Co mě napadá II

[Jana]

Je to dimenze, ve které není mysl, takže tady ani není nástroj, který by to mohl nějak uchopit.

Tak proč to neustále uchopuješ?

Protože mou zkušeností je, že ať se objeví cokoliv, nemá šanci to zmizet. Je to totiž to skutečné.

Jak říká Papaji: "Miluji ten popis", tedy popis toho, co nelze popsat. Je ve mně radost z popisování toho. Je ve mně radost, když se objevuje nový a výstižnější popis toho.

Možná proto tyhle stránky. A nejspíš proto i tenhle hovor s Tebou, protože jakmile se objeví poznání, že to je skutečně věčné, všudypřítomné a nedotknutelné, tak to popíšeš. Věnuješ tomu ten nejkrásnější popis, jaký je vůbec možný, protože tohle je něčeho takového hodno.

Použiješ slova vymalovaná Tichem, tím nejlepším, co v sobě najdeš.

Nebudeš sobecký, podělíš se o to.

I když to nejde.

Mizí připoutanost k mysli, mizí ego, mizí konatel.

Ego nezmizelo (nějak jsem věděl, že budu ještě v budoucnosti trpět).

V tom okamžiku nebylo. Ono není ničím skutečným, je dílem projekce mysli. Něco jako projekce filmu ve tmě na plátno. Rozsvítíš světlo, film zmizí, zůstane jen plátno - Vědomí. Jenže Ty jsi zaujat tou osobou ve filmu, kdy dosáhne osvícení, tak se znovu ponoříš do jejího příběhu a ta osoba může dál prožívat své dobrodružství. Vítězit a prohrávat, může prožívat dál všechno to drama včetně utrpení.

Podobně jako to líčí Alexandr po svém osvícení skrze rozčíleného Maharadže: "A pak začaly problémy s ostatními. S podlézavci a šplhouny, kteří trvali na mé omluvě! Nikdy v životě! Nemůžete se přece omluvit NIKOMU, no ne?!" To přece jasně mluví ego. A Alexandr to ví a trvá na něm. A přesto mu to nebrání v osvícení.

Ale Alexandr má pravdu, předsedo. Kdyby neměl, tak by to Maharadže tak nevytočilo. To, co nás nejvíc vytočí, je vždycky pravda, kterou má někdo druhý.

A Maharadž, jak už to u Probuzených bývá, neposílal pryč Alexandra, ale jeho ego. Stejně jako tomu bylo u Papadžiho a Moojiho. Což se silou rozpoznaného Jsoucna stalo a tak se Alexandr i Mooji vrátili osvobození plni vděku bez ega.

[Jana]

Obrazně řečeno, Mooji na tom videu nechá posluchače docela geniálním způsobem odložit mysl, ochutnat tak Vědomé Bytí a vede je k objevu, že "To, co nemá chybu" je tady stále, i když se o tom mluví. Nechává je v tom zmizet a dává poznat, že "je to" nezávisle na projevu tady pořád.

Já mám jinou zkušenost. Že Mooji "geniálně" oklamal sám sebe (tak jako klameš sebe ty).

Z těch nízkých úrovní Hawkinsnovo mapy vědomí se to takhle může nepochybně jevit. Je zajímavé, že v tom omezeném poznání, kdy "to, co nemá chybu" se jeví jako nedostupné, vzdálené, protože je tady to, co "má chybu", se objevuje taková jistota, že tady známe celou Pravdu a víme, kde ta chyba je.

Možná tady má dostat naše osobní mysl přes pazoury, aby se pustila a uvolnilo se tak její sevření, které brání poznat to, že to po čem toužíme, tady stále je.

Ale je to ve skutečnosti humorné, že v poznávání toho, co nemá chybu, nám brání víra, že víme, kde ta chyba je.

Čímž neříkám, že je to jenom špatné, ale prostě to není ono. Když nevěříš mě, věř Janovu evangeliu: Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.
Jak to? Cožpak před tím neměli Zákon, Mojžíše?

Já a Otec jsme jedno.

...nežiji už já, ale žije ve mně Kristus...

[lklknml]

Jak říká Papaji: "Miluji ten popis", tedy popis toho, co nelze popsat. Je ve mně radost z popisování toho. Je ve mně radost, když se objevuje nový a výstižnější popis toho.

Možná proto tyhle stránky. A nejspíš proto i tenhle hovor s Tebou, protože jakmile se objeví poznání, že to je skutečně věčné, všudypřítomné a nedotknutelné, tak to popíšeš. Věnuješ tomu ten nejkrásnější popis, jaký je vůbec možný, protože tohle je něčeho takového hodno.

Použiješ slova vymalovaná Tichem, tím nejlepším, co v sobě najdeš.

Nebudeš sobecký, podělíš se o to.

Tak dobrá. Jdeš po ulici, trochu zachraptíš, zachrchláš, jasně cítíš, že potřebuješ odhlenit. Tak uděláš takovéto dlouhé chrrrrr..., hmrrrrrr..., takové až jakoby z paty... a flus. A pak se nad tím kosmickým, zelenožlutým flusancem na asfaltovém chodníku budeš rozplývat.

Já vím, zkušení alkoholici Antabus přechlastaj. Ale všimla sis těch Papajových očí nakonci, jako by se ptaly - Jaký to vlastně mělo smysl.

Ale Alexandr má pravdu, předsedo. Kdyby neměl, tak by to Maharadže tak nevytočilo. To, co nás nejvíc vytočí, je vždycky pravda, kterou má někdo druhý.

Ale kdepak. Maharadže vytočila neskutečná Alexandrova drzost, s kterou se dosud nesetkal. Alexandr měl pravdu z pohledu svého ega, a oba po té věděli, že je to pravda relativní (o čemž svědčí následná ohromná Alexandrova vděčnost a pokora). Nicméně Alexandrovo ego se nikam nevypařilo, jak si představuješ, zůstalo. Patří k Alexandrovi, Alexandr na něm trvá i po osvícení.

Alexandrovi byla přidána jiná dimenze. Což Hawkinsnova mapa nezohledňuje, protože se do ní Hawkins nedostal. A tak kujete (spolu s Moojim) osvícení v této dimenzi.

Já a Otec jsme jedno.

Ano. Ale proč Jan tvrdí, že jim o Otci řekl až Ježíš Kristus? Že by o Otci nebyla ve Starém Zákoně ani zmínka?

[Tara]

Mooji "musí" ( v soucitu není žádné musí...) "sestoupit" k lidem, kteří jsou více či méně ještě vzdálení poznání..., pochopení, protože jedině tak je šance jim přiblížit pochopení, jako MOST...

Rozumíš mi, Zdeňku?

Rozumím. Totiž žádný MOST nelze vytvořit.
Moojiho "sestoupení" je vytvoření oné reality v této, je to tvorba fikce, není to možné. Žádnými slovy to nelze popsat, myslet, představovat si/uchopit (o což se právě Mooji na tom videu snaží), není to z naší dimenze.

Zenový mistr Juzhi Yizhi vždy zvedl prst, kdykoli se ho někdo zeptal na zen. Jeden z jeho mladých žáků ho začal napodobovat. Mistr se to dozvěděl a žákovi prst uřízl.

Rozumíš mi, Taro?
To nebyla pobídka ala Vostal být adolescentně unikátní, to bylo rozříznutí Moojiho vejpůl. Traduje se, že tak u toho chlapce nastalo osvícení. Tak doufejme že ano, že to byl ten MOST .

No v konečném důsledku musí všechny MOSTY (zprostředkovatelé) zmizet, ale díky za ně, bo bez nich by to u mnohých nešlo... :-)
Jedná se o zprostředkování stavu, o který jde...

Doufám, že se mi nespálí tyčinky v troubě :-)))

Kdysi jsme s kamarádem často povídali přes telefon a rozebírali nesmrtelnost brouka, jsem mu za mnohé vděčna...

A jednou mi povídal o stavu žití Jednoty, no povídej to někomu do telefonu, o čem takový stav je a představ si, jemu se to podařilo...

Povídal: "Představ si, že na jedné straně jsi ty, na druhé straně někdo (milovaný, On...), povídáte si, je ti s ním dobře, v ovzduší "stojí" důvěra, důvěra, důvěra.... a On se najednou odmlčí, sluchátko je najednou tiché.... a.....

A v té odmlce, která je stále plná důvěry, důvěry, důvěry je to, oč běží..... zažívaná jednoty bytí....

Čoveče, já to prožila, jak o tom povídal a ten stav mi zůstal jako ta vzpomínky...

Tož tak...

:-)

[Jana]

Jestli si sám sobě připadáš hnusný, tak ze sebe nemůžeš dostat nic jiného, než něco hnusného. Stejně tak ostatní Ti rezonují ve stejném duchu, v jakém skutečnost zabarvuje Tvá mysl Tebe.

Předtím jsem nadával na svět, lidi hnusný, grázlové atpod. a to úplně zmizelo.

Ten hnus zmizel, protože zmizela na okamžik připoutanost k mysli, zmizela iluze ega.

S někým takovým, kdo je plný hnusu, se nemá cenu bavit o tom, kým skutečně jsi,

protože takové hovory by jen znesvětily Pravdu.

Možná je možné ještě odpovědět na otázku:

Já a Otec jsme jedno.
Ano. Ale proč Jan tvrdí, že jim o Otci řekl až Ježíš Kristus? Že by o Otci nebyla ve Starém Zákoně ani zmínka?

Dřív nikdo o Hospodinu - Stvořiteli jako o milujícím otci nemluvil.

Teprve až v Novém zákoně se objevilo poznání, že Bůh - Otec všeho stvořeného - je láska, že Stvořitel a stvořené jsou láskou, proto jsou Jedním.

[lklknml]

On se najednou odmlčí, sluchátko je najednou tiché.... a.....

A v té odmlce, která je stále plná důvěry, důvěry, důvěry je to, oč běží..... zažívaná jednoty bytí....

Pěkné, fajn, držim palec...

(život mě to tak naučil, zakrývat svou neschopnost se vcítit do vanilkových vět dívčího zápisníku :-)

[lklknml]

S někým takovým, kdo je plný hnusu, se nemá cenu bavit o tom, kým skutečně jsi,

protože takové hovory by jen znesvětily Pravdu.

"znesvětily Pravdu"

Co máš proti hlenům? Bez nich se neobejdeme, vždyť jsou důležité, např. mi pomohly dočasně rozbít tvůj makeup.

ti, kdo cítí rozlišně, nemilují pravdivě Boha samého ve všech věcech a všechny věci v něm

[Jana]

To, o čem píšu, není nic tělesného a není nic osobního.

[Jana]

A ono znesvěcení Pravdy je uzavřením toho, kdo ji znesvětí, v nejhlubší nevědomosti, proto to utrpení.

Jan 9:41 B21
„Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích,“ odpověděl jim Ježíš. „Vy ale říkáte: ‚Vidíme,‘ a tak váš hřích trvá.“

[Jana]

A něco k tomuhle tématu laskavého od Emanuela:

Největší potřebou duše
je dosáhnout
takového stupně
Lásky k sobě
samému, který přinese jednotu,
v níž budou odstraněny soudy,
které způsobily tolikou bolest.

A pak ještě někde říká:

"Nekritizujte se, ve tmě se nevidíte"

[lklknml]

To, o čem píšu, není nic tělesného a není nic osobního.

No právě. Realita, z které vytěsníš byť i jen ždibec reality, je jen fiktivní představa o ní.

A ono znesvěcení Pravdy je uzavřením toho, kdo ji znesvětí, v nejhlubší nevědomosti, proto to utrpení.

O tom utrpení by to chtělo trochu více upřímnosti Jano.

[Návštěvník]

Nevědomost a nechápání souvislostí nemusí ještě znamenat i neupřímnost.

[Jana]

To, o čem píšu, není nic tělesného a není nic osobního.

No právě. Realita, z které vytěsníš byť i jen ždibec reality, je jen fiktivní představa o ní.

To, co můžeš vnímat smysly, není nikdy celkem, to, co si myslíš, už teprve není celistvým poznáním.

Vědomé Bytí je celistvé stále a nic z něj nevytěsníš, leda, když ho zakoušíš skrz připoutanost k představě, že jsi tělo, že jsi to, co si myslíš.

A ono znesvěcení Pravdy je uzavřením toho, kdo ji znesvětí, v nejhlubší nevědomosti, proto to utrpení.

O tom utrpení by to chtělo trochu více upřímnosti Jano.

Můžeš se víc rozepsat o tom, co tím míníš?

[Jana]

O tom utrpení by to chtělo trochu více upřímnosti Jano.

Nevědomost a nechápání souvislostí nemusí ještě znamenat i neupřímnost.

Utrpení a upřímnost

Hawkinsův popis tuláka, který se v roztrhaných šatech objeví na rohu ulice v bohaté čtvrti.
Jak jej budeme z různých energetických úrovní vnímat?




•Z úrovni studu (20) ho uvidíme jako špinavého, odporného a ostudného.

•Z úrovně viny (30) si říkáme: "je to jeho vina, zaslouží si to, co má. Pravděpodobně zneužívá sociální dávky."

•Z úrovně beznaděje (50) vidíme, že se nachází v zoufalé situaci, je to "zatracený důkaz toho, že s problémem lidí bez domova nedokáže naše společnost udělat nic."

•Z úrovně zármutku (75) vypadá starý muž tragicky, nepřátelsky a bezútěšně.

•Na úrovni strachu (100) jej uvidíme jako nebezpečnou společenskou hrozbu. Přemýšlíme o tom, že na něho zavoláme policii - dřív, než spáchá nějaký zločin!

•Na úrovni touhy (120) nás situace frustruje: proč s ním někdo něco neudělá?

•Pokud se nacházíme na úrovni hněvu (150), jeví se nám starý muž jako násilník. Anebo se rozčílíme, proč sakra v naší zemi existují takové podmínky?!

•Z úrovně pýchy (175) tulákem pohrdáme, cítíme, jak je trapný a myslíme si, že pravděpodobně postrádá jakoukoli sebeúctu.

•Z úrovně odvahy (200) přemýšlíme, zda není někde v okolí útulek, říkáme si - "vždyť ten člověk jen potřebuje práci a místo k životu." Máme chuť něco s tím udělat.

•Na úrovni neutrality (250) nám připadá v pořádku, možná dokonce zajímavý. "Vždyť nikomu nijak neubližuje."

•Na úrovni ochoty (310) se rozhodneme sejít dolů a pokusíme se ho rozveselit, dát se s ním do řeči nebo mu nabídneme cigaretu.

•Na úrovni přijetí (350) se nám bude zdát zajímavý. Napadá nás, jaký poutavý příběh by se za tímto podivuhodným chlapíkem, jehož rysy pozorujeme, mohl skrývat. Život nám připadá záhadný a tohoto chlapíka sem jakoby život přivál z tajemných dálek.

•Z úrovně rozumu (400) o něm přemýšlíme jako o možném subjektu pro zajímavou psychologickou či sociologickou studii. Koncentrujeme se na něho a snažíme se ho pochopit.

•Na vyšších úrovních se nám muž začíná jevit přátelsky a mile. Možná vnímáme jeho pocit svobody, kterého má na rozdávání, a který tolika kolemjdoucím chybí. Vidíme, že překročil společenské konvence, je veselý a moudrý.

•Nad úrovní 600 (klid) jej vidíme jako naše vlastní já v jiné formě.

V nejnižších úrovních vědomí se jeví život jako koncentrované utrpení a v nejvyšší úrovni vědomí není po špatnosti, zlu a utrpení ani stopy, prostě tady neexistuje.

Ocitá-li se naše vědomí v nejnižších úrovních a budeme-li mluvit s někým, kdo žádné utrpení nenalézá, protože jeho vědomí je zcela otevřeno, může se nám jevit ten dotyčný jako nevědomý nebo neupřímný.

[Jana]

Přičemž paradoxně "úroveň vědomí" jako taková neexistuje. Je to jen fikce. Sen, kdy je vnímána realita jen skrz projekci mysli.

Vědomí je jen jedno, bez úrovní.

Iluzi úrovní vytváří mysl.

[Jana]

A takhle vypadá vzestup z nejnižších úrovní zúženého vědomí do nejvyšší úrovně otevřeného vědomí, nebo lépe řečeno osvobození vědomí od připoutanosti k mysli.

Předtím jsem nadával na svět, lidi hnusný, grázlové atpod. a to úplně zmizelo.

[Jana]

V prohlédnutí iluze mysli je jasné, že neexistují žádné úrovně vědomí a zároveň ani neexistuje nikdo, kdo by mohl být na nižší nebo vyšší úrovni existence. Neexistuje nikdo, kdo by byl od Bytí jakkoliv oddělen.

Tohle je skvělá zpráva.

Proto také, jak říká Eduard Tomáš: "Osvícení neprobíhá v čase".

Nikdo z nás nepotřebuje urazit nějaký kus cesty, vykonat určité množství duchovních cvičení, dobrých skutků nebo absolvovat určité množství promeditovaných nebo v zenu odsezených hodin.

Úplně každý může přijmout kupříkladu Moojiho pozvání ke svobodě, každý může s důvěrou odložit okamžitě na okamžik mysl a pak se rozhodnout, zda a kdy si ji vezme zpět.

Každý může na okamžik okusit nejvyšší úroveň vědomí, kde žádné úrovně vědomí nejsou a kde tenhle okamžik není omezen časem.

A nádherné je, že existuje nekonečné množství způsobů, jak iluzi mysli prohlédnout, jak se od ní osvobodit, jak poznat kým skutečně jsme...

Je možné z nejtemnější nejtěžší nejnižší nejútrpnější úrovně rázem vstoupit do té nejvyšší, osvícené.



Protože "osvícení neprobíhá v čase".

[lklknml]

Úplně každý může přijmout kupříkladu Moojiho pozvání ke svobodě, každý může s důvěrou odložit okamžitě na okamžik mysl a pak se rozhodnout, zda a kdy si ji vezme zpět.

A to rozhodování vzít/nevzít se provádí jak, když ho neprovádí mysl. A kdo ho provádí, jak s ním můžeš počítat, když nemáš jak ho poznat.

Neboli ten Tvůj zelenožlutý flusanec, nad kterým se tu zamilovaně rozplýváš, je Tvá imitace Boha.
Tudíž doufám oceňuješ můj vlídný a diplomatický popis, neboť imitace Boha je Satanova snaha.

[Jana]

Úplně každý může přijmout kupříkladu Moojiho pozvání ke svobodě, každý může s důvěrou odložit okamžitě na okamžik mysl a pak se rozhodnout, zda a kdy si ji vezme zpět.

A to rozhodování vzít/nevzít se provádí jak, když ho neprovádí mysl. A kdo ho provádí, jak s ním můžeš počítat, když nemáš jak ho poznat.

Neboli ten Tvůj zelenožlutý flusanec, nad kterým se tu zamilovaně rozplýváš, je Tvá imitace Boha.
Tudíž doufám oceňuješ můj vlídný a diplomatický popis, neboť imitace Boha je Satanova snaha.

Všimni si, že když Tvá mysl přestane vytvářet představu zelenožlutého flusance, že tahle představa zmizí. Podobné je to s veškerou iluzí oddělenosti. Vytváří ji Tvá mysl.

To rozhodnutí, že mysl nebudeš brát vážně, se může zrodit v moudrosti Tvého nitra.

Mysl není vhodný nástroj na poznávání toho, co ji přesahuje. Můžeš si o sobě něco myslit, můžeš se ztotožňovat s tím, co si myslíš, můžeš tomu, co si myslíš, že víš, věřit, ale mysl Tě udržuje spolehlivě v iluzi oddělenosti, nepustí Tě do jednoty Bytí.

To, co je nástrojem poznání, je přímé uvědomění.

Když si uvědomuješ lásku, tak si v tu chvíli nepotřebuješ vůbec nic myslet.

Když si uvědomuješ jen to, že jsi, tak si také nemusíš nic myslet.

Tyhle dvě věci jsou ve skutečnosti totéž.

JSEM je Láska. Bůh je Láska.

Zkus to na vteřinu si nic nemyslet.

Jen na okamžik nechat myšlenky být,

a uvědomovat si, že jsi.

Kdo jsi?

[lklknml]

Všimni si, že když Tvá mysl přestane vytvářet představu zelenožlutého flusance, že tahle představa zmizí. Podobné je to s veškerou iluzí oddělenosti. Vytváří ji Tvá mysl.

A to sis nevšimla, že neoddělenost do toho patří zrovnatak? Vytváří ji Tvá mysl.

To, co je nástrojem poznání, je přímé uvědomění.

Čím umíš rozlišit přímé uvědomění od nepřímého?

Zkus to na vteřinu si nic nemyslet.

Jen na okamžik nechat myšlenky být,

a uvědomovat si, že jsi.

Kdo jsi?

Uvědom si, že slova "kdo" a "jsi" mají nějaký myšlenkový obsah (jinak by prostě nemohla nic sdělit). Vymyslela sis nemyšlení. To je právě ten Tvůj flusanec, nad kterým se rozplýváš (a to musíš uznat, že je to v tomto smyslu krásný příměr, to se mi povedlo).