Hmla píše:Nesmíš tolik dát na to, co čteš, a nelepit na kvality vyčtené definice,
Jj, s Luckem jste si už před deseti lety, že píšu jen to, co mám vyčtené. Ono je to přesně obráceně. Miluji popisy toho, co poznávám jako To ONO. Je to proto, že mám radost z toho, že je to poznatelné, i když těžko popsatelné. Ty prsty mudrců ukazující na měsíc ve skutečnosti ten měsíc oslavují, nenavigují v letu k němu, pouze rozkrývají ten fakt, že JE TO.
tím vzniká zcestná logika,
Právě když ti, kteří se považují za inteligentní, do toho začnou cpát logiku, tak objeví, jak je to nelogické.
která ti nedovolí ony kvality řádně prožít...
Tady už to se svou představou o své jasnozřivosti trochu přeháníš, ne? Jak můžeš tvrdit, že víš, co někdo jiný než Ty, s kým nežiješ, s kým nejsi, prožívá?
A taky je fajn nepoužívat vyčtené jako nástroj na přesvědčování druhých o správnosti svého vnímání světa.
Všechny citace, pokud je sem dávám, vždycky hluboce souznívají s tím, co skutečně poznávám. Většinou tady každý dáva citace, se kterými souzní a uvědomuje si je jako pravdivé. Určitě to máš i Ty. A pokud s těmi citacemi, které sem dávám nesouzníš, považuješ je jen za teorii, nikoliv za výstižně popsanou skutečnost, tak neviň někoho jiného, že ty kvality si nedovoluje řádně prožít.
Já o ničem nepřesvědčuju tebe, ani nikoho jiného, a pro inspirativní komunikaci vítám totéž ze stran svých kolegů, partnerů a přátel. A co se soucitu týče, je to jedna z kvalit šesté čakry, bez něj se tato zkrátka neotevře, a seš v kýblu i s celým chápáním duchovna. Nemusíš tomu věřit, to je na tobě. No a pojmologie která staví na slovech jako "soucit s připoutaností k tělu a absolutní soucit", je pro mě nesmyslná, ale jestli pro tebe smysl má, tak prosim, nic proti.
Tohle je od Tebe moc hezké, určitě to myslíš dobře, možná, kdyby se to víc rozebralo bez předpojatosti, možná bys mi i rozuměl,
ale v současné chvíli to vypadá, že opravdu netušíš, o čem píšu. Možná bych Ti k tomu mohla najít nějaké citace, které by mohly být pro Tebe srozumitelnější. Nemám důvod Tě o ničem přesvědčovat, i když bych samozřejmě byla ráda, aby tady vládlo porozumění.
O soucitu toho tady bylo napsáno už hodně. Pro mě samotnou je překvapující, jaká forma soucitu je tou, která je osvobozující od utrpení.
Za svou praxi jsem toho poznala hodně. A můžu říct, že nejhorší takzvaný "soucit" je právě ten, kdy příbuzní s nemocným dítětem trpí.
Rozumím tomu, co píše Wikipedie, že soucit je trpěním s trpícími. Píše to podobně i Bible: "Trpte s trpícími."
Pokud budeme vycházet z bezcitnosti, tak neubližování druhým z důvodů, že si uvědomujeme, že to bolí, je už počátkem soucítění.
Soucítíme s tělem. Pak můžeme ještě i soucítit se stavem mysli našich bližních. Což se i obvykle bezděčně děje. Ale ani jedno a ani druhé nevede k vysvobození z utrpení, protože soucit je zaměřen na to, co ve skutečně nejsme. Tohle je první věc, kterou na duchovní cestě poznáváme, že nejsme tou oddělenou individualitou, snovou postavou, které se to děje.
Naštěstí je tady možný i skutečný soucit s tím, kým skutečně jsme, soucit s naším pravým Já.
Je to meditace+láska. Tohle soucítění je spojení, které je blahem, osvobozujícím od utrpení.
Když například dítě při autohavárii přijde o obě nohy a sejde se u něj rodina, která se naladí na mysl dítěte obávající se o svůj budoucí osud a začne s ním trpět, plakat, hořekovat, jsou rozhořčeni na toho, kdo to zavinil...
nebo když za takovým dítětem přijdou blízcí a radují se, ze setkání s ním, jsou šťastní z toho, že jsou spolu...
Vnímáš ten rozdíl?
Meditace je stav, kdy milujeme naše pravé Já, není v tom žádné lpění na představách minulosti, budoucnosti, lpění na tom, jaký by podle našich představ měl být stav těla nebo mysli.