Stránka 2 z 2

Re: O touze

Nový příspěvekNapsal: stř 30. dub 2014 19:17:16
od irulan
Linda píše:
irulan píše:Tak ja si teda myslím, ze touha vychází vždycky z ega. Ze je to proste jednoduše nespokojenost (s tim co je) a hledání něčeho lepšího, hlubšího, prijemnejsiho a co ja vím jeste. Včetně touhy po bohu a realizaci. Jestli boha hledám nebo po něm touzim, tak ho nejspíš nemam, tedy nevím o něm, ze ho mam. A myslím, ze stejne je to s realizaci. Kdyz ji budu vidět jako předmět svoji touhy, mam od ni porad distanc. Takze pro to muzu udělat akorát jediný: vybodnout se na touhu a žít si to, co je ted, ono tam je nakonec všechno, jen se na to člověk musí zase naučit dívat.

Asi tak. Jenže není vždycky jednoduché si ty touhy v sobě uvědomit. Každá z nich má dobrou příčinu - někdy zřejmou, jindy ne. Některé touhy vznikly bůhvíjak dávno jako reakce na něco nepříjemného nebo bolestného, co se nám opakovaně dělo, v dětství nebo v minulých inkarnacích. Dávno jsme na to zapomněli, ale ono nás to pořád ovlivňuje. Například kdo zažil přísnou, silně autoritativní výchovu (v západních zemích dost častou), musel v sobě tehdy potlačovat všechen odpor a neposlušnost, jinak ho tvrdě potrestali. Nemohl dát tehdy najevo svoje vzbouřenecké pocity, a tak v něm všechny zůstaly uskladněné. Jako dospělý se pak vnitřně nebo i nahlas bouří proti kdečemu a kdekomu, protože má pocit, že ten druhý mu něco vnucuje a že se staví nad něj. Nebo začne všechny poučovat, aby tak dal najevo, že jen on ví, jak je to správně, a že by to měli všichni uznat.

Zvyk za každou cenu odporovat se tak může stát základním povahovým rysem. Člověk nevědomky touží konečně uplatnit s plnou vahou a bez zábran svou vlastní autoritu. A dokud v sobě tuhle touhu má, vyvolává v něm potřebu ji v každé situaci uspokojit.

Touha se vždycky týká něčeho, co tu teď není. Kdyby to tu bylo, nebyl by důvod po tom toužit.
Život nevědomého probíhá tak, že po něčem zatouží, a když toho dosáhne, tak si toho užívá.

Tak je to takový "dědičný hřích", sirime dal svoje nezpracovanosti na svoje děti a zároveň je to propojením našich "karem", dá se tenhle nekonecnej řetězec přerušit? Jsme vsichni jakoby v jednom kole a na různých místech, jako bychom to kolo spíše tvořili.
Ja čím víc poznavam v sobe, co jsem si dřív neuvedomovala, tim mi prijde, ze je toho víc a víc. Rozhodne nemam pocity, ze jsem "před cilem" a ze mam nebo brzo budu mít hotovo. Spis mi prijde, ze je to čím dal otevřenější a mnohem více propletene a složité. A chápu míň a míň. Ale míň a míň mi to vadí.

Re: O touze

Nový příspěvekNapsal: stř 30. dub 2014 20:31:33
od Linda
Jana píše:Absolutně všechny touhy, které vyvěrají z iluze oddělenosti mají svůj původ v iluzi oddělenosti od Boha, tedy v iluzi oddělenosti od svého pravého Já.

Když člověk tohle poznává, nenapíše

Jana píše:Nenaplněná touha je jenom nepoznaná Boží vůle.

Tohle vyjádření je opakem toho, jak tomu ve skutečnosti je. Právě proto, že všechny touhy vznikají z iluzorního pocitu oddělenosti od Boha. Dokonce i touha po dosažení Boha. Je nápomocná v první části cesty, tak dlouho, až zesílí natolik, že On se stane tím jediným cílem. Nakonec se i tahle poslední touha - touha po Bohu - změní v naprosté sebeodevzdání Jemu, do Jeho vůle: "I kdyby to mělo být věčné zatracení." Jinak by se stala poslední překážkou.

V písemné komunikaci je možné se dorozumět jen pomocí slov, Jano. Proto se mi osvědčuje psát pozorně. Jinak člověk snadno napíše něco úplně jiného, než měl v úmyslu vyjádřit.

Re: O touze

Nový příspěvekNapsal: stř 30. dub 2014 20:55:38
od Linda
Tak ja si teda myslím, ze touha vychází vždycky z ega. Ze je to proste jednoduše nespokojenost (s tim co je) a hledání něčeho lepšího, hlubšího, prijemnejsiho a co ja vím jeste. Včetně touhy po bohu a realizaci. Jestli boha hledám nebo po něm touzim, tak ho nejspíš nemam, tedy nevím o něm, ze ho mam. A myslím, ze stejne je to s realizaci. Kdyz ji budu vidět jako předmět svoji touhy, mam od ni porad distanc. Takze pro to muzu udělat akorát jediný: vybodnout se na touhu a žít si to, co je ted, ono tam je nakonec všechno, jen se na to člověk musí zase naučit dívat.

Asi tak. Jenže není vždycky jednoduché si ty touhy v sobě uvědomit. Každá z nich má dobrou příčinu - někdy zřejmou, jindy ne. Některé touhy vznikly bůhvíjak dávno jako reakce na něco nepříjemného nebo bolestného, co se nám opakovaně dělo, v dětství nebo v minulých inkarnacích. Dávno jsme na to zapomněli, ale ono nás to pořád ovlivňuje. Například kdo zažil přísnou, silně autoritativní výchovu (v západních zemích dost častou), musel v sobě tehdy potlačovat všechen odpor a neposlušnost, jinak ho tvrdě potrestali. Nemohl dát tehdy najevo svoje vzbouřenecké pocity, a tak v něm všechny zůstaly uskladněné. Jako dospělý se pak vnitřně nebo i nahlas bouří proti kdečemu a kdekomu, protože má pocit, že ten druhý mu něco vnucuje a že se staví nad něj. Nebo začne všechny poučovat, aby tak dal najevo, že jen on ví, jak je to správně, a že by to měli všichni uznat.

irulan píše:Tak je to takový "dědičný hřích", sirime dal svoje nezpracovanosti na svoje děti a zároveň je to propojením našich "karem", dá se tenhle nekonecnej řetězec přerušit? Jsme vsichni jakoby v jednom kole a na různých místech, jako bychom to kolo spíše tvořili.
Ja čím víc poznavam v sobe, co jsem si dřív neuvedomovala, tim mi prijde, ze je toho víc a víc. Rozhodne nemam pocity, ze jsem "před cilem" a ze mam nebo brzo budu mít hotovo. Spis mi prijde, ze je to čím dal otevřenější a mnohem více propletene a složité. A chápu míň a míň. Ale míň a míň mi to vadí.

Mám zkušenost - a nejen já, má ji i pár mých přátel, že tenhle zdánlivě nekonečný řetězec se přerušit dá, když se vrátíme zpátky do té situace, ze které se začal odvíjet, a prožijeme ji i svoje tehdejší reakce znovu, tentokrát vědomě. Třeba v regresi.

Jinak to máme asi dost podobné

čím víc poznavam v sobe, co jsem si dřív neuvedomovala, tim mi prijde, ze je toho víc a víc. Rozhodne nemam pocity, ze jsem "před cilem" a ze mam nebo brzo budu mít hotovo

ale čím ochotněji se tomu otevírám, tím míň problémů s tím vzniká. Místo zaslepeného reagování z důvodů, které si vůbec neuvědomujem, je možné si pak pokaždé uvědomit ten spouštěč. Už je to dost dávno, co mě přešla snaha i zájem s tím co vyvstává něco udělat, aby... Když něco dalšího vyplave, je to spíš Obrázek , super, jako když se v lese, kde zdánlivě nic užitečného neroste, najednou nečekaně najde babka nebo klouzek. To vyvstávání pak postupně slábne (někdy dřív, někdy to trvá delší dobu - podle toho, jak byl ten spouštěč silný) a nakonec se to nějak samo vytratí. Mezitím se ovšem pomaličku dostávaly na světlo bóží další nenápadné motivace, a tak nuda to není ani náhodou Obrázek

Re: O touze

Nový příspěvekNapsal: stř 30. dub 2014 21:09:26
od Linda
Hezké zdůvodnění :)

Jedním z půvabů diskusí je možnost pozorovat, s jakou jedinečnou vynalézavostí dokážou někteří diskutující pokaždé zdůvodnit, že to oni nestřelili vedle (i když napsali naprostý nesmysl), že ti ostatní to jen špatně pochopili.

Kam se hrabe Machiavelli.

Obrázek

Re: O touze

Nový příspěvekNapsal: stř 30. dub 2014 22:23:28
od Návštěvník
Jana píše:Spíš není vyjádření úměrné míře pochopení.

Pochopení je dokonalé, jen to vyjádření se jaxi nepovedlo.

Hm :(

Re: O touze

Nový příspěvekNapsal: čtv 01. kvě 2014 6:47:47
od Pavla
Jana píše:
armin píše:..Nikdo rivalitu v diskusi nehledá, to jen ty ji ve vyjádření nesouhlasu s tvými výroky nacházíš, ne?

Něco jiného je nesouhlas s výroky, v tom by rivalitu asi mohl těžko někdo nacházet. Při nesouhlasu s výroky se nabízí vysvětlující pohled, který vysvětluje důvod nesouhlasu s výrokem. Při rivalitě se jako argument používá posuzování spolubesedníka.



neříkáš snad ty sama, že všichni jsme jedna láska??????

prostě láska píše to a to, tak jaké posuzování, jaký spolubesedník?..... jen láskyplná slova na obrazovce

Re: O touze

Nový příspěvekNapsal: čtv 01. kvě 2014 7:47:41
od Pavla
Jana píše:
Boží láska je bezpodmínečná právě pro to, že zůstává láskou, i když se člověk může chovat jako hovado.

:)



kdo posuzuje, že se někdo chová jako hovado?
kdo má nějaký žebříček hodnot,podle kterých vyhodnocuje?

Re: O touze

Nový příspěvekNapsal: čtv 01. kvě 2014 7:55:47
od malpan
Pavla píše:kdo posuzuje, že se někdo chová jako hovado?
kdo má nějaký žebříček hodnot,podle kterých vyhodnocuje?

kdo se ptá?

Re: O touze

Nový příspěvekNapsal: čtv 01. kvě 2014 8:31:24
od Pavla
malpan píše:
Pavla píše:kdo posuzuje, že se někdo chová jako hovado?
kdo má nějaký žebříček hodnot,podle kterých vyhodnocuje?

kdo se ptá?

ego :)

Re: O touze

Nový příspěvekNapsal: čtv 01. kvě 2014 11:54:08
od nop
Pavla píše:
Jana píše: Boží láska je bezpodmínečná právě pro to, že zůstává láskou, i když se člověk může chovat jako hovado. :)

kdo posuzuje, že se někdo chová jako hovado?
kdo má nějaký žebříček hodnot, podle kterých vyhodnocuje?

Také se mi něco nelíbí, občas.
kdo posuzuje? někdo (nebo něco), co dýchá a zažívá metabolismus a s čí existencí má někdo potíž jak to nazvat (mohl by to nazvat jen člověkem), jelikož neví, jestli ten-to vůbec existuje, zatímco na rozdíl od toho moje osoba nemá potíže se pojmenovat.
A toto něco dýchá, mluví a zažívá. Něco je tomu přijatelné, na př. chleba, něco ne na př. žvýkat oblázky.
A tomuto neproblémovému něčemu občas skutečnost nabízí všelicos, jako zkysnuté víno v zapomenuté láhvi, černou kočku přes cestu, a naopak zase milý úsměv a čistý vzduch v lesích.
Takže je tu někdo-něco co hodnotí. Zplesnivělý chleba ani kamínky nejím, neprospělo by mi to, a nečistý vzduch moc nemusím.
A chování lidí také cítím po svém. Nemusím být vždy nadšený. Ale bezpodmínečná láska miluje i hovádka i kuřata i nepřítele.

Re: O touze

Nový příspěvekNapsal: čtv 01. kvě 2014 12:23:30
od Návštěvník
Pěkné, nope. Přesně tak.