"A viděl Bůh, že je to dobré - tím jsem začal. Tedy, já nemám právo Mu kritizovat Jeho Dílo, nebo hanět neb tím opovrhovat. Tím jsem si ohromně zjednodušil celou moji cestu. Tedy začal jsem považovat vše za dobré, neboť On to učinil. Abych od uvažování přešel k jistotě, začal jsem o věcech, které mě potkávaly, myslet znovu, oprošťovat a jak já říkám, zapustil jsem to do Jeho Božského Světla. A On mi to vracel objasněné, osvětlené Jeho Moudrostí. Z toho mi přišlo poznání: přestal jsem myslet na Něj a začal jsem myslet Jím, jednat Jím, mluvit Jím. ...".
Návštěvník píše:jak já říkám, zapustil jsem to do Jeho Božského Světla.
Návštěvník píše:PS. Jestli - případně kdy - se v člověku objeví opravdová ochota praktikovat tuto všímavost, umožňující oprošťovat se od ulpívání na svém dosavadním přesvědčení a odevzdávat ho, závisí jen a jen na jeho naprogramování Tím, co ze Sebe Sama i tenhle tvar promítá.
U koho by se ta ochota měla objevit? U té osoby, která své místo uvolnila Bohu? Nebo u Boha, který to místo, místo té osoby, zaujal?
Ona ta ochota osoby vpustit Boha na své místo, nemusí být. Protože pokud to udělá, tak kam s ní?
Jedna z možností je, že ji to Božství sní.
Než k tomu dojde, tak je tady ta krásná věc. Přiblížení se Bohu, uvědomování si Boha jako lásky, přijímání Boží milosti.
Pak se může stát, že ta osoba nějaký čas
"sedí Bohu na klíně" , žije jako milované děťátko v Boží náruči, v Boží lásce, kterou Bůh je a užívá si to, jakou je sama Boží láskou. Obojí je ze stejného materiálu - milující i milovaný. Obojí je Jedním.
Milující bezezbytku přijímá milovaného. Zcela ho vstřebá.
Pak není úplně jasné, kdo koho vstřebá, kdo koho láskou "sní". Jestli ta bytost je plná Boha, nebo je tady jen Bůh, ve kterém zmizela osoba.
Ale kdo by to řešil?