Zdeněk píše:Jana píše:Jestli je v Tobě jasné, že tohle je ono, pak nějakým způsobem muselo na okamžik v Tobě probudit poznání jednoty všeho, nebo jinými slovy na okamžik se otevřelo poznání Pravdy.
Nepamatuji se, že bych poznával jednotu všeho. Pamatuji se, že všechno bylo přesně tak, jak má být. Předtím jsem nadával na svět, lidi hnusný, grázlové atpod. a to úplně zmizelo. Ale jak jsem psal, byl jsem si jist, že nikdo na mě nemůže nic poznat. Jakoby byla přítomna nová dimenze a přitom ta stará nezmizela, ale z té staré absolutně nešlo dohlédnout do té nové. Pojmy jako Ticho srdce, Vědomí, mysl, Jedno, TO, to všechno je z naší dimenze, které to ale ani trochu nemohlo postihnout. Vůbec. Dokonce tak, že i tohleto je nějaké vysvětlení, které je nesmyslné. Proto jsem se nikomu (ani sobě) nepokoušel něco vysvětlovat, protože to prostě opravdu, opravdu nešlo (jak je vidět, tak teď to jde:).
Předtím jsem nadával na svět, lidi hnusný, grázlové atpod. a to úplně zmizelo.
Když se podíváš na
mapu vědomí Hawkinse, tak přesně takhle vypadá popis "otevírání" vědomí.
Nemá to chybu.
V těch nižších úrovních vědomí, tedy v úrovních nevědomosti, kdy je poznání Pravdy zastřeno myslí, je možné, nebo lépe řečeno, jeví se patřičné, na kde co nadávat, hanit to, urážet, vidět kde koho v temných barvách, je možné cítit se být povolaný sdělovat a sdílet svou "oprávněnou " kritiku a pomluvy. Posilovat tím, že "vím, co je špatně" své ego, posilovat tím svou iluzi oddělenosti, posilovat připoutanost k mysli, která "ví", co je špatně. Paradoxně tahle iluze oddělenosti, ono stažení vědomí se neposiluje, když se "ví", co je dobře. Proto například to
Drtikolovo rozhodnutí dívat se na vše, jako na dobré, vede k otevření Vědomí, vede k samadhi.
Nedá se to vysvětlit.
Je to dimenze, ve které není mysl, takže tady ani není nástroj, který by to mohl nějak uchopit.
Mizí připoutanost k mysli, mizí ego, mizí konatel. Nejsi tím, kdo by mohl něco s něčím dělat, nejsi ten, kdo by mohl chtít něco víc, nejsi nic.
Jakákoliv aktivita by Tě vracela zpět do ega, do konatele.
A přeci, Probuzení i bez téhle iluze osobní individuality žijí, mluví o tom na svých setkáních s hledajícími, píší tuny knih. Žijí úplně normální život. Je to tím, že život oné probuzené bytosti neřídí ego, neřídí mysl, ale přímo to, co je zdrojem toho všeho.
A tak jsem to na tom videu s Moojim "Nic, Nic, Nic" na Moojim poznal. Proto je mi divné, že Mooji později tu ztrátu jakoby nepoznal(?), protože já jsem to na sobě poznal okamžitě (a na Moojim taky).
Obrazně řečeno, Mooji na tom videu nechá posluchače docela geniálním způsobem odložit mysl, ochutnat tak Vědomé Bytí a vede je k objevu, že "To, co nemá chybu" je tady stále, i když se o tom mluví. Nechává je v tom zmizet a dává poznat, že "je to" nezávisle na projevu tady pořád.
Ovšem v okamžiku, když se na to video díváš skrz osobu, která "ví, co je špatně", se vědomí zase zúží a je to pryč.