Světlo a blaženost

[miroslav]

A stejným způsobem pak vytvoříme světlo, když počkáme na svítání.

To "vytvoříme" je ovšem nadsázka :-) Je to spíš o tom že, co má přijít (protože musí), to příjde. Dobře čekat je um, je v tom radost ;-)

Taky mi přišlo potřebné nebo zajímavé reagovat na Janu. Ale už mne to naštěstí přešlo.
Nicméně jev "Jana" je reálný a je poučné pochopit, o co vlastně v jejím případě jde. Materiálu je zde něúrekom.

[Hmla]

Stačí ši všímat, je zde patrná pevnost ve stylu, ale taky jsou zde patrné časté rozpory. Občas dokonce i zloba až agrese.,

[Jana]

Světlo osvícení je spojení, je to vědomí jednoty všeho. Můžeme se sami sebe ptát, jestli si pravdu o tom, kým jsme, kým jsou ti druzí, kým to všechno, co je, přímo uvědomujeme v ničím nerozdělené celistvosti, nebo jem věříme tomu, co si myslíme, že víme.

"Mysl vytváří propast, srdce ji překračuje."

- Nisargadatta Maharaj

Pravdu o nás je možné poznat jen v otevřeném srdci, které překročí propast iluze dvojnosti mezi tím, čemu věříš, že jsi a tím, čemu věříš, že je a že tím nejsi. Pravdu je možné poznat jen bez filtru osobní mysli.

Tedy prvním levlem na téhle cestě k poznání jednoty všeho, je uvědomění si, že absolutně všechno, co odsuzujeme na druhých, se týká naší vlastní mentální projekce, našeho vlastního pohledu na realitu skrz naši vlastní mysl, která vytváří propast mezi mezi tím, co si myslíme o druhých a co si myslíme o sobě. Propast mezi tím, co si myslíme, že víme a tím, co je možné si bez závoje mysli přímo uvědomovat.

Co na druhých odsuzujeme, co se nám na druhých jeví jako nepřijatelné, je tím, s čím si sami na sobě nevíme rady.

Možná se pak jeví jako rozumné řešení opticky zvyšovat svou vlastní hodnotu ve svých představách tím, že snižujeme ve svých úvahách hodnotu a úroveň těch druhých.

Je to něco, za co můžeme být sami sobě vděčni, pokud si tohle uvědomujeme.

Protože tím, že tu je možnost pustit představy o těch druhých, je tu možnost pustit představy i o sobě.

Tím dochází k osvobození od připoutanosti k mysli a objevuje se díky meditativnosti mysli příležitost k uvědomění si, kým jsme.

Není důvod se bát, že to bude sebestředné a narcistické.

Meditace je láska k vašemu vlastnímu Já.

H.W.L.Púndža - Procitni a chechtej se

Pokud si uvědomujete lásku k vašemu vlastnímu Já, pak se nedokážete na nic a na nikoho dívat jinak, než s láskou.

Vždyť v poznání celistvosti Bytí neexistuje nic, co by nebylo existencí samotnou, co by nebylo vaše vlastní pravé Já.

[Hmla]

Jak typické :-)

P.S. Když vidíš že je někdo nemocný a trpí záchvaty, neznamená to že máš taky tu nemoc a trpíš záchvaty.

[Hmla]

Co na druhých odsuzujeme, co se nám na druhých jeví jako nepřijatelné, je tím, s čím si sami na sobě nevíme rady

Jen nevidím že by tu někdo někoho odsuzoval. Vidím spíš soucit.

[Návštěvník]

co přesně je ten soucit?

[Návštěvník]

Soucit ve vědomí pravého Já je meditace + láska. Láska není zkreslena osobními představami, co je na tom druhém špatně, jak by se měl změnit, aby byl láskou, aby jeho existence pro nás byla radostí, štěstím, a ne utrpením.

[Návštěvník]

Máš to špatně, podle wiki je to obráceně
Soucit je pocit spoluúčasti na bolesti a trápení druhých. Podle výzkumů se soucit sestává z následujících pěti elementů: rozpoznání utrpení pochopení faktu všeobecné přítomnosti utrpení v lidské zkušenosti.

[Návštěvník]

Jak typické :-)

P.S. Když vidíš že je někdo nemocný a trpí záchvaty, neznamená to že máš taky tu nemoc a trpíš záchvaty.

Ale obrana - která je útokem - musela nastat. To bylo přece zcela jasné.

[Návštěvník]

Co na druhých odsuzujeme, co se nám na druhých jeví jako nepřijatelné, je tím, s čím si sami na sobě nevíme rady

Jen nevidím že by tu někdo někoho odsuzoval. Vidím spíš soucit.

Otázkou je: Kdo to je, kdo vidí nějaké odsuzování a posuzuje za to druhé, jak to majé blbě.

Nikdo tady neodsuzuje. Není k tomu důvod. Ale zkus to vysvětlit někomu, kdo se cítí být odsuzován.

[Návštěvník]

co přesně je ten soucit?

Soucit ja pochopení, že ten druhý za to nemůže, co dělá. Proto také nemůže dojít k odsuzování.

[Hmla]

co přesně je ten soucit?

Je to nepřítomnost lhostejnosti, např. když vidíš že je někdo nemocný.

[Návštěvník]

Soucit ve vědomí pravého Já je meditace + láska. Láska není zkreslena osobními představami, co je na tom druhém špatně, jak by se měl změnit, aby byl láskou, aby jeho existence pro nás byla radostí, štěstím, a ne utrpením.

To je jen část pravdy, ale není to konečná pravda. Co říká Buddha o utrpení?
Pravda o utrpení (skt. dukkha - utrpení).
Pravda o vzniku utrpení (skt. samudaja - původ, příčina).
Pravda o ustání utrpení (skt. niródha - zánik, zrušení)
Pravda o cestě vedoucí ke konci utrpení.

Jestliže existuje cesta ke konci utrpení,existuje i poznání, které je prosto utrpení. Pokud by tomu tak nebylo, soucit by z probuzených udělal ty nejnešťastnější bytosti na světě. Je tomu naopak.
Probuzení jsou od prožívání utrpení osvobozeni.

[Návštěvník]

co přesně je ten soucit?

Je to nepřítomnost lhostejnosti, např. když vidíš že je někdo nemocný.

https://www.vitalia.cz/clanky/7-tipu-ja ... sarlatanu/

[Hmla]

Jak typické :-)

P.S. Když vidíš že je někdo nemocný a trpí záchvaty, neznamená to že máš taky tu nemoc a trpíš záchvaty.

Ale obrana - která je útokem - musela nastat. To bylo přece zcela jasné.

Byl jsem zvědavej, jaká bude reakce, jestli se třeba něco nepohnulo.. :-)

[Hmla]

Co na druhých odsuzujeme, co se nám na druhých jeví jako nepřijatelné, je tím, s čím si sami na sobě nevíme rady

Jen nevidím že by tu někdo někoho odsuzoval. Vidím spíš soucit.

Otázkou je: Kdo to je, kdo vidí nějaké odsuzování a posuzuje za to druhé, jak to majé blbě.

Nikdo tady neodsuzuje. Není k tomu důvod. Ale zkus to vysvětlit někomu, kdo se cítí být odsuzován.

To je právě to typické, přisunutí nějakých pocitů, které vůbec nejsou, v tomto případě odsouzení, atd.

[Hmla]

P.S. Já v tom včerejším příspěvku nikoho nejmenoval, nebylo potřeba si to osobně vztahovat. ;-)

[Jana]

co přesně je ten soucit?

Je to nepřítomnost lhostejnosti, např. když vidíš že je někdo nemocný.

https://www.vitalia.cz/clanky/7-tipu-ja ... sarlatanu/

S připoutaností k tělu soucit může vést k profesi léčitele, ale absolutní soucit vylučuje možnost žít s připoutaností k tělu.

Jak by bylo možné jíst, když někde někdo umírá hladem? Jak by bylo možné chodit po trávě s vědomím, že Tvé chodidlo může nedopatřením rozdrtit drobného živočicha, jak můžeš unést trápení všech bytostí, které se trápí?

Absolutní soucit vede k osvobození od připoutanosti k tělu.

Stane se to, co učí Ježíš, vytrácí se osobní konatelství, ztotožnění s tělem, které koná. Je tu ztráta prožívání osobního života a objeví se život skrz Krista, pravé Já.

[Hmla]

Nesmíš tolik dát na to, co čteš, a nelepit na kvality vyčtené definice, tím vzniká zcestná logika, která ti nedovolí ony kvality řádně prožít a tak pochopit, o čem vlastně jsou. Tedy samosebou můžeš, říkám to v dobrém, jako možnost, a vůbec na to nemusíš dát, to bych si protiřečil :-) A taky je fajn nepoužívat vyčtené jako nástroj na přesvědčování druhých o správnosti svého vnímání světa. Já o ničem nepřesvědčuju tebe, ani nikoho jiného, a pro inspirativní komunikaci vítám totéž ze stran svých kolegů, partnerů a přátel. A co se soucitu týče, je to jedna z kvalit šesté čakry, bez něj se tato zkrátka neotevře, a seš v kýblu i s celým chápáním duchovna. Nemusíš tomu věřit, to je na tobě. No a pojmologie která staví na slovech jako "soucit s připoutaností k tělu a absolutní soucit", je pro mě nesmyslná, ale jestli pro tebe smysl má, tak prosim, nic proti.

[Jana]

Nesmíš tolik dát na to, co čteš, a nelepit na kvality vyčtené definice,

Jj, s Luckem jste si už před deseti lety, že píšu jen to, co mám vyčtené. Ono je to přesně obráceně. Miluji popisy toho, co poznávám jako To ONO. Je to proto, že mám radost z toho, že je to poznatelné, i když těžko popsatelné. Ty prsty mudrců ukazující na měsíc ve skutečnosti ten měsíc oslavují, nenavigují v letu k němu, pouze rozkrývají ten fakt, že JE TO.

tím vzniká zcestná logika,

Právě když ti, kteří se považují za inteligentní, do toho začnou cpát logiku, tak objeví, jak je to nelogické.

která ti nedovolí ony kvality řádně prožít...

Tady už to se svou představou o své jasnozřivosti trochu přeháníš, ne? Jak můžeš tvrdit, že víš, co někdo jiný než Ty, s kým nežiješ, s kým nejsi, prožívá?

A taky je fajn nepoužívat vyčtené jako nástroj na přesvědčování druhých o správnosti svého vnímání světa.

Všechny citace, pokud je sem dávám, vždycky hluboce souznívají s tím, co skutečně poznávám. Většinou tady každý dáva citace, se kterými souzní a uvědomuje si je jako pravdivé. Určitě to máš i Ty. A pokud s těmi citacemi, které sem dávám nesouzníš, považuješ je jen za teorii, nikoliv za výstižně popsanou skutečnost, tak neviň někoho jiného, že ty kvality si nedovoluje řádně prožít.

Já o ničem nepřesvědčuju tebe, ani nikoho jiného, a pro inspirativní komunikaci vítám totéž ze stran svých kolegů, partnerů a přátel. A co se soucitu týče, je to jedna z kvalit šesté čakry, bez něj se tato zkrátka neotevře, a seš v kýblu i s celým chápáním duchovna. Nemusíš tomu věřit, to je na tobě. No a pojmologie která staví na slovech jako "soucit s připoutaností k tělu a absolutní soucit", je pro mě nesmyslná, ale jestli pro tebe smysl má, tak prosim, nic proti.

Tohle je od Tebe moc hezké, určitě to myslíš dobře, možná, kdyby se to víc rozebralo bez předpojatosti, možná bys mi i rozuměl,

ale v současné chvíli to vypadá, že opravdu netušíš, o čem píšu. Možná bych Ti k tomu mohla najít nějaké citace, které by mohly být pro Tebe srozumitelnější. Nemám důvod Tě o ničem přesvědčovat, i když bych samozřejmě byla ráda, aby tady vládlo porozumění.

O soucitu toho tady bylo napsáno už hodně. Pro mě samotnou je překvapující, jaká forma soucitu je tou, která je osvobozující od utrpení.

Za svou praxi jsem toho poznala hodně. A můžu říct, že nejhorší takzvaný "soucit" je právě ten, kdy příbuzní s nemocným dítětem trpí.

Rozumím tomu, co píše Wikipedie, že soucit je trpěním s trpícími. Píše to podobně i Bible: "Trpte s trpícími."

Pokud budeme vycházet z bezcitnosti, tak neubližování druhým z důvodů, že si uvědomujeme, že to bolí, je už počátkem soucítění.

Soucítíme s tělem. Pak můžeme ještě i soucítit se stavem mysli našich bližních. Což se i obvykle bezděčně děje. Ale ani jedno a ani druhé nevede k vysvobození z utrpení, protože soucit je zaměřen na to, co ve skutečně nejsme. Tohle je první věc, kterou na duchovní cestě poznáváme, že nejsme tou oddělenou individualitou, snovou postavou, které se to děje.

Naštěstí je tady možný i skutečný soucit s tím, kým skutečně jsme, soucit s naším pravým Já.

Je to meditace+láska. Tohle soucítění je spojení, které je blahem, osvobozujícím od utrpení.

Když například dítě při autohavárii přijde o obě nohy a sejde se u něj rodina, která se naladí na mysl dítěte obávající se o svůj budoucí osud a začne s ním trpět, plakat, hořekovat, jsou rozhořčeni na toho, kdo to zavinil...

nebo když za takovým dítětem přijdou blízcí a radují se, ze setkání s ním, jsou šťastní z toho, že jsou spolu...

Vnímáš ten rozdíl?

Meditace je stav, kdy milujeme naše pravé Já, není v tom žádné lpění na představách minulosti, budoucnosti, lpění na tom, jaký by podle našich představ měl být stav těla nebo mysli.