Pak jsou lékaři další kategorie, kteří předepíšou lék a požádají pacienta, aby ho užíval. Váhá-li pacient uposlechnout jejich pokyny, přesvědčují ho a zdůvodní to. To jsou průměrní lékaři.
Existují taktéž průměrní učitelé. Dají studentovi poučení a dále se pokouší ho různými způsoby přesvědčit, aby pokyny dodržoval.
Nakonec existují lékaři nejvyšší kategorie. Pokud pacient nereaguje na jejich jemné přesvědčování, použijí na něho dokonce i sílu. Pokud je to nutné, přitisknou koleno na jeho hrudník a vtlačí lék do jeho krku.
Jsou rovněž učitelé nejvyšší kategorie, kteří dokonce použijí sílu, aby usměrnili mysl žáka k Bohu.
Pandit: Pane, existují-li tito prvotřídní učitelé, jak jste je popsal, tak proč jste říkal, že člověk nezíská poznání Boha, dokud nenastane správný čas?
Mistr: Máte pravdu. Ale, co lékař udělá, když lék nedostane do úst a do žaludku pacienta? V takovém případě nic nedokáže ani nejlepší lékař.
Takéto počínanie silou, je možné výlučne iba u duchovných majstrov. Nie je dovolené nikomu, kto nedosiahol najvyššie osvietenie.
Tak já teda nevím, ale tohle se mi nezdá, dostat lék do žaludku pacienta je nedůležitější, aby se pacient (ufff, už ta kategorizace!!!) vyléčil. A dostat ho tam silou!!!!???? Přitisknout koleno na jeho hrudník a vtlačit lék do krku????
Skutečně???? A tohle se Miroslavovi líbí, že to sdílí na inspiruj, bože, pořád nechápu, proč a že mě tento člověk nějakým způsobem oslovuje.... léčit silou, kleknout na prsa a vtlačit mu lék do krku, je mi z toho smutno, hodně...
Vnímá proces změny úplně jinak...., ta změna musí přijít ze vnitř, ne chemií !!!!!! = lékem!!!!!, ale ze vnitř, z vlastních sil, duše, ta mění a určuje, určuje a mění...., i kdyby byly léky obrazně ze zlata, pokud stav duše bude o něčem jiném, ani léky ze zlata nezpůsobí uzdravení, změnu....
Kdysi, kdysi se mi zdál sen, vnímala sem, že "už nemohu", zaostávala jsem v "běhu s životem".... asi podobný stav (duše), jako nyní.... nestačila jsem už životu..., manžel stále utíkal, utíkal.... přede mnou a já neměla sil, zaostávala jsem, nestačila.... od něj, manžela, jsem sílu (abych stačila, zabrala...) nedostávala, on jako by měl klapky na očích a jel a jel a jel bez ohledu na mě, na okolnosti...
Ale objevil se další "jezdec"...., Milan, to je ten kamarád, bráška, kvůli kterému jsem se trápila více než 20 let....., najednou se v tom snu objevil a jeho láska (znatelně pociťovaná) mi dodala energii jít dál, bylo to tak jednoznačné, vnímatelné, byl se mnou, byl se mnou, vedle mě a já zabrala, resp. duše....
Ne nějaká chemie, lék, dokonce násilím mi cpaný do krku, "obyčejné" lidské spolu-náležení.... spolunáležení, láska....