Linda píše:irulan píše:Tak ja si teda myslím, ze touha vychází vždycky z ega. Ze je to proste jednoduše nespokojenost (s tim co je) a hledání něčeho lepšího, hlubšího, prijemnejsiho a co ja vím jeste. Včetně touhy po bohu a realizaci. Jestli boha hledám nebo po něm touzim, tak ho nejspíš nemam, tedy nevím o něm, ze ho mam. A myslím, ze stejne je to s realizaci. Kdyz ji budu vidět jako předmět svoji touhy, mam od ni porad distanc. Takze pro to muzu udělat akorát jediný: vybodnout se na touhu a žít si to, co je ted, ono tam je nakonec všechno, jen se na to člověk musí zase naučit dívat.
Asi tak. Jenže není vždycky jednoduché si ty touhy v sobě uvědomit. Každá z nich má dobrou příčinu - někdy zřejmou, jindy ne. Některé touhy vznikly bůhvíjak dávno jako reakce na něco nepříjemného nebo bolestného, co se nám opakovaně dělo, v dětství nebo v minulých inkarnacích. Dávno jsme na to zapomněli, ale ono nás to pořád ovlivňuje. Například kdo zažil přísnou, silně autoritativní výchovu (v západních zemích dost častou), musel v sobě tehdy potlačovat všechen odpor a neposlušnost, jinak ho tvrdě potrestali. Nemohl dát tehdy najevo svoje vzbouřenecké pocity, a tak v něm všechny zůstaly uskladněné. Jako dospělý se pak vnitřně nebo i nahlas bouří proti kdečemu a kdekomu, protože má pocit, že ten druhý mu něco vnucuje a že se staví nad něj. Nebo začne všechny poučovat, aby tak dal najevo, že jen on ví, jak je to správně, a že by to měli všichni uznat.
Zvyk za každou cenu odporovat se tak může stát základním povahovým rysem. Člověk nevědomky touží konečně uplatnit s plnou vahou a bez zábran svou vlastní autoritu. A dokud v sobě tuhle touhu má, vyvolává v něm potřebu ji v každé situaci uspokojit.Touha se vždycky týká něčeho, co tu teď není. Kdyby to tu bylo, nebyl by důvod po tom toužit.
Život nevědomého probíhá tak, že po něčem zatouží, a když toho dosáhne, tak si toho užívá.
Tak je to takový "dědičný hřích", sirime dal svoje nezpracovanosti na svoje děti a zároveň je to propojením našich "karem", dá se tenhle nekonecnej řetězec přerušit? Jsme vsichni jakoby v jednom kole a na různých místech, jako bychom to kolo spíše tvořili.
Ja čím víc poznavam v sobe, co jsem si dřív neuvedomovala, tim mi prijde, ze je toho víc a víc. Rozhodne nemam pocity, ze jsem "před cilem" a ze mam nebo brzo budu mít hotovo. Spis mi prijde, ze je to čím dal otevřenější a mnohem více propletene a složité. A chápu míň a míň. Ale míň a míň mi to vadí.
, super, jako když se v lese, kde zdánlivě nic užitečného neroste, najednou nečekaně najde babka nebo klouzek. To vyvstávání pak postupně slábne (někdy dřív, někdy to trvá delší dobu - podle toho, jak byl ten spouštěč silný) a nakonec se to nějak samo vytratí. Mezitím se ovšem pomaličku dostávaly na světlo bóží další nenápadné motivace, a tak nuda to není ani náhodou 
