Uvědomění je tvé pravé já

Uvědomění je tvé pravé já

Nový příspěvekod Jana » čtv 11. čer 2015 13:02:47

Uvědomění je tvé pravé já - Francis Lucille

Ukázka z knihy "Věčnost přítomnosti". Kdo nebo co v nás si uvědomuje všechny vjemy, myšlenky a představy? Kdo jsme ve své podstatě? Jsme uvědomováním samotným?

Obrázek

Mohl bys vysvětlit, co si představuješ pod pojmem uvědomění? Moje zkušenost je taková, že existuji v podobě těla a mysli, chci určité věci, a že ty i ostatní jste v tomto stejní jako já. Cítím, že mohu existovat nezávisle na druhých. Umím také přesunout vnímání z „já“ na „my“ nebo „nás“ atd. Ty tedy tvrdíš, že tohle všechno je jen přesvědčení? Znamená uvědomění vidět, slyšet a cítit, nebo něco mnohem více?

Kdopak vnímá tvé tělo, mysl, touhy, Francis nebo ostatní lidi? Evidentně to jsi ty. Ty jsi svědkem svého těla, mysli a tužeb. Takže ty nejsi žádným z těchto předmětů vnímání. Jsi čisté uvědomění, což je jen jiné pojmenování pro vědomí, nejvyššího svědka našich myšlenek, pocitů a vnímání.

Pocit, že můžeš žít nezávisle na ostatních, je zcela správný. Vychází z faktu, že ostatní nejsou v tvém vědomí vždy přítomni, zatímco ty coby uvědomění jsi přítomen pořád. Když se nad tím trochu více zamyslíš, dojdeš k závěru, že tvoje tělo také není vždy přítomno, například když přemýšlíš, jsi v hlubokém spánku nebo se nacházíš v prostoru mezi dvěma myšlenkami. Ty jako uvědomění tedy existuješ nezávisle na těle, které je tvořeno smyslovými prožitky. Jestliže budeš tuto záležitost dále zkoumat, zjistíš, že nejsi ani myšlenka, protože myšlenky přichází a odchází, zatímco ty coby uvědomění zůstáváš. Z toho vyplývá, že nejsi mysl, nebo přinejmenším její objektivní část, myšlenky.

V tuto chvíli je ti jistě jasné, že nejsi objekt, něco, co může být chápáno jako myšlenka nebo vnímáno smysly. Tohle je vše, co ti stačí pochopit. Tvoje pochopení ale musí být úplné a musíš žít a jednat v jeho souladu.

To, čím jsi, není ani přesvědčení, ani důsledek vnímání, zatímco to, o čem jsi přesvědčen, že jsi, je očividně představa, a to, co vnímáš, že jsi, je bezpochyby výsledek vnímání. Zrak, sluch nebo myšlení v uvědomění vznikají a zanikají, jsou z něj vytvořeny. Uvědomění, tvé pravé já, je nicméně mnohem více než šest smyslů, mnohem více než individuální mysl, dokonce mnohem více než tento vesmír, který každým momentem z vědomí povstává a také v něm zaniká. Je to společný základ všech vnímající bytostí: naše věčná přítomnost, která v dokonalém souběhu obsahuje všechny možné světy společně s jejich minulostí a budoucností.

Když doje k poznání, nastane konec hledání? Zmizí „ten, který hledá“?

Když sebe opravdu přestaneš považovat za něco, co nejsi, tak zůstaneš samotným uvědoměním. V tu chvíli dostaneš odpovědi na všechny otázky a budeš cele naplněn mírem.

Co je ten „který hledá“ a co je jeho podstatou?

Tuto otázku si opět musíš zodpovědět sám.

Je jasné, že více znalostí hledání neukončí, protože toto hledání bude vždy existovat z důvodu neúplnosti znalostí. Můžeme nyní probrat, jak rozumíš představám, přesvědčením a zvykům v běžném každodenním životě?

Tohle jsou dva příklady představ: člověk a Bůh. Tohle jsou tři příklady přesvědčení: „jsem člověk,“ „Bůh existuje,“ nebo „Bůh neexistuje.“ Když se přesvědčení stane trvalým, vytváří ustálené zvyky. Například přesvědčení „jsem oddělená bytost“ vytvoří určité vzorce chování, jako jsou obranná agrese, chamtivost, strach nebo touha.

Je všechno, co známe, představa? Co je a co není skutečné?

Ne všechno, co známe, dokonce ani v rámci objektivní reality, je představa. Například tělesný vjem není představa. Skutečné není všechno to, co přichází a odchází. Po noční můře se strašidelný snový svět vytratí. Proces mizení nás přesvědčuje o jeho nereálnosti. Z toho vyplývá, že ani myšlenky, ani vnímání nejsou vzhledem ke své pomíjivosti skutečné. Uvědomění, jejich věčný pozorovatel, je jediná realita.

Jak se můžeme osvobodit od představ, když je celá naše komunikace postavena na představách, kterých máme plnou mysl? Nepřinese otázka „jak?“ další představu? Co spustí proces odnaučování?

Tohle je velmi dobrá otázka. „Jak?“ nás udržuje v mysli, protože jakákoli verbální odpověď na „jak?“ je zase jen další představa. Poznání však představou není. K poznání musíme jít za mysl. Některé představy mají tu sílu zavést nás k této inteligenci, dovést nás za mysl. Pokud s touto představou chvíli žijeme, přemýšlíme o ní a zkoumáme ji, pak přijde moment, kdy se zničehonic rozplyne v poznání.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... s-lucille/
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10696
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Uvědomění je tvé pravé já!

Nový příspěvekod Honzam » čtv 11. čer 2015 15:11:14

Píšu jen svůj pohled. "vědomí" (v originále consciousness) je "Já". Je to naopak a "uvědomování" (v originále awareness) je rozdělení na subjekt a objekt.

Vědomí samo o sobě bez objektu je jakoby obrácené do sebe a je takhle tím jednolitým "Jástvím", ve kterém se tři (vědomí, uvědomování a uvědomované) spojují v jedno. V téhle jednotě je to jako by se všechna krása vytáhla z forem a stala se bezforemně jen tím jednolitým sebeuvědoměním a to "Jáství" září jako všechna existující krása. Tohle je realizace - poznání, že jsem samotné vědomí.
Chces byt strazny? Ok...ale prace za tebou musi byt videt - arikiran
Uživatelský avatar
Honzam
 
Příspěvky: 1677
Registrován: pon 19. zář 2011 21:39:51

Re: Uvědomění je tvé pravé já!

Nový příspěvekod Jana » čtv 11. čer 2015 16:54:45

Honzam píše:Píšu jen svůj pohled. "vědomí" (v originále consciousness) je "Já". Je to naopak a "uvědomování" (v originále awareness) je rozdělení na subjekt a objekt.

Vědomí samo o sobě bez objektu je jakoby obrácené do sebe a je takhle tím jednolitým "Jástvím", ve kterém se tři (vědomí, uvědomování a uvědomované) spojují v jedno. V téhle jednotě je to jako by se všechna krása vytáhla z forem a stala se bezforemně jen tím jednolitým sebeuvědoměním a to "Jáství" září jako všechna existující krása. Tohle je realizace - poznání, že jsem samotné vědomí.


Dokonalé, tenhle popis je opravdu vydařený. Díky.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10696
Registrován: pon 25. črc 2011 19:38:09

Re: Uvědomění je tvé pravé já!

Nový příspěvekod nop » sob 13. čer 2015 7:34:37

Tára uvedla báseň:

Spatřit svět v zrnku písku
a nebe v divoké květině,
zachytit nekonečno v dlani
a věčnost v jedné hodině.

William Blake

a mně to připomenulo otázku.
Kdysi jsem znal pracovnici, která vystudovala francouzštinu, ale zašila se do knihovny. Byla nadšená amatérská psycholožka a hodně se ptala, také na sny.
Jednou jsem ji řekl, že se mi zdálo o květině. Žádala, abych ji popsal více a jestli byla v zahradě, v lese nebo na louce. Že prý v tom záleží výklad a je to rozdíl. Ale já jsem to neuměl specifikovat, a to je prý chyba.

Po těch slovech v básni "spatřit...nebe v divoké květině" ,
mám dotaz: může někdo popsat ty tři případy a co znamenají?

Nebo pro Blaka byla divoká květina méně náchylná ukázat nebe, než pěstované?
Napadá mne jen analogie květina = duše. Divoká v lese, pěstovaná v zahradě, prostá venku v přírodě.
Uživatelský avatar
nop
 
Příspěvky: 2515
Registrován: ned 04. zář 2011 21:53:28
Bydliště: Praha

Re: Uvědomění je tvé pravé já!

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 31. srp 2017 19:29:25

Odhalené tajemství

"Snažím se pouze ukázat, jakým způsobem mohou všechny moje domněnky, které mám o osvícení, čase a účelu, zcela zakrývat onu jednotu, která je neustále a v každém okamžiku přístupná." Tony Parsons

Obrázek

Když jsem byl malý, měl jsem pocit, že žiji v magickém světě, mimo čas a potřebu muset něco dělat nebo se něčím stát… Že žiji v nerozpoznané jednotě, ve které nešlo uniknout z údivu nad vším, co je. Domnívám se, že to samé zažívá většina dětí.

Jednoho dne se však tohle všechno zdánlivě změnilo a já jsem vstoupil do světa oddělenosti a potřeb. Objevil jsem, že mám matku a otce, kteří jsou ode mě oddělení, že mám jméno a zdánlivou svobodu dělat to či ono. Přemístil jsem se do světa času a prostoru, hranic a zkoumání, úsilí a manipulace, kde se člověk honí za příjemným a utíká před nepříjemným.

Tohle všechno jsem přijal za své a uvěřil, že to je mou přirozeností.

Také jsem se naučil a uvěřil jsem, že pokud budu pilně pracovat, správně se chovat a budu úspěšný v zaměstnání, které si já zvolím nebo které mi bude někým určeno, mám velikou šanci stát se šťastným člověkem. Uvěřil jsem a naučil jsem se, že stejnou šanci na šťastný život mám, pokud se ožením, budu mít děti a budu dávat pozor na své zdraví. Všechno jsem poměrně úspěšně zvládnul a občas si to i užíval. Současně jsem ale měl pořád pocit, že v tom všem chybí cosi zásadního a nehmatatelného, jakési tajemství.

Nakonec jsem se rozhodl, že na to, co mi schází, přijdu pomocí náboženství.

A opět jsem se dozvěděl, že pilná práce a věnování se rozdílným disciplínám, rituálům a očistám nakonec přinesou tvrdě zasloužené „duchovní naplnění“. Znovu jsem se tedy zapojil do všeho, co odpovídalo těmto představám o duchovním naplnění. Ani tak se mi ale pořád nedařilo odhalit, odkud pramení můj pocit smutku.

Jednoho dne, jakoby náhodou, jsem však ono tajemství znovu-objevil. Nebo spíše ono znovu-objevilo mě.

Není možné vysvětlit, co se přihodilo. Asi nejlépe to mohu popsat jako pocit zaplavení láskou a úplným pochopením, které si nelze vůbec ani představit.

Toto znovuobjevení bylo zároveň doprovázeno odhalením tak prostým a zároveň tak převratným, že to naráz smetlo všechno, co jsem se kdy naučil a čemu jsem kdy uvěřil.

Spolu s tím přišlo i poznání, že osvícení nemá vůbec nic společného s mými pokusy a snahami jakkoliv změnit svůj život. Jde tu o naprostý obrat v pochopení, co je vlastně tím, co žije.

Neboť já už jsem tím, co hledám. A ať hledám či toužím po čemkoliv, ať je můj nákupní seznam dlouhý jakkoliv, všechno, po čem toužím, pouze odráží mou jedinou touhu vrátit se zpátky domů. A mým domovem je jednota, moje původní přirozenost. To je všechno, co tu je.

Není zapotřebí chodit nikam jinam a není nic, čím bych se musel stát.

-----------

Ukázka z právě vyšlé knihy Odhalené tajemství - Tony Parsons, nakladatelství Maitrea 2017.
http://www.zivotvpritomnosti.cz/clanky/ ... -194927129
Návštěvník
 

Re: Uvědomění je tvé pravé já

Nový příspěvekod Návštěvník » čtv 11. říj 2018 12:35:06

Ramana Maháriši a nejen on nás učí, že naše pravé Já je i nejvyšší blažeností, ánanda.


To není blaženost z něčeho předmětného, co nejsme, ale blaženost absolutní, podstata naší bytosti.

Já je nejen blažené, ale ono samo je jedinou pravou a trvalou blažeností.

Kdykoliv v nás vznikne jako reakce na zevní podnět stav blaženosti, je to proto, že dočasně došlo k vytvoření podmínek, ve kterých se projevilo naše pravé Já, vědomí Já jsem, které je vědomí, bytí a blaženost.

Trvalý stav blaženosti je možné získat pouze dosažením trvalého spočívání ve vědomí Já jsem, které se projevuje v hlubokém klidu čisté mysli plné duchovního světla.

Dočasné stavy blaženosti, které se dostavují při uklidnění mysli, známe všichni, což je další poukaz, že všichni známe své Já, přesněji zde jeho aspekt blaženosti.

O spánku beze snů víme jen to, že jsme spali, nevnímali jsme svět ani tělo, ale byli jsme blažení. Jinými slovy: existovali jsme v tomto stavu bez těla s uklidněnou myslí a prožívali jsme blaženost svého pravého Já, jehož je vlastností.

To, že tato blaženost je nám vrozená jako vlastnost vědomí Já jsem, dokazuje skutečnost, že v tomto stavu nebylo nic zevního, co by nám mohlo blaženost poskytovat, ale pouze my sami. Z toho jasně vyplývá, že pociťovaná blaženost tohoto stavu je blažeností našeho pravého Já.

Bůh je láska, poučuje nás evangelista Jan. Ježíš říká jinými slovy totéž: Já jsem, vědomí Já jsem, je láska. Vědomí Já jsem je jen jiné jméno boží. Pravá láska a blaženost z ní, kterou prožívají všichni, kteří milují, je podstatou vědomí Já jsem, jeho nedílnou částí. Milujeme svým vědomím Já jsem, které je schopností milovat i být blažený.

To, že jsme v lásce někdy zklamáni, není vinou lásky, ale naší nevědomostí. Lásku a její blaženost nám neposkytují ani lidé, ani zvířata ani předměty. Když jim věnujeme svou lásku, probouzíme v sobě blaženost principu lásky našeho pravého Já.

Když milujeme nevědomě a nesprávně to, co není hodno lásky, zklamání z takové lásky nám působí bolest. Jejím zdrojem je naše nevědomost a nikoliv „zánik lásky“. Tou jsme stále, ale ona se neprojevuje, protože podmínky pro její projevení nejsou splněny.

Kdo nechce být v lásce zklamán, ať na prvém místě miluje své vědomí Já jsem, které je samo láskou i jejím výhradním zdrojem včetně její blaženosti.

Za druhé: nevažme svou lásku na nic stvořeného, předmětného, protože vše stvořené je vždy jen dočasné a dříve nebo později pomine. Pokud jsme s tím svou lásku svázali, pak nutně právě z tohoto důvodu trpíme. To není návod, abychom nemilovali své bližní, ale abychom je milovali moudře a nejlépe pro Boha, který je v nich vždy přítomen.

Mnozí umělci ve stavu vysoké duchovní inspirace se citově povznášejí do božské úrovně. Některá jejich díla nás proto při vhodném naladění mohou dočasně povznášet do této výše a my pak prožíváme její blaženost.

Opět platí: ne samo umělecké dílo přináší blaženost z jeho prožitku, ale to, co sděluje: Boha, vědomí Já jsem a jeho blaženost.

Ač jsme stále blažeností Já jsem, často nejen nejsme blažení, ale právě naopak nešťastní. Příčin je více. Trvalá blaženost je pouze výsledkem trvalého spočívání ve vědomí Já jsem. Když nežijeme stále a plně ve ztotožnění s Já, není ani jeho blaženost. Jsou neoddělitelné.

Nevědomá a nemoudrá láska, svázaná se svým předmětem, nutně se ztrátou tohoto předmětu či bytosti přináší bolestné zklamání.

I pro ty, kteří dosáhli v těle trvalého stavu vědomí Já jsem, platí, že vazba vědomí na tělo působí stále. Záleží proto na stavu těla a jeho karmě, co vlivem vazby vědomí na tělo prožíváme. Zdravé tělo neruší prožívání Já, ale je-li nemocné, jeho bezmoc a bolesti, často velmi kruté, prožívají s tělem i ti, co dosáhli plného uskutečnění Já.

Někdy jsou vlivy těžce nemocného těla a jeho kruté bolesti tak silné, že i mistři umírají pod jejich působením v zoufalství. Umírající Rámakršna tento svůj stav, který je velmi vzdálen od blaženosti Já, popisuje velmi výstižně.

I Ramana Maháriši někdy mluví o strašlivých bolestech nemocného těla, které existují současně s blažeností Já, kterou prožíval. Bolesti byly její součástí. Někdy říkal, že jsou proto i ony blažeností.

Pokud chceme prožívat trvalou blaženost, musíme pro ni vytvářet vědomě podmínky, což je na prvém místě nepřetržité uvědomování naší podstaty, vědomí Já jsem a rušení všech pout k ne-já.

Dále musíme milovat vědomě a moudře a nelpět na ničem stvořeném a proto i pomíjejícím. Naše láska nás nesmí odvádět od Boha, vědomí Já jsem. Přesvědčení, že zdrojem naší lásky a její blaženosti jsou stvořené bytosti nebo dokonce zvířata či předměty, je v tomto pohledu projevem silné nevědomosti, která nás vzdaluje Bohu a tím i jeho trvalé blaženosti a poutá nás do nových zrodů. Indové tradují, jak se Bůh nebes, Indra, zamiloval do svých prasátek, že se s nimi dokonce jako prasátko narodil.

Naši blaženost často zastiňují nemoci a osud neboli karma našeho těla, které působením vazby vědomí na tělo nám přináší omezení například stářím nebo bolestmi z nemocí. Plné vysvobození od uvedených vlivů bez odložení těla proto není zřejmě možné. Nerušená blaženost v nebožském světě je, jak se zdá, neuskutečnitelná. Utrpení těla nejvyšších bytostí – spasitelů, mistrů a světců o této pravdě vypovídá jasně.

To, že někteří jsou v tomto směru postiženi méně a jiní více, je dáno jednak jejich karmou, ale také tím, jak pomáhají druhým. Opravdu pomáhat druhému vždy znamená pomáhat mu nést jeho kříž se všemi důsledky.

Někteří uctívatelé mistrů tvrdí, že bolest a utrpení necítí. I když výjimky jsou možné, jak ukazují životy většiny mudrců a světců, bolest většinou cítí. I někteří uctívatelé Ramany Mahárišiho tvrdili, že bolest necítil a že několik operací, které prodělal, byly provedeny bez umrtvení. Prohlášení jeho ošetřujících lékařů, které ášram zveřejnil, dokazuje nepravdivost tohoto tvrzení.

Poučení, které z těchto případů mistrů získáváme, je zřejmé. Není jedno, jaké tělo máme, a je proto správné se o ně dobře starat, aby bylo zdravé, aniž bychom se s ním ztotožňovali.

Také s pomocí druhým máme zacházet s rozvahou a s vědomím jejích následků. Nemá rozhodně smysl sklízet její nepříznivé důsledky, když ji přijímající nevyužijí tak, jak vyžaduje. Taková snaha je marná. Právě proto někteří mistři žáky před přijetím podrobují zkouškám, které mají prokázat jejich připravenost a že mistrova námaha nebude zbytečná.

http://www.pratelejirihovacka.cz/clanky ... nosti.html
Návštěvník
 

Re: Uvědomění je tvé pravé já

Nový příspěvekod Návštěvník » sob 17. lis 2018 14:59:59

Neosobní uvědomování - Tony Parsons

Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí.

Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.

Jednoduchý, přímý, ale velmi podstatný posun ve vnímání odhaluje, že vše co tu je - je osvobození. Avšak jednota se nestává zřejmou skrze něco získaného, spíše skrze něco ztraceného.

Mnoho lidí přijde do styku s tímto radikálním a nevšedním poselstvím a rychle se zas navrátí k tomu, o čem si myslí, že mohou poznat a udělat. Ale jsou tu také ti, na které toto sdělení zapůsobí (rezonuje) ... a najednou se objeví pochopení a zmizení celého hledání, dokonce i hledání toho, co nazývali osvícení.

Vše co existuje - je toto. Jednota je právě toto ... cokoliv se zdánlivě děje ... čtení těchto slov, dýchání, pohyb krve po těle, slyšení zvuků, objevující se a mizející myšlenky a pocity v těle, pocit sezení na židli. Je tu jednota jakožto toto uvědomování.

Žádné úsilí není potřeba k tomuto uvědomování, aby tu bylo. Nikdo toto uvědomování nedělá. Dělá někdo sezení na židli? Myšlení je jednotou, která myslí "Nechápu, kam tohle směřuje" nebo "to je moc jednoduché." Všechno je prostě uvědomování, jednota, bytí. To nemůže být učeno nebo dosaženo. Kdo je oddělen od bytí aby dosáhl bytí? Kdo to může ztratit nebo získat, když tu je pouze to? Odmítání jednoty je jednotou, která odmítá. Hledání jednoty je jednotou, která hledá sama sebe.

Uvědomování je jednotou, která se zdánlivě děje. Uvědomování je bytí, které je živé. Je tu pouze bytí a podstatou tohoto bytí je prázdnota a plnost, nic a všechno, pohyb a klid.

V této celistvosti se objevuje idea "Já jsem oddělená bytost". To je zřejmě začátek snu nazývaného "já jakožto někdo ve světě, ve kterém musím jednat."

V této oddělenosti je kořen všeho strachu a pocitu nepohody pocházejícího z dojmu, že je něco ztraceno. Opět je to projev jednoty a my se v tomto projevu vydáváme na cestu, na které potkáváme rodiče, učitele, možná kněze, šéfy a milence a učíme se, jak získat skrze zdánlivou osobní volbu a úsilí to, co si myslíme, že chceme. Touha po potěšení a nechuť k bolesti vytváří různé zážitky uspokojení a zklamání. Celý tenhle projev, kterému říkáme život je jednoduše pouze drama jednoty, která hledá sama sebe, jelikož veškeré chtění je touhou po jednotě.

Někdo má zato, že idea osvícení nabízí a slibuje naplnění. Avšak, oddělená individualita může snít pouze o individualitě. To je její funkce.

V hledání osvícení je snový hledající přitahován ke snovému učení, které hlásá a podporuje myšlenku individuální volby a úsilí, jež skrze praktikování a oddanost může vést ke slibovanému konečnému zážitku osvícení. Ale toto učení podporuje iluzi, že tu je nějaká taková věc jako individualita, která má svobodnou volbu a výběr něčím se stát.

To, co je neoddělitelné od snové individuality je myšlenka vlastnictví. "Co se děje se děje mně. Já mám život, jakožto já a já mohu nebo dokonce bych měl něco dělat se svým životem během mě vyměřeném čase. Musím uspět. Já jsem individualita a osobní nasazení mi dají co potřebuji." Tento názor posiluje a podporuje pokračování snu o osobním osvícení.

Názor, který počítá s možností, že dualistické praktikování může dovést hledajícího k nedualistickému vnímání je podobná myšlence, že s dostatečným úsilím a vůlí můžete naučit slepého vidět. Cituji z Otevřeného Tajemství (The Open Secret): "Učení, procesy a postupné cesty, které hledají osvícení pouze rozněcují problém o kterém hovoří tím, že posilují myšlenku, že zdánlivé já může nalézt něco, o čem předpokládá, že ztratilo. Je to právě toto úsilí, toto vložení se do osobní identity, které neustále znovuvytváří iluzi oddělenosti od jednoty. To je ten závoj, o kterém si myslíme, že existuje. Je to sen individuality."

V celé té řadě probuzení, o kterých jsem slyšel, je neustále potvrzováno, že jedním z prvních uvědomění, které se objeví je pochopení, že nikdo se neprobouzí. A přesto vidíme, že většina učení, tradiční i současná, neustále hovoří ke zdánlivě oddělenému hledajícímu (subjektu) a doporučuje, že k tomu aby bylo dosaženo osvícení (objekt), by měli meditovat, sebedotazovat se, očišťovat se, kultivovat pochopení, uklidňovat mysl a ego, oddat se, být poctiví a hledat svědomitě, přestat s hledáním, jít na terapii, nic nedělat, být tady a teď a tak dále. Těhle rad a názorů je nekonečná řada a jsou složitá stejně jako je složitá mysl z které pocházejí.

Tyto doporučení vycházejí z víry, že "osvícení" "učitele" bylo dosaženo nebo získáno skrze použití volby, úsilí, akceptování nebo odevzdání se, a že ostatní hledající mohou být naučeni tomu samému.

Samozřejmě, že není nic dobrého ani špatného na hledání, meditaci, sebedotazování, pochopení a tak podobně. Jsou pouze tím čím jsou. Ale kdo je ten, který si zvolí toto úsilí? Kam toto úsilí tohoto zdánlivého volitele přivede? Kde je to místo kam se má dojít, když je tu pouze jednota? Pokud tu není oddělená individualita tak tu není vůle, tak jak může iluze rozpustit sama sebe?

Není tu žádná osoba, která se stává osvícenou. Nikdo se neprobouzí. Probuzení je nepřítomnost iluze oddělenosti. Již teď je tu pouze probuzení, jednota, bezčasé bytí, uvědomování. Když už tu není snový hledající je pochopeno (nazřeno, realizováno) nikým, že tu není nic k hledání a nikdo, kdo by se mohl stát osvobozeným.

Je tu jednota, uvědomování celistvosti, která nemůže být dosáhnuta nebo vlastněna. Toto je probuzení ve kterém vědomí toho co existuje povstává společně se snem o tom, co nemůže být poznáno. Může tu být tanec mezi sněním a bytím a v tomto tanci se může objevit návrat k fascinaci osobního vlastnění.

Avšak uvědomění (realizace), že snový hledající je také jednotou je osvobozením, nezpůsobeným, neosobním, tichým klidem který je oslavou neomezené lásky. To je vše co tu je.

Nejsem tu já ani vy, není tu hledající, není tu osvícení, není tu žák ani guru. Není tu lepší ani horší, není tu cesta ani důvod, nic k dosažení.

Všechen projev je zdrojem. Vše co se zdánlivě objevuje v hypnotickém snu oddělenosti - svět, životní příběh a hledání domov je jedním, které se zdá být dvojím, ničím, které se zdá být vším, absolutní, které se zdá být jednotlivým.

Není tu žádná oddělená inteligence spřádající osud a žádný výběr fungující na jakékoliv úrovni.

Nic se neděje, pouze to, tak jak to je, zve zdánlivého hledajícího aby objevil to, co je ... neměnící se, stálá, nevzniklá, neosobní tichost z které přetéká nekonečná láska. Je to skvělé mystérium. :)

Tony Parsonse http://www.theopensecret.com/
Návštěvník
 


Zpět na Inspirativní myšlenky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník