Utrpení

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » stř 04. zář 2019 6:52:08

Proč láska tolik bolí?


Spousta lidí ve vztazích buď bojuje, nebo v nich jen nějak přežívá. Až se nám zdá, že láska je krásná jen na začátku a pak už jen zraňuje a bolí. Lidí, kteří nakonec raději rezignují na vztahy a lásku, přibývá. Proč tomu tak je?

Když jsme se narodili, byli jsme přirozeně napojeni na sebe, na lásku v nás. Toužili jsme ji vyjadřovat a toužili jsme ji od blízkých vnímat, abychom se cítili v bezpečí. Jenže titíž blízcí, ke kterým jsme s bezmeznou důvěrou vzhlíželi, často nepřijímali a nemilovali sami sebe. V průběhu svého života “nakoupili” spoustu nejrůznějších přesvědčení a názorů, za co se mohou mít rádi a za co nikoli. A tomu malému človíčku – nám – to začali vštěpovat.

“Tohle tvé chování je správné a tohle není. Tyto tvé emoce jsou v pořádku a tyto nejsou. Tato tvá reakce je špatná a tohle je ta správná. Tohle říkat můžeš a tohle nikoli…”

A tak jsme postupně, ale jistě začali ztrácet svou osobitost, své spojení s naším vnitřním kompasem a svou přirozeností a snažili jsme vměstnat své chování do určitých schémat, která se v rodině “nosila”. A proč jsme to všechno tak ochotně dělali?

No přece pro tu odměnu. Pro tu vytouženou lásku. Přeložili jsme si ve svých malých hlavičkách, že nás budou mít rádi, když budeme dělat, co se po nás chce. A nebudou nás mít rádi, když to, co se po nás chce, dělat nebudeme…

Nechtěli jsme, ať se na nás milovaní zlobí. Toužili jsme po jejich pozornosti, objetí a přijetí. Toužili jsme po jejich dotecích. Toužili jsme po jejich ocenění a obdivu. A každý z nás si postupně našel cestu, jak takového chování rodičů dosáhnout. Když už se nám to podařilo, nebylo to ale zadarmo. Museli jsme pro to dost udělat.

A tak se někdo naučí pro lásku podbízet a koketovat. Jiný prosit a žadonit. Někdo se naučí křičet a urážet. Někdo se naučí hodně plakat. Jiný se naučí propadat do nemoci. Někdo se naučí utíkat. Někdo se naučí sám sobě ubližovat. Někdo se naučí ubližovat druhým…

Všechny tyto emoční dětské návyky nevědomě přenášíme až do své dospělosti. Vypadáme dospěle, věk odpovídá dospělosti, všichni máme občanku a většina z nás taky řidičák. Spousta má dokonce i své rodiny a děti. Většina se dopěle baví, pije alkohol a kouří. A přesto tam hluboko, tam kam nemáme dosah, tam jsme stále ty malé, ubohé děti, které zoufale žebrají o lásku.

Dokud…

… naše srdce není dostatečně mnohokrát zraněno natolik, aby nám to došlo.

A co nám tedy má dojít?

Že jsme uvěřili lži. Uvěřili jsme, že:

… klíč k naší spokojenosti a lásce mají druzí!
… druzí určují, jestli jsme či nejsme hodni lásky!
… podle toho, jak se budu chovat, si zasloužím či nezasloužím lásku!

Tohle jsou největší životní omyly. Jsou to ty důvody, proč se nám vztahy nedaří a proč ve svém životě nejsme šťastni, jak bychom si přáli. Pořád se jako ty malé děti snažíme naučenou cestou získat lásku, kterou nám přece podle “dobrých rad” našeho mozku může dát jen a pouze ten druhý!

Jenže je to všechno úplně jinak! Ten druhý nám nemůže dát vůbec nic! Jak by taky mohl?

Věříte skutečně tomu, že má někdo druhý tu moc nám lásku dát a pak nám ji zase vzít? A my jsme tedy otroky a oběťmi bezmocně čekající na to, až si naše drahá polovička usmyslí, kdy nám tu lásku přinese a kdy nám ji zase odepře? Je to hloupost, nemyslíte?



Proč stále zůstáváme malými dětmi a žijeme tak ve strachu?
Protože bez lásky (= přízně), bychom jako malé děti nepřežily. A naše primitivní část mozku si to dobře pamatuje! A vezme do rukou kormidlo přesně v momentě, kdy si usmyslí, že právě přichází ta strašná a děsivá situace znova! A hlásá: “Dělej všechno, co umíš, jen nezůstávej o samotě! To nepřežiješ! Bez lásky druhých umřeš!”

Ve skutečnosti…

… ta vytoužená láska je v nás. Nikdo nám s ní nemůže nikam odejít. Není na příděl. Je v nás od narození. Náš partner ji má taky v sobě. Ale pro sebe. Může nám ji projevit, může nám ukázat svou lásku ve svém srdci, ale nikdy, nikdy nám ji nemůže DÁT. Čekáme-li na to, až nám ji dá a my tak konečně budeme v bezpečí, čekáme, milí přátele, na Godota. Nikdy nepřijde.

Naši rodiče nevěděli dost zásadní věc. A já vám ji teď prozradím. Nikoli proto, že bych byla tak děsně chytrá, ani proto, že bych chtěla kohokoli poučovat, nýbrž proto, že jsem prošla tímto očistcem, stejně jako jím právě prochází mnoho z vás.

To “tajemství” je, že si naši rodiče mysleli, že oni i vy se musíte chovat určitým způsobem, abyste si lásku zasloužili. A to nejčastěji tak, abyste sloužili druhým. Abyste tady byli pro druhé. Abyste mysleli na své blízké a ideálně i za své blízké. Abyste byli ochotní. A hlavně abyste nebyli sobečtí!

Víte, můžeme tak každý žít dál. Tyhle obchodní vztahy. Vztahy plné závislosti. Já pro tebe tohle, takže ty pak pro mě támhleto. Každý si volíme svůj život podle sebe. Pak se nám ale té čisté, opravdové lásky nikdy nedostane. Pak budeme stále jen těmi citovými žebráky. Protože tohle společností tradičně chápané pojetí lásky je a vždycky bude pouze obchodem. Čistou závislostí. Potřebou. V tom není žádná možnost volby. V tom není žádná svoboda. Jen manipulace, strach a využívání.



No a co teď tedy s tím?
Ta jediná a pravá láska vyvěrá z našeho vlastního srdce. Tam se musíme obrátit, jen tam ji musíme hledat. Chcete-li se na lásku k sobě napojit a postupně začít cítit vlastní srdce (psychicky i fyzicky), nabízím vám tato cvičení:



1. Mějte se rádi úplně za všechno
Neexistuje ŽÁDNÝ důvod, za co byste se neměli mít rádi. Je třeba si odpouštět úplně vše, za co jsme se doposud vinili. Odteď do všeho vašeho myšlení a konání začněte pouštět lásku. Např. teď mám depresi… a mám se za to ráda. Mohu se mít ráda i s depresí. Pořád jsem to já. Teď závidím kamarádce… a i tak se mám ráda. I takto závistivá. Nepovedla se mi zkouška, ale stále se mám ráda. Teď se nesnáším… a i tak se mohu mít ráda atd.

Zní to poněkud divně. Mozek to zezačátku ani moc nechce přijímat. Tyhle nesmysly! Jak se můžu mít ráda za to, že se nesnáším! Přesto vydržte! Nenechejte se chytit do pasti vašeho ega. Můžete se mít rádi bez podmínek. I za to, že se zrovna nemůžete mít rádi.

Můj TIP: Vzpomeňte si na to, co vám v dětství bylo vyčítáno a zakazováno. Např. předvádět se, smát se příliš nahlas, nedat druhým přednost, odmítnout pomoc druhému, udělat si podle svého atd. Napište si tyto potlačené části sebe na papír a ke každé si řekněte, že se i za to máte odteď rádi. I to jste vy. A i s tím jste naprosto v pořádku.



2. Buďte oporou a nejbližší osobou sami sobě
Kdykoli se přistihnete, že se cítíte kvůli druhým špatně, popište sami sobě, co od nich teď vlastně potřebujete – např. pohlazení, obejmutí, ujištění, že vás miluje, pocit bezpečí, jistoty, že nezůstanete osamoceni… A udělejte to pro tentokrát jinak než doteď. To, co jste v této situaci zjsititli, že potřebujete od druhého, si dejte sami!

Např. Cítítm, že od druhých potřebuji cítit, že je všechno v pořádku, že jsem v bezpečí – Obejmu se, pohladím a mluvím sama k sobě (mohu v sobě vidět pětileté dítě, či mluvit k sobě jako k dospělé):

“Nemusíš se bát. Jsem tady s tebou. Nikdo ti nemůže ublížit, protože já se o tebe vždycky postarám. Na mě už se odteď můžeš kdykoli spolehnout! Nikdy tě v tom už nenechám!”

Veškeré emoce při tom nechejte bez posuzování volně odcházet z těla ven.



3. Začněte dělat věci, jak je cítíte, nikoli, jak se od vás očekává
Buďte upřímní. Chcete-li říct blízkým NE, udělejte to. Nechce-li se vám v neděli k rodičům na pravidelný “povinný” oběd, zavolejte jim a řekněte jim to. Žijte odteď svůj vlastní život. Najděte svůj vlastní smysl života, svůj vlastní směr a jděte si po své vlastní cestě. Naberete tak zpět svou vlastní vnitřní sílu, začnete si více vážit sami sebe a poroste tak také hladina lásky ve vašem srdci.

Ptejte se sami sebe:

Jak bych si přál/a, aby vypadal můj život, kdybych mi bylo jedno, co si o tom budou myslet druzí? Co bych ve svém životě hned teď změnil/a?

Chcete-li zažít skutečnou lásku, přestaňte ji ode dneška hledat v druhých. Nemají vám co dát. Nemají ani povinnost vám nic projevovat a dokazovat. Je to úkol každého z nás – naplnit své vlastní srdce láskou, až bude přetékat přes okraj. A pak potkáte a zažijete tu skutečnou lásku. Nikoli tu romantickou představu o princi na bílém koni… Tu opravdovou. Tu jedinou pravou. Tu, kterou věnujete sami sobě. Tu, která ve skutečnosti nikdy nebolí a nikdy nezraňuje.

https://ales-kalina.cz/blog/vztahy/
Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 05. zář 2019 14:45:04

Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 28. lis 2019 6:40:41



Většina z nás, jež se chtějí cítit lépe, ve skutečnosti nechce vidět, že jsme chybně vnímali věci (záležitosti).
Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 07. pro 2019 17:49:48



UTRPENÍ JE OBSAŽENO V JEDINÉ MYŠLENCE:

NELÍBÍ SE MI TO.
Návštěvník
 

Re: Není žádné utrpení, není smrti

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 28. pro 2019 10:15:50

Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 28. pro 2019 10:37:22

Šrí Nisargadatta Maharadž :Nejprve osvoboďte od utrpení sám sebe, teprve potom můžete doufat, že pomůžete ostatním. Dokonce ani nemusíte doufat, protože samotná vaše existence bude tou největší pomocí, kterou může člověk svému bližnímu poskytnout.


Spira: Vaše utrpení je obsaženo v jediné myšlence: "Nelíbí se mi to, co tu je, chci to, co tu teď není."
Tato jediná myšlenka dokáže zkazit naše štěstí.

Tolle: "Utrpení vyvolává tato věta:
"Mizerný den"
Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 09. bře 2020 17:29:30

Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 16. bře 2020 10:20:33

Obrázek

Paradoxy vlastní teistickým teoriím zaměstnávaly mysli západních teologů a filosofů celá staletí. Například, je-li Bůh dokonalý, proč na světě existuje zlo? Proč všemohoucí Bůh dopouští utrpení, když má moc je zničit jediným úderem?

Šrí Ramana Mahariši se těmto hádankám vyhýbal tvrzením, že svět, Bůh a jedinec, jenž trpí, jsou všechno výtvory mysli. Všechna náboženství nejprve postulují tři principy, svět, duši a Boha.

Říkat, že se jediný princip jeví jako tři principy nebo že tři principy jsou vždy tři principy, je možné jen pokud existuje ego.

[1] Místo toho, aby utrpení přisuzoval následkům špatných skutků nebo vůli boží, učil Šrí Ramana, že utrpení vzniká jen proto, že si představujeme, že jsme oddělení jedinci, kteří interagují mezi sebou navzájem a se světem.

Říkal, že špatné činy obsahují utrpení a proto je třeba se jim vyhýbat, ale že nejsou jeho prapůvodní příčinou.

Je to mysl, jež vytváří iluzi oddělenosti a je to mysl, která trpí následky svých klamných představ. Utrpení je tedy produktem a důsledkem rozeznávající mysli;

když je mysl eliminována, ukáže se, že utrpení neexistuje.


Mnoho tazatelů by mohlo tuto ideu na individuální úrovni přijmout, ale je jim zatěžko uznat, že všechno utrpení na světě existuje jen v mysli osoby, jež je vnímá.

Šrí Ramana byl v této věci tvrdý jako diamant a opakovaně říkal, že když člověk realizuje Já, pozná, že žádné utrpení neexistuje.


Dováděje toto tvrzení k jeho logickému závěru, říkal Šrí Ramana často, že nejúčinnější způsob jak odstranit utrpení jiných lidí, je realizovat Já.

Toto tvrzení by nemělo být interpretováno tak, jakoby Šrí Ramana své oddané povzbuzoval k tomu, aby utrpení jiných lidí přehlíželi. Na pragmatičtější úrovni řekl, že před Seberealizací by člověk měl vnímat utrpení jiných lidí a kdykoli se s ním setká, dělat něco pro jejich úlevu. Poukazoval však také na to, že takové nápravné akce budou úspěšné jen tehdy, budou-li konány bez pocitu, že, „Se pomáhá jiným lidem, méně šťastným než jsem já“, a bez pocitu, „Já konám tyto činy“.

Otázka toho, co by člověk na tomto světě měl nebo neměl dělat, byla pro Šrí Ramanu vcelku málo zajímavá. Zastával názor, že všechny konvenční představy o dobrém a zlém jsou hodnotové soudy mysli, a že když mysl přestane existovat, přestanou i myšlenky o dobru a zlu. Z tohoto důvodu jen zřídka hovořil o obvyklých morálních kánonech, a kdykoli byl nucen vyslovit o nich nějaké mínění,

obvykle problém obešel tím, že řekl, že jedinou „správnou činností“ je objevovat Já.



Ot.: Co považujete za příčinu utrpení světa? Jak můžeme pomoci stávající stav změnit a) jako jednotlivci, b) kolektivně?
Odp.: Realizujte skutečné Já. To je vše, co je třeba. [2]

Ot.: Mohu v tomto životě, sevřeném omezeními, vůbec někdy blaho Já realizovat?
Odp.: Toto blaho Já je vždy s vámi, a budete-li horlivě hledat, zjistíte to sám. Příčina vašeho utrpení není v životě kolem vás, ale je ve vás jakožto egu. Vkládáte na sebe omezení a pak podstupujete marný boj, abyste je překonal. Veškeré neštěstí je způsobeno egem; s ním vzniká všechno vaše trápení. K jakému užitku vám je, připisovat příčinu bídy, která je ve skutečnosti ve vás událostem života? Jaké štěstí můžete získat z věcí, které jsou pro vás vnější? Jak dlouho potrvají, když je získáte? Kdybyste popřel ego tím, že je budete přehlížet, byl byste volný. Jestliže ego přijmete, vloží na vás omezení a uvrhne vás do marného boje o jeho překročení. Být Já, kterým skutečně jste, je jediný prostředek jak realizovat blaho, jež je vždy vaše. [3]

Ot.: Jestli skutečně neexistuje pouto ani osvobození, jaký je důvod nynějších zkušeností radostí a zármutků?
Odp.: Vypadají jako skutečné jen tehdy, když se člověk odvrátí od své vlastní podstaty. Ve skutečnosti neexistují. [4]

Ot. Je vesmír stvořen pro radost nebo bídu?
Odp.: Stvoření není dobré ani zlé; je jaké je. Je to lidská mysl, jež mu dává všemožné významy, spatřujíc svět ze svého vlastního úhlu a interpretujíc jej tak, aby se to hodilo jejím zájmům. Žena je právě jen žena, ale jedna mysl ji nazývá „matkou“, jiná „sestrou“, ještě jiná „tetou“ a tak dále. Muži milují ženy, nenávidí hady a jsou lhostejní k trávě a kamenům na krajích cesty. Tyto hodnotové soudy jsou příčinou vší bídy na světě. Stvoření je jako fíkovník: ptáci přicházejí pojídat jeho ovoce nebo najít přístřeší v jeho větvích, lidé se ochlazují v jeho stínu, a někdo se na něm může také oběsit. Fíkovník přesto povede dál svůj klidný život, aniž by si toho byl vědom nebo se zajímal o všechny způsoby, jimiž je využíván. Je to lidská mysl, která stvořuje své vlastní potíže a pak volá o pomoc. Je Bůh tak stranický, aby dal jedné osobě mír a zármutek jiné? Ve stvoření je prostor pro všechno, ale člověk odmítá vidět dobré, zdravé a krásné. Místo toho stále fňuká, jako hladový, jenž sedí vedle mísy chutné potravy a místo toho, aby vztáhl ruku a svůj hlad ukojil, naříká a lamentuje, „Čí je to vina? Boží nebo lidská?“ [5]

Ot.: Je-li Bůh vším, proč lidská bytost trpí za své činy? Nevyvolává snad skutky, za které jedinec musí trpět, Bůh?
Odp.: Ten, kdo si myslí, že je konajícím, je také trpitelem.

Ot.: Činy však inspiruje Bůh a jedinec je jen jeho nástrojem.
Odp.: Tato logika se používá, jen když člověk trpí, ale ne tehdy, když se raduje. Kdyby vždy zvítězilo toto přesvědčení, nebylo by utrpení.

Ot.: Kdy utrpení přestane?
Odp.: Ne do té doby, než zmizí jednotlivec. Jsou-li dobré a zlé činy jeho, proč byste si měl myslet, že potěšení a utrpení je jen vaše? Ten kdo koná dobře nebo špatně, ten také zažívá potěšení nebo trpí bolestí. Nechte to být a nevkládejte na sebe utrpení. [6]

Ot.: Jak můžete říci, že utrpení neexistuje? Vidím je všude.
Odp.: Vlastní skutečnost člověka, jež v nitru každého září jako jeho Srdce, je sama o sobě oceánem nezkaleného blaha. Proto stejně jako je neskutečná modř oblohy, je neskutečná i bída, která vzniká jen v představě. Protože vlastní skutečnost člověka, jež je sluncem džňány a nemůže být dosažena temným klamem nevědomosti, září sama o sobě jakožto štěstí, není bída ničím jiným než klamným pocitem oddělenosti. Ve skutečnosti nikdo nikdy nezažil něco jiného než neskutečnou iluzi. Když člověk zkoumá své vlastní Já, jež je blahem, nebude v jeho životě vůbec žádné utrpení. Člověk trpí kvůli představě, že tělo, které jím nikdy není, je „Já“; celé utrpení je způsobeno jen tímto klamem. [7]
(Ramana Maháriši » Utrpení a mravnost)
Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 16. bře 2020 13:56:31

Žák : Mistře, jakým způsobem lze dosáhnout věčné blaženosti a být navždy zbaven utrpení ?

Mistr : Nehledě na to, že ve Védách je stanoveno, že kde je tělo tam je i utrpení, je to také přímá zkušenost všech lidí. Proto každý by se měl dotazovat na svou pravou přirozenost, která je vždy bez těla, a stát se tím. To je způsob získání tohoto stavu.


Sebedotazování (Self-Enquiry, Vichara Sangraham)
Bhagaván Šrí Ramana Maharši
Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 16. bře 2020 13:59:21

(Ramana Maháriši » Utrpení a mravnost)

Ot.: Bude lidem neschopným dlouhé meditace stačit, když se budou věnovat konání dobrých skutků?

Odp.: Ano, bude. Představa dobra bude v jejich srdci. To stačí. Dobro, Bůh a láska jsou jedno a totéž.
Jestliže člověk na něco z toho stále myslí, postačí to. Celým smyslem meditace je držet stranou všechny ostatní myšlenky. [12]


:)
Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 16. bře 2020 14:21:12

Skutečnost jež plně září bez utrpení a bez těla, nejenom když je svět poznán,
ale i když poznán není, je vaším skutečným tvarem (nija-swarupa).
Vyzařování vědomí-blaha ve formě jediného vědomí, jež září stejně uvnitř
i vně, je svrchovaná, blahaplná prvotní zkušenost.

Její formou je ticho a džňáninové ji prohlašují za konečný, nezrušitelný stav pravého poznání (džňána).

Buďte, čím jste - Šri Ramana Mahariši
Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 16. bře 2020 14:22:50

Ego předpokládá nevědomost. Proč myslíte na ego a proč trpíte? Ještě jednou
- co je to nevědomost? Je to to, co neexistuje. Život na světě však hypotézu nevědomosti potřebuje. Avidja je jen naše nevědomost a nic jiného. Je to nevědomost neboli zapomenutí Já. Může na slunci existovat tma? A podobně, může
před sebe-vědomým a samozářícím Já existovat nevědomost? Kdybyste znal Já,
neexistovala by nevědomost ani utrpení.

Buďte, čím jste - Šri Ramana Mahariši
Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 16. bře 2020 14:29:14

Pro toho, kdo má díky neobyčejné, intenzívní a překypující lásce dokonalou víru v pohled milosti, udělovaný Guruem, nebude utrpení existovat
a bude v tomto světě žít jako Puruhuta (jméno Indry, krále bohů).

Buďte, čím jste - Šri Ramana Mahariši
Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 16. bře 2020 14:31:02

Ot.: V dhjáně je víc potěšení než v radostech smyslových. A přece se mysl obrací za smyslovými potěšeními a radost z dhjány nehledá. Proč je to tak?

Odp.: Potěšení nebo bolest jsou pouze aspekty mysli. Naší základní podstatou je štěstí. My jsme však na Já zapoměli a představujeme si, že Já je tělo
nebo mysl.
Toto chybné ztotožnění je příčinou vzniku utrpení. Co dělat? Tato mentální tendence je velmi stará a trvala nespočetnou řadu minulých zrodů. Tím
způsobem zesílila. Musí zmizet dřív než se prosadí základní přirozenost, to jest štěstí.

Buďte, čím jste - Šri Ramana Mahariši
Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 16. bře 2020 15:31:31

Ot.:Člověk by se tedy měl snažit zmírňovat utrpení,i když ví,že v podstatě neexistuje?

Odp.: Nikdy nebyla ani nebude doba, kdy by všichni byli stejně šťastní, bohatí,moudří nebo zdraví. Žádný z těchto výrazů nemá ve skutečnosti význam, leda jako opak toho, co existuje.To však neznamená, že když potkáte někoho, kdo je méně šťastný než vy nebo je ve větší bídě, že nemáte být pohnut k soucitu nebo se mu nemáte snažit pomoci jak nejlépe dovedete. Naopak, musíte všechny milovat a všem pomáhat, neboť jen tak pomůžete sám sobě. Když se snažíte zmírňovat utrpení svého bližního nebo kteréhokoli jiného tvora, duchovně se vyvíjíte, ať už má vaše snaha úspěch nebo ne. Platí to zejména tehdy, když je taková služba poskytována nesobecky, bez egoistického pocitu, „Toto konám já“, v duchu myšlenky, „Bůh mne používá jako nástroj této služby; on je konatelem a já jsem nástrojem“. [13]

:)
Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » pát 20. bře 2020 6:18:07

Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » ned 07. čer 2020 7:28:59

Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 09. čer 2020 17:37:04

Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » úte 28. črc 2020 7:37:45

Nechat všechno být tak, jak je

Tolik lidského utrpení je skutečně výsledkem různé formy odpojení. Pokud o tom přemýšlíte, přemýšlíte o tom téměř ve všech možných formách. Lidské utrpení nemá silný prvek. Cítíte se odpojeni od něčeho, co je pro vás důležité. Víte, že jste v depresi, jste odpojeni od pohody... Jste naštvaní, cítíte se odpojeni od klidu ve svém srdci... Řekněme, že asi 95% našeho utrpení je volitelné. Co se odehrává v naší mysli, je nepovinné. Řekněme, je to způsobeno z velké části naším odporem k tomu. Buď se bráníme, tlačíme proti něčemu, nebo na něčem lpíme a držíme se toho, táhneme k sobě. Většina našeho trápení je toto tlačení od sebe nebo tahání k sobě. Je to nekonečné tlačení pramenící z chronické nespokojenosti. Je tu snaha něčeho interně dosáhnout. A čím větší snaha tlačit nebo táhnout, tím více zažijete pocitu odpojení. A když se cítíte odpojeni, víc tlačíte, abyste se zbavili nepříjemného pocitu odpojení. A čím více se snažíte necítit se nepříjemně, tím více nepříjemně se cítíte. Je to jako když jste úzkostní a snažíte se nebýt nervózní, tak tou snahou nebýt nervózní se zvyšuje úroveň úzkosti. Nebo jste v depresi a přemýšlíte o své depresi: "Ach můj bože, jsem tak depresivní, je to tak hrozné.." a začnete být depresivní i z toho, jak se tu depresi snažíte marně tlačit pryč. Což způsobuje určité odpojení.
Duchovní učení tohle prostě zastaví - což znamená přestat tlačit a tahat. Přestat tlačit cokoliv pryč a čehokoliv se chytat a držet se toho.

Dovolit, aby všechno bylo tak, jak to je. Ono to vypadá jednoduše. Ale znamená to opravdu dovolit tomu, co je, aby to bylo správné, a neočekávat něco jiného. Plně se tomuto zážitku otevřít a tím, že se všechno povolí, otevře se hluboká intimita. A ukáže se: "Aha, když se všemu podvolím, když dovolím, aby všechno bylo, tak, jak to je, otevře se tato hluboká a krásná intimita."

Najednou dovolíš být na chvíli takový, jaký skutečně jsi, aby všechny zkušenosti byly takové, jaké jsou, sjednocuješ se se vším. Je to jako by se tento druh zlomeniny mohl uzdravit za zlomek vteřiny.
Je to něco, co víte a co je tak jednoduché - dovolovat všemu být takové, jaké to je.

Vždy jsem zjišťoval, že nejmocnější učení, které je nejvíce nejvíce transformativní, je vždy to nejjednodušší. Ale také je nejsnáze vyřaditelné.

Dovoluji, aby to, co je, bylo v pořádku. Takže všechno je nuda, když se nic nezmění, nic se neděje, tohle pro mě není. Neexistuje žádné reálné dovolení aby vše bylo takové, jaké to je. Je tu jen předvídání, očekávání, poměřování.

Takže víte, jaké je to složité s jednoduchým učením.

Jednoduché neznamená, že to postrádá hloubku. Nejjednodušší učení jsou také nejnáročnější, protože do něj je třeba vstoupit s určitou mírou pokory. Že to, co víme, není všechno, stává se to procesem objevování, co to znamená, být klidný, co to znamená zastavit, nechat všechno být, tak jak to je.

To, co ve skutečnosti děláme, je, že předpokládáme, že to víme. Myslím, že každý hlupák ví, co to znamená zastavit, a teď se snažím zastavit a nefunguje to.

Jakmile tady máme: "Vím, co to znamená", tak nikdy nezjistíme, co to znamená.

Protože duchovní učení, i když je snadné přestat, být v klidu nebo dovolit, aby to bylo takové, jaké to je, je jako pozvánka a opravdu nemůžeme předpokládat, že víme, co to znamená. Jsou mnohem více spjaty s tajemstvím, než s tím, co o tom víme, že to znamená.

Zastavit, co by to mohlo znamenat právě teď. Co by to pro mě opravdu znamenalo?

Ve skutečnosti se přestane předstírat, že se nezastaví, jakési zastavení, co by na Zemi mohlo znamenat pro toho, kdo by chtěl být opravdu spravedlivý, jakési

STOP

a dovolím si to udělat déle, než sekundu nebo dvě.
A mohu zastavit o něco víc, než jen tohle.

A páni, cítí se, že je vše zastaveno.

A mohu se trochu zastavit, víc, než to.
Návštěvník
 

Re: Utrpení

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 30. črc 2020 16:22:06


Vytvořili jsme mnoho představ o tom, co potřebujeme, abychom byli šťastní. A duchovní hledání se stává jednou z těch myšlenek, které jsou překážkou našeho štěstí. Když jsme vytvořili představu, která říká: "Potřebuji klid mysli za každou cenu!" tato víra se stává očekáváním a je základem jedné z největších forem utrpení. Pokud si uvědomujeme, že jsme zoufalí touhou po klidu, můžeme si uvědomit, že je tu očekávání, že to bude muset být někdy v budoucnu, že očekávání, že "potřebujeme, aby se to stalo" je ve skutečnosti součástí systému víry, která vytváří utrpení. A přesně tomu se snažíme vyhnout. A s tímto pochopením by realizací mohlo být: "Prostě musím dovolit, aby všechno bylo takové, jaké to je!" Přijmout, že v této chvíli není klid mysli. A ve chvíli, kdy se to stane naší realizací, bude podstata utrpení mnohem menší. Protože v této chvíli se úsilí o něco v budoucnosti - což je zdrojem utrpení - zastavilo.
A tak přijímání utrpení, spíše než pocit, že zoufale potřebujeme klid mysli, nás samo o sobě více přibližuje klidu mysli.
Návštěvník
 

Další

Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 8 návštevníků