Upřímné sebepoznávání

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 12. zář 2013 13:09:49

http://www.harmonievzivote.estranky.cz/ ... cesty.html

NÁSTRAHY A PASTI DUCHOVNÍ CESTY

Téma tohoto textu nemusí být pro každého úplně příjemné, ale věřím, že potřebné. Pojednáme o odvrácené straně sebepoznání. Zmíníme možné nástrahy, jámy, do nichž je možné s hlavou plnou ideálů a dobrých úmyslů velice snadné spadnout. A klidně se v nich ráchat roky a roky nevědouce, že namísto opravdového pokroku a poznání jen podporujeme neprospěšné vnitřní struktury.

Tato slepá místa jsou na západě už relativně známými oblastmi, tam mají přece jen s otevřenou spiritualitou delší zkušenost než u nás. Existuje pro ně dokonce speciální termín – spiritual bypass. Poprvé jej použil americký psycholog John Welwood v roce 1984. Označuje velmi častý jev, tedy použití spirituality, duchovní cesty jako určitého útěku, vyhýbání se bolestivým pocitům, stavům, nezahojeným ranám, traumatům, nárokům obyčejného života. Tento jev nejspíš pramení v naší běžné tendenci vyhýbat se všemu nepříjemnému. Což je na obecné úrovni pochopitelné, ovšem v rámci seberozvoje to je cesta nepříznivá. Spiritual bypass je možné považovat za jakýsi stín duchovní praxe, závětří, kam se schováváme před bolestí a tíživými nároky života. Naprosto většinou se nejedná o vědomý akt, ale na důsledcích to nic nemění. Tím, že o něm ale budeme mluvit, může to mnoha z nás ušetřit velké trápení a tápání.

V rámci duchovní praxe se spiritual bypass projevuje kupříkladu jako tendence k silnému, přehnanému, studenému nadhledu, odulpění, emocionální ztuhlosti a potlačení – jde tedy o určité, řekněme odseknutí se od prožívání, postoj nadhledu, který nepramení v moudrosti, ale ve strachu, což si často meditující neuvědomuje (či odmítá uvědomit).

Patří sem dále přehnaný důraz na pozitivno. Takový ten velice pozitivní náhled na vše, vše je fajn a krásné, úžasné a máme se všichni rádi, všechno je jedna pozitivní vibrace, vesmír, bůh je láska, cítím se každý den lépe a lépe. Možná to znáte sami, často to na člověka padá při návštěvě obchodů s new age proprietami, z letáčků a knih a povídání některých „super lidiček“. S tímto je spojen strach z hněvu, který je vnímán jako špatný, negativní. Velmi často je to problém mužů, kteří často slyší, jak mají být hodní, citlivý, empatičtí. Je v pořádku podporovat tyto vlastnosti, ovšem pokud je stejně tak podpořena výchova k umění práce s mužskou silou. Práce s hněvem, hlavně tím pramenícím z dávných dětských bolestí a chybějících pozitivních vzorů, je velké téma nejen pro muže.

Do tohoto ranku náleží také naivní, slepý soucit – přece všechno a všechny musíme mít rádi. Soucítění ale není podporování zlého, Ježíš nepřinesl pouze pokoj, ale i meč, soucítění může být i drsné, když je třeba. Kromě citlivého srdce k němu totiž neodmyslitelně náleží i rozlišující moudrost. Nastavení druhé tváře není v každé situaci nejvhodnější řešení. Když už si bereme za příklad křesťanskou tradici, připomeňme si obraz, kdy Ježíš zuřivě vyhání z chrámu penězoměnce. Rozhodně to není snadné téma s jednoznačným návodem na správný postup. Bude záležet vždy na konkrétní situaci.

Pokračujeme dále v popisu pastí a děr na duchovní cestě. Je to často nevyvážený rozvoj složek osobnosti. Nezřídka jsme intelektuálně (po zhltání nesčetných knih, přednášek a moudrých debat v čajovnách či hospodách) velice na výši, už v podstatě osvícení, ale naše emoční inteligence a též etické žití pokulhávají daleko za přemoudřelým egem. Ruku v ruce s tím jde často pocit, jak jsme již duchovně na výši, nás se ty „nízké“ věci už netýkají, jsme mimo dualitu, morální standardy jsou jen jednou z iluzí a forem apod.

V podstatě se dá říci, kde je spiritualita, tam je, či lépe řečeno hrozí, spiritual bypassing. Jak bychom to vlastně nazvali hezky česky? Duchovní úlet by bylo dosti trefné označení. Odborněji se doslova jedná o duchovní, spirituální překlenutí, přemostění. To zní asi trochu krkolomně, ale odpovídá anglickému termínu. Možná bychom česky mohli užít hezkého přirovnání duchovní berlička. Nejspíš bude asi nejvhodnější ponechat anglický termín. Ovšem slovo přemostění inspiruje k trefnému obrazu. Naše mentální krajina není rovná plocha. Je členitá, u někoho více, u jiného méně, ale najdeme zde jak hory se širým výhledem tak hluboká údolí, kam ani sluneční paprsky nedopadají. V těchto přehlubokých údolích žijí či spíše živoří prapodivné postavy. Skryté v jeskyních či pod hladinou temné vody. Jsou to zosobnění našich dávných traumat, potlačených, protože přece neslušných představ, pocitů, v propastech vzniklých po nepřítomném otci či matce létají démoni nejistoty, strachu, nepřijetí. Tato temná zákoutí, vzniklá často jako dětské reakce na náročné, bolestivé situace, jsou nyní obvykle zatarasena velkými kameny, někdy dokonce takřka zabetonována. Jsou to často místa, o kterých ani nevíme či nechceme vědět. Za svou poutí za světlem, vyšším vědomím, čistou myslí, mystickým spojením s bohem, kosmickou energií, je napůl nevědomky nezřídka raději překleneme, přemostíme. Divné, temné, zvrácené, hněvivé aspekty nás samých se moc nehodí do krámu. Ano, někteří mluvíme o transformaci svých temných stránek, ale zda tak skutečně činíme, je velmi diskutabilní. Můžeme roky a roky kráčet duchovní cestou, aniž bychom kdy do tohoto hlubokého údolí vůbec pořádně vkročili. Ovšem pokud to neuděláme my, existence sama nás nezřídka donutí k sestupu do podsvětí. A nebývá to zkušenost, kterou bychom přivítali s otevřenou náručí a zařadili do své sbírky spirituálních otevření a satori. Přesně naopak se může jednat o velice děsivé, temné, náročné období, kdy se rozpadáme a vědomí se dostává na samou hranici zdravého rozumu, někdy až za ni. Nazýváme tento čas temnou nocí duše, psychospirituální krizí, jazykem jungovské psychologie dochází k aktivaci stínových složek osobnosti, mocné síly, prazákladní energie zvané archetypy, se v tento čas prohání naším vědomím, skládačka naší osobnosti se chvěje, praská, hroutí se jako domeček z karet. Nejedná se většinou o mystické povznášející světelné zážitky, v nichž se naše já rozpouští v blažené kosmické jednotě. Existence ukazuje hledači absolutna, že má i svou temnou, zvrácenou, šílenou, destruktivní stránku. A je to stránka i nás samých. Rozhodně ne u každého musí tato fáze proběhnout takto dramaticky či nemusí třeba proběhnout vůbec. Je to velmi individuální, nepředvídatelné stejně jako je nepředvídatelná a neuchopitelná celá cesta ducha. Toto je zase velmi široké a důležité téma, kterému se komplexněji můžeme věnovat v samostatném textu. Nyní v rámci spirituálního přemostění si jej uvádíme, protože podhodnocení či nepřijímání vlastních negativit, temných stránek osobnosti, vyhýbání se starým šrámům, traumatům, bolestem či životním nárokům je jednou z jeho nejčastějších forem. Na naši omluvu, která nám ale před zákonem vesmíru příliš nepomůže, řekněme, že tak většinou nečiníme vědomě, naše snaha a úsilí o poznání, vnitřní rozvoj jsou většinou ryzí a upřímné. Ale neznalost zákona neomlouvá.

Na západ od našich hranic jsou past či spíše pasti duchovního zanedbání lépe známé, přece jen rozvoj spirituality je spojen s jejím boomem v 60. letech a k nám se dostal v podstatě se třicetiletým zpožděním. Toto zpoždění způsobuje, že jsme možná častěji dost naivní v očekáváních velkých výsledků. Možná je to i přirozená součást vývoje, určitá fáze, která ovšem může přetrvávat dlouhou dobu než si uvědomíme určité uvíznutí, zanedbání.

Víme, že sebepoznání nepřináší automaticky klid a pohodu. Často právě naopak, otevře, rozvíří kaly, rány, temnoty – tedy pokud je opravdové. Není to ozdůbka a příjemné, romantické téma pro čajovny a festivaly, šminka na naší masce, náš pečlivě vytvořený sebe obraz velice duchovních bytostí. Opravdová spiritualita není ono opium lidstva, jak trefně mluvili o náboženství soudruzi Marx, Mao a další, a proč spousta lidí hledí na duchovní scénu s despektem. Správně totiž vyciťují, že mnoha z nás slouží spíše jako útěk od bolavého sebe a od života na zemi. Není to mluvení o nepodmíněné lásce, zatímco v reálném životě city potlačujeme, protože nás bolí, pálí, ochromují. Spíše než co jiného jde o setkávání se s celostí sebe sama, různými aspekty bytí, i s bolestivými šrámy, nedokonalostmi, divnými pocity, strachem, úzkostí, hněvem, závistí.

Pokud se najdeme, tedy uvědomíme, v zajetí duchovního bypassu, na útěku před sebou v domnění, že právě k sobě jdeme, na cestě k transcendování a rozpuštění ega, když pořádně žádné nemáme, v zářných výšinách klidu a jednoty bez reálného uzemnění a kontaktu s životem, svým tělem a udusanými dětskými pocity, jsou často mnohem vhodnější přístupy psychoterapeutické než čistě meditativní. Ideálně s podporou terapeuta, který má vhled a zkušenost s oběma typy vnitřní práce. Není to žádná hanba, jedná se naopak o velké uvědomění a možnost skutečného posunu na vnitřní cestě. Jaké je hlavní motto, které má charakterizovat tuto fázi procitnutí? Opravdovost, přijetí, vnitřní poctivost.


Autor - Roman Žižlavský – spolupracuje s Psychoterapeutickým centrem Lávka jako mailový konzultant a poradce v oblastni psychospirituálního rozvoje.

Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 12. zář 2013 13:51:38

Ale co Vám doporučuji, je prodlévat ve vlastním vědomí. A jen potom přijde intuitivně z Vašeho nitra potřebné porozumění.

Nisargadatta Maharadž

Duchovní zrání lidské bytosti je procesem, v němž se mimo jiné probouzí a rozvíjí intuice. Ta postupně umožňuje člověku pronikat do záhad života, před nimiž zůstává rozum bezradně stát. Je však třeba zdůraznit, že schopnost intuitivního poznávání se rozvíjí pomalu, postupně a je třeba se naučit naslouchat jejím poselstvím. Hrozí zde totiž možnost záměny čisté intuice za nekontrolované impulzy z podvědomí či další formy tzv. pseudointuice. Pouze vnitřní vyzrálost a čistota umožní, aby člověk dokázal cestou intuice získávat důležité informace o vnitřním i vnějším životě.

Swami Šivananda

Navázat skutečně kontakt s Nadjá může hledající pouze prostřednictvím ryzí intuice, která je osvobozená od citového egoismu a překračuje intelektuální iluzi.

A to se stane ve stavu naprostého a dokonalého ticha.

Snadno lze podlehnout iluzi, že hlas ega je hlasem Nadjá. Někteří si vytvářejí vlastní mentální představy o své duchovní zkušenosti nebo osvícení, což může vést k naplnění ve své obrazotvornosti a falešné představě o své duchovní velikosti.

Paul Brunton

Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 12. zář 2013 22:52:29

Celá citace je

To je dost často vidět i v diskusích. Potřeba přesvědčovat druhé o své pravdě je jako droga. Čím víc jí podléhám, tím větší potřebu mám dokazovat druhému, že ten kdo se mnou nesouhlasí, se mýlí.

Je to jedna z nejzvláštnějších zkušeností, pozorovat, jak tahle snaha zaslepuje, úměrně potřebě obhájit svůj názor jako správný (proč vlastně?) Přitom to znemožňuje uvidět to, o čem mluvíme, z pohledu někoho jiného, kdo má v tom směru třeba taky už nějakou zkušenost. Když dokážu na chvilku úplně zapomenout na svoje přesvědčení a podívat se na to očima mého oponenta, může se stát, že mi najednou dojdou souvislosti, které by mi předtím vůbec nepadly. Najednou pochopím, proč tohle...AHA!!! ... a k čemu to vede... NO NE! TAK PROTO...

Naše zkušenosti nejsou a nemůžou být stejné, vede nás to každého trochu jiným způsobem, a tak tu věc nejspíš neuvidíme nakonec úplně stejně. Přesto, místo aby z našeho dialogu ve mně zbyla jen nějaká ta emoční reakce závislá na pocitu, kdo z nás obhájil svou "pravdu" líp, vyznělo to tentokrát jinak.

Je fajn si něco uvědomit, když to navazuje na dosavadní pochopení a posune ho o kousek dál.
Vypadá to snadné, jenže - není tak úplně snadné si všimnout, že už zas...
:D :phew:

Z toho je jasné, že jde o vlastní zkušenost
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 16. led 2016 9:42:28

Buddhistické vnory.

Vstoupit do jednotlivých dimenzí lze praktickým úsilím meditačním skrze pohroužení neboli vnory (a to zejména vytvořením podmínek pro jejich vznik). Postupně je možno dosáhnout čtyř nižších vnorů, představujících jak stavy vědomí, tak i samostané světy prožitkových kategorií.

Pokud adept v této fázi nezemře, musí jít dále a uskutečnit ještě čtyři vyšší vnory. V pátém zažije nekonečný prostor („stav, který ve starém Egyptě představoval sokolí bůh Hor – Pán nekonečného prostoru“), v šestém vnoru nekonečné vědomí, sedmý je zván říší docela ničeho a osmý je pak hranicí možného vnímání.

"Při těchto zkušenostech", praví Mistr, "zažije adept všechno štěstí, po kterém kdy toužil". Existuje ještě devátý vnor, který jóginové znají jako samádhi, kdy je denní vědomí zničeno a nastupuje vědomí extatické, kdy je zažíváno samotné absolutno, jakožto Jednota veškerenstva.
http://www.buddhismusvcesku.estranky.cz ... uddhu.html
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod norek » sob 16. led 2016 10:29:30

já jsem vnor
ty jsi vnor
my jsme oba vnory
protože skáčeme
do budhovy nory
norek
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 16. led 2016 10:33:09

:D
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod reseek. » pon 29. led 2018 14:28:26

irulan píše:Z dávného a poněkud lapidárního mailu kamaráda (bez jazykových úprav):

„Když si člověk o sobě myslí, jak je mravnej, správnej a dobrej, znamená to jen, že se dosud naostro nesetkal s démonem egoismu, kterýho starý zasvěcenci nazývali strážce prahu. Ten střeží tu hlavní svatyni sebepoznání, kde se nalézá... NIC! Cestou tam nacházíš SKUTEČNÉ motivace vlastních činů, a vidíš, že vůbec nejsou tak ušlechtilý, jak si myslíš. To setkání se strážcem, kterej ti ukazuje podstatu tvých tzv. ušlechtilých motivací, je tak strašný, že ti vezme o sobě veškeré iluze! KAŽDÝMU, kdo má odvahu ho podstoupit!!! Člověk pochopí, že se nemůže pyšnit ničím, že je sám o sobě bídnej a ničemnej. Čemu se podobáš ve svý velikosti? H...! Teprve, když se s tim smíří, když to stráví, roste v něm pravá pokora, která se nedá falšovat předstíráním skromnosti, jak to mnozí tzv. duchoznalci dělaj. A taky pravá SVOBODA, protože mizí veškerej strach. A každej strach je vlastně strachem ze sebe!... Stačí rozebrat si svou motivaci zcela upřímně a bez předsudků a člověk žasne, jaký obludný ego se skrývá za zdánlivou ušlechtilostí.

Ve starých dobách podstupovali adepti mystérií cvičení, kde se učili nesoudit dle převládající morálky, ale jít ZA! Všechno to vedlo k tomu, aby se přestali prožívat, jak jsou dobří a mravní a lepší než ti ostatní, a teprv, když tenhle sebeblud opustili, přišlo osvícení. Dodnes je to stejný, jen se změnily prostředky.

Brát se vždy s odstupem. A hlavně musí být člověk obezřetný a demaskovat vlastní ušlechtilé motivace, které jsou ve skutečnosti obyčejnými egoistickými pohnutkami. (Udělal jsem pro někoho něco nezištně? Ne, udělal jsem to pro svůj dobrej pocit, pro kladný sebeprožitek, aby se ego mělo dobře! A podobně.) Strážce prahu hlídá dobře! Do skutečného duchovního světa ego prostě nepustí, takže je třeba dosáhnout nejhlubšího možnýho sebepoznání, jakýho je člověk schopen... a na prahu odložit vše, co mu umožňuje přežít v podmínkách obyčejného pozemského života, celou personu, pozemskou osobnost. To je trochu jako svlíknout se do naha. Hluboké sebepoznání je velmi otřesný zážitek, beroucí člověku poslední iluze o sobě. Zdrcující a depresivní, ale osvobozující a nevyhnutelný! Když projdeš tímto alchymickým stadiem putrefakce, neboli zhnití, víš, že chvála je jen stříbrný prach, kterej třeba sfouknout, abys mohl dál, a vůbec tě nenapadne, že by sis ji zasloužil... :-)

Celá naše moderní kultura je založená na potřebě sám sebe klamat, nalhávat si o sobě, že jsem lepší, než jsem. To jsou takoví týpci, kteří mají pocit, že oni jsou ti příkladní a mravní a musí těm druhým ukázat, jak se to dělá. Osud nás ale učí rozpoznávat, že sami sobě lžeme, abychom se sebou dokázali vůbec žít. Až se to po těžkých úderech osudu u těch šťastnějších případů jednoho dne překlopí a najednou zjišťujeme, že už nemáme potřebu sami sebe obelhávat, ale naopak potřebu být pravdiví. A to je potom teprv mazec! Pak zjišťuješ, že ti málokdo rozumí a považují tě za podivína, vyvrhele, blázna, protože už nejedeš jejich sebeklamnou hru, ale demaskuješ kulisy a kostýmy jejich divadla. Tim jim bereš jejich svět, jdeš proti jejich potřebě se vzájemně ujišťovat, jak jsou dobří. Proto seš na obtíž, ztrácíš kamarády... Pravda osvobozuje, ale taky vrhá člověka do samoty. :-)“

Mazec to je, ale je to nesrovnatelně uspokojivější než jet pořád dál postaru...
reseek.
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 12. bře 2018 19:01:57

Proč se nám pořád děje to samé? Aneb jak přepsat životní scénář

Anekdota popisuje neštěstí zbožného sedláka. Žena mu utekla, stodola vyhořela, kroupy zničily úrodu, kráva uhynula. Muž takto trápený osudem poklekl, otočil oči k nebi a zvolal: „Bože, zač mě trestáš?“ I otevřela se nebesa a mocný hlas pravil: „Ani nevím, nějak mě štveš!“

Obrázek

Psychologové vycházející ze směru zvaného transakční analýza používají termín „životní scénář“. Jde o intenzivní, leč nevědomý postup, snad by bylo možno říci algoritmus, podle něhož ovlivňujeme, nebo dokonce vytváříme své životní příběhy. Každý jsme sám sobě scénáristou. Leč jsme při této přinejmenším ne zcela vědomé činnosti ovlivňováni rozličnými vlivy včetně sociální dědičnosti, prostředí a výchovy.

Ptáka poznáš po peří, nezdvořáka po řeči a skutečnost, že jsme (u sebe nebo u druhých) narazili na vliv scénáře, ukazuje (mnohdy) řečnická otázka:

Proč se mi to pořád děje?!

Mezi další typické ukazatele vlivu životního scénáře patří:

☻ Opakování podobných konfliktů, úrazů, trestných činů, problematických partnerských voleb, špatných investic, stereotypní myšlení a pocity.
☻Lpění, nebo naopak bagatelizace problematických zážitků v dětství.
☻Velká závislost na autoritách, namátkou na rodičích, sousedech, na tom, co si lidé o mně myslí.
☻Magické očekávání – „jednou se stane zázrak a vše se obrátí k dobrému“, iluze o sobě, jež vedou k nereálnému sebehodnocení.
☻Šibeniční humor, cynismus, černo-bílé hodnocení – jen dobré, nebo špatné, nic mezi. Zevšeobecňování – „vždycky“, „nikdy“.


Výše zmíněný psychologický směr si potrpí na poetickou terminologii. Popisuje např. scénáře princů a princezen i žab. Který je úspěšnější, uhádnete snadno. Psycholog vám sdělí, že lidé se sice rodí jako princové a princezny, ale z mnohých se brzy stávají „žáby“. Je tu ovšem nevelká pravděpodobnost další, tudíž ještě pozdější změny k lepšímu. Inu, jako v pohádce, kde polibek vítěze může proměnit žábu v její výše zmíněný protiklad.

To, co nás žene, má na svědomí víc obětí než světová válka

Driver je anglicky popoháněč, hnací mechanismus, honák dobytka, eventuálně řidič automobilu. Vnitřní driver je v terminologii transakční analýzy významnou součástí životního scénáře. Ukazuje, nebo spíše velmi kategoricky prosazuje, jak máme reagovat na výzvy a stres, jež život přináší. Pohodoví tito „řidiči automobilu“ našeho bytí určitě nejsou. Spíše bývají „popoháněčem“, „hnacím mechanismem“ či „honákem“… Samozřejmě zde ne dobytka. Tradičně je uváděna pětice základních driverů. Američtí psychologové Kahler a Carpers o nich prohlásili: „Mají na svědomí víc obětí než světová válka.“

Obrázek
Buď silná! Buď perfektní! Pospěš si! Každý tě musí mít rád! Hlavně se snaž!

Driver, onen popoháněč, totiž „ví i neví“, co chce, a nedá pokoj, pokud to nedostane… A dostat to vlastně ani nemůže. Popohání nás k dosažení v podstatě ideálního cíle, jež je definován obecně. Už už máte dojem, že byl cíl dosažen, ale omyl. Nikdy nebylo tak dobře, aby nemohlo být ještě lépe. K lepšímu pochopení psychosomatického děsu, jež to vyvolává, dodávám, že nejde jen o soukromé ostruhy na sebe samotného. Zvnitřnělé drivery totiž mnohdy požadujeme i po ostatních lidech. Jsou to tito:

5 základních driverů, „popoháněčů“

1. Buď silný!
Nikomu nesmíš nikdy ukázat svoji slabost. A já sám, vždycky sám, si se vším musím poradit. To ovšem neznamená, že se nevypěním do poslední mydlinky, pokud mi v mém úsilí lidé nepomáhají, nebo je dokonce narušují. Jejich povinností je vycítit, kdy pomoc potřebuji a co nejnenápadněji mi ji poskytnout. Pak se rychle stáhnout do pozadí. Jinak bych ztratil svoji hrdost všestranné jedničky. Hodně mi záleží na vítězném image. Mimochodem scénář „musíš být za všech okolností silná“ mají mnohé „ženy do nepohody“. Tj. báječné ženské, jež bývají opouštěny partnery očarovanými bezbrannými kukadly bytostí, které neumí vyplnit složenku.

2. Buď perfektní!
Hlavně nesmíš nic pokazit. Nesmíš udělat sebemenší chybu. Kdyby se čirou náhodou chybička do tvého snažení vloudila, rozhodně ji nesmíš připustit. Však on se někdo najde, kdo za to (všechno) může. Pravda, k naprosté dokonalosti vždycky něco chybí. Z toho plyne moje nízké sebevědomí, podceňování se, hnidopišský perfekcionismus. Též obranné mechanismy svými důsledky neurotizující nejen vlastní Já.

3. Pospěš si!
Dělej všechno rychle. Včera bylo již pozdě, neztrácej čas, nikdo ti ho nenahradí. Ukaž těm slimákům okolo tebe, jaký jsi vítr. Kdo chvíli stál, již stojí opodál.

4. Každý tě musí mít rád!
Dělej lidem jen radost, jinak špatně dopadneš. I v krematoriu popřej pozůstalým hezký den. Pozdrav: „Krásné ránko!“ a popřej kouzelný den. Úsměv nic nestojí, ale mnoho dokáže. Pozor, pamatuj: Slibem nezarmoutíš! Nesmíš říkat ne, i když si to myslíš. Pěkně zní: „Možná, snad, pokusím se, budu se snažit…“

5. Hlavně se snaž!
To, co zvládneš, není nejpodstatnější. Snaha je to hlavní, co se počítá. Snaž se, abys byl nepostradatelný všude, kde se objevíš. Ostatně, když něco děláš, snaž se to udělat sám. Nikdo jiný se nemůže tak snažit udělat to dobře, jako se vynasnažíš ty. Také se snaž lidem ukázat, v čem a jak chybují, a jejich chyby napravovat.

Proč je tak těžké přepsat vlastní scénář

„Snaživý“ popoháněč občas souvisí s racionalizací zavedeného – leckdy i debaklového – scénáře. Zde často vystupuje s mezilidskými hrami „Ano, ale…“ a „To je hrozné, viďte…!“ Dotyčný „scénárista“ má problémy tak velké, že je nelze nepřipustit. Coby aperitiv zvolí lamento „to je hrozné, viďte…“ a popíše, jak – nezaviněně – trpí. Naznačíte mu, že kazí život mnohdy nejen sobě, ale i některým z jeho blízkých. Ve svém erbu nosí jedno, leč mnohdy i víc z pětice popoháněčů. Naznačíte, že změna by byla možná. Jen nestačí „hlavně se snažit“, ale změnit chování a životní styl. Poděkuje, leckdy i dodá, že jste mu otevřeli oči.

Následuje konstatování: Já o tom (už, přece) vím a snažím se s tím něco dělat, ale ono se to lehko řekne a je to tak těžké. V zásadě se mu scénář líbí, popoháněče přijal a každá změna může být k horšímu.

Kde se to pokazilo a co s tím

Neurotizující součástí scénáře jsou i zákazy přijímané jako okolím očekávaná nutnost již v dětství. Pokud rodiče dětské nápady předem odmítají: „Nevíš, o čem mluvíš,“ můžete si do dalšího života odnést příkaz: „Nepřemýšlej!“ Možná je v rodině ctěna zásada: „Kdo nic nedělá, nic nepokazí.“ Z ní může vyplynout příkaz: „Neměj úspěch!“ „Nic moc si o sobě nemysli,“ lze do řeči příkazů přeložit jako: „Nepřemýšlej.“ „Nebuď důležitý!“ To může vyvolávat úzkost. Co když přece jen budu?

(autor PhDr. Tomáš Novák)
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 06. kvě 2018 14:08:57

Návštěvník píše: Potřeba přesvědčovat druhé o své pravdě je jako droga. Čím víc jí podléhám, tím větší potřebu mám dokazovat druhému, že ten kdo se mnou nesouhlasí, se mýlí.

Je to jedna z nejzvláštnějších zkušeností, pozorovat, jak tahle snaha zaslepuje, úměrně potřebě obhájit svůj názor jako správný (proč vlastně?) Přitom to znemožňuje uvidět to, o čem mluvíme, z pohledu někoho jiného, kdo má v tom směru třeba taky už nějakou zkušenost. Když dokážu na chvilku úplně zapomenout na svoje přesvědčení a podívat se na to očima mého oponenta, může se stát, že mi najednou dojdou souvislosti, které by mi předtím vůbec nepadly. Najednou pochopím, proč tohle...AHA!!! ... a k čemu to vede... NO NE! TAK PROTO...

Naše zkušenosti nejsou a nemůžou být stejné, vede nás to každého trochu jiným způsobem, a tak tu věc nejspíš neuvidíme nakonec úplně stejně. Přesto, místo aby z našeho dialogu ve mně zbyla jen nějaká ta emoční reakce závislá na pocitu, kdo z nás obhájil svou "pravdu" líp, vyznělo to tentokrát jinak.

Je fajn si něco uvědomit, když to navazuje na dosavadní pochopení a posune ho o kousek dál.
Vypadá to snadné, jenže - není tak úplně snadné si všimnout, že už zas... :D :phew:


:D
Návštěvník
 

Re: Upřímné sebepoznávání

Nový příspěvekod plm » pon 07. kvě 2018 9:15:53

Návštěvník píše:
vostalpetr píše:Proto já píšu o relaxaci,což je uvolnění nejen těla ale i jakéhokoliv pozorování,což je vlastně NEVĚDĚNÍ,


Ty jsi normálně jen zdrhl od toho pozorování, neosobního Pozorovatele jsi šoupl na vedlejší kolej a utápíš se jen v onom nevědění, nic víc. Vrátil jsi se jen ke stavu před započetím svého duchovního putování.

No a proč ne, když mu to vyhovuje?
plm
 

PředchozíDalší

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník