Návštěvník píše:A když někdy mluvil, tak např. Joganandovi řekl:
Utrpení je cesta k uskutečnění Boha.
Kdyby něco takového platilo absolutně, tak by Ježíš neučil lidi lásce, ale učil by je, jak se mají navzájem trápit. Buddha by neučil osvobození od utrpení, ale naopak by učil cestu k utrpení.
Utrpení vzniká v iluzi oddělenosti, v iluzi, kdy se objeví víra, že jsem tělem, že jsem myslí, že jsem tím, co si o sobě myslím, že jsem osobou, individualitou, která je od Boha - Bytí - nějak oddělena, tedy, že jsme
jednotlivci, kteří jsme od sebe odděleni. Jinými slovy, že jsem ego, jehož podstatou není láska, která sjednocuje, ale egoistická mysl, která rozděluje.
Na druhou stranu kdyby nebyla iluze oddělenosti, kdyby tady nebyla představa jednotlivce odděleného od zbytku existence, odděleného od Boha,od pravého Já, tak by ani nemohla být žádná cesta k realizaci Já, k uskutečnění Boha.
Jakmile je tady víra v představu, že jsi něco jiného, než Já, tak už tady vzniká iluze oddělenosti, už tady vzniká představa jednotlivce a s tím i boj o život, boj o místo na slunci, rivalita, agrese, utrpení, negativita, odpor.
Utrpení je kontrolka, která upozorňuje na vzdálení se Pravdě.
Proto je utrpení potřebné, dokud se bloudí. V okamžiku, kdy se v nás probouzí poznání Pravdy, utrpení mizí.
Jak říká Tollle:
Utrpení je nutností až do té doby, dokud nepochopím, že nutné není.