Vztahy k okolí

Vztahy k okolí

Nový příspěvekod orog » pát 23. bře 2012 15:04:14

Hagioterapie
http://www.hagioterapie.cz/?p=550#more-550

Řekni mi, jaké náboženství volíš…

… "a já ti řeknu jaký jsi. Jedna ze základních tezí sociální psychologie říká, že člověk přijímá za vlastní ty názory, které jsou blízké jeho vlastním postojům. Postoje tvoří jakýsi bod ukotvení, kolem něhož se rozprostírá různě velká oblast akceptace. Ta určuje, které názory jsou blízké a mohou být asimilovány, a které názory jsou natolik odlišné, že vytvářejí s osobními postoji kontrast. Ty jsou vykázány do oblasti odmítnutí.

Nejpopulárnější typologii životních postojů představuje pravděpodobně „OK-teorie“ Thomase Harrise. Podle ní se každý člověk nevědomky rozhoduje pro jeden ze tří základních životních postojů: Nejsem OK – Jsi OK, Nejsem OK - Nejsi OK a Jsem OK – Nejsi OK. Slovo „OK“ zde naznačuje základní ocenění sebe sama a zevního světa zhruba ve smyslu postoje: Já jsem (či nejsem) „milováníhodný“, Ty, světe, jsi (či nejsi) „bezva“. Předpokládá se, že rozhodnutí pro některý z těchto základních životních postojů se utváří už v dětství jako odpověď na převládající rodičovské poselství. Pozice Nejsem OK – Jsi OK se formuje jako odpověď na poselství „Musíš být hodný“, pozice Nejsem OK – Nejsi OK jako reakce na nařízení „Musíš potlačovat své pocity“, a pozice Jsem OK – Nejsi OK jako odpověď na poselství „Musíš být úspěšný“.

Karen Horneyová říká, že na základě svých životních postojů může člověkve zdravých mezilidských vztazích volit jednu ze tří možností: Buď činit kroky „k“ ostatním lidem, „od“ nich, nebo „proti“ nim. Podle ní platí, že podle svých převládajících postojů („k“, „od“, nebo „proti“) si člověk vytváří odpovídající životní hodnoty a tyto hodnoty lze shrnout pod tři odlišitelné maximy – lásku, svobodu a moc. Přijetí jedné z těchto tří pozic (které ve skutečnosti odpovídají Harrisově „OK“ klasifikaci) umožňuje člověku najít v životě řád a možnost strukturace světa. Tím se mu nabízí úleva od trýznivých a nesnesitelných pocitů úzkosti, ztracenosti a méněcennosti, s kterými se denně setkává v kontaktu s ostatními lidmi.

NÁBOŽENSKÉ HODNOTY

Člověk, který konvertuje k náboženství, volí více méně vždy určitou formu náboženské víry. Jednou dává přednost jednomu typu víry a jindy zase druhému. Důvody pro to mohou být různé, ale obecně platí, že člověk volí tu reprezentaci reality, která mu nejvíce „vyhovuje“. Ať už proto, že přijetím určitého přesvědčení se chce začlenit do společenství lidí, kde se z těch či oněch důvodů cítí dobře, nebo z toho důvodu, že konkrétní náboženské přesvědčení mu zprostředkovává nějakou životní hodnotu. Jaké hodnoty však jednotlivá náboženství nabízejí? Kromě hodnot, které jsou všem náboženstvím společné, existují hodnoty specifické pro to které náboženské vyznání:

S nabídkou lásky jako nejvyšší hodnoty lidského života přichází na pomyslný náboženský trh zejména křesťanství. Svět je v tomto náboženství vnímán v zásadě jako dobrý a láskou se zde míní především prožitková kvalita „milování-hodnosti“. Možnost „být milován“ je základní hodnotou křesťanství a v propagandistické podobě se s ní setkáváme u sloganů typu Bůh tě miluje, Ježíš tě má rád ap. Teprve druhotně (a méně specificky) je v křesťanství pod hodnotu lásky zahrnuto i aktivum „milovat“, tedy soucit a charitativní se vztahování k ostatním lidem, případně živým bytostem a světu jako celku.

S hodnotou svobody se setkáváme především u náboženských systémů Východu, především u hinduismu a buddhismu. Tato náboženství hovoří o světě jako o místě utrpení a strasti. Svět je v zásadě zlý a člověk se z něj musí „osvobodit“. Čímž se často myslí stažení do vnitřního světa člověka. I když tato náboženství v některých svých směrech oceňují mezilidskou vzájemnost, charitu a pomoc, je i v těchto případech vztahování se k druhým lidem nástrojem k osvobození od světa. Buddhismus máhajánového směru v tomto ovšem osciluje mezi nabídkou svobody a lásky a ta je v jeho pojetí velice blízká pojetí renomovaného křesťanství.

S nabídkou moci (a prosperity) jako univerzální vztahové hodnoty lidského života přichází na naši náboženskou scénu zejména hnutí Nového věku. V jeho rámci nejrůznější alternativní léčitelé a psychoterapeuti, astrologové, čarodějníci, homeopati, případně mimozemšťané. Recept Nového věku reaguje na základní pocit dnešního člověka „jak málo mám život ve své moci“. Typické je, že expanzivní síly a agrese v lidském nitru nejsou potlačovány, nýbrž jejich energie je zaměřována na výkon a úspěch. Mimo hnutí Nového věku sem patří i současný islám a některé misijní křesťanské skupiny zejména charismatického směru, právě tak jako agresivní sekty typu svědků Jehovových. Zajímavý je v tomto ohledu satanismus, který v různých svých projevech kolísá mezi nabídkou moci (reálná víra v Satana jako démona zla) a nabídkou svobody (Satan jako symbol nevázaného užívání, zejména deviantní sexuality).

CHARAKTEROVÉ TYPY

Co nám však toto vše říká o psychologických dispozicích lidské duše? Ilustrujme si to na paralelách z běžného života.

a) Dá se říci, že u lidí životní pozice Nejsem OK – Jsi OK řeší všechny problémy láska. Lidé tohoto typu volí sebezapírající strategie, oslavují dobrotu, velkodušnost a soucit a jejich vlastním očekávaným postojem je poddajnost. Spíše než o ambice a vládnutí jim jde o tendenci pomáhat a podřizovat se. Žijí s neustálým a hlubokým pocitem selhávání a jejich životním heslem je obdivné „Kdybych jen byl jako ty… (úžasný ideále)“. Mohou inklinovat ke vztahům s chorobnou závislostí a paradoxně je to často táhne k lidem, kteří dělají dojem silných a nadřazených jedinců.

V nenáboženském prostředí se s tímto postojem setkáváme u různých pomáhajících profesí, aktivistů charitativních hnutí a soucitných humanistů zasazujících se za nejrůznější lidská a zvířecí práva. Typické je, že projevy expanzivních sil vyvolávají u těchto lidí pocity viny a jakýkoliv prožitek nadřazenosti nad druhými je vědomě odmítán. Sklony k méněcennosti a opovrženíhodnosti mohou vést až ke vzniku politických a společenských hnutí sebemrskačsky zavrhujících západní civilizaci jako celek (od křížových výprav, přes kolonizaci Ameriky až po současnou globalizaci) a nostalgicky glorifikujících všechno, co je vnímáno jako přírodní, nezkažené a západní civilizací nedotčené.

b) Vysoce postavená hodnota svobody je spojena zejména s Harrisovým postojem Nejsem OK – Nejsi OK. V profánní oblasti ji lze očekávat u nejrůznějších skeptiků a nezúčastnělých pozorovatelů cizího a vlastního života (filozofové, psychologové, historici atd.), ale i u příslušníků drogové a protestní subkultury, revolucionářů všeho druhu, příslušníků hnutí hippies či nadšenců pro změněné stavy vědomí. Též u konzumních materialistů typu diváků mýdlových telenovel, případně u extrémních fandů do virtuálního světa počítačů a internetu. Společným jmenovatelem všech těchto postojů je životní motto „Nic nemá smysl“ a slovem „nic“ se myslí reálný svět a reální lidé a reálné emocionální vztahy. Tito lidé žijí v neustálé subdepresi a jediné přání, které skutečně mají, je, aby nebyli obtěžováni. Vůči druhým lidem mohou být pozorní, ale o sobě nikdy podrobně nemluví. Nechtějí být na ničem závislí. Ať už však je pro ně charakteristická rezignace, vzpoura nebo konzumní životní styl, „svoboda“, po které touží, je může vést k naprostému odstupu od skutečnosti a k životu na velmi nízké úrovni. K životu bez bolesti a sváru, ale také bez chuti a bez zápachu. Což je u těchto lidí vnímáno často jako životní moudrost, tolerance, stav povzneseného klidu a osvobození od tužeb a přání.

c) Co se týče hodnoty moci a prosperity, tu bychom mohli spojovat především s narcistickým přesvědčením „Já jsem Bůh“. S tímto postojem (Harrisova arogantní varianta Jsem OK – Nejsi OK) se můžeme setkat především u nejrůznějších životních vítězů a ambiciózních hvězd, a to jak v oblasti politických, ekonomických, tak i společenských struktur. U lidí, kteří mají sklony k pocitům nadřazenosti, kteří se cítí nekonečně lepší, než jsou „oni“, a vylučují z vědomí všechny stopy sebezapírání a sebeobviňování. Tito lidé chtějí svůj život zvládnout pomocí své inteligence a vůle, případně kouzlem své osobnosti, a v hloubi duše jsou na svou schopnost zvládnout „všechny“ problémy velice pyšní (úspěšní absolventi psychoanalýzy, gestaltu či jiných módních psychoterapií). Patřili by sem i fanatici nejrůznějších mesiášských ideologií, které jim dávají pocit, že mají nad druhými navrch. Třeba komunismu, liberalismu, dianetiky či nacismu. Někdy jsou vysoce soupeřiví, jindy vyžadují obdiv, někdy jim stačí perfekcionistické dodržování řádu (či Řádu, jak to vnímají oni). Specifikem je v tomto ohledu satanismus, který není v pravém slova smyslu náboženstvím, protože většina satanistů uznává Satana pouze za symbol revolty, a který – jak už jsme řekli – se svým životním mottem „Všichni jste ´debilové´“, kolísá mezi hodnotou moci a protestní hodnotou „osvobození“ od autority.

NEBÝT SÁM

Uváděná typologie je pouze přibližná a je nutné k ní přistupovat velmi opatrně. Podstatný je vztah k základním hodnotám lásky, svobody a moci, nikoliv samo náboženské vyznání. V náboženské konverzi však hrají významnou roli i motivace, které vycházejí z potřeby člověka nebýt sám a z jeho touhy stát se částí vyššího společenského celku.

S těmito motivacemi se setkáváme především u příslušníků tradičních lidových církví. Tito lidé přijímají často své náboženské přesvědčení podle sociálního okolí, do kterého se rodí. U konverzí v dospělém věku se s důležitostí této stránky setkáváme u sekt. Jednak v rámci tzv. love-bombing, „bombardování láskou“, jakéhosi druhu hraní si na sociální blízkost, jednak v rámci úlevně zažívaného spoléhání se na otcovskou autoritu vůdce, který člověka miluje a ochrání. Tyto motivace se ale obtížně odlišují od motivací, které jsou výrazem autentické osobnosti. Každá skupina vytváří na své členy nátlak k přijetí skupinového ideálu a přitažlivost konkrétních jedinců pak do značné míry splývá s přitažlivostí skupinových hodnot, které tito jedinci reprezentují. A mnohdy není jasné, zda přitažlivost se týká jejich autentického či maskovaného vyjádření.

ZÁVĚR ?

Uvědomuji si, že naznačené vazby mohou vyvolávat skepsi: Jsme všichni tak snadno zaškatulkovatelní? Znamená to, že ať zvolíme jakékoliv životní přesvědčení, vždycky jde jen o ideologickou „berličku“, jejíž povaha je determinovaná naší osobnostní strukturou?

Neodvažuji se soudit. Fakt je, že z religionistického hlediska existují náboženství, která nestaví na myšlených systémech. Třeba filozofie zenového buddhismu nebo teologie Ježíšova křesťanství. Postoj těchto systémů ke schopnosti člověka zachránit sama sebe vlastními silami a prostřednictvím ideatorních konstruktů („náboženství“) je nanejvýš skeptický. Co zachraňuje, je bezprostřední vztah k realitě, popřípadě žitý vztah k dějinným událostem (Ježíšovo zmrtvýchvstání). Tedy nikoliv užitečnost nějakého myšleného systému, ale jeho vztah k autenticitě lidského nitra, k pravdě a k realitě.

Neodvažuji se posuzovat, do jaké míry lze tento životní postoj přirovnávat ke čtvrté životní variantě, kterou nabízí T. Harris Jsem OK – Jsi OK (= „Jsem milování-hodný a ty, světe, jsi `bezva`“). Podle Harrise tento postoj není výsledkem pocitu, ale rozhodnutí a snad by ho bylo možné charakterizovat sloganem „Žít je úžasné“. Paralely se zenem a zejména s prvotním křesťanstvím se přímo nabízejí, ale hovořit o tom podrobněji… to by bylo na mnohem delší povídání."
orog
 
Příspěvky: 140
Registrován: pát 04. lis 2011 16:18:09

Re: Vztahy k okolí

Nový příspěvekod Návštěvník » pon 05. bře 2018 7:50:13

Strach z opuštění ve vztazích a princip zrcadlení

Vztahy jsou dnes pro naprostou většinu lidí alfou a omegou. Vztahy, jaké lidé utvářejí, jsou součástí jejich povědomí o tom, kým a jací jsou, tvoří pro ně ukazatel kvality jejich života a míru jejich spokojenosti s ním. Když člověk vytvoří vztah s druhým, do jisté míry se se vztahem identifikuje - vztah je součástí jeho Bytí.

Obrázek

Strach z opuštění se promítá do rozličných vztahů s lidmi - přátelských, partnerských, pracovních, ale i do vztahů s dalšími lidmi: sousedy, známými - do všech je možné si strach projektovat. Ale i zcela neznámí lidé mohou spustit starý strach - je-li člověk svědkem nějaké podobné situace, jakou v minulosti prožil, nebo z které má velké obavy, může se strach reaktivovat a člověka i zcela ochromit.

Lidé, kteří se nacházejí okolo nás, zde nejsou náhodou. Naše vyzařování přitahuje osoby, které rezonují na podobné frekvenci. Není to nutně tak, že přitahujeme pouze podobné typy - přitahujeme také ty, s nimiž nám nějakým způsobem interagují naše podvědomá témata. Mohou to být naše nevyřešená témata, potlačované vlastnosti, nebo i pozitivní stimul k našemu růstu. Tito lidé jsou nám zrcadly - zrcadlí něco důležitého z našeho nitra a prožíváme v kontaktu s nimi více nebo méně silné pozitivní i negativní emoce. Nejsilnějšími zrcadly jsou nám lidé, kteří na nás působí velmi kladně a velmi záporně.

Prvotními zrcadly jsou naši rodiče. Rodiče dávají vzniknout prvnímu zrcadlení sebeobrazu tím, jak se k dětem chovají a co jim říkají o nich samotných. To, kde a jak vyrůstáme, co dostáváme, co přijímáme za své, v jaké atmosféře rosteme - to vše se silně podepisuje na tom, jak se stavíme k sobě samým a jak se vztahujeme ke světu. Rodiče jsou nám ale svým chováním zrcadly toho, co máme v sobě probudit, jakou cestou se vydat. Jako děti si toho nejsme vědomi, ale naše cesta díky prostředí, kde vyrůstáme, nabírá nějaký směr. Dalšími silnými zrcadly jsou naši partneři a dalšími pak naše děti. Ale obecně je naším zrcadlem každý, kdo se nachází v našem okolí - každý v jiné síle - každý nás může učit něco víc o nás samých.

Pokud by se potkali dva lidé, z nichž jeden má výrazně odlišnou frekvenci vyzařování než ten druhý, "minuli by se" - nebylo by tam nic, co by je zaujalo jeden na druhém, co by je přitáhlo k sobě - jejich energie se natolik liší, že se vzájemně "nezachytí", nejsou pro sebe zajímaví. Možná teď bude část vašeho já rozčileně oponovat, protože jistě máte ve svém okolí osoby, se kterými se nemáte právě v lásce, kteří vám vadí nějakým svým projevem chování nebo rysem osobnosti, osoby, které vám ubližují nebo vám ublížily v minulosti, osoby, se kterými se vídáte jen velmi neradi. Část vašeho Já se bude zdráhat přijmout možnost, že právě oni by mohli být zrcadlem pro vás. Právě takoví lidé jsou ale vaše dosud neobjevená silná zrcadla. Platí, že ti, kteří na nás působí nejvíce negativně, jsou našimi největšími učiteli, neboť odrážejí naše největší bolesti a traumata. Bohužel právě na ty často nahlížíme skrze černé brýle negativních emocí a přehlížíme tak jedinečný potenciál, který nám říká, co v sobě potřebujeme uzdravit, otevřít, vyrovnat, odreagovat nebo změnit, abychom byli zase kus cesty dále k plnohodnotnému životu.

Pokud bychom zrcadla - osoby kolem nás - neměli, neměl by nám kdo nasvítit, co nám ještě schází k vyřešení, abychom se stali celistvou bytostí. Dokud celistvými nejsme, potřebujeme se vyvíjet a růst a potřebujeme k tomu druhé, aby nám zrcadlili, co nám ještě schází, co se potřebujeme naučit, co musíme vyřešit nebo v jaké oblasti na sobě zapracovat.

Je důležité také říci, že nejen lidé okolo nás, ale i my sami jsme zrcadlem druhým lidem. Naše role v okolním světě je pro druhé proto stejně důležitá, jako je role druhých pro nás. To, jací jsme, to, jak se projevujeme, jak myslíme a jednáme, je mocným činitelem pro dění okolo nás. Naše vnitřní energie vyzařuje navenek a přitahujeme si tak do života osoby, které na dané úrovni vývoje potřebujeme pro náš další růst - stejně tak druzí lidé si přitahují do života nás - neboť právě nás ve své fázi vývoje potřebují. Občas můžeme do života přitáhnout i jen jednorázově někoho, s kým rezonujeme v určitém tématu. Síla interakce s druhými lidmi by se dala přirovnat k různé sytosti téže barvy - od velmi syté až k velmi světlé, která interaguje nejméně.

Pokud má člověk strach z opuštění, bude do života přitahovat téma strachu - ve svém partnerském vztahu, v rodině, v situacích, které se dějí jiným lidem, nebo také v práci a v kamarádských vztazích. Strach přitahuje strach, ale problematické situace se objevují i proto, aby si člověk uvědomil, že se v něm nacházejí místa, která potřebují uzdravit.

* * *

- z knihy Strach z opuštění, PhDr. Veronika Neumannová
Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron