Stránka 1 z 2

Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: úte 01. lis 2011 6:35:24
od Návštěvník
Ožehavé téma. Tradice většinou radí jasně – ne. Ale jaké tradice? Máme tu naopak tradice, které drogy používaly a používají na duchovní cestě jako samozřejmou součást. Pro to, abychom o tomto tématu mohli vůbec smysluplně uvažovat a diskutovat je nutné si vymezit, co to ony drogy vlastně jsou. Každý má totiž jinou představu.

drogyOsobně si myslím, že nemá vůbec smyslu hovořit zde o opiátech, barbiturátech atd. Tyto moderní chemické drogy tuším nikomu nic dobrého na cestě poznání nepřinesly. Jedině snad, že pro pár jedinců jedinců byly spouštěčem jejich osobní síly, když se s nimi museli utkat. Pak mohou být nazaplatitelnou zkušeností. Ale až po překonání – nikoliv při jejích používání.

Mám dlouholetou osobní zkušenost s uživateli těchto drog a zde skutečně platí naprosto nekompromisně – ne – nejde o nic jiného než o útěk z bolestné reality bez lásky do reality ještě bolestnější.

Jestli tedy vůbec existují drogy, které mají potenciál nás duchovně rozvíjet, tak jsou to jednoznačně halucinogeny. Jsou to právě ony, které byly a jsou k tomuto účelu používány.

První a zároveň nejznámější drogou, která může mít halucinogenní účinky je konopí. Respektive jeho činné složka – THC. Tato droga je tradičně používána v Indii. Svatí mužové jí tam kouří ve velkém. Osobně však nespatřuji žádný velký potenciál konopí ve smyslu objevování. Stav zahloubání a imaginace, který konopné drogy – marihuana a hašiš – navozují, mě osobně přijde jako mentální onanie. Samotná meditační praxe, alespoň dle mých zkušeností (s marihuanou jsem přestal experimentovat cca před 13-ti lety), je spíše ztížena, protože ochabuje koncentrace. Nemám pocit, že by konopné drogy, mohly být jakkoliv přínosné hledači při jeho pátrání. Tato droga má však určitě velký léčebný potenciál. Analgetický vliv spolu s efektivním potlačením nevolnosti a zvracení je například využíván i terapeuticky při zvládání těchto obtíží u AIDS a chemoterapii nádorových onemocnění. Nutno ještě zmínit, že pravidelné užívání s sebou nese rizika duševních poruch – hlavně různých psychóz, které mohou vyvrcholit schizofrenií a to zvláště u náctiletých.

Skutečnými halucinogeny většinou však myslíme drogy se silným halucinogenním účinkem. Z přírodních jsou neznámější psilocybin (lysohlávky) a meskalin (kaktus Lophophora williamsii - Peyotl), ze syntetických LSD. V současné době se hodně experimentuje také s Ayahuascou.

Pokud zjednoduším, tak mohu hodit do jednoho pytle Psilocybin, meskalin a Ayahuasku a k nim přidat ještě syntetické LSD. Ačkoliv se jejich účinky v detailech liší, mají jedno společné. Při dostatečném množství dokáží skutečně prolomit hranice běžného vnímání a to až do transpersonálních oblastí. Skok ve vědomí může být tak radikální, že zcela převrací náhled na to, co považujeme za realitu. Na těchto drogách si nelze vytvořit fyzickou závislost. Nebezpečí spočívá výhradně v neustání navozeného stavu vědomí, které se může projevit nějakým destruktivním činem – například sebevraždou, nebo předčasným a násilným otevřením nevědomého materiálu, který i po odeznění působení drogy, proniká do vědomí a může způsobit těžké psychické poruchy.

O účincích těchto drog bylo napsáno snad vše, co napsat jde. Za obzvláště přínosnou považuji práci Stanislava Grofa, která by se dle mého měla stát povinnou literaturou pro všechny, kteří se rozhodnout s psychedeliky experimentovat.

Po tomto nezbytném úvodu se tedy dostáváme k jádru věci. Mohou být tyto látky na duchovní cestě prospěšné?

Pomineme-li obecnou úvahu o tom, že prospěšné je naprosto vše s čím se v životě setkáme, nenajdeme jednoznačnou odpověď. Myslím si, že existují dvě zásadní roviny náhledu odkud se na otázku snažíme odpovědět. Za prvé je zde samotné dobrodružství objevování, ta ohromující hra vědomí a za druhé Ticho. Tichem rozumějme onen „stav“, který si představujeme jako konečné rozuzlení, srovnání a poznání – stav Jednoty. Schválně píši, představujeme, protože dokud není tento „stav“ žit, je pouhou představou.

Z hlediska Ticha je používání těchto látek jen dalším posilováním duality. Jenomže z hlediska Ticha je posilování duality jakékoliv dělení na duchovní a neduchovní, na vhodné a nevhodné, na žádoucí a nežádoucí. Na to, co na cestu patří a nepatří. Dalo by se říci, že Ticho nezná otázku ohledně vhodnosti a nevhodnosti používání jak drog, tak různých technik na cestě hledání. Můžeme zde sice filozofovat o tom, že jsme vlastně v jednotě všichni, ale nežijeme toto tvrzení. A tak se účastníme oné hry na hledání, ve které využíváme různých prostředků. A v této hře máme různé stavy vědomí, různá ano a ne, zkrátka dualitu. Proto veškeré následné úvahy, vychází z roviny hledání, nikoliv z roviny Ticha. Čím více se Tichu přiblížíme, tím méně nás budou podobné otázky trápit. Ale nyní zpět, do naší známé hry na schovávanou...

Při používání halucinogenů nám přibude ke všem těm známým stavům vědomí další. Ke stavu bdění, snění, hlubokého spánku beze snů přibude stav navozený pomocí halucinogenů či různých technik. Záměrně píši i technik, protože ty mohou fungovat úplně stejně, i když třeba nemusí být tak radikální. Holotropní dýchání, extatické tance, různá krijajógová cvičení atd. Všechna tato cvičení mohou mít úplně stejné neblahé účinky, jako halucinogeny. Tzn. nezvládnutí navozeného stavu vědomí, a předčasné uvolnění nevědomého materiálu, který pak nekontrolovaně proniká do běžného vědomí. Vím o čem píši. Nejhorší a fatální zásah do energetických center jsem si způsobil zdánlivě nevinnými prostředky. Kombinací silné energie, která mě „nutila“ do různých extrémů – extrémní sporty, pokoušení osudu, bohémský život v kombinaci s usilovným cvičením, jehož účelem bylo tyto energie ovládnout. Vše bylo vedeno „dobrým“ úmyslem. Dnes vím, že tyto energie volaly po kreativním využití a vyjádření. Jejich potlačování mnohaletým cvičením a životem v rozporu vedlo k jejich otočení dovnitř, kde začaly devastovat tělo a to bohužel již nevratně. Proč o tom píši v pojednání o drogách? Protože princip je stejný. Na základě této zkušenosti bych totiž mohl dojít k závěru, že je vlastně jóga špatná. (zde si můžete doplnit libovolné další techniky) . Podobně je tomu i s psychedeliky. Stejně tak, jako v případě výše jmenovaných technik, i ony pracují s ohromnou nevědomou energií, kterou jejich používáním uvolňujeme.

Proto je nesmírně důležité, být k sobě maximálně upřímní a pátrat po svých motivacích. Proč vlastně cvičíme, případně proč si bereme na pomoc nějaké látky?

Proč lidé berou drogy

Tím nechci tvrdit že používání halucinogeních drog a cvičení jsou jedním a totéž. Jen upozorňuji na to, že v obou případech se jedná o práci s energií, která se může obrátit „proti“ nám. Případů lidí končících na psychiatrii po různých seminářích, je více než dost a nemusí se jednat o žádné pochybné mistry. Zkrátka jsme různí, máme různé motivace, různě veliké batohy s povinnou zátěží atd. Zkrátka co je pro jednoho přínosné, může být pro druhého nebezpečné, nebo dokonce destruktivní.

S halucinogeny je to to samé, jen mnohonásobně intenzivnější a snáze dostupnější. Zatímco k tomu, abychom se zhuntovali například krijajogou, potřebujeme většinou dost času, silnou vůli a vynaložení nějaké námahy, houby stačí na podzim nasbírat a zkonzumovat. A proto jsou halucinogeny nebezpečnější, než cvičení. Ale to neznamená, že jsou samy o sobě špatné. Poučný je v tomto ohledu příběh Ram Dassova učitele. Ram Dass byl svého času velkým propagátorem LSD, absolvoval sám stovky tripů a dalších tisíců se účastnil jako průvodce. Jeho indický učitel (Neem Karoli Baba) se ho ptal, co na té medicíně stále vidí. Jednou ho požádal, aby mohl LSD vyzkoušet. Před Ram Dassovýma očima spolykal koňskou dávku LSD. Nestalo se vůbec nic. Ram Dass dával pak tuto storku k dobrému, ale začínal mít pochybnosti. Jak už to tak skuteční učitelé umí, zeptal se ho jednou jeho guru, jestli si náhodou nemyslí, že to byl trik. Že třeba LSD vůbec nepožil. Ram Dass musel s pravdou ven a přiznal se, že ho to napadlo. Jeho učitel se ho zeptal, zda-li má u sebe tedy ještě nějakou tu medicínu. Ram Dass přikývl a ukázal mu svou zásobu. Před jeho očima spolykal velmi pomalu Babadží dávku pro mnoha lidí. Ram Dass pak zažil několik horkých chvil, kdy si myslel, že se právě dopustil vraždy svého gurua :-) Když se Babadží „vrátil“ z tripu řekl mu následující. V podstatě je to dobrá medicína. Vy Američané pracujete s duchovními pojmy, jako se suchými popisy něčeho, o čem máte nějaké představy, ale nežijete jejich obsah. Proto pro vás může být LSD přínosem. Avšak, žák musí být připravený, a jeho motivace musí být čisté a obrácené k bohu. Pak může až na návštěvu ke Kristovi. Ale jen na návštěvu. Vždy se musí vrátit a cestu pak ujít svými vlastními silami. Pomocí drog není možné dosáhnout realizace, ale mohou být dobré.

V tomto příběhu spatřuji zásadní poselství ohledně tohoto tématu. Vždy jsou nejdůležitější motivace, upřímnost, pokora a příprava.

Proto si myslím, že halucinogenní zážitky mohou mít za splnění výše uvedených podmínek motivační potenciál a také mohou vést k pokoře. Protože vedou k sebepřesahujícím náhledům. A konfrontace s něčím, před čím ego musí sklonit hřbet, je zvláště pro naší civilizaci, každopádně přínosná.

Nikdy se však nemohou stát drogy cestou samotnou. Je potřeba střízlivé práce a tvůrčí činnosti. Naše já se chce pozitivně vyjádřit a přispět svým dílem ke hře. Nejde ho – a ani není proč ! – ho zabít či znásilnit. Dáme-li mu prostor, jednou samo bez humbuku a v radosti vtančí do Ticha.

Je potřebné si uvědomit jedno. Opravdu jsme každý jiný a já mohu jen závidět, těm čistým duším kolem sebe, které již nepotřebují na své cestě různé veletoče a žijí svůj skromný a prostý život, oddaný nesobecké službě svému ideálu. Má duše je však nepokojná a zvědavá a zdaleka není jediná :-). Dlouho jsem jí takovou odmítal a až po bolestných zkušenostech ji přijal a začal jí mít takovou rád. Takové duše se velmi pravděpodobně i přes veškerá varování, zkušenostem s halucinogeny nevyhnou. Jako se námořník nevyhne bouři na moři a horolezec nebezpečí pádu. A i ti klidní by měli být připraveni na to, že k nim třeba jednou přijdou jejich děti a budou chtít o tomto tématu něco vědět, nebo se s ním již budou konfrontovat.

Závěrem několik rad pro ty, kteří se i přes vědomí všech rizik rozhodnou s halucinogeny experimentovat.

Ujasněte si své motivace a věnujte patřičnou dobu přípravě. Velmi důležité je momentální rozpoložení. Je naprosto nevhodné vstupovat do neznámých končin své mysli se strachem, oslabením a v nepohodě.
Vězte, že cokoliv si pod pojmem rozšířeného stavu vědomí představujete, není to, co zažijete. Při silné halucinogenní dávce se budete – nebo to co z vás zbude – s něčím, co si prostě představit nejde. Zážitky a poznatky na tomto výletě mohou být velmi znepokojivé. Všechny vaše znalosti a konstrukce vezmou za své.
Z výše uvedeného vyplývá, že je nanejvýš žádoucí, vzít si někoho na pomoc. Ostatně tradičně při zkušenostech s těmito látkami býval vždy přítomen nějaký medicinman. Měl by to být člověk, ke kterému máte důvěru a který má zkušenost se změněným stavem vnímání. Tento člověk je důležitý ze dvou důvodů. Jednak se může stát průvodcem a pomáhat vám na výletě samotném a také může zasáhnout jako zachránce v případné krizi. Ta se může objevit jako přímá součást zážitku, nebo při návratu. A mohou to být vskutku krušné chvilky. V neposlední řadě vám může pomoci při zpracování zážitku. Z halucinogeních výletů se už pár lidí nevrátilo. Nepodceňujte jejich sílu!
Není potřeba a ani není žádoucí více jak jedno sezení za rok! Potenciál zážitku se obnažuje postupně jako skrytá mapa. Pokud máte pocit, že to mohlo být lepší a hlubší a úžasnější, buďte pokorní a buďte rádi, že to takové nebylo!
Začnete-li mít později jakékoliv psychické, či psychosomatické problémy nestyďte se vyhledat pomoc. Viz. nebezpečí popsaná výše. Halucinogenní zážitky také bývají startéry tzv. psychospirituální krize. Naštěstí žijeme v končinách, kde je osvěta na dobré úrovni a máme zde skutečné odborníky na toto téma.

Důkladně zvažte, zda-li vám výše popsaná rizika za to stojí. Jak jsem řekl, halucinogeny za vás rozhodně žádné kroky neudělají. Cestu musíte tak jako tak ujít po svých. Držte se této „myšleno každodenní“ reality. Zde máte možnost postupného vývoje, záchytných bodů, posloupnosti. Máte se zde vždy čeho chytit a poznání je vždy tady – nikoliv někde tam.

Vše co zažijete, je „jen“ hra mysli. ÓM

Správná cesta .. ??

Rozdělení na přirozené a nepřirozené techniky je používáno velmi často. Mezi ty přirozené jsou většinou řazeny různé druhy meditačních cvičení a mezi ty nepřirozené techniky spojené s užíváním halucinogenů. Troufám si tvrdit, že nepřirozenými jsou obě skupiny, pokud jim jde primárně o jakékoliv zážitky. Jak už jsem naznačil minule, jediné co určuje opodstatněnost používání obou dvou typů technik, je motivace hledajícího. Upřímný hledající je jaksi samočinně provázen tím typem zkušeností, které potřebuje pro svůj vnitřní vývoj nejvíce. Tyto zkušenosti někdy mohou být v absolutním rozporu s tím, co se považuje za přirozené či nepřirozené, nebo dokonce mezi tím, co považujeme za dobré či za špatné.

Můžeme vzpomenout třeba Holgera z kamene mudrců, nebo Milarepu. Jejich skutky před probuzením jsou z hlediska dualisticky smýšlejícího člověka nutně klasifikovány jako projevy zla. Tyto extrémní případy nám jasně ukazují na zásadní moment na cestě. Tím není nic jiného, než schopnost nepřipoutanosti k vlastním činům ve smyslu odevzdanosti. Já nejsem konající, je zde základním axiomem. Je to radikální odosobnění – ztráta identifikace se svým já, tak jak jej běžně nazíráme, tj. jakožto soubor naších tělesných, citových a mentálních funkcí. Stav – já nejsem konající – se neuskutečňuje najednou, ale postupně. Na začátku je potřeba zaujmout neochvějný postoj této idey a připomínat si jí tak často, jak jen to jde. A to jak v případech, kdy se rádi zbavujeme tohoto pocitu, což je většinou, když uděláme něco nedobrého, tak v případech, kdy bychom si rádi přivlastnili plody našich činů. Postupným upevňováním tohoto postoje, shledává hledající, že nad svým životem nemá žádnou faktickou kontrolu (ani jí nevyžaduje) a postupně jí odevzdává oné tiché moudrosti v pozadí. Zároveň paradoxně poznává, že toto není pasivní postoj, nýbrž postoj maximálně aktivní.

Takže máme hledajícího, který už víceméně sedí na vlně dění jako divák, jako list nesoucí se podzimním větrem. Každá další zkušenost je vnímána jako příležitost k hlubšímu upevnění této idey. Stejně tak každé iluzorní rozhodování, mezi tím, co by učinit měl a co ne. Když se Maharišiho ptali žáci, jestli je potřeba kvůli hledání opustit rodinu a uchýlit se do ústraní, odpovídal následovně. Pokud by tomu tak skutečně bylo, tato otázka by vůbec nevyvstala, ta síla by vás sebrala a odvedla do hor, jak kdysi toho, co tu před vámi sedí.

Náš hledající však zatím není ještě v pocitu nekonání tak upevněn, jako onen velký mudrc a tak ještě tu více, tu méně, volí, hledá a žije jako by byl přeci jenom trošku konající. Nit která ho někdy jasně vede, se občas ztrácí, a on bloudí. To jsou ty momenty, kdy hledá prostředky, které by mu napověděly kudy dál. Usedá do meditace, čte knihy, chodí na přednášky a kurzy. Svět konání už pro něj ztratil svou vůni, ale kýžené osvobození mu stále uniká. (Záměrně nerozebírám tento aspekt, byl by na samostatné pojednání o tom, co se v těchto chvílích skutečně odehrává.) Zde se mu může nabídnout i možnost, nahlédnout do koutů mysli, které jsou mu stále utajené i pomocí halucinogenů. Pokud zváží všechny možnosti, které jsou zmíněny v minulém zamyšlení a rozhodne se pro tento výlet, nechť ví ještě následující.

Zážitky


Zážitky jsou jen zážitky, ale co jiného formuje náš život? Náš život je vlastně také „pouhým“ zážitkem. Zážitky, které si můžeme přivodit požitím halucinogenních drog mají různé úrovně. Pro zjednodušení je můžeme rozdělit následovně. Úroveň esteticko emocionální, úroveň archetypální a úroveň transcendentální. Rizika plynoucí ze zážitků z prvních dvou úrovní jsou rovněž zmíněny v první části pojednání. Nyní se ale pokusím šířeji rozepsat možné problémy, plynoucí z výletů do končin transcendentálna. Jaký typ zážitků míním, řeknu-li transcendentální? Jsou to všechny typy zážitků, kde se radikálně mění subjekt prožívání, náš pocit jáství. Buď rozšířením své dosavadní časové a prostorové hranice – stáváme se někým jiným, v dávné minulosti, nebo v budoucnosti nebo tyto koncepty zcela ztrácíme a jsme schopni prožít identifikaci třeba s celou planetou, být časem, prostorem, čistým vědomím, láskou – tedy zcela ztratit to, co jsme dosud vnímali jako já. O všech těchto typech zážitků je věru zajímavé číst. Nicméně jejich prožitek samotný jaksi není naší představou o prožitku! Realita stavu – vesmír je sen - je diametrálně odlišná od intelektuální konstrukce tohoto stavu. Proč to zdůrazňuji? O těchto stavech mluví vlastně všechny nauky, které jdou cestou sebepoznání. Ať jsou to různé jógické školy, buddhistické, mystické atd. Zde jsou vnímány, jako stupně poznávání a jsou brány jako víceméně normální úkazy na cestě, na kterých není dobré ulpět. Proč tedy, ty samé zážitky navozené požitím drog, jsou většinou nahlíženy jinak? Myslím si, že valná většina těch, kteří tak brojí za čistotu cesty, vůbec neví, o čem mluví. Ohánějí se jakousi přirozeností a pokud jsou požádáni o vysvětlení tohoto nic neříkajícího pojmu, nejsou schopni své plamenné závěry podložit rozumnými argumenty. Na druhé straně jsou ti, kteří naopak drogy používají jako legitimní prostředek na cestě a při tom o problematice také nic nevědí a jen si před sebou chtějí obhájit své činy. Pak je tu ale naštěstí pár lidí, kteří jaksi mají kredit k tomu, posoudit proč ano a proč ne. Ti už nemluví tak plameně, ale i mezi nimi, se najdou zastánci obou cest. Tak kde je tedy pravda? To si musí každý zodpovědět sám.

Pokusím se zde nyní popsat jeden aspekt, jež jsem nahlédl, a který není příliš popisovaný ani zdůrazňovaný a přesto dle mého je to právě on, který odhaluje zásadní rozdíl mezi transcendentálními stavy záměrně navozenými (a zde podotýkám, že je jedno jestli nějakou drogou nebo dynamickou technikou) a těmi samými stavy, vyvstanou-li spontánně. Pokud není naše vývojová integrita již nějak zásadně narušena (těžká nemoc, úraz, mimořádná událost) tak poměrně dobře fungují obranné mechanismy, které jednak brání staré pořádky, ale také to, co nazýváme osobnostní integritou, před poškozením.

Opět pro zjednodušení si můžeme lidskou mysl představit, jako jakýsi kruhový obal, tvořený různě hustými materiály, který je uspořádán, kolem jakéhosi imaginárního středu. Tento obal je to, co odděluje naší mysl od prostoru kolem, pro který existuje tak mnoho názvů. Tak jako je kuře před vylíhnutím, schované ve vajíčku, chráněné jeho skořápkou od zevního světa. Pokud krustu vajíčka odtrhneme předčasně, rozhodně tím kuřeti nepomůžeme k tomu, aby se dostalo rychleji ven, ale jeho život předčasně ukončíme. Jen ten neviditelný řád ví, kdy už je bezpečně tuto krustu rozbít a začít prožívat život zas na další úrovni vědomí – třeba jako slepice, či kohout. Těchto obalů máme kolem sebe ve skutečnosti více. V ideálním případě rozbijeme jeden, ustálíme se v další úrovni a až se v ní naučíme, co se naučit máme, jdeme dále. (schválně schematizuji) Jedinec, který na cestě již pokročil, může rozpouštět najednou i více obalů. Takto nějak si můžeme představit náš vývoj. Co se děje v okamžiku, kdy začneme tyto krusty rozpouštět jaksi vědomě? Vlastně pouze zrychlujeme přirozený proces, protože nám začíná uprostřed těch skořápech být těsno. Někdy dokonce máme možnost, prokouknout až do vesmíru schovaném za většinou těchto skořápek, a načerpat tam inspiraci. Tomuto průniku pak můžeme říkat, transpersonální zážitek.

Tak a dostáváme se k jádru věci. Při spontánně navozeném zážitku (i když může být výsledkem našeho záměrného duchovního úsilí) dochází k tomu, že při těchto vnorech, jsou ještě existující krusty jaksi zprůhledněny nebo dokonce na chvíli rozpuštěny. To, čím jsou tvořeny (vásany) však ale ve své podstatě zůstává a po návratu, se zase scelí – nebo vystoupí opět do popředí. Integrita těchto krust zůstane nenarušená. Ano, stěny jsou těmito vnory oslabeny, ale stejnoměrně po celém svém obvodu a lépe se pak rozpouští. Naproti tomu, použitím dynamický technik, nebo halucinogenních drog, vytvoříme jakýsi silný energetický vrták, kterým provrtáme krustu na jednou místě, kudy pak naše individuální vědomí může proniknout ven. Tzn. dostane se na „stejná místa“ jako v prvním příkladě, ale zcela odlišným způsobem. Protože krusta byla pouze provrtána, tak zbytek jaksi energeticky nerezonuje s úrovní, která může být zažívána. V prvním příkladě je energetická vibrace krusty přizpůsobena jejím zprůhledněním, či zdánlivým rozpuštěním. Díky této ohromné energetické disbalanci, vzniká velké riziko poškození celistvosti naší individuální mysli. Všichni víme, jak dopadne zapékací mísa, pokud ji vyndáme z trouby a nalijeme do ní vodu. Nedojde k teplotnímu vyrovnání a ona praskne. Další značné riziko, zmíněné již minule, vzniká tím, že ona díra, kterou jsme vyvrtali, se nemusí zacelit. Naše mysl se vrátí zpět do své úrovně, ale nevšimne si, že nechala otevřený otvor. Pak může dojít k rozpolcenosti, která může vyústit v psychózu nebo jiný patologický stav. Tzn. že ne pouze nekontrolované průniky obsahu nevědomí do běžného vědomí, mohou mít neblahé účinky, ale paradoxně i nevědomé napojení na nadvědomí, může v důsledku působit negativně. Emoční tělo ještě není připraveno na tyto vyšší vibrace a brání se nepříjemnými pocity. Nešťastník pak vůbec neví, co se s ním děje a je velmi těžké se znovu srovnat. Tato situace je nazývána psychospirituální krizí a naštěstí je zde poměrně dost povolaných lidí, kteří mohou v těchto situacích pomoci. (v konečném důsledku mohou pak být tyto situace vnímány kladně, protože nás mohou donutit k zásadním krokům, kterých bychom jinak nebyli schopni. Ale v konečném důsledku jsou všechny zkušenosti shledány jako dobré

Poslední závažnou komplikaci, dle mého, může způsobit jakési zajizvení. To vzniká až po dlohodobějším užívání halucinogenů. V místě, kde jsme vytvořily onen otvor, vzníká i po zacelení jizva. Pokud průstupy tímto kanálem opakujeme, tak jizvu zvětšujeme. Tím vytváříme jakýsi energetický blok, na který v budoucnosti určitě narazíme. Tento jev popisuje například Ram Dass. Zjistil, že v místech krční páteře má neprůchozí místo, přes které se nemůže ve svých meditacích dostat. Ram Dass absolvoval v minulosti stovky halucinogeních tripů. Není pak s podivem, že průchod tímto místem je pak možný jen s velkými obtížemi a může způsobit mnoho nepříjemností i na fyzické úrovni. V jeho případě se projevil jako mozková mrtvice. Protože je však Ram Dass vskutku vyjímečným duchem, dokázal i z tého situace vytěžit a použít jí pro realizaci ještě větší pokory k tomu, co jest. Nicméně, asi bychom si všichni rádi, podobné zkušenosti odpustili.

Jelikož neznáme dávné rituály, nebo je považujeme za zbytečné, které eliminovaly tyto neblahé, ale přesto logické a zákonité jevy, je riziko plynoucí z výše uvedeného opravdu značné. Různých svatých a osvícených bláznů, lidí komunikujících s ufony, Ježíšem a podobně, tu pobíhá víc než dost a to jsou ty veselejší konce. I přesto vím, že se může v životě jedince stát, že bude potřebovat vystoupat na návštěvu do krajů vzdálených, pro inspiraci, ponaučení a posílení, jako tomu bývalo i v dřívějších dobách. Proto ještě s větší důležitostí kladu na srdce těm, kteří si myslí, že podobnou zkušenost potřebují, aby vyhledali pomoc někoho, kdo má s těmito stavy a ze všemi návaznostmi zkušenosti. Ať si v něm získají důvěru a ať si důkladně prověří, že je to člověk vnitřně svobodný, který je nebude do ničeho tlačit. Zvláště mladí lidé experimentují s těmito silami velmi nepoučeně a mravokárcovství typu, to je nečisté, je neodradí od pokusů samotných. Své experimenty pak provádí sami, nepoučení a konce pak mohou být tragické.

Nakonec je to vše opravdu jen hra mysli, tu hrající hru na peklo, tu na nebe, tu na nahoře, tu na dole. Skutečná svoboda začíná až tam, kde není touhy po prožívání jakkoliv vznešených a svatých zkušeností. Važte proto své motivace silou své opravdovosti. A na závěr jedno tajemství. Ten největší trip, který můžete zažít, probíhá právě teď, protože tento život není ničím jiným, než opravdu hodně povedeným stavem změněného vědomí :-)

Jan Jakub Šalomoun

Re: Vlákno o drogách, určené k přesunutí

Nový příspěvekNapsal: sob 28. črc 2018 6:45:50
od Jana
Pervitin v něm probouzel běsy a démony. Už čtvrtstoletí měl být mrtvý

Dvaapadesátiletý Jaroslav Polakovič sebou prudce škubne, odhodí francouzské hole stranou, prohne se bolestí jako luk a zapře o stůl. Křeč je tak silná, že bolestí zatne zuby, jinak by musel řvát. Přesto může za každou takovou bolest, která mu projede celým tělem, být rád. Už šestadvacet let měl být podle lékařů mrtvý.

Obrázek

„V roce 1991 na jednom z léčení mi dávali maximálně rok života. Fetoval jsem tehdy už tolik, že jsem si píchal i čtyřicetkrát denně. Prostě jsem jenom dřepěl a šlehal si. Furt dokola, až nakonec jsem vyskočil z okna paneláku, rozbil se na cucky, prožil klinickou smrt a stejně dál fetoval,“ vypráví v drsné, syrové zpovědi Polakovič. Muž, který zde jako jeden z­ prvních začal v sedmdesátých letech coby mladý student v prváku vařit pervitin.

Už jako dítě se rád zavíral do tátovy garáže v malé vesničce Pacelice u Blatné v jižních Čechách. Chemie ho bavila – sám prý zkoušel míchat různé „Molotovovy“ koktejly, garážové výbušniny se silou trhat ruce, nebo prostě jen „smrtomixy“, jak říká.

„Dostat se ke kyselinám, peroxidu, travexu nebo tuhému lihu byla tehdy sranda. Já už jako dítě byl prostě jinej. Zdálo se mi o čarodějnicích, lektvarech, měl jsem různý zjevení a nonstop jsem něco míchal,“ vypráví pomalu a trhaně Polakovič.

V osmé třídě se chtěl přihlásit na chemickou průmyslovku. Učitelé jej přesvědčili, ať jde na Vojenskou střední odbornou školu v Žilině na obor chemické technologie. Dlouhovlasého mladíka hned první den ostříhali, aby zapadl. „Pro mě to bylo šílený, ze školy mě bolela hlava, tak jsem si začal kupovat alnagon,“ pokračuje Polakovič.

V ČSSR pomohl probudit pervitin, teď feťáky léčí. Pustili jsme džina, říká
Tehdy volně prodejný lék přezdívaný „áčko“ byl nejpopulárnější analgetikum. Jedna tableta tělu dodala kyselinu acetylsalicylovou, kodein i kofein. Polakovičovi pomáhal i od stresu. Jeden den si jej vzal a vyrazil s kamarády na pivo. Po dvou půllitrech se cítil poprvé úplně mimo. Vytažený z reality, stresu. „Začal jsem to vyhledávat. Cíleně si brát alnagon a pít,“ pokračuje ve vyprávění. A potkal partu, která už frčela na braunu, české náhražce heroinu.

V polovině sedmdesátých let nadějný chemik Polakovič již ovládal vzorec, jak vyrobit pervitin, stejně jako legendární Jiří Glos alias Freud, pražský narkoman a chemická mozková kapacita, který v době normalizace u znovuzrození pervitinu stál.

Polakovič začal mít ale kázeňské problémy, škola jej poslala i na psychiatrii, odkud má dodnes schovanou zprávu s diagnózou. Na ušmudlaném papíru tehdy stálo: „Chorobná nepřizpůsobivost k vojenskému prostředí a uniformám.“

Aby ne – pobyt ve vojenské škole popisuje jako nepředstavitelné trauma, horší než cokoliv, co zažil na drogách. „Ve čtvrťáku mě vyrazili a dali mi modrou knížku. To byl nejšťastnější den mého života. Dva měsíce v kuse jsem slavil a vrátil se domů,“ pokračuje.

Partie? Holka s lékárnou
Našel si dívku a po pár měsících se dozvěděl, že čekají rodinu. Vzali se a čekali mimino. Polakovič přestal i fetovat, co to jen šlo. „Po porodu mi řekla, že dítě není moje. Že je nějakého lampasáka. Umíte si představit tu šílenou zlost, která do mě vlítla. Rozumíte? Lampasáka...“ zapíchne Polakovič oči do země a pevně sevře pět.

„Rozvedl jsem se a frčel na drogách už naplno. Byl jsem šestnáctkrát na léčení,“ pokračuje. „No, možná to bylo i víckrát. Šel jsem vždy, když drogy už nezabíraly, bylo mi zle a potřeboval jsem se vyčistit. Vůbec ne, aby člověk přestal fetovat, ale aby droga zase začala účinkovat. Celý léčení jsou k ničemu, když ve skutečnosti feťák sám nechce. Akorát jste tam a už se nemůžete dočkat, až si znovu dáte,“ popisuje přímočaře.

Jenže i v terapeutických komunitách se k­ drogám dostal. Jednoduše. Třeba za džínovou bundu. „Přišla jedna holka za kamarádem na návštěvu, a že se jí líbí „džíska“, kterou jsem měl. Tak jí jednoduše říkám – přines jedy a je tvoje. Druhej den přišla s igelitkou jedů,“ vzpomíná, jak po svém nejdelším období, kdy byl čistý – tedy bez drog – po nich znovu po jedenácti měsících sáhl. Byl rok 1991 a v terapeutické komunitě v Němčicích se léčil jako jeden z prvních. Lékaři měli jasno. Když nepřestane fetovat, do roka zemře.

Jenže Polakovič, v té době už potřetí ženatý, ještě přidal. „Moje třetí žena měla lékárnu. Bral jsem si ji s tím, že budu mít snadnější přístup k lékům. To ale nefungovalo a já byl v té době už úplně v prdeli. Šlehnul jsem si, a už jsem si rozdělával další dávku,“ vyhrne si rukávy u košile, aby ukázal ten největší důkaz tehdejší doby.

Sedmadvacet zářezů na předloktí jedné ruky, dvaadvacet na druhé. Podřezal se snad vším, co bylo jen trochu ostré. Psychóz a stavů, kdy viděl neexistující příšery, démony nebo si byl schopen stoupnout do ohně a v bolesti škvařícího se oblečení křičel, že je dítě Satanovo, prožil nespočet. „Byly jich tisíce. V psychózách bych byl schopen vraždit,“ řekne a vypráví příběh o jedné ze svých cest autobusem z Prahy.

Tehdy se mu zdálo, že spolucestující jsou rozděleni přesně napůl. Jedni se jej zastávají a druzí na něj pokřikují, že je troska, která umí jen fetovat. „Nejvíc se mi zdálo, že pokřikuje chlap přede mnou na sedačce. Bylo to šílený, nesnesitelný. Vytáhl jsem nůž, že mu podříznu krk. Naštěstí autobus zastavil a byli jsme v Písku. Vylít jsem z autobusu ven, okolo bylo jen nesnesitelně bílý světlo a v něm byly vidět všechny moje hříchy. Strašně jsem se styděl,“ doplňuje.

V polovině pětadevadesátého roku vařil doma další dávky pervitinu. Vařil už ve velkém, přes týden doma na jihu Čech, o víkendu u kamaráda v Praze. Najednou zaslechl dupot bot stoupající po schodišti k jeho bytu. Hlavou mu bleskla čtyři slova. „Fízlové. Jsem v prdeli.“

Proběhl třípokojovým bytem, rozrazil dveře do ložnice, kde spala jeho manželka s malým synem, a řval, co mu plíce stačily. „Zamkni, zhasni, lehni na podlahu! Když se ptala, co se děje, jestli mě chytili policajti, jenom jsem dál řval, ať drží hubu,“ odmlčí se.

„Popadl jsem všechny látky, který jsem měl na výrobu fetu, slil to do velké flašky od okurek, rozmixoval a vychlastal. Ve vteřině se všechno zklidnilo, bylo absolutní ticho. A dal se do mě mráz, konečky prstů jsem měl jako z ledu. Dodnes si pamatuju, jak jsem seděl na podlaze a jen opakoval, že umírám,“ vypráví. V hlavě se mu připomněl obraz, který viděl už před dvěma dny – jak leží na zemi v tratolišti krve, kterou se doplazil alespoň pár metrů. Zpřerážené kosti, obrovská bolest a utrpení.

Dvanáctkrát zlomené nohy
Tělo mu mrzlo až k břichu, kde najednou ucítil obrovské sálavé teplo, žár. „Přišla gigantická exploze ohně. Šel ze mě nelidskej hlas a začal jsem se měnit v monstrum. Cítil jsem, že nad sebou absolutně ztrácím kontrolu. Ještě jsem zařval na ženu, ať popadne kluka a uteče,“ vypráví Polakovič. Otevřel dveře do malého kumbálu – své laboratoře – a proti němu se rozletělo rudé světlo. Z fosforu na stole vystupoval démon.

„Začal jsem před ním couvat, pak už jsem utíkal. Vletěl jsem do kuchyně a zamknul se. On se ale začal procucávat přes dveře, žhnul do celé místnosti. Nevedly odsud už dál žádné dveře a já věděl, že je to konec. Když najednou někdo ťukal na okno. Křičel. Chyť se mě za ruku a já tě zachráním. Otevřel jsem okno a vyskočil,“ doplňuje Polakovič a dlouze potáhne z elektronické cigarety, až se kompletně zahalí dýmem.

Na dvanáctkrát zlomené nohy, dvě tříštivé zlomeniny páteře a poškození míchy. „Byla to obrovská šupa. Vyrazilo mi to duši z těla. Viděl jsem, jak stojím vedle toho těla, okolo běhali lidi, přijížděla záchranka. Z mého těla šel vír a nacucnul mě zpátky do těla. V tu chvíli to byla obrovská bolest, jeden oheň. Já byl ale strašně rád, že jsem utekl tomu démonovi,“ vzpomíná.

V nemocnici ležel tři měsíce. V jedné poloze. Protože neměl kvůli drogám žádné žíly, museli mu lékaři navrtat kanyly do plic. „Nedali mi jedinou injekci opiátů. To byl očistec, strašná muka. Jeden den mi klesla víčka, začalo se mi zdát, že padám do propasti. Věděl jsem, že je to konec. Poprvé jsem začal volat Boha, aby mi pomohl. V tu chvíli se objevil paprsek světla z nebe a svítil mi na hruď. Ze mě létali démoni závislostí. A v tu chvíli jsem si řekl, že musím skončit,“ doplní Jaroslav Polakovič a v klidu ubalí jednu cigaretu, aby upozadil chuť elektronické.

Abstinující narkoman z Havaje
Do té doby nevěřil, že by mu svět mohl dát lepší pocity než drogy. „S tím, že můžete umřít s každou dávkou, musíte počítat. Spousta lidí, co znám, už tu dneska není. Faust, Míša, Richard, Pedro...“ začne vyjmenovávat narkomany tehdejší doby. „Droga vás ovládne a ztratíte nad sebou moc. Nemáte šanci,“ doplní.

I pro něj byly začátky abstinence složité a roky se bál, že si dá znovu. „Jednou jsem v Blatné potkal staré známé. A oni, že maj kvalitní heroin, ať jdu s nimi za kostel, že to rozpálíme. Třásly se mi ruce, celej jsem se klepal, potil. Odmítl jsem. V tu chvíli jsem věděl, že mám vyhráno,“ dodal.

Po několika měsících se vydal na cestu do Indie, odešel s Hare Krišna, začal meditovat a cvičit jógu. A potkal tam svou čtvrtou ženu. Původem Íránku žijící odmalička na Havaji. Tam za ní také odešel a šestnáct let tam žije. Místním vypráví o škodlivosti drog, stejně jako lidem v Česku, kam se pravidelně vrací do Pacelic. Tam tráví i letošní léto. Bez drog.

Autor: Václav Janouš
Zdroj: https://zpravy.idnes.cz/jaroslav-polako ... ntent=main

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: sob 28. črc 2018 8:59:50
od vostal petr
K čemu drogy ?

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: sob 28. črc 2018 12:06:52
od Jana
Jan Jakub Šalomoun: "Mám dlouholetou osobní zkušenost s uživateli těchto drog a zde skutečně platí naprosto nekompromisně – ne – nejde o nic jiného než o útěk z bolestné reality bez lásky do reality ještě bolestnější."


Bez lásky je všechno špatně, i jakákoliv duchovní cesta.

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: sob 28. črc 2018 15:32:31
od nop
Jana píše:
Jan Jakub Šalomoun: "Mám dlouholetou osobní zkušenost s uživateli těchto drog a zde skutečně platí naprosto nekompromisně – ne – nejde o nic jiného než o útěk z bolestné reality bez lásky do reality ještě bolestnější."


Bez lásky je všechno špatně, i jakákoliv duchovní cesta.

Může jít o ůtěk z obtížného hluku mysli do klidu v zastaveném rámusu.

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: ned 05. srp 2018 8:23:42
od vostal petr
Bez lásky je všechno špatně, i jakákoliv duchovní cesta.


Copak by někdo bral drogy bez lásky ???

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: ned 05. srp 2018 9:08:55
od Jana
vostal petr píše:Copak by někdo bral drogy bez lásky ???...


Mám dlouholetou osobní zkušenost s uživateli těchto drog a zde skutečně platí naprosto nekompromisně – ne – nejde o nic jiného než o útěk z bolestné reality bez lásky do reality ještě bolestnější. (Jan Jakub Šalomoun)

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: ned 05. srp 2018 9:22:35
od vostal petr
No jistě,

něco ti nějako neštymuje ???

A co ???

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: ned 05. srp 2018 9:30:58
od vostal petr
Život je utrpení,

tak chce nirvánu

no tak ji dostane,

ovšem dle zákonů karmy jen snovou nirvánu,

a to proto že ji chtěl....


Jo,

kdyby nic nechtěl tak to by pak jaksi ta karma nefungovala,

ale protože chtěl,

tak má

co chtěl...

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: ned 05. srp 2018 9:51:36
od Jana
Mám dlouholetou osobní zkušenost s uživateli těchto drog a zde skutečně platí naprosto nekompromisně – ne – nejde o nic jiného než o útěk z bolestné reality bez lásky do reality ještě bolestnější. (Jan Jakub Šalomoun)


Život se mu jevil jako utrpení, protože v něm nenalézal žádnou lásku. Tak hledal náhražku za lásku - drogy, které umí podobně jako láska rozpustit ego, iluzi oddělenosti, dostat alespoň na chvíli návštěvu Krista.

Jenže drogy nedokážou osvobozovat trvale, za okamžik svobody se platí závislostí.

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: úte 05. úno 2019 15:12:07
od Návštěvník
Větší nářez než LSD. Jaké to je, když si „dáte žábu“
Obrázek

Dala jsem si na jaře bufo, vyprávěla nám nedávno hudebnice a spisovatelka Eva Turnová, a měla jsem co dělat, abych to vybrala… Podívali jsme se v redakci jeden na druhého: jestli Eva skutečně experimentuje s žábami, měla by o tom napsat! A ona napsala. Jak vypadá transformace skrze Bufo alvarius?

Kamarád mě pozval na žábu. „Díky, ale konzumaci žab, šneků a ústřic se spíš vyhýbám. Pojďme radši na steak,“ odpověděla jsem.

Na steaku jsme si ujasnili, na co mě Tomáš vlastně zve – jde o přírodní psychedelikum, 5-MeO-DMT, které se získává ze sonorské ropuchy Bufo alva­rius. Sekret, který se nachází ve žlázách, žába používá jako obranný mechanismus proti predátorům. „Takže mě zveš na panáka jedu?“ ptám se.

„Pro účely rituálu se látka evaporizuje a následně vykouří, nic se ti nestane. Je to obdoba LSD, jen ve větší potenci; rozdíl mezi tímhle a tripem na LSD je v tom, že účinek žáby trvá jen čtvrt hodiny, během který se ti rozpadne ego.“

Moje osobní zkušenost s psychedeliky spočívala ve schroustání hrsti sušených lysohlávek, které mi dal kdysi někdo po našem koncertě. Ztěžkly mi nohy, táhlo mě to ven, a tak jsem se vydala domů, cestou jsem si povídala se stromy a loužemi, doma jsem se neprozřetelně podívala do zrcadla a tam nahlédla všechno, co jsem v životě nechtěla vidět, a po zbytek noci jsem bušila hlavou do zdi. A tak jsem se rozhodla, že bude lepší do ničeho moc nešťourat.

„Dostaneš se do stavu neduality, rozplyneš se v energii. Pak se vrátíš, ale změní ti to život,“ pokračuje nadšeně Tomáš.

„To by mě zajímalo, jak ti žába změní život.“

„Otevře ti obranný filtry a ty nahlídneš do univerza a do vlastního nevědomí… nenajdeš tam nic než sama sebe. Je to jako zásah světelným mečem, bleskurychlá transformace.“

Chci vůbec transformaci? Žila jsem zrovna život, ve kterém mě všechno, co dělám, naplňovalo. Měla jsem kolem sebe spoustu přátel a skvělou dceru. V partnerských vztazích ale jako bych se opakovaně dostávala do stejné smyčky, hlavní emocí byl strach, silný potenciál některých vztahů se často rozplizl na zdánlivé banalitě a nedokázala jsem s tím nic dělat. Cítila jsem, že to mám v hlavě srovnané, ale že mám spoustu vytěsněných zranění na úrovni instinktů. Zároveň jsem věděla, že s tím už umím pracovat. Říkala jsem si, že takhle bych mohla dožít, spousta lidí vůbec žádné dveře pořádně neotevře… Ale zároveň mě lákala možnost vyzkoušet potenciál žabího sekretu. Tak jsem se přihlásila na konzultaci vedenou psychonautem Slávkem, který se objevil v českém filmu zabývajícím se účinky této látky The Underground Secret.

NA KONZULTACI

Přišlo asi dvacet lidí. Měli jsme nejprve krátce říct, jakou máme zkušenost s psychedeliky, případně jakou trpíme chorobou. Slávek pak mluvil o tom, že zážitek je potřeba nebrat na lehkou váhu, že na rozdíl od ostatních psychedelik se dostaneme až za roli pozorovatele, což není úplně běžný stav. Následná integrace může být lehce dyskomfortní, ale nepříjemné stavy prý nikdy netrvají déle jak půl hodiny. Zdůrazňoval, jak důležitý je „set“ – vlastní záměr a očekávání, a „setting“ – prostředí a práce průvodce.

Nahlásila jsem astma a boreliózu a dozvěděla se, že žába je i léčivá, protože srovná imunitní systém.

Radila jsem se s blízkým kamarádem Heartem, který pracuje jako lékař, a ten mi napsal: „Je to jediná droga na světě, kterou bych chtěl vyzkoušet. Současně jsem to nikdy nezkusil právě proto, že je to zkratka, a viděl jsem na vlastní oči, jak může skončit člověk s disponibilitou k delarvaci psychózy, kdy po jednom jediném tripu nepřejde sám ulici a o sociální integraci si může nechat jen zdát. Je to zkratka, a ještě dost bizarní. Navíc ta králičí nora může být dost hluboká a obsahovat věci, které vidět nechceš.“

S Tomášem na druhém steaku

„Mě na tom fascinuje to, jak nějaká molekula může způsobit něco takovýho, napojí se na receptor a spustí lavinu efektů. Dítě máš velký a stejně už jsi mimo systém, pojď do toho,“ přemlouvá mě Tom.

Měla jsem zrovna za sebou pár dramatických změn, intenzivním psaním jsem začala spoustu věcí čistit. V souvislosti s žábou jsem si řekla, že bych se mohla posunout ještě víc. Tak trochu jsem si představovala, že ze mě během té čtvrt hodiny všechny usazeniny vyhrábne a odplaví. Zároveň jsem tušila, že je ve mně zasutých docela hodně traumat už z dětství, a tak jsem si připustila i možnost, že ten proces bude peklo, ale že s tím zkusím pohnout. Nedošlo mi, že si tím vytvářím svůj „set“.

RITUÁL

Na louce pod barrandovským mostem jsem vyšlukla žabí sekret z fajfky mexického šamana Octavia, během vteřiny mi projel hlavou fialový zkrat, vymazalo se mi tělo, cítila jsem, jak se kácím a ocitám mimo čas a prostor, jako taková kulička v temnotě. Ještě jsem si stihla pomyslet „tak, a máš, cos chtěla, tohle je absolutní konec“. Pak následoval už jenom nesnesitelný pocit, dal by se identifikovat jako boj o život nebo jako konfrontace se smrtí.

Slyšela jsem sama sebe, jak neartikulovaně řvu. Tomášovi leknutím vypadlo kafe z ruky.

Takhle jsem prožila celou čtvrt hodinu, která trvala stejně mnohem déle, protože „tam“ neexistuje čas. Jako bych byla v pasti a někdo mě mordoval. Do neduality a rozplynutí se v energii jsem se nepropracovala. Co se stalo, nevím, buď to narazilo na hráz ze strachů, anebo na pracně vybudovanou identitu, na níž jsem vlastně celý život hodně lpěla a kterou jsem si hýčkala jako jedinou jistotu a kompas. Pak jsem se probrala, objevila se tvář šamana Octavia v desetinásobné velikosti, jeho potlesk, moje úleva a pocit, že to bylo správné rozhodnutí, i když jsem pořád opakovala, že jsem umřela. Za pár hodin jsem odjela domů.

NÁSLEDUJÍCÍ MĚSÍC

Cítila jsem se jako po lobotomii; mechanismy, na kterých člověk fungoval před žábou, byly pryč. Zmizela mi emoční paměť, takže žádná vzpomínka nevyvolala žádnou emoci. Nešlo vůbec přemýšlet, což bylo děsivé. Připadala jsem si jako mimozemšťan, kterému implantovali do hlavy manuál, takže umí řídit auto, napsat článek, koupit chleba, ale moc neví, co si tu má počít. Život jsem viděla jako takovou křečovitou, bezvýznamnou a falešnou hru, kterou se mi vůbec nechce hrát. Kdyby mi někdo nabídl, jestli nechci být radši ještěrka, určitě bych to brala. Navíc jsem měla každý den strašné úzkosti, do toho jako by mi někdo bodal do srdce, v hlavě zemětřesení, a rozjel se mi docela intenzivně tinnitus, šelest v uších; byla jsem tak vyčerpaná, že jsem nedokázala popoběhnout ani metr.

Heart mi napsal: „Věděl jsem, že to uděláš. Myslím, že je jedno, jakou cestou člověk ty dveře otevře, zůstanou pak otevřené, protože ten pohled skrze ně nezapomene, i když třeba zůstane jen pocit. Je to trošku jako z Mrtvé nevěsty od Burtona; člověk začne chápat souvislosti a uvědomovat si tu šíři. Vedlejším produktem toho je jakási nepatřičnost a labilita, jako by na člověka doléhala tíže vztahů a propojeností. To se srovná, hlavně že tě to nepoškodilo.“

Tím jsem si ale nebyla vůbec jistá. Cítila jsem se úplně na hraně, jako bych někde uvízla a prožívala pocit odcizení. Každý den jsem měla dojem, že buď umřu, nebo se zblázním. Šaman Octavio odletěl do Mexika podojit další žáby a psychiatr mi řekl, že se to v mém případě nepovedlo, protože jsem nebyla asi připravená, ale že má bohužel plno. Ať zkusím nevěnovat těm symptomům pozornost, že přejdou.

Jenomže nepřecházely. Moje vědomí bylo zaplavováno množstvím pocitů, hlasů, vizí a zjitřených emocí. Cítila jsem, že ztrácím kontakt se zemí a nikomu to neumím vysvětlit. Dostávala jsem dotazníky od psychedelické společnosti, ve kterých jsem měla zaškrtnout, jestli jsem o. k., nebo zda mám deprese či sebevražedné tendence. Ale na maily, že potřebuju pomoct, odpovědi nepřicházely. Spíš než sebevražedné myšlenky to byl boj světla a temnoty – a já jsem se cítila zodpovědná za výsledek téhle bitvy, ve které jsem se ocitla sama. Do toho jsem měla spoustu koncertů, a nechtěla jsem je rušit, navíc probíhaly kupodivu skvěle, možná právě proto, že jsem neměla absolutně žádné ambice ani představu, jak bych chtěla, aby věci dopadly. Probouzely se mi instinkty, táhlo mě to úplně automaticky k lidem, kde jsem cítila vnitřní soulad. Fyzicky jsem se cítila pořád hůř – v hlavě elektřina, v srdci bodání, občas jsem si musela vzít neurol.

Uvědomila jsem si, jak málo opravdové podpory kolem sebe člověk má. Kamarádka doktorka mi řekla, že vypadám dobře, jsem opálená, tak ať se uklidním, protože všichni stárneme, a že jsem trochu hypochondr. Den nato jsem se skácela v metru a nějaká slečna mě dovedla domů, kde jsem byla chvíli ještě úplně mimo. Nechala jsem se vyšetřit. Všechny testy dopadly dobře.

Dala jsem si úkol, že se musím zachránit. Jednou z mála pomocí zvnějšku byla mailová komunikace s Heartem: „Základní poučkou přežití je dělat činnosti zdánlivě ‚neúčelné‘, což pomáhá vystoupit z kruhu. Na to se soustřeď.“

Koupila jsem deset pytlů hlíny a vyrobila spoustu záhonů. Začala jsem znovu cvičit tai-či. Cítila jsem intenzivní a úplně jinou propojenost s přírodou. Zároveň jsem byla pořád dost mimo a ten stav nešel přijmout. Před usnutím jsem se propadávala do astrálu, kde jsem potkávala spoustu cizích lidí a jejich příběhů.

Překvapivě mi nikdo nebyl schopen říct, co přesně látka 5-MeO-DMT v mozku dělá. Až jsem narazila na zajímavý článek od amerického spisovatele Michaela Pollana, ve kterém vysvětluje, že látka odstaví mozkovou kůru od hlubších vrstev mozku, kde je centrum sebereflexe a kde si vytváříme příběh o své identitě. A najednou se stane to, že jiné části mozku, které normálně komunikují přes tento rozbočovač, začnou komunikovat mezi sebou a my můžeme vidět věci z úplně jiné perspektivy.

Časem jsem si opravdu všimla, že nejedu v těch zaběhaných kolečkách o tom, co znamenám a kdo jsem. Tohle rozhodně může hodně pomoct lidem, kteří se topí v depresích a v hlavě se jim opakují negativní mantry.

Jenomže pocit odcizení ani fyzické problémy nemizely…

TRIP

Nechcete jít k doktorovi s tím, že kouříte žáby. Navštívila jsem psychiatra Honzáka, který mi dal antidepresiva – prý jsem zažila „bad trip“, nepříjemný zážitek po požití psychotropní látky, a sama to nezvládnu, protože nastal prudký pokles serotoninu. Prášky skončily pohřbené v šuplíku. Odjela jsem do hor a náhodou tam potkala terapeutku Jitku Vodňanskou, která mi řekla, že se všechno vyvalilo moc náhle, dělala se mnou uzemňovací cviky, mantry, vyprávěla mi o svojí spirituální cestě, která také nebyla úplně prosluněná, a doporučila mi skvělou terapeutku. Mezitím si žabí parta uvědomila, že je situace vážná, a dostávala jsem vzkazy, že musím jít ještě jednou, protože se proces nedokončil. Na další ponor do králičí nory jsem si ale netroufla.

Během terapií mi došlo, jak je proces přípravy a integrace důležitý. Průvodce vám má poradit, jak nastolit uvolnění, aby se člověk odevzdal situaci. „Bad trip“ je většinou panická reakce na to, co se po požití psychedelik děje ve vaší hlavě, což je náročné, protože někdy vyplouvají na povrch neotřesitelné pravdy. Podstatou integrace je pak přijmout naši temnou stránku a naučit se, jak mít strachy pod kontrolou. Jak ponechat základy, které ustály nápor zkušenosti, a očistit je, rozeznat ty nepotřebné a iluzorní mechanismy, na kterých člověk zbytečně lpí. U nás bohužel chybí rámec pro uchopení tohoto procesu.

Asi po třech měsících jsem se začala dostávat do normálu, jako kdyby vnitřní kompas nabral směr. Když jsem zrovna nepociťovala, že se blíží infarkt, vracel se i humor. Takže když mi kamarád z Bostonu vyčítal, že mě varoval, odepsala jsem mu slovní hříčkou: „I frogot.“

Sešla jsem se s Jardou Duškem, který nikdy žádné látky měnící vědomí nekonzumoval – když už cítí potřebu, jde na týden do tmy. „Tak co, Evičko?“ zeptal se, srkaje malinádu.

„Nastartovala se nějaká transformace a já vlastně nevím, jak to dopadne.“

„Přestaň svůj život pořád interpretovat. Možná je dobře, že sis tím prošla sama a nestala se žabím služebníkem, i to zdánlivý osamění má svůj smysl, protože přecházíš do jiný úrovně vědomí a tu potřebu skupinový podpory, ať už máš pocit, že jsi tam správně, už nepotřebuješ a necháváš ji za sebou. Vem všechen hnůj, co se ti v životě stal, a pohnoj s tím strom Bódhisattvy.“

Pak jsem dostala dlouhé objetí a slyšela, jak Jarda ještě z dálky křičí: „Všimni si, že život tě má rád a stojí při tobě!“

SOUČASNOST

Uběhly čtyři měsíce pozvolného návratu, ego je zase na stráži, mám klidnější pohled na realitu; víc vnímám, že spolu všichni nějak souvisíme. Uvědomuju si, že neexistují vina a trest – trestáme se sami vším tím, co nevyřešíme. Skoky do neznáma nejsou jednoznačně zaručená zkratka směřující k vyřešení – to stejně musí každý sám. Zkušenost, která způsobí dočasnou smrt ega, ale rozhodně člověka navždycky změní.

Co se změnilo u mě: To bodání u srdce jako by něco zprůchodnilo, takže vím, že láska je ta nejdůležitější věc na světě, jakkoli banálně to zní. Nemám tolik potřebu někam patřit, cítím se svobodnější, o spoustu lidí jsem přišla, ale spoustu jsem jich objevila. Přeskládaly se mi hodnoty, inteligence určitě není na horní příčce, spíš něco jako celistvost. Jsem šťastná za tenhle rámec reality. Za to, že vidím stromy, můžu uvařit knedlíky a vykoupat se v rybníce, což samozřejmě může být způsobeno tím, že to několik měsíců nešlo…

Každopádně tohle je rada pro toho, kdo by se chtěl pustit do žáby rekreačně: I toad you, so don‘t frogot!

(Pozn. red.: I told you – anglicky řekla jsem ti, toad – ropucha; don’t forget – nezapomeň, frog – žába.)

Autorka je spisovatelka a hudebnice, působila v hudebních skupinách DG 307 či The Plastic People of the Universe, nyní hraje s Eturnity.
Read more at https://reportermagazin.cz/a/iHc5u/vets ... bsB9TTI.99

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: úte 05. úno 2019 15:47:26
od Návštěvník
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bufotenin

Bufotenin, známý také jako 5-hydroxy-N,N-dimethyltryptamin, 5-hydroxy-DMT (5-OH-DMT) nebo dimethyl-serotonin, je tryptamin příbuzný neurotransmiteru serotoninu. Tento halucinogenní alkaloid může být nalezen v celé řadě rostlin, ale původně byl izolován z výměšků ropuch, zejména ropuchy koloradské (Bufo alvarius), [/spadá tedy do skupiny bufotoxinů.

Bufotenin má téměř identickou chemickou strukturou s dalším halucinogenem – psilocinem. Liší se pouze pozicí hydroxylové (-OH) skupiny na benzenovém jádře. Další podobnou látkou se silnějšími účinky je 5-MeO-DMT, která se od bufoteninu liší jednou methylovou skupinou.

Tento jed se může užívat kouřením usušené žabí kůže nebo olizováním živých žab. Výměšky tohoto druhu však kromě bufoteninu obsahují i silné srdeční steroidy, které mohou způsobit infarkt. Směs látek na kůži ropuchy koloradské může způsobit srdeční zástavu.


Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: úte 12. úno 2019 15:29:14
od Návštěvník
V ČR se fetuje látka z ropuchy

Obrázek

Národní ústav duševního zdraví vydal varování před užíváním sekretu ze žláz ropuchy kolorádské (Bufo alvarius). V České republice došlo v posledních letech k rozšíření užívání tohoto silného přírodního psychedelika v laickém, tzv. neošamanském kontextu.

Varování šamanům
Pozor na využívání sekretů z žáby ropuchy kolorádské (Bufo alvarius), které se v ČR nejčastěji provádí v tzv. neošamanském kontextu. Studie Národního ústavu duševního zdraví upozorňuje na riziko spojené s následným zvracením (možnost udušení), navíc po aplikaci jsou účastníkům „seancí“ často podávány ještě další látky (zde už jsou lidé ve stavu, kdy příliš nedokáží posoudit, co se dále s nimi děje).

Při hodnocení jeden týden po intoxikaci pak 14 % respondentů uvedlo, že jejich zkušenost vyvolala některý typ duševních obtíží, jako jsou úzkosti, panické ataky, disociace, občasná nevrlost, emoční otevřenost, smutek nebo noční můry. Lidem s psychiatrickými problémy může látka způsobit další komplikace.

Hlavní účinnou látkou v sekretu je derivát DMT (dimethytryptamin, halucinogen). Látka 5-methoxy-N,N-dimethyltryptamin ovšem na seznamu omamných a psychotropních látek zařazena není. NUDZ se domnívá, že výzkum 5-MeO-DMT a příbuzných látek by měl pokračovat s ohledem na možné léčebné využití v případě odborného podání, které zajišťuje bezpečnost léčených.

Národní ústav duševního zdraví: NUDZ varuje před formou užívání sekretu z žab Bufo alvarius, která se nyní rozšiřuje v ČR(dokument PDF):

Národní ústav duševního zdraví (NUDZ) varuje před formou užívání sekretu z žab Bufo
alvarius, která se nyní rozšiřuje v ČR.


V České republice došlo v posledních letech k rozšíření užívání sekretu ze žláz ropuchy kolorádské
(Bufo alvarius) v laickém tzv. neošamanském kontextu. Dle zjištění výzkumného týmu Národního
ústavu duševního zdraví (NUDZ), který se tímto fenoménem zabýval v rámci observační studie, je
toto užívání spojeno se nezanedbatelnými zdravotními riziky a může být dokonce život ohrožující.
Výzkumný tým mapoval praxi tzv. neošamanského užívání sekretu z Bufo alvarius, která je nyní
v ČR rozšířená. Observační studie NUDZ měla za cíl zjistit dopady užívání této látky na duševní
zdraví jedince. Nikdo z výzkumníků NUDZ se neúčastnil organizace nebo podávání samotné
substance, výzkumníci byli z důvodu sběru dat pouze přítomni na místě intoxikací, které probíhaly
v ČR na jaře a v létě 2018. Současně také prozkoumávali internetové zdroje a literaturu týkající
se užívání Bufo alvarius v ČR i ve světě. Jako motivaci k účasti dobrovolníci uváděli nejčastěji
sebepoznání (90%) a spirituální či náboženské (55%) důvody. Během studie došlo ke zjištění
závažných skutečností, které mohou představovat nezanedbatelné riziko pro zdraví a osobní
integritu zúčastněných.
Hlavní účinnou látkou v sekretu Bufo alvariusje látka 5-methoxy-N,N-dimethyltryptamin (5-MeODMT), která není zařazena na seznam omamných a psychotropních látek. Tato substance
představuje potentní halucinogen navozující intenzivní změny vnímání, kognice, emocí a chování.
Varovné zjištění NUDZ spočívá v tom, že v průběhu intoxikace touto látkou docházelo často také
k následnému podání tzv. rapé, což je směs obsahujících tabák a další blíže nezjištěné složky. Tato
směs byla účastníkům aplikována nazálně, kdy byla intoxikovaným fouknuta do nosu pomocí
aplikátoru (trubičkou). Nebylo jasné, zda účastníci vždy dali souhlas s užitím rapé před samotnou
intoxikací 5-MeO-DMT, nebo jim bylo administrováno až ve chvíli intoxikace, tj. ve stavu, kdy
neměli kapacitu činit informovaná rozhodování nebo se účinně bránit. Zřejmě kombinace těchto
látek často vyvolala u intoxikovaných subjektů zvracení. Zvracení sice může být v rámci
„neošamaského“ kontextu inspirovaného tradičními praktikami amazonských domorodců i
žádoucí. Nicméně z lékařského pohledu a bezpečnosti nese značná rizika a je nutné ho považovat
za nežádoucí. Hlavní riziko je představováno možností život ohrožující aspirace (vdechnutí)
zvratků. Současně bylo zjištěno, že látka 5-MeO-DMT byla podávána také lidem s přetrvávajícími
psychiatrickými problémy, což může vést k rozvoji závažných komplikací psychického stavu. Při
hodnocení jeden týden po intoxikaci pak 14% respondentů uvedlo, že jejich zkušenost vyvolala
některý typ duševních obtíží, jako jsou úzkosti, panické ataky, disociace, občasná nevrlost,
emoční otevřenost, smutek nebo noční můry.

Ze studia internetových zdrojů a komunikace s účastníky také vyšlo najevo, že v případech
zvracení, docházelo k zanedbání péče a nedodržení základních doporučených postupů pro první
pomoc při zvracení, tj. nebyla zajištěna adekvátní ochrana proti aspiraci a udušení. V literárních
a internetových zdrojích byly rovněž identifikovány výpovědi, které podporují možnost fyzického
či psychického zneužívání účastníků během tohoto typu podání sekretu z Bufo alvarius. Situaci
dokresluje skutečnost, že organizátoři intoxikací inkasovali od účastníků za administraci sekretu
z Bufo alvarius částky v řádech stovek EUR.
Z výše zmíněných důvodů byla observační studie předčasně ukončena a je vydáno toto varování.
Mezinárodní odborná komunita se shoduje v tom, že výzkum 5-MeO-DMT a příbuzných látek by
měl pokračovat s ohledem na možné léčebné využití v případě odborného podání, které zajišťuje
bezpečnost léčených. Observační studie NUDZ se týkala nyní nijak neregulované praxe, která se
pojí s tělesnými a psychickými riziky a vyvolává etické pochybnosti. Na základě výše uvedených
zjištění pak NUDZ důrazně varuje před tělesnými a psychickými riziky experimentováním se
sekretem z Bufo alvarius v popsaném kontextu.
Toto varování výzkumníků NUDZ je pak v plné shodě s názory odborné veřejnosti. Např. World
Bufo Alvarius Congress (WBAC) vydal 25. ledna 2019 varování poukazující na stejné rizikové
praktiky, které byly pozorovány v ČR (https://www.wbac.info/urgentstatement?f ... JdYLkpAk_0).
J. Horáček, náměstek pro vědu a výzkum NUDZ

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: čtv 21. bře 2019 6:20:31
od Návštěvník

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: pon 17. čer 2019 4:59:21
od Návštěvník

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: úte 04. srp 2020 17:30:33
od Návštěvník
Důkaz: Psychedelika zvyšují stav vědomí

Vědci našli první důkaz vyššího stavu vědomí, když změřili komplexní mozkovou aktivitu u lidí pod vlivem psychedelických drog. Sledování magnetického pole mozku vědcům umožnilo vytvořit index různých úrovní vědomí.

Obrázek

Studie, kterou provedl tým na univerzitě v Sussexu v Anglii, konkrétně zkoumal činnost mozku u lidí pod vlivem psilocybinu, LSD a ketaminu. Badatelé naměřené hodnoty porovnávali s mozkovou aktivitou lidí v nižších úrovních vědomí, jako je spánek, anestézie a vegetativní stavy.

Každopádně účastníci studie pod vlivem psychedelických drog vykazovali vyšší rozmanitost vědomí než někdo, kdo je prostě jen vzhůru.

Zároveň se ale badatelé zdráhají konstatovat, že by stav vědomí pod vlivem psychedelik byl v něčem lepší než bez nich, přestože by se tak dalo usuzovat ze silnějšího magnetického pole, produkovaném mozkem během tripu. „V psychedelickém stavu je elektrická aktivita mozku méně předvídatelná a méně integrovaná než při normální vědomé bdělosti,“ konstatuje studie.

Vědci byli rovněž překvapeni, že výsledky byli u všech drog podobné, ačkoliv se z farmakologického hlediska značně liší.

Jeden z členů výzkumného týmu Dr. Suresh Muthukumaraswamy společně se svými kolegy pevně věří, že jejich výzkum by mohl vést k pečlivě řízenému užívání drog pro terapeutickou léčbu u pacientů trpících těžkou depresí.

Již dřívější studie ukázaly, že psilocybin může v mozku lidí, kteří trpí depresí, přetočit „resetovací“ mechanismus. Jiné experimenty zase nalezly výhody v terapeutickém použití ketaminu a LSD pro osoby trpící celou řadou fyzických a psychiatrických problémů, včetně drogové závislosti a posttraumatické stresové poruchy.

Podobné studie vědci rovněž provedli za účelem testování mozkové aktivity v případě účastníků hlubokých stavů meditace, přičemž dospěli ke zjištění, že se u nich zvýšily hladiny alfa a theta mozkových vln.
https://www.energiezivota.com/vedecke-objevy/

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: úte 04. srp 2020 19:35:04
od dodo


Inde sa okrem iného tiež uvádza, že k zmenám mysle a vnímania reality dochádza pri meditácii pozvoľne a psychika sa s tým priebežne vyrovnáva a postupne sa tomu prispôsobuje. To má na ňu nadpomyselne pozitívny vplyv.

Inak tomu je pri užití drogy, lebo tu dochádza k náhlemu a výraznému narušeniu modelu reality. Preto je nevyhnutné to starostlivé a odborne riadené užitie drogy pri liečbe pacientov trpiacich fyzickými či psychickými problémami, o čom sa píše aj v príspevku vyššie.

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: pát 25. zář 2020 5:27:21
od Návštěvník
Obrázek
Jiří Charvát

Co tě naposledy rozesmálo?

Já to mám tak, že se moc nesměju. Tím, že dělám humor profesionálně, znám jeho zákonitosti. Takže když se kolem mě stane něco vtipného, uvědomím si, jaký v tom byl vzorec, pošimrá mě to možná v páteři, ale asi se pravděpodobně nezasměju nahlas.

Je to prokletí stand-up komiků?

Za prvé oni tráví čas v hodně těžkých a bolavých tématech, protože humor vychází z bolesti. A za druhé znají jeho zákonitosti, takže pro ně humor už není taková úleva jako pro běžného člověka.

Chodíš si do marnosti pro lehkost, jak zní jedna z tvých pronesených vět?

Hodně to pro mne souvisí. I ty moje dosavadní životní poznání mě vrhla do nějakého prostoru, kde se nachází marnost a lehkost zároveň. Připadá mi, že jsou to dvě strany téže mince. Být jen pozorovatel v sobě nese obrovskou lehkost, ale zároveň je v tom daná marnost, protože si připadám, jako bych byl přikurtovaný sám v sále multikina, kde mi každé ráno rozkapou oči, koukám se na plátno, a pak jdu večer zase spát. Tudíž má to pro mě obě ty polohy. Lehkost, protože s tím nemůžu nic dělat, a marnost z těch samých důvodů.

Kam až sis musel zajít, abys dnes dokázal mluvit s nadhledem, vtipem i hloubkou?

U mě je tou branou psychedelická zkušenost. Většinu svého života jsem byl introvert a sociálně plachý člověk, což stálo i za rozchodem mého nejdelšího vztahu. Tomu děvčeti připadalo, že se otevřeně nebavím s jejími příbuznými a přáteli. Řekl jsem si na to konto, kde je můj největší deficit, a protože jsem ho chtěl nějak napravit, přihlásil jsem se do školy improvizace. Fascinovalo mě, že mozek vejde do prázdna na podium, kde úplně z ničeho odehraje hodinové představení. Já šel tehdy na podium, měl vše namemorované a úplně se klepal. Potkal jsem v této škole jednoho kamaráda, který mě pozval na ayahuascu, a ta mi změnila dosavadní myšlení.

Jak?

Do té doby jsem byl objektivista a myslel jsem si, že se pohybuju světem, který je. Tam jsem zjistil, že se tohle celé nějakým způsobem, alespoň z té subjektivní zkušenosti, děje ve mně. Není to tak, že existuju já ve světě, ale svět, který prožívám, existuje ve mně. Tohle není skutečnost, ale odraz mojí nervové soustavy. Tam v prostoru nejsou žádné zvuky a barvy, vznikají až tady. Čili já nežiju svět, žiju svoji perspektivu. Svoji biologii.

Pár let nato přišla druhá zkušenost s žábou.

Ta je proti ayahuasce specifická v tom, že má integrační dobu. Tudíž mě žába ještě dalších čtrnáct dní budila ze spánku každou noc ve čtyři hodiny ráno, skoro na minutu přesně, zpoceného a s tou samou zprávou jen v menším: „Ty neexistuješ, já je iluze, já je koncept. Tohle není skutečnost, tohle je tvoje perspektiva. Všechno co žiješ, se dá změnit.“ Nastalo u mě obrovské „nevím“, co je to skutečnost. Měl jsem podezření, že by to mohla být nějaká simulace, kde si můžeš prožít, co chceš. Řekl jsem si, že to musím nějak empiricky ověřit. Kdybych umřel dřív, než bych to prubnul, tak by to byla škoda. (směje se)


Co jsi udělal?

Napadlo mě, že jestli je možné živit se humorem, tak to celé není doopravdy a jde jen o simulaci. Povedlo se to. Takže si myslím, že to vlastně není doopravdy. Mám pocit, že tady opravdu vůbec nejsem. Je tu vědomí a nějaký jeho obsah. Není tady konatel, je to jedna věc, která se děje. I to, že jsem odešel z práce a rozhodl se být stand-up komikem – tady není nikdo, kdo si to řekl. Je to jen další věc, která se přihodila v prostoru.

Ty jsi to vzal jako vtip a on vyšel.

Ano, v podstatě celý lidský život mi připadá jako vtip. Má podle mě i tu tragickou strukturu, protože kdykoli může skončit, ani nevíš kdy. Je to ještě divnější než vtip. Ve vtipu máš alespoň expozici, překvapení, ale tady my vůbec nevíme.

Tady je to jedno překvapení za druhým.

Tady není ani pointa, jen neustálé objevování. A stejně nevíš, že to doopravdy je. Neustále se vše mění podle toho, co si myslíš. Tím pádem je to nepoznatelné. Dva roky si myslím tohle, tak je to takové. Ono se to vše ohýbá podle tebe.

Stále máš trému, když jdeš na podium?

Mám. Teď nedávno jsem vystupoval na stand-up večeru a po koronaviru jsem podiím odvyknutý, takže jsem zažíval trému. Je zajímavé, že na podiu je skutečně důležitější to, jak se cítíš, než to, co říkáš. Fungují tam zrcadlové neurony - lidé si tě načtou a pak se cítí stejně jako ty. Když vidíš na podiu člověka, který je jako doma a užívá si to, tak se na jeho emoci vezeš a máš stejný pocit. Když vidíš někoho, kdo je tam v nekomfortu, modlíš se, ať už ho odnesou z podia pryč, abys netrpěla s ním. Zní to až jako velmi cheesy (lacině pozn. red.), ale i na vystoupení, jako všude jinde v jiné konverzaci, je odpovědí naladit se do lásky. Buď se naladíš do lásky k sobě a k lidem, nebo jsi ve strachu. To mi připadne jako základní dichotomie v každém okamžiku. Na psychedelických látkách ještě extra. Jakmile se tam začneš bát, jdeš do totální paniky a prožíváš i ošklivé vizuály. Když naopak začneš důvěřovat, volant se prudce strhne do extáze.

Jak si vybíráš myšlenky, kterým věříš a kterým ne?

Po psychedelické zkušenosti jsem dlouho hledal někoho, kdo pro mě celý zážitek chytí do slov tak, abych tomu uvěřil a nebylo to ujetý. Mám pocit, že mysl se potřebuje chytit nějaké kotvy, aby úplně neplavala. Objevil jsem si pro sebe neurovědce a filozofa Sama Harrise. On vlastně tvrdí to, co já jen opakuju, protože mi to na ten můj zážitek sedlo. Říká, že když dáš stranou všechny koncepty, existuje jen vědomí - někdo tomu říká bytí, někdo bůh. Sam Harris je ateista. Říká, že neexistuje já, je jen vědomí, já je iluze. Všímám si toho i v běžném životě, kde psychedelická zkušenost pokračuje, akorát už to nejsou barvičky a tapisérie, ale to, co vidím je model, který si vytvořil můj mozek. Učím se v tom fungovat a občas se pinkám mezi různými náladami.

Jak pracuješ s obdobím strachu?

Mám stále pocit, že nejsem konatelem. Tím pádem, když období strachu přijde, můžu počkat, až odejde, ale taky někdy padám zpátky do paniky samotné. Občas se mi zasteskne po tom, kdy jsem si myslel, že mám něco v rukou. Že jsem věděl, kým chci být. Dnes už tomu nevěřím. Vzniká tím obrovský paradox.

Čemu tedy věříš, co je tvůj zdroj síly?

Nemyslím si, že je něco pevného, k čemu bych se mohl usebrat. Možná mne chlácholí to, že to není doopravdy. Že je to jedno.

Takový koncept Matrixu?

Já si připadám jako v Matrixu. Popravdě Matrix bylo to, co jsem si odnášel z první ayahuascy. Já totiž vidím, že je to proud, který se děje sám. Jakmile se začnu bát, tak je to špatné. Když tomu začnu důvěřovat, tak je to dobré. Vidím, že tohle ale taky neovládám. Občas přijde období strachu a mně je špatně a přijde období důvěry a mně je dobře.

Řekl sis, že budeš stand-up komikem. To se teď děje. Jaký bude další proces?

Jak já jsem stand-up komik? Co to znamená vůbec? Já tady nejsem. (Smích.) Mám pocit, že tím, jak moc lpíme na příbězích, ať už je to stand-up komik, novinářka nebo jakýkoli jiný, tak nám z toho neustále zatéká nespokojenost do života. Visíme na příběhu. Aby člověk nějak příjemně fungoval v životě, tak si musí vymyslet příběh, po kterém jde, protože mysl baží po smyslu a potřebujeme mít pocit, že to někam vede. Zároveň když tento příběh neumíš pustit, stává se zdrojem obrovského utrpení, protože ty ve většině života nic z toho ve skutečnosti nejsi. Protože ty tu vůbec nejsi. Podle mě je pro spokojený život potřeba umět si vymyslet příběh, umět ho držet a zároveň ho umět kdykoli pustit.

A zpátky k tvému příběhu…

Mně se líbí a dává mi smysl ulevovat lidem humorem. Pojmenovávám věci, které v lidech někdy hlouběji, někdy mělčeji bolí. Lidé tak zjistí, že to není osobní prokletí, ale sdílená lidská zkušenost. Jenom na sebe hrajeme, že jsme kompetentní a máme vše pod kontrolou. Zároveň když to ještě opatřím humorem a nějakými jazykovými prvky, které publikum rozesmějí, tak jde o velmi úlevný proces, ve kterém se dokážeš i těžké situaci zasmát. Zjistíš, že slečna vedle tebe a bělovlasý pán před tebou to mají asi taky stejně, a protože jsme se tomu dnes večer zasmáli, tak asi ještě neumřeme, ještě nás to nepřemůže. Takže to je moje mise, která mi v tuto chvíli dělá dobře, ale vím, že je to celé vymyšlené.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... kMcaDKRAmE

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: stř 24. srp 2022 7:29:23
od Návštěvník
Tolle: "Přítomnost vás vede, a vy nepotřebujete na své duchovní cestě pak některé lidi. Například určité látky rostlinného původu, které jste si vzal na své duchovní cestě, pokud se to dělá s respektem a úctou, pak to může být dočasně užitečná věc..."

Re: Drogy na duchovní cestě - Ano, či ne?

Nový příspěvekNapsal: stř 24. srp 2022 7:31:06
od Návštěvník
"Pokud vás to láká, je to pro vás to pravé, pokud se k tomu upnete, už to není to pravé."