Co mě napadá II

[Jana]

V tom snu, v té iluzi, kde je víra, že existuje něco, co je mimo Absolutno, je možné být i mimo.

[Návštěvník]

A když někdy mluvil, tak např. Joganandovi řekl:

Utrpení je cesta k uskutečnění Boha.

Kdyby něco takového platilo absolutně, tak by Ježíš neučil lidi lásce, ale učil by je, jak se mají navzájem trápit. Buddha by neučil osvobození od utrpení, ale naopak by učil cestu k utrpení.

Na této úrovni se to nedá řešit, protože ti z toho vycházejí jen takové nesmysly. Základní chybný postoj je, že utrpení je něco špatného, nějaký omyl, který by neměl být. To ale vůbec nemění nic na tom, že utrpení existuje, at' už je skutečné nebo neskutečné - z různých úrovní pohledu. Proto ho také nikdo nemusí učit.
Každopádně je utrpení něco velmi intenzivního a někdy prý dokonce vede přímo k Probuzení. A o to právě jde. Dá se říct, že Absolutno si tak zajistilo cestu domů z identifikací se svými tvary.Protože Intenzivní utrpení musí identifikovaný tvar nějak řešit, hledá z něho cestu ven, cestu ven z identifikace, i když to ze začátku vůbec neví, ani to netuší. Proto řekl Ramana, že utrpení je cesta k uskutečnění Boha. Obdobně řekl Nisargadatta, že karma je léčivá ruka Boha. Tím samozřejmě myslel tu zlou karmu = utrpení.

[Absolutno]

Zas jen kecy...

To nemáš nic vlastního ?

Leda to mazání a banování, víc se prostě nenajde...

[Jana]

[Návštěvník]

Jednotlivec má problém s utrpením. Může se ho třeba snažit vytěsnit tvrzením, že neexistuje.

Tu samou bolest, kterou jednotlivec prožívá jako utrpení, realizovaný jako utrpení neprožívá. Není identifikovaný s tvarem, takže si neříká já chudák, proč zrovna já, jsem v tom tak sám, ztracený v bolesti atd. = utrpení.
Realizovaný vnímá bolest v těle a přijímá to v absoutní vnitřní rovnováze. Nic se tím pro něj nezměnilo. Netrpí.

[Návštěvník]

Drahé Absolutno,

Tak to už jste dva - Absolutno a ty, která ho oslovuješ. Tedy jasná iluze oddělenosti.
Opravdu super je, jak se jedinec snaží Absolutno poučovat a vysvětluje mu, jak to má. To je přesně ten důvod, proč nemůže dojít k Probuzení.

[Návštěvník]

Kdyby něco takového platilo absolutně, tak by Ježíš neučil lidi lásce, ale učil by je, jak se mají navzájem trápit. Buddha by neučil osvobození od utrpení, ale naopak by učil cestu k utrpení.

Platí to naprosto absolutně,

a nic na tom nezmění ani náký řečičky těch tvých autorit,
a ani to, že to ty nechápeš :

příležitost rozpoznat a přijmout, že i ty pocity bolesti, utrpení a zklamání jsou vytvářené identifikací Absolutna s těmito jeho mentálními tvary a jakmile se to tak začne plně vnímat a akceptovat, začnou se tím i všechny ty doteď odmítané negativity postupně rozpouštět.

[Absolutno]

Tak koukám,
že Absolutno je tady absolutně zbytečný
(jednak proto že už je to vysvětlený a druhak proto že to Jana stejně nepochopí)
takže si mohu klidně odejít do svého Absolutního Odpočinutí...

Kdyby snad bylo zapotřebí mé léčivé boží ruky,
tak se na mě vobratte v modlitbě,
sfouknu to jako obvykle levou zadní...

[Návštěvník]

Tak koukám,
že Absolutno je tady absolutně zbytečný
(jednak proto že už je to vysvětlený a druhak proto že to Jana stejně nepochopí)
takže si mohu klidně odejít do svého Absolutního Odpočinutí...

Kdyby snad bylo zapotřebí mé léčivé boží ruky,
tak se na mě vobratte v modlitbě,
sfouknu to jako obvykle levou zadní...

[Jana]

Jednotlivec má problém s utrpením. Může se ho třeba snažit vytěsnit tvrzením, že neexistuje.

To v podstatě ani nějak není možné, protože jakmile se něco takového potlačuje do nevědomí, začne si to tam bujet svým vlastním životem a ten temný stín, co se zavřel do skříně nevědomosti se promění v děs něčeho, s čím není možné se ani setkat, v něco, co podvědomě otravuje náš život.

Tu samou bolest, kterou jednotlivec prožívá jako utrpení, realizovaný jako utrpení neprožívá.

Není identifikovaný s tvarem, takže si neříká já chudák, proč zrovna já, jsem v tom tak sám, ztracený v bolesti atd. = utrpení.
Realizovaný vnímá bolest v těle a přijímá to v absolutní vnitřní rovnováze. Nic se tím pro něj nezměnilo. Netrpí.

Náš život může být žitý skrz mysl a smyslové vnímání, všechny pocity, vjemy, myšlenky ovlivňují nějak kvalitu našeho života, tady je možné prožívat i utrpení. Je to klasické ztotožnění s individualitou, s tělem, s osobou, s egem.

A nebo může být žitý z toho, čemu se říká pravé Já, Bůh, duchovní srdce, kde je, ať se objeví v těle nebo mysli jakýkoliv vjem, pořád stejné Bytí, pořád stejný klid.

Dá se to připodobnit k atomu. V jádru atomu jsou protony - kladně nabité částice a neutrony - neutrální, je tady klid a kladno .

Negativní elektrony jsou v pohybu, způsobují neklid a záporno. Krouží v čase a prostoru, oddělují se, spojují se s jinými atomy. Vytvářejí proměnlivost.

Jestli je tady touha po klidu a po tom, co vnímáme jako kladné, tak to nalézáme v centru své bytosti. Jestli je tady touha po rozruchu, zábavě, tak se to nalézá vzdálené od středu, v časoprostoru mysli.

Když sami sebe budeme vnímat jako individuální atom, tak ztráta elektronu vytvoří touhu po spojení, vytvoří naši nestabilitu a kladné nabití, když si čmajzneme někde elektron sami pro sebe, tak jsme negativně nabití.

Z těch tří částic vzniká absolutně všechno, co existuje. Takže bez ztotožnění s individuálním atomem, z pohledu celistvosti, je tady jen zábavná podívaná a není tady žádná preference. Všechno sem patří.

[Návštěvník]

Náš život

Pro realizovaného pojem "náš život" už nemá žádnou platnost.

[Jana]

Náš život

Pro realizovaného pojem "náš život" už nemá žádnou platnost.

Tak, tak. Dokonce i to, že by se realizovaný považoval za realizovaného je nesmyslné.

[...]

To v podstatě ani nějak není možné, protože jakmile se něco takového potlačuje do nevědomí, začne si to tam bujet svým vlastním životem a ten temný stín, co se zavřel do skříně nevědomosti se promění v děs něčeho, s čím není možné se ani setkat, v něco, co podvědomě otravuje náš život.

Když se upustí od této domněnky, je možné pochopit, k čemu vede ochota setkávat se s tímto stínem, který nás ovládá z nevědomí: duchovní mistři tuto pozornost k jednotlivým jeho aktivitám nazývají bdělostí.

A psychologové vysvětlují:

Kdo chceš ke světlu, poznej svůj stín

"Dokud nezvědomíte nevědomé, bude to řídit Váš život a budete to nazývat osudem."
C.G.Jung

Stínové Já- tímto symbolickým pojmem obohatil kdysi analytickou psychologii Carl Gustav Jung. Stín zahrnuje všechny odvrácené, temné nebo i jen odmítané či nežité stránky, které jedinec (a stejně tak i společnost) sice má, ale z nějakého důvodu se jimi nechce zabývat. Patří sem vše nepřijímané, nežádoucí a netolerované, co je ukryto v nevědomí, i všechno to, čehož blízkost sice tušíme, ale pro nepohodlí či bolestivost konfrontace tomu raději uhýbáme, vytěsňujeme to, lidově řečeno to zametáme pod koberec.

Tajemství a síla stínu tkví v tom, že i kdybychom se snažili sebevíc, nakonec mu neunikneme. Žije totiž svým životem. Vlastnosti, schopnosti, pocity, potřeby, fantazie i skutky, které z nějakého důvodu nepřijímáme a neuplatňujeme, dříve či později "promluví". Otázkou zůstává: Kdy a jak? Ale také: Kdo z koho - integrujeme my svůj stín, nebo dříve on převálcuje nás? Možností má celou řadu.

Na cestě k osvobození

V přijetí a poznávání stínu spočívá podstata psychosomatického uzdravování stejně jako úspěšného psychoterapeutického procesu. A také většiny známých duchovních cest. Společným jmenovatelem je, že nám pranic nepomůže, budeme-li se při jakémkoliv snažení svého hojení a sebepoznávání zabývat druhými. Nebo budeme-li hledat příčinu svého neklidu, nespokojenosti či neštěstí mimo sebe. Za výtkami vůči okolí stojí náš vlastní stín, a věční naříkači a stěžovatelé dosáhnou pouze toho, že se jim přitíží. Ostatní se jim navíc často začnou vyhýbat, a oni nakonec nesnesou už ani sebe samé.

Prvním krokem k integraci stínu proto bývá přijmout realitu i s její odmítanou tváří. Druhým pak rozpoznání našich obranných projekcí a všech našich zaručených "pravd", které nás uvrhly do soukromého světa vyhovujícího jen našemu nemocnému vědomí a našemu egu (sobectví). Třetím krokem je přijetí odpovědnosti za vlastní konání a prožívání. Čtvrtým přijetí skutečnosti, že to jediné, co můžeme na tomto světě bezprostředně změnit, jsme my sami. Pokusíme-li se o to, naše dosavadní snahy o vnější řešení problémů se začínají přesouvat do našeho nitra. Zahlédneme trám ve vlastním oku, a třísky v očích bližních už nás tolik neruší. Pozvolna přichází úleva. Stín se prosvětluje.

Rozhodneme-li se vkročit do říše svého stínu, máme před sebou právě jen tu svoji neopakovatelnou cestu. Každá taková znamená velké dobrodružství. Nezbývá než vzít na ramena vlastní kříž a přes překážky vyjít vstříc setkání se sebou samým.

Postupně se přitom - vedle zákona polarity - seznamujeme i s dalšími pozapomenutými zákony života, zejména se zákonem přitažlivosti a zákonem rezonance. Stáváme se takříkajíc magnetem pro všechny vnější analogie svých vnitřních nevyřešených problémů. Poznáváme, že smysl našeho pozemského snažení směřuje k narovnání mezery mezi naším osobním světlem a stínem a že tahle cesta k jednotě a úplnosti rozhodně nebude bezbolestná.

Chceme-li dospět ke skutečné svobodě, nezbývá nám než převzít odpovědnost a přizpůsobit se platným principům bytí. Carl Gustav Jung to ukryl do rovnice: já + stín = Bytostné Já. Aby mohlo dojít k tolik žádoucí individuaci a seberealizaci, nezbývá nám než naši vědomou, světlou stránku s onou naší temnou a nevědomou propojit. A ať už do zmíněného osobního podsvětí vstoupíme dobrovolně (na příklad vyhledáme psychoterapii nebo se vydáme na cestu duchovního poznávání) nebo nedobrovolně (čelíme úderům osudu v podobě různě intenzivních problémů), zůstává naším úkolem zkoušet vnímat odvrácené stránky vlastní duše bez hodnocení (nesuďme, ať nejsme souzeni), a to nejen prostřednictvím rozumu (pravá moudrost zůstává skryta očím).

Chceme-li se stát moudrou a celistvou bytostí (nebo společností), nakonec nám nezbývá, než se se svým stínem konfrontovat tváří v tvář.


http://www.blazkova.net/novinky/stin.html

[Návštěvník]

Dá se to připodobnit k atomu.

Nedá. Pořád se tak řeší mnohost a různorodost - protony, neutrony, elektrony - tedy pouze projev.

Manifestace Absolutna = projev není na okraji, nebot' Absolutno žádný okraj nemá. Nic, co se o Tom dá říct, To není. Je nepopsatelné. Vytvářet si o tom představy je zbytečné, v mnohých připadech kontraproduktivní.

[Návštěvník]

Tak, tak. Dokonce i to, že by se realizovaný považoval za realizovaného je nesmyslné.

No, ono hlavně zanikne povážování se za někoho, at' už realizovaného nebo nerealizovaného.

[Jana]

Tak, tak. Dokonce i to, že by se realizovaný považoval za realizovaného je nesmyslné.

No, ono hlavně zanikne považování se za někoho, at' už realizovaného nebo nerealizovaného.

Tak, tak, ono to považování sebe za cokoliv je stejně nevědomé, jako neuvědomovat si, že absolutně všechno je nejvyšší skutečností.

"Nejvyšší překážkou je nevědomost. Myšlenka "já jsem tělem" je jejím základem. Proto ani o sobě, ani o jiných nemyslete, jako by byli tělem, ale vždy nejvyšší pravdou."
E. Tomáš

[...]

Jak funguje Absolutno?

Vytváří ze Sebe Sama všechno, co existuje. Pro tohle univerzální všetvořící Vědomí Indové často používají podobenství "Oceán a vlny": je možné začít rozpoznávat jednotlivé vlny - bez ohledu na to, jaký má ta vlna tvar, jestli je pozitivní nebo negativní - jako pohyb samotného Oceánu.

Pak je snadnější pochopit, že

i ty pocity bolesti, utrpení a zklamání jsou vytvářené identifikací Absolutna s těmito jeho mentálními tvary a jakmile se to tak začne plně vnímat a akceptovat, začnou se tím i všechny ty doteď odmítané negativity postupně rozpouštět.

Rozplyne se individuální tvar každé jednotlivé vlny, rozpoznané jako pohyb Oceánu.

Důsledkem je, že příště se v obdobné situací projeví ta negativní vlna už ve slabší podobě a praktikuje-li se pozornost vědomí k jeho aktivujícím se obsahům vytrvale, úložiště tohoto negativního pocitu v podvědomí se tím nakonec úplně vyprázdní.

[...]

Jak funguje Absolutno?

Vytváří ze Sebe Sama všechno, co existuje. Pro tohle univerzální všetvořící Vědomí Indové často používají podobenství "Oceán a vlny": je možné začít rozpoznávat jednotlivé vlny - bez ohledu na to, jaký má ta vlna tvar, jestli je pozitivní nebo negativní - jako pohyb samotného Oceánu.

Pak je snadnější pochopit, že

i ty pocity bolesti, utrpení a zklamání jsou vytvářené identifikací Absolutna s těmito jeho mentálními tvary a jakmile se to tak začne plně vnímat a akceptovat, začnou se tím i všechny ty doteď odmítané negativity postupně rozpouštět.

Rozplyne se individuální tvar každé jednotlivé vlny, rozpoznané jako pohyb Oceánu.

Důsledkem je, že příště se v obdobné situací projeví ta negativní vlna už ve slabší podobě a praktikuje-li se pozornost vědomí k jeho aktivujícím se obsahům vytrvale, úložiště tohoto negativního pocitu v podvědomí se tím nakonec úplně vyprázdní.

PS. Stejným způsobem se dají rozpouštět i pozitivní vlny, se kterými se osobní já ztotožňuje.

[Jana]

Dá se to připodobnit k atomu.

Nedá. Pořád se tak řeší mnohost a různorodost - protony, neutrony, elektrony - tedy pouze projev.

Manifestace Absolutna = projev není na okraji, nebot' Absolutno žádný okraj nemá. Nic, co se o Tom dá říct, To není. Je nepopsatelné. Vytvářet si o tom představy je zbytečné, v mnohých připadech kontraproduktivní.

Je to jen připodobnění pozitivní a negativní energie v atomu k tomu, co se nám jeví jako pozitivní a negativní energie v našem životě. Je tady možná preference jedné a snaha potlačovat a odmítat druhou, což je, jak je vidět z modelu atomu, nesmysl.

To o co jde, je poznání podstaty toho. To znamená, když se budeme schopni podívat do nejmenšího detailu hmoty, tak při vědeckém výzkumu poznáme to, co tvrdí Probuzení: "Je to nic, nic, nic."

A tady už je možné zakoušet to, co říkáš - není tady žádný okraj, žádný začátek a žádný konec. Tady při téhle hluboké introspekci poznáváme to, co je mimo projekci mysli, mimo projekci času a prostoru. Poznáváme, že nemáme ani my žádný okraj, žádné hranice, žádný začátek a žádný konec.

Tady mizí i jakýkoliv strach z negativní energie, jakýkoliv strach z konce.

A tohle je onen klid a mír, tohle je Nirvána, Boží království.

Odtud je možné vychutnávat tu pravou chuť života,

krásu existence.

[Jana]

Konec utrpení, o kterém mluví například Buddha, není způsoben potlačováním negativního, jak si někteří představují, protože něco takového ve skutečnosti vůbec nelze.

Veškeré utrpení z našeho života zmizí s poznáním Pravdy.