Upřímné sebepoznávání

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod rosada » stř 24. dub 2013 20:10:37

rafael píše:
pitomost?? určitě není.. hledej ji tu vnitřní pozornost a najdeš ji.. vnitřní pozornost není výmysl ani mýtus.. někdo tomu říká energie, někdo světlo, někdo láska, někdo hloubka meditace atd. myslíš si že slunce za mraky nesvítí? a přece tam je, a budu ti tvrdit že slunce tam není protože sem ho neviděl a ty ano, vidím jen mraky, tím pádem není slunce,když ale budu čekat a budu se dovnitř do nitra dívat na mraky,budu stát na zemi a uvidím, že malinko občas slunce vysvitne, že mraky pustí paprsek, pak se budu soustředit a čekat na paprsky,budu se dívat na nebe,paprsky pak budou častější a častější, čím více čekám na paprsky slunce za mraky tím více mraky řídnou a propouští sluníčko častěji a častěji a slunce ohřívá zemi na které stojím..až se jednou stane že paprsek svítí pořád, je ale malý, tenký, pokud se budu na paprsek dívat on to pozná a bude zesilovat a mraky budou mizet a řídnout, odplují postupně, stále se pak budou vracek občas mráčky, jako beránci, někdy zlobiví černí někdy bílí jako sníh..až jednoho dne zjistím, že stojím na zemi ale ten paprsek slunce z nebe jsem vlastně JÁ, budha, kristus, tao.. že JÁ svítím.. že svítím na tento svět, který představuje mysl, že ty mraky jsou mysl, ale slunce svítí na mraky a ty odplouvají a některé se už nevracejí, jiné zase ano, ale to slunce je vyhání pryč.. a až to slunce bude trvalé, silné a nebe bez mraků, země bude osvícená sluncem, pak slunce splyne se vším a pochopí že mraky byly jen sen které bránili svitu na zemi a země splyne s nebem a země a nebe se stane jedním..


Hezká alegorie. Ale taky je možné uvědomění, že slunci žádné mraky nevadí. Když se na to díváš jako slunce, tak jisto jistě víš, že mraky se jednoho dne rozplynou.
Ke konci mám však výhrady: Slunce je vždy trvalé, Slunce už teď vše chápe, Slunci mraky nevadí, ví že mraky mají v Něm svůj původ.
Uživatelský avatar
rosada
 
Příspěvky: 1090
Registrován: úte 20. zář 2011 9:22:05

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 24. dub 2013 23:39:04

Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Linda » sob 07. zář 2013 13:12:01

Návštěvník píše:
kalimero píše:Nemůžeš mu pomoci, když nechce. Jeho problémy jsou skutečné, jsou pro něj pravdou a on miluje se o svou pravdu dělit s ostatními.

To je dost často vidět i v diskusích. Potřeba přesvědčovat druhé o své pravdě je jako droga. Čím víc jí podléhám, tím větší potřebu mám dokazovat druhému, že ten kdo se mnou nesouhlasí, se mýlí.

Je to jedna z nejzvláštnějších zkušeností, pozorovat, jak tahle snaha zaslepuje, úměrně potřebě obhájit svůj názor jako správný (proč vlastně?) Přitom to znemožňuje uvidět to, o čem mluvíme, z pohledu někoho jiného, kdo má v tom směru třeba taky už nějakou zkušenost. Když dokážu na chvilku úplně zapomenout na svoje přesvědčení a podívat se na to očima mého oponenta, může se stát, že mi najednou dojdou souvislosti, které by mi předtím vůbec nepadly. Najednou pochopím, proč tohle...AHA!!! ... a k čemu to vede... NO NE! TAK PROTO...

Naše zkušenosti nejsou a nemůžou být stejné, vede nás to každého trochu jiným způsobem, a tak tu věc nejspíš neuvidíme nakonec úplně stejně. Přesto, místo aby z našeho dialogu ve mně zbyla jen nějaká ta emoční reakce závislá na pocitu, kdo z nás obhájil svou "pravdu" líp, vyznělo to tentokrát jinak.

Je fajn si něco uvědomit, když to navazuje na dosavadní pochopení a posune ho o kousek dál.
Vypadá to snadné, jenže - není tak úplně snadné si všimnout, že už zas... :D :phew:
Uživatelský avatar
Linda
 
Příspěvky: 855
Registrován: pát 23. zář 2011 11:43:47

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod papadev » sob 07. zář 2013 13:13:12

Konfrontace nazoru je zapeklita vec

Ano,kdyz se nas nekolik diva na oblacek--jeden vidi slona,druhy zajice,atd..a nekdo jen oblacek...
Pak,jax napsala,je mozno hledat uhly pohledu druhych a po jejich nalezeni si sve poznani oblacku rozsirit--obohatit..
Anebo zarputile trvat na svem slonovi...

Ale kdyz mam stul a na nem zehlicku,s kterou sem notabene pred chvili zehlil,a druhy rekne,ze je na stole slon...budu muset vynalozit mnohem vic energie,chci-li jeho,pro me takrka nesmyslny pohled,pochopit

A jeste jinak to vyzni,kdyz jim nejakou pro me dobrutku--a druhy mi ji vytrhne z ruky,rka ze to je jedovate....to uz neni hra nazoru--tou uz je hra o zivot...

A prave mira Ponoreni do teto hry-zvysuje mou nevedomost a slepotu--zavislost a pripoutanost--a kdo vi co jeste--nez nastane zase Vynorovani,a ono nastene,neb tu hru nelze prohrat( pouze ma spekulace)
... ... ...x
EXIMALULUFE
ŠTAVISSIKRAŠTA
POSOGRAMA
HAHOAD
Díky Mistři
...
(2-5-3-3)
...
papadev
 
Příspěvky: 447
Registrován: pon 06. kvě 2013 6:00:50

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 10. zář 2013 8:18:42

Mám rád výrok Buddhy: „Co bolí vás, bolí i druhé. Co popuzuje vás, popuzuje i druhé.“

Abych uvedl několik příkladů – nikdo nemá rád, když se vtipkuje na jeho účet; nikomu není příjemné, když ho za jeho zády pomlouvají. Nikdo nemá rád, když ignorujeme, že nás pozdravil, když ho v hovoru snižujeme nebo ho přerušíme v tom, co říká či dělá. Každého zraňuje hrubost, dráždí hněvivá řeč, každého rozruší, když se na něho spěchá nebo vyvíjí nátlak. Jeden západní mystik to shrnuje v prostém výroku: „Buďte laskaví, buďte laskaví, buďte laskaví.“ To je souhrn a podstata.

Co nám brání, abychom to dělali? Jedním slovem: samskáry. Samskára je, prostě řečeno, nutkání, automatická reakce, kterou můžeme považovat za trvalou součást charakteru člověka. Ale samskára sama neměnná není; je to proces. Není to nic víc než mínění, stále znovu a znovu tisíckrát opakované, která vedlo ke slovům, tisíckrát opakovaným, a vyústilo v jednání, tisíckrát opakované. Člověk, který má na příklad samskáru hněvu, se snadno rozhněvá kvůli čemukoliv. Jeho chování má velmi málo společného s vnějšími událostmi: vlivem podmíněnosti se hněv prostě stal způsobem, kterým jeho mysl reaguje na život. Tím, že měl hněvivé myšlenky, říkal nelaskavé věci a nakonec se nechal unést nepřátelským chováním, udělal ze sebe hněvivého člověka. V jeho mysli se vyhloubil jistý druh neurobiologického krátkého spojení, kterým vědomí automaticky plyne ke stále stejně podmíněné odpovědi.

To, co nazýváme osobností, není nic jiného než sbírka samskár. Na jedné straně to znamená, že máme velmi málo svobody v tom, co děláme, i ve svém uvažování. Ale na druhé straně to znamená, že osobnost ve skutečnosti není neměnná, i ona představuje určitý proces. I když samy sebe považujeme za pořád stejné, přetváříme se každým okamžikem tím, co myslíme, právě tak, jako každá tělesná buňka je neustále ve stavu opravování a proměn.

Je to důsledek našich samskár, že obvykle opravujeme stále tutéž starou vratkou strukturu. Ale každá myšlenka je ve skutečnosti příležitost ke změně.

Když vás někdo provokuje a vy mu rozezleně odpovíte, ve skutečnosti posilujete svou samskáru hněvu. I když se tomu člověku potom vyhýbáte, tak svou samskáru posilujete. Ve všech vašich budoucích vztazích bude působit mnohem víc disharmonie a bude daleko těžší ji přemoci.

Pro ilustraci existuje zvlášť silné podobenství. Dokud nejsme svobodní od našich nutkavých popudů, jsme jako loutky, navlečené na prsty; samskáry jsou loutkáři. Můžeme si myslet, že jsme se rozhodli rozhněvat se – ale to všechno dělá samskára hněvu. Vsune svoje prsty do našich rukou a hlavy – dejme tomu tam, kde je v mozku amygdala – a manipuluje nás, takže mlátíme nádobím, třískáme dveřmi a používáme slova, která jsou všechno jen ne vlídná. Je to výstižný obraz, protože je to samotný nervový systém, který se dostal do podmíněnosti. Tato podmíněnost se dá odbourat a když se zruší, jsme volní.

Jestliže jednáte podle samskáry, ona zesílí.

Samskáry pronikají hluboko do podvědomí. Můžeme s veškerou upřímností prohlásit „Víckrát se tak nerozzuřím!“ Ale to říká kdo? Sklony dřímající v podvědomí si neuvědomujeme a pokud je letmo zahlédneme, nedokážeme je rozpoznat jako to, čím jsou. Jedině pod povrchem vědomí, v soustředěné pozornosti uvnitř začínáme objevovat samskáry, které nemají na sobě svůj make-up. Po dlouhou dobu je naše vidění v těchto hloubkách nejasné. Ale když se dostanete do těsné blízkosti samskáry, objeví se určité vnější příznaky.

Za prvé je tu údobí bezděčného zaměření. Začne se opakovat nějaký podmíněný způsob chování, kterého budete později litovat, a vaše podvědomí číhá na vhodnou příležitost. Za druhé vám dá víc práce soustředit se na něco. Vaše pozornost bude přebíhat sem a tam; zejména bude těžké udržet pozornost u toho, o čem chcete soustředěně uvažovat. Pozornost bude toulavá a nebudete-li bdělí, můžete se nechat unášet roztržitostí po dlouhou dobu, nebo i usnout.

Stejně jako silniční značky, i tyto příznaky mají svůj přesný význam: „Jeď pomalu. Řiď opatrně. Samskáry působí.“ To je doba, kdy je třeba být zvlášť pozorný ve všem svém jednání. Pravidelně se v sebereflexi neosobně, bez výčitek, ale poctivě dívat na svoje reakce, a věnovat přitom všemu svou naprostou pozornost a zaujetí. Dávat pozor, abychom se nedostali do uspěchanosti nebo nepustili své smysly úplně z řetězu. A především se nenechat chytit do chorobného přemítání o sobě samých. Když to uděláme, zveme samskáru, aby vstoupila a zůstala tak dlouho, jak jí bude libo.

Pokud jsme na příklad byli po mnoho let netrpěliví, pak učit se trpělivosti může být mučivé. Samskáry mohou prorazit kdykoli, kdekoli a neberou ohled na nic. Přepadnou nás zezadu. Když nahlédneme pod povrch a uvidíme, jak mocné ty síly ve skutečnosti jsou, může to být strašně skličující. Ale má to i kladnou stránku: je to příležitost, na kterou jsme čekali. Vždycky, když jsme postaveni tváří v tvář samskáře, je to příležitost změnit sebe sama.

Když nás lidé provokují, jsme unavení, naše trpělivost je u konce. Právě to je šance naučit se větší trpělivosti. A i kdyby se to jednou nepovedlo, máme jistotu, že se objeví další příležitost.

Samskára nás může mnohokrát překvapit, ale dokud dokážeme takto jednat, pak se cvičíme. I když to tak na první pohled nevypadá, samskára slábne a naše osobnost se začíná měnit.

Eknath Easwaran
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 10. zář 2013 12:21:24

Rozvíjení laskavosti

„Všechny podklady pro konání dobra, bhikkhuové, vedoucí k dalšímu zrození, se nevyrovnají ani jedné šestnáctině osvobození mysli laskavostí. Laskavostí osvobozená mysl, všechny je překračujíc, září, svítí a oslňuje. Tak jako se záře všech hvězd nevyrovná ani jedné šestnáctině záře měsíce, který, všechny je překračuje, září, svítí a oslňuje, právě tak všechny podklady pro konání dobra, vedoucí k dalšímu zrození, se nevyrovnají ani jedné šestnáctině osvobození mysli laskavostí... Tak jako v posledním měsíci dešťů, na podzim, když je obloha jasná a bez mraků, slunce vycházející na oblohu, prostupující prostor zahalený v temnotě, září, svítí a oslňuje, právě tak všechny podklady pro konání dobra, vedoucí k dalšímu zrození, se nevyrovnají ani jedné šestnáctině osvobození mysli laskavostí... Tak jako jitřenka v šeru před rozbřeskem září, svítí a oslňuje, právě tak všechny podklady pro konání dobra, vedoucí k dalšímu zrození, se nevyrovnají ani jedné šestnáctině osvobození mysli laskavostí. Laskavostí osvobozená mysl, všechny je překračujíc, září, svítí a oslňuje.“

Buddha

http://dhamma.wz.cz/itivuttaka1-2.htm
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 10. zář 2013 12:48:05

Dhjána

je stupeň meditačních tréninků, vedoucích k Samádhi.

Meditace je práce vědomí, zaměřená na jeho rozvíjení na cestě k Dokonalosti, ke Splynutí s Tvůrcem. Meditace se praktikuje na třech stupních projednávaného schématu.

Na stupni dhárana se adept konkrétně učí rozlévat vědomím v nejjemnějším a nejkrásnějším ze světa hmoty. Takovým slaďováním se upevňuje v guně sattva.

A prostřednictvím práce s Božským Já se může pojednou dotknout Projevu Božského Vědomí, a tak poznat Samádhi.

Na stupni dhjána je práce zaměřena na růst a zvětšování vědomí, na získávání síly v jemnosti.
A na dalším stupni bude úsilí zaměřeno na vzájemnou součinnost individuálního vědomí s Vědomím Vesmírného Boha a Splynutí s Ním v Jeho Bezmeznosti.
V rámcích dhjány je nejefektivnější meditativní práce na místech síly — pro člověka energeticky významných okrscích zemského povrchu. Ze spousty takových míst musíme vybrat ta, která způsobují rozšiřování vědomí v nejjemnějších eonech. Správně vybraná návaznost takových míst zabezpečuje snadnost a jednoduchost řešení složitějších úloh správné «krystalizace» — kvantitativního růstu vědomí.
K tomuto účelu je možno využívat sportovní zátěž na podkladě speciálních meditativních technik, «morževanije» (potápění v ledové vodě), «meditativní běh».

Strukturou organizmu, odpovědnou za meditaci, je spodní «bublina vnímání» (termín Juana Matuse; viz [10], jehož hlavní podstatou je čakra anáhata, energeticky vyživovaná spodním dantianem (komplexem třech spodních čaker).

Od samého začátku meditativních tréninků až do úplného vítězství ve Splynutí s Prvotním Vědomím je třeba neustále pamatovat na to, že nejdůležitější přednost člověka spočívá v jeho rozvinutém duchovním srdci.

Právě jím se člověk zpočátku slévá s Bohem a právě ono musíme proto ze všech sil udržovat v čistotě a rozvíjet.

Všechno, co bylo výše řečeno, umožňuje tato slova přijmout ne jako krásnou metaforu, ale jako zcela konkrétní poznatky, jako praktický návod k činnosti.

Uvažované stupně žebří
ku duchovního vzestupu jsou vyznačeny konkrétně pro to, abychom se zpočátku naučili umisťovat vědomí úplně do pročištěné anáhaty, poté zajistit růst anáhaty uvnitř těla, a potom i za jeho hranicemi v rozměrech «kokonu», potom Země, a potom i za jejími hranicemi ve vyšších eonech.

Tak pěstujeme sami sebe jako Lásku.

Bůh je Láska, proto je možné s Ním splynout, jenom pokud se také staneme Velikou Láskou, Velikou Duší (Mahátmou), sestávající z Lásky!

A jiná varianta rozvíjení sama sebe k Božskosti, kromě principiálních stupňů, které jsme teď prozkoumali, neexistuje.
http://www.swami-center.org/cz/text/eko ... e_34.shtml
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 10. zář 2013 13:00:42

Díky za tenhle odkaz http://karelfunk.bloger.cz/Prace-na-sve ... na-nepusti

není nad zkušenosti praktika
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod irulan » úte 10. zář 2013 17:54:56

Něco k meditaci...z hlediska sebepoznávání ....
Neni meditace prave tim sebepoznavanim? Pokud je to opravdu meditace... Ty vnější atributy, které jsou tomuto pojmu prisuzovany (jako pozice, místo, příprava, vnější navozujici vlivy hudby či obrazu, spolecenstvi duchovních lidi a guruu....) třeba byly určitým návodem, jak najít ten stav alespoň zpočátku....jenže povrchnim medializovanym zprofanovanim se forma prohlásila malem za obsah..
Co kdyz je meditace prave to, kdyz sice analyzuju jevy, a zároveň analyzuju analýzy "te" osoby..
Skutečná duchovní práce je především odvážná a aktivní námaha, nikoliv zploštělé nadšenectví a zmodernizované konzumování mystiky v instantní podobě. Bez pevných základů mravného, ale i logického a poctivého myšlení nelze pronikat k vyšším tajemstvím. Jak říká Paul Brunton – neumíme-li důvěryhodně jednat mezi lidmi a nerozeznáme-li povahu lidí kolem sebe, jak bychom mohli rozpoznat povahu vysoké transcendentální Skutečnosti? A podobně – neumíme-li jednat s poznanými morálními pravidly zde na zemi, nepustí nás duchovní světy natrvalo k vyššímu poznání ani k výšinám meditace. Do světa Ducha se nelze prodrat zadními vrátky. Bez morálního očišťování, sebeanalýz a sebekontroly se při meditaci nevchází do objektivní reality vyšších úrovní, ale meditující se dostává pouze do vlastního podvědomí, vlastních iluzí, projikují se mu přání a představy vlastní psychiky. Do podobných bludišť katakomb podvědomí uvádí většina takzvané meditační hudby, meditačních obrazů nebo subordinovaných cílů meditace. K meditaci neexistují vnější pomůcky. I při své lákavosti vyvolávají pohyb směrem opačným, než kam pravá meditace vede, protože nám infikují představy tvůrce, jak má meditace vypadat. Bývá to i nekontrolovatelná injektáž do našeho podvědomí. Rovněž jakékoliv osobní ambice, například zvědavost a chtění okusit nadsmyslové prožitky, nás ke skutečné meditaci nepustí a my se potácíme jen v její nápodobě, replice, imitaci. Ono nadsmyslno si svou myslí pak vyrábíme, sugerujeme.

http://karelfunk.bloger.cz/Meditace-o-m ... -NEVYSLEME
"Smích je afekt z náhlé proměny napjatého očekávání v nic." (I. Kant)
Uživatelský avatar
irulan
 
Příspěvky: 851
Registrován: ned 10. čer 2012 16:38:29

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 12. zář 2013 11:23:34

sebepoznání se v mystickém smyslu netýká
poznání těla a jeho různých orgánů,
ale duševních a mravních hodnot,
neboť jenom tak se mystikové mohou
dobře orientovat ve věcech osobní karmy.
Mystikové nesmějí jako jiní lidé být
přesvědčeni, že jednají správně a že ne
mají mravních vad. Musí být schopni
dívat se na své jednání z hlediska jiných
lidí, jichž se jejich jednání dotýká. Pak
poznají, že úmysl může být zvrácen popudy
vyvolávanými okolím, že mínění
o vlastní osobě se vůbec nemusí krýt
s činy, jimiž se dávají poznávat jiným,
že tu je vždy náklonnost vidět sebe
v nejlepším mravním a skutkovém světle.
Toto s . se týká mravních hodnot. Ale
mystika směřuje dál a hlouběji do bytosti.
Z toho důvodu doporučuje pro-
hlubovat a zostřovat sebepozorování,
aby se před rozeznávajícím intelektem
bytost rozpadla na složky a tím aby došlo
k s. ve smyslu kvalit bytí.
Když se to
podaří, pak už člověk není pro sebe sa
ma zlý nebo hodný, nýbrž nebožský ne
bo božský, podle toho, jaké sklony
a tendence v něm převážně vystupují.
V sebepoznávání je nutno pokračovat
dál a dál, až člověk zví, že je souborem
kvalit a substancí, které samy určují po
vahu jednání (skutků), jimiž se projevu
je ve světě.
Kvality a substance bytí ovšem už ne
jsou osobité, nýbrž neutrální hodnoty,
jež se teprve formují do povahových
hodnot. S. ve vyšším smyslu tedy ukáže,
že bytost je složeninou fyzikálních hodnot,
jejichž povaha teprve vzniká tendencemi.
V této spleti kvalit dochází
k poznání, že kromě kvalit s tendencemi
existují kvality s tendencemi méně a mé
ně výraznými až dokonce nevýraznými
a konečně i kvalita, která nikdy žádnou
tendenci neobsahuje. Tím je bytost rozl
ožena ve fyzikální prvky, v nichž lze vy
stopovat i jejich příslušnost, tu nebeskou,
tu světskou, tu elementární a tu třeba
k absolutnu. Tím člověk přestává být
osobností a je už souborem kvalit, je
jichž rozdružení je snazší ; i příslušnost
k té nebo oné sféře se stává proniknutel
nější.
S., které pouze ukazuje, zda jsme dobří
nebo špatní, není k ničemu, pokud si
odmyslíme naše začlenění do lidské
společnosti. Ale s., které ukazuje bytost
jako soubor kvalit, z nichž relativní pře
vaha jedněch vždy určuje naši přísluš
nost do určité sféry, je s., o které každý
jogín nebo mystik má usilovat. Pak jeho
úsilí má smysl a vede příp. k osvobození,
když jsou kvality bytí dobře rozpoz
nány a eliminovány nežádoucí, nízké,
vedoucí na scestí do pekelných světů.

KVĚTOSLAV MINAŘÍK
MALÝ MYSTICKÝ
SLOVNÍK NAUČNÝ

tu k stiahnutiu http://uloz.to/xGH4FUD/kvetoslav-minari ... naucny-pdf
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 12. zář 2013 12:09:49

http://www.harmonievzivote.estranky.cz/ ... cesty.html

NÁSTRAHY A PASTI DUCHOVNÍ CESTY

Téma tohoto textu nemusí být pro každého úplně příjemné, ale věřím, že potřebné. Pojednáme o odvrácené straně sebepoznání. Zmíníme možné nástrahy, jámy, do nichž je možné s hlavou plnou ideálů a dobrých úmyslů velice snadné spadnout. A klidně se v nich ráchat roky a roky nevědouce, že namísto opravdového pokroku a poznání jen podporujeme neprospěšné vnitřní struktury.

Tato slepá místa jsou na západě už relativně známými oblastmi, tam mají přece jen s otevřenou spiritualitou delší zkušenost než u nás. Existuje pro ně dokonce speciální termín – spiritual bypass. Poprvé jej použil americký psycholog John Welwood v roce 1984. Označuje velmi častý jev, tedy použití spirituality, duchovní cesty jako určitého útěku, vyhýbání se bolestivým pocitům, stavům, nezahojeným ranám, traumatům, nárokům obyčejného života. Tento jev nejspíš pramení v naší běžné tendenci vyhýbat se všemu nepříjemnému. Což je na obecné úrovni pochopitelné, ovšem v rámci seberozvoje to je cesta nepříznivá. Spiritual bypass je možné považovat za jakýsi stín duchovní praxe, závětří, kam se schováváme před bolestí a tíživými nároky života. Naprosto většinou se nejedná o vědomý akt, ale na důsledcích to nic nemění. Tím, že o něm ale budeme mluvit, může to mnoha z nás ušetřit velké trápení a tápání.

V rámci duchovní praxe se spiritual bypass projevuje kupříkladu jako tendence k silnému, přehnanému, studenému nadhledu, odulpění, emocionální ztuhlosti a potlačení – jde tedy o určité, řekněme odseknutí se od prožívání, postoj nadhledu, který nepramení v moudrosti, ale ve strachu, což si často meditující neuvědomuje (či odmítá uvědomit).

Patří sem dále přehnaný důraz na pozitivno. Takový ten velice pozitivní náhled na vše, vše je fajn a krásné, úžasné a máme se všichni rádi, všechno je jedna pozitivní vibrace, vesmír, bůh je láska, cítím se každý den lépe a lépe. Možná to znáte sami, často to na člověka padá při návštěvě obchodů s new age proprietami, z letáčků a knih a povídání některých „super lidiček“. S tímto je spojen strach z hněvu, který je vnímán jako špatný, negativní. Velmi často je to problém mužů, kteří často slyší, jak mají být hodní, citlivý, empatičtí. Je v pořádku podporovat tyto vlastnosti, ovšem pokud je stejně tak podpořena výchova k umění práce s mužskou silou. Práce s hněvem, hlavně tím pramenícím z dávných dětských bolestí a chybějících pozitivních vzorů, je velké téma nejen pro muže.

Do tohoto ranku náleží také naivní, slepý soucit – přece všechno a všechny musíme mít rádi. Soucítění ale není podporování zlého, Ježíš nepřinesl pouze pokoj, ale i meč, soucítění může být i drsné, když je třeba. Kromě citlivého srdce k němu totiž neodmyslitelně náleží i rozlišující moudrost. Nastavení druhé tváře není v každé situaci nejvhodnější řešení. Když už si bereme za příklad křesťanskou tradici, připomeňme si obraz, kdy Ježíš zuřivě vyhání z chrámu penězoměnce. Rozhodně to není snadné téma s jednoznačným návodem na správný postup. Bude záležet vždy na konkrétní situaci.

Pokračujeme dále v popisu pastí a děr na duchovní cestě. Je to často nevyvážený rozvoj složek osobnosti. Nezřídka jsme intelektuálně (po zhltání nesčetných knih, přednášek a moudrých debat v čajovnách či hospodách) velice na výši, už v podstatě osvícení, ale naše emoční inteligence a též etické žití pokulhávají daleko za přemoudřelým egem. Ruku v ruce s tím jde často pocit, jak jsme již duchovně na výši, nás se ty „nízké“ věci už netýkají, jsme mimo dualitu, morální standardy jsou jen jednou z iluzí a forem apod.

V podstatě se dá říci, kde je spiritualita, tam je, či lépe řečeno hrozí, spiritual bypassing. Jak bychom to vlastně nazvali hezky česky? Duchovní úlet by bylo dosti trefné označení. Odborněji se doslova jedná o duchovní, spirituální překlenutí, přemostění. To zní asi trochu krkolomně, ale odpovídá anglickému termínu. Možná bychom česky mohli užít hezkého přirovnání duchovní berlička. Nejspíš bude asi nejvhodnější ponechat anglický termín. Ovšem slovo přemostění inspiruje k trefnému obrazu. Naše mentální krajina není rovná plocha. Je členitá, u někoho více, u jiného méně, ale najdeme zde jak hory se širým výhledem tak hluboká údolí, kam ani sluneční paprsky nedopadají. V těchto přehlubokých údolích žijí či spíše živoří prapodivné postavy. Skryté v jeskyních či pod hladinou temné vody. Jsou to zosobnění našich dávných traumat, potlačených, protože přece neslušných představ, pocitů, v propastech vzniklých po nepřítomném otci či matce létají démoni nejistoty, strachu, nepřijetí. Tato temná zákoutí, vzniklá často jako dětské reakce na náročné, bolestivé situace, jsou nyní obvykle zatarasena velkými kameny, někdy dokonce takřka zabetonována. Jsou to často místa, o kterých ani nevíme či nechceme vědět. Za svou poutí za světlem, vyšším vědomím, čistou myslí, mystickým spojením s bohem, kosmickou energií, je napůl nevědomky nezřídka raději překleneme, přemostíme. Divné, temné, zvrácené, hněvivé aspekty nás samých se moc nehodí do krámu. Ano, někteří mluvíme o transformaci svých temných stránek, ale zda tak skutečně činíme, je velmi diskutabilní. Můžeme roky a roky kráčet duchovní cestou, aniž bychom kdy do tohoto hlubokého údolí vůbec pořádně vkročili. Ovšem pokud to neuděláme my, existence sama nás nezřídka donutí k sestupu do podsvětí. A nebývá to zkušenost, kterou bychom přivítali s otevřenou náručí a zařadili do své sbírky spirituálních otevření a satori. Přesně naopak se může jednat o velice děsivé, temné, náročné období, kdy se rozpadáme a vědomí se dostává na samou hranici zdravého rozumu, někdy až za ni. Nazýváme tento čas temnou nocí duše, psychospirituální krizí, jazykem jungovské psychologie dochází k aktivaci stínových složek osobnosti, mocné síly, prazákladní energie zvané archetypy, se v tento čas prohání naším vědomím, skládačka naší osobnosti se chvěje, praská, hroutí se jako domeček z karet. Nejedná se většinou o mystické povznášející světelné zážitky, v nichž se naše já rozpouští v blažené kosmické jednotě. Existence ukazuje hledači absolutna, že má i svou temnou, zvrácenou, šílenou, destruktivní stránku. A je to stránka i nás samých. Rozhodně ne u každého musí tato fáze proběhnout takto dramaticky či nemusí třeba proběhnout vůbec. Je to velmi individuální, nepředvídatelné stejně jako je nepředvídatelná a neuchopitelná celá cesta ducha. Toto je zase velmi široké a důležité téma, kterému se komplexněji můžeme věnovat v samostatném textu. Nyní v rámci spirituálního přemostění si jej uvádíme, protože podhodnocení či nepřijímání vlastních negativit, temných stránek osobnosti, vyhýbání se starým šrámům, traumatům, bolestem či životním nárokům je jednou z jeho nejčastějších forem. Na naši omluvu, která nám ale před zákonem vesmíru příliš nepomůže, řekněme, že tak většinou nečiníme vědomě, naše snaha a úsilí o poznání, vnitřní rozvoj jsou většinou ryzí a upřímné. Ale neznalost zákona neomlouvá.

Na západ od našich hranic jsou past či spíše pasti duchovního zanedbání lépe známé, přece jen rozvoj spirituality je spojen s jejím boomem v 60. letech a k nám se dostal v podstatě se třicetiletým zpožděním. Toto zpoždění způsobuje, že jsme možná častěji dost naivní v očekáváních velkých výsledků. Možná je to i přirozená součást vývoje, určitá fáze, která ovšem může přetrvávat dlouhou dobu než si uvědomíme určité uvíznutí, zanedbání.

Víme, že sebepoznání nepřináší automaticky klid a pohodu. Často právě naopak, otevře, rozvíří kaly, rány, temnoty – tedy pokud je opravdové. Není to ozdůbka a příjemné, romantické téma pro čajovny a festivaly, šminka na naší masce, náš pečlivě vytvořený sebe obraz velice duchovních bytostí. Opravdová spiritualita není ono opium lidstva, jak trefně mluvili o náboženství soudruzi Marx, Mao a další, a proč spousta lidí hledí na duchovní scénu s despektem. Správně totiž vyciťují, že mnoha z nás slouží spíše jako útěk od bolavého sebe a od života na zemi. Není to mluvení o nepodmíněné lásce, zatímco v reálném životě city potlačujeme, protože nás bolí, pálí, ochromují. Spíše než co jiného jde o setkávání se s celostí sebe sama, různými aspekty bytí, i s bolestivými šrámy, nedokonalostmi, divnými pocity, strachem, úzkostí, hněvem, závistí.

Pokud se najdeme, tedy uvědomíme, v zajetí duchovního bypassu, na útěku před sebou v domnění, že právě k sobě jdeme, na cestě k transcendování a rozpuštění ega, když pořádně žádné nemáme, v zářných výšinách klidu a jednoty bez reálného uzemnění a kontaktu s životem, svým tělem a udusanými dětskými pocity, jsou často mnohem vhodnější přístupy psychoterapeutické než čistě meditativní. Ideálně s podporou terapeuta, který má vhled a zkušenost s oběma typy vnitřní práce. Není to žádná hanba, jedná se naopak o velké uvědomění a možnost skutečného posunu na vnitřní cestě. Jaké je hlavní motto, které má charakterizovat tuto fázi procitnutí? Opravdovost, přijetí, vnitřní poctivost.


Autor - Roman Žižlavský – spolupracuje s Psychoterapeutickým centrem Lávka jako mailový konzultant a poradce v oblastni psychospirituálního rozvoje.

Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 12. zář 2013 12:51:38

Ale co Vám doporučuji, je prodlévat ve vlastním vědomí. A jen potom přijde intuitivně z Vašeho nitra potřebné porozumění.

Nisargadatta Maharadž

Duchovní zrání lidské bytosti je procesem, v němž se mimo jiné probouzí a rozvíjí intuice. Ta postupně umožňuje člověku pronikat do záhad života, před nimiž zůstává rozum bezradně stát. Je však třeba zdůraznit, že schopnost intuitivního poznávání se rozvíjí pomalu, postupně a je třeba se naučit naslouchat jejím poselstvím. Hrozí zde totiž možnost záměny čisté intuice za nekontrolované impulzy z podvědomí či další formy tzv. pseudointuice. Pouze vnitřní vyzrálost a čistota umožní, aby člověk dokázal cestou intuice získávat důležité informace o vnitřním i vnějším životě.

Swami Šivananda

Navázat skutečně kontakt s Nadjá může hledající pouze prostřednictvím ryzí intuice, která je osvobozená od citového egoismu a překračuje intelektuální iluzi.

A to se stane ve stavu naprostého a dokonalého ticha.

Snadno lze podlehnout iluzi, že hlas ega je hlasem Nadjá. Někteří si vytvářejí vlastní mentální představy o své duchovní zkušenosti nebo osvícení, což může vést k naplnění ve své obrazotvornosti a falešné představě o své duchovní velikosti.

Paul Brunton

Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 12. zář 2013 21:52:29

Celá citace je

To je dost často vidět i v diskusích. Potřeba přesvědčovat druhé o své pravdě je jako droga. Čím víc jí podléhám, tím větší potřebu mám dokazovat druhému, že ten kdo se mnou nesouhlasí, se mýlí.

Je to jedna z nejzvláštnějších zkušeností, pozorovat, jak tahle snaha zaslepuje, úměrně potřebě obhájit svůj názor jako správný (proč vlastně?) Přitom to znemožňuje uvidět to, o čem mluvíme, z pohledu někoho jiného, kdo má v tom směru třeba taky už nějakou zkušenost. Když dokážu na chvilku úplně zapomenout na svoje přesvědčení a podívat se na to očima mého oponenta, může se stát, že mi najednou dojdou souvislosti, které by mi předtím vůbec nepadly. Najednou pochopím, proč tohle...AHA!!! ... a k čemu to vede... NO NE! TAK PROTO...

Naše zkušenosti nejsou a nemůžou být stejné, vede nás to každého trochu jiným způsobem, a tak tu věc nejspíš neuvidíme nakonec úplně stejně. Přesto, místo aby z našeho dialogu ve mně zbyla jen nějaká ta emoční reakce závislá na pocitu, kdo z nás obhájil svou "pravdu" líp, vyznělo to tentokrát jinak.

Je fajn si něco uvědomit, když to navazuje na dosavadní pochopení a posune ho o kousek dál.
Vypadá to snadné, jenže - není tak úplně snadné si všimnout, že už zas...
:D :phew:

Z toho je jasné, že jde o vlastní zkušenost
Návštěvník
 

Re: Afirmace

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 16. zář 2014 9:25:45

Já jsem


je nejvyšším vědomím člověka, je uvědoměním si své vlastní existence a individuality - JÁ JSEM. Kéterické neboli elektronické tělo, přesahující fyzické tělo o 80 až 100 centimetrů je stejného původu, jako je původ kosmu. Elektronické tělo je vlastním tělem ducha člověka, které se do podoby člověka formovalo uvědomováním si sebe sama. Ostatní verze "já", duši, jak jsme tyto obaly nazvali, si každý tvořil sám, když se vybaven darem svobodné vůle vydal na cestu stvořením.

Elektronické tělo je manifestace božské podstaty a svoji existenci má na rozhraní mezi absolutním a relativním vesmírem. Je složeno ze zlatě světelných vln o velice rychlých kmitočtech. Udržuje všechna ostatní těla pohromadě a reguluje správný tok energie z celé aury do vnitřního prostoru. Hlavní vertikální tok světelných vln prochází korunní čakrou, pulzuje podél páteře a jako hlavní proud síly dodává fyzickému tělu život. JÁJSEM určuje pulzaci fyzického srdce, zásluhou této síly dýcháme a můžeme pohybovat fyzickým tělem.

Z hlavního proudu vyzařují svazky zlatých paprsků, které ze sebe vyzařují další paprsky cirkulující kolem ostatních těl, které jsou touto silou drženy pohromadě. Do hlavního proudu směřují kořeny čaker, které metabolizují potřebné energie z univerzálního energetického pole. Do čaker elektronického těla se vážou vyšší úrovně kosmu, JÁ JSEM je napojeno na kosmické vědomí.

Pro JÁ JSEM neexistuje čas ani prostor, tato síla nepodléhá žádnému fyzikálnímu vlivu, všechny ostatní energie jsou ve vztahu k této síle v podřízeném postavení, proto ovlivní vše, co ve vesmíru existuje.JÁ JSEM je nevyšší princip života a vlastní sílu, jež je tajemstvím staletí.

To, co člověk neustále marně hledá mimo sebe, je ukryto přímo v něm. Je to nejvyšší a nejmocnější vědomí člověka, se kterým může člověk vědomě komunikovat a tak tuto sílu vědomě užívat a řídit.

Pro většinu lidí představuje pozvednout své vědomí do absotutna za cosi těžkého a pro ně samotné nemožného. Přesto se s nejvyššími silami může kontaktovat každý člověk, tyto síly může každý vědomě užívat. Veškeré tajemství spočívá v tom, že naše ryze duchovní mysl JÁ JSEM vnímá slova "já jsem" jako oslovení, jako své jméno. Slova "já jsem" v žádném případě neznamenají zdůraznění našeho ega.

Slovy "já jsem" oslovujeme své nejvyšší vědomí, tím jsme v pozornosti nejvyšších sil, které jsou připraveny uvést v činnost neomezené tvořivé síly, jejichž okamžitý pohyb naplňuje význam slov, která za oslovením následují. Ke svému nejvyššímu vědomí nemusíme promlouvat nahlas. JÁ JSEM reaguje na vyslovená nebo myšlená slova stejně a okamžitě uvádí do pohybu síly, jejichž účinky jsou vždy takové, jaký mají následující slova význam. Vždy naplní to, o co jsme si řekli.

Slova JÁ JSEM jsou nejsilnější tvořící slova života, proto velmi záléží na následujících slovech, která za oslovení JÁ JSEM použijeme. Když volíme správná slova, tvořivé síly nám přináší veliký užitek a požehnání. Pokud člověk pochopí význam těchto dvou slov, pozná sílu svého nitra, jehož činnost se rovná zázrakům.

Kristus tyto znalosti měl a ve svém pozemském životě je běžně používal. Každou svoji životně důležitou větu začínal slovy "já jsem". Zasvěcení učenci také o JÁ JSEM věděli, tyto znalosti však střežili v nejpřísnější tajnosti a předávali jen svým vybraným nástupcům.

Různými kontakty, které někteří lidé udržují s vyššími bytostmi, začaly být otevírány pokladnice dříve utajovaných a posléze zapomenutých duchovních znalostí a praktik, proto všechno, co je možné současnému člověku odhalit, nebude již nic skrýváno a střeženo jako tajné vědění. Nově načerpané vědomosti pravého duchovního směru lidé předávají dále ostatním.

Doba, ve které žijeme je dobou velkých změn, které zasahují do života každého člověka. Jednou z těchto přicházejících změn je zrychlování duchovního vývoje veškerého lidstva. Změny, které již nyní probíhají a které Zemi a nás všechny ještě čekají, jsou způsobeny kosmickou energií vyšších frekvencí, jíž se neustále naplňuje magnetické pole Země. Dříve byly vyšší frekvence zadržovány ochrannými clonami, chránícími lidstvo před jejich intenzitou, kterou by nervová soustava člověka nedokázala zvládnout. Nyní jsou ochranné clony postupně odstraňovány a mohutné síly duchovní energie, přinášející subatomární stavební částice, v neustále vyšší míře pronikají k lidem. Množství této energie neustále stoupá a bude nezadržitelně sílit. V různých částech světa začali lidé vědomě navazovat a udržovat kontakty s vyššími bytostmi a mnohým lidem začala být přístupná určitá místa v éterické úrovni Země.

Když duch definitivně opouští své fyzické tělo, v první fázi své fyzické smrti prochází vědomí hmotným tělem. Většinou je tato fáze vnímána tak, jako bychom procházeli temným tunelem. Pak vědomí prochází hlavním proudem pulzující síly podél páteře a definitivně opouští své fyzické tělo v oslňujícím světle korunní čakry.

Ukončení cesty koloběhu inkarnací a návrat zpět do duchovního světa je vzestup vnějšího vědomí do elektronického těla, čili splynutí vnějšího vědomí s vědomím JÁ JSEM. Je to návrat tam, odkud bez vyjímky všichni pocházíme a kam se jednou máme všichni vrátit. Je to návrat do duchovního světa, kam můžeme vstoupit bez ostatních bytostných obalů, jen v ryze duchovní podobě s vlastnictvím sil pozitivních vlastností, které si během inkarnací osvojíme.Pak můžeme při zachování si svého vědomí snést ještě vyšší kosmické síly.


VĚDOMÉ UŽÍVÁNÍ JÁ JSEM

Abychom docílili okamžitého spojení s JÁ JSEM, musí být naše záda, týl a hlava v jedné kolmé rovině, tím je zprůchodněn spirituální kanál, procházející páteří do korunní čakry. Pak s patřičnou úctou JÁ JSEM oslovíme. Na začátku vždy toto oslovení třikrát opakujeme, tím s JÁ JSEM docílíme vědomého kontaktu. Při třetím opakování tohoto oslovení místo odpovědi : "co si přeješ?" ucítíme ve spáncích mírný tlak a v oblasti srdeční čakry jemný, láskyplný pocit. Při opakování našeho přání již oslovujeme JÁ JSEM jen jednou.


UVEDU PŘÍKLADY


Pokud potřebujeme ochranu před negativními vlivy jiných lidí nebo negativními vlivy z astrálního prostředí, je třeba utvořit okolo sebe energetický obal, který negativní vlivy nepropustí. Utvoření ochranného obalu vypadá takto:

"JÁ JSEM, - JÁ JSEM, - JÁ JSEM, - ochranný elektronový obal okolo mne.

JÁJSEM, - ochranný elektronový obal okolo mne.

JÁ JSEM, - ochranný elektronový obal okolo mne."

Jakýkoliv ochranný obal nikdy nenarušuje naší svobodnou vůli, ale vytváří efekt silného ochranného brnění, které zabrání vzniku jakékoliv negativní energie. Ochranný obal můžeme utvořit okolo sebe, ale i okolo různých věcí nebo pomůcek. Například při práci s kyvadlem, kdy chceme mít jistotu, že kyvadlo nebude ničím ovlivňováno.

"JÁ JSEM, - JÁ JSEM, - JÁ JSEM, - ochranný elektronový obal okolo tohoto kyvadla, který zabrání jakémukoliv negativnímu ovlivnění lidské a duchovní činnosti, bez ohledu na moji psychickou a fyzickou formu."

Tuto nebo podobnou větu třikrát opakujeme.



Chceme-li docílit zdraví, za oslovení JÁ JSEM řekneme: "harmonická činnost každé buňky a každého orgánu mého těla"

nebo: " JÁ JSEM, - .....dokonalost a zdraví, které se projevuje v každém orgánu mého těla."



Psychické napětí zklidníme slovy: "JÁ JSEM, - ...klid a mír, harmonie, duševní vyrovnanost."



"JÁ JSEM, - radost ze života"

"JÁ JSEM, - zdravý spánek."

"JÁ JSEM vědomí kosmické lásky."



Když poznáme, jaká síla je v těchto dvou slovech ukryta, po vyslovení "já jsem" začneme kontrolovat své myšlenky a slova také v běžných rozhovorech.



zpracovala jsem podle knihy "Tajemství zbloudilých duší"

od Boženy Koubové


http://www.mojiandele.cz/ja-jsem/
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 16. led 2016 8:42:28

Buddhistické vnory.

Vstoupit do jednotlivých dimenzí lze praktickým úsilím meditačním skrze pohroužení neboli vnory (a to zejména vytvořením podmínek pro jejich vznik). Postupně je možno dosáhnout čtyř nižších vnorů, představujících jak stavy vědomí, tak i samostané světy prožitkových kategorií.

Pokud adept v této fázi nezemře, musí jít dále a uskutečnit ještě čtyři vyšší vnory. V pátém zažije nekonečný prostor („stav, který ve starém Egyptě představoval sokolí bůh Hor – Pán nekonečného prostoru“), v šestém vnoru nekonečné vědomí, sedmý je zván říší docela ničeho a osmý je pak hranicí možného vnímání.

"Při těchto zkušenostech", praví Mistr, "zažije adept všechno štěstí, po kterém kdy toužil". Existuje ještě devátý vnor, který jóginové znají jako samádhi, kdy je denní vědomí zničeno a nastupuje vědomí extatické, kdy je zažíváno samotné absolutno, jakožto Jednota veškerenstva.
http://www.buddhismusvcesku.estranky.cz ... uddhu.html
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod norek » sob 16. led 2016 9:29:30

já jsem vnor
ty jsi vnor
my jsme oba vnory
protože skáčeme
do budhovy nory
norek
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 16. led 2016 9:33:09

:D
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod reseek. » pon 29. led 2018 13:28:26

irulan píše:Z dávného a poněkud lapidárního mailu kamaráda (bez jazykových úprav):

„Když si člověk o sobě myslí, jak je mravnej, správnej a dobrej, znamená to jen, že se dosud naostro nesetkal s démonem egoismu, kterýho starý zasvěcenci nazývali strážce prahu. Ten střeží tu hlavní svatyni sebepoznání, kde se nalézá... NIC! Cestou tam nacházíš SKUTEČNÉ motivace vlastních činů, a vidíš, že vůbec nejsou tak ušlechtilý, jak si myslíš. To setkání se strážcem, kterej ti ukazuje podstatu tvých tzv. ušlechtilých motivací, je tak strašný, že ti vezme o sobě veškeré iluze! KAŽDÝMU, kdo má odvahu ho podstoupit!!! Člověk pochopí, že se nemůže pyšnit ničím, že je sám o sobě bídnej a ničemnej. Čemu se podobáš ve svý velikosti? H...! Teprve, když se s tim smíří, když to stráví, roste v něm pravá pokora, která se nedá falšovat předstíráním skromnosti, jak to mnozí tzv. duchoznalci dělaj. A taky pravá SVOBODA, protože mizí veškerej strach. A každej strach je vlastně strachem ze sebe!... Stačí rozebrat si svou motivaci zcela upřímně a bez předsudků a člověk žasne, jaký obludný ego se skrývá za zdánlivou ušlechtilostí.

Ve starých dobách podstupovali adepti mystérií cvičení, kde se učili nesoudit dle převládající morálky, ale jít ZA! Všechno to vedlo k tomu, aby se přestali prožívat, jak jsou dobří a mravní a lepší než ti ostatní, a teprv, když tenhle sebeblud opustili, přišlo osvícení. Dodnes je to stejný, jen se změnily prostředky.

Brát se vždy s odstupem. A hlavně musí být člověk obezřetný a demaskovat vlastní ušlechtilé motivace, které jsou ve skutečnosti obyčejnými egoistickými pohnutkami. (Udělal jsem pro někoho něco nezištně? Ne, udělal jsem to pro svůj dobrej pocit, pro kladný sebeprožitek, aby se ego mělo dobře! A podobně.) Strážce prahu hlídá dobře! Do skutečného duchovního světa ego prostě nepustí, takže je třeba dosáhnout nejhlubšího možnýho sebepoznání, jakýho je člověk schopen... a na prahu odložit vše, co mu umožňuje přežít v podmínkách obyčejného pozemského života, celou personu, pozemskou osobnost. To je trochu jako svlíknout se do naha. Hluboké sebepoznání je velmi otřesný zážitek, beroucí člověku poslední iluze o sobě. Zdrcující a depresivní, ale osvobozující a nevyhnutelný! Když projdeš tímto alchymickým stadiem putrefakce, neboli zhnití, víš, že chvála je jen stříbrný prach, kterej třeba sfouknout, abys mohl dál, a vůbec tě nenapadne, že by sis ji zasloužil... :-)

Celá naše moderní kultura je založená na potřebě sám sebe klamat, nalhávat si o sobě, že jsem lepší, než jsem. To jsou takoví týpci, kteří mají pocit, že oni jsou ti příkladní a mravní a musí těm druhým ukázat, jak se to dělá. Osud nás ale učí rozpoznávat, že sami sobě lžeme, abychom se sebou dokázali vůbec žít. Až se to po těžkých úderech osudu u těch šťastnějších případů jednoho dne překlopí a najednou zjišťujeme, že už nemáme potřebu sami sebe obelhávat, ale naopak potřebu být pravdiví. A to je potom teprv mazec! Pak zjišťuješ, že ti málokdo rozumí a považují tě za podivína, vyvrhele, blázna, protože už nejedeš jejich sebeklamnou hru, ale demaskuješ kulisy a kostýmy jejich divadla. Tim jim bereš jejich svět, jdeš proti jejich potřebě se vzájemně ujišťovat, jak jsou dobří. Proto seš na obtíž, ztrácíš kamarády... Pravda osvobozuje, ale taky vrhá člověka do samoty. :-)“

Mazec to je, ale je to nesrovnatelně uspokojivější než jet pořád dál postaru...
reseek.
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 12. bře 2018 18:01:57

Proč se nám pořád děje to samé? Aneb jak přepsat životní scénář

Anekdota popisuje neštěstí zbožného sedláka. Žena mu utekla, stodola vyhořela, kroupy zničily úrodu, kráva uhynula. Muž takto trápený osudem poklekl, otočil oči k nebi a zvolal: „Bože, zač mě trestáš?“ I otevřela se nebesa a mocný hlas pravil: „Ani nevím, nějak mě štveš!“

Obrázek

Psychologové vycházející ze směru zvaného transakční analýza používají termín „životní scénář“. Jde o intenzivní, leč nevědomý postup, snad by bylo možno říci algoritmus, podle něhož ovlivňujeme, nebo dokonce vytváříme své životní příběhy. Každý jsme sám sobě scénáristou. Leč jsme při této přinejmenším ne zcela vědomé činnosti ovlivňováni rozličnými vlivy včetně sociální dědičnosti, prostředí a výchovy.

Ptáka poznáš po peří, nezdvořáka po řeči a skutečnost, že jsme (u sebe nebo u druhých) narazili na vliv scénáře, ukazuje (mnohdy) řečnická otázka:

Proč se mi to pořád děje?!

Mezi další typické ukazatele vlivu životního scénáře patří:

☻ Opakování podobných konfliktů, úrazů, trestných činů, problematických partnerských voleb, špatných investic, stereotypní myšlení a pocity.
☻Lpění, nebo naopak bagatelizace problematických zážitků v dětství.
☻Velká závislost na autoritách, namátkou na rodičích, sousedech, na tom, co si lidé o mně myslí.
☻Magické očekávání – „jednou se stane zázrak a vše se obrátí k dobrému“, iluze o sobě, jež vedou k nereálnému sebehodnocení.
☻Šibeniční humor, cynismus, černo-bílé hodnocení – jen dobré, nebo špatné, nic mezi. Zevšeobecňování – „vždycky“, „nikdy“.


Výše zmíněný psychologický směr si potrpí na poetickou terminologii. Popisuje např. scénáře princů a princezen i žab. Který je úspěšnější, uhádnete snadno. Psycholog vám sdělí, že lidé se sice rodí jako princové a princezny, ale z mnohých se brzy stávají „žáby“. Je tu ovšem nevelká pravděpodobnost další, tudíž ještě pozdější změny k lepšímu. Inu, jako v pohádce, kde polibek vítěze může proměnit žábu v její výše zmíněný protiklad.

To, co nás žene, má na svědomí víc obětí než světová válka

Driver je anglicky popoháněč, hnací mechanismus, honák dobytka, eventuálně řidič automobilu. Vnitřní driver je v terminologii transakční analýzy významnou součástí životního scénáře. Ukazuje, nebo spíše velmi kategoricky prosazuje, jak máme reagovat na výzvy a stres, jež život přináší. Pohodoví tito „řidiči automobilu“ našeho bytí určitě nejsou. Spíše bývají „popoháněčem“, „hnacím mechanismem“ či „honákem“… Samozřejmě zde ne dobytka. Tradičně je uváděna pětice základních driverů. Američtí psychologové Kahler a Carpers o nich prohlásili: „Mají na svědomí víc obětí než světová válka.“

Obrázek
Buď silná! Buď perfektní! Pospěš si! Každý tě musí mít rád! Hlavně se snaž!

Driver, onen popoháněč, totiž „ví i neví“, co chce, a nedá pokoj, pokud to nedostane… A dostat to vlastně ani nemůže. Popohání nás k dosažení v podstatě ideálního cíle, jež je definován obecně. Už už máte dojem, že byl cíl dosažen, ale omyl. Nikdy nebylo tak dobře, aby nemohlo být ještě lépe. K lepšímu pochopení psychosomatického děsu, jež to vyvolává, dodávám, že nejde jen o soukromé ostruhy na sebe samotného. Zvnitřnělé drivery totiž mnohdy požadujeme i po ostatních lidech. Jsou to tito:

5 základních driverů, „popoháněčů“

1. Buď silný!
Nikomu nesmíš nikdy ukázat svoji slabost. A já sám, vždycky sám, si se vším musím poradit. To ovšem neznamená, že se nevypěním do poslední mydlinky, pokud mi v mém úsilí lidé nepomáhají, nebo je dokonce narušují. Jejich povinností je vycítit, kdy pomoc potřebuji a co nejnenápadněji mi ji poskytnout. Pak se rychle stáhnout do pozadí. Jinak bych ztratil svoji hrdost všestranné jedničky. Hodně mi záleží na vítězném image. Mimochodem scénář „musíš být za všech okolností silná“ mají mnohé „ženy do nepohody“. Tj. báječné ženské, jež bývají opouštěny partnery očarovanými bezbrannými kukadly bytostí, které neumí vyplnit složenku.

2. Buď perfektní!
Hlavně nesmíš nic pokazit. Nesmíš udělat sebemenší chybu. Kdyby se čirou náhodou chybička do tvého snažení vloudila, rozhodně ji nesmíš připustit. Však on se někdo najde, kdo za to (všechno) může. Pravda, k naprosté dokonalosti vždycky něco chybí. Z toho plyne moje nízké sebevědomí, podceňování se, hnidopišský perfekcionismus. Též obranné mechanismy svými důsledky neurotizující nejen vlastní Já.

3. Pospěš si!
Dělej všechno rychle. Včera bylo již pozdě, neztrácej čas, nikdo ti ho nenahradí. Ukaž těm slimákům okolo tebe, jaký jsi vítr. Kdo chvíli stál, již stojí opodál.

4. Každý tě musí mít rád!
Dělej lidem jen radost, jinak špatně dopadneš. I v krematoriu popřej pozůstalým hezký den. Pozdrav: „Krásné ránko!“ a popřej kouzelný den. Úsměv nic nestojí, ale mnoho dokáže. Pozor, pamatuj: Slibem nezarmoutíš! Nesmíš říkat ne, i když si to myslíš. Pěkně zní: „Možná, snad, pokusím se, budu se snažit…“

5. Hlavně se snaž!
To, co zvládneš, není nejpodstatnější. Snaha je to hlavní, co se počítá. Snaž se, abys byl nepostradatelný všude, kde se objevíš. Ostatně, když něco děláš, snaž se to udělat sám. Nikdo jiný se nemůže tak snažit udělat to dobře, jako se vynasnažíš ty. Také se snaž lidem ukázat, v čem a jak chybují, a jejich chyby napravovat.

Proč je tak těžké přepsat vlastní scénář

„Snaživý“ popoháněč občas souvisí s racionalizací zavedeného – leckdy i debaklového – scénáře. Zde často vystupuje s mezilidskými hrami „Ano, ale…“ a „To je hrozné, viďte…!“ Dotyčný „scénárista“ má problémy tak velké, že je nelze nepřipustit. Coby aperitiv zvolí lamento „to je hrozné, viďte…“ a popíše, jak – nezaviněně – trpí. Naznačíte mu, že kazí život mnohdy nejen sobě, ale i některým z jeho blízkých. Ve svém erbu nosí jedno, leč mnohdy i víc z pětice popoháněčů. Naznačíte, že změna by byla možná. Jen nestačí „hlavně se snažit“, ale změnit chování a životní styl. Poděkuje, leckdy i dodá, že jste mu otevřeli oči.

Následuje konstatování: Já o tom (už, přece) vím a snažím se s tím něco dělat, ale ono se to lehko řekne a je to tak těžké. V zásadě se mu scénář líbí, popoháněče přijal a každá změna může být k horšímu.

Kde se to pokazilo a co s tím

Neurotizující součástí scénáře jsou i zákazy přijímané jako okolím očekávaná nutnost již v dětství. Pokud rodiče dětské nápady předem odmítají: „Nevíš, o čem mluvíš,“ můžete si do dalšího života odnést příkaz: „Nepřemýšlej!“ Možná je v rodině ctěna zásada: „Kdo nic nedělá, nic nepokazí.“ Z ní může vyplynout příkaz: „Neměj úspěch!“ „Nic moc si o sobě nemysli,“ lze do řeči příkazů přeložit jako: „Nepřemýšlej.“ „Nebuď důležitý!“ To může vyvolávat úzkost. Co když přece jen budu?

(autor PhDr. Tomáš Novák)
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 06. kvě 2018 13:08:57

Návštěvník píše: Potřeba přesvědčovat druhé o své pravdě je jako droga. Čím víc jí podléhám, tím větší potřebu mám dokazovat druhému, že ten kdo se mnou nesouhlasí, se mýlí.

Je to jedna z nejzvláštnějších zkušeností, pozorovat, jak tahle snaha zaslepuje, úměrně potřebě obhájit svůj názor jako správný (proč vlastně?) Přitom to znemožňuje uvidět to, o čem mluvíme, z pohledu někoho jiného, kdo má v tom směru třeba taky už nějakou zkušenost. Když dokážu na chvilku úplně zapomenout na svoje přesvědčení a podívat se na to očima mého oponenta, může se stát, že mi najednou dojdou souvislosti, které by mi předtím vůbec nepadly. Najednou pochopím, proč tohle...AHA!!! ... a k čemu to vede... NO NE! TAK PROTO...

Naše zkušenosti nejsou a nemůžou být stejné, vede nás to každého trochu jiným způsobem, a tak tu věc nejspíš neuvidíme nakonec úplně stejně. Přesto, místo aby z našeho dialogu ve mně zbyla jen nějaká ta emoční reakce závislá na pocitu, kdo z nás obhájil svou "pravdu" líp, vyznělo to tentokrát jinak.

Je fajn si něco uvědomit, když to navazuje na dosavadní pochopení a posune ho o kousek dál.
Vypadá to snadné, jenže - není tak úplně snadné si všimnout, že už zas... :D :phew:


:D
Návštěvník
 

Další

Zpět na Co mě napadá

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 5 návštevníků