VZTAHY

VZTAHY

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 13. bře 2012 12:57:26

Intimní vztah jako duchovní zkouška ohněm

Žít s někým koho milujeme, se všemi radostmi a nároky, které to přináší, je jedním z nejlepších prostředků duchovního růstu. K opravdovému probuzení ale dochází na pohřebišti, kde si přiznáme svoje zranění, strachy a iluze a pracujeme s nimi, říká John Welwood.

I když většinou chceme mít v životě zdravý a uspokojující vztah, je pravda, že s tím máme všichni problémy. Básník Rilke poznal jak je to náročné a vyjádřil to svým klasickým výrokem: „Milovat jeden druhého je pro nás ze všech úkolů ten nejtěžší."

Rilke neříká, že je náročné milovat, nebo že je milující laskavost obtížná, mluví spíš o tom, jak těžké je trvale milovat někoho s kým žijeme, den za dnem, rok za rokem. Mnoho lidí opustilo po mnoha zklamáních a selháních intimní vztah, ohrožený romantickou iluzí a emočními hazardy, a už jim nestojí za tu námahu.

Ačkoliv je moderní vztah zvlášť náročný, jsou problémy, které přináší, zvláštní oblastí osobního a duchovního růstu. Vědomé budování vztahu vyžaduje dobrou obeznámenost s tím, jakou roli v něm hrají tři rozdílné oblasti lidské existence: ego, osoba a bytost.

Jakýkoliv blízký vztah zahrnuje tři úrovně interakce, kterými oba partneři cyklicky procházejí - ega s egem, osoby s osobou a bytosti a bytostí. Zatímco jsou oba v jedné chvíli spojeni v čisté otevřenosti jako bytosti, v následující upadnou jejich ega do smrtelné bitvy. Je tak příjemné, když s námi partner hezky jedná - „jsi tak báječný," když ale řekne nebo udělá něco hrozivého, je to „jak jsem jen mohl skončit u tebe"? Protože je ohromně matoucí a devastující, když se naše životní láska najednou změní ve smrtelného nepřítele, je důležité udržovat si širší obraz, který nám dovoluje porozumět tomu, co se děje.

Vztah jako alchymie

K zamilování dochází obvykle v určitém období, charakteristickém nadšením a okouzlením. Pocity a záblesky krásy druhé osoby a naše srdce, které se tomu otevírá, vyvolávají pocit absolutní lásky, směs otevřenosti a vřelosti. Toto spojení bytostí odhaluje čisté zlato v našem srdci, vlastnosti jako je krása, potěšení, úžas, hlubokou vášeň a laskavost, štědrost, jemnost a radost.

Otevření se druhému ale vyplaví na povrch také všelijaké podmíněné vzorce a překážky, které mají tendenci toto spojení uzavřít: naše nejhlubší zranění, lakota a beznaděj, nejhorší strachy, nedůvěra a ty necitlivější emoční spouštěcí body. Jak se vztah vyvíjí, zjistíme obvykle, že nemáme úplný přístup k tomu nejlepšímu v nás a zůstává to uzavřené v našich podmíněných vzorcích. Naše láska začne uvadat.

Důležité je si uvědomit, že všechna ta emoční a psychologická zranění, která si z minulosti neseme, mají v podstatě něco společného v tom, že jsme se necítili dostatečně milováni. Došlo k tomu už v prvních vztazích - s těmi kdo se o nás starali - kdy jsme měli úplně citlivé tělo i mozek. Výsledkem bylo, že se vztahové vzorce ega vyvinuly převážně jako ochranné schéma, jako prostředek izolace od zranitelné otevřenosti, kterou s sebou láska nese. Ve vztahu pak ego funguje jako mechanismus pro přežití, pro zajištění našich potřeb a přitom odvracet hrozbu zranění, manipulace, kontroly, odmítání a opuštění, takovým způsobem, jako když jsme byli děti. To je normální a zcela pochopitelné. Je-li to ale hlavní náplň vztahu, zůstáváme uzavřeni ve složitých obraných strategiích a kontrole, která podkopává možnost hlubšího spojení.

Abychom se tedy ve vztahu přiblížili k tomu nejlepšímu co je v nás, potřebujeme určitou alchymii - zbavit se svých podmíněných obraných vzorců. Dobrá zpráva je, že tato alchymie, která se vytvoří mezi dvěma lidmi, pokračuje pak jako ještě větší alchymie v každém z nich. To je příležitost ke spojení a integraci dvou pólů lidské existence: nebe, toho obrovského prostoru dokonalé a nepodmíněné otevřenosti, a země, naší nedokonalé a omezené lidské formy, formované světskými příčinami a podmínkami. Jak se bránící a řídící ego vaří a taví pod vlivem lásky, začne se objevovat nádherný evoluční výsledek - ryzí osoba jako ztělesnění kvalit velmi lidského chování, transparentní k otevřené upřímné bytosti, přímo uprostřed omezující pozemské podmíněnosti.

Vztah jako pohřebiště

Abychom si vysvětlili, jak ta alchymie funguje, použijeme drsnější metaforu tantrických buddhistických a hinduistických tradic: vztah je pohřebištěm. Tradičně se v asijských společnostech odnášela mrtvá těla na pohřebiště, aby je sežrali supi a šakali. Z pohledu tantrického jogína je to ideální místo k praxi, protože je přímo na křižovatce života, kde jsou vedle sebe zrození a smrt, strach a nebojácnost, pomíjivost a probuzení. Zatímco něco zaniká a umírá, jiné živí a je živeno, a něco dalšího se ze zániku rodí. Pohřebiště je ideálním místem k praxi, protože je přímo na křižovatce života, kde nelze jinak, než cítit syrovost lidské existence.

Čögyam Trungpa rinpoče popisoval pohřebiště jako „veliký hřbitov, kde jsou pohřbeny všechny složitosti samsáry a nirvány". Samsára je podmíněná mysl, která zastiňuje naši přirozenou podstatu, zatímco nirvána je přímé vidění této podstaty. V jednom ze svých prvních seminářů Trungpa rinpoče popsal tuto skličující křižovatku takto:

Je to místo, kde se současně rodí i umírá. Je to jednoduše náš drsný a syrový charakter, základ, kde neustále zvracíme, upadáme a děláme chaos. Neustále umíráme a neustále rodíme. Na pohřebišti jíme, sedíme, spíme, máme noční můry... Ani se nepokouší skrýt pravdu o realitě. Všude kolem se válejí těla, utržené paže, ruce, vnitřnosti a poletují vlasy, toulají se šakali a supi, každý se snahou ukořistit nejlepší kus masa.

Každý máme jakousi představu, spíš karikaturu, o blaženosti vztahu. Měl by zajišťovat trvalé bezpečí a útěchu, abychom nemuseli čelit drsnému, bolestivému a obtížnému životu. Představujeme si, že nalezení té správné osoby, nebo manželství s ní, nás zachrání od osamělosti, zklamání, zoufalství, hrůzy nebo dezintegrace. Každý, kdo byl delší čas v manželství, ví asi něco o té pohřebištní vlastnosti vztahu - těla všude okolo a toulající se šakali a supi, se snahou ukořistit nejlepší kus masa. Trungpa rinpoče říká, že když pracujeme s tou „drsnou a syrovou situací" pohřebiště, objeví se „jiskra sympatie a soucitu, odevzdání se, nebo otevřenosti. Chaos v naší neuróze je jediným místem, kde můžeme budovat mandalu probuzení." To je silné vyjádření, protože říká, že se můžeme probudit, jenom když čelíme chaosu svých neurotických vzorců. To je ale často to poslední, čím se chceme ve vztahu zabývat.

Trungpa rinpoče říká, že se naše neuróza zakládá na faktu, že:

... velké oblasti našeho života se snaží odvrátit objevení naší vlastní zkušenosti. Teď (na pohřebišti v našem vztahu) máme šanci prozkoumat tyto veliké oblasti, které v nás existují a kterým se snažíme vyhnout. To je první poselství, snad velmi chmurné, ale současně nadějné. Nepokoušíme se z pohřebiště uprchnout, ani uprostřed něj stavět Hilton. Budujeme zde ale mandalu probuzení. Na pohřebišti dochází k neustálému osobnímu zkoumání a mimo to k odevzdání se, otevírání a vystavení se situacím tak jak jsou. Být úplně vystaven a cítit, že lze dát zrodu jiného světa.

Popisuje to také duchovní potenciál intimního vztahu s jinou lidskou bytostí.

Jiný, dost podobný citát, pochází od Swami Rudranandy (známého jako Rudy, německého učitele, který byl studentem indického svatého Swami Nityanandy), a který dál říká jak pracovat s neurózou:

Nehledej ve mně dokonalost. Přiznávám svoji nedokonalost a chápu ji jako součást mého nekonečného růstu. Na tomto stupni tvého života je absolutně zbytečné, se všemi nakupenými sračkami ve tvé skříni, chodit okolo a snažit se sám sebe klamat svojí dokonalostí. Z toho syrového materiálu, který jsi analyzoval (tady také hovoří o pohřebišti), rosteš a získáváš energii. Zpracuješ se sám skrz naskrz, trháním a ničením, a nalezneš prázdnotu. Ta dovolí, aby vstoupil bůh. Tady to ale - ego, předsudky a omezení - je tvůj syrový materiál. Když ho zpracuješ a vyčistíš, můžeš se vědomě otevřít. Jinak se nikdy nedostaneš k ničemu, co by tě reprezentovalo... Jediné co je v tobě schopno vytvořit jednotu, je lépe se poznávat, když každý den pracuješ na tom, aby ses hlouběji otevřel, a říkáš „nuže dobrá, jsem vznětlivý," nebo „dobře, jsem agresivní," či „ano, mám rád peníze," a „k nikomu nic necítím". Jakmile poznáš, že to všechno jsi ty, budeš se moc nadýchnout a dovolit všemu aby se otevřelo.[1]

Rudi doporučuje, abychom přiznali a vítali svoji nedokonalost jako duchovní cestu. Velké duchovní aspirace se s tím proto míjí. Říká, že „ten, kdo si myslí, že žije spirituálně, je idiot". To samé platí o vztahu. Dávejte pozor, abyste si nemysleli, že máte „spirituální vztah". Zatímco milující spojení přináší záblesky toho nejlepšího v nás, neustále to kazíme tím, že ho obracíme v komoditu, v magické okouzlení, které je nám tak příjemné. Z něho pak plynou všechny iluze o romantické lásce. Pojetí vztahu jako duchovní nebo emoční „záplaty" úplně odstraňuje možnost nalézt hlubší radost, skutečnou úlevu a čestné spojení s druhým.

Dřív nebo později nás vztah srazí na kolena a konfrontuje se syrovým a drsným chaosem našeho mentálního a emočního života. George Orwell ukazuje na tuto devastující vlastnost lidské lásky sentencí s příchutí pohřebiště: „Podstatou lidství je nehledat dokonalost, ale být hotov být na konci poražen a zničen životem, což je nevyhnutelná cena za spojení lásky s jinou lidskou bytostí."

To je pak význam pohřebiště: musíme být ochotni se ve svých švech rozdělit, demontovat a nechat rozpadnout starou strukturu svého ega, než začneme ztělesňovat jiskru esenciální dokonalosti ve vlastním jádře. Pro rozvoj duchovnosti, musíme svoje skryté chaotické a nezpracované části vynést na povrch. Neznamená to, že je strategizující a řídící ego něčím špatným anebo zbytečným, nebo snad strašlivý omyl, ale že je nepostradatelným materiálem, který tu alchymickou transformaci umožňuje.

To není pesimistický náhled, protože nějaký rozpad je obvykle nezbytný před jakýmkoliv významným průlomem do nového způsobu života, nezatíženého minulým podmiňováním. Pohřebiště je pak metaforou tohoto rozpadu, který je esenciální součástí lidského růstu a vývoje. Jedním z darů hlubokého intimního spojení je, že uvádí tento proces přirozeně do pohybu. Nikdo ale nechce být demontován. Lidé se proto snaží tento proces zastavit dvěma způsoby: útěkem a duchovním obejitím.

Problém s útěkem, když začne být vztah obtížný, je v tom, že se tím odvracíme také sami od sebe a od svých potenciálních průlomů. Útěk od těch syrových zranění v nás, se kterými si nevíme rady, je formou sebe‑odmítání a sebe‑opouštění, které obrací naše citlivé tělo v opuštěný strašidelný dům. Čím víc před stíny prcháme, tím víc se ve tmě objevují a tím je dům strašidelnější. Čím je strašidelnější, tím víc nás děsí. To je bludný kruh, ve kterém se sami od sebe oddělujeme a máme ze sebe strach.

Jednou z nejhorších věcí, se kterou se ve vztahu setkáváme, je hluboký pocit nelásky, kdy nevíme, že jsme milování hodní jen proto, že jsme takoví, jací jsme, kdy se cítíme nedostatečně a neznáme svoji hodnotu. Je to syrové zranění srdce, které nás odpojuje od naší opravdové podstaty, vnitřní dokonalosti. Děláme přirozeně všechno pro to, abychom se tomu vyhnuli, napravili to anebo neutralizovali a nikdy už takovou bolest nezakoušeli.

Druhým způsobem jak se vyhnout nárokům vztahu je duchovní obejití, kdy použijeme duchovní ideje anebo praxe abychom se vyhnuli lidským potřebám, pocitům, osobním věcem a vývoji, nebo je předčasně překročili. Určitý segment současné duchovní scény je například infikován cejchem tzv. „advaita-řeči," jednostranným transcendentalismem, který používá neduální termíny a ideje k tomu, abychom se vyhnuli náročné osobní transformaci.

Advaita‑řeč je velmi ošidná, protože užívá absolutní pravdu ke znevážení relativní pravdy, prázdnotu k devalvaci formy a jednotu ke znevažování individuality. Tuto tendenci ilustruje následující citát dvou současných populárních učitelů: „Uvědomte si, že co se jeví jako láska k druhému, je ve skutečnosti láskou k self, protože ostatní neexistují," a „Jinakost ostatních je pouze iluzí, čistě jen v lidské říši, v říši forem." Všimněte si devalvace formy a lidské říše ve druhém citátu. Prohlášením, že skutečná je jen absolutní láska, čili spojení dvou bytostí, kladou tito učitelé rovnítko mezi pouhé ego nebo iluzi a nezbytné transformační pouto lásky dvou osob.

Osobní intimita je ale jiskrou přes propast mezi naším self a někým druhým. Vřelost, osobní kontakt, vzájemné vzplanutí a obohacení komplementárními vlastnostmi a energiemi závisí ale na silných individualitách. Je to setkání Mě a Tebe, které Martin Buber nechápe jako neosobní duchovní jednotu, ale jako osobní komunikaci, která pramení z hlubokého ocenění jinakosti druhého.

Hluboké intimní spojení nevyhnutelně vyjevuje všechna naše minulá milostná zranění. Mnozí duchovní praktikanti se proto snaží zůstat neosobní nad potyčkami ve svém vztahu - aby nemuseli čelit a pracovat se svými vlastními nezahojenými bolestmi. To je ale udržuje v podvědomí a projevují se pak jako nutkavé nejasné chování, nebo vysychání vášně a šťavnatosti vztahu. Intimní osobní spojení se nemůže vyvíjet, dokud ta stará zranění, která ho blokují, nepřiznáme a neuvolníme.

Stejně, jako může být krásný moment spojení dvou bytostí, je alchymická hra spojování nebe a země ve vztahu ještě jemnějším a hezčím tancem: neztrácet naši dvojnost v jednosti a také ne jednost v dvojnosti. Osobní intimita vyrůstá ze základu tancujících dualit: osobní a nadosobní, známé a neznámé, smrti a zrození, otevřenosti a karmického omezení, srozumitelnosti a chaosu, ďábelských sporů a nebeského blaha. Střet a souhra těchto polarit, se všemi šoky a překvapením, je kvasem, který dovoluje hlubší transformaci tím, že nás nutí se probouzet, odhazovat předsudky a rozšiřovat náš pocit kdo jsme, a učí nás pracovat se všemi nejrůznějšími částmi našeho lidství.

Když jsme uprostřed toho kvasu, může to vypadat jako ďábelské spiknutí. Konečně jsme našli někoho, koho opravdu milujeme a najednou se začnou objevovat ty nejhorší věci: strach, nedůvěra, neláska, deziluze, vztek, obviňování a zmatek. To, že to vynáší na světlo naše zranění a obrany, je ale dobrodiním lásky. Láska může uzdravovat jenom to, co se ukáže. Pokud zůstanou naše zranění skryta, nelze je uzdravit. To nejlepší z nás se nemůže vyjevit bez toho, aby se současně neukázalo i to nejhorší.

Místo, abychom tedy stavěli na pohřebišti luxusní hotel, musíme se snížit a pracovat s tím chaosem na zemi. Zraněné srdce pak považovat za místo duchovní praxe. Taková praxe znamená zabývat se vědomě a záměrně našimi strachy a zranitelností, jako staří jogíni, kteří krotili skřety a démony pohřebiště.

Jediný způsob, jak se uvolnit ze svých podmíněných vzorců, je jejich plným a vědomým zakoušením. Můžete to nazývat „zráním karmy". Indický učitel Swami Prajnanpad[2] to nazývá bhoga, ve významu „záměrné a vědomé zkušenosti". Říká: „Karmu můžete rozpustit jenom bhogou této karmy." Uvolnit se ze svých zajetí můžeme jenom, když je přímo zakoušíme. Bhoga vaší karmy vám dovolí strávit nevyřešené a nestrávené emoce z minulosti, které vás stále ovlivňují: jak jste byli zraněni anebo přemoženi, jak jste se tomu bránili tím, že jste se uzavřeli, a vybudovali si proti lidem zdi okolo sebe.

Jiný způsob jak přímo pracovat s karmou je „vědomé utrpení." Znamená to přitakat naší bolesti a otevřít se jí tak jak je. Neznamená to říkat: „Mám to rád, jsem rád, že je to tak." Znamená to jen: „Ano, tohle se děje." Přijímat ochotně všechno co se objeví a přímo to zakoušet. Když jste například nelítostní, máte s tím plnou zkušenost. Vidíte pak, jak vás toto přiznání skutečnosti ovlivňuje a co z takového jednání pochází.

Bhoga také znamená naučit se surfovat na vlnách svých pocitů a nenechat se jimi potopit. Vyžaduje to uvědomovat si, kde se na vlně své emoční zkušenosti nacházíte. Šikovný surfař si přesně uvědomuje kde na vlně je, zatímco nešikovný skončí na kaši. Vlny polovinu času rostou a polovinu klesají. Místo abychom se snažili utlumit kolísání svých emocí, musíme se naučit udržet se v sedle a zcela vědomě prožívat i ten pokles. Zvláště v kultuře, která je posedlá tím „nahoru," potřebujeme přitakávat i poklesu - být ochotní se rozpadnout, odstoupit, zpomalit, být trpěliví a nechat to být. Na dně vlny, kde všechno vypadá totálně bídně a neradostně, se často objeví záblesk vhledu do našich skrytých kontur nějakého obrovského lpění ega, ve kterém trčíme po celý život. Právě to plné a vědomé prožívání poklesu vlny, tak jak se objevuje, místo abychom s ním bojovali, nebo se ho snažili překročit, dovolí, aby se nám „rozsvítilo".

I když jsou výspy absolutní lásky nádherné, jen málo z nás, až na svaté, na nich může setrvat. Lidská láska není vrcholná zkušenost ani trvalý stav. Mění se, mihotá, narůstá a zaniká, mění formu a intenzitu, vzlétá a padá. Buber říká, že je to „povznesená trudnomyslnost našeho osudu," a že momenty vzájemné komunikace mezi já a ty netrvají příliš dlouho. Ačkoliv vztahy plně podléhají pomíjivosti, dobrá zpráva je, že to umožňuje, aby se nová překvapení a zjištění objevovala donekonečna.

Vztah jako koan

Práce s celým spektrem našich zkušeností na pohřebišti, vede k sebe‑přijetí a to rozšiřuje naši schopnost přijmout a akceptovat i ostatní. Náhled na naše partnery máme obvykle zabarven tím, co pro nás dělají - jestli se kvůli nim cítíme a vypadáme dobře anebo ne, a je formován našim interním filmem o tom, jací chceme, aby byli. Pak je samozřejmě obtížné vidět je takové, jací jsou.

Za naším filmem o ostatních je mnohem větší pole osobních a duchovních možností, které má Walt Whitman na mysli, když říká: „'Já‘ obsahuje davy." Tyto „davy" udržují vztah čerstvý a zajímavý. To ale může nastat jenom tehdy, když akceptujeme to, že ti, které milujeme, jsou od nás odlišní - jejich původ, hodnoty, perspektivy, vlastnosti, citlivost, preference, způsob jak věci dělají, a konečně, jejich osud. Swami Prajnanpad staví advaita‑řeč na hlavu a říká: „Cestou k realizaci jednoty je vidět jasně, že ten druhý nejsi ty... Nic není oddělené, všechno je odlišné... Láska je oslavou různosti."

Partneři, kteří se neoddělují, i když jsou úplně odlišní - „ani dva, ani jeden" - to vypadá ve vztahu jako něco nemožného. Bernard Philips, jeden z prvních studentů Východo‑Západní psychologie, přirovnává tuto nemožnost k zenovému koanu, hádance, kterou nelze vyřešit koncepční myslí. Studenti zenu nacházejí skutečné řešení, po neustálých pokusech a selháních najít odpověď, teprve ve chvíli kdy už to vzdají a poddají se tomu. Phillips říká:

Každá lidská bytost, se kterou hledáme spojení, je koanem, nemožností. Není žádný návod jak s ní vycházet. Žádnou technikou nedosáhneme spojení. Nemohu se s ní sladit, a tak je to s každým z vás. Všichni naši přátelé jsou nemožní, členové naši rodiny jsou nemožní. Jak s nimi jen vycházet? ...Hledáte-li opravdové spojení, musíte čelit koanu, který ta osoba reprezentuje. Tento koan je pozvánkou ke vstupu do reality.

Milovat druhého znamená odhodit všechny své narcistické zájmy, filmy, naděje a strachy, takže se můžeme zčerstva podívat a vidět jeho „syrovost a posvátnost," tak jaký je. Vyžaduje to odevzdání anebo porážku, jak říká George Orwell: „Být poražen a zničen životem." Poražené je zde samozřejmě ego se svými strategiemi. Jen tak se vyčistí cesta, aby mohla objevit opravdivá osoba, schopná skutečného kontaktu v celé jeho šíři. Vznešenost této porážky zobrazuje Rilke na čtyřech řádcích, kde popisuje, jak Jákob zápasí s andělem:


Výhra nesvádí člověka,

Pro kterého je růstem:

Být odhodlaně poražen,

Stále vyššími bytostmi.


Ve vztahu se dvě partnerské vyšší bytosti postupně uvolňují z vězení podmíněných vzorců - to je ta odhodlaná porážka. Jakmile se to začne ve vztahu šířit, odpadají stará očekávání, zastavují se staré filmy a začne se mezi oběma objevovat mnohem širší přijímání, než si dovedli vůbec představit. Když jsou ochotní čelit všemu a přijímat cokoliv stojí mezi nimi - zranění z minulých starých vztahů, osobní patologie, obtíže naslouchat a rozumět jeden druhému, různé hodnoty a citlivosti - všechno ve jménu lásky a ponechání, pak jsou zváni ke „vstupu do reality". Pak se mohou začít jeden s druhým setkávat otevřeně v otevřeném, čerstvém a nevytvořeném poli současnosti, na poli lásky, které navždy vibruje nepředstavitelnými možnostmi.

http://praha.shambhala.info/index.php?id=3239
Návštěvník
 

Vztahy

Nový příspěvekod orog » pát 23. bře 2012 14:04:14

Hagioterapie
http://www.hagioterapie.cz/?p=550#more-550

Řekni mi, jaké náboženství volíš…

… "a já ti řeknu jaký jsi. Jedna ze základních tezí sociální psychologie říká, že člověk přijímá za vlastní ty názory, které jsou blízké jeho vlastním postojům. Postoje tvoří jakýsi bod ukotvení, kolem něhož se rozprostírá různě velká oblast akceptace. Ta určuje, které názory jsou blízké a mohou být asimilovány, a které názory jsou natolik odlišné, že vytvářejí s osobními postoji kontrast. Ty jsou vykázány do oblasti odmítnutí.

Nejpopulárnější typologii životních postojů představuje pravděpodobně „OK-teorie“ Thomase Harrise. Podle ní se každý člověk nevědomky rozhoduje pro jeden ze tří základních životních postojů: Nejsem OK – Jsi OK, Nejsem OK - Nejsi OK a Jsem OK – Nejsi OK. Slovo „OK“ zde naznačuje základní ocenění sebe sama a zevního světa zhruba ve smyslu postoje: Já jsem (či nejsem) „milováníhodný“, Ty, světe, jsi (či nejsi) „bezva“. Předpokládá se, že rozhodnutí pro některý z těchto základních životních postojů se utváří už v dětství jako odpověď na převládající rodičovské poselství. Pozice Nejsem OK – Jsi OK se formuje jako odpověď na poselství „Musíš být hodný“, pozice Nejsem OK – Nejsi OK jako reakce na nařízení „Musíš potlačovat své pocity“, a pozice Jsem OK – Nejsi OK jako odpověď na poselství „Musíš být úspěšný“.

Karen Horneyová říká, že na základě svých životních postojů může člověkve zdravých mezilidských vztazích volit jednu ze tří možností: Buď činit kroky „k“ ostatním lidem, „od“ nich, nebo „proti“ nim. Podle ní platí, že podle svých převládajících postojů („k“, „od“, nebo „proti“) si člověk vytváří odpovídající životní hodnoty a tyto hodnoty lze shrnout pod tři odlišitelné maximy – lásku, svobodu a moc. Přijetí jedné z těchto tří pozic (které ve skutečnosti odpovídají Harrisově „OK“ klasifikaci) umožňuje člověku najít v životě řád a možnost strukturace světa. Tím se mu nabízí úleva od trýznivých a nesnesitelných pocitů úzkosti, ztracenosti a méněcennosti, s kterými se denně setkává v kontaktu s ostatními lidmi.

NÁBOŽENSKÉ HODNOTY

Člověk, který konvertuje k náboženství, volí více méně vždy určitou formu náboženské víry. Jednou dává přednost jednomu typu víry a jindy zase druhému. Důvody pro to mohou být různé, ale obecně platí, že člověk volí tu reprezentaci reality, která mu nejvíce „vyhovuje“. Ať už proto, že přijetím určitého přesvědčení se chce začlenit do společenství lidí, kde se z těch či oněch důvodů cítí dobře, nebo z toho důvodu, že konkrétní náboženské přesvědčení mu zprostředkovává nějakou životní hodnotu. Jaké hodnoty však jednotlivá náboženství nabízejí? Kromě hodnot, které jsou všem náboženstvím společné, existují hodnoty specifické pro to které náboženské vyznání:

S nabídkou lásky jako nejvyšší hodnoty lidského života přichází na pomyslný náboženský trh zejména křesťanství. Svět je v tomto náboženství vnímán v zásadě jako dobrý a láskou se zde míní především prožitková kvalita „milování-hodnosti“. Možnost „být milován“ je základní hodnotou křesťanství a v propagandistické podobě se s ní setkáváme u sloganů typu Bůh tě miluje, Ježíš tě má rád ap. Teprve druhotně (a méně specificky) je v křesťanství pod hodnotu lásky zahrnuto i aktivum „milovat“, tedy soucit a charitativní se vztahování k ostatním lidem, případně živým bytostem a světu jako celku.

S hodnotou svobody se setkáváme především u náboženských systémů Východu, především u hinduismu a buddhismu. Tato náboženství hovoří o světě jako o místě utrpení a strasti. Svět je v zásadě zlý a člověk se z něj musí „osvobodit“. Čímž se často myslí stažení do vnitřního světa člověka. I když tato náboženství v některých svých směrech oceňují mezilidskou vzájemnost, charitu a pomoc, je i v těchto případech vztahování se k druhým lidem nástrojem k osvobození od světa. Buddhismus máhajánového směru v tomto ovšem osciluje mezi nabídkou svobody a lásky a ta je v jeho pojetí velice blízká pojetí renomovaného křesťanství.

S nabídkou moci (a prosperity) jako univerzální vztahové hodnoty lidského života přichází na naši náboženskou scénu zejména hnutí Nového věku. V jeho rámci nejrůznější alternativní léčitelé a psychoterapeuti, astrologové, čarodějníci, homeopati, případně mimozemšťané. Recept Nového věku reaguje na základní pocit dnešního člověka „jak málo mám život ve své moci“. Typické je, že expanzivní síly a agrese v lidském nitru nejsou potlačovány, nýbrž jejich energie je zaměřována na výkon a úspěch. Mimo hnutí Nového věku sem patří i současný islám a některé misijní křesťanské skupiny zejména charismatického směru, právě tak jako agresivní sekty typu svědků Jehovových. Zajímavý je v tomto ohledu satanismus, který v různých svých projevech kolísá mezi nabídkou moci (reálná víra v Satana jako démona zla) a nabídkou svobody (Satan jako symbol nevázaného užívání, zejména deviantní sexuality).

CHARAKTEROVÉ TYPY

Co nám však toto vše říká o psychologických dispozicích lidské duše? Ilustrujme si to na paralelách z běžného života.

a) Dá se říci, že u lidí životní pozice Nejsem OK – Jsi OK řeší všechny problémy láska. Lidé tohoto typu volí sebezapírající strategie, oslavují dobrotu, velkodušnost a soucit a jejich vlastním očekávaným postojem je poddajnost. Spíše než o ambice a vládnutí jim jde o tendenci pomáhat a podřizovat se. Žijí s neustálým a hlubokým pocitem selhávání a jejich životním heslem je obdivné „Kdybych jen byl jako ty… (úžasný ideále)“. Mohou inklinovat ke vztahům s chorobnou závislostí a paradoxně je to často táhne k lidem, kteří dělají dojem silných a nadřazených jedinců.

V nenáboženském prostředí se s tímto postojem setkáváme u různých pomáhajících profesí, aktivistů charitativních hnutí a soucitných humanistů zasazujících se za nejrůznější lidská a zvířecí práva. Typické je, že projevy expanzivních sil vyvolávají u těchto lidí pocity viny a jakýkoliv prožitek nadřazenosti nad druhými je vědomě odmítán. Sklony k méněcennosti a opovrženíhodnosti mohou vést až ke vzniku politických a společenských hnutí sebemrskačsky zavrhujících západní civilizaci jako celek (od křížových výprav, přes kolonizaci Ameriky až po současnou globalizaci) a nostalgicky glorifikujících všechno, co je vnímáno jako přírodní, nezkažené a západní civilizací nedotčené.

b) Vysoce postavená hodnota svobody je spojena zejména s Harrisovým postojem Nejsem OK – Nejsi OK. V profánní oblasti ji lze očekávat u nejrůznějších skeptiků a nezúčastnělých pozorovatelů cizího a vlastního života (filozofové, psychologové, historici atd.), ale i u příslušníků drogové a protestní subkultury, revolucionářů všeho druhu, příslušníků hnutí hippies či nadšenců pro změněné stavy vědomí. Též u konzumních materialistů typu diváků mýdlových telenovel, případně u extrémních fandů do virtuálního světa počítačů a internetu. Společným jmenovatelem všech těchto postojů je životní motto „Nic nemá smysl“ a slovem „nic“ se myslí reálný svět a reální lidé a reálné emocionální vztahy. Tito lidé žijí v neustálé subdepresi a jediné přání, které skutečně mají, je, aby nebyli obtěžováni. Vůči druhým lidem mohou být pozorní, ale o sobě nikdy podrobně nemluví. Nechtějí být na ničem závislí. Ať už však je pro ně charakteristická rezignace, vzpoura nebo konzumní životní styl, „svoboda“, po které touží, je může vést k naprostému odstupu od skutečnosti a k životu na velmi nízké úrovni. K životu bez bolesti a sváru, ale také bez chuti a bez zápachu. Což je u těchto lidí vnímáno často jako životní moudrost, tolerance, stav povzneseného klidu a osvobození od tužeb a přání.

c) Co se týče hodnoty moci a prosperity, tu bychom mohli spojovat především s narcistickým přesvědčením „Já jsem Bůh“. S tímto postojem (Harrisova arogantní varianta Jsem OK – Nejsi OK) se můžeme setkat především u nejrůznějších životních vítězů a ambiciózních hvězd, a to jak v oblasti politických, ekonomických, tak i společenských struktur. U lidí, kteří mají sklony k pocitům nadřazenosti, kteří se cítí nekonečně lepší, než jsou „oni“, a vylučují z vědomí všechny stopy sebezapírání a sebeobviňování. Tito lidé chtějí svůj život zvládnout pomocí své inteligence a vůle, případně kouzlem své osobnosti, a v hloubi duše jsou na svou schopnost zvládnout „všechny“ problémy velice pyšní (úspěšní absolventi psychoanalýzy, gestaltu či jiných módních psychoterapií). Patřili by sem i fanatici nejrůznějších mesiášských ideologií, které jim dávají pocit, že mají nad druhými navrch. Třeba komunismu, liberalismu, dianetiky či nacismu. Někdy jsou vysoce soupeřiví, jindy vyžadují obdiv, někdy jim stačí perfekcionistické dodržování řádu (či Řádu, jak to vnímají oni). Specifikem je v tomto ohledu satanismus, který není v pravém slova smyslu náboženstvím, protože většina satanistů uznává Satana pouze za symbol revolty, a který – jak už jsme řekli – se svým životním mottem „Všichni jste ´debilové´“, kolísá mezi hodnotou moci a protestní hodnotou „osvobození“ od autority.

NEBÝT SÁM

Uváděná typologie je pouze přibližná a je nutné k ní přistupovat velmi opatrně. Podstatný je vztah k základním hodnotám lásky, svobody a moci, nikoliv samo náboženské vyznání. V náboženské konverzi však hrají významnou roli i motivace, které vycházejí z potřeby člověka nebýt sám a z jeho touhy stát se částí vyššího společenského celku.

S těmito motivacemi se setkáváme především u příslušníků tradičních lidových církví. Tito lidé přijímají často své náboženské přesvědčení podle sociálního okolí, do kterého se rodí. U konverzí v dospělém věku se s důležitostí této stránky setkáváme u sekt. Jednak v rámci tzv. love-bombing, „bombardování láskou“, jakéhosi druhu hraní si na sociální blízkost, jednak v rámci úlevně zažívaného spoléhání se na otcovskou autoritu vůdce, který člověka miluje a ochrání. Tyto motivace se ale obtížně odlišují od motivací, které jsou výrazem autentické osobnosti. Každá skupina vytváří na své členy nátlak k přijetí skupinového ideálu a přitažlivost konkrétních jedinců pak do značné míry splývá s přitažlivostí skupinových hodnot, které tito jedinci reprezentují. A mnohdy není jasné, zda přitažlivost se týká jejich autentického či maskovaného vyjádření.

ZÁVĚR ?

Uvědomuji si, že naznačené vazby mohou vyvolávat skepsi: Jsme všichni tak snadno zaškatulkovatelní? Znamená to, že ať zvolíme jakékoliv životní přesvědčení, vždycky jde jen o ideologickou „berličku“, jejíž povaha je determinovaná naší osobnostní strukturou?

Neodvažuji se soudit. Fakt je, že z religionistického hlediska existují náboženství, která nestaví na myšlených systémech. Třeba filozofie zenového buddhismu nebo teologie Ježíšova křesťanství. Postoj těchto systémů ke schopnosti člověka zachránit sama sebe vlastními silami a prostřednictvím ideatorních konstruktů („náboženství“) je nanejvýš skeptický. Co zachraňuje, je bezprostřední vztah k realitě, popřípadě žitý vztah k dějinným událostem (Ježíšovo zmrtvýchvstání). Tedy nikoliv užitečnost nějakého myšleného systému, ale jeho vztah k autenticitě lidského nitra, k pravdě a k realitě.

Neodvažuji se posuzovat, do jaké míry lze tento životní postoj přirovnávat ke čtvrté životní variantě, kterou nabízí T. Harris Jsem OK – Jsi OK (= „Jsem milování-hodný a ty, světe, jsi `bezva`“). Podle Harrise tento postoj není výsledkem pocitu, ale rozhodnutí a snad by ho bylo možné charakterizovat sloganem „Žít je úžasné“. Paralely se zenem a zejména s prvotním křesťanstvím se přímo nabízejí, ale hovořit o tom podrobněji… to by bylo na mnohem delší povídání."
orog
 
Příspěvky: 92
Registrován: pát 04. lis 2011 15:18:09

Re: Vztah

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 02. črc 2017 8:50:05

VZTAH JAKO DUCHOVNÍ CESTA

Jen velmi málo lidí zažívá štěstí ve vztahu. Domníváte se, že můžete být šťastnější s někým jiným, než sami se sebou. Tato představa je ale absurdní! Pravda je taková, že s jiným člověkem můžete být šťastní jen do té míry, do jaké dokážete být šťastní sami se sebou. Proč by tomu mělo být jinak?

Pokud chcete, aby váš vztah sloužil vašemu duchovnímu růstu, ze všeho nejdřív se musíte vzdát romantické fantazie, že někdo jiný může být zdrojem vašeho štěstí. Pokud jste šťastní, být s partnerem může vaše štěstí ještě zvětšit. Ale když šťastní nejste, společnost partnera jen umocní váš pocit neštěstí. Být ve vztahu s někým jiným je stejně náročné, ne-li náročnější, než být sám.

Prosím vás, mějte v tom jasno. Rozhodnutí být ve vztahu by nemělo být založené na touze nemuset se dívat na své Já, ale na ochotě proces sebepoznání zintenzívnit. Tím, že budete žít ve vztahu, neuniknete sami před sebou. Spíš naopak: Život ve vztahu vás donutí setkat se se sebou tváří v tvář.

Žijete-li s někým, pravděpodobně v sobě navzájem spouštíte nevyléčená zranění. Abyste takové situace zvládali, oba musíte být schopní přiznávat se ke svým myšlenkám, pocitům, slovům a činům a neobviňovat z vlastní bolesti nebo nepříjemných pocitů toho druhého. Oba musíte být zodpovědní za to, co prožíváte, protože jinak si na sebe navzájem začnete promítat zlost a strach a zanedlouho se váš vztah ocitne v krizi.

PŘEKONÁNÍ HRANIC

Duchovní vztah je založený na vyhraněném citu pro hranice. Přesně víte, co je a co není vaše zodpovědnost. Takový vztah však vede zároveň k prohlubující se důvěře, kde se hranice mezi Já a tím druhým začnou rozpouštět.

Když se ve vztahu respektují hranice, lze je překonat. Když cítíte, že vás partner respektuje, je pro vás snadné chovat se k němu laskavě a nesobecky. Není v tom žádné obětování se nebo sebezapření. Jedná se spíš o růst vaší lásky, kdy se učíte starat se o štěstí druhého stejně hluboce jako o své vlastní.

Nad své Já se ale nemůžete povznést, pokud nevíte, kdo jste nebo kdo je ten druhý. Jakmile znáte pravdu o sobě i druhém, začne dělicí čára mizet. Nakonec zůstane jen jediné bytí, ve vás i v druhém. Jedno Já, Věčný, přítel, Ten soucitný.

HLUBŠÍ PONOR DO LÁSKY

Jestliže už víte, co znamená pokládat štěstí jiného člověka za stejně důležité jako vaše, můžete to začít uplatňovat i v jiných vztazích. Díky tomu, že bezpodmínečně milujete sami sebe, dokážete milovat bez podmínek i jiné lidi. Není to pro vás vyčerpávající, ale naopak vás to nabíjí energií, protože láska, kterou rozdáváte, se vám vždycky vrátí zpátky v podobě vděčnosti.

Vidět v druhých nevinnost a krásu a dávat jim najevo, že je v nich vidíte, je ten největší dar, jaký můžete někomu dát. Pokud vidíte nevinnost a krásu nejen v někom, kdo se k vám chová hezky, ale i v tom, kdo vás nechápe nebo na vás útočí, pak víte, že jste zakotvení v Kristově vědomí bez podmínečné lásky.
V takovém stavu neodpíráte lásku nikomu, kdo ji potřebuje, i když se zdá, že o ni žádá urážlivým způsobem. Vaší úlohou ale není milovat jen ty, které máte rádi a které obdivujete. Chce se po vás, abyste milovali i své nepřátele. V konečném důsledku neexistuje nikdo, kdo by si nezasloužil vaši lásku.
Ti, kdo zpochybňují vaši schopnost milovat, jsou vašimi největšími učiteli. Tlačí vás až za hranice vašich možností, nutí vás projít zdmi strachu a odsuzování.

Kráčíte-li cestou, kterou jsem vám ukázal, učíte se nedívat až tak na to, jak se k vám druzí chovají, ale spíš na to, jak se vy chováte k nim. Nesoustředit se na slova a činy druhých, ale na své vlastní.
Jiným lidem můžete projevovat buď lásku, nebo strach. Vaší úlohou je projít svým strachem a dopracovat se k vědomí neotřesitelné lásky.

Když umíte přistupovat ke svému vlastnímu strachu se soucitem, pak dokážete stejně laskavě přistupovat i ke strachu druhých. Už nereagujete emocionálně nebo rozpolceně, ale trpělivě a vyrovnaně. Ve svém srdci víte, že jedině láska je skutečná. Všechno ostatní je jen iluze.

KONEC UPADNUTÍ V NEMILOST

V rajské zahradě jsou Adam a Eva nevinní. Cítí, že si zaslouží Boží lásku. Jakmile přestanou cítit svoji cenu, jsou vyhnaní z ráje. To, co bylo snadné, začne být těžké. Z hry se stává dřina. Naplnění se stává obětí.
Je-li vaše vůle oddělená od Božské vůle, nemůžete vytvořit nic, co by bylo užitečné pro vás či pro kohokoli jiného. Jestliže se bojíte nebo stydíte, hledejte způsob, jak se k strachu a studu postavit se soucitem a jemně je odevzdat do náruče lásky.

Bůh nechce, abyste bojovali. Bůh nechce, abyste si něco vyčítali. Bůh chce jen, abyste byli pokorní a pochopili, že nemůže vytvořit nic, co by mělo skutečnou cenu na základě omezeného vědomí ega.
Touha mít moc a ovládat vás vyvádí z rajské zahrady. Ruší váš vztah s Božskou přítomností.
Důvěřovat Bohu znamená důvěřovat nejhlubší součásti své bytosti. Znamená to spoléhat se na vaše neomezené, nevyčerpatelné Já – ne, ne na tu vaši část; která potřebuje záruky, neboť té se věřit nedá a ani ona není schopná důvěry – ale na vaše prvotní, základní Já, které cítí, že je hodné lásky. To je spojení mezi vámi a Bohem. Když spočinete ve svém spojení s Bohem, když se čím dál víc spoléháte na své základní Já a méně na své ego, přestáváte bojovat. Přestáváte přinášet oběti.

Nezapomínejte, že cesta z ráje vede na Golgotu. Dřív nebo později vás svět připraví o všechno kromě toho, co dokážete dát sami sobě. Nevydávejte se na křížovou cestu. Je to zbytečné a marné. Pokud jste to nezjistili už na příkladu mého života, pochopte to alespoň teď.

Cesta probuzení vede od nevědomé nevinnosti k upadnutí v nemilost, od viny přes zodpovědnost k odpuštění sobě samému. Nevinnost se neposkvrňuje získáváním zkušeností, ale zkušenosti ji nakonec vykoupí. Až se Adam a Eva vrátí do ráje, budou opět nazí, ale budou vědět to, co předtím nevěděli.
Pravdu můžete poznat jen tak, že jí budete. To zahajuje i ukončuje cestu stávání se. Nakonec se vrátíte tam, odkud jste vyšli – do rajské zahrady, kde musí každý získat zpět svoji nevinnost a naučit se tvořit společně s Bohem.

Paul Ferrini – Svobodná láska
Návštěvník
 

Re: Vztahy a strach z opuštěnosti

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 05. bře 2018 6:50:13

Strach z opuštění ve vztazích a princip zrcadlení

Vztahy jsou dnes pro naprostou většinu lidí alfou a omegou. Vztahy, jaké lidé utvářejí, jsou součástí jejich povědomí o tom, kým a jací jsou, tvoří pro ně ukazatel kvality jejich života a míru jejich spokojenosti s ním. Když člověk vytvoří vztah s druhým, do jisté míry se se vztahem identifikuje - vztah je součástí jeho Bytí.

Obrázek

Strach z opuštění se promítá do rozličných vztahů s lidmi - přátelských, partnerských, pracovních, ale i do vztahů s dalšími lidmi: sousedy, známými - do všech je možné si strach projektovat. Ale i zcela neznámí lidé mohou spustit starý strach - je-li člověk svědkem nějaké podobné situace, jakou v minulosti prožil, nebo z které má velké obavy, může se strach reaktivovat a člověka i zcela ochromit.

Lidé, kteří se nacházejí okolo nás, zde nejsou náhodou. Naše vyzařování přitahuje osoby, které rezonují na podobné frekvenci. Není to nutně tak, že přitahujeme pouze podobné typy - přitahujeme také ty, s nimiž nám nějakým způsobem interagují naše podvědomá témata. Mohou to být naše nevyřešená témata, potlačované vlastnosti, nebo i pozitivní stimul k našemu růstu. Tito lidé jsou nám zrcadly - zrcadlí něco důležitého z našeho nitra a prožíváme v kontaktu s nimi více nebo méně silné pozitivní i negativní emoce. Nejsilnějšími zrcadly jsou nám lidé, kteří na nás působí velmi kladně a velmi záporně.

Prvotními zrcadly jsou naši rodiče. Rodiče dávají vzniknout prvnímu zrcadlení sebeobrazu tím, jak se k dětem chovají a co jim říkají o nich samotných. To, kde a jak vyrůstáme, co dostáváme, co přijímáme za své, v jaké atmosféře rosteme - to vše se silně podepisuje na tom, jak se stavíme k sobě samým a jak se vztahujeme ke světu. Rodiče jsou nám ale svým chováním zrcadly toho, co máme v sobě probudit, jakou cestou se vydat. Jako děti si toho nejsme vědomi, ale naše cesta díky prostředí, kde vyrůstáme, nabírá nějaký směr. Dalšími silnými zrcadly jsou naši partneři a dalšími pak naše děti. Ale obecně je naším zrcadlem každý, kdo se nachází v našem okolí - každý v jiné síle - každý nás může učit něco víc o nás samých.

Pokud by se potkali dva lidé, z nichž jeden má výrazně odlišnou frekvenci vyzařování než ten druhý, "minuli by se" - nebylo by tam nic, co by je zaujalo jeden na druhém, co by je přitáhlo k sobě - jejich energie se natolik liší, že se vzájemně "nezachytí", nejsou pro sebe zajímaví. Možná teď bude část vašeho já rozčileně oponovat, protože jistě máte ve svém okolí osoby, se kterými se nemáte právě v lásce, kteří vám vadí nějakým svým projevem chování nebo rysem osobnosti, osoby, které vám ubližují nebo vám ublížily v minulosti, osoby, se kterými se vídáte jen velmi neradi. Část vašeho Já se bude zdráhat přijmout možnost, že právě oni by mohli být zrcadlem pro vás. Právě takoví lidé jsou ale vaše dosud neobjevená silná zrcadla. Platí, že ti, kteří na nás působí nejvíce negativně, jsou našimi největšími učiteli, neboť odrážejí naše největší bolesti a traumata. Bohužel právě na ty často nahlížíme skrze černé brýle negativních emocí a přehlížíme tak jedinečný potenciál, který nám říká, co v sobě potřebujeme uzdravit, otevřít, vyrovnat, odreagovat nebo změnit, abychom byli zase kus cesty dále k plnohodnotnému životu.

Pokud bychom zrcadla - osoby kolem nás - neměli, neměl by nám kdo nasvítit, co nám ještě schází k vyřešení, abychom se stali celistvou bytostí. Dokud celistvými nejsme, potřebujeme se vyvíjet a růst a potřebujeme k tomu druhé, aby nám zrcadlili, co nám ještě schází, co se potřebujeme naučit, co musíme vyřešit nebo v jaké oblasti na sobě zapracovat.

Je důležité také říci, že nejen lidé okolo nás, ale i my sami jsme zrcadlem druhým lidem. Naše role v okolním světě je pro druhé proto stejně důležitá, jako je role druhých pro nás. To, jací jsme, to, jak se projevujeme, jak myslíme a jednáme, je mocným činitelem pro dění okolo nás. Naše vnitřní energie vyzařuje navenek a přitahujeme si tak do života osoby, které na dané úrovni vývoje potřebujeme pro náš další růst - stejně tak druzí lidé si přitahují do života nás - neboť právě nás ve své fázi vývoje potřebují. Občas můžeme do života přitáhnout i jen jednorázově někoho, s kým rezonujeme v určitém tématu. Síla interakce s druhými lidmi by se dala přirovnat k různé sytosti téže barvy - od velmi syté až k velmi světlé, která interaguje nejméně.

Pokud má člověk strach z opuštění, bude do života přitahovat téma strachu - ve svém partnerském vztahu, v rodině, v situacích, které se dějí jiným lidem, nebo také v práci a v kamarádských vztazích. Strach přitahuje strach, ale problematické situace se objevují i proto, aby si člověk uvědomil, že se v něm nacházejí místa, která potřebují uzdravit.

* * *

- z knihy Strach z opuštění, PhDr. Veronika Neumannová
Návštěvník
 

Re: VZTAHY

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 12. zář 2021 8:53:02

Návštěvník
 

Re: VZTAHY

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 20. kvě 2022 21:05:39

Obrázek

Takže pak je vztah k druhým úplným uvědoměním si, že milovat sám sebe je nemožné, aniž bychom milovali vše, co je definováno jako něco jiného, než jsi ty sám.
Návštěvník
 

Re: VZTAHY

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 18. bře 2023 9:27:02

Obrázek

"Nemohu pro tebe udělat nic jiného než pracovat na sobě...ty pro mě nemůžeš udělat nic jiného než pracovat na sobě!"
Návštěvník
 

Re: VZTAHY

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 07. kvě 2023 14:24:29

Obrázek

KDYŽ VÁS NĚKDO NERESPEKTUJE, dejte si pozor na nutkání získávat si jeho respekt.
Neboť neúcta není oceněním vaší hodnoty, ale signálem jeho charakteru.
Návštěvník
 

Re: VZTAHY

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 31. kvě 2023 10:25:22

Obrázek

„Pokud stále nemůžete najít svého milovaného, dám vám další nápovědu. Nesnažte se Ho hledat, hledat Ji nebo cokoli jiného a zjistíte, že váš Milovaný je již ve vaší náruči. Ve skutečnosti budete překvapeni, když zjistíte, že tam byli celou dobu.“
Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 13 návštevníků

cron