Skutečná duchovní práce je především odvážná a aktivní námaha, nikoliv zploštělé nadšenectví a zmodernizované konzumování mystiky v instantní podobě. Bez pevných základů mravného, ale i logického a poctivého myšlení nelze pronikat k vyšším tajemstvím. Jak říká Paul Brunton – neumíme-li důvěryhodně jednat mezi lidmi a nerozeznáme-li povahu lidí kolem sebe, jak bychom mohli rozpoznat povahu vysoké transcendentální Skutečnosti? A podobně – neumíme-li jednat s poznanými morálními pravidly zde na zemi, nepustí nás duchovní světy natrvalo k vyššímu poznání ani k výšinám meditace. Do světa Ducha se nelze prodrat zadními vrátky. Bez morálního očišťování, sebeanalýz a sebekontroly se při meditaci nevchází do objektivní reality vyšších úrovní, ale meditující se dostává pouze do vlastního podvědomí, vlastních iluzí, projikují se mu přání a představy vlastní psychiky. Do podobných bludišť katakomb podvědomí uvádí většina takzvané meditační hudby, meditačních obrazů nebo subordinovaných cílů meditace. K meditaci neexistují vnější pomůcky. I při své lákavosti vyvolávají pohyb směrem opačným, než kam pravá meditace vede, protože nám infikují představy tvůrce, jak má meditace vypadat. Bývá to i nekontrolovatelná injektáž do našeho podvědomí. Rovněž jakékoliv osobní ambice, například zvědavost a chtění okusit nadsmyslové prožitky, nás ke skutečné meditaci nepustí a my se potácíme jen v její nápodobě, replice, imitaci. Ono nadsmyslno si svou myslí pak vyrábíme, sugerujeme.
http://www.harmonievzivote.estranky.cz/ ... cesty.html
NÁSTRAHY A PASTI DUCHOVNÍ CESTY
Téma tohoto textu nemusí být pro každého úplně příjemné, ale věřím, že potřebné. Pojednáme o odvrácené straně sebepoznání. Zmíníme možné nástrahy, jámy, do nichž je možné s hlavou plnou ideálů a dobrých úmyslů velice snadné spadnout. A klidně se v nich ráchat roky a roky nevědouce, že namísto opravdového pokroku a poznání jen podporujeme neprospěšné vnitřní struktury.
Tato slepá místa jsou na západě už relativně známými oblastmi, tam mají přece jen s otevřenou spiritualitou delší zkušenost než u nás. Existuje pro ně dokonce speciální termín – spiritual bypass. Poprvé jej použil americký psycholog John Welwood v roce 1984. Označuje velmi častý jev, tedy použití spirituality, duchovní cesty jako určitého útěku, vyhýbání se bolestivým pocitům, stavům, nezahojeným ranám, traumatům, nárokům obyčejného života. Tento jev nejspíš pramení v naší běžné tendenci vyhýbat se všemu nepříjemnému. Což je na obecné úrovni pochopitelné, ovšem v rámci seberozvoje to je cesta nepříznivá. Spiritual bypass je možné považovat za jakýsi stín duchovní praxe, závětří, kam se schováváme před bolestí a tíživými nároky života. Naprosto většinou se nejedná o vědomý akt, ale na důsledcích to nic nemění. Tím, že o něm ale budeme mluvit, může to mnoha z nás ušetřit velké trápení a tápání.
V rámci duchovní praxe se spiritual bypass projevuje kupříkladu jako tendence k silnému, přehnanému, studenému nadhledu, odulpění, emocionální ztuhlosti a potlačení – jde tedy o určité, řekněme odseknutí se od prožívání, postoj nadhledu, který nepramení v moudrosti, ale ve strachu, což si často meditující neuvědomuje (či odmítá uvědomit).
Patří sem dále přehnaný důraz na pozitivno. Takový ten velice pozitivní náhled na vše, vše je fajn a krásné, úžasné a máme se všichni rádi, všechno je jedna pozitivní vibrace, vesmír, bůh je láska, cítím se každý den lépe a lépe. Možná to znáte sami, často to na člověka padá při návštěvě obchodů s new age proprietami, z letáčků a knih a povídání některých „super lidiček“. S tímto je spojen strach z hněvu, který je vnímán jako špatný, negativní. Velmi často je to problém mužů, kteří často slyší, jak mají být hodní, citlivý, empatičtí. Je v pořádku podporovat tyto vlastnosti, ovšem pokud je stejně tak podpořena výchova k umění práce s mužskou silou. Práce s hněvem, hlavně tím pramenícím z dávných dětských bolestí a chybějících pozitivních vzorů, je velké téma nejen pro muže.
Do tohoto ranku náleží také naivní, slepý soucit – přece všechno a všechny musíme mít rádi. Soucítění ale není podporování zlého, Ježíš nepřinesl pouze pokoj, ale i meč, soucítění může být i drsné, když je třeba. Kromě citlivého srdce k němu totiž neodmyslitelně náleží i rozlišující moudrost. Nastavení druhé tváře není v každé situaci nejvhodnější řešení. Když už si bereme za příklad křesťanskou tradici, připomeňme si obraz, kdy Ježíš zuřivě vyhání z chrámu penězoměnce. Rozhodně to není snadné téma s jednoznačným návodem na správný postup. Bude záležet vždy na konkrétní situaci.
Pokračujeme dále v popisu pastí a děr na duchovní cestě. Je to často nevyvážený rozvoj složek osobnosti. Nezřídka jsme intelektuálně (po zhltání nesčetných knih, přednášek a moudrých debat v čajovnách či hospodách) velice na výši, už v podstatě osvícení, ale naše emoční inteligence a též etické žití pokulhávají daleko za přemoudřelým egem. Ruku v ruce s tím jde často pocit, jak jsme již duchovně na výši, nás se ty „nízké“ věci už netýkají, jsme mimo dualitu, morální standardy jsou jen jednou z iluzí a forem apod.
V podstatě se dá říci, kde je spiritualita, tam je, či lépe řečeno hrozí, spiritual bypassing. Jak bychom to vlastně nazvali hezky česky? Duchovní úlet by bylo dosti trefné označení. Odborněji se doslova jedná o duchovní, spirituální překlenutí, přemostění. To zní asi trochu krkolomně, ale odpovídá anglickému termínu. Možná bychom česky mohli užít hezkého přirovnání duchovní berlička. Nejspíš bude asi nejvhodnější ponechat anglický termín. Ovšem slovo přemostění inspiruje k trefnému obrazu. Naše mentální krajina není rovná plocha. Je členitá, u někoho více, u jiného méně, ale najdeme zde jak hory se širým výhledem tak hluboká údolí, kam ani sluneční paprsky nedopadají. V těchto přehlubokých údolích žijí či spíše živoří prapodivné postavy. Skryté v jeskyních či pod hladinou temné vody. Jsou to zosobnění našich dávných traumat, potlačených, protože přece neslušných představ, pocitů, v propastech vzniklých po nepřítomném otci či matce létají démoni nejistoty, strachu, nepřijetí. Tato temná zákoutí, vzniklá často jako dětské reakce na náročné, bolestivé situace, jsou nyní obvykle zatarasena velkými kameny, někdy dokonce takřka zabetonována. Jsou to často místa, o kterých ani nevíme či nechceme vědět. Za svou poutí za světlem, vyšším vědomím, čistou myslí, mystickým spojením s bohem, kosmickou energií, je napůl nevědomky nezřídka raději překleneme, přemostíme. Divné, temné, zvrácené, hněvivé aspekty nás samých se moc nehodí do krámu. Ano, někteří mluvíme o transformaci svých temných stránek, ale zda tak skutečně činíme, je velmi diskutabilní. Můžeme roky a roky kráčet duchovní cestou, aniž bychom kdy do tohoto hlubokého údolí vůbec pořádně vkročili. Ovšem pokud to neuděláme my, existence sama nás nezřídka donutí k sestupu do podsvětí. A nebývá to zkušenost, kterou bychom přivítali s otevřenou náručí a zařadili do své sbírky spirituálních otevření a satori. Přesně naopak se může jednat o velice děsivé, temné, náročné období, kdy se rozpadáme a vědomí se dostává na samou hranici zdravého rozumu, někdy až za ni. Nazýváme tento čas temnou nocí duše, psychospirituální krizí, jazykem jungovské psychologie dochází k aktivaci stínových složek osobnosti, mocné síly, prazákladní energie zvané archetypy, se v tento čas prohání naším vědomím, skládačka naší osobnosti se chvěje, praská, hroutí se jako domeček z karet. Nejedná se většinou o mystické povznášející světelné zážitky, v nichž se naše já rozpouští v blažené kosmické jednotě. Existence ukazuje hledači absolutna, že má i svou temnou, zvrácenou, šílenou, destruktivní stránku. A je to stránka i nás samých. Rozhodně ne u každého musí tato fáze proběhnout takto dramaticky či nemusí třeba proběhnout vůbec. Je to velmi individuální, nepředvídatelné stejně jako je nepředvídatelná a neuchopitelná celá cesta ducha. Toto je zase velmi široké a důležité téma, kterému se komplexněji můžeme věnovat v samostatném textu. Nyní v rámci spirituálního přemostění si jej uvádíme, protože podhodnocení či nepřijímání vlastních negativit, temných stránek osobnosti, vyhýbání se starým šrámům, traumatům, bolestem či životním nárokům je jednou z jeho nejčastějších forem. Na naši omluvu, která nám ale před zákonem vesmíru příliš nepomůže, řekněme, že tak většinou nečiníme vědomě, naše snaha a úsilí o poznání, vnitřní rozvoj jsou většinou ryzí a upřímné. Ale neznalost zákona neomlouvá.
Na západ od našich hranic jsou past či spíše pasti duchovního zanedbání lépe známé, přece jen rozvoj spirituality je spojen s jejím boomem v 60. letech a k nám se dostal v podstatě se třicetiletým zpožděním. Toto zpoždění způsobuje, že jsme možná častěji dost naivní v očekáváních velkých výsledků. Možná je to i přirozená součást vývoje, určitá fáze, která ovšem může přetrvávat dlouhou dobu než si uvědomíme určité uvíznutí, zanedbání.
Víme, že sebepoznání nepřináší automaticky klid a pohodu. Často právě naopak, otevře, rozvíří kaly, rány, temnoty – tedy pokud je opravdové. Není to ozdůbka a příjemné, romantické téma pro čajovny a festivaly, šminka na naší masce, náš pečlivě vytvořený sebe obraz velice duchovních bytostí. Opravdová spiritualita není ono opium lidstva, jak trefně mluvili o náboženství soudruzi Marx, Mao a další, a proč spousta lidí hledí na duchovní scénu s despektem. Správně totiž vyciťují, že mnoha z nás slouží spíše jako útěk od bolavého sebe a od života na zemi. Není to mluvení o nepodmíněné lásce, zatímco v reálném životě city potlačujeme, protože nás bolí, pálí, ochromují. Spíše než co jiného jde o setkávání se s celostí sebe sama, různými aspekty bytí, i s bolestivými šrámy, nedokonalostmi, divnými pocity, strachem, úzkostí, hněvem, závistí.
Pokud se najdeme, tedy uvědomíme, v zajetí duchovního bypassu, na útěku před sebou v domnění, že právě k sobě jdeme, na cestě k transcendování a rozpuštění ega, když pořádně žádné nemáme, v zářných výšinách klidu a jednoty bez reálného uzemnění a kontaktu s životem, svým tělem a udusanými dětskými pocity, jsou často mnohem vhodnější přístupy psychoterapeutické než čistě meditativní. Ideálně s podporou terapeuta, který má vhled a zkušenost s oběma typy vnitřní práce. Není to žádná hanba, jedná se naopak o velké uvědomění a možnost skutečného posunu na vnitřní cestě. Jaké je hlavní motto, které má charakterizovat tuto fázi procitnutí? Opravdovost, přijetí, vnitřní poctivost.
Autor - Roman Žižlavský – spolupracuje s Psychoterapeutickým centrem Lávka jako mailový konzultant a poradce v oblastni psychospirituálního rozvoje.
Ale co Vám doporučuji, je prodlévat ve vlastním vědomí. A jen potom přijde intuitivně z Vašeho nitra potřebné porozumění.
Nisargadatta Maharadž
Duchovní zrání lidské bytosti je procesem, v němž se mimo jiné probouzí a rozvíjí intuice. Ta postupně umožňuje člověku pronikat do záhad života, před nimiž zůstává rozum bezradně stát. Je však třeba zdůraznit, že schopnost intuitivního poznávání se rozvíjí pomalu, postupně a je třeba se naučit naslouchat jejím poselstvím. Hrozí zde totiž možnost záměny čisté intuice za nekontrolované impulzy z podvědomí či další formy tzv. pseudointuice. Pouze vnitřní vyzrálost a čistota umožní, aby člověk dokázal cestou intuice získávat důležité informace o vnitřním i vnějším životě.
Swami Šivananda
Navázat skutečně kontakt s Nadjá může hledající pouze prostřednictvím ryzí intuice, která je osvobozená od citového egoismu a překračuje intelektuální iluzi.
A to se stane ve stavu naprostého a dokonalého ticha.
Snadno lze podlehnout iluzi, že hlas ega je hlasem Nadjá. Někteří si vytvářejí vlastní mentální představy o své duchovní zkušenosti nebo osvícení, což může vést k naplnění ve své obrazotvornosti a falešné představě o své duchovní velikosti.
Paul Brunton
To je dost často vidět i v diskusích. Potřeba přesvědčovat druhé o své pravdě je jako droga. Čím víc jí podléhám, tím větší potřebu mám dokazovat druhému, že ten kdo se mnou nesouhlasí, se mýlí.
Je to jedna z nejzvláštnějších zkušeností, pozorovat, jak tahle snaha zaslepuje, úměrně potřebě obhájit svůj názor jako správný (proč vlastně?) Přitom to znemožňuje uvidět to, o čem mluvíme, z pohledu někoho jiného, kdo má v tom směru třeba taky už nějakou zkušenost. Když dokážu na chvilku úplně zapomenout na svoje přesvědčení a podívat se na to očima mého oponenta, může se stát, že mi najednou dojdou souvislosti, které by mi předtím vůbec nepadly. Najednou pochopím, proč tohle...AHA!!! ... a k čemu to vede... NO NE! TAK PROTO...
Naše zkušenosti nejsou a nemůžou být stejné, vede nás to každého trochu jiným způsobem, a tak tu věc nejspíš neuvidíme nakonec úplně stejně. Přesto, místo aby z našeho dialogu ve mně zbyla jen nějaká ta emoční reakce závislá na pocitu, kdo z nás obhájil svou "pravdu" líp, vyznělo to tentokrát jinak.
Je fajn si něco uvědomit, když to navazuje na dosavadní pochopení a posune ho o kousek dál.
Vypadá to snadné, jenže - není tak úplně snadné si všimnout, že už zas...
Já jsem
je nejvyšším vědomím člověka, je uvědoměním si své vlastní existence a individuality - JÁ JSEM. Kéterické neboli elektronické tělo, přesahující fyzické tělo o 80 až 100 centimetrů je stejného původu, jako je původ kosmu. Elektronické tělo je vlastním tělem ducha člověka, které se do podoby člověka formovalo uvědomováním si sebe sama. Ostatní verze "já", duši, jak jsme tyto obaly nazvali, si každý tvořil sám, když se vybaven darem svobodné vůle vydal na cestu stvořením.
Elektronické tělo je manifestace božské podstaty a svoji existenci má na rozhraní mezi absolutním a relativním vesmírem. Je složeno ze zlatě světelných vln o velice rychlých kmitočtech. Udržuje všechna ostatní těla pohromadě a reguluje správný tok energie z celé aury do vnitřního prostoru. Hlavní vertikální tok světelných vln prochází korunní čakrou, pulzuje podél páteře a jako hlavní proud síly dodává fyzickému tělu život. JÁJSEM určuje pulzaci fyzického srdce, zásluhou této síly dýcháme a můžeme pohybovat fyzickým tělem.
Z hlavního proudu vyzařují svazky zlatých paprsků, které ze sebe vyzařují další paprsky cirkulující kolem ostatních těl, které jsou touto silou drženy pohromadě. Do hlavního proudu směřují kořeny čaker, které metabolizují potřebné energie z univerzálního energetického pole. Do čaker elektronického těla se vážou vyšší úrovně kosmu, JÁ JSEM je napojeno na kosmické vědomí.
Pro JÁ JSEM neexistuje čas ani prostor, tato síla nepodléhá žádnému fyzikálnímu vlivu, všechny ostatní energie jsou ve vztahu k této síle v podřízeném postavení, proto ovlivní vše, co ve vesmíru existuje.JÁ JSEM je nevyšší princip života a vlastní sílu, jež je tajemstvím staletí.
To, co člověk neustále marně hledá mimo sebe, je ukryto přímo v něm. Je to nejvyšší a nejmocnější vědomí člověka, se kterým může člověk vědomě komunikovat a tak tuto sílu vědomě užívat a řídit.
Pro většinu lidí představuje pozvednout své vědomí do absotutna za cosi těžkého a pro ně samotné nemožného. Přesto se s nejvyššími silami může kontaktovat každý člověk, tyto síly může každý vědomě užívat. Veškeré tajemství spočívá v tom, že naše ryze duchovní mysl JÁ JSEM vnímá slova "já jsem" jako oslovení, jako své jméno. Slova "já jsem" v žádném případě neznamenají zdůraznění našeho ega.
Slovy "já jsem" oslovujeme své nejvyšší vědomí, tím jsme v pozornosti nejvyšších sil, které jsou připraveny uvést v činnost neomezené tvořivé síly, jejichž okamžitý pohyb naplňuje význam slov, která za oslovením následují. Ke svému nejvyššímu vědomí nemusíme promlouvat nahlas. JÁ JSEM reaguje na vyslovená nebo myšlená slova stejně a okamžitě uvádí do pohybu síly, jejichž účinky jsou vždy takové, jaký mají následující slova význam. Vždy naplní to, o co jsme si řekli.
Slova JÁ JSEM jsou nejsilnější tvořící slova života, proto velmi záléží na následujících slovech, která za oslovení JÁ JSEM použijeme. Když volíme správná slova, tvořivé síly nám přináší veliký užitek a požehnání. Pokud člověk pochopí význam těchto dvou slov, pozná sílu svého nitra, jehož činnost se rovná zázrakům.
Kristus tyto znalosti měl a ve svém pozemském životě je běžně používal. Každou svoji životně důležitou větu začínal slovy "já jsem". Zasvěcení učenci také o JÁ JSEM věděli, tyto znalosti však střežili v nejpřísnější tajnosti a předávali jen svým vybraným nástupcům.
Různými kontakty, které někteří lidé udržují s vyššími bytostmi, začaly být otevírány pokladnice dříve utajovaných a posléze zapomenutých duchovních znalostí a praktik, proto všechno, co je možné současnému člověku odhalit, nebude již nic skrýváno a střeženo jako tajné vědění. Nově načerpané vědomosti pravého duchovního směru lidé předávají dále ostatním.
Doba, ve které žijeme je dobou velkých změn, které zasahují do života každého člověka. Jednou z těchto přicházejících změn je zrychlování duchovního vývoje veškerého lidstva. Změny, které již nyní probíhají a které Zemi a nás všechny ještě čekají, jsou způsobeny kosmickou energií vyšších frekvencí, jíž se neustále naplňuje magnetické pole Země. Dříve byly vyšší frekvence zadržovány ochrannými clonami, chránícími lidstvo před jejich intenzitou, kterou by nervová soustava člověka nedokázala zvládnout. Nyní jsou ochranné clony postupně odstraňovány a mohutné síly duchovní energie, přinášející subatomární stavební částice, v neustále vyšší míře pronikají k lidem. Množství této energie neustále stoupá a bude nezadržitelně sílit. V různých částech světa začali lidé vědomě navazovat a udržovat kontakty s vyššími bytostmi a mnohým lidem začala být přístupná určitá místa v éterické úrovni Země.
Když duch definitivně opouští své fyzické tělo, v první fázi své fyzické smrti prochází vědomí hmotným tělem. Většinou je tato fáze vnímána tak, jako bychom procházeli temným tunelem. Pak vědomí prochází hlavním proudem pulzující síly podél páteře a definitivně opouští své fyzické tělo v oslňujícím světle korunní čakry.
Ukončení cesty koloběhu inkarnací a návrat zpět do duchovního světa je vzestup vnějšího vědomí do elektronického těla, čili splynutí vnějšího vědomí s vědomím JÁ JSEM. Je to návrat tam, odkud bez vyjímky všichni pocházíme a kam se jednou máme všichni vrátit. Je to návrat do duchovního světa, kam můžeme vstoupit bez ostatních bytostných obalů, jen v ryze duchovní podobě s vlastnictvím sil pozitivních vlastností, které si během inkarnací osvojíme.Pak můžeme při zachování si svého vědomí snést ještě vyšší kosmické síly.
VĚDOMÉ UŽÍVÁNÍ JÁ JSEM
Abychom docílili okamžitého spojení s JÁ JSEM, musí být naše záda, týl a hlava v jedné kolmé rovině, tím je zprůchodněn spirituální kanál, procházející páteří do korunní čakry. Pak s patřičnou úctou JÁ JSEM oslovíme. Na začátku vždy toto oslovení třikrát opakujeme, tím s JÁ JSEM docílíme vědomého kontaktu. Při třetím opakování tohoto oslovení místo odpovědi : "co si přeješ?" ucítíme ve spáncích mírný tlak a v oblasti srdeční čakry jemný, láskyplný pocit. Při opakování našeho přání již oslovujeme JÁ JSEM jen jednou.
UVEDU PŘÍKLADY
Pokud potřebujeme ochranu před negativními vlivy jiných lidí nebo negativními vlivy z astrálního prostředí, je třeba utvořit okolo sebe energetický obal, který negativní vlivy nepropustí. Utvoření ochranného obalu vypadá takto:
"JÁ JSEM, - JÁ JSEM, - JÁ JSEM, - ochranný elektronový obal okolo mne.
JÁJSEM, - ochranný elektronový obal okolo mne.
JÁ JSEM, - ochranný elektronový obal okolo mne."
Jakýkoliv ochranný obal nikdy nenarušuje naší svobodnou vůli, ale vytváří efekt silného ochranného brnění, které zabrání vzniku jakékoliv negativní energie. Ochranný obal můžeme utvořit okolo sebe, ale i okolo různých věcí nebo pomůcek. Například při práci s kyvadlem, kdy chceme mít jistotu, že kyvadlo nebude ničím ovlivňováno.
"JÁ JSEM, - JÁ JSEM, - JÁ JSEM, - ochranný elektronový obal okolo tohoto kyvadla, který zabrání jakémukoliv negativnímu ovlivnění lidské a duchovní činnosti, bez ohledu na moji psychickou a fyzickou formu."
Tuto nebo podobnou větu třikrát opakujeme.
Chceme-li docílit zdraví, za oslovení JÁ JSEM řekneme: "harmonická činnost každé buňky a každého orgánu mého těla"
nebo: " JÁ JSEM, - .....dokonalost a zdraví, které se projevuje v každém orgánu mého těla."
Psychické napětí zklidníme slovy: "JÁ JSEM, - ...klid a mír, harmonie, duševní vyrovnanost."
"JÁ JSEM, - radost ze života"
"JÁ JSEM, - zdravý spánek."
"JÁ JSEM vědomí kosmické lásky."
Když poznáme, jaká síla je v těchto dvou slovech ukryta, po vyslovení "já jsem" začneme kontrolovat své myšlenky a slova také v běžných rozhovorech.
zpracovala jsem podle knihy "Tajemství zbloudilých duší"
od Boženy Koubové
http://www.mojiandele.cz/ja-jsem/
irulan píše:Z dávného a poněkud lapidárního mailu kamaráda (bez jazykových úprav):
„Když si člověk o sobě myslí, jak je mravnej, správnej a dobrej, znamená to jen, že se dosud naostro nesetkal s démonem egoismu, kterýho starý zasvěcenci nazývali strážce prahu. Ten střeží tu hlavní svatyni sebepoznání, kde se nalézá... NIC! Cestou tam nacházíš SKUTEČNÉ motivace vlastních činů, a vidíš, že vůbec nejsou tak ušlechtilý, jak si myslíš. To setkání se strážcem, kterej ti ukazuje podstatu tvých tzv. ušlechtilých motivací, je tak strašný, že ti vezme o sobě veškeré iluze! KAŽDÝMU, kdo má odvahu ho podstoupit!!! Člověk pochopí, že se nemůže pyšnit ničím, že je sám o sobě bídnej a ničemnej. Čemu se podobáš ve svý velikosti? H...! Teprve, když se s tim smíří, když to stráví, roste v něm pravá pokora, která se nedá falšovat předstíráním skromnosti, jak to mnozí tzv. duchoznalci dělaj. A taky pravá SVOBODA, protože mizí veškerej strach. A každej strach je vlastně strachem ze sebe!... Stačí rozebrat si svou motivaci zcela upřímně a bez předsudků a člověk žasne, jaký obludný ego se skrývá za zdánlivou ušlechtilostí.
Ve starých dobách podstupovali adepti mystérií cvičení, kde se učili nesoudit dle převládající morálky, ale jít ZA! Všechno to vedlo k tomu, aby se přestali prožívat, jak jsou dobří a mravní a lepší než ti ostatní, a teprv, když tenhle sebeblud opustili, přišlo osvícení. Dodnes je to stejný, jen se změnily prostředky.
Brát se vždy s odstupem. A hlavně musí být člověk obezřetný a demaskovat vlastní ušlechtilé motivace, které jsou ve skutečnosti obyčejnými egoistickými pohnutkami. (Udělal jsem pro někoho něco nezištně? Ne, udělal jsem to pro svůj dobrej pocit, pro kladný sebeprožitek, aby se ego mělo dobře! A podobně.) Strážce prahu hlídá dobře! Do skutečného duchovního světa ego prostě nepustí, takže je třeba dosáhnout nejhlubšího možnýho sebepoznání, jakýho je člověk schopen... a na prahu odložit vše, co mu umožňuje přežít v podmínkách obyčejného pozemského života, celou personu, pozemskou osobnost. To je trochu jako svlíknout se do naha. Hluboké sebepoznání je velmi otřesný zážitek, beroucí člověku poslední iluze o sobě. Zdrcující a depresivní, ale osvobozující a nevyhnutelný! Když projdeš tímto alchymickým stadiem putrefakce, neboli zhnití, víš, že chvála je jen stříbrný prach, kterej třeba sfouknout, abys mohl dál, a vůbec tě nenapadne, že by sis ji zasloužil... :-)
Celá naše moderní kultura je založená na potřebě sám sebe klamat, nalhávat si o sobě, že jsem lepší, než jsem. To jsou takoví týpci, kteří mají pocit, že oni jsou ti příkladní a mravní a musí těm druhým ukázat, jak se to dělá. Osud nás ale učí rozpoznávat, že sami sobě lžeme, abychom se sebou dokázali vůbec žít. Až se to po těžkých úderech osudu u těch šťastnějších případů jednoho dne překlopí a najednou zjišťujeme, že už nemáme potřebu sami sebe obelhávat, ale naopak potřebu být pravdiví. A to je potom teprv mazec! Pak zjišťuješ, že ti málokdo rozumí a považují tě za podivína, vyvrhele, blázna, protože už nejedeš jejich sebeklamnou hru, ale demaskuješ kulisy a kostýmy jejich divadla. Tim jim bereš jejich svět, jdeš proti jejich potřebě se vzájemně ujišťovat, jak jsou dobří. Proto seš na obtíž, ztrácíš kamarády... Pravda osvobozuje, ale taky vrhá člověka do samoty. :-)“
Návštěvník píše: Potřeba přesvědčovat druhé o své pravdě je jako droga. Čím víc jí podléhám, tím větší potřebu mám dokazovat druhému, že ten kdo se mnou nesouhlasí, se mýlí.
Je to jedna z nejzvláštnějších zkušeností, pozorovat, jak tahle snaha zaslepuje, úměrně potřebě obhájit svůj názor jako správný (proč vlastně?) Přitom to znemožňuje uvidět to, o čem mluvíme, z pohledu někoho jiného, kdo má v tom směru třeba taky už nějakou zkušenost. Když dokážu na chvilku úplně zapomenout na svoje přesvědčení a podívat se na to očima mého oponenta, může se stát, že mi najednou dojdou souvislosti, které by mi předtím vůbec nepadly. Najednou pochopím, proč tohle...AHA!!! ... a k čemu to vede... NO NE! TAK PROTO...
Naše zkušenosti nejsou a nemůžou být stejné, vede nás to každého trochu jiným způsobem, a tak tu věc nejspíš neuvidíme nakonec úplně stejně. Přesto, místo aby z našeho dialogu ve mně zbyla jen nějaká ta emoční reakce závislá na pocitu, kdo z nás obhájil svou "pravdu" líp, vyznělo to tentokrát jinak.
Je fajn si něco uvědomit, když to navazuje na dosavadní pochopení a posune ho o kousek dál.
Vypadá to snadné, jenže - není tak úplně snadné si všimnout, že už zas...
Návštěvník píše:vostalpetr píše:Proto já píšu o relaxaci,což je uvolnění nejen těla ale i jakéhokoliv pozorování,což je vlastně NEVĚDĚNÍ,
Ty jsi normálně jen zdrhl od toho pozorování, neosobního Pozorovatele jsi šoupl na vedlejší kolej a utápíš se jen v onom nevědění, nic víc. Vrátil jsi se jen ke stavu před započetím svého duchovního putování.
vostal petr píše: neosobní pozorovatel je nevědění...
plm píše:vostal petr píše: neosobní pozorovatel je nevědění...
K nevědění je stejně jako k vědění nutné osobní já, které něco ví nebo neví.
Na rozdíl od neosobního pozorování prázdným prostorovým vědomím, které je neomezené
Samo tak zmizelo jakékoliv vědění i nevědění
Samo tak zmizelo jakékoliv vědění i nevědění
Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 25 návštevníků