Domov

[miroslav]

Vypadá to na zkušenost "za myslí".
Ale jak je schopen, přím to zmotat, to je typické.
Duchovní zkušenost - a jak se toho mysl chopí a dělá z toho pěkný guláš.
Možná je efektivnější mlčení - společná meditace, duchovní atmosféra, která k tomu může pomoci. Ale tohle vyprávění je tak akorát potravou pro duchovňáckou mysl a její fantazie. Asi jako ten Dušek, akorát každý fantazíruje jaksi po svém.

[Návštěvník]

Ale jak je schopen, přím to zmotat, to je typické.

Zamotat, říkáš? Co není jasné, že to vidíš zamotané?

[Jana]

Miroslave, tak jsem si to video teď taky pustila a Adyashanti to říká naprosto nádherně. Osvobození od připoutanosti k mysli dává tu volnost, že nemůžeme nebýt tam, kam patříme, tedy lépe řečeno zmizí nepatřičnost, nemůžeme nebýt Doma.

Zajímalo by mě, co konkrétně se Ti na jeho slovech nezdá.

Díky.

[mudrc]

Miroslav nemá nejmenší tušení, o čem Adyashanti mluví.

Totiž jak může jednotka popsat nekonečno onu jednotku obsahující? Jak Adyashanti naznačuje, skrze mysl, ego. Čili vždycky zkresleně.

Ono nekonečno však může působit, aniž by si toho mysl vůbec všimla. Pokud je dostatečně namyšlená, jako tomu bylo u mě, když jsem se vrátil z Barmy, a velice se podivoval, co na mě všichni viděj, přeci ten můj pobyt tam byl k ničemu. Ale zas tak zavile zaťatá nebyla, aby nad těmi reakcemi nepřemýšlela, a tak dospěla k této mé nové konstrukci.

Nekonečno/prázdnota je praxe, konstrukty mysli jsou užitečné pokud k ní ponoukají, nekonečno/prázdnota není konstrukt mysli. Adyashanti má praxi úctyhodnou, to je na něm vidět, Miroslav si jí ani neumí představit. Miroslava sporadická praxe dala by se nejlépe dala charakterizovati maximálně něčím jako "civění do blba".

Dej si facku Miroslave a běž se stydět. Následuj praxi místo blbejch keců což je výzva i pro mě.

[miroslav]

Miroslave, tak jsem si to video teď taky pustila a Adyashanti to říká naprosto nádherně. Osvobození od připoutanosti k mysli dává tu volnost, že nemůžeme nebýt tam, kam patříme, tedy lépe řečeno zmizí nepatřičnost, nemůžeme nebýt Doma.

Zajímalo by mě, co konkrétně se Ti na jeho slovech nezdá.

Díky.

Říká podobně jako ty, že osvobození od připoutanosti k mysli dává tu volnost, ten "domov" a to je tak vše. Co nad to jest od ďábla jest. O tom domově třeba řekne "tam je"...- jaké "tam", to je přece blíž než tady, pak do toho plete Prázdno atd. atd.
Přínosnější než tyhle adorace, se kterými se zřejmě diváci ztotožňují a nadchýňají, by bylo uvést "jak" k tomu dojít, jak žít, aby se člověk neztotožňoval - hledat příčiny proč se člověk ztotožňuje a ty odstraňovat. Když řekne "všimnout si" to je hezké. Když žárlíš, když se raduješ, když je ti špatně - máš nějaký problém? Všimni si a je to.
Prostě k prostému prožitku za myslí si přibásňuje všechno možné i nemožné a to je ten matoucí balast. Místo aby tyto své pocity pozoroval, tak se v tom koupe - ztotožňuje se s nimi, jako prasátko v žitě. Není to pro něho trvalý, normální stav a druhým tak akorát blbne hlavu.
Takže tak

[miroslav]

Dej si facku Miroslave a běž se stydět.

Už běžím

[mudrc]

A analogicky jako Miroslav nemá potuchy, o čem Adyashanti mluví, tak stejně tak Jana, byť o třídu výše, nemá potuchy o čem mluví a k čemu ponouká Míla T.

[miroslav]

A analogicky jako Miroslav nemá potuchy, o čem Adyashanti mluví, tak stejně tak Jana, byť o třídu výše, nemá potuchy o čem mluví a k čemu ponouká Míla T.

Jako mudrc bys měl mít alespoň potuchy o čem Adyasanti mluví. To ještě neznamená, že máš potuchy o tom, o čem mají potuchy ostatní.
To se totiž učí až na gymnáziu.

[miroslav]

Pan Tomáš ve svém kurzu Joga velkého symbolu (JVS) o tomto stavu odpoutanosti říká (pro ty, co to zajímá a ne pro ty, co se jenom potřebují s druhými předhánět a hádat):

Jsou různé systémy, které k těmto cílům vedou. Posledně jsme pojednali o jednom z nich, nazvaném „Dorže počítání“. Dnes si řekneme o jiném systému, kterému se říká „Hrncová forma“. U „Dorže počítání“ byl předmětem soustředění dech a na dech vázané myšlenky a smysly. Myšlenky se tu nevázaly násilím, ale:
1. pozorováním jich
2. postupným odvracením pozornosti od nich

U „Hrncové formy“ je tomu podobně. Předmětem soustředění je tu rovněž mentální a dechový pochod, přičemž myšlenky se rovněž nezastavují násilím, ale opět jen jejich pozorováním a později postupným odvracením pozornosti od myšlenek samých a současně připoutáním pozornosti k samé pozornosti. Tedy soustředěním subjektu na subjekt jako tomu ostatně bylo i u „Dorže počítání“, jenomže tam jsme nechali svůj dech volně běžet, neřídili jsme ho, kdežto u „Hrncové formy“ dech řídíme a usměrňujeme. Děje se to speciálním dechovým cvičením pranajamickým, čili kontrolou prany dýcháním anebo, možno-li to tak říci, fixováním myšlenek pomocí řízeného dýchání a kontemplace.

JVS, jako všechny nauky tantrické, je v podstatě naukou integrální. Najdete v ní proto všechny druhy jog: Bhakti, Džanu, Karmu i Radža – jogu. Pranajamické cvičení dechu patří k Radža-joze. Dříve však, než si o něm něco řekneme, zopakujme si stručně analýzu problému.

Dechový pochod v těle člověka vykonává velmi důležitou funkci. Je na něm totiž závislé myšlení lidí. Ani ne tak, co a jak si člověk myslí – to je jiná otázka – ale to, že vůbec myslí, že vůbec může myslet. I běžnému pozorovateli je známo, že čím je dech rychlejší, tím rychlejší je proud myšlenek a naopak, čím je dech pomalejší, tím se i myšlení víc a víc zpomaluje. Jsou tedy dech a mysl spolu ve vzájemné a přímé souvislosti.

V Indii se říká, že myšlení je zlodějem Pravdy a ono tomu tak skutečně je. V Tibetu zase nazývají myšlenkový proces nepřítelem. Existuje i pořekadlo, že poznat vlastní myšlenky znamená poznat nepřítele ve vlastní tvrzi. O tom se ostatně zmiňuje i Bhagavad Gitá.

Tento stav, toto primární poznání vlastního myšlenkového toku, není však něčím záporným, naopak. Představuje již dosti značný pokrok na duchovní cestě, když se můžeme podívat tváří v tvář vlastním myšlenkám, neboť to znamená, že již nemůžeme nevědomě sklouznout v jejich proudu a že se tedy jimi nedáme nadále trpně unášet jako třeba již tolikrát před tím. Stali jste se konečně aspoň na chvíli jejich vládci, krátce řečeno pozorovateli. Pozorovateli pozorovatele tohoto světa.
A to je první významný krok na duchovní cestě, který přináší další duchovní výsledky. Cvičící totiž odhalí z vlastní zkušenosti, co mu až dosud stálo v cestě. Odhalí, co mu brání poznat sama sebe. Poznal nepřítele a proto bude jeho zápas ode dneška daleko snazší. Je to pochopitelné. Jak mohl s úspěchem zápasit s něčím, co neznal?
„Teď právě jsem odhalil zloděje, který mi krade štěstí!“, zvolal vidéžský král Džanaka, když se mu podařilo dostat se na chvíli do klidu a z tohoto klidu pozorovat své myšlenky. „Zatočím s ním energicky“, pravil radostně svému duchovnímu vůdci mudrci Aštavakrovi.

Ano, podařilo se mu dostat se na chvíli do klidu, odkud jedině možno pozorovat i pochopit pohyb. To je ten Archimédův pevný bod – klid mysli. Je to ostatně velmi příjemný a odpoutaný stav, který bývá často provázen silným pocitem blaženosti. To ovšem zase často svádí k domněnce, že už jsme se stali kdoví jak pokročilí. Na to ale pozor! Pokrok tu je, ale zdaleka ne ještě konečný. JVS nazývá ¨tento stav „prvním místem odpočinku“. On totiž skutečně přináší s sebou příjemný pocit odpočinku, který však může být méně informovaným žákem změněn snadno za konečný stav vnitřního osvobození. Žák se totiž dostal z trvalého mentálního neklidu do stavu relativního klidu a rozdíl obou zkušeností je pro necvičenou mysl příliš veliký.

[Pedriito]

Pan Tomáš ve svém kurzu Joga velkého symbolu (JVS) o tomto stavu odpoutanosti říká (pro ty, co to zajímá a ne pro ty, co se jenom potřebují s druhými předhánět a hádat):

Jsou různé systémy, které k těmto cílům vedou. Posledně jsme pojednali o jednom z nich, nazvaném „Dorže počítání“. Dnes si řekneme o jiném systému, kterému se říká „Hrncová forma“. U „Dorže počítání“ byl předmětem soustředění dech a na dech vázané myšlenky a smysly. Myšlenky se tu nevázaly násilím, ale:
1. pozorováním jich
2. postupným odvracením pozornosti od nich

U „Hrncové formy“ je tomu podobně. Předmětem soustředění je tu rovněž mentální a dechový pochod, přičemž myšlenky se rovněž nezastavují násilím, ale opět jen jejich pozorováním a později postupným odvracením pozornosti od myšlenek samých a současně připoutáním pozornosti k samé pozornosti. Tedy soustředěním subjektu na subjekt jako tomu ostatně bylo i u „Dorže počítání“, jenomže tam jsme nechali svůj dech volně běžet, neřídili jsme ho, kdežto u „Hrncové formy“ dech řídíme a usměrňujeme. Děje se to speciálním dechovým cvičením pranajamickým, čili kontrolou prany dýcháním anebo, možno-li to tak říci, fixováním myšlenek pomocí řízeného dýchání a kontemplace.

JVS, jako všechny nauky tantrické, je v podstatě naukou integrální. Najdete v ní proto všechny druhy jog: Bhakti, Džanu, Karmu i Radža – jogu. Pranajamické cvičení dechu patří k Radža-joze. Dříve však, než si o něm něco řekneme, zopakujme si stručně analýzu problému.

Dechový pochod v těle člověka vykonává velmi důležitou funkci. Je na něm totiž závislé myšlení lidí. Ani ne tak, co a jak si člověk myslí – to je jiná otázka – ale to, že vůbec myslí, že vůbec může myslet. I běžnému pozorovateli je známo, že čím je dech rychlejší, tím rychlejší je proud myšlenek a naopak, čím je dech pomalejší, tím se i myšlení víc a víc zpomaluje. Jsou tedy dech a mysl spolu ve vzájemné a přímé souvislosti.

V Indii se říká, že myšlení je zlodějem Pravdy a ono tomu tak skutečně je. V Tibetu zase nazývají myšlenkový proces nepřítelem. Existuje i pořekadlo, že poznat vlastní myšlenky znamená poznat nepřítele ve vlastní tvrzi. O tom se ostatně zmiňuje i Bhagavad Gitá.

Tento stav, toto primární poznání vlastního myšlenkového toku, není však něčím záporným, naopak. Představuje již dosti značný pokrok na duchovní cestě, když se můžeme podívat tváří v tvář vlastním myšlenkám, neboť to znamená, že již nemůžeme nevědomě sklouznout v jejich proudu a že se tedy jimi nedáme nadále trpně unášet jako třeba již tolikrát před tím. Stali jste se konečně aspoň na chvíli jejich vládci, krátce řečeno pozorovateli. Pozorovateli pozorovatele tohoto světa.
A to je první významný krok na duchovní cestě, který přináší další duchovní výsledky. Cvičící totiž odhalí z vlastní zkušenosti, co mu až dosud stálo v cestě. Odhalí, co mu brání poznat sama sebe. Poznal nepřítele a proto bude jeho zápas ode dneška daleko snazší. Je to pochopitelné. Jak mohl s úspěchem zápasit s něčím, co neznal?
„Teď právě jsem odhalil zloděje, který mi krade štěstí!“, zvolal vidéžský král Džanaka, když se mu podařilo dostat se na chvíli do klidu a z tohoto klidu pozorovat své myšlenky. „Zatočím s ním energicky“, pravil radostně svému duchovnímu vůdci mudrci Aštavakrovi.

Ano, podařilo se mu dostat se na chvíli do klidu, odkud jedině možno pozorovat i pochopit pohyb. To je ten Archimédův pevný bod – klid mysli. Je to ostatně velmi příjemný a odpoutaný stav, který bývá často provázen silným pocitem blaženosti. To ovšem zase často svádí k domněnce, že už jsme se stali kdoví jak pokročilí. Na to ale pozor! Pokrok tu je, ale zdaleka ne ještě konečný. JVS nazývá ¨tento stav „prvním místem odpočinku“. On totiž skutečně přináší s sebou příjemný pocit odpočinku, který však může být méně informovaným žákem změněn snadno za konečný stav vnitřního osvobození. Žák se totiž dostal z trvalého mentálního neklidu do stavu relativního klidu a rozdíl obou zkušeností je pro necvičenou mysl příliš veliký.

Tesat do kamene!

:-)

[mudrc]

Ano, podařilo se mu dostat se na chvíli do klidu, odkud jedině možno pozorovat i pochopit pohyb.

Což by nebylo možné bez onoho prostoru, který Adyashanti na začátku popisuje. A přidává skvělý postřeh paradoxu svědka (subjektu) snažícího se svědčit o svědku (jako o objektu).

O onom prostoru nemají dva zdejší namachrovaní nýmandi, Miroslav s Pedritem, ani ánung. A tak si v Miroslavově interpretaci Adyashanti "přibásňuje všechno možné" a "tak se v tom koupe".
Au.

Onen prostor ale popisují v drtivé většině muži, protože jej osvětlují svým rozumem. Mám takové podezření, že v ženské interpretaci to bude nějak cítěno skrze lásku. Těžko říct no. :-)

[Jana]

Pan Tomáš ve svém kurzu Joga velkého symbolu (JVS) o tomto stavu odpoutanosti říká (pro ty, co to zajímá a ne pro ty, co se jenom potřebují s druhými předhánět a hádat):

Jsou různé systémy, které k těmto cílům vedou. Posledně jsme pojednali o jednom z nich, nazvaném „Dorže počítání“. Dnes si řekneme o jiném systému, kterému se říká „Hrncová forma“. U „Dorže počítání“ byl předmětem soustředění dech a na dech vázané myšlenky a smysly. Myšlenky se tu nevázaly násilím, ale:
1. pozorováním jich
2. postupným odvracením pozornosti od nich

U „Hrncové formy“ je tomu podobně. Předmětem soustředění je tu rovněž mentální a dechový pochod, přičemž myšlenky se rovněž nezastavují násilím, ale opět jen jejich pozorováním a později postupným odvracením pozornosti od myšlenek samých a současně připoutáním pozornosti k samé pozornosti. Tedy soustředěním subjektu na subjekt jako tomu ostatně bylo i u „Dorže počítání“, jenomže tam jsme nechali svůj dech volně běžet, neřídili jsme ho, kdežto u „Hrncové formy“ dech řídíme a usměrňujeme. Děje se to speciálním dechovým cvičením pranajamickým, čili kontrolou prany dýcháním anebo, možno-li to tak říci, fixováním myšlenek pomocí řízeného dýchání a kontemplace.

JVS, jako všechny nauky tantrické, je v podstatě naukou integrální. Najdete v ní proto všechny druhy jog: Bhakti, Džanu, Karmu i Radža – jogu. Pranajamické cvičení dechu patří k Radža-joze. Dříve však, než si o něm něco řekneme, zopakujme si stručně analýzu problému.

Dechový pochod v těle člověka vykonává velmi důležitou funkci. Je na něm totiž závislé myšlení lidí. Ani ne tak, co a jak si člověk myslí – to je jiná otázka – ale to, že vůbec myslí, že vůbec může myslet. I běžnému pozorovateli je známo, že čím je dech rychlejší, tím rychlejší je proud myšlenek a naopak, čím je dech pomalejší, tím se i myšlení víc a víc zpomaluje. Jsou tedy dech a mysl spolu ve vzájemné a přímé souvislosti.

V Indii se říká, že myšlení je zlodějem Pravdy a ono tomu tak skutečně je. V Tibetu zase nazývají myšlenkový proces nepřítelem. Existuje i pořekadlo, že poznat vlastní myšlenky znamená poznat nepřítele ve vlastní tvrzi. O tom se ostatně zmiňuje i Bhagavad Gitá.

Tento stav, toto primární poznání vlastního myšlenkového toku, není však něčím záporným, naopak. Představuje již dosti značný pokrok na duchovní cestě, když se můžeme podívat tváří v tvář vlastním myšlenkám, neboť to znamená, že již nemůžeme nevědomě sklouznout v jejich proudu a že se tedy jimi nedáme nadále trpně unášet jako třeba již tolikrát před tím. Stali jste se konečně aspoň na chvíli jejich vládci, krátce řečeno pozorovateli. Pozorovateli pozorovatele tohoto světa.
A to je první významný krok na duchovní cestě, který přináší další duchovní výsledky. Cvičící totiž odhalí z vlastní zkušenosti, co mu až dosud stálo v cestě. Odhalí, co mu brání poznat sama sebe. Poznal nepřítele a proto bude jeho zápas ode dneška daleko snazší. Je to pochopitelné. Jak mohl s úspěchem zápasit s něčím, co neznal?
„Teď právě jsem odhalil zloděje, který mi krade štěstí!“, zvolal vidéžský král Džanaka, když se mu podařilo dostat se na chvíli do klidu a z tohoto klidu pozorovat své myšlenky. „Zatočím s ním energicky“, pravil radostně svému duchovnímu vůdci mudrci Aštavakrovi.

Krásné, díky.

Ano, podařilo se mu dostat se na chvíli do klidu, odkud jedině možno pozorovat i pochopit pohyb. To je ten Archimédův pevný bod – klid mysli. Je to ostatně velmi příjemný a odpoutaný stav, který bývá často provázen silným pocitem blaženosti. To ovšem zase často svádí k domněnce, že už jsme se stali kdoví jak pokročilí. Na to ale pozor! Pokrok tu je, ale zdaleka ne ještě konečný. JVS nazývá ¨tento stav „prvním místem odpočinku“. On totiž skutečně přináší s sebou příjemný pocit odpočinku, který však může být méně informovaným žákem změněn snadno za konečný stav vnitřního osvobození. Žák se totiž dostal z trvalého mentálního neklidu do stavu relativního klidu a rozdíl obou zkušeností je pro necvičenou mysl příliš veliký.

V odpoutaném stavu, kdy existence bez mysli je jen čistým vědomým blahem, ego neexistuje, Jednoduše proto, že tu není připoutanost k mysli, která by ego mohla v takovém stavu stvořit.

Ego se může objevit až jestli se obnoví připoutanost k mysli. Pak se může objevit i myšlenka přivlastňující si osobní pokrok a ego-mysl tím vyroste. Pod vládou ega pak může docházet k osobnímu porovnávání, soutěživosti, soupeřivosti, rivalství, předhánění, hádání, dehonestace, urážení, ublížení.

Kdežto, když je poznání tak hluboké, že nemizí, tak se objevuje naopak přejícnost, vděčnost, úcta, sdílení, radost a ničím nepodmiňovaná láska.

Je to tak?

[Pedriito]

Ano, podařilo se mu dostat se na chvíli do klidu, odkud jedině možno pozorovat i pochopit pohyb.

Což by nebylo možné bez onoho prostoru, který Adyashanti na začátku popisuje. A přidává skvělý postřeh paradoxu svědka (subjektu) snažícího se svědčit o svědku (jako o objektu).

O onom prostoru nemají dva zdejší namachrovaní nýmandi, Miroslav s Pedritem, ani ánung. A tak si v Miroslavově interpretaci Adyashanti "přibásňuje všechno možné" a "tak se v tom koupe".
Au.

Onen prostor ale popisují v drtivé většině muži, protože jej osvětlují svým rozumem. Mám takové podezření, že v ženské interpretaci to bude nějak cítěno skrze lásku. Těžko říct no. :-)

Já ti nevím, mě to příjde takové rozstřelené... Je, jak to pojímá individualita v momentálním rozpoložení a je, jak je to bez příspěvku této individuality, kdy a KDE vidí čistá nezaujatá pozornost. A tohle je tu "věčnou" látkou sváru. Málo, kdo někomu věří, zaujat jeho prezentací, do níž sám prezentuje její omyl, ohledně pojetí svého a tedy správnějšího... Zajímavá komedie. Ale jsou věci a děje, z hlediska čisté pozornosti, tedy Dharmy, nesprávné, a nepatrně správnější, a nepatrně správnější, a nepatrně správnější........ až ke zcela správnému. Což ještě vidět, neznamená realizovat. ;-)

[Pedriito]

Dle mě, buddhista tělem i duší, mezi ostatními buddhisty, je tuze "světelkující" bytost. Nezajímáho advaita ani jóga, nezajímá ho politika, ani mimozemšťani... Stejně tak jogín určitého směru, třeba Tantry, nezajímá ho buddhismus, cokoliv. Pravověrnému křesťanovi jsou buddhismus i jóga ukradené. A ortodoxní advaitista zapomíná na všechno... Jedině čověk nezaujatý jakoukoliv duchovědou, což nezaujatost je to, co se všemi cestami prolíná - odpoutanost - vidí přirozeně.
:-)

[Pedriito]

Jedna inspirace z jedné písně..

Májo, Májo, Májo
Náš klam už vyvypršel
Májo, Májo, Májo
Guru mi otevřel
Májo, Májo, Májo
Paprsek vhledu vtrysk
Kde srdce Pravdy zvon
Z nás odzní všechen zisk
Neviná modlitbo, neviná touho
Rozpusť můj sen, pro radost pouhou
Pro lásku tvou, jež nezastřená
je zřena mořem, co všem žehná
A naplňuje službou mou
Pro tebe v srdci jedinou
Ať čirý prostor mého srdce
Je chrámem Tvým a mého Otce
Májo, Májo, Májo
Už tebou se nezmýlím
Májo, Májo, Májo
Tys Guruem mým
Májo, Májo, Májo
Dveře jsou dokořán
Májo, Májo, Májo
Můj vhled je k srdci zván
Svit Pána, ať září skrze mě
Tvým zrakem, kéž vidíme
Rozsviť mě
Májo, Májo, Májo
Už nemohu se splést
Tebou, jež dveře hlídáš
A srdci čistému
Bez závojů je otevíráš
Májo, Májo, Májo
Závoje padly
A z mého srdce tryskají paprsky Pravdy
Ó Májo, tenkrát jsem měl strach
Vše byl pro mě výsměch a naschvál vyšší moci
Byl jsem obětí sama sebe, ale už tu hru nemusím hrát
Zdravím Nejvyššího Gurua, Jay, Jay
Ať jeho Duch nás neomylně vede
K sobě samému
V tomto vedení není starostí
Žádné ambice zvědět víc, soupeřit
Cesta končí v Srdci, a zde se otevírá život
Zde bytí, vděčnost i pravda je Totéž
Tak praví Mistr, seje semínka ticha
A sklízí květy pravdivých slov
Že jsi skutečný a svobodný to vidět
Májo, Májo, Májo
...

[Návštěvník]

A hudba by k tomu nebyla?

[miroslav]

Je to tak?

Šedá všechna teorie, zelený strom života.
Tohle teoretizování, popisování, nadchýňání se, není k ničemu. Je to jenom v mysli a je-li pocit důležitosti toho, je to ulpění, které není uvědomováno. Už nejsi za myslí, pocity a tím, co se děje. Je to past. Pokušení strážce prahu. Zkouška.
Mineš pravou cestu (odbočku od sebestřednosti) a pokračuješ zdánlivě dál, hlouběji, výš, k Bohu - ke všemu, co ti "duchovní" mysl vykouzlí po čem touží a co si představuje jako to nejvyšší. Já se odevzdávám, já miluji, já jsem vděčná, já neexistuji.. atd.
Alespoň tak to pozoruji, že se to mnohým takto děje.
Pro začátečníky může být nějaká ta teorie dobrá, aby se mysl vhodně nasytila a začali správně hledat, pozorovat, vnímat, cvičit bdělost atd..

Čili více hledat, dělat a méně o tom přemýšlet a mluvit.

[vostal petr]

Miroslav nemá nejmenší tušení, o čem Adyashanti mluví.

Miroslav možná ne,

ale jinak je A. kokot co mele kraviny o vnitřním prostoru mysli,

je o blb,

kterej netuší že není nějaký vnitřní prostor,

ale je jen prostor Vědomí který je všeprostupující,

popisuje prostě blbosti...

Někde něco zaslechl vo nějakým prostoru a tak si ho nacpal do tý svý vyholený blbý hlavy,

podobně jako pitomý pocitáři si zase cpou Atman do svýho pitomýho srdce,

přitom by měli jít nejspíš do prdele, když už potřebují nějaký ten svůj střed sebeuvědomování vztažený k tělu..

[Pedriito]

Miroslav nemá nejmenší tušení, o čem Adyashanti mluví.

Miroslav možná ne,

ale jinak je A. kokot co mele kraviny o vnitřním prostoru mysli,

je o blb,

kterej netuší že není nějaký vnitřní prostor,

ale je jen prostor Vědomí který je všeprostupující,

popisuje prostě blbosti...

Někde něco zaslechl vo nějakým prostoru a tak si ho nacpal do tý svý vyholený blbý hlavy,

podobně jako pitomý pocitáři si zase cpou Atman do svýho pitomýho srdce,

přitom by měli jít nejspíš do prdele, když už potřebují nějaký ten svůj střed sebeuvědomování vztažený k tělu..

Ono záleží, co pod tím jaksi proflakovaným pojmem "srdce", kdo myslí...
I Visáči zpívaj, že "pank je jinde". (Tedy že nikde jinde).

Jinak nevím, co je blbější, jestli pociťáři nebo myšlenkáři..

[mudrc]

není nějaký vnitřní prostor,

ale je jen prostor Vědomí který je všeprostupující,

Ten jeho "vnitřní prostor" je přeci "prostor Vědomí který je všeprostupující", vnitřní tam dává aby naznačil, že se nehledá raketoplánem někde ve vesmíru, ale skrze sebe.

Je třeba vše posuzovat v kontextu, "szukal pana" má taky jiný význam v kontextu varšavském a jiný v kontextu pražské kavárny tvl.