mohu Vám položit otázku?
- Samozřejmě, - řekl profesor.
Student se postavil a zeptal se :
- Existuje chlad?
- Co je to za otázku, samozřejmě že ano, tobě nikdy nebylo
chladno? Studenti se zasmáli otázce spolužáka, ale ten pokračoval:

- Ve skutečnosti pane chlad neexistuje, v souladu se zákony fyziky je ve skutečnosti chlad pouze nepřítomnost tepla. Člověka a předměty můžeme popsat a určit jejich energii na základě přítomnosti, nebo vytvoření tepla, ale nikdy ne na základě přítomnosti či vytvoření chladu. Chlad nemá svou jednotku, v níž ho můžeme měřit. Slovo chlad jsme si vytvořili my lidé, abychom popsali to, co cítíme v nepřítomnosti tepla.

Student pokračoval:

- Pane profesore, existuje tma?
- Samozřejme že existuje - odpověděl profesor.
- Znova nemáte pravdu, tma také neexistuje.
Ve skutečnosti je tma díky tomu, že není přítomné světlo. Můžeme zkoumat světlo, ale ne tmu. Světlo se dá rozložit,
a zkoumat svazek paprsků, ale tma se změřit nedá. Tma nemá svou jednotku, v níž ji můžeme měřit. Tma je jen pojem,
který si vytvořili lidé, aby pojmenovali nepřítomnost světla.

Následně se mladík zeptal:
- Pane, existuje zlo?

Tentokrát profesor nejistě odpověděl:
- Samozřejmě, vidíme to každý den, brutalita ve vztazích, mezi lidmi, trestné činy, násilí, vše to není nic jiného než projevy zla.

Na to student odpověděl:
- Zlo neexistuje, pane. Zlo je pouze nepřítomnost dobra, tedy Boha. Zlo je výsledkem nepřítomnosti božské lásky v srdci člověka. Zlo přichází tehdy, jako když přichází tma, nebo chlad - tedy v nepřítomnosti světla a tepla a lásky.


https://www.laska-vztahy-duse.cz/news/zlo-neexistuje/
Návštěvník
 

Re: Dobro a zlo

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 06. lis 2018 22:03:35

Návštěvník
 

Re: Dobro a zlo

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 01. led 2019 15:47:38

„Život není dobro ani zlo, nýbrž pouze místo pro dobro a zlo, podle toho čemu dáme přednost.“

— Michel De Montaigne
Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků