No jako proč, ne. - tedy odpověď na otázku v titulu.
Trochu se v této diskuzi ztrácím, kam se vydává.
ale mám pocit, že ve mě zraje obdobné téma, tak se také s dovolení vyňadřím obšírněji.
Odpíchnu se od tohohle:
vostal petr píše:PS.
V posledních letech pozoruji v tý "esotericko-duchovní" oblasti vzrůst individualismu a pozitivismu,
což se mně jeví jako dobrý protiklad vůči pesimistickým náboženstvím jako křestanství, hinduismus či budhismus,
jenž fungují na na bázi kolektivistickýho blbnutí,
u nás např. ten Dušek, Svoboda učení a taoistický medvídek Pú...
Ano to se dá pozorovat. A pokud si, klasická náboženství o nálepkuješ jako pesimistické, tak se ti to určitě bude zdát optimističtější, radostnější, zábavnější. (mňam cukříček).
A jako novinka možná to bude s mně balastem než klasika. I když ta raketová popularita, dělá své. A každý druhý je už expert na přání a kreativitu a kreativně si přidává.
A teď trocha filozofování.
Pozoruji tu (nejen na tomto fóru) dva směry:
1) individualistický kreacionistický
2) celostní rozpozoznávací
Jako 2 síly kosmu" odstředivá a dostředivá. Jakoby celý projev vesmíru se rozpínal individuálním tvořením a zároveň stahoval do středu poznáním a rozpouštěním individuality.
Já to vidím pohledem celku, kdy oba pohyby vyvěrají z něj a projevují se různě v různých individuích. V některé převažuje touha rozpínací, v některé stahující se.
A IMHO tuto touhu si individuum nevybírá.
Pokud se také dvě osoby potkají, neporozumí si, mohou si vzájemně nadávat do blbců (i hůře). Protože se zdá, že ten druhý táhne jiným směrem (zcela nesmyslně, že
)
Je to zdánlivě nesmyslné a z člověčího pohledu nepochopitelné možná až disharmonické.
(Měli jsme na škole takové cvičení na komunikaci v rámci systémové analýzy, zadání jsme dostali na papírcích a v týmech jsme mohli komunikovat jen stanoveným přísně omezeným způsobem. Náš tým tehdy, nic nevykomunikovali, všichni totiž předpokládali, že máme stejné zadání, ale každý člen týmu dostal zadání jiné ... tak nějak mi teď připadá ta situace, kterou popisuji.)
Možná se to odráží také ve věčném sporu višnuistů a šivaistů.
Asi je jasné, z toho, jak píšu, že patřím do druhého proudu. A ačkoliv jsem schopná vidět tyto dvě tendence, nejsem schopná tu první pochopit. Je pro mě nepřitažlivá, krkolomná, nepřirozená. Pustila jsem videa od Abrahama a všechno mi zní, jako taková bla,bla,bla. Rozhodně nemám chuť pracovat na své vibrační mřížce, ani pochopit, co to je a jak to funguje, ani si správně zapamatovat, jak se tomu říká.
Říkám si, že asi podobně to cítí někdo z prvního proudu třeba u advaitových videí, u kterých já naopak cítím, jako by někdo vyslovoval nahlas to, co už dávno dávno vím, jen jsem proto doposud nenašla ta správná slova.
Z pohledu Jednoty, který asi lidem z prvního proudu nevnutím
, se to vše jeví jako projev jediného. Tanec všehomíra.
Zajímalo by mě, jestli takový rozpor a vysvětlení, které tu nabízím, někomu z prvního směru Individualistů pochopitelné, či případně, zda jsou schopni vytvořit srozumitelný obraz pro nás hloubaly.
...
Ještě k těm klasickým náboženským směrům. V každém z nich existují poměrně úzké proudy, které můžeme nazvat transpersonálními. Nejsem religionista, tak mi odpusťte zjednodušení. V hinduismu to je advaita, v budhismu zen, v křesťanství křesťanská mystika a islámu súfismus.
Tyto směry přitahují poměrně úzkou skupinu populace oproti celým hnutím jako takovým.
Ale i tyto směry mají schopnost na sebe vršit balast. A v poslední dob rovněž zaznamenávají boom. Takže to, co se dřív šeptalo, dnes rozebírá kdekdo na lecjaké sociální síti. Dřív, páč jsem v skrytu duše demokrat, mé srdce nad tím uvolněním informací plesalo. Dnes se tomu tajnůstkařkení ani moc nedivím, při té míře mylných výkladů.
Ještě nejlíp na tom zůstal tajemný súfismus. Beru to z pohledu Evropana. A křesťanský mysticismus, který potírá sama křesťanská církev.
(Tak nějak je to bez pointy, třeba vás něco k tomu napadne)
...
Zamyšlení do třetice nad kolektivistickým a transpersonálním.
Rozdílná terminologie může vycházet z mylného výkladu, že individuum se má nějakým způsobem kolektivizovat. To se zákonitě individuu nelíbí, protože tím přichází o individuální svobodu, odlišnost, jedinečnost. Ty to atributy však individualitě náleží a odebírat jí je nepřirozen, bolestivé, kruté (jen vzpomeňme na 50. léta v naší zemi)
Transpersonalitu spočívá v rozpoznávání, že ve své podstatě nejsem individualitou (v určité části procesu, že nejsem
pouze individualitou, ale něčím, co individualitu přesahuje. Z pozice tohoto poznání (a plného prožitku tohoto poznání, intelektuální pochopení nestačí) je pak na individualitu nahlíženo jako na pomíjivou záležitost, která se proměňuje sama a není třeba se o ní nějak starat (např. dle Abrahamových rad). Z pozice tohoto poznání navíc mizí okamžik poznání jako nějaký stabilní bod, před kterým to všechno bylo jinak, než je nahlíženo teď. Z pohledu tohoto poznání, je všechno OK, jak jednání individuí vedoucí k poznání, tak jednání směřující od poznání, tak jednání poznání ignorující. Přesto tam, kde je rozpoznána dostředivá tendence, najde tato tendence podporu, v tom, že je tento směr správný.
Ta tendence se projevuje touhou, o které jsem psala jinde. Včetně toho, že není aktem aktu lidské volby, ale je milostí. A už se mi to uzavírá do kruhu: a to její přítomnost či absence, je činitelem rozřazení do směru 1. či 2. druhého. Takže kdo to nepochopil, šup, může si to přečíst o začátku.
Vlastně mě napadá ještě 3. skupina, ale těžko mluvit o směru, a to ti, kteří to mají na háku. Ale ti nejspíš až sem nedočetli.
Ještě mě napadl příměr s autem a kolem, co jede šejderem, napasovaný na advaitu, ale to si jako Šehrezáda nechám na jinou noc.
Doubrou
ps: a pokud mi někdo chce napsat, že moc tlachám, tak nemusí, to vidím.
