Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal

Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal

Nový příspěvekod Tara » pát 18. kvě 2018 19:47:13

Malý princ a liška

Kapitola

XXI



V tom se objevila liška.

„Dobrý den,“ řekla.

„Dobrý den,“ zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.

„Jsem tady, pod jabloní…,“ řekl ten hlas.

„Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká…“

„Jsem liška,“ řekla liška.

„Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem smutný…“

„Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. „Nejsem ochočená.“

„Tak promiň,“ řekl malý princ. Chvíli přemýšlel a a pak dodal: „Co znamená ochočená?“

„Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“

„Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co znamená ochočená?“

„Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Chovají také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“

„Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočená?“

„Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška.

„Znamená to vytvořit pouta…“

„Vytvořit pouta?“

„Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malý chlapec podobný statisícům jiných malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liška podobná statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“

„Začínám chápat,“ řekl malý princ. „Znám jednu květinu… myslím, že si mě ochočila…“

„To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos…“

„To není na Zemi,“ řekl malý princ.

Zdálo se, že to v lišce probudilo zvědavost: „Na jiné planetě?“

„Ano.“

„Jsou na té planetě lovci?“

„Nejsou.“

„Ach, to je zajímavé! A co slepice?“

„Ani ty.“

„Nic není dokonalé,“ povzdechla liška.

Potom se vrátila ke svému nápadu: „Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mě. Všechny slepice jsou si podobné a také lidé jsou si navzájem podobní. Trochu se nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Zvuk tvých kroků bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zaženou pod zem, ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. Podívej se, vidíš ta obilná pole? Nejím chléb. Obilí nepotřebuju. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu skvělé, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“ Liška se odmlčela a dlouze se zadívala na malého prince.

„Prosím, ochoč si mě!“ řekla.

„Rád bych,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“

„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. „Lidé nemají čas, aby něco poznávali. Kupují
u obchodníků hotové věci. Ale přátelé nejsou na prodej, takže nemají přátele. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“

„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.

„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Nejprve si sedni kousek ode mne, na zem, do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si budeš moci sednout o kousek blíž…“

Druhý den přišel malý princ znovu.

„Bylo by lépe, kdybys přicházel pokaždé ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny už budu rozechvělá a neklidná; objevím hodnotu štěstí! Ale když budeš přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, kdy se mám těšit na tvůj příchod… Je třeba zachovávat řád.“

„Co je to řád?“ zeptal se malý princ.

„I to je něco hodně zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Každý čtvrtek chodí tančit s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je překrásný den! Mohu jít na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a já bych neměla vůbec prázdniny.“



Tak si malý princ ochočil lišku. Ale přiblížila se hodina odchodu.

„Asi budu plakat…,“ stýskla si liška.

„To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nechtěl jsem ti ublížit, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“

„Ovšem,“ odpověděla liška.

„Tím nic nezískáš!“

„Získám, vzpomeň si na barvu obilí.“ A dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek – tajemství.“

Malý princ odběhl podívat se na růže.

„Vy se mé růži ani zdaleka nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. „Nikdo si vás neochočil a vy jste si taky nikoho neochočili. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“

Růže byly celé zaražené.

„Jste sice krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval malý princ. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by obyčejný kolemjdoucí pomyslel, že se vám podobá. Ale ona je důležitější než vy všechny, protože jsem ji zaléval, dával pod poklop, chránil jsem ji zástěnou, zabíjel jsem housenky, kromě těch dvou nebo tří, z nichž vyrostou motýli. Poslouchal jsem, jak naříkala, jak se chlubila, nebo jak někdy mlčela. Protože je to má růže.“

A vrátil se k lišce.

„Sbohem…“ řekl.

„Sbohem,“ řekla liška. „Teď ti dám na cestu své tajemství. Je docela prostinké: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, to oči nevidí.“

„Co je důležité, to oči nevidí,“ opakoval po ní malý princ, aby si to zapamatoval.

„A protože ses své růži tolik věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“

„A protože jsem se své růži tolik věnoval…“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška, „ale ty na ni nesmíš zapomenout. Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“

„Jsem zodpovědný za svou růži…“ opakoval si malý princ, aby si to zapamatoval.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal

Nový příspěvekod Tara » pát 18. kvě 2018 19:55:33

Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.


Tak tady tomu jsem ještě plně neporozuměla. Jestli to tak skutečně je a proč to tak je.
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal

Nový příspěvekod Tara » pát 18. kvě 2018 19:58:59

Cítím, že ano, že to tak je. Protože cítím zároveň bolest při představě opuštění toho, kdo mi je nesmírně blízký, co mi je nesmírně blízké.
A nevím, jestli je to tak "dobře", páč už jen kvůli tomu se "musíš" vrátit zpátky....
Uživatelský avatar
Tara
 
Příspěvky: 1967
Registrován: stř 20. lis 2013 9:44:22

Re: Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal

Nový příspěvekod Hmla » pát 18. kvě 2018 22:11:22

Jsi zodpovědná (cítíš zodpovědnost) za to čemu umožníš, by se na tobě stalo závislé. Květina, zvíře, člověk. Když tohle někomu umožníš a zodpovědnost necítíš, vztah je blízko destrukci.. A ten závislý blízko utrpení.
Hmla
 

Re: Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal

Nový příspěvekod Hmla » sob 19. kvě 2018 7:07:04

Mrkni na to takhle; vše živé má jedno společné, na čem je nekompromisně závislé, k čemu je bytostně připoutané - život sám. Někdo může namítnout, "jsem přece duch - já - a to není připoutané k ničemu." My se tu ale sešli v projevu a "naše" já tu spolu kominikuje hlasy těl. Což lze zároveň pokládat za význam tohoto realizovaného bytí. Vše co tu je k vidění, slyšení, cítění je na sobě totálně závislé. Nebýt jednoho, nebylo by ani druhé.. Zodpovědnost je věc soucitu spolu s pochopením těchto podmíněných sounáležitostí, ať už jsme schopni si je uvědomovat, nebo ne. Nikdo zde tedy není spjatý jen s tím, co miluje, o co se stará a oč pečuje, kdy zároveň cítí stejné pouto směrem k sobě., ale i s tím co se mu zdá cizí, či se odcizuje.. Na tom co, jsme si zamilovali je to však patrné. A to tak, až ostatní souvislosti mizí. A proto to taky bývá tak bolestné, když příjde čas loučení. Zde, v projeveném světě má holt každá pozitivní vlastnost, idea, pocit.., své negativum, stín. A stínem radosti je smutek. Díky spjatosti a odpovědnosti. Tak to musí být.
Hmla
 

Re: Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal

Nový příspěvekod Jana » sob 19. kvě 2018 8:17:21

Je možné jít ještě hlouběji do poznání lásky, kterou to, k čemu se jeví, že se vážeš, je.

Když se díváš na to, co miluješ, jako na objekt, skrz mysl, smyslové vnímání, je tady pořád ještě něco, co Tě od toho, co miluješ, odděluje.

Jakmile si uvědomíš pravdu ve svém srdci, tedy uvědomíš si, že to, co miluješ, je v Tobě láskou a dovolíš, aby Tě to, co si uvědomuješ, dokonale vstřebalo, Tvá představa o sobě, jakožto milující bytosti, zmizí, a to, co je milované ve vědomí lásky, bez přítomnosti mysli, je beztvaré. Dalo by se říct, že subjekt a objekt se v té lásce bez projekce mysli rozplyne v jedno, zemře oddělenost mezi tím, zmizí závislost na tvaru, formě, projevu.

Prakticky se pak stane to, že to, co miluješ, je tak ve spojení s Tebou, že rozumíš tomu, cos nechala vytesat na hrob svých rodičů. Ale není v tom bolest, není v tom trápení, protože ta láska je ve Tvém srdci živá. Je tady poznání nesmrtelnosti toho, kým Tví milovaní jsou.

Ale i tohle je možné poznávat ještě plněji. Když Tě ta láska, kterou si uvědomuješ, dokonale vstřebá, ztrácí časoprostorovou omezenost, na co se podíváš, je láskou, čeho se dotkneš, je láskou.

Není to tak, že by tu vznikala nějaká vazba, která by brala svobodu. Naopak, to, čím se zrcadlíš milovanému, je dokonale osvobozující. Alespoň pro ten okamžik, dokud do toho nevstoupí mysl, která vytvoří projekci rozdělujícího časoprostoru.

A může tu být i obojí, jak projekce časoprostoru, tak vědomí jednoty.

V tom případě jsou všechny tvary prozářeny krásou toho, čím to všechno ve své podstatě je.
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10300
Registrován: pon 25. črc 2011 20:38:09

Re: Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal

Nový příspěvekod vostal petr » sob 19. kvě 2018 8:38:10

Je fajn, že to své SEBEVOBLBNUTÍ LÁSKOU umíš tak pěkně popsat pomocí duchovních pojmů,

ale furt to co píšeš je jen sebevolbnutí,

něco na úrovni tý flašky rumu,

a to je pak bezesporu velká krása velký pocitářky...

Lízačka rumu....

https://www.youtube.com/watch?v=D3bRWm3mxPc
vostal petr
 

Re: Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal

Nový příspěvekod vostal petr » sob 19. kvě 2018 8:41:45

V tom případě jsou všechny tvary prozářeny krásou toho, čím to všechno ve své podstatě je.


Fakt jo, tak tvary ?
vostal petr
 

Re: Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal

Nový příspěvekod Jana » sob 19. kvě 2018 8:50:45

vostal petr píše:
V tom případě jsou všechny tvary prozářeny krásou toho, čím to všechno ve své podstatě je.


Fakt jo, tak tvary ?


:D

No, on je to spíš projev, než tvar, ale znáš mysl, jak se krásně na ní ulpívá.

:D
Jana
moderátor
 
Příspěvky: 10300
Registrován: pon 25. črc 2011 20:38:09

Re: Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal

Nový příspěvekod vostal petr » sob 19. kvě 2018 8:58:43

Ale já ta tvá dílka vo duchovnu vocenuju,

jsou totiž dokonalým popisem toho co kážou ti "mistři"

jak se lze dokonale voblbnout a vytvořit si "spásonosnou vasánu" s kterou se dotyčný pak sjednotí do nerozborné jednoty,

a z který mu pak následně hrabe,

jak si lze pak schlédnout na těch videjích co sem tak nadšeně cpete z you tube,

hromada vobluzených duchovních blábolů...
vostal petr
 

Další

Zpět na Co mě napadá

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron