Buddhova slova o nirváně
Podle Majjhima Nikaya 72 volně zpracoval Petr Pavlík
Je zde, mnichové, cosi nezrozeného, v život nepovstalého, nezformovaného. Kdyby toho nebylo, nebylo by cesty ven z toho, co je zrozené, v život povstalé, stvořené, zformované.
Tento mír je to nejvyšší - je to ustání, oproštění se od všech motivů něčím se stávat, konec chytání se opory, svoboda, vyhasnutí lpění - to je nirvána.
Posedlý chtivostí, zmítán nenávistí a zaslepen nevědomostí, s pobloudilou myslí - tak člověk jedná ke své vlastní škodě i ke škodě druhých, tak zažívá zármutek a strast.
Kdo však odloží chtivost, nenávist a nevědomost, kdo pak nejedná ke škodě své ani ostatních, ten již nebude vystaven dalšímu utrpení, zármutku a strasti.
Takto je nirvána zde a nyní viditelná, nadčasová, vlastním vyzkoušením přítomná, jasný cíl představující, moudrými osobně prožívaná.
Ono vyhasnutí chtivosti, vyhasnutí nenávisti, vyhasnutí nevědomosti - právě to se nazývá nirvána.
http://www.lampa.cz/texty.html
Budhova krátká řeč o prázdnotě
To, co si dneska budeme říkat, je celé obsaženo v jediné Buddhově řeči. V buddhistických písmech najdete spoustu zajímavých věcí - ze života, z Buddhovy spásné nauky, nebo docela jen tak, co tam kdo přidal, protože celé to skvělé učení vznikalo postupně za pochodu, jak tenkrát chodili mniši velikou indickou zemí a potkávali dobré a špatné. Někdy si povíme, jaký osud pak ty sutry měly a o celém tom zákulisí. Zatím nám stačí, že ve sbírce středně dlouhých řečí, kterých je něco kolem dvou stovek, existuje jedna nenápadná, poměrně krátká sutra, která se jmenuje Buddhova řeč o prázdnotě nebo ještě lépe Krátká Buddhova řeč o prázdnotě.
V Čechách měla pozoruhodný osud, neboť ji za první republiky přeložil pod názvem Kniha chudoby František Drtikol. Přestože dnes už ten překlad asi nebude moderní, dýchá z něj doposud jasné pochopení a mám ho moc rád, protože je navíc krásný a skrývá v sobě zvláštní kouzlo. I když už teď máme nejméně dva další uznávané překlady, od Ňánamoliho a Thanissara, pilných a obětavých mnichů, kteří pečlivě brousili a vážili každé slovíčko, přesto budeme citovat s malými opravami právě ten Drtikolův, na jeho památku a také jako uznání toho, kam až sám došel.
Buddhova řeč o prázdnotě se nazývá „Krátká“ proto, že je tu ještě druhá stejného jména, která je o trochu delší. Kupodivu ta dlouhá není lepší než ta krátká a dali ji tam nejspíš proto, že ta krátká se tehdy některým mnichům nezamlouvala, jak byla břitká a pádná. Asi toužili mít věci přece jen trochu komplikovanější, a proto se pokusili trumfnout ji tou dlouhou, konkurenční. Jenomže tím vyšlo ještě více najevo, jakou údernou sílu měla ta původní krátká řeč.
Kniha chudoby
Z němčiny přeložil František Drtikol v r. 1936.
To jsem slyšel. Onoho času dlel Vznešený u Sávatthí ve východním háji na terase Migárovy matky.
Tu odebral se ctihodný Ánando jednoho večera po ukončení koncentrace tam, kde meškal Vznešený, pozdravil uctivě a sedl si stranou. Sedě stranou, pravil ctihodný Ánando takto k Vznešenému:
Jednou, ó Pane, dlel Vznešený v krajině Sákjů u Nagarakarn, hradu v území Sákjů. Tenkrát jsem, ó Pane, od Vznešeného sám slyšel, sám porozuměl, co chudoba je, Ánando, v tom čase jsem nejvíce poznal.
Slyšel jsem, ó pane, dobře, správně jsem srozuměl, správně pamatoval, správně podržel? Zajisté jsi, Ánando, správně slyšel, správně srozuměl, správně pamatoval, správně podržel. Jako tenkráte, Ánando, tak i dnes, co chudoba jsem nejvíce poznal. Jako asi, Ánando, tato terasa Migárovy matky je bez slonů, krav, koňů, bez zlata a stříbra, bez společnosti žen a mužů a vykazuje jen bohatství zástupem mnichů jako jediným předmětem, tak rovněž také, Ánando, zanechal mnich myšlenku "vesnice", zanechal myšlenku "člověk", vezme myšlenku "les" jako jediný předmět. V myšlence "les" povznese se mu srdce, mysl, rozjasní se, rozveselí se, ukonejší se, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "vesnice" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "člověk" povstávají, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "les" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento druh myšlení o myšlenku "vesnice", ví: chudším se stal tento způsob myšlení o myšlenku "člověk" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "les" jako jediným předmětem. O co pak tady méně jest, o to vidí se chudším, a co tady ještě zbývá, o tom ví: zůstává to, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí ta pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj. Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "člověk", zanechal myšlenku "les", vezme myšlenku "země" jako jediný předmět. V myšlence "země" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Asi tak, Ánando, jako kůže z býka nožem dobře oškrábána, dobře uhlazená, rovněž tak, Ánando, mnich, co na této zemi je jako vyvýšeniny a prohlubiny, řeky, pustá a lesnatá území, vrchy a údolí, to vše ze své duše vypustil. Myšlenku "země" vezme jako jediný předmět. V myšlence "země" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "člověk" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "les" povstávají, ta tu nejsou, jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "země" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "les" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "země" jako jediným předmětem. O co pak tady méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zbývá, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj. Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "les", myšlenku "země", myšlenku "neomezená sféra prostorová" vezme jako jediný předmět. V myšlence "neomezená sféra prostorová" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která z myšlenky "les" povstávají, ta tu nejsou, rozdělení, která z myšlenky "země" povstávají, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "neomezená sféra prostorová" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "les", chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "země" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "neomezená sféra prostorová" jako jediným předmětem. A o co méně tady je, o to vidí se chudším, a co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.
Dále pak, Ánando, zanechá mnich myšlenku "země", zanechá myšlenku "neomezená sféra prostorová", myšlenku "neomezená sféra vědomí" vezme jako jediný předmět. V myšlence "neomezená sféra vědomí" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "země", ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra prostorová", ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "neomezená sféra vědomí" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "země", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra prostorová" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "neomezená sféra vědomí" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy Ánando sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.
Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "neomezená sféra prostorová", zanechal myšlenku "neomezená sféra vědomi", myšlenku "sféra nebytí" vezme jako jediný předmět. V myšlence "sféra nebytí" se mu povznese srdce, rozveselí se, ukonejší se, uklidní. Tak pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra prostorová", ta tu nejsou, rozděleni, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra vědomí ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstalo, totiž myšlenka "sféra nebytí" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra prostorová", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra vědomí" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "sféra nebytí" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.
Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "neomezená sféra vědomí", zanechal myšlenku "sféra nebytí", myšlenku "rozhraní možného vnímání" vezme jako jediný předmět. V myšlence "rozhraní možného vnímání" povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná rozdělení, která povstávají z myšlenky "neomezená sféra vědomí", ta tu nejsou, rozděleni, která povstávají z myšlenky "sféra nebytí" ta tu nejsou a jen jedno rozdělení zůstává, totiž myšlenka "rozhraní možného vnímání" jako jediný předmět. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "neomezená sféra vědomí", chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "sféra nebytí" a jen jediné bohatství vykazuje myšlenkou "rozhraní možného vnímání" jako jediný předmět. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.
Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "sféra nebytí", zanechal myšlenku "rozhraní možného vnímání", duchovní jednotu bez představy vezme jako jediný předmět. V duchovní jednotě bez představy povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná: rozdělení, která povstávají z myšlenky "sféra nebytí", ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z myšlenky "rozhraní možného vnímání", ta tu nejsou a jen jedno rozdělení tady zůstalo, totiž toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "sféra nebytí", ví: chudším stal se tento způsob myšlení o myšlenku "rozhraní možného vnímání" a jen jediné bohatství vykazuje toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. O co tady tedy méně jest, o to vidí se chudším. A co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak tedy, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá chudoba na něj.
Dále pak, Ánando, zanechal mnich myšlenku "sféra nebytí", zanechal myšlenku "rozhraní možného vnímání", duchovní jednotu bez představy vezme jako jediný předmět. V duchovní jednotě bez představy povznese se mu srdce, rozveselí se, ukonejší, uklidní se. Tak pozná: také tato duchovní jednota je složená, je dohromady vymyšlená: co ale je dohromady složeno, dohromady vymyšleno, to je proměnlivé, musí zaniknouti, to poznává. V takovém vědění, v takovém poznání odpoutá se mu srdce od bludu přání, odpoutá se mu srdce od bludu bytí, odpoutá, se mu srdce od bludu nevědomosti. V osvobozeném je osvobození, toto poznání vyvstane. "Zničeno jest zrozování", ukončena askeze, vykonáno dílo, není více tento svět. Tak pozná: rozděleni, která povstávají z bludu přání, ta tu nejsou, rozdělení, která povstávají z bludu nevědomosti, ta tu nejsou a jen jedno rozdělení tady zůstává, totiž toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. On ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud přání, ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud bytí, ví: chudším stal se tento způsob myšlení o blud nevědomosti a jen jedno bohatství vykazuje toto tělo zde, zatížené šesti smysly, jako podmínka života. O co tedy tady méně jest, o to vidí se chudším, a co tady ještě zůstalo, o tom ví: zůstává toto, zůstává ono. Tak, Ánando, sestoupí tato pravá, nezničitelná, veskrze čistá, nejvyšší chudoba na něj.
Kdo v minulých časech, Ánando, jako asket nebo kněz si získal veskrze čistou, nejvyšší chudobu, získal si tuto veskrze čistou, nejvyšší chudobu právě jako asket nebo kněz. Kdo v příštích časech, Ánando, získá veskrze čistou nejvyšší chudobu, získá právě tuto veskrze čistou nejvyšší chudobu. Kdo v tomto čase, Ánando, získá veskrze čistou, nejvyšší chudobu jako asket nebo kněz, ten získá právě tuto veskrze čistou, nejvyšší chudobu. Proto tedy, Ánando: chtějme veskrze čistou, nejvyšší chudobu si vydobýti. Tak máte se cvičiti.
Tak pravil Vznešený. Spokojen těšil se ctihodný Ánando ze slova Vznešeného.
Na Jeho odpověď do konce života nezapomenu. Tolikrát jsem na ní rozjímal a tolikrát ještě budu. 
